neděle 29. března 2020

Obraz


Zdroj Pinterest

Stalo se to uprostřed věty. Četla jsem zrovna knížku a najednou se přede mnou mihl obraz pokoje. V tom pokoji jsem seděla na velikém křesle s dřevěnými opěrátky, kulatě tvarovanými, aby se na nich opřeným loktům líbilo. Bylo tak pohodlné, jakoby vás někdo objímal. Kde jen jsem taková křesílka viděla a sedávala na nich?
Zčistajasna  mnou projelo obrovské mražení, protože přesně taková dvě křesla jsme nedávno dostali s milovaným na terásku darem, od jednoho přítele, který je měl na půdě a chtěl je vyhodit.
Rychle jsem zavřela oči, abych nezapudila obraz, který se mi před očima ukázal.
Uviděla jsem pokoj zalitý sluncem, před sebou veliký kulatý stůl s krásným ubrusem.
Po zdech fotky, nebo snad i obrazy? To nevím přesně. Okna se záclonami, krásnými, jak motýlí křídla. Byly tam i květiny na parapetech? Tím si také nejsem jistá. Rozkládací sedačka podél zdi,
na které spávali moji rodiče, kdykoliv jsme přijeli na návštěvu.
Možná i nějaká skříň. Přede mnou, u protější zdi malá televizka, na které jsem sledovala slovenského baču, jak rozsvěcuje hvězdičky na nebi, než začala pohádka na dobrou noc.
Seděla jsem v pokoji, na tom úžasném, tvarově dokonalém a měkkém křesle, připomínajícím něčí náruč a viděla svoje nohy, kývající se ve vzduchu. Jsem tedy ještě malá holčička.

Najednou se objevila ve dveřích žena. Je to moje BABIČKA JULIE.
Usmívá se, má stříbrné, vlnité kratší vlasy, pečlivě upravené,  aby ji nepřekážely při práci a zároveň, aby si připadala hezky. Na sobě zástěru, která pro mě vypadala vždycky, jako ty nejkrásnější šaty světa. Nikdy v životě jsem ji neviděla v kalhotách. Vždy jen šaty, či zástěry, které krásně podtrhovaly její ženské tvary. Většinou měla v ruce kapesník, kterým si otírala čelo, protože se po porodech čtyř dětí stala korpulentní dámou a hodně se potila. Její nohy byly pečlivě sešněrované ve vysokých zdravotních botách, nesoucích celou její tíhu života, kterou nedokázala projevit navenek.
Babička měla pronikavý, většinou veselý a zvonivý hlas. Jejím slovům nerozumím, protože hovoří maďarsky.  Tolik let žije na Slovensku a odmítá se naučit jinak. Mnozí to považovali za tvrdohlavost a neústupnost, ale mě to je moc sympatické. Chápu ji. Řeč je to poslední, co ji z jejího domova v srdci zbylo, kromě pár vzpomínek na válku.
Pár frází v její řeči jsem se učila i já, abych ji potěšila, abych jí byla blíž, abychom si lépe porozuměly, abych uchovala v sobě kousek jí samotné, až tady jednou nebude?

