čtvrtek 15. února 2018

Pravda


Sjížděla jsem z kopce pozpátku a nefungovalo nic.
Marně jsem se snažila brzdit, marně zařazovat rychlost, abych trochu zpomalila ten náraz, nebo dokonce pád.
Seběhlo se to tak rychle, že jakákoliv moje reakce byla podmíněna pudovým chováním bez přemýšlení.
Měla jsem velký strach a křičela. Auto nabíralo rychlost a já kontrolu.V poslední vteřině jsem zatáhla prudce ruční brzdu a po smyku, který následoval se auto konečně zastavilo, pár centimetrů od srázu do potoka, který byl lemovaný kovovým zábradlím.
Celá jsem se třepala a pomalinku couvala na boční cestu, abych uhnula protijedoucímu autu.
Nakonec se to povedlo a já celá vystrašená dojela do místa určení jinou , schůdnější cestou.

Význam toho všeho jsem si uvědomila, až když jsem si po práci přišla pro auto ke hřbitovu, kde jsem ho zaparkovala. Před svým odjezdem jsem koukala na kříže s nápisy a přemýšlela nad tím, jak často kvůli své pýše a tvrdohlavosti, kvůli svým pocitům nepostradatelnosti, zapomínáme na to nejcennější co máme.Na náš život a nás samotné.

Před tím, než jsem sjela z toho kopce, měla jsem telefon s kamarádkou, pak ještě další hovor a já se ocitla v časovém shonu, takže jsem vůbec nevěnovala pozornost svému staženému žaludku, který signalizoval, že dneska ta cesta zrovna není v pořádku.
Už jednou se mi to stalo.Na tom stejném místě. Opět jsem neposlechla.
Jaká pýcha. Jaká ne pokora. Často se tak chováme ke svému životu i k sobě.

A pak, když ztrácíme kontrolu nad tím, co se nám děje křičíme ze strachu co bude dál.
Křičíme ze strachu, aby to nebolelo, aby se nic nestalo, křičíme ze strachu z neznáma a hlavně z té bezmoci, protože máme pocit, že nemůžeme nic udělat.
A ve chvíli, kdy je strach největší, pak přestaneme poslouchat hlavu a naše dokonalá Duše udělá přesně to, co v danou chvíli potřebuje. Zatáhne za ruční brzdu.
Prudce a velmi důrazně,aby bylo jasno, že tudy cesta nevede.

Kolikrát to ještě musíme absolvovat, aby nám to došlo?
Kolikrát si budeme ještě sami sobě lhát, že se vlastně nic neděje, když už pár týdnů dostáváme jasné signály, že je třeba změnit směr?
Proč stále dokola lezeme tvrdošíjně a tvrdohlavě do neschůdných kopců, jen ať si dokážeme, že na to máme, že jsme dobří a že dokážeme to co jiný ne, místo toho, abychom si našli lehčí, příjemnější a ve finále i rychlejší trasu pro zdolání naší cesty?

Tohle všechno se začne dít, když svoji vnitřní Pravdu, spolu s jejím hlasem pošleme na kávu a pak je zapomeneme vyzvednout a děláme, že vlastně neexistují.
Necháváme je čekat u stolku bez peněz, jako ty největší chudáky v zimě a nečase.
Často se totiž zapovídáme na cestě k ní, s ostatními kolemjdoucími, kteří nás zdržují.
Často přebíráme názory, které vlastně nejsou naše, jen proto, že to tak vlastně většina má a vypadá to fajn a zabalené v růžovém papíře.
Naše pravda stále sedí u stolečku daleko od nás, kávu dopitou a její hlásek už jen tiše šeptá, protože je nachlazený.

Hned po práci jsem svou milou Pravdu vyzvedla a moc jsem se jí omluvila ( mám velké štěstí, že je tak tolerantní).
Právě jsme si spolu daly koupel a pěkně dlouho a nahlas jsme si popovídaly.
Žaludek přestal bolet, už se usmívám a cítím se blaženě, protože zase na chvíli vím, kam jdu a svou milou Pravdu opět slyším mluvit jasně a zřetelně.
Děkuji za dnešní den.
Děkuji za tu brzdu, která mě zastavila, i za ty kříže na hřbitově.
Přivedly mě zpátky k Tobě Pravdo.

Krásný večer Bi



1 komentář:

  1. Dočetla jsem se zatajeným dechem, pak se hluboce nadechla, výdech. Nejsem řidička, ale jako spolujezdkyně ve střehu i za řidiče. Jsem tak zvyklá. Pozorovat vedlejší silnici na křižovatce, zda se nám tam neřítí nesoustředěný řidič, všímat si telefonujících řidičů, kteří ztrácí pozornost. Hledám prstem v mapě pokud jedeme do neznáma, abych usnadnila řidiči orientaci v terénu (nesnášíme GPS). Neřídím, ale pozoruji...
    Brigit, takové varování se nedá přehlédnout. A svou Pravdu si hýčkej, vždyť zrovna Ty dokážeš naslouchat.
    Ála

    OdpovědětVymazat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..