pátek 15. června 2018

Příběh o ztraceném erotickém dusnu, bezradných mužích a velkém "ACH JO"

Zdroj Pinterest

Začalo to kolem půl čtvrté odpoledne, když jsem po celodenním školení v práci vyšla ven a konečně nasávala hřejivé slunečné paprsky, které slibovaly moc hezký podvečer.
 Doznívaly ve mě pocity z lůžka, na kterém mě kolegyně polohovaly, jako figurantku, která představuje nemohoucího pacienta.
Nic příjemného. Znovu jsem si uvědomila, co pro mě vlastně znamená to neobyčejně obyčejné, stále skloňované slovíčko zdraví.
Kdo neprožil nepochopí člověka, který se nemůže pohnout sám ani o kousek a je odkázaný na pomoc ostatních a společnost mu dělají často jen stupidní programy v televizi, která mu hraje celý den.
Jako náhrada živých rozhovorů, jako ubohé náhražky skutečného reálného světa.
Vydržela jsem v posteli asi deset minut a musela jsem vylézt ven.
Vůbec mi ta představa neudělala dobře.
Jako jsem si nikdy v životě nesedla klientovi na vozíček, abych vyzkoušela jaké to je.
V zahloubaném rozpoložení jsem přemýšlela, jak příjemně prožiji zbytek dne, abych vše vstřebala a nabrala nových sil.

Najednou jsem kousek od popelnic uviděla válejícího se muže, kterému vytékaly žgryndy z úst a něco nesrozumitelně blekotal.
Vždycky v těchto situacích kontroluji, jestli nemá dotyčný nějaký zdravotní problém.
Hold pracovní deformace.
Už když jsem se k němu blížila, bylo jasné, že jedinými jeho problémy byla "ta děvka" (zřejmě manželka) a množství alkoholu, které si evidentně musel dát, aby našel odvahu to někomu říct. Nevím jestli už to před tím sdělil všem v hospodě, nebo čekal, až bude mít obecenstvo u popelnic.
Nu což, takový je život.
Vidouce, že je živ a zdráv, vydala jsem se pomalou loudavou chůzí k domovu.

V tašce jsem měla knížku a přemýšlela, na kterou lavičku bych usedla, ať mám klid na čtení.
Po cestě domů jsem jich moc neměla.
Většina z nich byla obsazená mladistvými, kteří koukali do mobilů a přitom se častovali nejrůznějšími peprnými výrazy.
Vzpomínala jsem, jak ráda jsem sedávala s mými láskami v parku na lavičce já. Většinou jsem seděla mladíkovi na klíně, on mi hladil vlasy a snažil se mě políbit, když jsem zrovna studem neklopila zrak.
Bylo mezi námi vždycky takové hezké erotické dusno, které končilo držením za ruku a dlouhou, nekončící pusou v průchodu domu.
Museli jsme dávat pozor, ať mě naši nevidí. Na kluky jsem přece měla času ještě dost.
V kolika letech jsem tyhle "nemravnosti" prováděla, vám sdělovat nebudu, protože dnes bych byla těžce za zenitem.
Moc krásné to bylo.

Kráčela jsem dál ulicí. Všude poloprázdno. Bylo něco kolem tři čtvrtě na čtyři odpoledne.
Za přechodem, kousek od křižovatky pod stromem, jsem uviděla na lavičce, dalšího ležícího muže.
Pán smrděl už na dálku.
Směs nemytého těla, moče a piva s panáky se linula po chodníku směrem ke mě.
Ležel tam rozpláclý, jako dobře vyzrálý tvarůžek.
Procházela jsem kolem a koukala, jestli dýchá.
Vzhledem k tomu, že bylo docela vedro nikdy nevíte, kde to s vámi sekne.
Dýchal.
Přišla jsem k němu a zeptala se, jestli je v pořádku.
Otevřel jedno oko a zařval:"Co mě budíš Ty krávo?!"