Sklání se nade mnou a něco mi s úsměvem maďarsky povídá. I přestože nerozumím, odpovídám slovensky hej a směji se s ní. Pohladí mě po vlasech a na stůl položí krásný porcelánový talíř s úžasnými sladkostmi, které pro nás všechny sama napekla a připravila. Tolikrát jsem se přejedla nepřekonatelnými dobrotami, které jsem jedla jen u ní. Kolikrát mě bolelo, jako malou bříško, až jsem plakala a nemohla spát. Tak moc jsem ji chtěla potěšit a ukázat jí, jak mi chutná.
Babička vstávala vždycky nejdříve ze všech. Na elektrickém dvou plotýnkovém vařiči nám vařila kakao a k tomu býval bílý maďarský chléb, nebo vánočka. A vaječinka na másle. Velmi pomalu dělaná. Nikdo takovou neumí.
A všude ta vůně. Od prví chvíle, co se otevřely dveře malého bytu, cítila jsem výjimečnou vůni skvělého jídla, sladkostí, veselí a lásky. Když mě objímala, nebo mě houpala na kolenou, často jsem svůj nos bořila do ní samotné, abych ji trochu nasála a nikdy nezapomněla. V dospělosti jsem našla jemnou esenci její vůně v parfému od Guarlaina Shalimar, kterou nikdy nepoužívala. Určitě ji dělali podle mojí babičky.
K babičce neodmyslitelně patřil její manžel, láska jejího života, můj DĚDEČEK ŠTEFAN.
Pamatuji si ho, jako veselého elegána, který byl společenský, vždy hezky upravený, štěbetající s babičkou tu její hatmatilku a plynule přecházející do slovenštiny, abychom rozuměli.
Co na tom, že neumím jako malá mluvit jejich jazykem a nerozumím jim. Vidím a cítím kolem nich samou lásku a to mi stačí. Často se objímali, jdouce po ulici, se i ve velmi pokročilém věku vedli za ruku a jejich objetí hřálo, jako ten nejteplejší krb uprostřed zimy.
Bývala jsem s nimi málo. Bydleli hodně daleko, ale ani vzdálenost mi nebránila cítit tu blízkost.
Už jako maličká jsem cítila, že tam nějakým způsobem patřím, i když jsem nevěděla proč. Objasnila mi to až účast na posledním rozloučení s babičkou, když odešla z tohoto světa. Když jsme stáli před obřadní místností, přistoupily ke mě dvě ženy a prohlížely si mě. Bylo mi tehdy necelých 20 let.
Po chvíli mi jedna pohladila ruku a povídá. Vypadáš, jako babička.....Kruh se uzavřel.....
Můžeme odjet na druhý konec světa. Mluvit jinou řečí, ale naše srdce na sebe si vždy porozumí a nezapomenou.....

Ta srdečnost a otevřenost, které jsem tam nasávala, mě hluboce poznamenaly.
Stala se ze mě velmi naivní holčička se srdcem na dlani, hrající si s cigáňaty, opatrující svou rozbitou panenku až do jejího záhadného zmizení, plačící, když viděla nějaké bezpráví a nemohla s tím nic udělat. Absolutně bezbranné děcko, které jen žilo to, co do něj skrze semínka své lásky zasadili prarodiče a milovaní rodiče. Přerod holčičky v ženu bolel moc. Ale o tom třeba až příště....

 Vzpomínající Bi



úterý 24. března 2020

Proč?




ZDROJ PINTEREST


Dnes velmi osobně. Koukala jsem na ranní východ slunce, nějak teď moc nespím. Můj starší Kuba právě dostal teplotu a nevíme zatím, jak se to bude vyvíjet. Se svými rodiči jsem denně na telefonu a neviděla jsem je přes měsíc. Prožívám to, co většina z vás v této době. Jsem doma, protože si nemůžu dovolit nakazit a oslabit své seniorské klienty a přátele, momentálním nachlazením. 
A právě na ně dneska myslím. Na všechny babičky a dědoušky, kteří často ani neví, která bije, 
proč si mají zakrývat obličej, nebo proč musí jít nakupovat, jen v určitou dobu. 
Musí být obrovsky vystrašení. 
To, co je pro nás v době internetu a medializace všechno jasné, pro "obyčejné lidi z dědiny", třeba nepochopitelné. Prosím, mluvte s nimi a pomalu laskavě vysvětlujte. Tohle není jejich svět.
Ten, ve kterém žili dřív, byl mnohem jednodušší.
Ještě před pár měsíci byli naši klienti seniorského věku často dosti opomíjená a někdy i dost zavrhovaná skupina. Děti na ně neměli čas, protože musí vydělávat peníze, aby uživili rodiny, zůstali sami po úmrtí partnera, často i nemohoucí a odkázaní na asistenční, či zdravotnickou službu.
Najednou jsou ohroženou skupinou a spousta lidí si začíná uvědomovat, jaký má vztah ke starší generaci. Stáváme se navzájem více empatickými a ohleduplnějšími. Třeba i častěji té mámě, nebo tátovi zavoláme, babičce napíšeme pohled, nebo dopis. Možná nás dokonce opravdu zajímá, jak se mají a co prožívají. Z čista jasna si jich snad začínáme i vážit, za to co pro nás a pro tuhle zemi za svůj život vykonali. Možná a já bych si to moc přála, dochází v některých rodinách k uzdravování vztahů. To je skvělé a mám z toho velkou radost.
Jen mi to někde v hlavě kazí otázky. 
PROČ NÁM VĚCI DOCHÁZÍ, AŽ KDYŽ SE NĚCO STANE?
ZŮSTANE TO TAK NAPOŘÁD?
Odpovědi nechám na každém z nás.
Chci vás poprosit. Zapamatujte si dobře momentálně prožívané chvíle své občasné bezmoci, smutku, možná i osamění a také i strachu o své blízké. 
Proč? Ať si ten čas, lásku a úctu věnujeme neustále, ne jen v dobách ohrožení. To bych si moc přála.
JEŠTĚ DNES MYSLÍM NA VŠECHNY SVÉ KOLEGYŇKY Z  PODANÝCH RUKOU, KTERÉ JSOU NEUSTÁLE V TERÉNU A MOC DĚKUJI, ŽE TO MOMENTÁLNĚ TÁHNOU I ZA MĚ. VŠECHNY DO JEDNÉ, MÁTE MŮJ OBROVSKÝ RESPEKT.
Uvidíme co další dny přinesou....
Přeji hodně síly a zdraví nám všem.....
Bi

