Ve Tvých šlépějích

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.

Bořím nohy do měkké hlíny a rozhlížím se, kudy vedou jeho kroky.

Hledám, pomalu a zlehka našlapuji v jeho šlépějích, abych ucítila tu vlahou zem, kterou procházel,

abych nezměnila směr jeho kroku.

Abych uviděla místa, kde upadl a nemohl se zvednout.

Posedím chvíli na těch místech, a pak se zvedám k dalším směrům a cestičkám.

Pod nohama občas cítím kameny, nebo kořeny, či větve.

Někdy to pěkně bolí, štípe, pálí a teče mi krev.

Slzy mi tečou po tvářích a já zpomaluji svůj krok.

Cítím strach z další bolesti, kterou prožíval ten, který zde kráčel přede mnou.

Rozhlížím se kolem sebe, hledám čeho bych se chytla.

Co mi pomůže vstát a zbavit se té námahy.

Nohy se mi noří hlouběji do hlíny, až se pomalu po kotníky nořím do teplého a měkoučkého bahna.

Už  to nebolí.

Příjemně to hřeje.

Nemůžu pokračovat dál. 

Stojím a nořím se stále hlouběji.Cítím smutek, lítost a beznaděj, jako ten, který mě tady svými kroky přivedl. I tím si musel projít.

Jako my všichni. Na každé cestě životem jednoho dne dojdeš k bažině.

Když jsem v bahně až po kolena a nemůžu se hnout, vysvitne slunce a pomalu vysušuje blátivé vězení kolem mě.

Na cestě před sebou uvidím další nesmělé kroky, které pokračují lesem dál a já záhy klopýtám, abych si na kořenech několikrát rozbila kolena a větvemi, které mě šlehají do obličeje rozedrala tváře.

Pláču a krev stéká po mém unaveném těle.

Přicházím ke schodům, které vedou Bůh ví kam a jsou plné kamení.

Kroky směřují vzhůru a já navzdory bolesti, kráčím ve Tvých šlépějích, abych Tě lépe pochopila.

Cesta se chvílemi zdá nekonečná. Mám pocit, že mi dojde dech. 

Hlava je zahlcená myšlenkami a nohy unavené.

Schody stoupají a konec v nedohlednu. Kameny vystřídala chladivá hlína, která hladí.

Pomalu se usmívám a přestávám cítit bolest.

S hlavou sklopenou radostně poskakuji vzhůru, jako ten přede mnou. Ocitám se na louce.

Nohy se noří do měkké a příjemné trávy, kráčím mezi květy, srdce bije o sto šest a já cítím uvnitř to co Ty, když jsi tudy kráčel.

Prostupuje mě síla, klid a smíření.

Na zemi hledám další kroky, kudy si šel. Rozhlížím se, nic nevidím. 

Usedám do trávy, dívám se před sebe, slzy tečou po tvářích, nad hlavou slunce a kolem mě vůně květin a bzučící včely.

Láska.

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.

Cesta každého člověka mě přivede do jiného bodu, kde se zastavil a čeká na paprsek, který ho vyvede na louku plnou slunce.

Kdykoliv chceš pochopit a přiblížit se druhému člověku, vyzuj se a běž.....

S láskou Bi