pátek 10. ledna 2020

Příběh o STRESárně

Zdroj Pinterest

Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.

Čekání na výtah, mě přestalo bavit po první prostepované minutě, proto jsem se vydala směrem vzhůru schodmo, abych otestovala své 3 týdny zkoušené průdušky a dýchací ústrojí.
V druhém patře byla mírná pauzička, při pozdravu s kamarádkou, dva výdechy navíc, takže jsem to nakonec dala.
Hned naproti schodům, ještě před týdnem, když jsem byla na druhé kontrole u paní mudry, stával krásný vánoční strom. Živý, voňavý a vkusně nazdobený. Zrovna dnes, při mém příchodu, ho nějaké ženy uklízely. Nebo spíše to, co z něj zbylo, jako já hodlám uklidit své nemilé vzpomínky na letošní svátky, které jsem kompletně celé proležela. Každopádně vše je na něco dobré, takže nebudu si ztěžovat. Vstoupit do nového roku odpočatá, trochu zfetovaná léky, "přeléčená" dvěma dávkami antibiotik po sobě jdoucími, jistě není k zahození. 
K lékařům chodím jen v extrémních případech a moje paní obvodní mě svým 
("inovativním", či "zastaralým" ?) přístupem vytváření diagnóz od stolu a psaním léků intuicí bez vyšetření, stále usvědčuje ve správnosti mého rozhodnutí. Ale to je jiný příběh. Dnes do ordinace vůbec nedojdeme. 
Tak tedy. Při pohledu na opadávající vánoční strom jsem si uvědomila, že ani po třetí kontrole nic necítím, natož vůni jehličí a nemůžu stále dýchat.
Vešla jsem do přilehlé čekárny, která byla dnes kupodivu již od brzkých ranních hodin dosti naditá. No nic, příště o autobus dřív. Mám své oblíbené místo na konci chodbičky v pravém rohu, dál od všech smrkajících a kašlajících, kteří se hrnou hned ke dveřím ordinace, aby je náhodou někdo nepředběhl. Ještě před usednutím jsem se způsobně zapsala na seznam pacientů, který byl připravený na stolečku.  Celou dobu jsem žila v bludném omylu, že podle něj sestřička určuje pořadí pacientů.
Z mé domněnky, mě vyléčila dáma sedící vedle papíru, která pronesla:
"Sestra to nestíhá vůbec číst, natož chystat karty, paní. Já jsem poslední, jdete po mě", pronesla neutrálně s mírným úsměvem. S díky jsem se uvelebila na svém oblíbeném místečku, připravena hlídat si "poslední pacientku" a přichystaná prožít si dobu čekání čtením své oblíbené filozofické knihy. Představa to byla pěkná. Pár vteřin i reálná. Dokonce jsem si dnes nezapomněla vzít čtecí brýle. Těšila jsem se na svou chvilku.
Najednou jsem nad svou hlavou uslyšela střelbu a křičící dav. Pohlédla jsem vystrašeně vzhůru. 
Na protější zdi visela mega obrazovka a přímo mě nad hlavou, před mýma očima, probíhala reportáž z válečného území.
"Kliiiid", říkala jsem si. To za chvilku skončí. Válku vystřídaly havárie a vraždy. Celé zpravodajské vysílání probíhalo v tomto duchu. Knihu jsem vložila zpátky do batohu. Neměla jsem šanci u řvoucí televize pojmout ani jednu myšlenku.