středa 18. března 2020

Za dveřmi


Zdroj Pinterest
Dnes od rána, od chvíle, co slunce vyšlo, myslím na dveře. Také jsem se za nimi ocitla. 
Tentokrát je to jiné. Dobrovolné. Cítím najednou dveře a uzavření, jako opětovné přiblížení. 
Vím zní to paradoxně. Přibližuji se sama sobě, protože za dveřmi mého pokoje není kam utéct.
 Ani oknem to nejde, protože bydlím ve 12 patře a létat ještě neumím. Otevírám dveře pokoje a vcházím za svým starším synem, mladší je u tatínka a můj "puboš" ještě spí. Zřejmě ponocoval. Nevadí. Ať se vyspí dosytosti. Už taky pokašlává. Je v "tom" se mnou. 
Ale díky naší izolaci od světa, se mnou začal chvílemi komunikovat. Pravda je to jen pár vět navíc, ale jsem ráda za cokoliv. 
Vcházím dalšími dveřmi do naší malé kuchyňky. Včera jsem tu upekla svůj první chléb v životě, právě mi tady voní čerstvě uvařená káva s medem a bylinný čaj. Když sedím za stolem s nohama na stole, koukám, že by má kuchyňka potřebovala více pozornosti. Jistě se teď na Tebe dostane moje věrná pomocnice a kamarádko. 
Přibíhá kočka Timea. Pro tu žádné dveře neexistují. Jsou li některé náhodou zavřené, jako třeba teď ty balkónové, tak dlouho na ně škrabká, až jí je prostě otevřu. Ta zvířecí princezna má jasno. 
Žádné bariéry. Před tím, než vyběhne na balkonek, vyskočí na stůl a olíže mi celý krk, jako ranní pozdravení.
Vcházím chodbičkou do koupelny, abych se trochu opláchla. Když tam tak stojím a koukám do zrcadla, vzpomínám na svého milovaného Michala, který je teď v práci a naše chvilky za zavřenými dveřmi v koupelně. On se koupe , já sedávám u něj, pijeme vínko, nebo čaj a povídáme si o všem možném. Když děti něco potřebují a vidí zavřené dveře, vždycky před vstupem zaklepou. Beru to jako projev tolerance k potřebě intimního prostoru toho druhého. Dělám to také, když se někam zavřou a chtějí svůj klid.
Taková obyčejná věc, jako jsou dveře, se dnes, v širších souvislostech stává velikým symbolem. Uzavírají se hranice, lidé jsou doma v dobrovolných, či nedobrovolných karanténách a naše dveře se staly našimi pomyslnými hradbami, před "nemocným" světem. 
Už dávno jsem pochopila, že utíkat nemá smysl. 
Nemá smysl donekonečna lamentovat a zavírat oči před něčím co neznáme a musíme tím projít. 

