středa 30. září 2020

Policová



Foto zdroj Pinterest


Knihy na policích byly rozházené jedna přes druhou, jako chaotická slova přicházejících myšlenek, deroucích se ven, skrze prapodivné skupenství písmen, jdoucích po sobě, bez ladu a skladu. Jako vagóny rychlíku, mířícího do neznáma, kde se koleje mění v ležatou osmičku, připomínající nekonečné, uvědomění a ztrátu směru. 

Knihy skrývající příběhy jiných, protože ten náš je málo poetický, spíše bývá patetický a nejblíže má k dramatu. 

Knihy různých barev, tvarů a vyznání, bez odsudků, předsudků a hodnocení, ležící jedna na druhé, v příjemném opojení z dotyku, který jim svým hřbetem nabízí ta druhá, cizí, neznámá a osobně se tisknoucí tiskovina. 

Knihy v knihovně, kterým hrozí pád, i knížky povznášející ducha, či něco jiného. V podivné směsi růžové, černé, červené i černobílé příběhové linky, vždy končí v mých rukou, které je opětovně hladí, otáčí a mnou. 

Bůh ví, kterou z těch knih, si dnes moje oči vyberou.......

Krásný den přeji

S láskou Bi


pondělí 28. září 2020

Volání síly


zdroj Pinterest


Má nespoutaná, drahá a mocná sílo,
která z mého srdce vyvěráš,
prosím stoupej vzhůru a narůstej ve mě.
Učiň s mým životem vše co máš,
co ke mě nepatří, pošli do černé země.
Spojuj se se mnou den co den,
ať láskyplný a milovaný hlásek Tvůj,
není ničím oslaben a umlčen.
Nechávám se Tebou prostoupit celá,
po pravdě a lásce prahnoucí,
vstupuji s Tebou do posvátného svazku bytí,
v souladu a harmonii.
Ty jsi JÁ a JÁ jsem TEBOU.
Prolnuty jedna do druhé,
putujeme po světě,
naplňujíce plán duše,
který jsme si společně zvolily.

s láskou Bi

sobota 26. září 2020

Intimity mé duše - CHVILKA V DEŠTI



Uprostřed toho silného deště, jsem najednou opět stála v plné síle.
Vzpřímená ve své právě žité přítomnosti.
Kapky ze mě chladně smývaly mou bolavou minulost, která se vracela zpět do hlíny,
pohřbívala samu sebe do útrob, odkud vzešla a já se cítila chvíli od chvíle lehčí a radostnější.
Přišlo vědomí toho, že má minulost již nemá nade mnou žádnou moc, tak velká síla a touha opustit nadobro bolesti spojené s mým dávným bylo.
Vždyť BYLO, už dávno není. Není na tom co měnit. Není nic k odpouštění, ani odčinění.      Je to pryč.
Zastávka se plní lidmi, kteří svými pohledy probodávají miniaturní prostor před sebou,
aniž si ve svém vlastním světě a příběhu uvědomují, co právě probíhá vedle nich.
Schovávám svůj žlutý deštník, autobus přijíždí, lidé se tlačí dovnitř, aby z nich prudký déšť náhodou neumyl kousek jich samotných...
Okýnkem spokojeně pozoruji silný proud, který stéká do kanálu a odplavuje můj strach...

Bi


čtvrtek 24. září 2020

Intimity mé dusě-ROZHOVORY




Dnes myslím na ROZHOVORY. Na všechny ty rozhovory, mající radostné a šťastné počátky, které se s ubíhajícími minutami začnou proměňovat v pouhé shluky informací a dostávají tón monotónního a velmi hlasitého nádražního rozhlasu, oznamujícího holá fakta, čas příjezdu, či místo určení. 
Myslím dneska na všechny rozhovory, kdy oba zúčastnění v jednu chvíli začnou velmi opatrně a zlehka, téměř neznatelně, přešlapovat na místě a volit každičké slovo s nejvyšší opatrností, neboť jsou si velmi dobře vědomi, že právě vklouzli na tenký led, občas nebezpečně praskající, na který není radno vůbec vyjíždět. 

