Příběh o absťáku a dotýkání

Seděla jsem v přeplněném autobuse a prožívala vnitřní bouřku. Kousala jsem se do rtu, abych si způsobila proti bolest, která zastaví moje slzy, protože se právě teď moc nehodily.
Kdo by si taky přál brečet v osm ráno, když na vás zírá spousta očí, které nechápou.
Seděla jsem strnule a zatajovala dech.
Bála jsem se pohnout, aby neuhnul, aby zůstal tak, jak je a aspoň na chvíli hřál mou pravou stranu těla svým dotykem.
Jak dlouho jsem necítila mužský dotyk? Jak dlouho jsem necítila pohlazení muže, nebo jen takové letmé přitisknutí, jako teď, které mě naprosto znehybnilo a rozjelo ve mě neskutečnou emoční vichřici, kterou jsem opět potlačovala kdovíjak dlouho.

Mladík vedle mě, měl sluchátka v uších, tělo které zřejmě denně mučil v posilovně pohozené na sedadle a nohy hodně od sebe, takže u mě, na mém místě moc prostoru nebylo.
Nevadilo mi to. Spíš mě překvapilo, že když jsem dosedla neuhnul, neucukl, jak to většinou všichni dělají, když se jich dotkne cizí člověk.
Seděl, stejně nehybně, jako já. Možná mu to taky chybělo. Možná neměl žádnou ženu ani přítelkyni, kterou by mohl cítit. Virtuální svět se nedotýká.
Nevím co prožíval a v tuhle chvíli jsem to moc neřešila, protože jsem měla dost práce sama se sebou.
Nemohla jsem pochopit, že mě dokáže rozhodit něco tak obyčejného, jako je lidský dotyk.
Tak obyčejný a tak vzácný.
Cítila jsem tu horkost a měkkost našeho spojení a vzpomínala na krásná noční objetí, když začínala nová láska, první chycení za ruku a úplně první polibek v životě, který mi dal skoro dvoumetrový Jan, pod noční lampou.
Přemýšlela jsem nad tím, co musí uvnitř prožívat téměř osmdesátiletý pán, kterému masíruji krk, protože měl bolesti.
Tak dlouho na něj nikdo nesáhl. Tak dlouho ho nepohladila jeho zesnulá žena.
Odvezli ji do nemocnice a poslední polibek jí dával v kostele na rozloučenou.
Objímali se vůbec? Tehdy se to moc nenosilo.
Ruce byly na práci.

"A k čemu je používáš Ty?" znělo mi v hlavě.
Kolik činností vykonáváme automaticky jako roboti a jejich význam si uvědomíme, až když je dělat nemůžeme.
Kolik příležitostí v životě prošvihneme jen proto, že spěcháme, nebo si myslíme, že nejsou důležité.
Používáme bezkontaktní karty, dotýkáme se svých displejů a když máme telefon dlouho zapnutý, tak nás může na chvíli i zahřát.

Vím, každý musí začít u sebe.
Líbám a objímám své syny, aby nezapomněli jaký je lidský dotyk.
Hladím svou kočku, abych nezapomněla já, jaké je cítit měkkost a oddanost.
Radost z mazlení a pohlazení.
Objímám své přátele, aby věděli jak moc je mám ráda.
Snažím se používat své ruce ke všemu krásnému, k čemu se dají použít.

Dotyk....Tak neobyčejně obyčejná věc...
Můžu vás obejmout?

Modlitba

Zdroj Pinterest

Moje drahá vnitřní ženo,

prosím odpoj ode mě bezbolestně vše,

co má být odděleno.

Zbav mě strachu milovat, cítit a prožívat lásku.

Mé srdce pomoz opět světu otevřít,

co bolavé a nezdravé je, nechej odejít.

Odpusť, že jsem Ti mnohokrát nevěnovala pozornost,

jakou si zasloužíš a nechávala Tě tak často opuštěnou.