DNES MYSLÍM NA POMYSLNÉ DVEŘE V NAŠEM SRDCI, KTERÉ SE NAVZDORY TĚM ZAVŘENÝM, ZAMČENÝM A RÁDOBY ROZDĚLUJÍCÍM DVEŘÍM DOMOVNÍM, ZAČALY OTEVÍRAT DOKOŘÁN A VYSÍLAT LÁSKU DALEKO AŽ NA VRCHOLKY HOR.
DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ DEN ZA DNEM OTEVÍRÁTE NOVÉ A NOVÉ DVEŘE V SOBĚ SAMÝCH.
KDYKOLIV BUDETE POTŘEBOVAT, MŮŽETE NA MOJE DVEŘE BEZ OBAV ZAŤUKAT.
Krásný den beze strachu a s nadějí prožitý, přeji nám všem
Bi

úterý 17. března 2020

Jak jsem pekla chleba



Zdroj Pinterest
Začalo to obyčejným přáním. Vždy jsem obdivovala ženy, které si dokázaly, jako některé naše babičky upéct chutný, voňavý a krásně vypadající chléb. Měla jsem k tomu také velký respekt. 
Pořád jsem si říkala, až budu velká, naučím se péct chleba. Velká už jsem dávno a stále se to nestalo. 
Někde uvnitř jsem se na to pořád necítila. Potom ke mě přišla fáze vnitřních výmluv typu, mám špatnou troubu, nemám formu, nemám dost penízků na kurz pečení...I tahle fáze pominula. 
Přání upéct chleba stále čas od času vystrkovalo růžky a já si řekla, že je právě správná chvíle, stát se dospělou ženou a konečně konat a přestat se vymlouvat. 
Ale co když? Ticho, povídám. Kup mouku a jde se na to.
Koupila jsem dvě, podle návodu na rychlý domácí chléb, který na mě vyskočil na you tube.
Vypadalo to velmi snadno. 
Od včerejšího dne, zůstávám doma, takže času na zadělání těsta habaděj. K večeru jsem se dala do toho. Přesně podle návodu. Striktně. Byla jsem velmi radostná, plná očekávání a u toho jsem si zpívala. Můj mladší syn, sedící kousek ode mě, absolutně nechápal, proč zpívám těstu a ještě k tomu písničku, která se nerýmuje. Moc mě to bavilo. Když bylo hotovo, zbývalo jen přikrýt těsto a nechat 12 hodin tak. Toho večera mi přišla nádherná fotka chleba ze srdíčkem od mé virtuální sestřičky, která si právě upekla svůj první kváskový  a byla na něj a také na sebe náležitě hrdá a pyšná, čemuž naprosto rozumím a s obdivem se před ní skláním. To, že se rozhodla péct, ve stejný den , jako já, už samozřejmě neřešíme.To se tak prostě děje. Stačí jen vyslovit slovo, v mém případě chléb a vidíte ho všude.
Ještě před spaním jsem si představovala, jak bude asi můj první chléb vonět a uvědomila jsem si, 
že jsem těsto, podle starého zvyku zapomněla pokřižovat..Ach jo. Nu což. Ve 4 hodiny ráno jsem se probudila, celá nedočkavá, jak to kynutí dopadlo. Když jsem vylévala těsto z mísy, bylo jasné, že jsem něco udělala špatně. Hmota, která vytekla, sice pěkně voněla, ale bylo by z ní zřejmě dokonalé lepidlo, nikoliv však chlebíček k nakousnutí. Ach joooo. Žádný učený z nebe nespadl, jak říkávala moje babička. 
Když jsem uklidila tu spoušť, překvapilo mě, jak jsem uvnitř klidná a odhodlaná za pár hodin zakrýt obličej a vyrazit pro další várku na pečení. Kdy jindy, když ne teď využít čas, abychom si plnili své sny? Kdy jindy, než teď, dělat věci, co jsme zapomněli, které nám naši předkové nestačili předat? Právě je ta nejskvělejší doba, kdy můžeme v sobě probouzet, nebo spíše znovu nalézat všechno zasunuté a opomíjené v našich nitrech. 
Můj svět se už dávno zjednodušil. Zjistila jsem, že ve skromnosti, jednoduchosti a obyčejnosti,
je mi nejlépe. Ale cíle? Cíle mám stále vzletné. Nebo ne? Upéct chléb, bývalo přece tak samozřejmé a obyčejné, jako napít se vody. A mnoho z nás to neumí. Ani je to nenapadlo zkoušet.
Někomu to stačí. Mě ne. Jdu hledat způsoby, aby se to povedlo. Prostě to budu opakovat do zblbnutí, dokud to zvládnu. Protože dělání, dělání, všechny smutky zahání.....
Jo a dodržovat recepty. Protože, co si budeme povídat, když něco neumím, je lepší pokorně sklonit hlavu a nechat si poradit od zkušenějších a moudřejších, byť by jim bylo pouhých 20 let. 
Kdyby se vám chtělo, zkušené a moudré ženy a máte po ruce opravdu lehký, nejlépe hrníčkový recept na chlebík, budu vám vděčná, když mi ho pošlete.
Jdu nakoupit a dneska si něco pěkného ušiji v ruce, abych si sama před sebou spravila reputaci. 
Přeji všem krásný den. A buďme na sebe hodní. Teď to potřebujeme více, než kdy jindy.
S láskou Brigita

