tag:blogger.com,1999:blog-16999114126508128112024-02-25T00:19:27.669-08:00Srdcová cestaSAMO léčba příběhem,aneb berte si co potřebujeteBrigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.comBlogger395125tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-24537999268430085792024-01-11T08:50:00.000-08:002024-01-11T08:50:34.663-08:00Úsvit
<div class="separator" style="clear: both;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOrDLw4iHzo8go1zggFq4ATPV1-C8dhHO5VeQYeLSxaPZyEphlsD6CSmH_ugPgUJ1q8a9axCNpvjYKwkOLyuXy-rBSUP6INBnHMidpvbQbAJOjVAfG5oI18n3GlHrCbaWPecUndF0vAa65STnTYx0ITCU6GyVUc4xvxz6R1B13uQBqlxNOuNfQIjwYwro/s839/u.jpg" style="display: block; padding: 1em 0px; text-align: center;"><img alt="" border="0" data-original-height="839" data-original-width="839" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOrDLw4iHzo8go1zggFq4ATPV1-C8dhHO5VeQYeLSxaPZyEphlsD6CSmH_ugPgUJ1q8a9axCNpvjYKwkOLyuXy-rBSUP6INBnHMidpvbQbAJOjVAfG5oI18n3GlHrCbaWPecUndF0vAa65STnTYx0ITCU6GyVUc4xvxz6R1B13uQBqlxNOuNfQIjwYwro/s320/u.jpg" width="320" /></a></div><div><br /></div>
Před chvílí jsem vyfotila západ slunce. Růžová se prolínala s modrou a obloha vypadala jako jiný svět. Lepší krásnější, laskavější.
Avšak hned kousíček pod duhovými mraky a světly se prodíraly antény a dráty elektrického vedení. Jakoby na oblohu chtěly dosáhnout, jakoby i slunce a jeho představení chtěly mít pod kontrolou a trochu pokazit jeho dokonalost. <div><br /></div><div>Všechny tyhle vymoženosti jsme vymysleli my lidé. Stejně jako virtuální svět a sociální sítě. Prožila jsem teď na nich pár let života. Potkala hrstku přátel, kteří mi zůstanou napořád, vydala čtyři sbírky, přečetla si mnoho moudrého, ale i zlého a urážejícího. Byla jsem virtuálně sexuálně obtěžována, manipulována v nekonečných debatách, které vedly vždy jen do slepé uličky. Ale mnohé mě to naučilo. O životě, o mezilidských vztazích, pomyslné dokonalosti, iluzích a lžích a hlavně jsem opět začala poznávat samu sebe takovou, jaká doopravdy jsem. Uvnitř. Už dávno přestala rozlišovat na dobré a zlé.</div><div>Potkala jsem se se svými strachy, stíny, nepřijetím a také nepochopením. Ale také jsem se uvnitř své bubliny cítila milována. Avšak jen na dálku. Skrze slova. </div><div><br /></div><div>Během posledního roku odešlo z mého života na onen svět, pár mě velmi blízkých lidí. Naučili mě na nic nečekat a objímat dokud to jde, říkat mám tě rád, nebo jen pohladit, laskavě se podívat, či vyslechnout. Jinak, než živě to není možné. Pochopila jsem s velikou intenzitou, že rodina a přátelství potřebuji ještě více prožívat, než si jen o něm psát. </div><div><br /></div><div>Také jsem pochopila, že má prvotní stránka, kterou jsem si pro sebe a všechny příchozí vytvořila, je součástí mých kořenů. Zde začaly klíčit kořínky mých slov, myšlenek úvah a sebe uvědomění, které mi pomohly a nadále pomáhají na mé cestě pochopení světa a hlavně sebe samotné. Je to jako deník mých emocí a už nejsem závislá na tom kolik lidí si o tom přečte. </div><div><br /></div><div>Minulý rok mě naučil velmi tvrdě, ale ryze a čistě, spravedlivě, jak mohou člověka oslabovat a ovládat jeho slabosti a závislosti, či nežádoucí potřeby, jen aby se ve chvílích zdánlivého, chvilkového vnitřního neklidu uklidnit srdíčkem, či milou zprávou. Také jsem to dříve dělávala, neboť prodlévání v bolesti a nepohodlí mi nebylo příjemné. Dnes za něj děkuji, když přijde. Zase mě něco nového naučí. </div><div><br /></div><div>Děkuji za všechny moudré a upřímné lidi, které v životě potkávám, aby mi ukázali v žité realitě, co odráží a vyzařuje ven mé nitro.
Děkuji všem, kteří si občas přijdete přečíst, jak se mám a co se mi honí hlavou. </div><div><div><br /></div><div> Krásný večer přeje Bi</div></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-51656113424745124362022-07-03T07:04:00.001-07:002022-07-03T07:04:34.499-07:00Květináče
<div class="separator" style="clear: both;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhbpbLrL3kKy1TaCuYHwdheQAkZHN6izja2oOPYfIYxt5STYetoCYSVrPEmKAVfrnmXHTRYIi9OhQz5xCHEGtidQJWKL5TGstJs2tnBgzeRQb-MFCwj9d1pSfUhcZZV6RAA2_8RQS0j1USF9vxaikHPwZp3_EVfvT9GT6nYq7aQgK3fE9_QuP6agGF1/s752/k.jpg" style="display: block; padding: 1em 0; text-align: center; "><img alt="" border="0" height="320" data-original-height="752" data-original-width="564" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhbpbLrL3kKy1TaCuYHwdheQAkZHN6izja2oOPYfIYxt5STYetoCYSVrPEmKAVfrnmXHTRYIi9OhQz5xCHEGtidQJWKL5TGstJs2tnBgzeRQb-MFCwj9d1pSfUhcZZV6RAA2_8RQS0j1USF9vxaikHPwZp3_EVfvT9GT6nYq7aQgK3fE9_QuP6agGF1/s320/k.jpg"/></a></div>Dlouho jsem tady nic nenapsala. V posledních měsících mám pocit, že jsme neustále přehlcováni zvenčí a je potřeba usebrání a klidu uvnitř. Nicméně téma vztahů se mi vrací stále dokola, jako bumerang, při mých pěších cestách za prací, anebo při každodenních činnostech, jako dnes, kdy jsem stříhala suché okvětní lístky fialce, aby ty nové mohly plně vyniknout a projevit se. Možná, nebo právě proto přišlo ke mně silné puzení, opět se slovně vyjádřit.
Když jsem se věnovala svým květinám, všimla jsem si, že jedné vyrůstá úplně nový, první květ. Před mnoha měsíci, jsem zasadila pár lístků s kořínky do kypré hlíny, abych vytvořila, či spíše podpořila nový život.<strike><strike></strike></strike>
Rodící se rostlinku jsem pojmenovala SÍLA..MOJE SÍLA. Od té chvíle, se jí začalo nebývale dařit.
Lístečky se kolem začaly rozrůstat, přerůstat jeden přes druhý. Stala se mým barometrem, jak na tom v životě jsem. Dávala jsem pozor, aby neuschla, mluvila jsem na ni a stále mluvím a ona mě za to odměnila klubajícím se okvětím. Tak moc se těším. Třeba zítra uvidím malinkou fialovou tečku, která se vyklube z kuličky. Jak to souvisí se vztahy? Vztahy, kterým se nevěnujeme a přestaneme o ně pečovat, usychají stejně, jako květiny, stojící v parném horku na parapetu.
Ano, můžeme si dodávat lásku a radostné pocity sami, na rozdíl od květiny, která se sama jen těžko zalije. Ano, můžeme se zahlcovat nejrůznějšími aktivitami, zaměstnávat se, vyhledávat společnost jiných, abychom unikli svým pocitům osamění, protože náš partner, přítel, rodič, či dítě si nás přestali všímat a dlouho nezalévají společný květináč. Ano, můžeme dojít i do fáze, kdy nás naše samota bude naplňovat a chlácholit více, než lidská společnost a můžeme se cítit i šťastnými.
Není však právě toto, byť pro někoho slastné izolování se od ostatních, vlastně únikem a odtržením?
Stále čtu o sebe hodnotě, hranicích a rodinných zátěžích, které musíme překonávat, uzdravovat, budovat, nebo čistit, abychom jednou mohli být šťastní ve vztahu, nebo jen sami se sebou. Opravdu si to myslíte?Nejsou tohle všechno berličky přestat se bát uvidět pravdu?
Když si dovolíme uvidět skutečnost ve svém vztahu a to jakémkoliv, ne jen tom partnerském, můžeme pak pocítit, co s námi ladí a co už ne. Můžeme uvidět, kde zalévají oba, a kde naopak nosíme ty konve s vodou dokola jen my. Kdykoliv najdeme odvahu uvidět pravdu, často nás to na chvíli může konsternovat, rozesmutnit, zastrašit, nebo ochromit. To všechno se může stát. Ale pak, pak se můžeme rozhodnout promluvit s tím druhým. Překonat své bariéry strachu, studu, možná i pýchy. Je to velmi riskantní. Protože nikdy nevíme, co se potom stane. Avšak soukolí situací, dosud zaseknuté a zrezivělé se začne hýbat. Jakýmkoliv směrem. Energie znova začne proudit. Často však raději vystavíme kolem sebe další hranici, za kterou ten druhý nemůže, nebo raději mluvíme o svém trápení se všemi kolem, ale hlavní aktér nic netuší.
A pak, jednoho dne, když květina našeho vztahu uschne nadobro, vůbec nechápe, jak se to stalo.
Možná už si o vláhu říkáme dlouho a déšť nepřichází. I to se často stává. Pak je však na místě uvědomit si, že se jedná o záchranu lásky a tím i života. Ať už společného, či jen toho našeho.
Náš celý život je tvořen vztahy. Dívám se kolem sebe a pozoruji ve své blízkosti pár radostných fontán, které prýští oběma směry. Vidím však spoustu schnoucích květin, které stojí každá ve své ohrádce, vzdáleny sobě, vzdáleny vodě, vzdáleny svému srdci.
Myslím, že nepotřebujeme nic víc, než vzít konvičku a tam, kde je nám dobře, tam, kde to milujeme a cítíme blízkost kropit svou přítomností a láskou častěji.
Čas. Čas a opravdová vzájemnost. To jsou pro mě jedny z nejcennějších hodnot ve vztazích.
Prosím, co si o tom myslíte? Jak to máte vy? Pořád mi nejde přestat nad tím přemýšlet.
Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-15690225371985754852022-06-28T21:15:00.001-07:002022-07-03T07:12:09.743-07:00SEMAFOR<div class="separator" style="clear: both;">
<a
href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEit9z82Ut2Q_fcqFhvGJk639t1fD7SrReMkiNF98KXgpjpNgZelxPObiqySYHRRaFO8T--U8CEOpB6vBR7WRTxxgtd9EIk82Vvwbvocs5YDP7TgUtIY2jXB1g6PbcQPElO9YnMZcRF10_3ZuK3qkAFNUfwudSurCEyOiygRUm1WVdvg-MFSynSMK82J/s2048/SEMAFOR.jpg"
style="display: block; padding: 1em 0; text-align: center; "
><img
alt=""
border="0"
width="320"
data-original-height="1536"
data-original-width="2048"
src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEit9z82Ut2Q_fcqFhvGJk639t1fD7SrReMkiNF98KXgpjpNgZelxPObiqySYHRRaFO8T--U8CEOpB6vBR7WRTxxgtd9EIk82Vvwbvocs5YDP7TgUtIY2jXB1g6PbcQPElO9YnMZcRF10_3ZuK3qkAFNUfwudSurCEyOiygRUm1WVdvg-MFSynSMK82J/s320/SEMAFOR.jpg"
/></a>
</div>
Byl krásný slunečný den a já, po dlouhé době jela autem. Jelo se mi výborně.
Nikde žádný problém, až do chvíle, než jsem dorazila k velké křižovatce. Provoz
byl minimální a já dojela pomalu, způsobně pod semafor a čekala na svou zelenou.
