úterý 15. ledna 2019

Výtahová chvilka




Bylo odpoledne běžného dne a my dva se sešli před výtahem.
U nás v domě jsou výtahy dva.
Jeden nákladní, na ten jsme právě čekali a druhý malý, ale ten skoro nikdy nejezdí, protože baví  lidi z domu demolovat jeho dveře, nebo nějak jinak ho poškozovat.
Je to způsobeno tím, že v našem domě, který tady stojí již skoro 45 let má 17 pater, se neustále mění osazenstvo, podle výše sociálních příspěvků.
Tudíž je u nás velká povahová rozmanitost a skvělá šance, se každý den zdokonalovat v dovednosti, jak nehodnotit, nesoudit a neposuzovat.
Protože bydlím ve 12 patře, často se mnou začnou lidé samovolně komunikovat.
Po pár vyřčených větách se můžete dozvědět o člověku opravdu hodně.
Ani tentokrát to nebylo jinak.

ON: "Bože, to je hrozný bordel. Já bych tady nechtěl bydlet, ani zadarmo", pronesl bokem ke mě, rozhlížejíce se po oprýskané růžově natřené kabině, kterou zdobí různé nápisy a pokusy o realistické milostné básně. 
Mimichodem tahle věta je jednou z nejčastěji vyřčených v tomto prostoru. 
Chtělo by to už trochu originality.
JÁ : "To je jenom výtah a chodba. Jsem tady moc spokojená. Mám krásný byt, velkou zděnou koupelnu, takovou jsem nikdy neměla a navíc mám klidné a hodné sousedy. A ten výhled z okna, kdyby jste viděl!", povídám s úsměvem, protože mě moc baví, jaký nahodí většinou lidé po mém nečekaně optimistickém sdělení výraz ve tváři.
Ty grimasy už originální jsou. Tady si na nedostatek kreativity opravdu stěžovat nemohu.
Mladík si mě podezíravě prohlédl, jestli jsem si náhodou někde něco nezobla, nebo nezakouřila.
To mě taky baví. 
Když se nepřidáte k běžnému kritizování a nadávání, tak si vás lidé prohlíží nevěřícným zrakem. Někteří i něco vtipného pronesou, jako onehdá jeden starší pán, který se mnou jel a měl podobné úvahy o našem domě.
Když jsem mu vyjmenovala všechny, ty skvělé výhody, které mi přináší tento byt, zahleděl se na mě a povídá s úsměvem : " Na čem fičíte paní!"

No nic. Zpět k mladíkovi.
Při pohledu na mě pochopil, že tudy cesta nevede, tak změnil konverzaci.
"Nevíte, kde bydlí pan Dvořáček (jméno je samozřejmě změněno)?"
"Milý pane, to je bez šance, zapamatovat si jmény v sedmnáctipatrovém domě všechny nájemníky a ještě navíc, když se to tady tak střídá. Nás skalních je tu pomálu", dodala jsem.
Vystupoval o patro níž než já, mile se na mě usmál, před výstupem popřál hezký den.
Když jsem otevírala dveře svého bytu, stál přímo pod schody a koukal ke mě nahoru od spodních dveří a volal.
"To je fakt sranda. Teď už vím, i kde bydlíte Vy!", pronesl usmívající se a zvonící na mého spodního souseda.
Vždycky máme několik možností, jak přijmeme naši životní situaci a podmínky, ve kterých žijeme.
Doufám, že mladík, nebyl rasista, protože pan soused je rom.