Přemýšlím nad vším tím obcházením horké kaše, kterou si tak často a rádi sami vaříme. Většinou si ji ještě hodně, až nesnesitelně přislazujeme, majíce pocit, že kdyby byla jednoduchá, prostá a obyčejná, stane se pro nás nepoživatelnou, či všední. Kaše je však stále horká a pálí čím dál víc a my se bojíme podat druhému lžíci, aby ji s námi ochutnal. 

Myslím na všechny chvíle, zaplněné slovy, které se jen tak říkají, aby bylo plno. Na všechny sliby, umírající ještě dřív, než jsou vůbec vyřčeny. Na očekávání a představy, které si den za dnem cákáme do duše, aby vytvořily alespoň uvnitř nás obrazy, lahodící našemu chtění.

Myslím na všechny hovory, kdy nevidíme oči toho druhého a snažíme se pohladit alespoň laskavostí slov, která jsou tak nedostatečná, jako dialog vedený bez duše. 
Myslím také, na divno pocity, které cítím, když tok slov ukončí bolest v žaludku, nebo uprostřed hrudníku, dávající mi jasně najevo, že kecám sama sobě a zánět v duši stále není zahojen. Dá se vůbec uzdravit zanícená a bolavá duše? 

Přemýšlím, jaká slova použít, když cítím prázdno uprostřed rozhovorů, slepých, hrajících si na schovávanou a nemajících směr. Třeba není potřeba nic říkat, jen nechat vyznít celou chvíli do vytracena. Nechat všechna ta slova křičet do ticha, ať mohou být pohlcena tmou a minulostí. 

Třeba jen příště stačí dojít na konec slepé ulice a křídou načmárat na nejbližší zeď jasné, velké a důrazné MILUJ!!!!!

úterý 22. září 2020

Blízkost



Dnes myslím na blízkost. Lidskou blízkost, která se zároveň může okamžitě změnit ve velikánskou vzdálenost. Jak tenké hranice jsou mezi přiblížením a ztrátou? Jak skryté, schované v každém z nás, jako nedobytný poklad, nebo spíše jako zaprášená truhla harampádí, která v nás vyvolá staré křivky a touhu vzdálit se, odejít, zmizet, aby už to nebolelo. 

Někdy to jde snadno a někdy vůbec. Je nutné se s tím druhým potkávat, když je to váš spolupracovník, klient, nadřízený, či nedej bože člen rodiny. A vy chcete zůstat vzdáleni, protože přiblížení přece bolí. Slova, nebo situace, které vás přiměly unikat před tím druhým, se kupí do takové míry, až dojdete ke zdi, či vysokému plotu, nemajíce úniku. Najednou se ocitáte tváří v tvář člověku, situaci, skutečnosti a vaší vzájemné vzdálenosti, byť stojíte jen pár centimetrů od sebe. Utéct není kam. Díváte se do země, kroutíte se jak žížala, která se nemůže tvrdou zemí prohrabat pryč a trpíte trapností chvíle, strachem z toho co přijde a jediné co vás zajímá je únik. 

Pak přijde zákonitě chvíle pochopení. Možná pomalu dokážete zvednout hlavu o trochu výš a podívat se jen letmo na toho druhého, stojícího proti vám. Ve stejné situaci. Můžete zahlédnou jeho těkavý pohled, nebo naopak úsměv, či dokonce oči upřené na vás, nechápající vaše rozpaky. Najednou se přestáváte soustředit jen na sebe a svoji vnitřní osobní tmu a můžete uvidět záblesk chtění. Přiblížit se. Pochopit, naladit se na podobnou melodii, nebo uvidět situaci stejným zrakem, či alespoň přibližným. Kdykoliv si dovolíte pohlédnout na rozpačitost toho druhého, protože každý vycítíme, když se něco děje, můžete v sobě najít alespoň kousek ochoty, soucitu a lidství. 