Pozvedni ve mě prosím znovu moji touhu,

ukázat a projevit světu mou ženskou podstatu, kterou je jemnost,

citlivost a laskavost.

Drahá ženo, která ve mě dřímáš,

zasílej mi i nadále zprávy prostřednictvím mé intuice,

která je mým dalším prostředkem pochopit,

co si přeješ prožívat a naplňovat.

Děkuji Ti za všechny zkušenosti, kterými se mnou,

jako setra, ruku v ruce procházíš

a nenecháš mě nikdy klesnout.

Děkuji Ti za všechna povzbuzení,

která mi posíláš jako znamení,

do mého reálného a každodenního života.

Jsi mojí součástí,

máš desítky podob, tváří

a úkolů, které je třeba v tomto životě naplnit.

Jsi však stále se mnou, ve mě,

spojená, propojená a prostupuješ celou mou bytostí navždy.

S pokorou a láskou Tě v sobě opět pozvedám

a k sobě povolávám,

jako svou nejmilovanější přítelkyni a svou součást.

A tak se staň.

Samoléčitel

Zdroj Pinterest

Pokaždé, když muž, či žena o Tebe ztratí zájem,
pokaždé když jeho, nebo její hlas mizí v nenávratnu a ty cítíš, že už říká krásná slova jiným uším,
pokaždé, když vnímáš to staré známé odpojení,
které je tak žádoucí a potřebné,
spoj se se svým srdcem a posílej mu tolik lásky a pozornosti, co to jen jde.

Pokud od Tebe jiný člověk odchází bez jediného slova rozloučení, či alespoň vysvětlujícího pohledu a Ty cítíš jen stažený žaludek a víš, že tahle cesta došla do slepé uličky, i pak se napoj na své vlastní srdce a omývej ho ve své lásce, něze a pozornosti den co den, dokud rána není zhojená.

Když přestaneš bědovat a lamentovat nad nespravedlností života, nad svou vlastní opuštěností a samotou, když vezmeš svůj život (své srdce) do svých rukou, můžeš si vytvořit krásný a laskavý svět, nezávislý na vrtkavých náladách a pomíjivé pozornosti okolního světa.
V tu chvíli pochopíš, že nikdo jiný Ti nedá to, co Ty potřebuješ.
Ponoř se do hloubky.

Přestaň hledat složitá řešení. Vše máme v sobě. Vše víme. Jsme to my a náš život.
Nikdo nemá nad námi moc, nikdo nás nemůže ovládat a ubližovat nám, pokud my sami to nedovolíme.
Už to chápeš?

Přestaň ztrácet čas neustálým obviňováním okolí.
Všichni jsme oběti našich vlastních rozhodnutí, za které si neseme následky.
Pěkně to občas bolí.

Všichni do jednoho máme sílu a schopnosti na své vlastní uzdravení.
Jen tomu uvěřit.
Nauč se pouštět, co už k Tobě nepatří.

A jak to poznáš?
Pokud Ti daná činnost, nebo člověk nevykouzlí na tváři úsměv, pokaždé když jsi s ním, či tuto činnost vykonáváš, jestliže místo toho cítíš nepříjemné pocity a plačtivé stavy, pak je čas se zamyslet a zeptat se sám sebe.
Co mi tento člověk přináší do života?
Kolik lásky a radosti spolu prožíváme?
Proč cítím tíhu a smutek?
Jak moc mě tato práce, nebo činnost naplňuje?
Kolik času jí věnuji v radosti?
Sám sobě pravdivě odpověz a pokud něco není v souladu s Tebou, pak s láskou propusť a nechej jít.

Jak se to dělá?
Najdi jinou cestu. Jsou jich tisíce.
Jak lehce se to píše, jak těžko mnohdy udělá.
Však čas a život jsou neúprosní.
Tak dlouho posílají výzvy, které zní a vypadají stejně, tak dlouho zraňujeme sami sebe, až jednoho dne pochopíme.