pondělí 9. března 2020

Za slovy...

Zdroj Pinterest

I zdánlivě banální a běžná situace v nás může probudit vědomí, které svým sdělením překvapí i nás samotné.
Byl večer, venku tma, starší syn šel spát a mladší se zrovna chystal. Všude ticho. Já byla právě v koupelně, když zazněla rána. Nejdříve jsem nebyla schopna identifikovat co a kde spadlo.
Překvapila jsem samu sebe naprostým klidem.
Necítila jsem stažený žaludek ani nic takového, jak tomu dříve v podobných situacích často bývalo.
Přišla jsem pomalu do pokoje a pozorovala obraz, který se přede mnou rozprostřel.
Mladší Adam na mě trochu vyplašeně koukal a oznámil mi, že rozbil skleničku. 
Dávno se nerozčiluji kvůli hloupostem, takže jsem to přešla jako informaci.
Starší Kuba, který už usínal přišel mezi nás a najednou jsme téměř souběžně začali lézt po zemi a sbírat střepy.
Nic jsme neříkali. Jen skládali sklíčka na hromadu. Áďa přinesl lopatku a automaticky, trošku nemotorně, úměrně svému věku, zametal drobnější kousky. A pak nastal ten moment, kdy jsem si uvědomila hloubku celé situace. Starší syn naprosto bez komentáře přebral v jednu chvíli smetáček a lopatku, protože mladší bráška na úplně drobné sklíčka neviděl a hrozilo, že se pořeže.
Za normálních okolností se kluci dost pošťuchují, pokřikují na sebe, dělají si naschvály,
jak už to mezi sourozenci bývá.
Běžně po sobě něco hulákají, nebo se hecují. Teď, bylo téměř absolutní ticho. Nikdo nikomu nic nevyčítal, automaticky starší pomohl mladšímu bez řečí, odsudků a naštvání na to, že ho tím hlukem probudil. Mladší se bratrovi nevzpíral, protože přirozeně vytušil, že na některé věci ještě nestačí. 
Já si na podlaze, mezi střepy se svými syny uvědomila, že alespoň něco, co se jim celé ty roky pokouším předat, se zřejmě daří. Najednou jsme měli všichni tři jeden cíl, vzájemně jsme si pomáhali a bylo to tak přirozené, až mě to překvapilo. V tu chvíli jsme patřili k sobě. Jako rodina. 
Máma a dva kluci. Situace proběhla v naprostém klidu bez hádek, ve vzájemné spolupráci a tichosti.
Když jsem uviděla v koši rozbité skleněné střípky, napadlo mě, jak často si škodíme mluvením. 
Jak často, bez toho, abychom nechali věci, ať se stanou, vstupujeme do obrazů, situací a myšlenek ostatních a rozbíjíme je na malinké kousky svými soudy, kritikou, křikem poučováním, nebo hodnocením daného momentu, či zúčastněných osob.
Velmi často soudíme druhé, za to co udělali, aniž jsme viděli a prožili celou situaci s nimi.
Když křičíme, mluvíme moc a brzy, mohou zůstat rozbité vztahy a srdce, které už se nedají vyhodit do koše. Musí se v nich znovu žít a kousek po kousku opětovně, nejlépe trpělivě a v klidu slepit. 
Myslím na to už několik dní. Soustřeďuji se teď, abych nechala obrazy kolem mě probíhat za slovy. Láska, pochopení a soucit k nám promlouvají totiž až v úplném tichu.