Ve zpětném zrcátku jsem po chvilce uviděla další auto, které se postavilo přímo
za mě. Byla jsem první v řadě. <strike></strike>
V tu chvíli se mi sevřel žaludek a na solaru to nepříjemně pálilo. Nervózně jsem
pozorovala barevná světýlka na semaforu a nedokázala odtrhnout zrak od černé
krabičky nad mojí hlavou. Připadalo mi to, jako věčnost. Dokonce se mi začaly
třást ruce a noha u spojky nepokojně cukala. Vůbec jsem nechápala, co to má
znamenat. Řídím už spoustu let. Strachem z nehody to určitě nebylo. Rozhodně
jsem neměla pochybnosti o svých řidičských schopnostech. Naskočila zelená, já
úlevně vyrazila vpřed s razancí závodnice formule jedna, což ve staré škodovce
muselo působit docela komicky, avšak o to vůbec nešlo. Začala jsem podvědomě
zhluboka dýchat, abych uvolnila napětí. Ve chvíli, kdy jsem odbočila z kolony
pryč a zbavila se své první, vůdčí pozice, vše se jako máchnutím kouzelného
proutku uklidnilo a mě se před očima opět začal odehrávat film plný výjevů z
mého života.<strike></strike>
Narodila jsem se mým rodičům, jako PRVNÍ dítě. Byla jsem starší a ještě
holčička, takže jsem měla podle všeho očekávání být šikovná, samostatná a
starostlivá už do malička. Ta péče začala po necelém druhém roce, kdy se mi
narodil bráška a já samu sebe pasovala do role pečovatelky. Mám spoustu fotek,
kde ho v peřince pusinkuju a pomáhám mamince s jeho péčí. Byli jsme narozeni
opravdu velmi brzo po sobě a maminka toho měla fakt hodně. Tam někde začal
obrovský tlak na mě. Abych brzy chodila na nočník, abych brzy chodila po svých,
abych nezlobila a pomáhala. Nemyslím si, že by mě rodiče nutili. Zřejmě svými
dobře míněnými a pochvalnými větami ve mně vybudovali pocity, že když jsem
PRVNÍ, starší, musím být moudřejší a šikovnější vždy a za všech okolností. To
vám byla fuška! Naplňovat představu prvenství. Být nejlepší. Ve škole skvělý
prospěch, a když se náhodou v matematice, fyzice, či chemii kazil, tak obrovský
vnitřní stres. Vytvářela jsem si ho sama. Moji rodiče nikdy řeči kvůli známkám
nevedli. Taky tady byly soutěže. Chodila jsem recitovat, zpívat a kdykoliv jsem
vyhrála, následovaly obrovské ovace, pochvaly, mnohdy i velké výhody až u samé
paní ředitelky školy, která nám s kamarádem dovolila vést školní rozhlas. Být
PRVNÍ bylo moc fajn. Avšak před každou soutěží, či vystoupením můj vnitřní třas
stoupal. Tlak okolí byl obrovský. Nevěděla jsem, jak z toho vystoupit. Byla jsem
malá holka. Prostě jsem dělala všechno proto, ať jsou všichni spokojení a
naplním jejich představy o mé úžasnosti. Všechno vypadalo zalité sluncem. Na
chodbách, o přestávkách, mě zdravilo plno lidí, učitelky mě měly rády, známky
super. Avšak před každou písemkou obrovský tlak v žaludku a na solaru. Léta
běžela a já se dostala na konzervatoř. Bylo nás tam pár. Všichni jsme byli
skvělí a zvyklí být nejlepší a vyhrávat. Proto nás tam také vybrali. Tlak na
dokonalost narůstal. Být PRVNÍ se pro mě stalo nedosažitelným cílem. Stáhla jsem
se do sebe. Přestala vyhrávat první pozice. Nepomáhalo nic. Ani skvělé angažmá v
divadle, které jsem hned po škole dostala, ani zástupy ctitelů, či pochvalná
slova diváků, nebo nadšení mých rodičů.<strike></strike>
Někde uvnitř, kdysi dávno jsem přestala chtít být PRVNÍ a nejlepší. Život se
velmi snažil, aby mě opět vyhoupl do sedla. Prožívala jsem spoustu osudových a
dramatických zvratů, abych pochopila, že každý, každičký člověk na světě je
PRVNÍ A JEDINÝ. JEDINEČNÝ. Bez ohledu na vnější vlivy, bez ohledu na to, co říká
okolí, nebo kolik soutěží vyhrál, jakou má pracovní pozici, nebo kolik dětí
odrodil, či kolikrát se vdal, nebo rozvedl. Opravdu neskutečně dlouho mi trvalo,
než jsem poznala a pochopila své přednosti a dary, které mám jen já, ale také
uviděla a chtěla nacházet své stíny, bez kterých bych své světlo uvnitř nemohla
nikdy uvidět. Seděla jsem v autě na parkovišti, po tvářích se mi kutálely slzy
štěstí. Tělo bylo klidné, dobře se mi dýchalo a chtělo se mi úlevně smát. Dnešní
PRVENSTVÍ na semaforu mi přineslo krásný úlevný proces. Děkuji.
Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-37186254203606306252021-05-08T22:56:00.000-07:002021-05-08T22:56:19.495-07:00SoCHa<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjyN0sGDz82aGdGOy2r5RqvLvlDh-Xjw9gp-cvR0lN1Fu67w0SeY12vtO84WvLyuApd88stjTMfYyRgNPfDiIK1Qn0LeOECE2sw-2yGqL9uKBRi0nxtTTVZwTKL-lOkx8wm6PjKhq0HU7Y/s1628/socha.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1375" data-original-width="1628" height="329" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjyN0sGDz82aGdGOy2r5RqvLvlDh-Xjw9gp-cvR0lN1Fu67w0SeY12vtO84WvLyuApd88stjTMfYyRgNPfDiIK1Qn0LeOECE2sw-2yGqL9uKBRi0nxtTTVZwTKL-lOkx8wm6PjKhq0HU7Y/w320-h329/socha.jpg" width="320" /></a></div><br /><p><br /></p><p>Dnes přemýšlím o STRNULOSTI. Možná by se dalo přímo říct o ZKAMENĚNÍ. Jistě si všichni pamatujete hru z dětství, ve které se v určité chvíli muselo zůstat stát na místě a nehýbat se. Na sochy se to tuším jmenovalo. Dnes ráno u kávy jsem si uvědomila, jak často sedím, nebo stojím, jako ta socha a jen přemýšlím, co bych měla, mohla, musela udělat a pak? Mysl mi začne naprosto nekompromisně nabízet výmluvy, omluvy odbočky a zdržovací taktiku, proč s tou kterou činností raději počkat, anebo ji rovnou nechat na jindy.</p><p>Připadala jsem si dneska, jako bych poprvé v životě přišla na jógu a chtěla se po mě jen rozcvička a já nedokázala hnout ani krkem. Sama sobě jsem se musela zasmát, proč se takto dobrovolně zdržuju, zadržuju, omezuju a vlastně stagnuju? Když jsem se na to koukla trochu do hloubky, našla jsem klubko lenosti, strachu z nepovedené práce, taky obavy z přehlcení činnostmi, rádoby nesmyslnost mého konání a v tom všem se válelo velmi zaprášené PROČ?</p><p>Proč donekonečna zdržuji a zrazuji sama sebe, od činností které miluji, naplňují mě a přímo baví? Chybí mi následná pochvala, či ohodnocení mojí vykonané práce, které si nikdo ani nevšimne? Může to být jedna z možností. Když jsem byla malá holka, ráda, jsem byla chválena. Byl to dopamin, na který se zvyká pěkně rychle a je návykový. Když pochvala nepřicházela, cítila jsem se špatně a myslela jsem, že nejsem dost dobrá. Možná to tam někde hluboko uvnitř ještě sedí na písku a vztekle mlátí bábovkami kolem, když nedostanu adekvátní odezvu. To ale platí u věcí a činností, které dělám pro druhé.</p><p>A co ty situace, kdy dělám něco sama pro sebe? Třeba si slibuji, že si nechám opravit sandálky, aby byly přímo na nohu a stále mi jen leží v botníku, bez povšimnutí. Nebo mé psaní knih. Mám rozepsané dvě, které trpělivě čekají, až se do nich pustím a já se pořád sama před sebou vymlouvám, že to prostě nejde. </p><p>Vyjevil se mi k tomu obraz, jak stojím na ulici, uprostřed davu. Všichni proudí kolem mě, každý si hledí svého, většinou všichni spěchají, nebo se dívají do mobilu. A já stojím jako socha. Občas do mě někdo žduchne, ale většinou mě všichni obchází a nikdo si mě ani nevšimne. Jsem strnulá a neviditelná a světe div se, je mi v tom dobře. Mám svůj vlastní pozorovací svět a nic mě neohrožuje. Pak ale přijde pes a chce mi počůrat nohu. Najedenou musím udělat rychlý krok stranou. Vykročit ze svého světa. Jsem vytržená ze svého přemýšlení a úvah. A v tom se to stane. Nechtě šťouchnu do kolemjdoucího pána, ten se usměje, pes si běží hledat jiný patník a celý obraz se dá do pohybu. Kráčím městem, dívám se lidem do očí. Opětují mi pohledy a někteří i pozvednou koutky úst. Najednou jsem moc ráda, že jsem udělala první krok a vstoupila do obrazu. Jsem uvnitř života. Součástí všeho dění. Nepřemýšlím nad ničím. Jen jdu a hýbu se. Procházím svým životem se všemi ostatními. Už nejsem strnulá, ani sošná.</p><p>Dopíjím kávu, naplním pračku, otevírám okno, kterým ke mě doléhá zpěv ptáků a těším se na vykročení do nového dne....Možná je pro mě důležité přestat občas myslet. Vypnout myšlenky a analýzy, které mě zdržují. Možná jen stačí vstát a udělat první krok a nechat se vést pohybem obrazu.</p><p>Krásnou neděli přátelé</p><p>Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-78667300445971623672021-03-23T00:07:00.000-07:002021-03-23T00:07:01.247-07:00Příběh o semínkách a dopisu<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhNWmdwFys5lB_NNdst3a5BVjFo7ygwCbgPfPcgkYT34jM6T3VSWB0DoMOxy1MfmfhWrcBhG_VwvL-2Uwx8pQpWrD6IU6fY3JkaAGW5Z6QyJM01kSSkHOf-xToyRjhC-eAZqUOZOrq0QuQ/s800/dopis.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="800" data-original-width="640" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhNWmdwFys5lB_NNdst3a5BVjFo7ygwCbgPfPcgkYT34jM6T3VSWB0DoMOxy1MfmfhWrcBhG_VwvL-2Uwx8pQpWrD6IU6fY3JkaAGW5Z6QyJM01kSSkHOf-xToyRjhC-eAZqUOZOrq0QuQ/w256-h320/dopis.jpg" width="256" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><span style="text-align: left;">Art Christine Peloquin</span></div><p>Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila. Nu co co, třeba je to jarní únava. Ale jdi ty kecko, jaro ještě pořádně nezačalo, tak se pořád na něco nevymlouvej.</p><p>Možná za to mohla příliš hořká káva bez medu, kterou jsem si chtěla osladit alespoň slastnou myšlenkou. Ten nápad byl opravu sladký, naivní a kýčovitě růžový, jak cukrová vata z pouti, která vás celé upatlá a ulepí, prostě naprosto si vás omotá svou lepkavostí, které se nemůžete zbavit jinak, než že ji celou rozpustíte v ústech, kousek po kousku a pak, musíte ještě důkladně svoji růžovou lepkavou iluzi spláchnout teplými proudy vody, které všechnu zbývající přeslazenost odplaví. </p><p>Ta neutichající myšlenka, pobíhající v mé hlavě, vyzývající k uskutečnění, byla tak živá a provokativní, jako má včerejší výsadba domácí zahrady. Ano vím, podle lunárního kalendáře jsem měla ještě dva dny počkat, ale když tě tvé vlastní chtění tlačí, jako parní válec, k převratným kouskům, jdou čas a veškerá odporučení lety ověřená, stranou. Včera měl jmeniny můj táta. Jmenuje se Jozef, psáno se Z, protože pochází se Slovenska. Nicméně oslava jeho jména se nikterak neodkládá, ani nemění a jiné písmeno, je pouze drobný detail. Za celou moji včerejší hysterii kolem semen, mohl právě můj tatínek. Hned z rána jsem mu zatelefonovala, abych mu popřála pár slov od srdce. Hovor s ním mě naprosto nakopnul a probudil ve mě, doposud zimním spánkem spící, dobrodružnou stránku mojí povahy. Bez velkého rozmýšlení jsem nanosila do koupelny květináče a hlínu. Bez urputných příprav a studia, jsem začala hlínou zasypávat semínka rostlin, které si hodlám předpěstovat na venkovní zahradu. Okrasné květy, zatím zakleté do malých zrníček, kutálejících se mi po rukou, jsem zlehoučka a jemně zasypávala hliněnou pokrývkou. Celý proces sázení a následného zrození nového života mě tak rozradostnil, že jsem si u toho začala povídat a prozpěvovat, což přilákalo mého mladšího syna. Když uviděl, že si povídám s hlínou, nevěřícně zakroutil hlavou a odkráčel vstříc svým pubertálním stavům. Jeho udiveně posměšný a nechápavý obličej mě ještě více vyprovokoval a já si onu chvíli, užívala o to obřadněji. Třešničkou na dortu bylo uvědomění, jak skvělý rituál jsem si dnešním dnem, navzdory všem obecným doporučením vytvořila. Toho dne měl jmeniny můj tatínek. Já byla jeho semínkem, ze kterého jsem vzešla a právě dnes, mě moje neovladatelné chtění navedlo nasypat semena květin do hlíny, abych zachovala koloběh dalšího, nového života. Není to úžasné?! Spojitost s mým tátou mě naprosto nadchla. Budu to dělat každý rok, ve stejný čas. Na Josefa!