Dovol mu to

Zdroj Pinterest

Kráčeli jsme polňačkou, povídali si, byl parný den a já nesla na rameni plátěnou tašku, ve které byla malá, skoro vypitá láhev na vodu, můj telefon, triko a šátek, které jsme postupně ze sebe v tom parnu sundávala a jeho foťák.

Většina věcí byla má a tak jsem tu tašku prostě nesla já. Přišlo mi to správné, spravedlivé, normální a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, až do chvíle, než se milovaný Michal otočil a povídá:

"Lásko dej mi tu tašku, já to vezmu, ať to netaháš, když je tak horko."

Slyšela jsem samu sebe, jak bez přemýšlení odpovídám :

"To je dobré Miško. Není to těžké."

V tu chvíli zasáhl můj mladší, devítiletý syn Adámek a povídá:

"Tak mu to dovol mamko. Vždyť je přece silák gentleman!"

Společně jsme se zasmáli jeho úžasné vyřídilce a taška putovala k Miškovi.

Banalita řeknete si. Pro mnohé ženy samozřejmost, ne však pro všechny. Stále se to učím. Dovolovat muži být mužem a projevit mi tímto laskavým způsobem pomoci svou sílu a mužnost. 

Vlastně přirozenost.

Před pár dny jsem publikovala pár řádků o tom, proč ke svému milovanému vzhlížím.

V komentářích mě zaujal jeden, který hlásal přímo toto:

"Takoví muži nejsou. A víte proč? Transformovali se pod zdatným vedením matek úřednic. Dámy, teď je to na nás. Až my budeme ženami, oni budou mít prostor a stanou se muži s rytířskými ctnostmi.Takže DÁMY POJĎME SE STÁT ŽENAMI. (Little Pípalka)

Je to tak. Začala jsem si uvědomovat všechny ty situace, kdy jsem prostě jela jako parní stroj, protože jsem myslela, že musím všechno umět, aby mě muž nemohl ponižovat, že něco nezvládnu, že musím všechno unést, abych nikoho nedej Bože nepotřebovala, nebo neobtěžovala a pak padala únavou a vyčerpáním, protože jsem se neustále cpala tam, kde má pevně a aktivně stát muž.

Začal se to proměňovat, až když jsem si plně uvědomila své ženství, svou kvalitu, hodnotu, emoční rovinu, své cykly, které ovlivňují výkonnost. Tím vším jsem nabývala na sebe vědomí, jako matka, partnerka, dcera, kamarádka a hlavně ŽENA.

Tahle na první pohled malá, bezvýznamná příhoda mi opět připomněla moje "místo". Znova se učím v partnerství "dovolovat" muži dělat jeho "práci" a já se stavím " k plotně" a emoční podpoře. Tentokrát je to ale jiné. Necítím žádné ponížení, ani znevážení mě samotné. Je tam klid. Dělám co je mi vlastní, přirozené a já jsem spokojenější. Muž je evidentně šťastnější, protože se cítí užitečný a uznávaný. S radostí ocení nachystanou snídani, nebo uvařenou kávu.

Ubylo mi starostí. Jsme na to dva.

Téma dovolování se mi nyní prolíná do výchovy staršího syna, který právě prochází pubertou, mužských vzorů moc nemá a já občas dost tápu, jak ho přirozeně navést na cestu muže. Zřejmě to nelze, tak , jako on nemůže pochopit tu mou. ŽENA Z CHLAPCE MUŽE ZŘEJMĚ NEUDĚLÁ. 

Je to, jako bych chtěla, aby on chápal a prožívat třeba porod či menstruaci. Každý máme své a sami si tam dojdeme. Svým způsobem a ve správný čas. To je jediné vědomí, které mě trochu uklidní, když zrovna proběhne mezi mnou a "mým puberťákem" ostřejší výměna.

Všichni se stále učíme. Nikdy to nekončí.

Možná jde opravdu jen o to DOVOLIT SI TO A DOVOLIT TO DRUHÝM.

Krásný den

Bi

Temný les

Každý jsme před ním někdy stáli.

Všichni jsme koukali na jeho velikost a cítili z něj chlad. 

Temný les, suplující naše strachy, životní etapy, které zatím nedávaly smysl a byly plné neznámého, možná i bolestného, nepřehledného, nebo naopak situace, která byla zcela jasná, ale tak temná, že vyžadovala neskutečné množství osobní odvahy a sebekázně, aby člověk do ní vkročil a tím spustil další vlnu pochybností a léčebných procesů. 

Po rozhovoru s kamarádkou, která v životě momentálně řeší významné osudové situace, se mi opět vynořil jeho dlouho ukrytý obraz. Tentokrát jen ve vzpomínkách.

Představte si ten les před sebou. Nejde obejít. Je před vámi a vy víte, že musíte projít, jinak se dál nedostanete.

