pátek 17. srpna 2018

Příběh o rudé rtěnce, tajném polibku a dobrém konci


Zdroj Pinterest


Ležel otráveně v posteli a zacpával si uši polštářem.
Matka zase v koupelně vyzpěvovala ty odporné romantické songy, které už pěkně dlouho nesnášel. Naposledy si je pouštěl se svou láskou, když se spolu milovali v autě.

Těsně před tím, než se dozvěděl, že už se víckrát neuvidí a byl to sex na rozloučenou.
Ty kecy, co následovaly potom už si nepamatuje, protože je totálně vytěsnil, aby v sobě zkusil pohřbít pětiletý vztah s Terezou, která se začala tahat s jeho veleúspěšným kamarádem.

Poté, co se před dvěma lety přestěhoval zpátky domů, se z něho stal naprosto jiný člověk.
Nesnášel lidi, zavíral se nejraději v pokoji u počítače, či televize, nebo bezcílně bloumal ulicemi se sluchátky na uších.
Lásce a ženám všeobecně se absolutně vyhýbal.
I přesto, že kašlal na svůj vzhled, občas dostal nějakou virtuální nabídku na schůzku.
Párkrát byl dokonce odhodlaný tam jít, ale pak si vzpomněl na ty staré známé věty v hlavě, které mu říkala Tereza o jeho neschopnosti, takže nakonec z domluveného rande raději vycouval.

Bylo pondělí a máma se balila na dovolenou.
14 dní sám pro sebe.
Sám se sebou a svými myšlenkami.
Svým způsobem svou mámu obdivoval, jak dokázala po tom všem , co si s chlapama zažila pořád věřit, že potká toho pravého a být veselá.
Pořád se smála a naprosto chápala jeho propady.
Ona se taky hodně na brečela, když byl malý a chlapi jeden horší než druhý.
Nikdy to nevzdala. Na rozdíl od něho.

Snažil se ještě usnout.
Nesnášel loučení a máma, protože to věděla, přicupitala tiše k posteli a vlepila mu mlaskavou pusu na tvář.
Dělal, že spí.
Máma se šibalsky usmála, protože mu nechala na tváři otisk svého rudého polibku.
Když za ní zaklaply dveře, ponořil se do opětovného slastného spánku.
Pořád slyšel nějaké zvonění.
Nechtěl otevřít oči. Zvonění tichlo a opětovně začínalo.
Po nějakém čase ho to přestalo bavit, otevřel zhnuseně oči a zjistil, že má být za deset minut v práci.
"Do prdele!" zařval a začal na sebe rychle házet první co ho napadlo.
Zmuchlaná košile ze včerejška trochu smrděla..Nevadí. Polil se svým oblíbeným parfémem a neumytý, nečesaný běžel směrem k tramvaji.

Začalo to už tam.
Když zklidnil dech, nasadil si sluchátka a rozhlídl se kolem sebe, uviděl hned několik slečen , jak se na něho culily a jeden mladík, který zrovna vystupoval a prošel kolem něj pronesl : " Hm jsi formát vole".
Vůbec nechápal co se děje.
Celý uřícený přiběhl na recepci pro klíče.
Vrátná, která se s ním normálně vůbec nebavila, a nebo měla jen nepříjemné pindy, se na něj zubila a sladce pronesla : "To byla asi vášeň což?"
Nechápavě zakroutil hlavou a schody bral po třech. Neměl čas čekat na výtah.

Když míjel stoly svých kolegů, opět to zašumělo, a jejich oči spočinuly přímo na něm.
Některá ústa se usmívala, některá chtěla něco vtipného prohodit, ale šel takovou rychlostí, aby se co nejrychleji zavřel v bezpečí své kanceláře, že to nestihly.

Konečně dosedl na svou velkou koženou židli, která ho konejšivě objímala, jako máma, když ho opilého toho večer po rozchodu táhla do postele. Brečel tehdy, jak malé mimino, což v jeho 35 letech nebylo vůbec žádoucí...Nikdy to na něho nevytáhla.
Nechala ho, otírala mu slzy a dala lavór k posteli.
Když se probral z kocoviny, měl na stole horký vývar.