</p><p>Ale to bylo včera. A dnes? Moje mysl vyhlodávala do mého zatím pomalého a líného rána další výzvu. Posílena včerejším nadšením, uvařila jsem si další hrnek hořké kávy a usedla za svůj psací stůl. Vypadalo to chvíli, jakoby probíhal osudový moment v nějakém profláklém romantickém filmu. Však jen do chvíle, kdy mi kočka vylila svým divokým běháním kafe. Polila celý stolek, koberec i postel. Byla jsem nucena vstát a pokusit se zachránit, co se dalo. Většina skončila v pračce a kávy mi moc nezbylo. Postavila jsem na sporák další konvičku. V mezičase jsem hledala dopisní papír a zkoušela, která prupiska vůbec píše. "Psát dopisy ručně, to je nápad. Kdo tohle dělá, prosím tě?" Tyhle hloupé řeči mého já jsem občas nerada poslouchala. Prostě dělám, že je neslyším. Jen mě chtějí znejistět a odvést od mé revoluční myšlenky. Ona je pro mě taky rozkošná, zábavná, radostná a naplňující. Je toho tolik, co mi psaní dopisu drahé přítelkyni přinese. A nejen to. Dostane ode mě dárek. Tak, jako kdysi já od ní. Květiny. Ale pěkně postupně. Před pár lety, byla u mě moje kamarádka na návštěvě. Přivezla mi malinkou, překrásnou kytičku v květináči. Ani jedna jsme neměla potuchy, jak se jmenuje. S přicházející zimou kytka na balkonku zvadla a zmizela do hlíny. Já na ni úplně zapomněla. První rok poté se nedělo nic a ten druhý, se ze zapomenutých semínek, které neumrzly, vyklubala překrásná kytička. S prvním květem jsem si okamžitě vzpomněla na moji drahou přítelkyni. Kvítko jsem velmi opečovávala a starala se o něj přepečlivě, stále neznalá jeho jména. Jemná, drobná a zářivá kvítečka se pro mě stala symbolem našeho nehynoucího kamarádství, které trvá déle než dvacet let a prošlo si bouře, mrazy a také spousty krásných slunečných a naplněných dní. A dnes se chystám poslat dopis, psaný mou rukou. Jen tak, pro radost a pro potěchu, své milované kamarádce, se kterou se teď nevidím. Tentokrát v obálce bude ještě dárek. Semínka. Ano, semínka "naší", květinky. Jmenuje se VITÁLKA. Jak příznačný název pro květy přátelství.</p><p>Napsala jsem jen pár slov, u toho usrkávala kávu, která mezi tím vychladla a vzpomínala, na naše společné chvíle. Taky jsem myslela na její balkonek osázený květinami, které každý rok nadšeně pěstovala v centru velkého města. Mnoho let jsem to nechápala. Nebylo to pro mě důležité. Až teď, po mnoha letech, kdy jsem se znovu zamilovala vášnivou a nesmrtelnou láskou do květin, rostlin a všeho živého, dokážu ocenit jakým darem je malé, obyčejné, téměř neviditelné semínko a jakou obrovskou krásu a rozmanitost můžeme prostřednictvím květů nacházet. Představuji si, s jakým nadšením a radostí otevírá obálku, čte úprkem mé řádky, aby pochopila, proč jí posílám sáček se semínky. Vím, že bude mít radost. Je stále jako dítě. Umí se opravdově radovat i ze slunečního svitu a vůně koláče, či dobré kávy. Schovávám dopis do obálky, usmívám se a tiše, jen tak do prostoru zašeptám:" Vítej jaro!"</p><p>Krásné dny přátelé</p><p>Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-80033622213890724982021-03-19T23:58:00.000-07:002021-03-19T23:58:02.663-07:00Příběh o ztracené květině<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjza6Ri7Fexpf9Tmy0-SXOq6_SQxkO_K4i5FOTJiEWNkHvqm6I5JCqyuLXFGDDGdFYcqXUIAmtUNznYVSY-h9GX_htAWcTNo6FfvM6yJBVLYJRGsQ3Z9fIfp5jJ3UJI_psdqc03gzATx18/s867/ztracen%25C3%25A1+kytka.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="867" data-original-width="565" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjza6Ri7Fexpf9Tmy0-SXOq6_SQxkO_K4i5FOTJiEWNkHvqm6I5JCqyuLXFGDDGdFYcqXUIAmtUNznYVSY-h9GX_htAWcTNo6FfvM6yJBVLYJRGsQ3Z9fIfp5jJ3UJI_psdqc03gzATx18/s320/ztracen%25C3%25A1+kytka.jpg" /></a></div><br /><div><br /></div><div><br /></div>Za oknem je šedivo, ptáci zpívají a já se před chvílí vrátila ze svého balkónku, kde chodím každé ráno sledovat "svou " květinu. Je to zvláštní příběh.<br />
Na jaře letošního roku jsem dostala nějaké sazenice bylin od své maminky. Do této chvíle květináče zely prázdnotou. Byly plné hlíny a v jednom z nich jsem matně tušila kořeny meduňky. V tom druhém byla dlouho jen hlína a dávno jsem zapomněla, co tam bylo dřív. Naposledy jsem tam měla zasazenou nádhernou hortenzii, které mi však před dvěma lety umrzla. Brala jsem z toho květináče hlínu, když pochyběla a nerostlo v něm nic. Až na plevel. Rozhodla jsem se ho vytrhat a zasadit tam sazenice, na které mi jinde nezbylo místo.<div><br />
Uprostřed plevele a trávy jsem našla dva lístečky, které jsem neznala. Pozorně jsem je zkoumala, </div><div>a pak se rozhodla, nechat je v hlíně růst, abych viděla, co z toho bude.</div><div>
Zasadila bylinu a už jen zalévala. Postupem času zelených tajemných lístků přibývalo.<br />
Moje ranní cesty na balkónek nabyly dobrodružnou příchuť. </div><div>Nachytávala jsem samu sebe, jak moc se každé ráno těším, co nového se opět vyklubalo. Když se objevily uprostřed hustých zelených lístků bobulky, které by snad mohly vykvést, moje nadšení a zvědavost nebraly konce.<br />
Jak asi kvete? Jakou budou mít kvítka tvar a barvu? Honilo se mi často hlavou.<br />
Když jsem jednoho rána přišla pohlédnout na svou hýčkanou květinu, konečně jsem se dočkala odměny. Byl tam. Nádherný, malinký žlutý kvíteček, který prosvítal mezi zelenými lístky a dral se na slunce. Byl pokrčený, ještě zcela nerozvitý, ale moje radost byla nebetyčná.<br />
Nikdy mě nepřestane fascinovat fakt, že z malinkého semínka dokáže vzniknout a vyrůst nový život. Mnohokrát velmi krásný. Přitom stačí tak málo. Uvěřit, denně pečovat, hýčkat, těšit se a dostane se nám odměny, která rozhodně stojí za to.</div><div><br /><div>Tento příběh se odehrál na jaře 2020. Vzhledem k epidemiologické situaci jsem celý rok nemohla navštívit svou kamarádku, která mi jednou přivezla malou kytičku, na kterou jsem na podzim zapomněla a její semínka se zřejmě zamíchala do zbylé hlíny a toho roku vykvetla. </div><div>Jako důkaz našeho přátelství, vzpomínka, radost a potěšení, v dobách našeho odloučení.</div><div>Letos 2021, na jaře, jsem se rozhodla, že si vypěstuji kytičky na balkón a chaloupku sama. Ze semínek. Pomalým růstem a rozhovory s květinami. V mém domácím prostředí vznikla malá botanická zahrádka.</div><div>Vysadila jsem i onu ztracenou a znovunalezenou květinu. JMENUJE SE VITÁLKA.</div><div><br /></div><div>Nevěřím na náhody, tak jako nevěřím, že někdo za mě něco v mém životě udělá.</div><div>Ano vím, je snazší, koupit si už předpěstovanou rostlinku a jen ji přesadit do truhlíku, ale není to výsledek naší péče a starosti. Naší trpělivosti a lásky. Nenajdeme v semínku kousek nás samotných, protože se mu věnoval někdo jiný.</div><div>Myšlenka semínek, slyšící od počátku můj hlas, který k nim promlouvá, cítí mou pozornost, mě naprosto nadchla. Mám několik květináčů a každé ráno vedu rozhovory za zavřenými dveřmi.</div><div>Věřím, že semínka začnou klíčit podle mé péče a já se na ten moment moc těším.</div><div>Je to tak prosté. Koupit pár semínek, zasypat hlínou a pečovat.....</div><div>Nezapomínejme, že jsme také ze semínka. Jak o nás bylo pečováno, takoví jsme...</div><div>Květiny, rostliny, stromy, všichni ze semen, všichni jedno jsme..........</div></div><div>Krásné jarní dny přátelé.</div><div><br /></div><div>s láskou Bi</div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-15052980999078412722021-03-06T22:21:00.001-08:002021-03-06T22:23:07.230-08:00Bahno<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjDc14xpKAF8NhtsgwqiFMjOUvL5PiPq_2csH2tIEPcXUU_5A40jgUOMFIeWP2HCEDlUNKiMvR3hf0F6rI5KMLDRpiPt9HhNaNSvYPl87DyPLOybPq8LlEZfTOS47bNXZT-TA7K_mcgL28/s867/bahno.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="867" data-original-width="650" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjDc14xpKAF8NhtsgwqiFMjOUvL5PiPq_2csH2tIEPcXUU_5A40jgUOMFIeWP2HCEDlUNKiMvR3hf0F6rI5KMLDRpiPt9HhNaNSvYPl87DyPLOybPq8LlEZfTOS47bNXZT-TA7K_mcgL28/s320/bahno.jpg" /></a></div><br /><p>Začalo to hezky. Vlastně je to skoro pravidlo. Je krásný slunečný den. Přijela jsem na chaloupku, abych se prošla s pejskem, nadýchala se v lese čerstvého vzduchu a zkontrolovala moje oblíbené stromy a místa v okolí. Trasa byla předem daná. Mám ji moc ráda, toulám se tam, kdy to jen jde. Zatím mě neomrzela. Pokaždé uvidím něco nového a hodnotného. Navíc se zcela jistě pokaždé, když tudy kráčím, ještě něčemu přiučím.</p><p>Nejinak tomu bylo dnes. Pes Adam už měl připnuté vodítko a mě v hlavě prolítla věta : "Vezmi si na nohy gumáky." V tom teplém suchém dni mi to přišlo absurdní, ale měla jsem výbornou náladu, takže jsem se poslechla. Nu co, pro někoho budu vypadat možná jako blázen, ale to už dávno neřeším. </p><p>Hned za brankou jsem v lese potkala pána s fenkou, který si chtěl povídat. Prohodili jsme pár vět a já přidala do kroku, ať jsme brzy na mých oblíbených místech. Slunce zářilo nad hlavou, nikde ani mráčku, den vybízel k procházkám a jarním plánům. V hlavě se mi honilo všelicos, přes louku plnou květin, záhonek ředkviček, až po rozkvetlou nádhernou jabloň, kterou jsem právě dnes chtěla navštívit.</p><p>Už ve chvíli, kdy jsme se blížili k místu, kterým jsem musela projít, bylo jasné, proč mě má mysl vybídla ke vhodné obuvi. Cestička mezi stromy byla z kopečka, v mírném ďolíku, tudíž sníh, který roztával, utvořil jezírko a dost hluboký, i široký bahnitý prostor. Pes se prodral mezi stromky a já musela skrz. Nohy v gumákách se mi nořily hluboko do bahna a najednou přišla myšlenka, která mě provázela až za roh, kde na cestičce, slunce bahno dávno vysušilo a zbyl jen krásný travnatý chodník. Takový kousek. Vlastně za rohem. Naskytla se mi překrásná podívaná na celou krajinu. Kdybych neměla gumáky, tak se tam nedostanu. Nemohla bych projít. Vlastně mohla, ale měla bych špinavé boty až po kotníky a zřejmě by se nejednalo o příliš příjemný zážitek. Byla jsem dnes dobře vybavená.</p><p>Okamžitě mě napadl příměr s naším životem. Kolikrát přijdeme k obrovskému bahnitému jezeru a z nejrůznějších důvodů ho nedokážeme přejít. Naše zahnívající prožitky, smutky a hnijící minulost, jsou pěkně hluboké a smrdí až na dálku. Mnohokrát se rozhodneme obejít, nebo raději nevstoupit do oněch nepěkných situací. Ony však stále zůstávají a mokvají, než se k nim dostane alespoň pár paprsků slunce. </p><p>V našem životě to může být vědomí toho, že si každý takovou bažinu někde tvoříme, hýčkáme a snažíme se na ni zapomenout. Ve chvíli, kdy připustíme, že existuje, získáváme nástroje, jak ji překonat. V mém případě to byla věta, kterou mi mé podvědomí vyslalo už před procházkou. Tak moc jsem toužila vidět mou oblíbenou slunečnou stezku, že jsem poslechla. A dobře jsem udělala. Najednou mi totiž bahno přestalo vadit. Nebylo pro mě důležité. Prostě jen součást mojí cesty. Prošla jsem jím se zabořenými kotníky, avšak bez větších problémů a nelibých pocitů. A hned za rohem na mě čekala odměna v podobě překrásně prosluněné cesty. Dnes jsem byla na své bahno připravena. Nastal správný čas. </p><p>Často jsme na sebe, zbytečně ve svých životech přísní. Podléháme tlaku okolí a zapomínáme na svůj vlastní rytmus a osobní nastavení. Je dobré se nenechat zmást. Jen my dobře víte, kdy a jakým způsobem situaci, která zahnívá v našem životě můžeme a dokážeme zvládnout. </p><p>Na zpáteční cestě, jsem chtěla ještě pozdravit stromy v aleji na druhé straně lesa. Když jsem přišla k onomu místu, přes cestu ležel velikánský strom. Pochopila jsem. Dnes ne. Rozhodla jsem se zbytečně neuvádět v nebezpečí ani sebe, ani našeho milého pejska, jen pro svou touhu uvidět milovanou alej. Naše urputnost a tvrdohlavost, nám občas také dokáže pěkně zavařit. Vím o tom své. </p><p>Otočila jsem se tedy na patě a nechala se pomalu dovést pejskem až na zahrádku. Byl to krásný den.</p><p>S láskou Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-5704174139133122842021-01-13T22:30:00.003-08:002021-01-13T22:57:40.202-08:00Čistota<p> </p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj5nGPEz2Mus2ZWJwZ0VE5L4y6okV-IuQ-lfgjZSwWsVZbIl0KnTR2ATPn4owc48KvT7OCr2Vh4X5fVXhIwvRBBxO2YADBv3IBCwlci4mxPy3rY8pTZxt265je2iMha53VyXUqZhBqRkxc/s671/zima.