neděle 7. října 2018

Ve Tvých šlépějích




Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.
Bořím nohy do měkké hlíny a rozhlížím se, kudy vedou jeho kroky.
Hledám, pomalu a zlehka našlapuji v jeho šlépějích, abych ucítila tu vlahou zem, kterou procházel,
abych nezměnila směr jeho kroku.
Abych uviděla místa, kde upadl a nemohl se zvednout.
Posedím chvíli na těch místech, a pak se zvedám k dalším směrům a cestičkám.
Pod nohama občas cítím kameny, nebo kořeny, či větve.
Někdy to pěkně bolí, štípe, pálí a teče mi krev.
Slzy mi tečou po tvářích a já zpomaluji svůj krok.
Cítím strach z další bolesti, kterou prožíval ten, který zde kráčel přede mnou.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám čeho bych se chytla.
Co mi pomůže vstát a zbavit se té námahy.
Nohy se mi noří hlouběji do hlíny, až se pomalu po kotníky nořím do teplého a měkoučkého bahna.
Už  to nebolí.
Příjemně to hřeje.
Nemůžu pokračovat dál. 
Stojím a nořím se stále hlouběji.Cítím smutek, lítost a beznaděj, jako ten, který mě tady svými kroky přivedl. I tím si musel projít.
Jako my všichni. Na každé cestě životem jednoho dne dojdeš k bažině.
Když jsem v bahně až po kolena a nemůžu se hnout, vysvitne slunce a pomalu vysušuje blátivé vězení kolem mě.
Na cestě před sebou uvidím další nesmělé kroky, které pokračují lesem dál a já záhy klopýtám, abych si na kořenech několikrát rozbila kolena a větvemi, které mě šlehají do obličeje rozedrala tváře.
Pláču a krev stéká po mém unaveném těle.
Přicházím ke schodům, které vedou Bůh ví kam a jsou plné kamení.
Kroky směřují vzhůru a já navzdory bolesti, kráčím ve Tvých šlépějích, abych Tě lépe pochopila.
Cesta se chvílemi zdá nekonečná. Mám pocit, že mi dojde dech. 
Hlava je zahlcená myšlenkami a nohy unavené.
Schody stoupají a konec v nedohlednu. Kameny vystřídala chladivá hlína, která hladí.
Pomalu se usmívám a přestávám cítit bolest.
S hlavou sklopenou radostně poskakuji vzhůru, jako ten přede mnou. Ocitám se na louce.
Nohy se noří do měkké a příjemné trávy, kráčím mezi květy, srdce bije o sto šest a já cítím uvnitř to co Ty, když jsi tudy kráčel.
Prostupuje mě síla, klid a smíření.
Na zemi hledám další kroky, kudy si šel. Rozhlížím se, nic nevidím. 
Usedám do trávy, dívám se před sebe, slzy tečou po tvářích, nad hlavou slunce a kolem mě vůně květin a bzučící včely.
Láska.

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.
Cesta každého člověka mě přivede do jiného bodu, kde se zastavil a čeká na paprsek, který ho vyvede na louku plnou slunce.
Kdykoliv chceš pochopit a přiblížit se druhému člověku, vyzuj se a běž.....
S láskou Bi

neděle 9. září 2018

Karel

Zdroj Pinterest

Pokaždé, když přicházím, sedí ve vstupní hale a kouká do neznáma.
Vyhaslý pohled, který míří do jednoho bodu někde na protilehlé zdi.
Před sebou plastový kelímek s kávou z automatu, u které dost často pospává.

Musím se vždycky pousmát, když si vzpomenu na naše první setkání.
Pochodoval se svou věrnou přítelkyní hůlčičkou po chodbě, a když mě uviděl, zrak se mu rozjasnil a moc si chtěl povídat. Nic divného, v jeho věku a situaci.
Po každé větě, si v puse jazykem vysunul protézu směrem vpřed.
Chtělo se mi tehdy hrozně smát, ale věděla jsem, že nesmím.
Ještě dnes ho vidím, jak mi vyznává lásku a s pusy mu málem vyskočí zuby.

Tentokrát si mě nevšiml.
Spal.
Připravila jsem paní, se kterou chodím na procházku a vyrazily jsme do vestibulu. Děláme kolečka, kolem zahrady, ptáčků v kleci a vždy procházíme společenskou halou, ve které se někteří další obyvatelé domova setkávají.
Udělaly jsme dvě kolečka a při tom druhém, když jsme ho míjely, už měl opět ten neuvěřitelně radostný pohled, když mě spatřil a volal : " Kočko co Vám můžu koupit kávičku, nebo čokoládu?"
"Jste hodný nic si nedám, musíme s Maruškou pochodovat. Jsem v práci víte?" Zní moje obligátní věty.
Když jsme ho míjely podruhé,už si prozpěvoval a zasněně pronesl :
"To by byla krása, kdyby jste mě taky tak držela za ruku, jako tu paní."