A to je ta chvíle.
Chvíle vzestupu...Tvoření...Tvoříme svůj vlastní život. Vědomě a s láskou.
Máme právo volby se rozhodnout. Jaká svoboda!!!
Tohle chci a to už ne. To je mi příjemné a tohle nepříjemné.

Žijeme tak krátce.
Mysli na to každý den a rozhoduj se tak, ať je Ti dobře na Duši i těle, protože pak se Ty sám a celý svět kolem Tebe cítí blaženě a skvěle.
O tom je náš krásný život...
Prožít ho v lásce a radosti a s lehkostí uchopovat všechny pozemské a běžné starosti.
Každý to dokážeme.
Jdu se ponořit......

Pozvání na naše skoro osobní setkání

Krásné ráno  vám všem moji milí čtenáři.

Dovolte mi, abych vás touto cestou pozvala do svého virtuálního, relaxačního prostoru, který jsem pro nás všechny vytvořila a kde se můžeme skrze hlas i obraz setkávat a společně sdílet své prožitky a životní chvilky.

Vítejte, sdílejte své podněty a názory, pokud budete chtít a dá li Bůh, jistě se s vámi uvidím při mých rozhovorech v trávě,  které právě natáčím.

Krásné dny v lásce a pohodě přeji nám všem.

S láskou a úctou Bi

Rozfouknutá

Zdroj Pinterest

Rozfoukej mě po větru, 

jako každou moji myšlenku,

každou chvíli beze mě,

rozfoukej ten pocit,

ať odletí ze Země.

Rozfoukaná, rozevlátá,

vysmátá a svobodná,

volající, toužící a letící,

všem okovům a svazujícím poutům,

statečně se bránící.

Jen větrem nesená,

jak pták, letící vzduchem,

jak pírko, které nemá směr,

však stejně neúnavně 

a s lehkostí putuje světem.

Jak vítr,

který není vidět

a přesto umí pohladit.

Pohrávám si s Tvými vlasy

a Ty se na mě zlobíš.

Hladím Tě, 

jak teplý vánek po tváři.

Jsem nekonečně měkoučká a voňavá,

jak vůně, která po mě zůstala,

na Tvém velikém polštáři.

Tak už do mě foukni,

ať můžu letět.

Vždy se Ti vrátím

a celý Tvůj svět oblažím svou přítomností.

Nedám se chytit,

ani polapit.

Jsem rozpustile odfouknutá.

Rozfoukaná Tebou......

Jiná láska

Zdroj Pinterest

Seděla ve vlaku a hladila se samovolně po ruce, za kterou ji před chvílí ještě držel. 

Blaženě se usmívala a nevnímala okolní svět. Tak jako po každém jejich setkání. 

Už dávno přestala počítat a vnímat, jak dlouho se potkávají.

Nebylo to důležité.

Potkávali se každou sobotu. Jednou přijel on, jindy zase ona.

Ta pravidelnost ji velmi uklidňovala a dávala jí pocit, že to nikdy neskončí.

Poprvé se uviděli jednoho letního večera, když se sama procházela ulicemi. Milovala to. 

Obzvláště, když se ve městě konal nějaký venkovní koncert, nebo divadelní představení. 

Vyrážela sama do ulic, nasávala atmosféru, popíjela růžové víno a k tomu si ukusovala tu nejlepší černou čokoládu.

Posedávala u řeky, nebo na trávě v praku a vnímala zvuky, hlasy a rozhovory.

Ten večer se pro ni všechno změnilo.

Když kráčela jednou uličkou směrem ke kostelu, aby stihla to nádherné zvonění zvonu, upoutala její pozornost fotografie držících se rukou v nadživotní velikosti, která stála před uměleckou galerií, kterou právě míjela.

Propletené prsty na rukou ji tak fascinovaly, že musela zastavit. Stála a dlouze hleděla na ruce plné laskavého dotyku. 