Svou rozlohou, temnotou a chladem, který z něj vychází nahání hrůzu.

Proč bych tam tedy šel říkáte si?

Protože jinudy cesta nevede. Určitě začnete hledat jiné cesty, jak tento monumentální, strach nahánějící prostor obejít. A možná se vám to i povede, však jen do chvíle, kdy narazíte ještě na větší hvozd, který vás naprosto pohltí.

Určitě se začnete vymlouvat, že nevidíte žádnou cestu kudy vstoupit. Před tím lesem může být strmý sráz, kolem dokola ostružiní a vám se tam prostě nechce.

Tak zůstáváte na louce. Chvíli vás to baví, protože tam nejsou žádné velké problémy a prostor kolem vás je viditelný a čitelný. Takzvaně bezpečný. 

Některým pobyt na louce vydrží celý život a nikdy je nudit nepřestane.

Jsou ale lidé, kteří chtějí vidět a prožít víc, než jeden pobyt na louce, kde to dobře znají.

Přesně tito lidé naleznou odvahu, proklestí si cestu a vstoupí do temnoty černého lesa, který skrývá spoustu tajemství a nebezpečí, na které nejsou nikterak připraveni, ani vybaveni.

První překážkou, kterou je třeba překonat, je temnota lesa. Tma vzbuzuje strach. Mnohdy zbytečný, vyvolaný jen pocitem, že nevidíme celou situaci, nevíme, co se skrývá za nejbližším stromem, strach z bolesti a ublížení, strach o svůj život, se kterým si zahráváme a hazardujeme den co den, ale jeho cenu si většinou uvědomíme až ve velmi vyhrocených extrémních situacích. 

Ve chvíli, kdy se přestaneme sebe středně zaměřovat jen na sebe a své bezpečí, jsme schopni se více uvolnit a třeba začneme vnímat, že pomyslná tma v lese není tak černá, jak se v první moment zdálo. Začneme tiše našlapovat, abychom uslyšeli tlukot vlastního srdce, které se pomaličku přestává bát, zpomaluje svůj běh a pomáhá dechu, aby se stal hlubokým a prožitým.

Když si odžijeme své všemožné strachy a představy, které jsou většinou spojené s tmou, kterou dokáže vyprodukovat jen naše mysl, začne se v lese pomalu rozednívat.

Najednou můžeme vidět spoustu pěšinek. 

Cesty se rozbíhají do všech možných zákoutí a stran.

My, posíleni svou silou, odvahou a odhodlaností zjišťujeme, že se nemusíme složitě rozhodovat, kterou pěšinou se vydáme, protože všechny cesty nabízí něco nového a pozoruhodného.

Můžeme se dokonce začít smát vlastní pošetilosti, která nám dříve bránila, naháněla hrůzu, nedovolovala být svobodnými a beze strachu a nutila nás dopředu vědět kudy kráčíme a kdy dojdeme.

Ve chvíli, kdy přestáváme lpět na východu z lesa, kdy si užíváme všechny vůně a zvuky nádherného prostředí, které se nám zdálo zprvu tak neutěšené a strašidelné, v tuto chvíli vstoupíme na překrásnou louku uprostřed stromoví, která je poseta kvítím, jako voňavým kobercem.

Uleháme znaveni do trávy a slyšíme zcela zřetelně zpěv ptáků, bzukot včel a ucítíme po sobě lézt všemožné broučky.

V této chvíli si poprvé uvědomíme velmi zásadní fakt, že les už není temný a my jím naprosto bezpečně a dokonce i radostně procházíme, aniž bychom měli louče, které by svítily na cestu.

Přesně v tuto blaženou chvíli přijdeme na to, i když se nám to může zdát neuvěřitelné a neuchopitelné, že my sami jsme tou světelnou loučí, která má schopnost a moc rozsvítit vše kolem nás, rozpustit všechny temné strachy a obavy, které nás zprvu při vstupu do lesa provázely.

Kdykoliv poprvé sami projdeme svým temným a tmavým lesem, pochopíme, že se není čeho bát a v těžkých chvílích začneme přicházet sami na jeho okraj, vyhledáme další temnou pěšinu a vstoupíme do další situace s vírou a odvahou, která rozsvítí naši neprobádanou pěšinku.

Kráčejme pomalu, buďme tiší, protože tak nejlépe uslyšíme sebe a nezapomínejme, že tím světlem našeho života jsme MY SAMI.

S láskou Bi

Kroky životem

Narodila jsem se z lásky dvou lidí.

Možná to byla náhoda, i když na náhody nevěřím.

Narodila jsem se, jako holčička, abych se učila být laskavou a milující ženou.

Už od malička jsem měla velké bříško a faldíky, které mi v dospívání dělaly opravdu veliké problémy a byly často zdrojem mých smutků a trápení.

