Příběh o plačící ženě..

zdroj Pinterest

Byl to den ,jako každý jiný.
Vyšlo slunce,které jí svítilo do postele,jako každé ráno..Dnes bylo obzvláště nádherně vybarvené..
Milovala ten pohled.
Každý den tolik naděje a radosti,když uviděla ze svého lůžka tu krásu,kterou umí vytvořit jen.příroda..

Stihla si zacvičit pár cviků yogy,u které se skvěle protáhne a naladí..
Pokaždé,když se plně soustředí na cvičení a na hudbu,kterou si k němu pouští,má velký problém s návratem do reality..
Nechce se jí do toho denního kolotoče a  stereotypu, který občas zažívá každá maminka,mající děti a je s nimi sama..
Všechno je na ní..
Už dávno se s tím s mířila a dokonce se teď pár týdnů ocitla v prazvláštním světě klidu a jistoty,že tak je to v pořádku..
Rodina ve třech..
Muži ji teď nelákají..Má doma dva malé prince a to jí stačí..

Hudba dohrála,meditace byla násilně přerušena budíkem,který měla nastavený tak,aby stihla nachystat svačinu,snídani ,vypít si svou ranní kávu a probudit kluky..
Každý večer si slibovala,že si nachystá věci dopředu,aby se tak nehonila..
Dopadlo to jako obvykle.Jako každý večer odpadla po druhém řádku při čtení a lampičku vypínala už se zavřenýma očima..

Děti vstaly a neochotně se šouraly do koupelny a následně ke snídani..
Tímto momentem začne den nabírat na obrátkách.
Obléct,umýt,namalovat,učeset,korigovat dohadování a pošťuchování kluků,pokud možno v co největším klidu,což se jí občas nedaří,obout a vyrážíme...

Obvyklé pracovní rituály s klienty v práci a hlavně musí zůstat usměvavá a přívětivá,protože oni jsou přece nemocní a potřebují trochu pohladit a rozveselit..
Má je všechny moc ráda..přála si tu práci a stále ji baví..
Každý den je trochu jiný a přitom tak stejný.Pravidelný začátek a pravidelný konec.
Dny se liší druhem uvařeného jídla,tím, kolikrát prohraje člověče nezlob se,tématy o kterých si povídají,obchody,kam chodí nakoupit nákupy pro "své svěřence".

Když odcházela od poslední klientky už se začalo pomalu stmívat..
Blížila se zima a den se krátil..
Rychle vyzvednout maličkého ze školky a rovnou domů,protože větší se nechce učit a ty známky se hodně zhoršily..Během pár dní dvě poznámky,že vyrušoval..
"Hlavně,že jsme zdraví a jsme spolu",uklidňovala se často v duchu,když jí opět sdělil nějakou jobovku..
Dnes další poznámka,že neměl pomůcky a další čtyřka z předmětu,který se včera celé odpoledne učil,nebo spíše koukal na učivo do knihy..Zkoušet nechtěl,protože jako obvykle všechno věděl a znal..Dnešní čtyřka výsledek.
Nádobí opět neumyl a jen ležel s mobilem a koukal na videa,které natočil s klukama,když skákali venku ve volných hodinách..

Koukala na něj obtěžkána taškami a došla jí slova..
Neměla už sílu zlobit se,ani křičet,nadávat,či lamentovat.
Ve snaze uklidnit se začala vařit jídlo na večeři a zítřejší den..
Opět uslyšela z pokoje křik,jak velký strašil malého a ten začal ječet..
Byla to maličkost,kterou zažívala denně a třeba stokrát za sebou..
Dnes její síla ubývala a právě když míchala dýňovou polévku,spustil se jí z očí proud slz..
Vůbec to nečekala..
Myslela,že to brzy přejde,ale nepřestávala plakat..
Naopak pláč sílil a oslaboval ji natolik,že musela odejít od vaření a pokusit se uklidnit u sebe v pokoji..
Najednou cítila všechnu tího mateřství,tíhu samorodičovství,tíhu toho,že je na své syny a jejich výchovu sama,ucítila tu velkou zodpovědnost,aby z nich vychovala ty správné chlapy..
Plakala dlouho a slzy z ní  postupně vyplavily všechny smutky,výčitky a bolest.
Pochybnosti o tom,jestli je dobrá máma a dokáže své děti vychovat jak by si přála stále zůstávaly.
Čím to je,že tolik žen dnes žije samo s dětmi?
Čím to je,že všechnu zodpovědnost klidně muži přenechají matkám a většinou se na výchově podílí,jen penězi na účtu a provýletovanými víkendy?
Copak jsme my ženy,tak hrozné?
"NE!JSME NAOPAK TAK DOBRÉ,ŽE TO ZVLÁDÁME!!!"ozvalo se v její hlavě.
Uvědomila si,kolik žen právě prožívá stejné pocity jako ona a přestala se litovat..
Otřela slzy,opláchla si obličej ledovou vodou a šla si promluvit s dovádějícími dětmi..

Když seděla u sebe v pokoji,začaly se pod dveřmi kupit obrázky,které ji maloval maličký,aby jí udělal radost.
Přinesl jí toho největšího plyšáka,kterého měl,aby jí hlídal..
Velký přestal pokřikovat a nachystal společnou postel,aby mohli s bráškou spát vedle sebe..
Bylo to tak pokaždé..
Věděla,že mají oba moc dobrá srdíčka..Jen je někdy pod návalem zlobení neslyšela tlouct tak vesele a laskavě,jak by si přála..
Ach ta její nesplněná očekávání..Očekávání od dětí a od sebe samotné,jako od matky..

Toho večera dělala vše jako robot..
Uložila je do postele,popřála dobrou noc a ve sprše ze sebe dlouho smývala zbytky žalu,který sídlil už tolik let v jejím srdci a někdy jí dal prostřednictvím pláče na vědomí,že neodešel..
Věděla,že to byl jen jeden špatný den,kdy už toho bylo moc..
Věděla,že zase bude líp..Zažila to mnohokrát...
Věděla..
Věděla,že štěstí a radost je občas pěkná dřina a nepřichází samo.
Věděla,že zítra ráno jí opět zasvítí do postele slunce,začne nový den a všechno se rozplyne v mlze zapomnění včerejšího večera..

Všem maminkám s lásko a úctou..
Bi.