"Prosím Tě, tak to neposlouchej! Co takhle okruh veřejné samoty, kočko?! To jste se učili už na škole.", podporovala jsem samu sebe.
Z mých úvah mě vytrhla korpulentní kuckající madam, která prošla přímo ke dveřím ordinace a při usedání na židli, pronesla rozhodným hlasem: "Pch, já teda rozhodně čekat nebudu, je mi zle!"
V televizi se opět střílelo o sto šest, lidé začali nervózně podupávat nohama, vzdychání a naříkání nabralo na intenzitě. Ve chvíli, kdy se otevřely dveře a do nich se neomaleně nahrnula dáma, která nás všechny předběhla, začal boj, nejen na obrazovce, ale i v realitě. 
Mladá žena, která byla přede mnou a měla vstoupit do ordinace, neohroženě vystartovala, aby stihla proběhnout mezi zavírajícími se dveřmi. Vzhledem k tomu, že je nechala otevřené, mohli jsme všichni slyšet slovo od slova hádku, která proběhla v ordinaci. Televize hulákala, v ordinaci se řvalo a já měla pocit, že rozhodně nemůžu být na tom správném místě, kde bych měla hledat útěchu ve své vleklé nemoci. 
Na pár vteřin vše utichlo. Narušitelka byla vykázána a já se raději přemístila blíže ke dveřím, kde se uvolnilo místo po mé předchůdkyni. Neměla jsem sílu sprintovat, abych stihla obhájit svou následnou pozici, nebo se dohadovat.
Cestou "na značku" jsem si všimla milé, usmívající se ženy, která teď seděla vedle mě. Jaká úleva. Aspoň troška klidu. Na chvilku jsem zavřela oči a snažila si představit čekárnu svých snů, ve které bych opravdu ráda čekala, jakoukoliv dlouho dobu. Rozhodně bych vyhodila televizi. 
Světlé, pastelově laděné stěny, příjemné, pohodlné křesla či sedačky, malý kávovar, nebo automat na kávičku a taky barel s vodou. Stoleček s časopisy kvalitního obsahu, nebo malá knihovnička s pár kousky, které zaujmou. A třeba i příjemná tichá hudba. Opravdu tichounká, lahodící uchu, která nevyrušuje při čtení, nebo přemýšlení. A kytky. Takové ty povislé, nebo větší palmičky. Trošku přírody neuškodí.  Musela jsem se zasmát sama sobě. Uvědomila jsem si, že příchozí pacient, čekající v příjemném, klidném a relaxačním prostoru se přece léčí a ladí už než vstoupí do ordinace. 
"Ale to je milá zlatá nežádoucí, tak už si to konečně uvědom!", spílal mi můj vnitřní hlas.
"Co by pro páníčka pak dělali doktoři, když by k nim přicházeli usmívající se a zklidnění lidé?!"
Potom by se stali postupem času nepotřebnými, protože čekárny (stresárny), by se proměnily na "odpočívárny a relaxárny ". Jééé to by se mi líbilo. A věřím, že mnohým jiným taktéž. 
Ruku na srdce přátelé, ať jste stejného smýšlení jako já, či nikoliv, jistě uznáte, že nejčastěji býváme nemocní ve chvílích vyčerpání a velkého přetížení, kdy nás klátí nejdříve dlouho trvající psychická a posléze i fyzická nepohoda. Tudíž by jistě stálo za pokus vzít to i z opačného konce, co myslíte?