Už jsem ani neměla sílu reagovat.
Kráčela jsem dál ulicí a po lavičkách, kde bych si početla, jsem se už raději ani nerozhlížela.
Úsměv mi ztuhnul na rtech.
Jediné po čem jsem prahla, byl klid mého domova a dvojka růžového.
Ve chvíli, kdy už jsem byla skoro u cíle, se přede mnou objevil další potácející se muž.
Bylo něco před čtvrtou.
Zůstala jsem zkoprnělá stát a čekala, kterou stranou se po úzkém chodníku vydá, abychom se vyhnuli.
Plápolal z jedné strany na druhou a bylo vidět, jak se opravdu snaží vypadat střízlivě a v pohodě.
Snažil.
Moc mu to nešlo. Když mě stojící míjel, všimla jsem si jeho velmi smutného výrazu v očích.
Dokonce hezky voněl nějakou kolínskou a jeho oděv připomínal elegána ve středním věku.
V jednu chvíli se naše oči střetly, on zůstal stát naproti mě a smutně pronesl: "Ach jo."

A co z toho vyplývá?
Krásné romantické, erotické chvilky z laviček jsou nenávratně pryč, i za bílého dne můžete vytvořit svůj osobní rekord při nevyžádané záchraně opilců, kteří vás pošlou do pr...., že přestávám býti krávou, která budí spící muže, ať už spí kdekoliv a jakýmkoliv způsobem.
PS. Pánové, po tomto výživném odpoledni s vámi mi nezbývá říct nic jiného než: "Ach jo!!!!!"
PS1: Děkuji všem milým mužům, kteří mi kdekoliv a kdykoli přátelsky a galantně drží dveře.





úterý 12. června 2018

Duhová slůvka


Říkej si co chceš,
když doma zůstaneš,
tak k ničemu to není.

Slova se kutálí, 
jak duhové kuličky,
co ve slunci tolikrát barvu mění.
Když jenom mluvíš planě,
tak k ničemu to není.

Stojím tu opodál
a pročítám Tvá slova,
tolikrát už si je ke mě kutálel
a psát je chceš, zas a znova.

Sbírám ty kuličky a házím do trávy.
Vysoké, zelené,
tam se hned ztratí.

Když nepřijdeš za mnou 
a nezačneš je z té trávy sbírat,
pak těžko se Ti vrátí.

Kutálí se do daleka, 
jejich barvu nevidím.
Třeba tu krásu někdo pokosí
a já se pak možná zastydím.
Kolik Tvých krásných, 
kulatých duhových slov,
najde v tom seně.

Vše jsou jen slova,
i když krásně barevná.

Přicházíš do trávy
a klekáš si ke mě.
Barevné kuličky,
sbíráš z voňavé země.
Kolena zelená,
a u toho zníme společným smíchem,
ztrátu těch kuliček,
nazýváš hříchem.

Hledáme spolu slůvko po slůvku
a odkládáme střídavě,
duhovku po duhovce,
zpět do plátěného pytlíčku uskutečnění.

Kuličky duhové,
odpočívají na dně košíku
a my prožíváme společně Tvá slova,
protože konečně jsi tu.

neděle 3. června 2018

Příběh o jednom bolestivém plácnutí a utajených slzách

Kráčela jsem přeplněnou uličkou a všude kolem mě řev, jak v cirkuse.
Autobus narvaný k prasknutí, plný puberťáků, kteří právě jeli ze školy.
Tuhle noc jsem toho moc nenaspala, takže se mi tahle atmoška moc nehodila do krámu, ale takový je život.
Nějakým zázrakem jsem našla volné místo, na které jsem vyšťaveně usedla a zavřela oči v naději, že když se na chvíli stanu neviditelnou, tak oni přestanou být slyšet.
Taková blbost.

Uprostřed všeho toho řevu najednou zazněla rána. Plácnutí, plesknutí, nebo snad facka?
Uslyšela jsem to velmi zřetelně a zvuk byl doprovázený bolestným dívčím výkřikem a následně chlapeckým smíchem.
Na chvíli to v autobuse ztichlo.
Otevřela jsem oči, abych uviděla co se stalo.
Naskytlo se mi opět velmi poučné představení.
Kousek ode mě byl hlouček dospívajících dětí.
Tři kluci zatlačovali na sedátko jednu dívku. Ta obdržela tu velikou ránu. Její spolusedící ji pleskl přes stehno, jak jsem pochopila z jejich hovoru.
Měla slzy na krajíčku. Muselo to bolet fest. I já jsem přes uličku viděla otisk na její noze.
Kluk, který seděl vedle ní a měl na svědomí bolestivý akt, byl přesně ten typ zakomplexovaného kluka s rovnátky a brýlemi, který musí zaujmout kámoše a holky nevšedními činy, protože má pocit, že jinak je neviditelný. Doma zřejmě byl.
Další dva kámoši ho obdivně nabádali, aby čin zopakoval, protože ona přece nebrečí a ještě se jí to možná líbí? Není ona sadomaso? Podle toho, jak se chovala, tak zřejmě byla. Duševní sado masochistka.