Bi

sobota 12. ledna 2019

Dualita






Dnes něco osobního..
Hlavou se mi honí slůvka RŮŽOVÉ BRÝLE A NEPŘIJETÍ.
Dlouhá léta jsem rozdělovala svět na dobrý a špatný.
Tak byly řazeny a třízeny v mé hlavě i povahové vlastnosti a způsoby lidí.
Pořád jsem nedokázala žít DUÁLNĚ.
Nechápala jsem a tím pádem i nepřijímala, jak můžu schvalovat, nebo tolerovat to, že někdo někomu ublíží, krade, podvádí a manipuluje.
Čím více jsem tyto vlastosti nechtěla vidět, tím více se mi v okolním světě ukazovaly a přicházela nejrůznější prozkoušení.
A já dlouho bojovala, vztekala se, plakala a trápila se.
Náš vnitřní Bůh je velmi trpělivý.
Nechal mě prožít si všechny možné emoce, spousty nocí beze spánku, protože jsem neustále přemýšlela nad tím proč zrovna já tohle musím prožívat.
Protože mě můj Bůh velmi miluje posílal mi "anděly" v podobě zkoušejících lidí.
Pořád dokolečka mi ukazovali, jak vypadá lež, intriky, pomluvy a tak dále.
Můj vnitřní vzdor pomalu slábl a jednoho dne, kdy mi v telefonu kamarádka začala vyprávět příběh, který já jsem právě žila, najednou se to stalo.
Bylo to absolutně nečekané, nádherné, samovolné a v pravý čas.
Jako bych otevřela dveře do další třídy, kde se vyučuje náročnější učivo.
Uviděla jsem svůj program úplně odosobněně a v jasných barvách.
Viděla jsem najednou všechna svá nepřijetí a odsudky, které jsem sama před sebou schovávala za růžové brýle zabalené do krásného barevného papíru, který byl popsaný nápisy DOBRÝ ČLOVĚK, SPRÁVNÉ JEDNÁNÍ A ČISTOTA.
Pochopila jsem konečně podstatu slova DUALITA, o kterém se všude píše.
Neskutečně se mi ulevilo, že mohu do života přijímat úplně vše, včetně těch "špatných" věcí.
Prostoupil mě velký klid při uvědomění, že přijetím nedávám souhlas k tomu, že se tak chci nebo budu chovat.
Jen akceptuji a přijímám, že takový je svět, tak se lidé chovají a každému se děje opravdu to, co si sám přeje prožívat.
VŠECHNO, OPRAVDU VŠECHNO, ČÍM V ŽIVOTĚ PROCHÁZÍME, JSME SI SAMI SVÝM DŘÍVĚJŠÍM ŽIVOTEM, SVÝMI PROGRAMY A REAKCEMI PŘIPRAVILI.
A JE JEN NA NÁS, JAK S TÍM NALOŽÍME.
Přijetím duality do mého života se změnilo mnoho věcí.
Stal se ještě jednodušším, hravějším a veselejším.
Najednou mám plno energie a nápadů, které jsem dříve nevědomky věnovala svému vnitřnímu kritikovi a posuzovači rozdělujícímu věci na dobré a špatné.

Moc mě baví ty prožitky skutečně žít, ne jen si o nich číst a povídat. Je velmi úlevné.
Přijetím duality se mi otevřela další nová témata na prozkoumání. O těch, ale až příště:-)
A co vy?
Umíte příjímat i ty "špatné" věci bez odsudků?

S láskou Bi





úterý 8. ledna 2019

Intimity mé Duše- Nahá

Zdroj Pinterest


Ve své nahotě oděná,
pokrytá závojem něhy,
z touhy a lásky zrozená,
mezi dvěma krásnými břehy.

Svlékám si před Tebou
celou svou ŽENU.
Stojím tu v nahotě,
bez jediného zaváhání,
či stydlivého stenu.

Stojím tu beze studu,
co na mě povíš,
protože dobře vím,
já rád se do mě noříš.

Má tělesná nahota,
to pro Tebe nic není.
Ta hloubka hluboká,
přišla k Tobě z mojí DUŠE,
která Tě přivedla k uvědomění.

Svým objetím mě zakrýváš celou.
Toužící, plačící, smějící se,
i vážně bdělou.
Držíš mě pevně a přitom lehounce,
jak závoj z mlhy.

Má DUŠE i TĚLO,
jsou nyní obnaženy,
abych v celé své kráse
stanula před Tebou,
jako Tvůj obživlý sen,
o znovuzrození ŽENY.

Ženy milující, laskavé,
vášnivé i toužící,
která ve své moudrosti,
trpělivosti a tichosti, čeká na další závoj,
kterým jsi pro ni jen TY.

středa 26. prosince 2018

Potopa aneb nezapomenutelná historka



Zdroj Pinterest

Kdyby to nebylo v téhle blbé situaci, připadala bych si, jako nějaká celebrita na koberci slávy. Chodba byla narvaná chlapama v nejrůznějších uniformách a já mezi nima poskakovala s klíčema směrem můj byt.