"Dalšííííí!!", ozvalo se nekompromisně a tentokrát to platilo pro mě.

S nadhledem, úsměvem, uzdravující se Bi


pondělí 6. ledna 2020

Jahodová

Zdroj Pinterest

Ztratila jsem kousek sebe,
až mě z toho srdce zebe.
Ve Tvých očích zmizela,
vůbec jsem to nechtěla.
To, co nechceš, tak tu není.

Jako jahoda,
která se ve Tvých rukou rozpouští,
jako sladkost toho plodu,
zaujmout se Tě pokouším
a svým neustálým ztrácením,
stahuješ mě dolů.

Tvé oči zmizely
a ústa přestala se ptát,
kdy znova vykvetu 
a začnu opět zrát.

Zmizel si do zimy
a já se choulím sama.
Sladká, zralá, krásná
a zakonzervovaná.

Se svými pocity,
které jsou jen mé.
Bez všech těch snů,
slov a vět,
které ještě do nedávna byly společné.

Čekám přesládlá,
ve vlastní sladkobolné šťávě
a hledám cesty,
jak se moc nezcvrknout v té konzervě
a vypadat stále svěže a vnadně.

Stále věřím,
že mě jeden den přijdeš ochutnat.



pátek 3. ledna 2020

Jak umlčet člověka


Zdroj Pinterest
Je to vlastně tak snadné umlčet člověka. Stačí se jen na něj podívat shora. Nebo i klidně zpoza brýlí, či dlouhého psacího stolu, který vám oběma zajistí dokonalý odstup jeden od druhého.
Umlčet člověka je velmi lehká věc, když máte nad druhým moc.
Jste přece tou autoritou, která ví lépe než on sám, co je pro něj dobré, co prožívá, jaké bolesti fyzické, neřku li psychické pociťuje.
Umlčet člověka můžete i velmi hezkým manipulačním způsobem, protože to s ním přece myslíte dobře. Jde vám o blaho všech a především o vaše vlastní.
U toho, aby jste umlčeli člověka, který má svůj názor, jasný postoj a ví co chce, nemusíte nutně křičet. Dokonce se u toho můžete usmívat, nebo plakat, aby dostatečně jasně pocítil tu hrůzu, kterou vám svým postojem a mluvením způsobuje.
Člověk mlčí, když nemá slov, která by popsala, co se v něm právě odehrává, ale také proto, aby naopak nepoužil slova, která se mu ve vyhrocené situací derou napovrch.
Protože slovo, jak známo je jedna z nejsilnějších zbraní.
Vyřčená slova už nevezmeš zpět a pokud se dotknou hluboko v srdci, pak nikdy nebudou zapomenuty. V některých případech ani odpuštěny.
Umlčování vlastně začíná už od malička doma a ve škole, protože děti přece musí poslouchat. Ničemu nerozumí. Nedej bože, aby měly svůj názor. A ještě k tomu odlišný, než dospělí! To už je potom velká drzost! Dodnes si pamatuji na některé své výstupy z řady. A to jsem byla velmi ukázněná holčička. I přesto jsem byla umlčována velmi často. Slůvko "drzá" se na mě přilepilo už v plíně, myslím si a mám ho zřejmě vytetované už napořád.
Umlčet člověka může nadřízený, který jedná z pozice moci a sám dotyčný ho pramálo zajímá.
Málo který nadřízený dokáže dohlédnout až za roh a uvidět výhody a přednosti člověka s vlastním názorem, postojem a zaujetím. Musíme si přeci udržet odstup a hlavně svou pozici, aby nás nikdo a nic neohrozilo. Moc diskuzí totiž přináší další a další otázky, tudíž i prostor pro změny a do toho se nikomu moc nechce. Proto je účinnější ujasnit si pozice hned na začátku a utnout jakékoliv rebelství co nejdříve.
Velmi dobře dokáže umlčet i lékař, ke kterému přijdete s důvěrou a prosbou o pomoc.
Prosíte o žádanku na odborné vyšetření, protože vaše problémy se zhoršují a bolesti zvětšují.
Umlčí vás jedinou větou, že takovými hloupostmi netřeba specialistu obtěžovat a napíše vám bez jakéhokoliv vyšetření léky, dle jeho mínění ty nejlepší, které se hodí na diagnózu, kterou právě po rozhovoru s vámi a popisu vašich obtíží, jen tak od boku určil. Prostě sezobete pár pilulí navíc a buď se to zlepší, anebo hold potom ten papír vypíše. A jeden žasne.
Nad zneužíváním moci, pozic, nadřazenosti institucí, kdy člověk přestává být jedním druhem, ale neustále je rozdělován na ty s vysokou školou a "socky", co jsou na pracáku a nic vlastně nedělají,
na moudřejší a hloupější, slabší a silnější, na vedoucí a podřízené a ti nižší v řadě musí poslouchat.
Každodenně narážíme na věty typu: "Když se Ti to nelíbí, tak můžeš jít!" "Protože jsem to prostě řekl/la!" "Vím nejlépe, co je pro Tebe dobré!" "Proč? Protože proto!"