Zírala jsem na to s pusou otevřenou připravená zakročit, kdyby náhodou měla přijít další rána.
Tohle přece není normální říkala jsem si, proč ta holka nic neudělá?
Pořád se smála, že vlastně o nic nejde a oni jí ponižovali slovně víc a víc.
S křečovitým úsměvem a slzami v očích stále hrála hrdinku a bezproblémovou fajn holku, které nic nevadí.
Strašně mě to provokovalo. Měla jsem pořád pocit, že jí musím chránit, protože sama to nezvládne.
V hlavě mi zaznělo : " Furt bys někoho jenom zachraňovala!"
" A sebe zachránit neumíš!!!"
Prásk! No jo vlastně. To není o ní. To je o Tobě milá zlatá.


Bože někdy jsem fakt natvrdlá.
Najednou jsem se vrátila o mnoho let zpět a uviděla sebe. Vždycky jsem si nechala všechno líbit. Chtěla jsem mít hodně kamarádů a hlavně ať je sranda.
Dlouhá léta jsem měla pověst fajn holky, co nemá s ničím problém.
Udělalo se mi špatně od žaludku při uvědomění, že v některých životních situacích se stále tak chovám.
Stále naplňuji ty věty, které jsem slýchávala v dětství :" Buď hodná holčička."nebo "Chytřejší ustoupí" a moje zaklínadla byla" Co z toho děláš?" "Nebuď taková citlivka"

Postupem času jsem přestala projevovat svůj nesouhlas a brečela jen tajně do polštáře, ať to nikdo nevidí, abych nebyla citlivka, které se všichni smějí.
Trvalo desítky let, než jsem se naučila říkat "ne" a někdy i velmi razantně.
V jedné oblasti života se mi to občas stále nedaří.
Vztahy s muži jsou pro mě opravdu studiem na vysoké škole plné reparátů.
Nevadí.. Třeba jednou pochopím i bez facky.
Dneska ji za mě dostala mladá dívka. Krásné upozornění, aby se probrala.
Já jsem se probrala dostatečně.

A ještě něco jsem se naučila.
Když vystoupili kamarádi toho kluka, zůstal sedět na sedadle vedle dívky, které tak ublížil.
Z jejich hovoru bylo patrné, že po prázdninách odejde na jinou školu. Bylo vidět, že se tam  netěší  a pochopila jsem, že se mu ta dívka líbí.
Usmíval se na ni, přestal do ní rýpat, spíš posmutněl a trošku zčervenal, když na něj promluvila.
Když vystoupila i ona a zůstal sám, stal se z něho rázem ustrašený a opuštěný kluk s rovnátky, který v sobě nese spoustu smutku a neví co s ním. Zmateně se pohyboval po voze, až mi zmizel v davu.
Pravou podstatu člověka poznáme, až když je sám. Bez obecenstva, bez toho aby se kontroloval.
Nakonec ta nekonečně hlučná společnost přinesla mou velmi silnou tichou vnitřní meditaci na téma sebe hodnota.
Díky. Makám na tom.



středa 30. května 2018

Příběh o absťáku a dotýkání





Seděla jsem v přeplněném autobuse a prožívala vnitřní bouřku. Kousala jsem se do rtu, abych si způsobila proti bolest, která zastaví moje slzy, protože se právě teď moc nehodily.
Kdo by si taky přál brečet v osm ráno, když na vás zírá spousta očí, které nechápou.
Seděla jsem strnule a zatajovala dech.
Bála jsem se pohnout, aby neuhnul, aby zůstal tak, jak je a aspoň na chvíli hřál mou pravou stranu těla svým dotykem.
Jak dlouho jsem necítila mužský dotyk? Jak dlouho jsem necítila pohlazení muže, nebo jen takové letmé přitisknutí, jako teď, které mě naprosto znehybnilo a rozjelo ve mě neskutečnou emoční vichřici, kterou jsem opět potlačovala kdovíjak dlouho.