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img alt="Namalovala Alexandra Epps" border="0" data-original-height="671" data-original-width="564" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj5nGPEz2Mus2ZWJwZ0VE5L4y6okV-IuQ-lfgjZSwWsVZbIl0KnTR2ATPn4owc48KvT7OCr2Vh4X5fVXhIwvRBBxO2YADBv3IBCwlci4mxPy3rY8pTZxt265je2iMha53VyXUqZhBqRkxc/w269-h320/zima.jpg" width="269" /></a></div><div style="text-align: center;"> Namalovala Alexandra Epps</div><p><br /></p><p>Venku nesměle svítá a kolem pouličních lamp radostně poletuje sníh. Bílý a osvěžující. V ulicích pomalu začíná běžný život. Lidé pospíchají , jako obvykle a někteří si toho možná ani nevšimli. Z nebe nám posílají další závěje čistoty. Tak potřebné v každé době. Ano. Sníh je pro mě symbolem čistoty a klidu. Také jednoty. Když krásně zasněží, krajinu to zcelí. Kéž to dokážeme i my lidé.</p><p>V ulicích slyším zvuky lopat, které čistí chodníky. Jistě. po čistotě se totiž nešlape. Ale, když chceš, zlehýnka našlápnout, můžeš uvidět svoje kroky. Kam jdou, jestli se s někým potkávají, či chodí osamoceně pořád dokola.</p><p>Když je sníh čerstvě napadlý, čisťounce bílý, všichni ho milují. Libují si a laškovně si s čistotou pohrávají, dokonce staví sněhuláky, nebo sněhové domy, najedenou z čistoty duše tvoří, jakoby bylo nutné všechno stihnout než roztaje. Ano, čistota je skvělým tvůrčím materiálem pro cokoliv. Je velmi přizpůsobivá a stabilní, když už z ní něco vznikne. Může se však postupem vlivu okolního světa začít pomalu ztrácet. Jako tající sněhulák, kterého všichni milují, jen když je bílý a krásný. Když začne vadnout a mrkev má trochu nakřivo, lidé odvrací zrak. Se sněhem většinou přichází i mráz. Aby ho alespoň na chvíli udržel při životě. Také jako opětovné prozkoušení, jak teplá a vroucí jsou naše srdce. Jak silný mráz vydrží.</p><p>Ze sněhu mají vždycky největší radost děti. Ony jsou také čisté, jemné a křehké, jako sněhové vločky. Kdykoliv nasněží, malé dětičky se radují a výskají štěstím. Možná proto, že cítí tu naději, která padá z nebe. Čistota stále existuje, říkají sami sobě tichými vnitřními hlásky.</p><p>Na chvíli, na pár dní, může přikrýt všechno, co se nám nelíbí a nechceme my dospělí vidět. Třeba binec na zahradě, přetékající popelnice, rez na střeše našich aut, či bolavé rány v našich často nečistých duších. Najednou všechno vypadá krásně a jednolitě. Dokonale. Je pozoruhodné, že sníh nepadá na požádání. Již pěknou řádku let je velmi vzácným úkazem. Jakoby na příděl. Možná, možná, když všichni zapracujeme na vlastní čistotě a teď nemyslím té voňavé a povrchové, ale té neviditelné uvnitř nás, kultivující a povznášející ducha, možná pak zase začne sněžit na začátku zimy a vánoce budou bílé, jako dřív. Syn Boží se bude opět rodit do čistoty.</p><p>S láskou Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-15970802037227484932021-01-12T12:35:00.003-08:002021-01-15T23:07:50.792-08:00Oslava mé první sbírky básní<p> </p><p></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgve4NZbqb200dvQ2UUX_92nl5I2wlaDnwiZP-RVpC8o5KTjayiMyHLQyTYDeVLY4ZWNBKLdkFhyphenhyphenyM9wzhXB638_ISsEA0hcDz2hepkTRZ1UuCFNHULflSVhpGhc-uAPODxqfkCuNpPp7Q/s1704/b.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1704" data-original-width="1208" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgve4NZbqb200dvQ2UUX_92nl5I2wlaDnwiZP-RVpC8o5KTjayiMyHLQyTYDeVLY4ZWNBKLdkFhyphenhyphenyM9wzhXB638_ISsEA0hcDz2hepkTRZ1UuCFNHULflSVhpGhc-uAPODxqfkCuNpPp7Q/s320/b.jpg" /></a></div><br /><span style="background-color: white; color: #050505; font-family: inherit; font-size: 15px; white-space: pre-wrap;"><br /></span><p></p><p><i style="color: #050505; font-family: helvetica; white-space: pre-wrap;">POZOR! POZOR! MÁM VELKOU RADOST</i></p><p><span style="background-color: white; color: #050505; font-family: helvetica; white-space: pre-wrap;"><i>Drazí přátelé a moji laskaví čtenáři.</i></span></p><div class="kvgmc6g5 cxmmr5t8 oygrvhab hcukyx3x c1et5uql ii04i59q" style="background-color: white; color: #050505; margin: 0px; overflow-wrap: break-word; white-space: pre-wrap;"><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>S velikou radostí vám oznamuji, že jsem dnes v noci porodila svou první elektronickou sbírku básní INTIMITY MÉ DUŠE.</i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>Pro všechny, kdo se chtějí nechat pohladit slovy, pošlu ráda do vašich e mailů, </i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>které mi prosím pište na ten můj brigita.tothova@seznam.cz</i></span></div></div><div class="o9v6fnle cxmmr5t8 oygrvhab hcukyx3x c1et5uql ii04i59q" style="background-color: white; color: #050505; margin: 0.5em 0px 0px; overflow-wrap: break-word; white-space: pre-wrap;"><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>Dar za přečtení je čistě dobrovolný,</i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>tak jako tištění a další šíření mých textů. </i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>Váš případný finanční dar bude využit na výtisk mých dalších úvah, příběhů a myšlenek. </i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>Jsem velmi šťastná, že se mohu s vámi podělit o kousek sebe samotné.</i></span></div></div><div class="o9v6fnle cxmmr5t8 oygrvhab hcukyx3x c1et5uql ii04i59q" style="background-color: white; color: #050505; margin: 0.5em 0px 0px; overflow-wrap: break-word; white-space: pre-wrap;"><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>Děkuji za podporu svému milovanému muži Michalovi </i></span></div><div dir="auto"><i><span style="font-family: helvetica;">a vám všem, </span><span style="font-family: helvetica;">kteří mě provázíte na mé autorské cestě.</span></i></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>Stále kráčím a těším se na další porody.......<span class="pq6dq46d tbxw36s4 knj5qynh kvgmc6g5 ditlmg2l oygrvhab nvdbi5me sf5mxxl7 gl3lb2sf hhz5lgdu" style="display: inline-flex; height: 16px; margin: 0px 1px; vertical-align: middle; width: 16px;"><br /></span></i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i><br /></i></span></div><div dir="auto"><span style="font-family: helvetica;"><i>S láskou Bi</i></span></div></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-69966043545411186272021-01-10T00:19:00.005-08:002021-01-10T01:01:19.465-08:00KoŘeNí<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjrI2rKpK8AaSBUAAvyvsAi3XCGo26S3zigD4DTOVwU1aD-86gE1qHVBxXxJ1BOBYJbL5YTxif5RjykgjXeoy-m4DWT6RzMYiFKR0bCquB9lO96ZVh5qwlVlmF7yd4_D95wRkrojEiEjBI/s1026/ko%25C5%2599en%25C3%25AD.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="864" data-original-width="1026" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjrI2rKpK8AaSBUAAvyvsAi3XCGo26S3zigD4DTOVwU1aD-86gE1qHVBxXxJ1BOBYJbL5YTxif5RjykgjXeoy-m4DWT6RzMYiFKR0bCquB9lO96ZVh5qwlVlmF7yd4_D95wRkrojEiEjBI/s320/ko%25C5%2599en%25C3%25AD.jpg" width="320" /></a></div><br /><p>Včera při vaření, se mi stala zvláštní věc. Krájela jsem si v poklidu zeleninu, na vymyšlený pokrm. Cibule, brokolice a cuketa. Bylo to moc zelené. Přihodila jsem trochu kukuřice a pár mrkví na kolečka. Zelenina se spíše napařovala pod velkou poklicí, a když jsem poklici zvedla, vypadala úchvatně. Ty barvy mě naprosto fascinovaly. Jsem zvyklá používat koření. Mám ráda indické, orientální, minimálně sůl a pepř. Mé kořeny sahají do Maďarska. Miluji výrazné jídlo plné chuti. </p><p>Tentokrát zeleninová pánev vypadala tak lákavě, že mou ruku s kořením zastavila. Uvědomila jsem si, že vlastně ani často nevím, jak která zelenina opravdu chutná. Protože ji neustále upravuji. Přisoluji a kořením. Pomalu jsem se naklonila nad zářivě barevnou hromadu a pocítila krásnou vůni. Zeleninka byla akorát na skus. Žádná rozvařená kejda. S nadšením a zvědavostí jsem si nabrala do misky a kousek po kousku ochutnávala pravou chuť zeleniny, kterou tak často jím. Ani špetka soli, či něčeho jiného. Jen pravé chuti. Byla jsem nadšená. Jistě mám mezi vámi mnoho přátel, kteří takové situace prožívají dnes a denně, ale pro mě to bylo naprosto nové a objevné. Ne jen kvůli chuti zeleniny. Myslíte, že by jste pozřeli maso zvířete v jeho původní a ničím neupravené chuti?</p><p>V životě si přece pořád něco měníme k obrazu svému. Zeleninou na pánvi k obědu počínaje, přes filtry našich fotografií, upravené texty bez chyb a stylisticky vytříbené, oblečení bez skvrn a děr, do mýdel přidáváme vůně, halíme svá těla do voňavek, proti slunci máme sluneční brýle a opalovací krémy, aby se nás nedotkly jeho paprsky. Pořád se před něčím chráníme a něco měníme. To, co dávno vyrostlo ve své dokonalosti neustále kultivujeme, ať jsou to rostliny, zvířata, či naše děti a ve výsledku i my sami. Pořád na něčem pracujeme, aby to bylo ještě dokonalejší a hlavně podle našich představ. Sypeme si své oblíbené koření do vztahů, které si přejeme žít, ty které nám nechutnají splachujeme v záchodě, protože jim prošla záruční lhůta, nebo jsme je přesolili, či přesladili.</p><p>Potřebujeme tolik cukru. Stále sladíme buchty, kávy, čaje, ať se cítíme alespoň na chvíli sladce, milovaní a chtění. Sladká chuť nám zvyšuje pocity radosti. Však jen do chvíle, než si stoupneme na váhu, či zjistíme, že nedopneme další kalhoty. Pak zase jíme sladké na žal, protože co jiného už z toho života máme? Tak jako utíkáme od skutečných a pravých chutí jídla, tak moc se bojíme , štítíme a jsme neochotni prožívat skutečnost v našich vlastních životech. Každý z nás si jistě dobře vybaví situace, které by raději vymazal ze svého života. Ale bez těch skutečných chutí to nemůžeme být my. </p><p>Stále čtu o naslouchání své duši. Kdykoliv komunikuji sama se sebou, musím být připravena na to, že se dozvím i pro mě nepřijatelné a nechtěné věci. Samu sebe pak ukacávám, že to přece musí být jinak. A ono není. Další skutečná chuť situace přijde, ať se mi to líbí nebo ne. Stane se. Proběhne a je na mě, jestli se smířím a přijmu její příchuť.</p><p>A tak je to i s láskou. Kolik jsem toho přečetla, kolik mužů ve svém životě potkala a mylných názorů, doporučení, či poselství se držela. Tolik proplakaných nocí, tolik vína a čokolády. Tolik nekonečných sebedestruktivních večírků marného chtění, plných koření, které štípalo a dlouho bolelo, jako ty nejsilnější chilli papričky....Je to pryč. Láska si mě našla sama. Je velmi silná, hluboká, očistná. Není vůbec jednoduchá a neustále nacházím její nové chutě a příměsi. Kombinace chodů se občas komplikují a já ochutnávám. Jako včera svou nádherně barevnou zeleninu.</p><p>Přitom je to tak nesmírně jednoduché. Všichni do jednoho dobře víme, co potřebuje naše tělo, ať je zdravé, jaké potraviny jíst, jak se hýbat, jak myslet, jak se cítit, jaké vztahy pěstovat. Proč se trápíme? protože se neposloucháme a používáme hodně koření. Dnes nechávám opět svou kořenku ve skříni.....</p><p>Krásný den vám všem přeji</p><p>Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-36051803015263383172021-01-04T20:44:00.002-08:002021-01-04T20:44:34.066-08:00Příběhy<p><i><br /></i></p><p></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiD0GBUxFr8sJchxGFTkb9vgxg6A1xKBPnFNZy_UBm1oYYyM7PolUQyMaVaP28L-Cjv4oQyCjU_hwHPQvGWpR55eJi9XClYXc9AytqorMKXw_UDVNYLp1XRU_wLGoimZItIqs9PQuHWfRo/s806/p%25C5%2599%25C3%25ADb%25C4%259Bh.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="806" data-original-width="604" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiD0GBUxFr8sJchxGFTkb9vgxg6A1xKBPnFNZy_UBm1oYYyM7PolUQyMaVaP28L-Cjv4oQyCjU_hwHPQvGWpR55eJi9XClYXc9AytqorMKXw_UDVNYLp1XRU_wLGoimZItIqs9PQuHWfRo/s320/p%25C5%2599%25C3%25ADb%25C4%259Bh.jpg" /></a></div><br /><i><br /></i><p></p><p><i>Sedím u svého okna a z veliké výšky najednou zahlédnu lidské příběhy. Je jich tak mnoho, že nejdou spočítat. Některé laškovně poletují vzduchem, jiné, visí na stromech a nemohou se vymanit z objetí větví bez listí. Další padají a zvedají se ze země, jako špinavé papíry, poletující vzduchem při vichřici.