Karel

Zdroj Pinterest

Pokaždé, když přicházím, sedí ve vstupní hale a kouká do neznáma.
Vyhaslý pohled, který míří do jednoho bodu někde na protilehlé zdi.
Před sebou plastový kelímek s kávou z automatu, u které dost často pospává.

Musím se vždycky pousmát, když si vzpomenu na naše první setkání.
Pochodoval se svou věrnou přítelkyní hůlčičkou po chodbě, a když mě uviděl, zrak se mu rozjasnil a moc si chtěl povídat. Nic divného, v jeho věku a situaci.
Po každé větě, si v puse jazykem vysunul protézu směrem vpřed.
Chtělo se mi tehdy hrozně smát, ale věděla jsem, že nesmím.
Ještě dnes ho vidím, jak mi vyznává lásku a s pusy mu málem vyskočí zuby.

Tentokrát si mě nevšiml.
Spal.
Připravila jsem paní, se kterou chodím na procházku a vyrazily jsme do vestibulu. Procházíme se, kolem zahrady, ptáčků v kleci a vždy musíme projít společenskou halou, ve které se někteří další obyvatelé domova setkávají.
Udělaly jsme dvě kolečka a při tom druhém, když jsme ho míjely, už měl opět ten neuvěřitelně radostný pohled, když mě spatřil a volal : " Kočko co Vám můžu koupit? Kávičku, nebo čokoládu?"
"Jste hodný nic si nedám, musíme s Maruškou pochodovat. Jsem v práci víte?" Zní moje obligátní věty.
Když jsme ho míjely podruhé, už si prozpěvoval a zasněně pronesl :
"To by byla krása, kdyby jste mě taky držela za ruku, jako tu paní."

Moje svěřenkyně Maruška špatně slyší, takže toho moc nepovykládáme, ani neslyšela jeho povzdech.
Ale já ano. A dotkl se hluboko.
Přemýšlela jsem nad tím, kdy ho naposledy někdo z blízkých pohladil, nebo objal, když má takový deficit lidského doteku.
Když jsme k němu  opět přicházely, během vteřiny jsem se rozhodla a povídám:
"Mám dvě ruce, tak jestli chcete, pojďte s námi udělat pár koleček a budu Vás držet za ruku."
Ten blažený výraz v jeho tváři nelze popsat slovy.

Pomalu se postavil, v jedné ruce hůlku a kráčeli jsme společně všichni tři. Ruku v ruce.
Byl to pro mě zvláštní pocit.
Držet dva dospělé staré lidi za ruce, jako malé děti. Jejich dlaně byly studené, měkké a příjemné.
Drželi se mě pevně a vděčně.
Byla jsem uprostřed nich, jako strom, o který se v případě potřeby mohou opřít.
Chráněná jejich těly.
Zase ta blízkost. Opět ta hloubka přiblížení člověka člověku.
Bez zábran.
Znovu jsem si uvědomila, jak se nás jako miminek neustále někdo dotýká a čím jsme starší a naše roztomilost odchází, ztrácí se i potřeba doteku.
Jsem tak vděčná za to, že mé děti jsou kontaktní.
Jak dlouho ještě?
Většina starých lidí si neskutečně užívá opravdu každičký dotek, pohlazení, nebo chycení za ruku.

Kráčel s námi a začal mi zpívat zamilované písničky.
Ruku mi tiskl, jako by to bylo poprvé. Tolik laskavosti a pozornosti z jeho strany.
Jen za to, že jsem mu tu ruku podala.
Pak mi povídá:
" Já jsem tak šťastný! To je tak krásný den. A Vy jste tak pěkná kočka! Tož Vy jste proti mě normálně dorostenka. Ale já Vám něco řeknu.
Vy máte taků jiskru v oku, že určitě nestačíte chlapy odháňať. A jaké máte krásné zuby, když se smějete, ani jeden Vám nechybí!"
To už jsem měla slzy v očích. Chodbou zněl můj smích a po tvářích mi tekly slzy dojetí.
Zazpíval mi píseň s názvem Temně hučí Niagara, a když jsem doprovázela mou klientku na pokoj, ještě vykřikoval, že mi chce určitě něco koupit v automatu na kávu.
S díky jsem odmítla.
Držení za ruku se přece platit nemusí.

Před svým odchodem domů, jsem se za ním ještě zastavila a zeptala se:
" Můžete mi prosím Vás říct, jak se jmenujete?"
Krásně se na mě usmál, tentokráte jeho protéza zůstala na místě a hrdě pronesl: "Karel"
"Tak zase za 14 dní pane Karle, ano?"
Šťastně přikývl.
Procházela jsem halou, srdce v peří a z rádia se ozvalo "LÁSKU NEZABIJEŠ!"