Když se odehraje v nás a mezi námi, přímo na chodníku, na lavičce v zahradě, či jen tak letmo v kanceláři společný moment sounáležitosti a pochopení, alespoň o maličký kousek přistoupíme blíže k duši toho druhého, můžeme prožít malé osobní vítězství sami nad sebou a překonat další nekonečnou smyčku útěků a opětovných přibližování. Občas je dobré zůstat stát a nechat situaci proběhnout, ať je jakákoliv. Ve své bdělosti pak uvidíme, zda je načase uzel rozvát, či přistoupit blíže a navázat tam, kde jsme posledně skončili.....

Bi

pondělí 21. září 2020

Den




Kličkovala jsem očima mezi slunečními paprsky, zlehka se dotýkajícími usínající trávy. Měly baru zlata, dosud neobjevenou chamtivými lidmi. Mezi hlučícími auty, volajícími o pomoc a toužících po chvíli odpočinku v garáži, či ještě lépe u patníku s výhledem na květinový záhon, snažila jsem se, uchovat v sobě první a zároveň poslední úlomky nadcházejícího dne, dozajista opět přeplněného, jako vrchovatá sklenice hutného sladkého nápoje, stékajícího po stěnách do trávy, nepřetržitě naplňována vinařem, který rád dopřává všem chuť hroznů, v jakémkoliv skupenství. Den vonící po levandulových záhonech, opylovaný včelami myšlenek, podnětů a inspirace. Den s utíkajícím časem, který si třeba na chvíli přisedne s knihou v parku na lavičku vedle mě. Den s krásným, velkým psacím D, napsán rozněžnělou rukou duše, toužící po něčem klidném a hladivém.

Bi


neděle 20. září 2020

Prázdný talíř



Je krásné, slunečné  odpoledne, sedím na terásce, před sebou květinový záhon a vedle sebe špinavý, prázdný talíř. Už několikrát jsem o něj zavadila pohledem s myšlenkou, okamžitě ho umýt.                   U toho mě však napadla jiná věc. 

Když teď právě někdo přijde na návštěvu, bude to zřejmě vnímat, jako vadu na kráse, našeho jinak umělecky vyzdobeného stolu. Bude to pro něj možná obyčejnost a pomyslí si něco o nepořádku, nebo začne přemýšlet, co na tom talíři před chvílí bylo. Možná se i rovnou zeptá.                                    Takové lidi mám nejraději. Většina však jen mlčí a myslí si své. Prostě prázdný špinavý talíř, pomyslí si. 

Jak často to v životě děláme. Raději se neptáme. Posuzujeme, odsuzujeme a preferujeme většinou svůj pohled na věc. Potichu a ve skrytu duše vynášíme soudy, aniž víme a známe celou situaci.

Pro mě je dnes špinavý talíř, ležící na stole, neobyčejný. Před chvílí se mi při pohledu na něj, vybavily chvilky nedávno minulé, kdy můj milovaný právě na tento, jinak tuctově vypadající talíř, nachystal pro mě domácí vaječinku. Dělanou z vajíček šťastných slepic. Dal si s tím opravdu práci. Pečlivě nakrájel dvě cibule na miniaturní kousky, protože já mám ráda červenou a on bílou. Krájel ji vedle mě v pokoji při sledování filmu, který objevil , jen "tak náhodou", abychom si zpříjemnili čas a mohli odpočívat.    V mezičase jsem dostala pár sladkých polibků, jen tak. S cibulí jsme spolu odkráčeli ven a já mohla sledovat, jak drahý muž chystá mé oblíbené jídlo v přímém přenosu. S nohama nahoře nic nedělat. Taková vzácnost pro mě. Milý ví dobře, jak ráda hezky stoluji a tak mi tu obyčejně neobyčejnou vaječinu pěkně naservíroval na onen, jinak fádní bílý talíř. Přidal k tomu mnou pečené domácí rohlíky a společně jsme to v klidu a pohodě snědli, ba přímo zblajzli. 