S láskou Bi

úterý 11. února 2020

Příběh o svlečené Duši


Art by Tonja Sell
Zprvu to vypadalo, jako úplně obyčejný den. Seděla jsem v autobuse, promrzlá, ještě spící, poslouchající lahodnou klavírní hudbu, která mi alespoň částečně nahrazovala něžné objetí pomalého rána plného vůně kávy, teplé peřiny a medu, který sladí na jazyce.
Už pár dní venku pěkně fučelo a šedá oblaka velmi sporadicky dovolila slunci nahlédnout, jak se mi žije.
Vítr za oknem se zvedal, listí poletovalo po cestě, jako tisíce mých myšlenek, které nedokážu zaznamenat, říct, natož pak žít v mé nynější realitě.
Chvilkami jsem zavírala oči v naději, že po jejich otevření uvidím nějaký další zázrak, který mě přesvědčí o smyslu mého bytí zde....
Právě v té chvíli, když jsem je otevřela, klavír ve sluchátkách nabíral na intenzitě a rychlosti, právě v tom momentu jsme vjížděli do zatáčky a já uviděla plot, na kterém byly nějaké reklamní slogany.
Vítr je trochu potrhal a uvolnil. Pod jedním z nápisů, které jsem si v té rychlosti nestihla přečíst, ležely kalhoty a červený svetr. Dva kusy oblečení rozložené na promrzlé trávě, vypadajíc, jakoby z nich právě někdo vyklouzl a zapomněl si je znovu obléknout.
Třeba to byl jen obal. Lidský obal jedné unavené, utrápené smutné duše, která na chvíli potřebovala vyskočit z těla. Jen tak si odpočinout od všech těch pozemských starostí a smutků.
Duše, která se možná dostala mezi ty "nesprávné" lidi, aby se naučila něco nového, ale už toho na ni bylo moc.
Třeba je ten plot u bývalé aleje, kam jsem jako dítě chodívala, předělem do jiného světa. 
Kdyby to bylo tak jednoduché. Jen tak si na chvíli odskočit a nabrat sil a rozdýchat, co v těle nedokážeš.
Jak aktuální pro mě. Tolik situací mě dusí a tíží, až se mé srdce svírá a plíce zmenšují svůj obsah.
Slyšíce nádherné tóny klavírní skladby, znějící mi ve sluchátkách, přemýšlím nad tím, kde nechala ztracená duše kabát, boty, či jiné zimní doplňky, když je venku mráz. Nedávno bylo venku trochu bílo.
Třeba se ten člověk chtěl na chvíli schovat pod sněhem a tak moc hřál, až se v tom sněhu rozpustil hluboko do hlíny a zůstalo po něm jen oblečení, které nikoho nezajímá a většina lidí si ho ani nepovšimne.
Tak moc by mě zajímal příběh člověka, který šaty ze sebe strhal a pohodil v trávě.
Třeba byl jen opilý a chtěl se proběhnout po sněhu nahý. Ráno si ani nevzpomněl na pár starých svršků, které u plotu odhodil.
Možná je to smluvené místo pro předávání oblečení lidem, kteří potřebují něco na sebe a osud jim nepřál. Všechno si vzali a dva kusy vypadly z tašky, když kráčeli směrem zpět do svého života.

Klavír utichá, slunce vylézá za mraky a po očku sleduje mé myšlenky, které stále utíkají k tak obyčejné věci, jako je pohozené oblečení v trávě. Kus od domů, od cesty, od zastávky, od lidí....Právě....
Zítra pojedu tou samou cestou a budu pozorovat sebe, co dalšího mi moje mysl nabídne, jaké příběhy vymyslí a jaká zastavení, či podobenství s mým vlastním životem mi podsune.
Copak to opravdu nikoho nezajímá? Kým byl ten, kdo odložil své svršky do zmrzlé trávy? 
Kam zmizel? Je tady ještě? Proč to udělal?