Moje svěřenkyně Maruška špatně slyší, takže toho moc nepovykládáme, ani neslyšela jeho povzdech.
Ale já ano. Dobře.A dotkl se hluboko.
Přemýšlela jsem nad tím, kdy ho naposledy někdo z blízkých pohladil, nebo objal, když má takový deficit lidského doteku.
Když jsme opět přicházely k němu, během vteřiny jsem se rozhodla a povídám:
"Mám dvě ruce, tak jestli chcete, pojďte s námi udělat pár koleček a budu Vás držet za ruku."
Ten blažený výraz v jeho tváři nelze popsat slovy.

Pomalu se postavil, v jedné ruce hůlku a kráčeli jsme společně všichni tři. Ruku v ruce.
Byl to pro mě zvláštní pocit.
Držet dva dospělé staré lidi za ruce, jako malé děti. Jejich ruce byly studené, měkké a příjemné.
Drželi se mě pevně a vděčně.
Byla jsem uprostřed nich, jako strom, o který se v případě potřeby mohou opřít.
Chráněná jejich těly.
Zase ta blízkost. Opět ta hloubka přiblížení člověka člověku.
Bez zábran.
Znovu jsem si uvědomila, jak se nás jako miminek neustále někdo dotýká a čím jsme starší a naše roztomilost odchází, ztrácí se i potřeba doteku.
Jsem tak vděčná za to, že mé děti jsou kontaktní.
Jak dlouho ještě?
Většina starých lidí si neskutečně užívá opravdu každičký dotek, pohlazení, nebo chycení za ruku.

Kráčel s námi a začal mi zpívat zamilované písničky.
Ruku mi tiskl, jako by to bylo poprvé. Tolik laskavosti a pozornosti z jeho strany.
Jen za to, že jsem mu tu ruku podala
Pak mi povídá:
" Já jsem tak šťastný! To je tak krásný den. A Vy jste taky tak pěkná kočka! Tož Vy jste proti mě normálně dorostenka. Ale já Vám něco řeknu.
Vy máte taků jiskru v oku, že určitě nestačíte chlapy odháňať. A jaké máte krásné zuby, když se smějete, ani jeden Vám nechybí!"
To už jsem měla slzy v očích. Chodbou zněl můj smích a po tvářích mi tekly slzy dojetí.
Zazpíval mi píseň s názvem Temně hučí Niagára, a když jsem doprovázela mou klientku na pokoj, ještě vykřikoval, že mi chce určitě něco koupit v automatu na kávu.
S díky jsem odmítla.
Držení za ruku se přece platit nemusí.

Před svým odchodem domů, jsem se za ním ještě zastavila a zeptala se:
" Můžete mi prosím Vás říct, jak se jmenujete?"
Krásně se na mě usmál, tentokráte jeho protéza zůstala na místě a hrdě pronesl: "Karel"
"Tak zase za 14 dní pane Karle ano?"
Šťastně přikývl.
Procházela jsem halou, srdce v peří a z rádia se ozvalo "LÁSKU NEZABIJEŠ!"

sobota 25. srpna 2018

Červený stan

zdroj Pinterest


V červeném stanu schovaná,
s Duší svou schoulenou,
jak semínko,
které nabírá sílu,
aby mohlo vzklíčit.
Jak motýl zakuklený,
který chystá se v těsnosti své kukly
projevit své barvy, touhy, život a vzlet.

Schovaná sama před sebou,
jak červený plamínek,
který se bojí svého ohně,
který se bojí jen tak vzplát,
ať neublíží ani slovně,
ať uchrání si klidný chrám..

V bolestech skroucená,
do sebe složená,
jak pokrčená košile,
co ledabyle pohozená čeká,
až ji někdo narovná.

Pět dní v jiném světě,
plném obrazů, hlasů a snů,
které ídám jako na plátně před sebou.
Těch pár dní zcela jiná,
vonící ženskostí
a ne každý to přijímá.

Poslouchám samu sebe
a své dokonalé tělo,
které mě svými impulzy směřuje
a řáká si nahlas,
co by vlastně chtělo.

V červeném stanu chráněná,
jak královna,co nemá vojsko,
jen do své ženy oděná,
na pár dní v sobě ztracená,
jak před zrozením,
jen sama se sebou spojená.