A teď tady leží prázdný a já vím,  že pro mě už nikdy prázdným nebude. I když ho umyjeme a schováme do police mezi ostatní. Vzpomínka na krásné okamžiky zůstane. Nic zvláštního řeknete si. Jsou to maličkosti, které nás denně obklopují. Okamžiky, které můžeme prožívat každou chvíli.      Vím, píšu to stále dokola, ale pořád se nechávám překvapovat krásami, které prožívám a občas nemohu uvěřit, že mnozí je nevidí. Věci ožívají pod rukama. Můžeme jim vdechnout život činností, kterou s nimi vykonáme. Radostně, spokojeně a naplněně. Jak by se vám líbilo naplnit si doma talíře, květináče, postele, tašky, nebo třeba vanu, krásnými momenty a vzpomínkami? Jak by se vám líbilo, mít doma místo sejfu na zbraně a bankovky, úschovnu okamžiků a laskavých vzpomínek?                                  Mě moc..Mám jich ve své blízkosti spousty. A mnoho světu utajených. Jsou jen moje a neuvěřitelně mě naplňují. Když je mi někdy smutno z toho všeho kolem, prostě si jen vytáhnu ze sejfu vzpomínku. Nebo ještě lépe, okamžitě se snažím vytvořit nějaký nový přírůstek, který bych do své okamžikové banky přidala. Proto mám teď tak málo času milí. Snažím se naplnit každý prázdný talíř....      každičkou chvíli....

Děkuji, že můžu 

Bi

pondělí 14. září 2020

Intimity mé duše- O DŮVĚŘE



Je pár minut po druhé na zdi stále dál a dál tiká čas. Plyne si svým rytmem, jako můj slabý a tichý dech, který mě opět probudil v tak nevhodnou ranní hodinu. Nebo je to něco jiného? Všechny události dnů minulých ve mě otevřely a stále otevírají nekonečné množství otázek. Na některé z nich si zatím neumím odpovědět. Teď ráno, kdy ještě tma olizuje moje okna z venčí, přemýšlím nad lidmi, jako jsem já. Stále totiž věřím, že v tom nejsem sama. Myslím na všechny, kteří stejně, jako já, jsou uvnitř křehcí, jako váza z nejtenčího skla a kdykoliv do ní ťuknete hrozí nenávratné rozbití některé z jejich částí. Trvalo mi dlouho přiznat si, že jsem citlivý jedinec, který některé životní situace nedokáže zvládat silou a niterné prožívání je hlubší, než bývá zvykem. Po svých velmi bolestných životních prožitcích a zkušenostech jdu nerada do konfliktů, bojů a hádek. Dnešní doba k tomu vybízí. Společnost se dělí. Je mnoho skupin a každá hlásá něco s čím třeba i souhlasím, však pokaždé to ve mě vyvolává tlak někam se zařadit a jasně vyjádřit svůj názor a postoj. Kladu si dál otázky a často je směřuji právě k sobě, protože situace přímo vybízí k sebe poznání. Rozhodla jsem se pro mapování své duše.