No celebrita! Pravda večerní šaty a podpadky, by to mu odpovídaly. Mé rozmazané líčení již méně a můj udivený pohled mě musel jasně zařadit do kategorie"blondýna roku", i když mám rezavou kštici.
V hlavě mi pořád vyskakovala ta nevypnutá pračka, kterou jsem opustila asi před 3 hodinami.
Představu běsnících sousedů, kterým valí stropem voda před vánoci na hlavu jsem zapila vánočním punčem, který jsem běžící vypila na ex, když mě zavolala havarijní služba.
Ruka se mi třásla, ale neměla jsem čas přemýšlet, takže jsem se na po několikáté konečně trefila do zámku, a když se otevřely dvěře normálně se mi ulevilo, což v téhle situaci bylo dosti nepochopitelné.
Voda po kotníky lemovala mé vysoké kozačky a uprostřed koupelny jezero.
Nikoliv z pračky, ale prasklé 45 let staré stupačky. Chudák holka už byla unavená. Jak já jí rozumím.
Chvíli jsem stála bez hnutí a koukala na tu spoušť.
Z mého tranzu mě vyrušil policista, který chtěl mé nacionále a pak konečně odfrčeli.
Na chodbě se začali hromadit sousedi, ktreým tekla před vánoci voda ze stropu a místo, aby poeticky a klidně pozorovali poletující sněhové vločky venku, nebo si zpívali koledy, snažili se kýblema zabránit nejhoršímu a ty sprosté výrazy, které u toho pořvávali rozhodně do žádné vánoční písně nepatřily.
Kupodivu mi nenadával nikdo. Naopak. Začali chodit a ptali se jak můžou pomoci.
Hasiči se v mé koupelně opravdu činili. Vzhledem k dezolátnímu stavu celého domu se nedařilo ve sklepě zastavit přívod vody, protože ventily byly tak zarezlé, že s nimi nešlo hnout.
Čekali jsme, kdy se to podaří. Pánové si přinesli obrovský vysavač na vodu, sousedi přinesli fólii, kterou se tok mírně zmenšil. V této chvíli jsem těžce zalitovala, že jako odpůrkyně plastů, nemám doma ani potravinovou fólii. Nevadí měli jiní.
Dokonce jeden romský nemocný muž s berličkami, kterého se to vůbec netýkalo a měl problém vylézt schody, odhodil berle, sedl na vanu a házel vodu lopatkou mimo podlahu.
Hasičům se podařilo situaci stabilizovat, a když vznikl prostor na kus řeči, začali mě s úsměvem uklidňovat a žertovat, jak pohodovou službu dneska mají, a že mi moc děkují.
Tomu všemu byla přítomna i má kamarádka, se kterou jsme měly jít na charitativní divadelní představení.
Začala všechno fotit. V tu chvíli mě jeden hasič vybídl, abych si tu závadu šla natočit na telefon, ať mám nějaké záznamy pro pojišťovnu.
Ve chvíli, když jsem si vedle něj stoupla a chtěla začít točit, zapnula foťák, tak jsme se v hledáčku objevili spolu se švarným hasičem, neboť byl nastavený režim selfie focení. Hned se mě pohotově chytil kolem ramen, že se se mnou rád vyfotí.
Zrudla jsem i na zadku.
Prostě atmosféra spíš připomínala vánoční večírek, než záchrannou akci.
Kamarádka trvala na tom, že se s nimi musíme před odchodem vyfotit, takže jsme se ještě zvěčnili.
Když hasičská jednotka odjela, usedly jsme s mou drahou kamarádkou, která mi opravdu byla velkou oporou, v jediném suchém pokoji a vypili si na zdraví všech růžový šampus.

A k čemu ta potopa byla vlasně dobrá?
Opět se potvrdilo, že v nouzi poznáš přítele. Děkuji moc Šárinko.
Zase jsem si uvědomila, že je úplně jedno v jaké čtvrti, nebo domě bydlíte, protože dobří lidé jsou prostě všude.
Taky jsem byla šťastná, že u nás ve městě máme tak fantastické hasiče, díky kterým se tento zážitek stane pro mě nezapomenutelnou, paradoxně krásnou vzpomínkou.


S láskou Bi

neděle 16. prosince 2018

Odvaha




Poté, co jsem uveřejnila svou videonahrávku na sexuální téma, mi jeden přítel napsal:" Jsi odvážná."
Pokud je za odvahu považováno to, že říkám otevřeně a bez obalu věci, o kterých se mluví jen za zavřenými dveřmi, pak jsem asi odvážná.
Tomáš zřejmě tušil, jakou vlnu připomínek, úžasu, u některých i silných emocí a nevole můj veřejný projev k tak ožehavému tématu spustí.
Stalo se a já pečlivě a puntičkářsky pozorovala, co se děje uvnitř mě, čtoucí některé komentáře, či zprávy.
Kdykoliv nás něco vyprovokuje, nebo zabolí, nebo máme tendence obhajovat či vysvětlovat, to vše patří do našeho tajného sejfu s nápisem NEVYŘEŠENO!
Pro mě momentálně nejvyšším stupněm odvahy je schopnost připustit si, že cokoliv mě zraňuje venku je můj odraz a možnost k sebereflexi, nikoliv útok zvenčí, od všech těch "zlých a závistivých lidí".
Pokud opravdu v mém životě platí, že jsem vždy na prvním místě a všechno a vždy dělám kvůli sobě, o čem jsem přesvědčená, pak to jinak být nemůže.

