úterý 28. června 2022
SEMAFOR
Byl krásný slunečný den a já, po dlouhé době jela autem. Jelo se mi výborně.
Nikde žádný problém, až do chvíle, než jsem dorazila k velké křižovatce. Provoz
byl minimální a já dojela pomalu, způsobně pod semafor a čekala na svou zelenou.
Ve zpětném zrcátku jsem po chvilce uviděla další auto, které se postavilo přímo
za mě. Byla jsem první v řadě.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek a na solaru to nepříjemně pálilo. Nervózně jsem
pozorovala barevná světýlka na semaforu a nedokázala odtrhnout zrak od černé
krabičky nad mojí hlavou. Připadalo mi to, jako věčnost. Dokonce se mi začaly
třást ruce a noha u spojky nepokojně cukala. Vůbec jsem nechápala, co to má
znamenat. Řídím už spoustu let. Strachem z nehody to určitě nebylo. Rozhodně
jsem neměla pochybnosti o svých řidičských schopnostech. Naskočila zelená, já
úlevně vyrazila vpřed s razancí závodnice formule jedna, což ve staré škodovce
muselo působit docela komicky, avšak o to vůbec nešlo. Začala jsem podvědomě
zhluboka dýchat, abych uvolnila napětí. Ve chvíli, kdy jsem odbočila z kolony
pryč a zbavila se své první, vůdčí pozice, vše se jako máchnutím kouzelného
proutku uklidnilo a mě se před očima opět začal odehrávat film plný výjevů z
mého života.
Narodila jsem se mým rodičům, jako PRVNÍ dítě. Byla jsem starší a ještě
holčička, takže jsem měla podle všeho očekávání být šikovná, samostatná a
starostlivá už do malička. Ta péče začala po necelém druhém roce, kdy se mi
narodil bráška a já samu sebe pasovala do role pečovatelky. Mám spoustu fotek,
kde ho v peřince pusinkuju a pomáhám mamince s jeho péčí. Byli jsme narozeni
opravdu velmi brzo po sobě a maminka toho měla fakt hodně. Tam někde začal
obrovský tlak na mě. Abych brzy chodila na nočník, abych brzy chodila po svých,
abych nezlobila a pomáhala. Nemyslím si, že by mě rodiče nutili. Zřejmě svými
dobře míněnými a pochvalnými větami ve mně vybudovali pocity, že když jsem
PRVNÍ, starší, musím být moudřejší a šikovnější vždy a za všech okolností. To
vám byla fuška! Naplňovat představu prvenství. Být nejlepší. Ve škole skvělý
prospěch, a když se náhodou v matematice, fyzice, či chemii kazil, tak obrovský
vnitřní stres. Vytvářela jsem si ho sama. Moji rodiče nikdy řeči kvůli známkám
nevedli. Taky tady byly soutěže. Chodila jsem recitovat, zpívat a kdykoliv jsem
vyhrála, následovaly obrovské ovace, pochvaly, mnohdy i velké výhody až u samé
paní ředitelky školy, která nám s kamarádem dovolila vést školní rozhlas. Být
PRVNÍ bylo moc fajn. Avšak před každou soutěží, či vystoupením můj vnitřní třas
stoupal. Tlak okolí byl obrovský. Nevěděla jsem, jak z toho vystoupit. Byla jsem
malá holka. Prostě jsem dělala všechno proto, ať jsou všichni spokojení a
naplním jejich představy o mé úžasnosti. Všechno vypadalo zalité sluncem. Na
chodbách, o přestávkách, mě zdravilo plno lidí, učitelky mě měly rády, známky
super. Avšak před každou písemkou obrovský tlak v žaludku a na solaru. Léta
běžela a já se dostala na konzervatoř. Bylo nás tam pár. Všichni jsme byli
skvělí a zvyklí být nejlepší a vyhrávat. Proto nás tam také vybrali. Tlak na
dokonalost narůstal. Být PRVNÍ se pro mě stalo nedosažitelným cílem. Stáhla jsem
se do sebe. Přestala vyhrávat první pozice. Nepomáhalo nic. Ani skvělé angažmá v
divadle, které jsem hned po škole dostala, ani zástupy ctitelů, či pochvalná
slova diváků, nebo nadšení mých rodičů.
Někde uvnitř, kdysi dávno jsem přestala chtít být PRVNÍ a nejlepší. Život se
velmi snažil, aby mě opět vyhoupl do sedla. Prožívala jsem spoustu osudových a
dramatických zvratů, abych pochopila, že každý, každičký člověk na světě je
PRVNÍ A JEDINÝ. JEDINEČNÝ. Bez ohledu na vnější vlivy, bez ohledu na to, co říká
okolí, nebo kolik soutěží vyhrál, jakou má pracovní pozici, nebo kolik dětí
odrodil, či kolikrát se vdal, nebo rozvedl. Opravdu neskutečně dlouho mi trvalo,
než jsem poznala a pochopila své přednosti a dary, které mám jen já, ale také
uviděla a chtěla nacházet své stíny, bez kterých bych své světlo uvnitř nemohla
nikdy uvidět. Seděla jsem v autě na parkovišti, po tvářích se mi kutálely slzy
štěstí. Tělo bylo klidné, dobře se mi dýchalo a chtělo se mi úlevně smát. Dnešní
PRVENSTVÍ na semaforu mi přineslo krásný úlevný proces. Děkuji.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..