Je pro mě velmi zajímavé sledovat, jak se mi mění pohled na zátěžové situace. Dříve jsem často propadala zoufalství, panice a nechávala se dlouhé týdny vláčet životem, jako špinavý hadr na podlahu, který občas odpočine někde v koutě. S počtem zvládnutých, nebo spíše překonaných životních krizí, jsem začala chápat koloběh toho všeho a nezbytnost nepohody a katarzí ve svém životě. Bez občasných bouří a propadů se člověk zřejmě není schopen posunout dál sám v sobě, ve smyslu pochopení svojí vnitřní podstaty a nastavení, se kterým přišel na tento svět. Stále častěji se v těchto chvílích uchyluji do absolutního vnitřního ticha, což není doslovné zavření se před světem, jen ticho niterné, které už nemá potřebu danou situaci s nikým konzultovat a rozebírat. Tedy s nikým, kdo udílí okamžitě rady, jak z toho ven, protože pomoci si můžeme opravdu vždy jen sami. Je pro mě velmi nezbytné, řekla bych nepostradatelné, mít ve svém životě posluchače. Je to člověk, partner, blízký, či snad nejbližší člověk, kterému mohu svěřit absolutně vše ze svého nitra. Ale to nestačí. Tento úžasný a jedinečný posluchač, mě vyslechne, bez soudů, odsudků a rad, které říká většina a pokud o radu, či pomoc nepožádám, dá mi v pár slovech jasně najevo svou důvěru ve mě i v to, že celou situaci zvládnu, překonám a přetvořím.   V některých případech dokonce přidá svoji osobní zkušenost, či prožitek k danému tématu. S otevřeností a bez příkras, či trvalé ondulace, pro hezčí efekt. Jak úlevné a obohacující. S radostí a štěstím v srdci mohu napsat, že pár posluchačů mám. Je to neskutečný dar a velký zázrak. Není to samozřejmostí a je třeba si takových lidí náležitě považovat. Moc se mi líbí slovo důvěrník. Už z toho slovíčka na mě dýchá laskavost a obsahuje ono hladivé a bezpečné slůvko důvěra. Pak tedy posluchače, který je schopen vyslechnout mé niterné pocity s radostí a nadějí nazývám důvěrníkem mé duše, neboť mu důvěřuji a cítím se s ním bezpečně. 

Na své životní pouti jsem byla velmi důvěřivá a často až dětsky naivní, abych mohla prožít protipól a tím je nedůvěra, podvod a lež. Co mě to naučilo? Odpouštět....Odpouštění je však téma na další a další večery. Dnes závěrem jedno osobní přiznání, když už jsem došla k tomu mapování své duše. Pokud mě totiž někdo opakovaně zklame a zpřetrhá mezi námi pouta důvěry a bezpečí, zůstává propast, která většinou už nelze přelézt. Pro mě se tento člověk stává vzdáleným stínem, kterému na ulici s úsměvem a hezkou vzpomínkou, zamávám na pozdrav, ale více přiblížit se již nedokážu.

Tyhle řádky píši pro všechny z vás, kteří jste v blázinci přítomných dní došli do stejného bodu jako já a rozhodli se kultivovat, posilovat, obohacovat a šlechtit svou duši, aby mohla vytvářet krásnější svět nejen vám, ale všem okolo. Třeba se nám to ve společném písemném dialogu bude dařit lépe a můžeme se vzájemně posunovat skrze své názory, podněty a otevřenost, se kterou za vámi přicházím. Mým přáním a troufám si napsat i darem, kterým chci obohatit náš svět, je lidi spojovat a nacházet společné i ve zdánlivě rozdílném a neslučitelném.

Srdcová cesta je totiž o vzájemném sdílení. Pokud chcete, napište mi prosím (můžete i soukromě na email brigita.tothova@seznam.cz) co pro vás znamená v životě slůvko důvěra a jak ji prožíváte. 

Děkuji z celého srdce. Mějte se milovaně a buďte zdraví.

Bi


pátek 11. září 2020

Uvidět srdcem




Když Tě ranní slunečná náruč vítá, můžeš se třeba i s důvěrou ponořit do něžné mlhoviny, která Tě omotá, jako měkoučká kašmírová šála a zahřeje Tvou prokřehlou duši. Můžeš uvidět paprsky slunce, hladící větve stromů a lístky květin, které se ještě neprobudily ze svých včerejších snů o laskavých lidech. Můžeš mezi motory aut uslyšet radostné volání ptáků, kteří vše vidí z výšky a často se smějí našemu pachtění a spěchu. Můžeš uvidět u popelnic ležet střevíčky, které tam možná nechala ležet nějaká dívka, jako vzpomínku na letní lásku, která ji opustila...