Mladík vedle mě měl sluchátka v uších, tělo které zřejmě denně mučil v posilovně pohozené na sedadle a nohy hodně od sebe, takže u mě na mém místě moc prostoru nebylo.
Nevadilo mi to. Spíš mě překvapilo, že když jsem dosedla neuhnul, neucukl, jak to většinou všichni dělají, když se jich dotkne cizí člověk.
Seděl, stejně nehybně, jako já. Možná mu to taky chybělo. Možná neměl žádnou ženu ani přítelkyni, kterou by mohl cítit. Virtuální svět se nedotýká.
Nevím co prožíval a v tuhle chvíli jsem to moc neřešila, protože jsem měla dost práce sama se sebou.
Nemohla jsem pochopit, že mě dokáže rozhodit něco tak obyčejného, jako je lidský dotyk.
Tak obyčejný a tak vzácný.
Cítila jsem tu horkost a měkkost našeho spojení a vzpomínala na krásná noční objetí, když začínala nová láska, první chycení za ruku a úplně první polibek v životě, který mi dal skoro dvoumetrový Jan, pod noční lampou.
Přemýšlela jsem nad tím, co musí uvnitř prožívat téměř osmdesátiletý pán, kterému masíruji krk, protože měl bolesti.
Tak dlouho na něj nikdo nesáhl. Tak dlouho ho nepohladila jeho zesnulá žena.
Odvezli ji do nemocnice a poslední polibek jí dával v kostele na rozloučenou.
Objímali se vůbec? Tehdy se to moc nenosilo.
Ruce byly na práci.

"A k čemu je používáš Ty?" znělo mi v hlavě.
Kolik činností vykonáváme automaticky jako roboti a jejich význam si uvědomíme, až když je dělat nemůžeme.
Kolik příležitostí v životě prošvihneme jen proto, že spěcháme, nebo si myslíme, že nejsou důležité.
Používáme bezkontaktní karty, dotýkáme se svých displejů a když máme telefon dlouho zapnutý, tak nás může na chvíli i zahřát.

Vím, každý musí začít u sebe.
Líbám a objímám své syny, aby nezapomněli jaký je lidský dotyk.
Hladím svou kočku, abych nezapomněla já, jaké je cítit měkkost a oddanost.
Radost z mazlení a pohlazení.
Objímám své přátele, aby věděli jak moc je mám ráda.
Snažím se používat své ruce ke všemu krásnému, k čemu se dají použít.

Dotyk....Tak neobyčejně obyčejná věc...
Můžu vás obejmout?



čtvrtek 24. května 2018

Modlitba



Zdroj Pinterest


Moje drahá vnitřní ženo,
prosím odpoj ode mě bezbolestně vše,
co má být odděleno.
Zbav mě strachu milovat, cítit a prožívat lásku.
Mé srdce pomoz opět světu otevřít,
co bolavé a nezdravé je, nechej odejít.

Odpusť, že jsem Ti mnohokrát nevěnovala pozornost,
jakou si zasloužíš a nechávala Tě tak často opuštěnou.
Pozvedni ve mě prosím znovu moji touhu,
ukázat a projevit světu mou ženskou podstatu, kterou je jemnost,
citlivost a laskavost.

Drahá ženo, která ve mě dřímáš,
zasílej mi i nadále zprávy prostřednictvím mé intuice,
která je mým dalším prostředkem pochopit,
co si přeješ prožívat a naplňovat.

Děkuji Ti za všechny zkušenosti, kterými se mnou,
jako setra, ruku v ruce procházíš
a nenecháš mě nikdy klesnout.
Děkuji Ti za všechna povzbuzení,
která mi posíláš jako znamení,
do mého reálného a každodenního života.

Jsi mojí součástí,
máš desítky podob, tváří
a úkolů, které je třeba v tomto životě naplnit.
Jsi však stále se mnou, ve mě,
spojená, propojená a prostupuješ celou mou bytostí navždy.

