Den

Kličkovala jsem očima mezi slunečními paprsky, zlehka se dotýkajícími usínající trávy. Měly baru zlata, dosud neobjevenou chamtivými lidmi. Mezi hlučícími auty, volajícími o pomoc a toužících po chvíli odpočinku v garáži, či ještě lépe u patníku s výhledem na květinový záhon, snažila jsem se, uchovat v sobě první a zároveň poslední úlomky nadcházejícího dne, dozajista opět přeplněného, jako vrchovatá sklenice hutného sladkého nápoje, stékajícího po stěnách do trávy, nepřetržitě naplňována vinařem, který rád dopřává všem chuť hroznů, v jakémkoliv skupenství. Den vonící po levandulových záhonech, opylovaný včelami myšlenek, podnětů a inspirace. Den s utíkajícím časem, který si třeba na chvíli přisedne s knihou v parku na lavičku vedle mě. Den s krásným, velkým psacím D, napsán rozněžnělou rukou duše, toužící po něčem klidném a hladivém.

Bi