Anebo můžeš jít prostě jen hlučnou ulicí, myslet na to, co Tě čeká v práci a být úplně ponořený do svých, často chmurných a neradostných myšlenek. Můžeš cokoliv chceš... 

Však pokud objevíš poetiku všedních dní na každém kousíčku chodníku, Tvé dny se stanou bohatšími, barevnějšími, ba dokonce plnějšími. Obohacenými o esence pouhým okem neviditelné. Je třeba přijít blíž. Dovolit si uvidět příběh a zážitek, v každé zdánlivě neživé věci na chodníku, či v trávě. Vše začne dýchat teprve s příběhem, který si k němu přimyslíme. 

Každičké jablko pod stromem, dostane nový význam ve Tvém vlastním světě, když k němu přičichneš, nebo se nakloníš blíž, aby si ho odhodil dál do trávy pro mravence, kteří se díky Tobě po dlouhé době najedí. Najednou můžeš uvidět ve zmateně pobíhajícím holubovi tvora, který ztratil v životě směr a neví, kde je jeho místo. Tak často lidmi prožívaný příběh. 

Zcela jistě si povšimneš jinakých tvarů stromů a jejich větvoví. Některé otevírají své větve do šířky a zvou Tě s důvěrou k sobě. Jiným nedůvěřivě padají větve až k zemi a drží je cudně u kmenů, aby se k nim nikdo moc blízko nedostal. Děláš to taky? Stavíš si bariéry a zdi, ať je Tvé srdce v bezpečí? 

Co uděláš, když potkáš bezdomovce, který se prohrabuje smetím? Zhnuseně poodstoupíš, nebo se snažíš uvidět jeho oči, které by mohly prozradit aspoň náznakem, kým v hloubi duše je? Všimneš si tašky s přebytkem jídla, kterou někdo úhledně pověsil na bok popelnice, nebo položil na lavičku s nápisem, jídlo zdarma? Kdo to tam asi nechal, jaký člověk to vlastně byl a co ho k tomu vedlo? Přidáš se příště, anebo zase všechno navíc hodíš do koše? 

Když si dovolíme opravdu uvidět srdcem, pak náš život dostane naprosto jiný směr. A pár dní, možná jen pár obyčejných minut, dokážeš uvidět krásu i v letmém úsměvu dítěte, které se za Tebou otočí, když se svou maminkou prochází kolem. Když dokážeš vidět srdcem, pak na ty krásné dětské oči a úsměv anděla, nedokážeš zapomenout.... Pojď...Dívej se......

Letící papír na chodníku, zoufale hledal ruku, která by ho zvedla. Aspoň na chvíli polaskala svým dotykem, než bude vyhozen, kam patří. Do odpadu. Zoufalí lidé proudí ulicemi a hledají oči, které jim alespoň na chvíli ukážou lásku a soucit.........

TAK JE TO DEN, CO DEN A SVĚT SE S NÁMI TOČÍ. ZVEDAJÍC PAPÍRY ZE ZEMĚ, POTKÁVÁM SMĚJÍCÍ SE OČI.

S láskou a nadějí Bi


čtvrtek 10. září 2020

Motýl

Možná mám uvnitř sebe motýla, 

co poletuje sem, či tam

a oči při tom slastně zavírá. 

Jsou dny, kdy šťastně sedí na jediné kytce, 

co radost přináší, 

když jemně, skoro neznatelně, 

se společně s mým dechem,  

kvítek neznatelný, 

trošku do strany laškovně kymácí.

A motýl nemá touhu uletět. 

Jen chvíli pobýt a v klidu uvidět, 

můj tichý vnitřní svět, 

kterého stal se součástí.

Bi💗