Ano vždy máme právo volby. Když se pro nás stane tlak autority a systému neúnosným můžeme odejít, nesouhlasit, nebo i mlčet a udělat si věci po svém. Avšak jen omezeně.
Máme však na to dostatek sil? Je to tak únavné a vysilující obhajovat své postoje, názory, motivace k činům, či dokonce hájit před ostatními sebe samotné.
Je vůbec žádoucí donekonečna trpělivě vysvětlovat svá stanoviska, hledat cestičky, jak vyhovět systému, moci a povýšenosti a zůstat přitom věrni svým názorům, pocitům a morálním hodnotám v nás dřímajících?
Bylo to tak vždy, anebo je to tím, že lidé nemají čas a chuť si naslouchat, jednají ve spěchu a snaží se mít všechno stále jen krásné a jednoduché?

Anebo je to úplně jinak. Třeba nás to časté mlčení přivádí více k sobě, k našim postojům a názorům, které postupem času přestaneme deklamovat na potkání a necháme si je jen pro sebe a pro Ty, kdo o ně opravdu stojí. Možná se umlčováním systému naučíme vyřazovací metodou třídit zrno od plev, abychom svůj vlastní osobní život dokázali žít nezávisle na moci a tlaku zvenčí.
Možná teprve skrze mlčení bez vnějších reakcí dokážeme objevit tu ryzí člověčinu v sobě, která nás povede v každé chvíli a každé situaci tím správným směrem a věta: "Mlčeti zlato", se stane naším životním krédem.....

Bi


středa 1. ledna 2020

Pod jmelím




Sedím pod jmelím a čekám, jestli se všechny moje pocity, převalující se ve mě pěkně dlouho,
jako temné mraky na obloze, náhodou nepromění na něco kýčovitě růžového a lepkavého.
Vonícího, jako žvýkačka Pedro, která nejenže krásně voní, ale umí udělat velikánskou bublinu, do které se vždycky dá schovat , to sebevětší NIC, jako to dnešní.
V bublině růžové barvy můžeš vydržet celý život. Přes její zdi vidíš všechno trochu zkresleně a jako v mlze, ale jsi v bezpečí.
Vážně by mě zajímalo, kdo mi nakecal, že venku je to lepší. Jednou z nevýhod života mimo bublinu, je neustálá potřeba být ostražitý. Bez toho se prostě neobejdeš. Někteří tomu říkají VĚDOMÍ.
Chce to po Tobě neustálá rozhodnutí , postoje a úvahy, anebo naopak NIC.
A to je taky pěkně těžké, protože pak absolutně ztrácíš kontrolu nad svým životem.
Jenom chodíš, dýcháš, díváš se a v případě nejvyšší nutnosti reaguješ.
Fakt těžká věc, protože každý den se stane minimálně stovka situací, které by za reakci vážně stály.
Když si však pořád dokola opakuješ :"VŠE JE DOBRÉ A PŘESNĚ TAK, JAK TO MÁ BÝT", protože vše je předem dané a naší duší nastavené, pak se Tvá vnitřní tenze může chvílemi povolovat a nebo se uvolní úplně.
Psychologie to nazývá flegmatismem jiní to vnímají jako nejvyšší bod duchovního růstu, nebo snad osvícení, kdy se stále usmíváš už jen očima, skoro nemluvíš, aby si neovlivňoval lidi a dění okolo Tebe a pomalu a jistě se přibližuješ k dalšímu oddělení se a další bublině, protože "venku" už Ti zase nikdo nerozumí.
Tahle bublina může mít třeba fialovou barvu. Ta je taková duchovní a nepůsobí, tak kýčovitě, jako růžová.
Můžeš mít na chvíli pocit, že je Ti blaženě a konečně jsi nalezl kýžený klid, či vyrovnanost, nebo snad dokonce životní harmonii, avšak jen do chvíle, než Ti do života vstoupí LÁSKA.
Většinou přichází z nenadání a velkou silnou intenzitou rozrazí všechny bezpečné bubliny, ve kterých jsi byl doposud zabalený a od té chvíle Tě nenechá vydechnout.
Všechny Tvé naučené dosavadní návyky a vzorce rozmetá na malinké střípky a rozfoukne až do vesmíru a Ty můžeš po zbytek života hledat a sbírat ty rozbité částečky, anebo se jí úplně oddáš, propadneš se do ní, necháš se jí zcela prostoupit a tím procesem vytvoříš nové obrazy svého života, které se postupem času začnou prolínat v obrovskou a nekonečnou galerii.
Obrovskou obrazárnu, na jejíchž plátnech budou vyobrazeny všechny možné podoby lásky, které Ti život nabízí a dovoluje prožít na vlastní kůži.
Když se rozhodneš vytvářet své osobní galerie místo bublin, nebude to bezpečné a chvílemi to bude určitě hodně bolet.
Každopádně každá Tvá slza, bolest, křivda, nebo žal, jsou dalšími esencemi lásky, které se vyobrazí ve Tvé obrazárně v barvách, jakými je budeš prožívat.
Jednoho dne, když si budeš důkladně prohlížet všechna svá dosavadní díla a uvidíš ty nádherné proměny barev, které dokáže jen LÁSKA A ODPUŠTĚNÍ, pochopíš smysl toho všeho, čím potřebuješ procházet a temných barev smutku bude na Tvých obrazech velmi výrazně ubývat.
Potom se již jistojistě nestane, aby si sedíce pod jmelím zatoužil po růžové vůni obyčejné bubliny, protože Ti bude dávno těsná a pro Tvůj naplněný a dobrodružný život nedostačující........