S pokorou a láskou Tě v sobě opět pozvedám
a k sobě povolávám,
jako svou nejmilovanější přítelkyni a svou součást.
A tak se staň.

neděle 20. května 2018

Samoléčitel


Zdroj Pinterest



Pokaždé, když muž, či žena o Tebe ztratí zájem,
pokaždé když jeho, nebo její hlas mizí v nenávratnu a ty cítíš, že už říká krásná slova jiným uším,
pokaždé, když vnímáš to staré známé odpojení,
které je tak žádoucí a potřebné,
spoj se se svým srdcem a posílej mu tolik lásky a pozornosti, co to jen jde.

Pokud od Tebe jiný člověk odchází bez jediného slova rozloučení, či alespoň vysvětlujícího pohledu a Ty cítíš jen stažený žaludek a víš, že tahle cesta došla do slepé uličky, i pak se napoj na své vlastní srdce a omývej ho ve své lásce, něze a pozornosti den co den, dokud rána není zhojená.

Když přestaneš bědovat a lamentovat nad nespravedlností života, nad svou vlastní opuštěností a samotou, když vezmeš svůj život (své srdce) do svých rukou, můžeš si vytvořit krásný a laskavý svět, nezávislý na vrtkavých náladách a pomíjivé pozornosti okolního světa.
V tu chvíli pochopíš, že nikdo jiný Ti nedá to, co Ty potřebuješ.
Ponoř se do hloubky.

Přestaň hledat složitá řešení. Vše máme v sobě. Vše víme. Jsme to my a náš život.
Nikdo nemá nad námi moc, nikdo nás nemůže ovládat a ubližovat nám, pokud my sami to nedovolíme.
Už to chápeš?

Přestaň ztrácet čas neustálým obviňováním okolí.
Všichni jsme oběti našich vlastních rozhodnutí, za které si neseme následky.
Pěkně to občas bolí.

Všichni do jednoho máme sílu a schopnosti na své vlastní uzdravení.
Jen tomu uvěřit.
Nauč se pouštět, co už k Tobě nepatří.

A jak to poznáš?
Pokud Ti daná činnost, nebo člověk nevykouzlí na Tváři úsměv, pokaždé když jsi s ním, či tuto činnost vykonáváš, jestliže místo toho cítíš nepříjemné pocity a plačtivé stavy, pak je čas se zamyslet a zeptat se sám sebe.
Co mi tento člověk přináší do života?
Kolik lásky a radosti spolu prožíváme?
Proč cítím tíhu a smutek?
Jak moc mě tato práce, nebo činnost naplňuje?
Kolik času jí věnuji v radosti?
Sám sobě pravdivě odpověz a pokud něco není v souladu s Tebou, pak s láskou propusť a nechej jít.

Jak se to dělá?
Najdi jinou cestu. Jsou jich tisíce.
Jak lehce se to píše, jak těžko mnohdy udělá.
Však čas a život jsou neúprosní.
Tak dlouho posílají výzvy, které zní a vypadají stejně, tak dlouho zraňujeme sami sebe, až jednoho dne pochopíme.

A to je ta chvíle.
Chvíle vzestupu...Tvoření...Tvoříme svůj vlastní život. Vědomě a s láskou.
Máme právo volby se rozhodnout. Jaká svoboda!!!
Tohle chci a to už ne. To je mi příjemné a tohle nepříjemné.

Žijeme tak krátce.
Mysli na to každý den a rozhoduj se tak, ať je Ti dobře na Duši i těle, protože pak se Ty sám a celý svět kolem Tebe cítí blaženě a skvěle.
O tom je náš krásný život...
Prožít ho v lásce a radosti a s lehkostí uchopovat všechny pozemské a běžné starosti.
Každý to dokážeme.
Jdu se ponořit......

úterý 15. května 2018

Pozvání na naše skoro osobní setkání


Krásné ráno  vám všem moji milí čtenáři.
Dovolte mi, abych vás touto cestou pozvala do svého virtuálního, relaxačního prostoru, který jsem pro nás všechny vytvořila a kde se můžeme skrze hlas i obraz setkávat a společně sdílet své prožitky a životní chvilky.
Vítejte, sdílejte své podněty a názory, pokud budete chtít a dá li Bůh, jistě se s vámi uvidím při mých rozhovorech v trávě,  které právě natáčím.
Krásné dny v lásce a pohodě přeji nám všem.


S láskou a úctou Bi