</i></p><p><i>Některé jsou napsány na krásných pastelových papírech, úhledné, vypadající bez poskvrny a dávající pozor, aby se neumazaly od těch zamaštěných ležících u popelnic. Jen se nezašpinit. Neslyšet, nevidět nic zlého, nečistého a pobuřujícího. Raději létají vzduchem a bojí se dotknout země. Život ve výškách a věčných iluzích je vlastně ochraňuje. Jejich jemná struktura velmi těžce snáší pády, křivdy a zranění. Jistě i pastelové příběhy plné strachu ze špíny a zla, jednoho dne pochopí, že občas je dobré uvidět pravdu na zemi v její nejsyrovější podobě a smířit se s tím, že to tak prostě v životě chodí. Přestat bojovat a klidně občas upadnout, ať zase mohou vzlétnout. Po každém pádu do kaluže totiž vychází slunce, které usuší veškerý lidský příběh, ať je jakýkoliv. A lehounký větřík pochopení, pokory, odpuštění a moudrosti, nás opětovně odfoukne trochu dál a výš.</i></p><p><i>Pak jsou tady příběhy, psané obyčejnou tužkou. Jdou vygumovat. Jsou napsány, jakoby na zkoušku. Bývají to příběhy, ve kterých se ještě lidé nerozhodli kým jsou, kam jdou a jaké dary si do života přinášejí. Občas se snaží vygumovat části svých životů, aby na ně zapomněli. Bláhoví. I když tužku smažou, zůstává otisk po jejím hrotu a jednou psaný příběh, doopravdy nikdy nezmizí. Jen jako.</i></p><p><i>Ještě jsou tady příběhy, které potřebují být zachráněny, objeveny a sdíleny. Příběhy okamžiků, které spojují, naplněné léčivými emocemi a všemi barvami smutku, štěstí i lásky. Každý jsme alespoň jeden takový silný příběh ve svém životě prožili. Přesně tyto příběhy každého z nás, skutečné a v nejhlubší osobní pravdě odžité, jsou nesmírně ozdravné a dávají našim životům smysl. Jdu si zavzpomínat na ty své. Odžité, od bolené, odpuštěné a naplněné až po okraj....A další začínají...Jaká krása....</i></p><p><i>Mějte se milovaně se svými příběhy</i></p><p><i>Bi</i></p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-87010590408799615812021-01-02T23:30:00.006-08:002021-01-02T23:35:01.206-08:00Novoroční <p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgxyL0WxKwSo5XZIAUxzY4BfGxBr_wz8fi6WgSZ0Ielg3cNNddU27OVDBgWvQ9lRPVOO_9BTu9MAVI1fVv-mCjZILBL0dPoivKoHVnhdFFS0RPuXDe2Ic5Y7DCTMn6ObbyEmNb6KIq1rLc/s700/nov.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="700" data-original-width="700" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgxyL0WxKwSo5XZIAUxzY4BfGxBr_wz8fi6WgSZ0Ielg3cNNddU27OVDBgWvQ9lRPVOO_9BTu9MAVI1fVv-mCjZILBL0dPoivKoHVnhdFFS0RPuXDe2Ic5Y7DCTMn6ObbyEmNb6KIq1rLc/s320/nov.jpg" /></a></div> <i>Obrázek namalovala Tsank Alla. Zdroj Pinterest</i><br /><p><br /></p><p style="text-align: center;"><i>Ležím v posteli. Všude tma a ticho. Na zdi pozoruji stínohru záclony, která se jako razítko obtiskává na bílou zeď. Pouliční lampy celý obraz různě proměňují svými odlesky. Do ticha, najednou velmi hlasitě až hystericky, zazpívá pták. Jen krátkou ranní serenádu. Je sám. Nikdo se k němu nepřidává. Jakoby trylkoval jen pro mě. Nemusíš mě budit, už jsem dávno vzhůru, pomyslím si... Opravdu jsem probuzená? </i></p><p style="text-align: center;"><i>A co když to jde ještě víc? Dnes máme přece významný den. Nový rok. Už má být všechno jiné. Lepší a krásnější, jak si všichni přejeme. Přelomová představa dalšího roku, která startuje právě 1.1.2021, se mi zdá stejně absurdní a naivní, jako když si koupíte nové šaty a myslíte si, že se z vás automaticky stává lepší člověk. </i></p><p style="text-align: center;"><i>My lidé jsme si vymysleli číslování dní, aby se nám lépe orientovalo. Nazvali jsme to pokrokem a vědou. Světlo a tma nám přestaly stačit. Neměli jsme věci pod kontrolou. A nemáme dodnes. Stále se snažíme ovládat, spoutávat a vysvětlovat to, co je dáno od věků. Pohyb vpřed. Nádech a výdech. Pomyslný tlukot v srdcích nás všech, kterému data ani čísla nic neříkají. </i></p><p style="text-align: center;"><i>Pořád se snaží o to jediné. Aby srdce dobře pracovalo a bilo pro lásku a hlavně pro život sám. Ať je jakýkoliv. Bez posuzování a hodnocení, či výběru. To je jeho poslání. Až do konce jeho dní. </i></p><p style="text-align: center;"><i>Dnešní ráno se v tichu stávám svým srdcem, které přišlo na svět bít. </i></p><p style="text-align: center;"><i>Krásný další den nám všem milování</i></p><p style="text-align: center;"><i>s láskou v srdci přeje Bi</i></p><div style="text-align: center;"><br /></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-89864715946342167932020-10-31T01:32:00.000-07:002020-10-31T01:32:03.718-07:00Měsíční svit <p><span style="font-family: georgia;"><i> </i></span></p><p><span style="font-family: georgia;"><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhOC4vtx33ZEpQpnrIXRAMDyk1KlFrjrZOvYptoDr-oNVzYhgsPrgHcBL7XrA9SyPz6LrS4g85xdejSa3yfsN9v6Q8FifCO9BWUhhV7oPxYYCp1gmzqEn7hqZfTJbEb5HAT3s3mRSeoGZg/s867/m%25C4%259Bs%25C3%25ADc.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="867" data-original-width="617" height="321" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhOC4vtx33ZEpQpnrIXRAMDyk1KlFrjrZOvYptoDr-oNVzYhgsPrgHcBL7XrA9SyPz6LrS4g85xdejSa3yfsN9v6Q8FifCO9BWUhhV7oPxYYCp1gmzqEn7hqZfTJbEb5HAT3s3mRSeoGZg/w229-h321/m%25C4%259Bs%25C3%25ADc.jpg" width="229" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Christian Chloe zdroj Pinterest<br /></td></tr></tbody></table><br /><i><br /></i></span></p><p><span style="font-family: georgia;"><i>Je noc. Probudila mě tma a kapání deště na okap. Moje myšlenky tříští na malé kousky touhu, či snad domnělou potřebu spát. Možná to bude tím zvědavým měsícem, co se už před vánoci opět pěkně zakulatil. To by mu šlo. Hubne si a přibírá bez následků a ještě se baví tím, jak se na něj my lidé vymlouváme. Myslím, že tuším, proč je každý úplněk tak silný a vlastně každý nový a nový měsíc se píše, že je ten nejsilnější, nejnáročnější a nejmagičtější. </i></span><i style="font-family: georgia;">Protože i v noci je najednou, při jeho jasném svitu vidět, na všechny ty věci, které chceme skrýt.</i></p><p><i style="font-family: georgia;">Všechno to v nás, co odháníme, jakoby se nás to netýkalo. Všechny věty, které chceme vzít zpět, ale už byly vyřčeny a ve vesmírem zmizíku zrovna došla náplň. Pak jsou zde ještě myšlenky, které budí a píchají, jako roj sršňů, který všude vletí a člověk neví, jaký postřik by použil, ať se ho zbaví. </i></p><p><i style="font-family: georgia;">Anebo nám úplněk může ukázat svou září ticho. Ticho je vlastně dobře ukrytá vděčnost. Pocit, že je ve Tvém životě vše v pořádku, slyšení nádechu a výdechu, vnímání kapek deště, které jsou občasné, jako slzy dojetí, nebo srší a proudí, jako řeka vzhůru nohama. </i></p><p><i style="font-family: georgia;">Zvláštní stav nic nechtít a věřit. Věřit ve skrytý smysl situací, který se v pravou chvíli projeví a vybarví v celé své skutečnosti. Pokud je pravdou, že skutečné se vše stává až ve chvíli, kdy to v činech svého života hmatatelně prožíváme, pak náš maják svítí jasně a zřetelně. Neohroženě stojí ve své pevnosti a síle i uprostřed myšlenkových bouřek, nejsilnějších úplňků a naší duševní křehkosti, která potřebuje všechna ta opevnění a masky, aby nebyla donekonečna zraňována. </i></p><p><i style="font-family: georgia;"><b>Však každá zábrana, kterou kolem své duše postavíme vyzývá k dobývání z venčí. Až když vyjdeme ze všech zdí a skrývaček, postavíme se nazí do deště a necháme na sebe svítit úplňkový jas, můžeme pocítit jednu z esencí slova SVOBODA.</b></i></p><div><br /></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-77962784746676335322020-10-16T02:06:00.001-07:002020-10-16T02:06:23.806-07:00Jizvy<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEit2PBsWwTiUoqJwEb6X1IxSviBE3g78w9BnL9NChyphenhyphenYY7r9Gn-YSp49SDqzgmkek_yjAFRJHw7eiMRuoSVzoXCJUlS9oRJkxomv6-5M8lyr2d2LQjGdwn1LzvmpSwEiI9-p996R_nlI6Ac/s794/j.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="794" data-original-width="732" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEit2PBsWwTiUoqJwEb6X1IxSviBE3g78w9BnL9NChyphenhyphenYY7r9Gn-YSp49SDqzgmkek_yjAFRJHw7eiMRuoSVzoXCJUlS9oRJkxomv6-5M8lyr2d2LQjGdwn1LzvmpSwEiI9-p996R_nlI6Ac/s320/j.jpg" /></a></div><br /><p>Dnes přemýšlím nad jizvami. Někteří lidé jich mají plné tělo. I já mám dvě, které nezmizely. Copak na těle o nich víme a můžeme pozorovat, jak se zmenšují, bělají, či rozlézají a dokonce je někteří úspěšně maskují. Třeba tetováním. Udělají z něčeho domněle ošklivého, jako je jizva, pomyslná vada na kráse, něco nádherného, ba přímo až uměleckého. Když si jizvu zakamuflují, třeba se jim začne i líbit, nemusí ji řešit a vůbec na ni myslet.</p><p>Minulý víkend jsem pocítila bolest. Obrovskou bolest, strach a žal, který mi způsobily moje vnitřní jizvy. Jizvy vytetované do duše. Stačila jediná situace a já jich opětovně cítila velké množství. Bolely a pálily. Ta zjizvení starých traumat, vzpomínek a velmi silných bolestných situací. Vynořily se nečekaně, z hloubky a já nevěděla co s nimi. Bolelo to moc. Třásla jsem se po celém těle, nemohla spát a žaludek se mi houpal, jak na rozbouřeném moři. Nepomáhalo nic. Ani samoléčba, ani mluvit o tom, ani vyplakat slzami. Tři dny to ve mě vřelo a vynořovaly se všechny hororové situace mého minulého života. Tedy jistě všechny nebyly a přijde něco dalšího, na co jsem ještě chtěla zapomenout a vytěsnit. U sebe jsem vypozorovala, že situace, takového ražení a takové síly, přicházejí většinou po chvílích velkého štěstí a radosti. V momentech, mého absolutního uvolnění a ponoření se do radostné přítomnosti. Jako bych najednou v sobě uvolnila to permanentní sevření, ve kterém všichni každý den žijeme. Uvolnilo se ve mě vše a vznikl prostor. Volné místo, ve kterém začaly pomalu a plíživě prosvítat mé jizvičky, které byť zhojené, stále tady se mnou jsou. Navždy. Ano já vím, to slovo je fatální. Stejně jako se říká, že minulost nad námi nemá žádnou moc. Ano je tomu tak. Nemusí mít. Pokud jí tu moc nedáme. Kdykoliv totiž dovolíme prožívat v sobě zas a znova stará traumata, naše minulost nad námi vítězí a je to krutý boj. Bolavý. Vždycky má navrch, protože my už nemůžeme nic z toho, co se kdysi stalo, změnit. Jistě můžeme použít různé terapeutické metody, které osvobozují od těchto prožitků. V posledních letech mám však pocit, že se jedná spíše jen o dočasné kosmetické úpravy, které mají za úkol částečně vyhladit, to, co se skutečně stalo. Upravit pravdu, či nás uvést do netečnosti, nebo polohy pozorovatele, kterého se to netýká. Avšak, když jsme to jednou zažili a bylo to hrozné, myslím si, že týkat se nás to bude vždy a zbude bolavá emoce. Hodně jsem o tom přemýšlela. Nořila se do sebe, plakala, nechala to sebou procházet, aby mezi mnou a mou minulostí nevznikal boj. A pak, v jednu chvíli, jsem si všechny své bolavé prožitky, představila jako jizvy. </p><p>Můžeme na ně zkusit zapomenout, ale ony nikdy nezmizí. Zůstávají. Jsou v nás, uvnitř vyryté, jako je zvrásněný kmen stromu. Jsou vráskami naší duše, o kterých nikdo neví, pokud je neprozradíme. Máme je napořád. Každý jiný počet, jinou velikost a citlivost. Jsou naší součástí. Některé jizvy jsou už dávno zapomenuty, jiné odpuštěny, ale pak jsou tady jizvy, které stále pálí a bolí. Odpuštění nestačí. Přijetí? Přijetí té skutečnosti, která mi je způsobila. Nelehký úkol a možná to nepůjde hned. Možná příště a možná nikdy. Co na tom záleží? </p><p>Naše zjizvení nás vlastně chrání, vedou a ukazují směr. Když bolí, pak varují, kam už není radno kráčet. Dávají nám svou citlivostí možnost vybrat si. Zeptat se sám sebe. <i>"Chceš to znova prožívat? Potřebuješ další bolest?" </i> Skvělá zpráva je, že už nemusíme. Bez našich jizev bychom zřejmě nedokázali rozeznat, co je pro nás dobré a co už ne. A je-li tomu tak, potom převelice děkuji za svou minulou bolest a zvrásněnou živoucí a proměňující se duši.</p><p>S láskou Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-36123838706083404532020-10-07T01:15:00.004-07:002020-10-07T01:16:35.217-07:00Dům na vodě <p><br /></p><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgjZn6ZhScjkBis_mvIMESExf7lhqcQO30kjuSO9dAQZzg0QWvoBCoZfQkR9KPYQ5ogawgEWWBjmErq2byeylefNWIVAqkEXuccF7ZbshdsR2WaAaunVuXxySpbuTsGneyYE8-eCHWukb4/s867/d%25C5%25AFm.