Krásný nový rok 2020
přeje s láskou a úctou 
Bi

pondělí 16. prosince 2019

Spasitelka


Zdroj Pinterest

Opět jsem se vzbudila před druhou a nemůžu usnout.
Pořád na NĚHO myslím.
Na jeho trápení, bolesti a situace, které mu hatí jeho plány a neumožňují dodržovat co slíbí.
Opět jsme se dlouho neviděli. Co je to vlastně dlouho?
Vždyť jsou to jen 4 dny.
Čtyři dny je jako věčnost, když čekáte na zprávu od NĚJ, netrpělivě vyhlížíte kousek slunce na nebi, který konečně uvidí i ON ve svém zacyklení se.
Tak urputně se snažím na něj nemyslet, že na něj vlastně myslím stále.

To jsme celé my holky.
Pořád chceme někoho zachraňovat a pomáhat mu. Myslím, že to máme v sobě všechny.
Některé to dokonce pojaly jako své druhé zaměstnání (krásně řečeno poslání) a bez reptání makají až za čáru, až do dne, než je to skolí.
Taky jsem to dělávala a svým způsobem dělám stále, když se donekonečna rozčiluji se svým pubertálním synem, nebo si píšu do noci s NÍM, abych si vyslechla další jeho smutky, trápení a strachy. Jako bych je snad mohla všechny spasit.Taková blbost!
Pokaždé, když se na tuhle hru chytím, jako štika na udici, plácám se ve větru na lanku a dochází mi dech, pokaždé si slibuji, že příště....
Dnešní příště se nekoná, protože zase nespím a přemýšlím, jak mu pomoci.

Chápete tu namyšlenost?
Copak jsem Bůh, abych mohla všechny zachránit?
Kdo mi dává právo kecat lidem do života?
Pravda, často se mě ptají o radu a pomocnou ruku přímo vyžadují, ale copak to jde, radit někomu jinému, když nejsem on?
Kde se to v nás ženách bere, že jsme schopné se rozkrájet na kusy pro někoho jiného a nevidět tu spoustu krve, kterou u toho cedíme?