Téma odvahy mě začalo zajímat.
Co je to vlastně pro mě, když je někdo odvážný?

Myslím, že každý jsme v určitých momentech a etapách svého života velmi odvážní.
Pro mě je odvážné už jen to, zamilovat se do druhého člověka, pojmout ho za právoplatného partnera a zplodit s ním děti, i když dopředu nikdy nevím, jak tento projekt vlastně dopadne.
Když si vzpomenu na svůj první porod, při kterém jsem vůbec netušila, co mě čeká, musím konstatovat, že všechny nastávající mámy, jsou nesmírně odvážné.
Velkou odvahou a zkouškou osobní statečnosti je moment, kdy se dva lidé rozcházejí, rodina se rozpadá a oni zvládnou vše v úctě a slušnosti vyřešit.
Dalším velkým odvážným počinem je pro mě výchova dětí v počtu jednoho dospělého, většinou mámy, což je v dnešní době velmi známý a běžný projev osobní statečnosti a odvahy, který je podle mě velmi nedoceňovaný.
Velkou odvahu vyžaduje přežít bez větších karambolů pubetu dětí. Dát jim pak v 15 letech a někdy i podstatně dříve, důvěru a vypustit je do světa, coby samostatné jednotky, bez manipulace, příkazů a ovlivňování, to by si zasloužilo přímo metál za statečnost.

Dalším momentem osobní statečnosti a odvahy je pro mě fakt, když se člověk dostane do zdravotních, finančních či existenčních problémů a místo, aby si neustále stěžoval na nepřízeň osudu, tak veškerou svou energii věnuje tomu, aby našel cestu ven a svou situaci zlepšil ke své spokojenosti.
Velmi odvážní jsou pro mě lidé, kteří věřím svým vizím a snům, i když je všichni ostatní zrazují a jsou si za svým, protože je to činí šťastnými.

Odvážným krokem, je pro mě rozhodně chvíle, kdy si člověk uvědomí, že něco udělal špatně, někomu svým slovem, nebo skutkem ublížil a následně dokáže přijít a omluvit se. Myslím, že je to esence jakéhosi osobního hrdinství, které je těsně před vymřením, protože s příchodem svobody, demokracie a motivačních knih se lidská slušnost, soucit a láska, občas začaly schovávat za slovíčkaření a oháněním se výroky moudrých, které sice bývají vytrženy z kontextu, ale když máme tu demokracii a svobodu slova, tak vlastně každý může říkat co chce a kdy chce.

S tímto však úzce souvisí odvážně obhajovat své názory a postoje vůči autoritám, které se nás často snaží vmanipulovat do něčeho, co vlastně nechceme. Odvaha slušně a důrazně zdůvodnit své konání občas vyžaduje v těchto případech nemalé úsilí.

A vůbec za jeden z nejvíce odvážných kousků považuji situaci, kdy člověk začne přijímat dobré i špatné, co k němu přichází, přestane věci balit do růžového papíru a je ochoten vidět vše, tak jak je bez posuzování a odsuzování.
Uvěřit sobě, svým pocitům a prožívat rčení " vše je dobré".

Opět docházím k tomu, že velmi odvážným skutkem je absolutní návrat k sobě samotné a život sám.
Samotný život nám totiž jistojistě dovolí projevovat svoji osobní statečnost den co den, při řešení těch " nejbanálnějších " situací. Být šťastný! To je panečku odvaha.
Krásné dny v lásce a pokoře přeji nám všem
Bi

