středa 17. října 2018

Zrcadlová chvilka

Zdroj Pinterest
Kráčela jsem po chodníku, slunce svítilo a krásně lechtalo na nose.
Stálo proti mě, opřené o popelnici a zářilo do dáli.
I přesto, že bylo rozbité, i přesto, že vypadalo velmi uboze, svítilo ve slunečním světle, jako nějaký zázračný vchod do jiného světa.
Stálo u popelnic, vyhozené, zapomenuté, nepotřebné a nehodící se k ničemu.
Koukala jsem na rozbité zrcadlo před sebou a v mé hlavě se rozběhlo hned několik příběhů, které vysvětlovaly jeho zubožený vzhled.

Třeba ho chtěl nějaký muž pověsit, aby udělal radost své milé, která ho už tolikrát prosila, aby jí ho přidělal na zeď.
Třeba jí ho tam stále nechtěl připevnit, protože věděl, že to moc dobře neumí, protože paneláková zeď je prostě na nic, protože se drolí, nebo neměl správnou výbavu, nebo neměl ten správný mužský vzor, který by ho naučil, že musí vyvrtat díru a dát do ní hmoždinku, protože zrcadlo jen tak nějaký hřebíček neudrží.
Třeba byl jen líný a nechtělo se mu.

Třeba ho shodily děti, které měly v koupelně námořnickou bitvu a tak dlouho po sobě házely gumové hračky plné pěny a vody, až prostě jedna rána způsobila jeho pád.

Třeba se před ním milovali dva lidé, kteří si rádi užívali pohledu na sebe samotné v těchto intimních chvílích a v momentě, kdy muž posadil ženu na pračku, zapomněl na to, že zrdcadlo moc dobře nedrží a jejich vášeň způsobila jeho upadnutí a rozbití.

Třeba ho rozbila ve smutku žena, která zjistila, že její muž má mladou a krásnou milenku.
Uviděla ho líbat se s ní v parku na lavičce, když vedla maličkou dcerku domů ze školky, aby uvařila, poklidila, přečetla maličké pohádky, vyžehlila mu košile, které potřeboval každý den čisté a voňavé, protože býval až do večera pryč.
Moc práce říkával.
Když se uplakaná postavila před to krásné zrcadlo najednou se na svou bolest ve svých očích už nemohla dívat a rozbila ho prvním co měla po ruce.
Stmívalo se.Posbírala všechny střepy, odnesla zrcadlo k popelnici.
Když se už za tmy vrátil její manžel domů a vyprávěl jí, jak to měl velmi náročné v práci, držela v ruce pevně jeden střep, který ji pořezal dlaň.
Potřebovala cítit nějakou fyzickou bolest, která přehluší to, co se odehrávalo uvnitř.
Muži řekla, že zrcadlo rozbila malá, když si hrála na princezny a ránu má od neopatrného úklidu.
Celou noc nespala a těšila se na den, až ho popeláři odvezou.

A nebo ho tam prostě jen pohodil někdo, kdo si koupil nové a už se mu nehodilo.
Pak ho u popelnic rozbili kolemjdoucí opilci.

Koukala jsem na jeho rozbitou plochu a vybavila si momenty mého dětství, kdy můj tatínek před zrcadlem při holení pózoval a volal : "Bože, proč jsem tak krásný!?"
Musela jsem se vždycky smát. Vlastně jsem mu záviděla.
Tak dlouho mi trvalo, než jsem dokázala stát před tou hladkou plochou a se zalíbením hledět do svých modrých očí, kdy jsem se naučila mít se aspoň trochu ráda.
Se svými pihami, slovanskými boky, vystouplým břichem a na můj vkus ne moc bujným poprsím.

Máme to tak všichni.
Pořád hledáme chyby, na sobě, na všech a na všem kolem.
Většinou si začneme vážit sami sebe, života a zdraví až ve chvíli, kdy stojíme na hraně a něco se přihodí.

Stála jsem na chodníku a dívala se za popelářským autem.....

neděle 7. října 2018

Ve Tvých šlépějích




Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.
Bořím nohy do měkké hlíny a rozhlížím se, kudy vedou jeho kroky.
Hledám, pomalu a zlehka našlapuji v jeho šlépějích, abych ucítila tu vlahou zem, kterou procházel,
abych nezměnila směr jeho kroku.
Abych uviděla místa, kde upadl a nemohl se zvednout.
Posedím chvíli na těch místech, a pak se zvedám k dalším směrům a cestičkám.
Pod nohama občas cítím kameny, nebo kořeny, či větve.
Někdy to pěkně bolí, štípe, pálí a teče mi krev.
Slzy mi tečou po tvářích a já zpomaluji svůj krok.
Cítím strach z další bolesti, kterou prožíval ten, který zde kráčel přede mnou.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám čeho bych se chytla.
Co mi pomůže vstát a zbavit se té námahy.
Nohy se mi noří hlouběji do hlíny, až se pomalu po kotníky nořím do teplého a měkoučkého bahna.
Už  to nebolí.
Příjemně to hřeje.
Nemůžu pokračovat dál. 
Stojím a nořím se stále hlouběji.Cítím smutek, lítost a beznaděj, jako ten, který mě tady svými kroky přivedl. I tím si musel projít.
Jako my všichni. Na každé cestě životem jednoho dne dojdeš k bažině.
Když jsem v bahně až po kolena a nemůžu se hnout, vysvitne slunce a pomalu vysušuje blátivé vězení kolem mě.
Na cestě před sebou uvidím další nesmělé kroky, které pokračují lesem dál a já záhy klopýtám, abych si na kořenech několikrát rozbila kolena a větvemi, které mě šlehají do obličeje rozedrala tváře.
Pláču a krev stéká po mém unaveném těle.
Přicházím ke schodům, které vedou Bůh ví kam a jsou plné kamení.
Kroky směřují vzhůru a já navzdory bolesti, kráčím ve Tvých šlépějích, abych Tě lépe pochopila.
Cesta se chvílemi zdá nekonečná. Mám pocit, že mi dojde dech. 
Hlava je zahlcená myšlenkami a nohy unavené.
Schody stoupají a konec v nedohlednu. Kameny vystřídala chladivá hlína, která hladí.
Pomalu se usmívám a přestávám cítit bolest.
S hlavou sklopenou radostně poskakuji vzhůru, jako ten přede mnou. Ocitám se na louce.
Nohy se noří do měkké a příjemné trávy, kráčím mezi květy, srdce bije o sto šest a já cítím uvnitř to co Ty, když jsi tudy kráčel.
Prostupuje mě síla, klid a smíření.
Na zemi hledám další kroky, kudy si šel. Rozhlížím se, nic nevidím. 
Usedám do trávy, dívám se před sebe, slzy tečou po tvářích, nad hlavou slunce a kolem mě vůně květin a bzučící včely.
Láska.

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.
Cesta každého člověka mě přivede do jiného bodu, kde se zastavil a čeká na paprsek, který ho vyvede na louku plnou slunce.
Kdykoliv chceš pochopit a přiblížit se druhému člověku, vyzuj se a běž.....
S láskou Bi