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="867" data-original-width="693" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgjZn6ZhScjkBis_mvIMESExf7lhqcQO30kjuSO9dAQZzg0QWvoBCoZfQkR9KPYQ5ogawgEWWBjmErq2byeylefNWIVAqkEXuccF7ZbshdsR2WaAaunVuXxySpbuTsGneyYE8-eCHWukb4/s320/d%25C5%25AFm.jpg" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Autorka Petra Zjanová<br /></td></tr></tbody></table><p style="text-align: left;"> </p><p style="text-align: left;">Ten den hodně pršelo a byla mlha. Podzim strčil do léta, aby už odešlo spát a vesele si tančil mokrými dny. Věděla jsem, že na mě bude čekat venku. Rád kouřil a při tom pozoroval déšť. Určitě zatopil i v chatě. Věděl, že jsem zimomřivá. Vždycky mívá v batohu přibalené jedny ponožky navíc pro mě. Plete je jeho babička. Už skoro nevidí, ale prý ji to moc uklidňuje a cítí se užitečná. Mám ráda ty ponožky, mám moc ráda ten pocit, když o mě pečuje. </p><p>Mám ještě ráda jeho? Tahle otázka mě provází posledních pár týdnů, všude kde se hnu, dýchá mi na záda v autě, ve sprše po mě stéká a v noci se mi o ní zdá. Mám ho ráda? Miluji? Je to vůbec láska, ta naše letmá setkávání na konci světa, v domě na vodě, kde se schováváme, jako zloději pocitů?</p><p>Stojím na kopci v autě, dívám se na něj dolů do údolí a on mě nevidí. Je pohlcený svým kouřem a pohledem na vodu, ve kterém zřejmě utápí své špatné svědomí. Možná přemýšlí, tak jako já, o našem přiděleném čase, který můžeme prožívat spolu. Můžeme? Chceme? Umíme? Je to vlastně pokaždé stejné. Pár nocí a dní euforie, mizí záhy s návratem do reality, ve které jsme každý za sebe. Pravidla hry jsou jasně daná. Máme svůj vyměřený čas na lásku. Sedím v autě a pozoruji, jak se koukl na hodinky a začal přešlapovat netrpělivě na místě.</p><p>Co kdybych dnes nepřijela?</p><p>Ta myšlenka mě zasáhla, jako padající hvězda k zemi. Už několikrát jsem na to pomyslela, však nikdy s takovou touhou a razancí. A pak se to stalo. Prudce jsem otočila volantem do protisměru a přejela plnou čáru. Sešlápla plyn a odjížděla co nejdál od něj. Ať na něho už nevidím. Ať zapomenu na všechny noci a víkendová rána v domě na vodě, kdy mě budíval chlad a jeho chrápání. Jak dlouho jsem si přála bydlet s ním, sdílet skutečný život, ne jen milenecké tápání na tobogánu nahoru dolů, podle nálady! Copak se to dá vydržet donekonečna? Roztřepaný žaludek a věčné rozhovory končící až jednou? Vždycky mě dokázal ukecat. Po každém takovém rozhovoru, jsem se jen bezstarostně uvelebila v jeho náručí a potom celých 14 dní zase trpěla a čekala, až na mě přijde řada a dům na vodě ožije našimi společnými hlasy. </p><p>Ujížděla jsem bezmyšlenkovitě od místa, kde na mě čekal. Paradoxně jsem se na chvíli cítila velmi dobře. Otevřela jsem si okýnko, pustila hudbu, mající za úkol umlčet moje dorážející myšlenky. Co když se o mě bojí? Co když už ho nikdy neuvidím? Co když si najde někoho jiného? Miluje mě ještě? Miloval mě vůbec? Tak proč mu sakra stačí tak málo? Proč nechce víc? Proč se tak bojí? A proč se tak bojím já? Kam spěchám? Proč pořád utíkám? Bude mi chybět? Chybí mi už teď........</p><p>Slzy mi proudem začaly stékat z očí, srdce bušilo, jak o závod a žaludek se rozhodl zatančit si čardáš v mém těle zrovna ve chvíli, kdy nebyla možnost zastavit. Začal mi zvonit telefon. Na displeji jeho fotka, kde mě líbá na tvář. Sakra ty debilní moderní technologie. Jakoby nestačilo jeho číslo a hudba našeho oblíbeného filmu, jako vyzvánění, ještě tahle fotka. Překonala jsem se. Zvládla jsem to nezvednout. Posílena svým odhodláním, zastavila jsem u krajnice, abych si utřela nos a rozmazanou řasenku. Telefon začal opět vyhrávat melodii plnou smutku. Jako vytí vlků samotářů, pomyslela jsem si s neznatelným úsměvem. Masochisticky jsem si to tentokrát poslechla až do konce. Vyrazila jsem dál. Slunce pomalu zapadalo, měla jsem hlad. Odbočila jsem k nejbližší pumpě. Dám si kafe a něco k snědku. Když jsem šla na záchod, srazila jsem se v miniaturním prostoru s mladou slečnou. Plakala. Neplakala. Přímo řvala. Hlasem. Snažila se uklidnit, šplíchala si vodu na obličej a do toho se omlouvala. "Promiňte, omlouvám se, já, já, já to asi nepřežiju...promiňte..." Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo objetí. Stály jsme v něm dlouho. Moc plakala, voda tekla proudem, moje bílá halenka se nořila do černé batiky a já neměla odvahu ji pustit. Nikdo nevešel. Jen umělé světlo zářivky bylo svědkem jejího pohledu do mých očí. Když se trochu uklidnila, řekla mi, že se její přítel vyboural na motorce a ona neví, jestli to přežije, ani ve které nemocnici vlastně leží. V tu chvíli jsem to všechno pochopila. </p><p>Vzala jsem telefon a obvolala všechny nemocnice v kraji. Našly jsme ho. Žil. Odjela za ním. A já se zastyděla. Kvůli své neúctě k lásce, kterou jsem mohla žít. Kvůli neúctě k životu, který tak rychle utíká a mnohdy jej necháváme prolítnout a sami si ho záměrně ještě kazíme svojí tvrdohlavostí a představami, které chceme stůj co stůj naplnit, bez ohledu na další zúčastněné.</p><p>Seděla jsem v autě, dívala se z okýnka, venku začalo pršet. Mimoděk jsem vzala do ruky svůj telefon, abych se podívala kolik je hodin. Bylo tam asi dvacet zameškaných hovorů od něj a desítky zpráv plných obav. Miluje mě, prolétlo mi úlevně hlavou. Pomalu jsem vyťukala pár písmen. UŽ JEDU LÁSKO. BUDU TI VYPRÁVĚT................</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-13729134987884756762020-09-30T21:16:00.000-07:002020-09-30T21:16:41.081-07:00Policová<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiCt2alA_dg5F1TQcnm2DzAaFpo-e3XDn77lwHDl2HzpoqT541qs-MSQyJsd4yPf1B9a5UyqHDJEBugbKq6xmJlAMrDdelrLuelCN6__61RB6jlgM7JwT84HYicccilFZwucZFFTVkhPs8/s675/knihy.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="675" data-original-width="540" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiCt2alA_dg5F1TQcnm2DzAaFpo-e3XDn77lwHDl2HzpoqT541qs-MSQyJsd4yPf1B9a5UyqHDJEBugbKq6xmJlAMrDdelrLuelCN6__61RB6jlgM7JwT84HYicccilFZwucZFFTVkhPs8/s320/knihy.jpg" /></a></div><br /><span style="text-align: left;"><br /></span></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><span style="text-align: left;">Foto zdroj Pinterest</span></div><p><br /></p><p>Knihy na policích byly rozházené jedna přes druhou, jako chaotická slova přicházejících myšlenek, deroucích se ven, skrze prapodivné skupenství písmen, jdoucích po sobě, bez ladu a skladu. Jako vagóny rychlíku, mířícího do neznáma, kde se koleje mění v ležatou osmičku, připomínající nekonečné, uvědomění a ztrátu směru. </p><p>Knihy skrývající příběhy jiných, protože ten náš je málo poetický, spíše bývá patetický a nejblíže má k dramatu. </p><p>Knihy různých barev, tvarů a vyznání, bez odsudků, předsudků a hodnocení, ležící jedna na druhé, v příjemném opojení z dotyku, který jim svým hřbetem nabízí ta druhá, cizí, neznámá a osobně se tisknoucí tiskovina. </p><p>Knihy v knihovně, kterým hrozí pád, i knížky povznášející ducha, či něco jiného. V podivné směsi růžové, černé, červené i černobílé příběhové linky, vždy končí v mých rukou, které je opětovně hladí, otáčí a mnou. </p><p>Bůh ví, kterou z těch knih, si dnes moje oči vyberou.......</p><p>Krásný den přeji</p><p>S láskou Bi</p><div><br /></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-9347277530890248392020-09-28T06:50:00.001-07:002020-09-28T07:06:00.345-07:00Volání síly<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhi0H13P4ifzFFMoLWXx_r2LN2mynWIzspX9ow3jBSF-zT22HLa7aLGU-9VG_MPKAD6T34xNsmnmwNst4fkaBRhwvnF11WO9HjUhywWP1GS_Xv6sxTk8l5Mzi6NHKdyntZELAy5g4Dr0RY/s1600/s%25C3%25ADla.jpg" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="421" data-original-width="285" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhi0H13P4ifzFFMoLWXx_r2LN2mynWIzspX9ow3jBSF-zT22HLa7aLGU-9VG_MPKAD6T34xNsmnmwNst4fkaBRhwvnF11WO9HjUhywWP1GS_Xv6sxTk8l5Mzi6NHKdyntZELAy5g4Dr0RY/s320/s%25C3%25ADla.jpg" width="216" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">zdroj Pinterest</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
Má nespoutaná, drahá a mocná sílo,</div>
<div style="text-align: center;">
která z mého srdce vyvěráš,</div>
<div style="text-align: center;">
prosím stoupej vzhůru a narůstej ve mě.</div>
<div style="text-align: center;">
Učiň s mým životem vše co máš,</div>
<div style="text-align: center;">
co ke mě nepatří, pošli do černé země.</div>
<div style="text-align: center;">
Spojuj se se mnou den co den,</div>
<div style="text-align: center;">
ať láskyplný a milovaný hlásek Tvůj,</div>
<div style="text-align: center;">
není ničím oslaben a umlčen.</div>
<div style="text-align: center;">
Nechávám se Tebou prostoupit celá,</div>
<div style="text-align: center;">
po pravdě a lásce prahnoucí,</div>
<div style="text-align: center;">
vstupuji s Tebou do posvátného svazku bytí,</div>
<div style="text-align: center;">
v souladu a harmonii.</div>
<div style="text-align: center;">
Ty jsi JÁ a JÁ jsem TEBOU.</div>
<div style="text-align: center;">
Prolnuty jedna do druhé,</div>
<div style="text-align: center;">
putujeme po světě,</div>
<div style="text-align: center;">
naplňujíce plán duše,</div>
<div style="text-align: center;">
který jsme si společně zvolily.</div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
s láskou Bi</div>
Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-41804730930721823612020-09-26T00:00:00.001-07:002020-09-26T00:00:18.311-07:00Intimity mé duše - CHVILKA V DEŠTI<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiTHnrxAJcDm4OdQpNhnpar5AvJhxNk_cBTnzI0wC1aIQE_sM1SCiOZBkYp_Q6r-t8pUobTo6nEWvlG8QgXofVrgFH8jss9Eb3KpsomrouiqUaHWm7g2E9F4AvIyq1oXmlYeUX6olQr0l0/s794/d%25C3%25A9%25C5%25A1t.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="794" data-original-width="595" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiTHnrxAJcDm4OdQpNhnpar5AvJhxNk_cBTnzI0wC1aIQE_sM1SCiOZBkYp_Q6r-t8pUobTo6nEWvlG8QgXofVrgFH8jss9Eb3KpsomrouiqUaHWm7g2E9F4AvIyq1oXmlYeUX6olQr0l0/s320/d%25C3%25A9%25C5%25A1t.jpg" /></a></div><div style="text-align: center;"><br /></div><div style="text-align: center;"><br /></div><div style="text-align: justify;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;"><i>Uprostřed toho silného deště, jsem najednou opět stála v plné síle.</i></span></div><span style="font-family: inherit; font-size: medium;"><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Vzpřímená ve své právě žité přítomnosti.</i></div><i><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Kapky ze mě chladně smývaly mou bolavou minulost, která se vracela zpět do hlíny,</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">pohřbívala samu sebe do útrob, odkud vzešla a já se cítila chvíli od chvíle lehčí a radostnější.</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Přišlo vědomí toho, že má minulost již nemá nade mnou žádnou moc, tak velká síla a touha opustit nadobro bolesti spojené s mým dávným bylo.</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Vždyť BYLO, už dávno není. Není na tom co měnit. Není nic k odpouštění, ani odčinění. Je to pryč.</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Zastávka se plní lidmi, kteří svými pohledy probodávají miniaturní prostor před sebou,</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">aniž si ve svém vlastním světě a příběhu uvědomují, co právě probíhá vedle nich.</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Schovávám svůj žlutý deštník, autobus přijíždí, lidé se tlačí dovnitř, aby z nich prudký déšť náhodou neumyl kousek jich samotných...</i></div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit;">Okýnkem spokojeně pozoruji silný proud, který stéká do kanálu a odplavuje můj strach...</i></div></i></span><div style="text-align: justify;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;"><i><br /></i></span></div><div><div style="text-align: justify;"><i style="font-family: inherit; font-size: large;">Bi</i></div>