"Ahoj Time", pronesla sladce jeho asistentka Anetka.
Bože ta se mu fakt líbila.
Taková obyčejná žena. Přirozeně pohozené vlasy, jemné líčení, šaty dlouhé tak akorát, aby nebyly vyzývavé a nejlepší na tom bylo, že v tomhle horku nenosila podprsenku.
Prostě přirozená krása.
Zíral na ni zasněně a ona se usmívala čím dál víc.
" To musela být pěkná vášnivka koukám, že Tě takhle označkovala", smála se už hodně hlasitě.
"O čem to mluvíš?", zeptal se neomaleně.
Přistoupila blíž a podala mu z kabelky zrcátko.
Přes půl tváře měl rozmazaný rudý polibek své mámy, na který v tom spěchu zapomněl.
Všechno pochopil a začal se smát jako blázen.
Anetka to nechápala, ale jeho smích byl tak nakažlivý, že se k němu přidala.
Nádherně se směje pomyslel si.

Podíval se jí hluboce do očí a pod tím opojným dojmem celé situace našel odvahu a vysoukal ze sebe nesměle : "Můžu Tě dnes pozvat na oběd a vyprávět Ti příběh o rozmazaném polibku na mé tváři?"
Její : "ano moc ráda" mu znělo v uších ještě hodinu poté co odešla z kanceláře.

Když si v podnikové koupelně mazal rudý polibek své mámy a vzpomněl si na všechny ty krásné vysmáté obličeje, které cestou do práce potkal, rozhodl se sám za sebe, že dá životu a lásce ještě šanci.
Vzal do ruky mobil a napsal " Díky mami"........


středa 8. srpna 2018

Cáry polibků

Zdroj Pinterest
Tvých polibků cáry,
líně se válí na mých rtech,
tma po mě natahuje spáry
a šije stříbrný, hvězdný steh.

Hudba mě uspává,
jak Tvoje sladká vůně,
která mi mizí,
jak Aladin v lampě,
ztracena v mém lůně.

Jako by si nebyl
a možná taky ne,
jako bych jen snila
a situace zůstaly navždy kamenné.

Bez hnutí,
emocí a doteků,
které zanechávají nesmazatelné otisky v mém srdci.

Na zrcadle v koupelně
to srdce ráno najdu,
a tváří se tajemně.
Bude to nejspíš tou rudou rtěnkou,
kterou si ho tam namaloval.

Jediná zpráva po Tobě,
která mizí pokaždé,
když zahalí ji horká pára.

Jediný pohyb,
a důkaz o Tvé existenci.
Znamení,
které mě dennodenně zbavuje mých pochyb.

úterý 24. července 2018

Příliš krátký rozhovor s Bohem?


Zdroj Pinterest

Kráčela jsem vyhřátou ulicí, na rameni tašku s nákupem a po zádech mi tekl potůček potu.
Ponořená ve svých myšlenkách jsem pokračovala směrem k domovu.
Všude kolem mě vůně rozkvetlých stromů, v dálce troubení aut.
Najednou jsem byla na mém oblíbeném místě před kostelem.
Moc se mi líbí jeho velikost i to, jak bývá osvícen sluncem.
Hra světla a stínů mě vždycky zastaví a vybídne k pozorování té nádhery.
Ani dnes tomu nebylo jinak.
Chrámové dveře byly otevřené a před nimi na lavičce, seděl mladík, kterého občas potkávám.
Dnes na něj padla služba hlídače.
Známe své obličeje. Chodívám tady na procházky se svou nemocnou svěřenkyní.
To společné kostelní zastavení nám dělává moc dobře.
Teď ráno ale bez ní.

Míjela jsem mladíka, on se na mě usmál a pozdravili jsme se tichým hlasem.
Taška s nákupem byla těžká. Slunce zrovna dopadalo přesně na krásné otevřené dveře kostela.
Jako by mě vybízel, ať do něj vstoupím. Nešlo odolat. A proč taky. Nikam jsem nespěchala.
Příjemné šero, chlad a ticho.
Vstoupila jsem a šla rovnou na první lavici před oltář.
Mám to tak ráda.
Už jako malá holka jsem chtěla být všude ve předu, abych dobře viděla a slyšela, co se bude povídat.
 "Ty jsi zvědavá, jak opica", říkávala mi maminka s úsměvem.
A proč ne?
Zajímal mě život a všechno kolem něj. Tohle mi zůstalo.
Nebojím se Boha, ani těch velkých soch v kostelech. Ráda se na ně dívám.
Ráda bych těm výjevům pohlédla do očí.
Často přemýšlím, co asi prožíval a na co právě myslel ten který umělec, když je maloval, či sochal.
Na co myslel?
Přemýšlel nad Bohem, nebo zrovna myslel na nějakou krásnou selku, kterou potkal cestou na poli?