Taky se pak často stává, že na pokraji sil, těsně před svým fyzickým, nebo psychickým zhroucením stihneme všem kolem vyčíst, jak si naší pomoci neváží a jací jsou sobci.
Pak je nám samozřejmě ještě hůř a ve chvíli, kdy vydechneme a nabereme sil, opětovně opakujeme kolečko spasitelky a oběti.
Může se to stát dokonce nosným studijním tématem našeho života.
Děje se to do chvíle, až se konečně rozhodneme pro změnu a uděláme ve stále se opakujících situacích něco jiného než vždy.

Možná nás v naší spasitelské činnosti dokáže zastavit fakt, že pokud někoho neustále zvedáme ze země a oprašujeme mu špinavá kolínka, pak nikdy zřejmě plně nepocítí bolest toho pádu a rozhodně nebude mít potřebu vstávat sám a o cokoliv se dál snažit, protože ví, že my vždy ochotně přiběhneme, ovážeme, ošetříme pomyslné rány a děláme, jakoby se nic nestalo.
Ten druhý je v první chvíli jistě rád, ale pak se často dostaví pocity neschopnosti se svou vlastní osobou, pochybnosti co je a není správně a nutně musí padat tak dlouho, dokud ho nenecháme prožít vše co má na vlastní kůži, ať se může rozhodnout úplně sám, na základě vlastních pocitů, které si odžije v plné parádě.
Když se neustále snažíme někoho spasit a zachránit, byť je to jisto jistě vždy z dobrého úmyslu, vlastně s dotyčným manipulujeme, protože mu ve většině případů podsouváme svá vlastní řešení na daný problém, ale už nemusí nutně rezonovat s jeho vlastními postoji a potřebami.
Tím tedy často ovlivňujeme osudy druhých lidí, aniž si to vlastně uvědomujeme.

Anoooooo, opravdu vím a mnohokrát jsem zažila, jak je těžké mlčet, stát, nic nedělat a dívat se na ty pády a nepřekračovat ten ostnatý drát, kterým je obehnán osobní prostor toho druhého,
protože jakmile tam vlezeme bez vyžádání, většinou to ve finále vždycky bolí oba.
A možná to je ten celoživotní úkol nás žen.
Být empatické, laskavé, podporující, umět obejmout, ale hlavně pustit a důvěřovat druhému, že svá zranění dokáže ošetřit sám a pak se k nám třeba vrátí s velkým úsměvem, aby nám s nadšením a znovu nalezenou sebe hodnotou vyprávěl, jak se mu to všechno povedlo a jaké pokroky udělal.

Nakonec to moje "ne spaní" aspoň k něčemu bylo.
V hlavě to mám srovnané, teď už jen aplikace.
Holky spasitelky držím nám všem palce....



Krájím se na kusy,
jako cihla sýra,
dělám dnes pokusy,
jak správně a bezbolestně říznout,
ABYCH SI ASPOŇ KOUSEK ZBYLA..