<div style="text-align: justify;"><br /></div>
<br /></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-36286762987731521342020-09-24T21:24:00.001-07:002020-09-25T23:12:10.852-07:00Intimity mé dusě-ROZHOVORY<div><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhDSLg47WG-B9mU6wyMygr5TO9COmGCBwWDtfeS-6irKVkHPmyUq_xRyQY0hP8ItQmrV8Vx29y1aTk2fnyt4l4vwuhUnQHY_IrsaQAhZZgeBwpHKCREvqCFOtPnvNCb0C5lgBR6TYp-aNk/s765/rozhovor.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="765" data-original-width="573" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhDSLg47WG-B9mU6wyMygr5TO9COmGCBwWDtfeS-6irKVkHPmyUq_xRyQY0hP8ItQmrV8Vx29y1aTk2fnyt4l4vwuhUnQHY_IrsaQAhZZgeBwpHKCREvqCFOtPnvNCb0C5lgBR6TYp-aNk/s320/rozhovor.jpg" /></a></div><br /><div><br /></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;">Dnes myslím na ROZHOVORY. Na všechny ty rozhovory, mající radostné a šťastné počátky, které se s ubíhajícími minutami začnou proměňovat v pouhé shluky informací a dostávají tón monotónního a velmi hlasitého nádražního rozhlasu, oznamujícího holá fakta, čas příjezdu, či místo určení. </span></i></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;">Myslím dneska na všechny rozhovory, kdy oba zúčastnění v jednu chvíli začnou velmi opatrně a zlehka, téměř neznatelně, přešlapovat na místě a volit každičké slovo s nejvyšší opatrností, neboť jsou si velmi dobře vědomi, že právě vklouzli na tenký led, občas nebezpečně praskající, na který není radno vůbec vyjíždět. </span></i></div><div><span style="font-family: times; font-size: medium;"><i><br /></i></span><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;">Přemýšlím nad vším tím obcházením horké kaše, kterou si tak často a rádi sami vaříme. Většinou si ji ještě hodně, až nesnesitelně přislazujeme, majíce pocit, že kdyby byla jednoduchá, prostá a obyčejná, stane se pro nás nepoživatelnou, či všední. Kaše je však stále horká a pálí čím dál víc a my se bojíme podat druhému lžíci, aby ji s námi ochutnal. </span></i></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;"><br /></span></i></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;">Myslím na všechny chvíle, zaplněné slovy, které se jen tak říkají, aby bylo plno. Na všechny sliby, umírající ještě dřív, než jsou vůbec vyřčeny. Na očekávání a představy, které si den za dnem cákáme do duše, aby vytvořily alespoň uvnitř nás obrazy, lahodící našemu chtění.</span></i></div><div><span style="font-family: times; font-size: medium;"><i><br /></i></span><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;">Myslím na všechny hovory, kdy nevidíme oči toho druhého a snažíme se pohladit alespoň laskavostí slov, která jsou tak nedostatečná, jako dialog vedený bez duše. </span></i></div><div><span style="font-family: times; font-size: medium;"><i><span>Myslím také, na divno pocity, které cítím, když tok slov ukončí bolest v žaludku, nebo uprostřed hrudníku, dávající mi jasně najevo, že kecám sama sobě a zánět v duši stále není zahojen. </span></i><i><span>Dá se vůbec uzdravit zanícená a bolavá duše? </span></i></span></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;"><br /></span></i></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;">Přemýšlím, jaká slova použít, když cítím prázdno uprostřed rozhovorů, slepých, hrajících si na schovávanou a nemajících směr. Třeba není potřeba nic říkat, jen nechat vyznít celou chvíli do vytracena. Nechat všechna ta slova křičet do ticha, ať mohou být pohlcena tmou a minulostí. </span></i></div></div></div><div><i><span style="font-family: times; font-size: medium;"><br /></span></i></div><div><i><b><span style="font-family: times; font-size: medium;">Třeba jen příště stačí dojít na konec slepé ulice a křídou načmárat na nejbližší zeď jasné, velké a důrazné MILUJ!!!!!</span></b></i></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-52212199687289512262020-09-22T21:15:00.001-07:002020-09-22T21:15:31.697-07:00Blízkost<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgGQd5TkKFbTlqK93e01E3dL9Lczmwjan24w5Ho9N1o_mDX-WkKNg9_Zw-3nXmP2rKQ0Tu58N7IQI3_etbpt00w_Vw3I-cYYXvZ4GmCEtmo2r2cb3OrTTX2FAvao5ibL8kdnCZHMc7u1F8/s1020/bl%25C3%25ADzkost.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="765" data-original-width="1020" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgGQd5TkKFbTlqK93e01E3dL9Lczmwjan24w5Ho9N1o_mDX-WkKNg9_Zw-3nXmP2rKQ0Tu58N7IQI3_etbpt00w_Vw3I-cYYXvZ4GmCEtmo2r2cb3OrTTX2FAvao5ibL8kdnCZHMc7u1F8/s320/bl%25C3%25ADzkost.jpg" width="320" /></a></div><br /><p><i>Dnes myslím na blízkost. Lidskou blízkost, která se zároveň může okamžitě změnit ve velikánskou vzdálenost. Jak tenké hranice jsou mezi přiblížením a ztrátou? Jak skryté, schované v každém z nás, jako nedobytný poklad, nebo spíše jako zaprášená truhla harampádí, která v nás vyvolá staré křivky a touhu vzdálit se, odejít, zmizet, aby už to nebolelo. </i></p><p><i>Někdy to jde snadno a někdy vůbec. Je nutné se s tím druhým potkávat, když je to váš spolupracovník, klient, nadřízený, či nedej bože člen rodiny. A vy chcete zůstat vzdáleni, protože přiblížení přece bolí. Slova, nebo situace, které vás přiměly unikat před tím druhým, se kupí do takové míry, až dojdete ke zdi, či vysokému plotu, nemajíce úniku. Najednou se ocitáte tváří v tvář člověku, situaci, skutečnosti a vaší vzájemné vzdálenosti, byť stojíte jen pár centimetrů od sebe. Utéct není kam. Díváte se do země, kroutíte se jak žížala, která se nemůže tvrdou zemí prohrabat pryč a trpíte trapností chvíle, strachem z toho co přijde a jediné co vás zajímá je únik. </i></p><p><i>Pak přijde zákonitě chvíle pochopení. Možná pomalu dokážete zvednout hlavu o trochu výš a podívat se jen letmo na toho druhého, stojícího proti vám. Ve stejné situaci. Můžete zahlédnou jeho těkavý pohled, nebo naopak úsměv, či dokonce oči upřené na vás, nechápající vaše rozpaky. Najednou se přestáváte soustředit jen na sebe a svoji vnitřní osobní tmu a můžete uvidět záblesk chtění. Přiblížit se. Pochopit, naladit se na podobnou melodii, nebo uvidět situaci stejným zrakem, či alespoň přibližným. Kdykoliv si dovolíte pohlédnout na rozpačitost toho druhého, protože každý vycítíme, když se něco děje, můžete v sobě najít alespoň kousek ochoty, soucitu a lidství. </i></p><p><i>Když se odehraje v nás a mezi námi, přímo na chodníku, na lavičce v zahradě, či jen tak letmo v kanceláři společný moment sounáležitosti a pochopení, alespoň o maličký kousek přistoupíme blíže k duši toho druhého, můžeme prožít malé osobní vítězství sami nad sebou a překonat další nekonečnou smyčku útěků a opětovných přibližování. Občas je dobré zůstat stát a nechat situaci proběhnout, ať je jakákoliv. Ve své bdělosti pak uvidíme, zda je načase uzel rozvát, či přistoupit blíže a navázat tam, kde jsme posledně skončili.....</i></p><p><i>Bi</i></p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-4340120395681468152020-09-21T21:36:00.003-07:002020-09-21T21:36:50.583-07:00Den<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEismSlq46BJwdz2pFKIgxGtxai3E5d3oZhXSFjD12FY20c7PUxF6HoSIfKoQpOtEraz4w2tRjX31AZLHeQqO-UqMIIpVanWPCKbeJsuYrXHeSz-0B8ANV6AYWUVE9IayX3HAS7Bhr59kks/s839/tr%25C3%25A1va.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="839" data-original-width="629" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEismSlq46BJwdz2pFKIgxGtxai3E5d3oZhXSFjD12FY20c7PUxF6HoSIfKoQpOtEraz4w2tRjX31AZLHeQqO-UqMIIpVanWPCKbeJsuYrXHeSz-0B8ANV6AYWUVE9IayX3HAS7Bhr59kks/s320/tr%25C3%25A1va.jpg" /></a></div><br /><p style="text-align: center;"><br /></p><p style="text-align: center;"><i>Kličkovala jsem očima mezi slunečními paprsky, zlehka se dotýkajícími usínající trávy. Měly baru zlata, dosud neobjevenou chamtivými lidmi. Mezi hlučícími auty, volajícími o pomoc a toužících po chvíli odpočinku v garáži, či ještě lépe u patníku s výhledem na květinový záhon, snažila jsem se, uchovat v sobě první a zároveň poslední úlomky nadcházejícího dne, dozajista opět přeplněného, jako vrchovatá sklenice hutného sladkého nápoje, stékajícího po stěnách do trávy, nepřetržitě naplňována vinařem, který rád dopřává všem chuť hroznů, v jakémkoliv skupenství. Den vonící po levandulových záhonech, opylovaný včelami myšlenek, podnětů a inspirace. Den s utíkajícím časem, který si třeba na chvíli přisedne s knihou v parku na lavičku vedle mě. Den s krásným, velkým psacím D, napsán rozněžnělou rukou duše, toužící po něčem klidném a hladivém.</i></p><p style="text-align: center;"><i>Bi</i></p><p><br /></p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-25399134204544540872020-09-20T20:28:00.005-07:002020-09-20T20:28:59.573-07:00Prázdný talíř<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgPnQPlpipuUBZMPq2gq8FaDgPYzN8VmVRfyVDuQ5CHtryU1rS-cuqxHlcUl4fnxkaDVRzqh0a-UV7-uFL4lGfwTq31pZtqGTY6m9rcqfsFsqj9Snj4nz9F_C-ahCMmxRYFwVq5I_TVqRQ/s1124/tal%25C3%25AD%25C5%2599.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1124" data-original-width="843" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgPnQPlpipuUBZMPq2gq8FaDgPYzN8VmVRfyVDuQ5CHtryU1rS-cuqxHlcUl4fnxkaDVRzqh0a-UV7-uFL4lGfwTq31pZtqGTY6m9rcqfsFsqj9Snj4nz9F_C-ahCMmxRYFwVq5I_TVqRQ/s320/tal%25C3%25AD%25C5%2599.jpg" /></a></div><br /><p>Je krásné, slunečné odpoledne, sedím na terásce, před sebou květinový záhon a vedle sebe špinavý, prázdný talíř. Už několikrát jsem o něj zavadila pohledem s myšlenkou, okamžitě ho umýt. U toho mě však napadla jiná věc. </p><p>Když teď právě někdo přijde na návštěvu, bude to zřejmě vnímat, jako vadu na kráse, našeho jinak umělecky vyzdobeného stolu. Bude to pro něj možná obyčejnost a pomyslí si něco o nepořádku, nebo začne přemýšlet, co na tom talíři před chvílí bylo. Možná se i rovnou zeptá. Takové lidi mám nejraději. Většina však jen mlčí a myslí si své. Prostě prázdný špinavý talíř, pomyslí si. </p><p>Jak často to v životě děláme. Raději se neptáme. Posuzujeme, odsuzujeme a preferujeme většinou svůj pohled na věc. Potichu a ve skrytu duše vynášíme soudy, aniž víme a známe celou situaci.</p><p>Pro mě je dnes špinavý talíř, ležící na stole, neobyčejný. Před chvílí se mi při pohledu na něj, vybavily chvilky nedávno minulé, kdy můj milovaný právě na tento, jinak tuctově vypadající talíř, nachystal pro mě domácí vaječinku. Dělanou z vajíček šťastných slepic. Dal si s tím opravdu práci. Pečlivě nakrájel dvě cibule na miniaturní kousky, protože já mám ráda červenou a on bílou. Krájel ji vedle mě v pokoji při sledování filmu, který objevil , jen "tak náhodou", abychom si zpříjemnili čas a mohli odpočívat. V mezičase jsem dostala pár sladkých polibků, jen tak. S cibulí jsme spolu odkráčeli ven a já mohla sledovat, jak drahý muž chystá mé oblíbené jídlo v přímém přenosu. S nohama nahoře nic nedělat. Taková vzácnost pro mě. Milý ví dobře, jak ráda hezky stoluji a tak mi tu obyčejně neobyčejnou vaječinu pěkně naservíroval na onen, jinak fádní bílý talíř. Přidal k tomu mnou pečené domácí rohlíky a společně jsme to v klidu a pohodě snědli, ba přímo zblajzli. </p><p>A teď tady leží prázdný a já vím, že pro mě už nikdy prázdným nebude. I když ho umyjeme a schováme do police mezi ostatní. Vzpomínka na krásné okamžiky zůstane. Nic zvláštního řeknete si. Jsou to maličkosti, které nás denně obklopují. Okamžiky, které můžeme prožívat každou chvíli. Vím, píšu to stále dokola, ale pořád se nechávám překvapovat krásami, které prožívám a občas nemohu uvěřit, že mnozí je nevidí. Věci ožívají pod rukama. Můžeme jim vdechnout život činností, kterou s nimi vykonáme. Radostně, spokojeně a naplněně. Jak by se vám líbilo naplnit si doma talíře, květináče, postele, tašky, nebo třeba vanu, krásnými momenty a vzpomínkami? Jak by se vám líbilo, mít doma místo sejfu na zbraně a bankovky, úschovnu okamžiků a laskavých vzpomínek? Mě moc..Mám jich ve své blízkosti spousty. A mnoho světu utajených. Jsou jen moje a neuvěřitelně mě naplňují. Když je mi někdy smutno z toho všeho kolem, prostě si jen vytáhnu ze sejfu vzpomínku. Nebo ještě lépe, okamžitě se snažím vytvořit nějaký nový přírůstek, který bych do své okamžikové banky přidala. Proto mám teď tak málo času milí. Snažím se naplnit každý prázdný talíř.... každičkou chvíli....