Musela jsem se usmát.
Pořád na tu lásku myslím. I v chrámu páně.
"Styď se holka!" "Styď se". slyšela jsem samu sebe.
A vůbec se nestydím. Láska je přece život.  A ta milenecká k tomu rozhodně patří.
"Tedy Ty máš dneska ale pěkně hříšné myšlenky!" spílala jsem si.
Často se mi stává, že v kostele myslím na věci, které moc nesouvisí s tím vším kolem.
Nebo spíš zdánlivě nesouvisí.
Vždycky, když myslím na své děti, myslím také na Marii, matku Ježíše.
Přemýšlím nad tím, co si jako matka podle legendy, pro svého syna vytrpěla. Kolik bolesti musela unést. Hned se mi zdá mé "trápení menší".
Kdykoliv myslím na své rodiče, nemocné lidi , se kterými pracuji, nebo na nenaplněnou lásku muže, vzpomínám na Ježíše a jeho víru, kterou ve slovech předával dál.
Ne jen ve slovech. Údajně i ve skutcích.
A to je to, co mi v tom dnešním světě často chybí.
Mám pocit, že se víc o věcech jen mluví.
Každý ví nejlépe, jak co udělat, ale skutek utek.
"Začni u sebe milá dcero." znělo mi v hlavě.
"Ale jo, vždyť jo".
.
I proto chodím do kostela. Abych si uvědomila v tom klidu, jaké skutky a činy jsem v poslední době vykonala a na čem je potřeba ještě pěkně rychle máknout.
Neumím se modlit podle písma.
V kostele hodně děkuji a taky občas prosím, když ztrácím světlo na cestě.
Náhodou je velmi úlevné, když si v sobě nesete tu víru a pocit, že nejste na věci sami, můžete to probrat s někým, kdo vám hned nenabídne sto padesát zaručených řešení, ale naopak vám dá pocit, že to prostě s naprostou jistotou zvládneme sami.
Taková síla se ve mě probudí pokaždé, když se koukám do tváře panny Marie na obraze.
Jemný, trochu smutný úsměv, pokorně sklopené oči a někde vzadu vzpomínka na její nelehký úděl.
Koukla jsem na Ježíše vedle.
Vypadal, že spí, i když v pěkně nepřirozené poloze.
"Bože holka, Tobě už dneska vážně hrabe" ozvalo se v mojí hlavě.
No dobře. Pro dnešek by to stačilo.
Tak aspoň jeden otčenáš pro lepší pocit.Stejně nevím, jestli říkám všechno správně.
No a co.
On mi určitě rozumí. O tom jsem s naprostou jistotou přesvědčená.
A taky si myslím, že by byl asi hodně překvapený, kolik slov, chlválozpěvů a "omáčky" lidé vymysleli kolem jeho příběhu o jeho svaté rodině.
No co už. To jsme my lidé.
Vždycky jsme toho moc namluvili, a když máme pomoci bližnímu na ulici, tak raději odvracíme pohled a omluvíme si to tím , že byl ožralý.
"Ale no tak!" "Nebuď tak přísná!" "Všichni přeci nejsou takoví" ozvalo se kdesi uvnitř mě.
"Jo,jo, vždyť, já vím" "Chvála Bohu, že nejsou."
Ve jménu otce, i syna i ducha svatého ámen.
Vycházím z kostela přímo do sluneční záře.
Jak jednoduché dosáhnout osvícení, směji se sama sobě.

Před kostelem stojí mladík, a když mě vidí odcházet povídá : "Dnes jen tak krátce?"
" Nám stačí chvilka" odpovím s úsměvem.
Slunce svítí, taška s nákupem je těžká a z dálky slyším hluk jedoucích aut.