Bi



pondělí 2. prosince 2019

Křídla




Včera jsem se náhodou dozvěděla, že mám křídla. Zřejmě je máme všichni, ani o tom nevíme. 
Nejsou andělská. Nesou nás vzhůru k našim snům. Vynáší nás směrem nahoru, když přestáváme chápat pozemský svět, kdykoliv máme pocit, že našim slovům nikdo nerozumí a ten kulatý míč,
po kterém chodíme se začal točit jiným směrem. 
Křídla nás zvednou, když upadneme do kaluže poznání a umažeme se od bláta svého, nebo někoho jiného.Pomáhají nám, abychom uviděli svět v celém jeho rozsahu. Ne růžově, ani černě. 
Prostě barevně. Takový, jaký opravdu je. Když máš křídla, dokážeš pochopit spoustu věcí,
protože je vidíš z výšky. 
Neslouží k tomu, aby si byl výš, než ostatní..Naopak. Když se ve svém letu přiblížíš na své cestě samotnému Bohu a nahlédneš na chvíli do mraků, ticha a samoty, kde sídlí, jistě Tě vlídně přivítá a můžete si společně popovídat o lásce a o všech těch krásných věcech, které někteří lidé ještě neviděli, protože jejich křidélka jsou zatím slabá, aby k němu dolétla. 
Když máš tak silné křídla a doletíš až tam, můžeš, ba co můžeš, přímo musíš, ostatním povyprávět o všem tom krásném, vznešeném, laskavém i ušlechtilém, co mohou ve svém životě prožít a kam až se dá dolétnout.
Jak ráda jsem létala a vedla rozhovory sama se sebou v té velké výšce, která poskytovala objetí, bezpečí a veliké poznání. Nejkrásnější na tom je, že jsem neměla ani tušení o svém letu. 
Myslela jsem, že to prožívají všichni lidé stejně.
Včera jsem se pod tíhou strachu, který se kolem mě rozprostřel, nedokázala zvednout z chodníku.
Když jsem se rozhlédla kolem, kde bych našla nějaký patník, na kterém bych se odrazila, uviděla jsem pod stromem ležet dvě černá pírka.
Upadla z mých křídel a smutkem zčernala. Byla to pírka letu a bez nich se mi zřejmě létá špatně.
Pečlivě jsem je uschovala v kapesníku a uložila do kabátu blízko srdce v domnění, že jim to třeba pomůže, slyšíce srdce ťukání.
Dnes v noci jsem si je dala pod polštář a už jsou šedá, zřejmě je krásný sen trochu vybělil.
To je asi správná medicína, jak uzdravit svoje křídla. 
Stále věřit, snít a hlavně chtít vzlétnout, ať můžeš svými dobrodružnými výlety vzhůru, sebe i ostatní potěšit.....Určitě pak vypadlá pírka znova narostou.
Pak naber dech a vzhůru leť.............

Bi

neděle 1. prosince 2019

Než Tě to sfoukne....




Koukala jsem do plamene svíčky zrovna ve chvíli, kdy mi za telefonovala kamarádka jedné mé klientky, aby mi oznámila, že její milá přítelkyně, v noci o samotě a ve spánku odešla do nebe....
V tichosti, bez obecenstva v té největší samotě, ve které celý život v podstatě žila, když vychovala syna jako svobodná a dřela od rána do večera, aby je uživila.
Okamžitě se mi vybavil její obličej, který si na mě při odchodu vždycky smál a její hlas za mnou volal: "Budu se na Vás moc těšit Brigitko."
Nikdy mě nepřestane fascinovat ta pomíjivost lidského bytí. Jeden den máš pocit , že jsi na vrcholu blaha a najedenou Tě osud odfoukne, zůstane po Tobě pár hadříků, krámů, se kterými si většinou blízcí neví rady a pár truchlících lidí, kteří Tě měli rádi.
A taky to může být jinak. Tím, jak se ke druhým chováme a co s nimi prožíváme, můžeme náš společný život proměnit na jeden velký otisk v tom každém spřízněném srdci, kterého se naše přítomnost dotkne. Pak všechno ostatní hmotné, co po nás zůstává, ztrácí na významu, protože poselství našeho života je naplněno. Když tohle dokážeme, nebudeme plakat na hřbitovech a párkrát za rok uklízet a vzpomínat na Krista, protože jeho poselství v nás bude žito každý den....
Krásný adventní čas v nekonečném kruhu života, který plyne, točí se a proměňuje rychlostí větru v bouři, proto ŽIJME PLNĚ A S LÁSKOU, NEŽ NÁS TEN VÍTR SFOUKNE....
Bi