Děkuji má vnitřní ženo,
že s Tebou pobýt ,
je mi tak krásně dovoleno.

S láskou všem ženám Bi

pátek 17. srpna 2018

Příběh o rudé rtěnce, tajném polibku a dobrém konci


Zdroj Pinterest


Ležel otráveně v posteli a zacpával si uši polštářem.
Matka zase v koupelně vyzpěvovala ty odporné romantické songy, které už pěkně dlouho nesnášel. Naposledy si je pouštěl se svou láskou, když se spolu milovali v autě.

Těsně před tím, než se dozvěděl, že už se víckrát neuvidí a byl to sex na rozloučenou.
Ty kecy, co následovaly potom už si nepamatuje, protože je totálně vytěsnil, aby v sobě zkusil pohřbít pětiletý vztah s Terezou, která se začala tahat s jeho veleúspěšným kamarádem.

Poté, co se před dvěma lety přestěhoval zpátky domů, se z něho stal naprosto jiný člověk.
Nesnášel lidi, zavíral se nejraději v pokoji u počítače, či televize, nebo bezcílně bloumal ulicemi se sluchátky na uších.
Lásce a ženám všeobecně se absolutně vyhýbal.
I přesto, že kašlal na svůj vzhled, občas dostal nějakou virtuální nabídku na schůzku.
Párkrát byl dokonce odhodlaný tam jít, ale pak si vzpomněl na ty staré známé věty v hlavě, které mu říkala Tereza o jeho neschopnosti, takže nakonec z domluveného rande raději vycouval.

Bylo pondělí a máma se balila na dovolenou.
14 dní sám pro sebe.
Sám se sebou a svými myšlenkami.
Svým způsobem svou mámu obdivoval, jak dokázala po tom všem , co si s chlapama zažila pořád věřit, že potká toho pravého a být veselá.
Pořád se smála a naprosto chápala jeho propady.
Ona se taky hodně na brečela, když byl malý a chlapi jeden horší než druhý.
Nikdy to nevzdala. Na rozdíl od něho.

Snažil se ještě usnout.
Nesnášel loučení a máma, protože to věděla, přicupitala tiše k posteli a vlepila mu mlaskavou pusu na tvář.
Dělal, že spí.
Máma se šibalsky usmála, protože mu nechala na tváři otisk svého rudého polibku.
Když za ní zaklaply dveře, ponořil se do opětovného slastného spánku.
Pořád slyšel nějaké zvonění.
Nechtěl otevřít oči. Zvonění tichlo a opětovně začínalo.
Po nějakém čase ho to přestalo bavit, otevřel zhnuseně oči a zjistil, že má být za deset minut v práci.
"Do prdele!" zařval a začal na sebe rychle házet první co ho napadlo.
Zmuchlaná košile ze včerejška trochu smrděla..Nevadí. Polil se svým oblíbeným parfémem a neumytý, nečesaný běžel směrem k tramvaji.

Začalo to už tam.
Když zklidnil dech, nasadil si sluchátka a rozhlídl se kolem sebe, uviděl hned několik slečen , jak se na něho culily a jeden mladík, který zrovna vystupoval a prošel kolem něj pronesl : " Hm jsi formát vole".
Vůbec nechápal co se děje.
Celý uřícený přiběhl na recepci pro klíče.
Vrátná, která se s ním normálně vůbec nebavila, a nebo měla jen nepříjemné pindy, se na něj zubila a sladce pronesla : "To byla asi vášeň což?"
Nechápavě zakroutil hlavou a schody bral po třech. Neměl čas čekat na výtah.

Když míjel stoly svých kolegů, opět to zašumělo, a jejich oči spočinuly přímo na něm.
Některá ústa se usmívala, některá chtěla něco vtipného prohodit, ale šel takovou rychlostí, aby se co nejrychleji zavřel v bezpečí své kanceláře, že to nestihly.

Konečně dosedl na svou velkou koženou židli, která ho konejšivě objímala, jako máma, když ho opilého toho večer po rozchodu táhla do postele. Brečel tehdy, jak malé mimino, což v jeho 35 letech nebylo vůbec žádoucí...Nikdy to na něho nevytáhla.
Nechala ho, otírala mu slzy a dala lavór k posteli.
Když se probral z kocoviny, měl na stole horký vývar.