Ps: Další videa najdete : Srdcová cesta You Tube
https://www.youtube.com/channel/UCjX_GNukNyYEnRyzkFLT4Sw

středa 12. prosince 2018

Dívej se dobře






Každý den nás chodí kontrolovat.
Mě, Tebe, Tvoje děti, i tu paní, co si ji včera potkal, jak odpočívá na lavičce ve sněhu.
Někdo jim říká andělé.
Jsou to lidé, přítelé, světla, která se rozsvítí v tu správnou chvíli, když nám dochází dech.
Každý den se trpělivě koukají na to, jak se učíme novým a novým dovednostem a s láskou nás popostrkují o krůček dál.
Andělé, které dobře znáš, nebo taky úplně cizí paní úřednice, která Tě zachrání před finančními problémy, které si málem způsobíš.
Přítel, který zavolá, když zrovna přemýšlíš nad tím, jestli se zítra zase usměješ.
Tichý hlas na druhé straně, který prosí o radu a pomoc, protože cítí sílu a zklidnění, ve Tvé pomyslné náruči.
Cizí žena, která Ti pošle nádherné písně, protože ví, že nemůžeš zase spát a Ty pak v tichu a tmě můžeš na chvíli skrze hudbu pocítit napojení na sebe a své tělo.
Náhody nejsou, vše je jak má být a vše je dobré přesně tak, jak se to právě děje, i když je tomu občas těžké uvěřit.
Každý člověk, který k nám přichází má pro nás poselství.
I ranní článek, který si přečtete pod peřinou ve vás může zanechat krásnou laskavou stopu plnou smíchu, která zůstává napořád.
Každý den k nám přichází, hladí nás skrze slova, písně, či osobně.
Andělé a světla, která svítí.
Dokážeš si vybavit, jakou podobu měl anděl, který k Tobě přišel včera?
Těšíš se na toho, co přijde dnes?
Krásný den nám všem a dobře se kolem sebe koukejme, ať je uvidíme.

Bi

pondělí 3. prosince 2018

Mozaika


Zdroj Pinterest
Někdy můžeme mít pocit, že se všechno kolem nás, nebo dokonce v nás začíná rozpadat.
Ztrácíme půdu pod nohama, někdy nás začne zrazovat tělo, možná prožíváme bolesti venku i uvnitř.
Situace nabírají na obrátkách a my najednou vidíme vše tak čitě a jasně, že tomu kolikrát nemůžeme ani uvěřit.

Kolika iluzím jsme v našem životě věřili?
Kolik vztahů a situací balili do růžového papíru, který jsme si sami vybrali.
Možná právě prožíváte období, kdy se papír začíná trhat a všechno se rozpadá, jako obraz, který ztratil na významu.
Jako vyobrazení na vodní hladině, které nebylo skutečné, a s každou větší vlnkou zmizí v nenávratnu.
Pokud budeme stát u vody dál a tvrdošíjně čekat, až se hladina uklidní, až vysvitne slunce, až přejdou ty vlny, určitě se můžeme opět dočkat našeho vysněného odrazu.
Obrazu našich falešných představ, které jsme si ve své mysli vytvořili, aby náš život byl přijatelnější a krásnější. Ala jaký to má význam, stále si něco nalhávat a předstírat?

Možná se právě ocitáme ve chvíli, kdy nevidíme smysl v ničem, co se kolem nás děje.
Došli jsme do bodu, kdy držíme v ruce kámen, kterým se chystáme rozbít na kousky všechny své obrazy a iluzorní představy, které jsme si s takovou námahou vymalovali.
Jsou chvíle, kdy je dobré přestat přemýšlet proč se to vlastně děje.
Přijímat vše jak přichází, s očima i srdcem otevřeným, s vědomím toho, že z těch zbylých kousků, které zůstanou ležet na podlaze můžeme začít skládat novou, pravdivou mozaiku našeho života.
Uklidnit svou rozháranou mysl a přestat se ji snažit stále ovládat.

Čas, kdy je dobré poddat se plynutí s důvěrou a vírou v to, že vše je jak má být, vírou toho, že jsme vždy za všech okolností na správném  místě, v ten správný čas.
Možná je ve Tvém životě právě ta chvíle, kdy se máš úplně vzdát a uvěřit , že život, vesmír, Bůh, mají s Tebou jen ty nejlepší úmysly a přestat spílat a bědovat nad svým neštěstím, křivdou, či stavy lítosti, nebo odmítnutí.

Kdykoli se  vychýlíme z rovnováhy, všechny situace se nás opět snaží dostat do našeho středu.
Zpět k podstatě. Zpět k nám samotným . Do klidu, ztišení, abychom s pokorou a přijetím zůstali chvíli nehybní sami se sebou do momentu, než uvidíme další kousek skládačky, kterým pomalu začneme vytvářet novou mozaiku svého života.
Života v pravdě, bez předstírání v absolutní upřímnosti a svobodě.
Sedím tiše v sutinách a čekám, kdy přijde ten moment...
Kdy uvidím další část mé osobní mozaiky...

S láskou Bi