Má osobní pouť

Potkali jsme se "náhodně" před jednou kavárnou. Znám ho už delší dobu,ale neměli jsme čas, nebo příležitost si více popovídat.Prohodili jsme jen pár vět,o jeho cestování na koloběžce a radosti z toho, když je sám se sebou, s krajinou a svými myšlenkami.

 Myslela jsem na jeho věty celý den.Bylo mi moc teskno a smutno. Otevřel ve mě vzpomínky na mé divoké a nespoutané mládí, kdy jsem cestovala, stopovala,usedala k cizím ohňům,tančila u nich a hlavně jsem se seznamovala s lidmi a poslouchala jejich příběhy.

Velice mě to naplňovalo.Spaní pod širákem a východy slunce nad horami, tanec při měsíci a válení sudů na noční louce.

Tyhle krásné vzpomínky ve mě milý,novodobý tulák, svým krátkým vyprávěním.

Vzhledem k tomu,že mám dva úžasné syny a tvoříme rodinu ve třech (promiň milá kočko), ve čtyřech, mám tady práci a jsem proto naprosto uzemněná a stabilizovaná na jednom místě a v jednom krásném městě, nepřichází momentálně žádná výprava do dálných krajin za dobrodružstvím v úvahu.

Už dávno nepatřím k lidem,kteří by se tím hodlali trápit.

Proto jsem si hned druhý den vymyslela řešení.

Podnikla jsem svou "malou, soukromou pouť"za svou skoro 90 letou babičkou.

Rozhodla jsem se jít sama a cestou, kterou jsem ještě nešla.Cestou, která byla nejistá a vlastně jsem ani nevěděla,jestli tam nějaká je.

Bylo to jen pár kilometrů,ale opravdu to stálo za to.

Vstup do lesa jsem dobře znala a náležitě si ho užívala.Nikde nikdo,ticho a já,mé myšlenky byly klidné, protože nohy věděly kam jdou a vedly mě samy. Díky svému klidu jsem si konečně mohla všimnout a obdivovat věci,které mi s dětmi,nebo ve spěchu unikají.Bylo to, jako když máme pocit,že vše v našem životě probíhá, tak jak má a máme věci pod kontrolou.

Cesta krásně plynula a mě bylo snově.

Zajímavé to začalo být ve chvíli, kdy jsem nastoupila na chodník  nepoznaný.

Nevěděla jsem kam vede a jestli tímto směrem dojdu k cíli.Začala jsem si pomalu uvědomovat, jakou krásnou souvislost má pouť o samotě s mým vlastním životem.

Mnohokrát máme jasný cíl (v mém případě babičku), ale cestu,jak k němu dojít neznáme.Pokud jsme přítomní a necháme věci plynout,tak jistě k cíli dojdeme.

Šla jsem dál podél řeky a koukala na ten nádherný očistný proud.

Najednou jsem uslyšela hlasy.Byla tam rodinka,která si schovaná před světem, užívala vody a přírody.Ptala jsem se jich na cestu a oni mi řekli, že jsou na návštěvě a nemají tušení,kam to vede.

Na rozloučenou mě pokousal jejich pes.

Opět jsem chtěla mít věci pod kontrolou a ovlivňovat,tak jsem dostala krásné znamení.

Kousanec jsem opláchla v řece a nastoupila na cestičku teňounkou , jak nitka, sotva pro jednoho.Můj dech se zrychloval napětím.Kráčela jsem pomalu cestičkou kolem řeky,občas byla mokrá,občas také blátivá.Nebylo vidět na dno toho bláta a já si uvědomila další krásnou souvislost se svým životem.Kolikrát jsem do toho bláta samovolně padala,aniž jsem viděla dno.Tolikrát se máchala ve vlastních kalužích a neviděla tu očistnou schopnost a ten smysl všech událostí.Šla jsem hlouběji a hlouběji mezi stromy a cítila se silná a spokojená.

Konečně věřím sama sobě, dokážu si být oporou a je mi v mé samotě skvěle.

Trvalo opravdu dlouho,než jsem těchto pocitů docílila.

Tenká cestička mi připomněla, že jsme na svět přišli sami a sami také odejdeme.Kohokoli v životě potkáme a vytvoříme s ním vztah, jakýkoli, stále je potřeba být sám za sebe. Každý jsme jedinečný a sám sebou.Nikdo nemůže doplnit náš celek, protože my už celek jsme.

Na konci lesa,cestička pokračovala dál,vstříc řece a širšímu prostranství.

Najednou se rozdvojovala a jedna užší stezka, kterou jsem chtěla jít, vedla podél vody, ta druhá pak do lesa,kde už jsem to dobře znala. Jednoznačně jsem chtěla jít cestou neprobádanou.

Najednou se však na té cestičce objevil muž. V momentě, kdy jsem ho uviděla,sevřel se mi žaludek strachem a okamžitě jsem odbočila na známou cestu. Po pár krocích jsem si uvědomila, že mě opět ovládl starý program" bojím se mužů,muži jen ubližují".

Na překonání strachu je většinou nejlepší vrhat se záměrně do situací, kterých se bojíme, takzvaně po hlavě.Tím,že tuto situaci zvládneme,pomalu měníme své nastavení strachu v důvěru.

Protože už nejsem oběť,ale tvůrce,který si rád přetváří život k obrazu svému, udělala jsem otočku a vyšla vstříc muži,který stál na úzké uličce jen v plavkách a koukal na mě, jak na "Jiříkovo vidění".

Chvíli jsem svůj strach rozdýchávala a pak se dala s mužem do řeči. Nakonec se z něj vyklubal velice milý pán, který hledal své děti, protože se někde nedaleko koupaly.

Hezky jsme si povykládali a já pelášila dál.

Kámen ze srdce mi spadl, strach se rozpustil a ke své milované "babulce" jsem došla  spokojená a zářící.

Na zpáteční cestě jsem si pak zazpívala a kdybych měla křídla,tak snad odletím blahem do nebes.

Jaký div,že jsem si po pár nech otevřela časopis,který mi doma nechala kamarádka a otevřela si článek o ozdravných účincích cestování krajinou.Dokonce je to forma "léčebné terapie", kterou se zabývá muž jménem Jan Látal.

http://www.cestakrajinou.cz/p/uvod.html

Rendo děkuji Ti za inspiraci a všem ostatním doporučuji.

Běžte se projít do krajiny, někam, kde to neznáte.

Určitě lépe poznáte sami sebe , ulevíte svému srdci a svým myšlenkám.

Krásné dny v lásce.

Bi