Každý den jezdíme těmi stejnými trasami, díváme se z okna a stejně nic nevidíme. 
Zdravíme se s lidmi a tak málo často v srdci ucítíme. Odhozenými svršky to začíná.
To absolutní obnažování se až na dřeň, na krev, na vlastní kosti, či až na srdce. Tak potřebné, vzácné, nedostatkové....Nelze popsat slovy, jak strádá uvnitř člověk, nabízející své srdce v dlaních k nahlédnutí a často objeví jen prázdné šaty bez lidí, ztracené ve zmrzlé trávě. 
Hudba v mých sluchátkách utichá, slunce provází mé kroky, srdce schovávám do kapsy, aby neomrzlo a vím, že s jarem se vše promění. Duše se vrátí do šatů a úsměvy zase začnou hřát.

S láskou a nadějí v srdci
Brigita

sobota 18. ledna 2020

Příběh o popelnici a lidském štěstí



Zdroj Pinterest


Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. 
Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou pověšenou na boku.
Zpomalila jsem a šouravě se přibližovala k onomu objektu, abych bedlivě prohlédla obsah papírového obalu volně pověšeného. O co větší radost jsem prožila, vidouce úhledně a ekologicky, 
ve skleněných lahvích, zabalené jídlo. 
Rozumějte, netrpím nouzí a nemusím chodit kontrolovat popelnice. Hned vám to vysvětlím.
Kousek od mého domu je kostel a u něj se často srocují lidé bezdomovci a doufají, že jim v té zimě někdo aspoň trochu uleví. Chodívají často i po přilehlém sídlišti a hledají zbytky do jídla. 
Ano, je mi jasné, že na toto téma může mít každý jiný názor.
Každopádně díky, nim, nebo kvůli nim, jsem se před pár lety začala hodně zabývat tématem plýtvání potravinami. Byla jsem tím opravdu pohlcená, pořádala soukromé sbírky a nabízela řešení, jak a kam umístit přebytečné jídlo, aby mohlo být ještě užitečné a nedocházelo k plýtvání.
Často jsme s dětmi, nebo přáteli na procházce zanechávali na lavičkách, kam lidé bez domova chodí, krabičku s jídlem a nápisem jídlo zdarma, nebo jsme to dávali do tašek a věšeli na bok popelnice,
jak tomu bylo i v tomto případě. Přišlo mi hrozné, kolik lidí musí trpět hladem a já, se spousto dalších, mám splachovat jídlo do záchodku.  Párkrát se mi stalo, že jsem za své počínání dostala ještě vynadáno, protože jsem údajně podporovala flákače. Přestala jsem o tom mluvit a v tichosti si dělala své. 
Teď už jistě pochopíte, proč jsem byla tak moc nadšená z obyčejné papírové tašky plné zavařovaček, jídlem naditých, ze kterých se nají klidně dvě osoby. 
Prostě jsem normálně hlasitě a nadšeně vykřikla : "Jééé, to je pecka!"

Tím to ovšem nekončilo. Za dalším rohem jsem uviděla další obrázek, který mě přesvědčil o tom, 
že ta naše země opravdu není tak zaostalá a lidé natvrdlí, jak často slýchávám v autobusech, na zastávkách, či jiných místech, potkávajíce dav.
Uviděla jsem dva seniory, kteří právě přijeli z nákupu a tahali tašky domů. Měli jich fakt dost a ani jedna nebyla plastová. Nápis S LÁSKOU K PŘÍRODĚ vysvětloval vše. 
Opravdu mě potěšilo, že lidé, v tomto případě v seniorském věku, kteří většinou už moc změny nemají rádi a často brblají, přemýšlí a zabývají se tématy, dotýkajícími se nás všech.
A co z toho vyplývá? Když člověk o svém životě občas přemýšlí, může dojít do bodu, kdy začne pomáhat ostatním, planetě, zvířatům, jen tak sám od sebe. 
Automaticky se stává laskavějším, protože se zabývá také někým jiným, než sám sebou a přestává mu být život žitý kolem něj lhostejný. To se pak může klidně stát, že takovému člověku začne záležet více na tom, jaké má vztahy s nejbližšími i vzdálenými, jak vychází sám se sebou a začne už na dálku vonět člověčinou. 
A v tom úplně "nejhorším" případě se může se stát, že se takový člověk stane šťastným a spokojeným........

Bi