</p><p>Děkuji, že můžu </p><p>Bi</p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-12812010213341785112020-09-14T21:34:00.001-07:002020-10-10T16:24:08.631-07:00Intimity mé duše- O DŮVĚŘE<p><br /></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiRaMoU3WrxHuvq3NHIfcXr6NINml3C8RcHFtYQEaMHPK5GLWiGs1XlQQUYIegeZednHYUJqDvqlUh5IK1TL_jdshe0yGlTb0HqYuCSj5GLnJy9yNXz8EQyN_nzZHpmb0mAdBgQqpZz1Mw/s839/inb.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="839" data-original-width="629" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiRaMoU3WrxHuvq3NHIfcXr6NINml3C8RcHFtYQEaMHPK5GLWiGs1XlQQUYIegeZednHYUJqDvqlUh5IK1TL_jdshe0yGlTb0HqYuCSj5GLnJy9yNXz8EQyN_nzZHpmb0mAdBgQqpZz1Mw/s320/inb.jpg" /></a></div><br /><p><i>Je pár minut po druhé na zdi stále dál a dál tiká čas. Plyne si svým rytmem, jako můj slabý a tichý dech, který mě opět probudil v tak nevhodnou ranní hodinu. Nebo je to něco jiného? Všechny události dnů minulých ve mě otevřely a stále otevírají nekonečné množství otázek. Na některé z nich si zatím neumím odpovědět. Teď ráno, kdy ještě tma olizuje moje okna z venčí, přemýšlím nad lidmi, jako jsem já. Stále totiž věřím, že v tom nejsem sama. Myslím na všechny, kteří stejně, jako já, jsou uvnitř křehcí, jako váza z nejtenčího skla a kdykoliv do ní ťuknete hrozí nenávratné rozbití některé z jejich částí. Trvalo mi dlouho přiznat si, že jsem citlivý jedinec, který některé životní situace nedokáže zvládat silou a niterné prožívání je hlubší, než bývá zvykem. Po svých velmi bolestných životních prožitcích a zkušenostech jdu nerada do konfliktů, bojů a hádek. Dnešní doba k tomu vybízí. Společnost se dělí. Je mnoho skupin a každá hlásá něco s čím třeba i souhlasím, však pokaždé to ve mě vyvolává tlak někam se zařadit a jasně vyjádřit svůj názor a postoj. Kladu si dál otázky a často je směřuji právě k sobě, protože situace přímo vybízí k sebe poznání. Rozhodla jsem se pro mapování své duše.</i></p><p><i>Je pro mě velmi zajímavé sledovat, jak se mi mění pohled na zátěžové situace. Dříve jsem často propadala zoufalství, panice a nechávala se dlouhé týdny vláčet životem, jako špinavý hadr na podlahu, který občas odpočine někde v koutě. S počtem zvládnutých, nebo spíše překonaných životních krizí, jsem začala chápat koloběh toho všeho a nezbytnost nepohody a katarzí ve svém životě. Bez občasných bouří a propadů se člověk zřejmě není schopen posunout dál sám v sobě, ve smyslu pochopení svojí vnitřní podstaty a nastavení, se kterým přišel na tento svět. Stále častěji se v těchto chvílích uchyluji do absolutního vnitřního ticha, což není doslovné zavření se před světem, jen ticho niterné, které už nemá potřebu danou situaci s nikým konzultovat a rozebírat. Tedy s nikým, kdo udílí okamžitě rady, jak z toho ven, protože pomoci si můžeme opravdu vždy jen sami. Je pro mě velmi nezbytné, řekla bych nepostradatelné, mít ve svém životě posluchače. Je to člověk, partner, blízký, či snad nejbližší člověk, kterému mohu svěřit absolutně vše ze svého nitra. Ale to nestačí. Tento úžasný a jedinečný posluchač, mě vyslechne, bez soudů, odsudků a rad, které říká většina a pokud o radu, či pomoc nepožádám, dá mi v pár slovech jasně najevo svou důvěru ve mě i v to, že celou situaci zvládnu, překonám a přetvořím. V některých případech dokonce přidá svoji osobní zkušenost, či prožitek k danému tématu. S otevřeností a bez příkras, či trvalé ondulace, pro hezčí efekt. Jak úlevné a obohacující. S radostí a štěstím v srdci mohu napsat, že pár posluchačů mám. Je to neskutečný dar a velký zázrak. Není to samozřejmostí a je třeba si takových lidí náležitě považovat. Moc se mi líbí slovo důvěrník. Už z toho slovíčka na mě dýchá laskavost a obsahuje ono hladivé a bezpečné slůvko důvěra. Pak tedy posluchače, který je schopen vyslechnout mé niterné pocity s radostí a nadějí nazývám důvěrníkem mé duše, neboť mu důvěřuji a cítím se s ním bezpečně. </i></p><p><i>Na své životní pouti jsem byla velmi důvěřivá a často až dětsky naivní, abych mohla prožít protipól a tím je nedůvěra, podvod a lež. Co mě to naučilo? Odpouštět....Odpouštění je však téma na další a další večery. Dnes závěrem jedno osobní přiznání, když už jsem došla k tomu mapování své duše. Pokud mě totiž někdo opakovaně zklame a zpřetrhá mezi námi pouta důvěry a bezpečí, zůstává propast, která většinou už nelze přelézt. Pro mě se tento člověk stává vzdáleným stínem, kterému na ulici s úsměvem a hezkou vzpomínkou, zamávám na pozdrav, ale více přiblížit se již nedokážu.</i></p><p><i>Tyhle řádky píši pro všechny z vás, kteří jste v blázinci přítomných dní došli do stejného bodu jako já a rozhodli se kultivovat, posilovat, obohacovat a šlechtit svou duši, aby mohla vytvářet krásnější svět nejen vám, ale všem okolo. Třeba se nám to ve společném písemném dialogu bude dařit lépe a můžeme se vzájemně posunovat skrze své názory, podněty a otevřenost, se kterou za vámi přicházím. Mým přáním a troufám si napsat i darem, kterým chci obohatit náš svět, je lidi spojovat a nacházet společné i ve zdánlivě rozdílném a neslučitelném.</i></p><p><i>Srdcová cesta je totiž o vzájemném sdílení. Pokud chcete, napište mi prosím (můžete i soukromě na email brigita.tothova@seznam.cz) co pro vás znamená v životě slůvko důvěra a jak ji prožíváte. </i></p><p><i>Děkuji z celého srdce. Mějte se milovaně a buďte zdraví.</i></p><p><i>Bi</i></p><p><br /></p>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-45856141574888328332020-09-11T22:13:00.001-07:002020-11-04T21:12:37.718-08:00Uvidět srdcem<p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i><br /></i></span></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"></span></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg7Rfl24AAeNYbUCO47eIMkmhLpWBomN8lxpZ0H3VGtDSAT3O0VsI40xZfLU1GohRXPIc6Zk7l-gj4s-Ep1Q7okUBIxdOLwtmRBb0lF87pLwqsZznVoaTvl9a9TqNgQ27th0sWvt9_j2X4/s842/sd.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="842" data-original-width="631" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg7Rfl24AAeNYbUCO47eIMkmhLpWBomN8lxpZ0H3VGtDSAT3O0VsI40xZfLU1GohRXPIc6Zk7l-gj4s-Ep1Q7okUBIxdOLwtmRBb0lF87pLwqsZznVoaTvl9a9TqNgQ27th0sWvt9_j2X4/s320/sd.jpg" /></a></span></div><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><br /><i><br /></i></span><p></p><p><i style="font-family: georgia; font-size: large;">Když Tě ranní slunečná náruč vítá, můžeš se třeba i s důvěrou ponořit do něžné mlhoviny, která Tě omotá, jako měkoučká kašmírová šála a zahřeje Tvou prokřehlou duši. Můžeš uvidět paprsky slunce, hladící větve stromů a lístky květin, které se ještě neprobudily ze svých včerejších snů o laskavých lidech. Můžeš mezi motory aut uslyšet radostné volání ptáků, kteří vše vidí z výšky a často se smějí našemu pachtění a spěchu. Můžeš uvidět u popelnic ležet střevíčky, které tam možná nechala ležet nějaká dívka, jako vzpomínku na letní lásku, která ji opustila...</i></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Anebo můžeš jít prostě jen hlučnou ulicí, myslet na to, co Tě čeká v práci a být úplně ponořený do svých, často chmurných a neradostných myšlenek. Můžeš cokoliv chceš... </i></span></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Však pokud objevíš poetiku všedních dní na každém kousíčku chodníku, Tvé dny se stanou bohatšími, barevnějšími, ba dokonce plnějšími. Obohacenými o esence pouhým okem neviditelné. Je třeba přijít blíž. Dovolit si uvidět příběh a zážitek, v každé zdánlivě neživé věci na chodníku, či v trávě. Vše začne dýchat teprve s příběhem, který si k němu přimyslíme. </i></span></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Každičké jablko pod stromem, dostane nový význam ve Tvém vlastním světě, když k němu přičichneš, nebo se nakloníš blíž, aby si ho odhodil dál do trávy pro mravence, kteří se díky Tobě po dlouhé době najedí. Najednou můžeš uvidět ve zmateně pobíhajícím holubovi tvora, který ztratil v životě směr a neví, kde je jeho místo. Tak často lidmi prožívaný příběh. </i></span></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Zcela jistě si povšimneš jinakých tvarů stromů a jejich větvoví. Některé otevírají své větve do šířky a zvou Tě s důvěrou k sobě. Jiným nedůvěřivě padají větve až k zemi a drží je cudně u kmenů, aby se k nim nikdo moc blízko nedostal. Děláš to taky? Stavíš si bariéry a zdi, ať je Tvé srdce v bezpečí? </i></span></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Co uděláš, když potkáš bezdomovce, který se prohrabuje smetím? Zhnuseně poodstoupíš, nebo se snažíš uvidět jeho oči, které by mohly prozradit aspoň náznakem, kým v hloubi duše je? Všimneš si tašky s přebytkem jídla, kterou někdo úhledně pověsil na bok popelnice, nebo položil na lavičku s nápisem, jídlo zdarma? Kdo to tam asi nechal, jaký člověk to vlastně byl a co ho k tomu vedlo? Přidáš se příště, anebo zase všechno navíc hodíš do koše? </i></span></p><p><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Když si dovolíme opravdu uvidět srdcem, pak náš život dostane naprosto jiný směr. A pár dní, možná jen pár obyčejných minut, dokážeš uvidět krásu i v letmém úsměvu dítěte, které se za Tebou otočí, když se svou maminkou prochází kolem. Když dokážeš vidět srdcem, pak na ty krásné dětské oči a úsměv anděla, nedokážeš zapomenout.... Pojď...Dívej se......</i></span></p><div><p class="MsoNormal"><span style="background: white; color: #1c1e21; line-height: 115%;"><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>Letící papír na chodníku, zoufale hledal ruku, která by ho zvedla. Aspoň na chvíli polaskala svým dotykem, než bude vyhozen, kam patří. Do odpadu. Zoufalí lidé proudí ulicemi a hledají oči, které jim alespoň na chvíli ukážou lásku a soucit.........</i></span></span></p><p class="MsoNormal"><span style="background: white; color: #1c1e21; line-height: 115%;"><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i><span style="line-height: 16.1px;"><span style="background-attachment: initial; background-clip: initial; background-image: initial; background-origin: initial; background-position: initial; background-repeat: initial; background-size: initial;"><span class="textexposedshow">TAK JE TO DEN, CO DEN A SVĚT SE S NÁMI TOČÍ. ZVEDAJÍC PAPÍRY ZE ZEMĚ, POTKÁVÁM SMĚJÍCÍ SE OČI.</span></span></span><o:p style="color: black;"></o:p></i></span></span></p><div><span style="background: white; color: #1c1e21; line-height: 115%;"><span style="line-height: 16.1px;"><span style="background-attachment: initial; background-clip: initial; background-image: initial; background-origin: initial; background-position: initial; background-repeat: initial; background-size: initial;"><span class="textexposedshow"><span style="font-family: georgia; font-size: medium;"><i>S láskou a nadějí Bi</i></span></span></span></span></span></div><p class="MsoNormal"><span face=""Helvetica","sans-serif"" style="color: #1c1e21; font-size: 10.5pt; line-height: 115%;"><span style="background: white;"><br /></span></span></p></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-1699911412650812811.post-16993660166133644142020-09-10T21:16:00.007-07:002020-09-23T11:03:57.281-07:00Motýl <p>Možná mám uvnitř sebe motýla, </p><p>co poletuje sem, či tam</p><p>a oči při tom slastně zavírá. </p><p>Jsou dny, kdy šťastně sedí na jediné kytce, </p><p>co radost přináší, </p><p>když jemně, skoro neznatelně, </p><p>se společně s mým dechem, </p><p>kvítek neznatelný, </p><p>trošku do strany laškovně kymácí.</p><p>A motýl nemá touhu uletět. </p><p>Jen chvíli pobýt a v klidu uvidět, </p><p>můj tichý vnitřní svět, </p><p>kterého stal se součástí.</p><p>Bi💗</p><div><br /></div>Brigithttp://www.blogger.com/profile/04817153200406185669noreply@blogger.com0