"Ahoj Time", pronesla sladce jeho asistentka Anetka.
Bože ta se mu fakt líbila.
Taková obyčejná žena. Přirozeně pohozené vlasy, jemné líčení, šaty dlouhé tak akorát, aby nebyly vyzývavé a nejlepší na tom bylo, že v tomhle horku nenosila podprsenku.
Prostě přirozená krása.
Zíral na ni zasněně a ona se usmívala čím dál víc.
" To musela být pěkná vášnivka koukám, že Tě takhle označkovala", smála se už hodně hlasitě.
"O čem to mluvíš?", zeptal se neomaleně.
Přistoupila blíž a podala mu z kabelky zrcátko.
Přes půl tváře měl rozmazaný rudý polibek své mámy, na který v tom spěchu zapomněl.
Všechno pochopil a začal se smát jako blázen.
Anetka to nechápala, ale jeho smích byl tak nakažlivý, že se k němu přidala.
Nádherně se směje pomyslel si.

Podíval se jí hluboce do očí a pod tím opojným dojmem celé situace našel odvahu a vysoukal ze sebe nesměle : "Můžu Tě dnes pozvat na oběd a vyprávět Ti příběh o rozmazaném polibku na mé tváři?"
Její : "ano moc ráda" mu znělo v uších ještě hodinu poté co odešla z kanceláře.

Když si v podnikové koupelně mazal rudý polibek své mámy a vzpomněl si na všechny ty krásné vysmáté obličeje, které cestou do práce potkal, rozhodl se sám za sebe, že dá životu a lásce ještě šanci.
Vzal do ruky mobil a napsal " Díky mami"........


středa 8. srpna 2018

Cáry polibků

Zdroj Pinterest
Tvých polibků cáry,
líně se válí na mých rtech,
tma po mě natahuje spáry
a šije stříbrný, hvězdný steh.

Hudba mě uspává,
jak Tvoje sladká vůně,
která mi mizí,
jak Aladin v lampě,
ztracena v mém lůně.

Jako by si nebyl
a možná taky ne,
jako bych jen snila
a situace zůstaly navždy kamenné.

Bez hnutí,
emocí a doteků,
které zanechávají nesmazatelné otisky v mém srdci.

Na zrcadle v koupelně
to srdce ráno najdu,
a tváří se tajemně.
Bude to nejspíš tou rudou rtěnkou,
kterou si ho tam namaloval.

Jediná zpráva po Tobě,
která mizí pokaždé,
když zahalí ji horká pára.

Jediný pohyb,
a důkaz o Tvé existenci.
Znamení,
které mě dennodenně zbavuje mých pochyb.

úterý 24. července 2018

Příliš krátký rozhovor s Bohem?


Zdroj Pinterest

Kráčela jsem vyhřátou ulicí, na rameni tašku s nákupem a po zádech mi tekl potůček potu.
Ponořená ve svých myšlenkách jsem pokračovala směrem k domovu.
Všude kolem mě vůně rozkvetlých stromů, v dálce troubení aut.
Najednou jsem byla na mém oblíbeném místě před kostelem.
Moc se mi líbí jeho velikost i to, jak bývá osvícen sluncem.
Hra světla a stínů mě vždycky zastaví a vybídne k pozorování té nádhery.
Ani dnes tomu nebylo jinak.
Chrámové dveře byly otevřené a před nimi na lavičce, seděl mladík, kterého občas potkávám.
Dnes na něj padla služba hlídače.
Známe své obličeje. Chodívám tady na procházky se svou nemocnou svěřenkyní.
To společné kostelní zastavení nám dělává moc dobře.
Teď ráno ale bez ní.

Míjela jsem mladíka, on se na mě usmál a pozdravili jsme se tichým hlasem.
Taška s nákupem byla těžká. Slunce zrovna dopadalo přesně na krásné otevřené dveře kostela.
Jako by mě vybízel, ať do něj vstoupím. Nešlo odolat. A proč taky. Nikam jsem nespěchala.
Příjemné šero, chlad a ticho.
Vstoupila jsem a šla rovnou na první lavici před oltář.
Mám to tak ráda.
Už jako malá holka jsem chtěla být všude ve předu, abych dobře viděla a slyšela, co se bude povídat.
 "Ty jsi zvědavá, jak opica", říkávala mi maminka s úsměvem.
A proč ne?
Zajímal mě život a všechno kolem něj. Tohle mi zůstalo.
Nebojím se Boha, ani těch velkých soch v kostelech. Ráda se na ně dívám.
Ráda bych těm výjevům pohlédla do očí.
Často přemýšlím, co asi prožíval a na co právě myslel ten který umělec, když je maloval, či sochal.
Na co myslel?
Přemýšlel nad Bohem, nebo zrovna myslel na nějakou krásnou selku, kterou potkal cestou na poli?