Dnes vím, že tomu tak je, abych se naučila milovat své tělo, našla si pro ně správnou a zdravou výživu, která mu pomáhá a lahodí a také cvičení, které mi neubližuje a baví.

Své oblé tvary jsem dostala do vínku, aby mé objetí bylo měkké a chlácholivé.

Narodila jsem se mým skvělým rodičům, kteří mě velmi milují, abych se následně v dospívání setkala s odmítáním, kritikou a nepochopením.

Musela jsem si projít cestou, na které byla mnohokrát tma, často jsem zabloudila a ztratila samu sebe. Prožila jsem mnoho bolesti a utrpení, kterými jsem potřebovala projít, jako my všichni, abych si ujasnila, kým jsem, kam směřuji, a jaké jsou mé životní hodnoty a priority.

Potkávala jsem mnoho mužů, od kterých jsem se nechala ponižovat, často se mnou manipulovali, lhali mi a podváděli a já se nechala využívat citově, fyzicky i materiálně, prošla si psychickým i fyzickým terorem a to všechno proto, abych v sobě našla sebe si vědomou, silnou a laskavou ženu. Abych si ujasnila své hranice a také poznala, jaký partnerský vztah potřebuji žít.

Musela jsem si projít dvěma zásadními rozpady svých rodin, abych pochopila, jaký význam pro mě rodinné a přátelské pouto vlastně znamená.

Muselo se to stát, abych se naučila odpouštět, stala se pokornou a přijala do svého života nové formy rodinného seskupení.

Porodila jsem dva syny, které vychovávám sama, abych se naučila trpělivosti, citlivosti a soucitu, abych se alespoň částečně učila porozumět mužům a vrátit se do svých přirozených ženských rolí, jako jsou matka a hospodyně.

Vychovávám své syny sama, abych jim předala to nejlepší ze sebe a naučila sebe i je vzájemné komunikaci v lásce a citlivosti, s ohledem na naše odlišné nastavení. Také proto,a bych se vnitřně smířila s přátelila se svým vnitřním mužem.

Musela jsem si projít tvrdými a bolestnými bitvami s muži, abych pochopila, že není proč bojovat, protože muži mě neohrožují a nechtějí mi ublížit.

Na pár let jsem se stala "známou" a "viditelnou" na prknech co znamenají svět, pak ve velkém smutku odešla, protože jsem došla do bodu, kdy mě má profese přestala těšit a přinášela mi spíše trápení, než radost. Po odchodu z divadla jsem prošla mnohými "obyčejnými" profesemi, abych se naučila přestat rozdělovat lidi na lepší a horší, podle profesí, oblečení, aut a výše konta.

Poznala jsem velkou materiální nouzi, abych později dokázala vyjít s málem a ocenit každou vydělanou korunu, či darovanou věc. Abych pro sebe znovu objevila všechny ty úžasné dětské hry a činnosti, které jsem milovala jako malá a vrátila je zpět do mého života.

Potkala jsem veliké množství lidí a přátel, které jsem postupně ztrácela a já se učila pečovat o ty opravdu hluboká přátelství, která zůstávají napořád.

Byla jsem opouštěna a opouštěla, abych se naučila milovat svou samotu a stala se sama sobě nejlepší přítelkyní.

Prošla jsem si obdobím iluzí, přetvářky a lží, abych se následně naučila sebe reflexi a přestala se bát názorů ostatních, které mají pro mě cenné informace.

Naučila se přijímat kritiku a pohledy jiných lidí s tolerancí a pochopením, k jejich vlastnímu nastavení.

Začala jsem pracovat se seniory, nemocnými a sociálně slabými, abych se naučila naslouchat jejich trápením, uvědomila si, jak jsou malicherné nicotné spory a pomluvy dnešního světa, abych pochopila, že největšími dary na světě jsou zdraví, rodina a laskavé, harmonické, rodinné a přátelské vztahy.

Musela jsem si prožít mnoho úmrtí blízkých lidí i klientů, abych se přestala bát smrti a rozhodla se naplňovat každičký svůj den až po okraj, protože nikdo nevíme, jak dlouho tady ještě budeme, kdy naše svíčka dohoří a jaké zkoušky jsme si v životě ještě připravili.

Každý přicházíme na svět se svou knihou osudu, kde máme vepsány zkušenosti, kterými si musíme projít, abychom pochopili...

Abychom se stali lepšími lidmi a každý den prožili v lásce i soucitu, i když kolem nás a v nás právě probíhá bouře.

Stále kráčím, stále je na čem pracovat, čemu se přiučit a co pochopit.

Tak to mám dnes. Je to pouze mé vnímání, cítění a můj život.

Když se podívám zpět, chápu, že i nejtemnější chvíle v mém životě byly PROSPĚŠNÉ A DOBRÉ.

Co jsi se naučil Ty?

Kam jdeš?

Už víš kdo jsi?

S pokorou a úctou děkuji

Bi