Okamžitě se jí v hlavě rozběh příběh, který se mohl těm dvěma držícím se lidem odehrát. 

Přestala vnímat prostor a čas.

Stála a nasávala tu výjimečnost spojených lidských rukou, zvonění kostelního zvonu a hřejícího podvečerního slunce.

Z jejího rozjímání ji vyrušil až jeho hlas.

Fotograf, který vyfotil tuhle nádheru, měl právě u nich ve městě vernisáž své výstavy, a když vyšel na chvíli ven, aby se nadýchla čerstvého vzduchu, uviděl ji zírat se slzami v očích na svůj výtvor.

Vůbec netušila kdo je. 

Oslovil ji, pozval dál a teprve až v průběhu toho krásného večera pochopila, že je to právě on, kdo dokázal zachytit tolik lásky v obyčejných věcech, jako je pohlazení, objetí, či podání ruky.

I když opravdu to jsou obyčejné věci? Kdy ji naposledy někdo objal, pohladil, nebo políbil?

Skutečnost, že si nemůže vzpomenout ji šokovala a rozesmutnila zároveň. 

Tak dlouho už byla sama, protože se po svých všech vztahových karambolech rozhodla přestat si donekonečna ubližovat v nefunkčních vztazích.

Přestala věřit. Zůstávala ve své bublině relativního bezpečí, potkávala se s přáteli, trávila hodiny v práci s jinými lidmi, kteří na tom byli daleko hůře, nežli ona.

To ji velmi posilovalo. Už dávno nekňourala a nelitovala. 

Snažila se zapomenout a vytěsnit ty pocity štěstí a radosti, které může člověk prožívat, když je zamilovaný.

Toho večera spolu zůstali jen sami dva v opuštěné galerii, růžové víno zbořilo všechny zdi ostychu a studu mezi nimi. Když zavřeli, pokračovali dál ulicemi. 

Vzal ji na střechu jednoho nákupního centra. Koukali na hvězdy a vzájemně si povyprávěli své životní příběhy. 

Ta noc byla nekonečná. Smáli se i plakali, objímali se a dokonce si zatančili u hudby, kterou pouštěl z mobilu.

Ten večer se poprvé milovali. 

Když ráno koukali spolu na východ slunce, myslela si, že tím to všechno končí a už ho neuvidí. 

Tak to bylo vždy.

Vědomě zastavovala v hlavě všechny otázky a možné příběhy s ním spojené.

Věděla jak se jmenuje, znala jeho skličující a bolavý příběh, tak jako on její.

Doprovodil ji na vlak a zůstal stát němě na peróně, než vlak odjel a s ním i ona.

Už tehdy se s ním rozloučila.

O to víc ji překvapila jeho zpráva, kterou jí po týdnu napsal, kde bylo napsáno místo a čas dalšího setkání. 

Nic víc. Jen na závěr hladící a kulaté "Moc prosím".

Tím začal koloběh jejich společných jednotýdenních setkávání.

Trávili spolu vždy celý den a noc, pili kávu, chodili na výstavy, do divadla, na koncerty, četli si společně knihy, hodně ji fotil, milovali se v lese, u řek a na vrcholcích hor.

Celý den si povídali o tom, co během týdne prožili a jak se u toho cítili.

Už dávno se uklidnila a žila si celý týden svůj život. 

Naplno a šťastná, protože věděla, že ho zase uvidí.

Už dávno se netrápila tím, že sním není každý den, nemají rodinu a děti. 

Věděla, že každý si prožili tolik bolesti, která jim brání mít to jinak, než to právě společně dokázali prožívat..

Dávali si maximum všeho, čeho byli schopní.

Maximum polibků, objetí,emocí a sdílení.

I když nemluvili o lásce a nikdy jí neřekl, že ji miluje, věděli to oba.

Je to láska.

Veliká, hluboká a žitá.

Jiná než doposud.

Tak zase za týden.......