Musela jsem se usmát.
Pořád na tu lásku myslím. I v chrámu páně.
"Styď se holka!" "Styď se". slyšela jsem samu sebe.
A vůbec se nestydím. Láska je přece život.  A ta milenecká k tomu rozhodně patří.
"Tedy Ty máš dneska ale pěkně hříšné myšlenky!" spílala jsem si.
Často se mi stává, že v kostele myslím na věci, které moc nesouvisí s tím vším kolem.
Nebo spíš zdánlivě nesouvisí.
Vždycky, když myslím na své děti, myslím také na Marii, matku Ježíše.
Přemýšlím nad tím, co si jako matka podle legendy, pro svého syna vytrpěla. Kolik bolesti musela unést. Hned se mi zdá mé "trápení menší".
Kdykoliv myslím na své rodiče, nemocné lidi , se kterými pracuji, nebo na nenaplněnou lásku muže, vzpomínám na Ježíše a jeho víru, kterou ve slovech předával dál.
Ne jen ve slovech. Údajně i ve skutcích.
A to je to, co mi v tom dnešním světě často chybí.
Mám pocit, že se víc o věcech jen mluví.
Každý ví nejlépe, jak co udělat, ale skutek utek.
"Začni u sebe milá dcero." znělo mi v hlavě.
"Ale jo, vždyť jo".
.
I proto chodím do kostela. Abych si uvědomila v tom klidu, jaké skutky a činy jsem v poslední době vykonala a na čem je potřeba ještě pěkně rychle máknout.
Neumím se modlit podle písma.
V kostele hodně děkuji a taky občas prosím, když ztrácím světlo na cestě.
Náhodou je velmi úlevné, když si v sobě nesete tu víru a pocit, že nejste na věci sami, můžete to probrat s někým, kdo vám hned nenabídne sto padesát zaručených řešení, ale naopak vám dá pocit, že to prostě s naprostou jistotou zvládneme sami.
Taková síla se ve mě probudí pokaždé, když se koukám do tváře panny Marie na obraze.
Jemný, trochu smutný úsměv, pokorně sklopené oči a někde vzadu vzpomínka na její nelehký úděl.
Koukla jsem na Ježíše vedle.
Vypadal, že spí, i když v pěkně nepřirozené poloze.
"Bože holka, Tobě už dneska vážně hrabe" ozvalo se v mojí hlavě.
No dobře. Pro dnešek by to stačilo.
Tak aspoň jeden otčenáš pro lepší pocit.Stejně nevím, jestli říkám všechno správně.
No a co.
On mi určitě rozumí. O tom jsem s naprostou jistotou přesvědčená.
A taky si myslím, že by byl asi hodně překvapený, kolik slov, chlválozpěvů a "omáčky" lidé vymysleli kolem jeho příběhu o jeho svaté rodině.
No co už. To jsme my lidé.
Vždycky jsme toho moc namluvili, a když máme pomoci bližnímu na ulici, tak raději odvracíme pohled a omluvíme si to tím , že byl ožralý.
"Ale no tak!" "Nebuď tak přísná!" "Všichni přeci nejsou takoví" ozvalo se kdesi uvnitř mě.
"Jo,jo, vždyť, já vím" "Chvála Bohu, že nejsou."
Ve jménu otce, i syna i ducha svatého ámen.
Vycházím z kostela přímo do sluneční záře.
Jak jednoduché dosáhnout osvícení, směji se sama sobě.

Před kostelem stojí mladík, a když mě vidí odcházet povídá : "Dnes jen tak krátce?"
" Nám stačí chvilka" odpovím s úsměvem.
Slunce svítí, taška s nákupem je těžká a z dálky slyším hluk jedoucích aut.

S láskou Bi

pondělí 16. července 2018

Odraz v zrcadle


Zdroj pinterest


Uprostřed noci,
jsem náhle ucítila Tvé ruce,
které mě hladily,
jako skutečné.
Slyšela Tvůj hlas ve tmě
a cítila slzy stékat po tvářích.

Cítím Tě ve svém srdci každý den,
i když neznám Tvoji tvář,
i když večer neleháš si ke mě na polštář
a mluvit neumíš.

Vnímám Tě,
jako šumění větru,
který mi ševelí
ty nejkrásnější slova ve vesmíru.
S každým východem slunce,
je zas a znova ztrácím,
aby s jeho západem,
opět vplouvaly do mých snů.

Jsi mým snem,
který žije ve mě.
Jsi mým každodenním dnem,
každým paprskem slunce,
které hřeje
a vyvádí mě z beznaděje.

Jsi mojí součástí.
Jsi zakletý uvnitř mého těla
a já se stále rozhlížím kolem sebe,
ve kterém zrcadle Tě konečně uvidím......