S láskou Bi

pondělí 16. července 2018

Odraz v zrcadle


Zdroj pinterest


Uprostřed noci,
jsem náhle ucítila Tvé ruce,
které mě hladily,
jako skutečné.
Slyšela Tvůj hlas ve tmě
a cítila slzy stékat po tvářích.

Cítím Tě ve svém srdci každý den,
i když neznám Tvoji tvář,
i když večer neleháš si ke mě na polštář
a mluvit neumíš.

Vnímám Tě,
jako šumění větru,
který mi ševelí
ty nejkrásnější slova ve vesmíru.
S každým východem slunce,
je zas a znova ztrácím,
aby s jeho západem,
opět vplouvaly do mých snů.

Jsi mým snem,
který žije ve mě.
Jsi mým každodenním dnem,
každým paprskem slunce,
které hřeje
a vyvádí mě z beznaděje.

Jsi mojí součástí.
Jsi zakletý uvnitř mého těla
a já se stále rozhlížím kolem sebe,
ve kterém zrcadle Tě konečně uvidím......

pátek 13. července 2018

Moře ve mě

zdroj Pinterest

Ve vlnách náhle zmizely všechny pochybnosti,
které ještě zbyly.
Pohřbily se samovolně ve slané vodě a
v pěnových polštářích se navždy skryly.
Plavala jsem příliš dlouho,
oslabená chtěním
a svou silnou touhou, moci věci ovlivnit.

Teprve ve chvíli, 
kdy splynula jsem s vlnou,
tam nahoru vyslala důvěru plnou,
teprve v tu chvíli přišlo uvolnění
a jistota, pocit, moment
že tím se teď všechno mění.

Jen hukot moře,
vlny, já a srdce, 
co blahem přetéká. 
A uvnitř mě,
láska k životu nespoutaná, svobodná a bezbřehá.

Důvěra v to,
že všechno je tak, jak má.
I bez mých překotných řešení,
které bez vesmírné podpory stejně nic nezmění.

S vlnami splynutá,
slaná a šťastná.
Milující a živoucí.
Pudově a vášnivě, 
 všemi svým smysly.

Beze všech strachů a pochyb vystupuji z vln a vím,
že i když spláchnu sůl ze svého těla,
moře ve mě zůstane
a já se stávám navždy bdělá.

Otevřené oči, které vidí krásu ve všem,
otevřenou náruč, která zahřívá,
když se Duše choulí zimou
a srdce,
které bije nejkrásnější sonátu všech dob.
Jmenuje se láska.

Děkuji Ti moře.

S láskou Bi

neděle 8. července 2018

Příběh o osamoceném hrnečku, lidském strachu a tisících léčivých polibků


Kousek od místa kde pracuji, je překrásný les.
Uprostřed lesa stojí dřevěná kaple a kousek pod ní jsou kamenné schody, kterými se dostanete k léčivému prameni.
Jezdí si zde pro vodu spousta lidí a všichni věří v jeho léčivé a ozdravné účinky.

Dnes jsem měla štěstí. Nikde nikdo.
Měla jsem žízeň. Nenosím se sebou žádné nádoby a věděla jsem, že u pramene bývá hrneček.
Zbyl už jen jeden.
Krásný, květovaný, keramický a poctivě pálený. S chutí jsem se napila.
Jednou, dvakrát a když jsem ho osvěžená úžasnou ledovou vodičkou pokládala na původní místo, uvědomila jsem si, že jsem měla na rtech perleťový balzám na rty.
Hrneček jsem důkladně opláchla, aby byl čistý pro další příchozí.

Kráčela bosá lesem směrem na louku pod stoletou lípu, kde ráda relaxuji, začala jsem přemýšlet nad tím, proč se my lidé jeden před druhým tak chráníme?
Proč se jeden druhého tak štítíme?
Vzpomněla jsem si na všechny rady o tom, jak si mám vzít vlastní skleničku na pití, když je nás víc, nemůžu pít přímo z láhve, protože tam naplivu, nebo dostanu aft, opar nebo nějaký bacil.Uffff...

Všude úzkostlivě kontrolujeme čistotu sklenic a hrnečků, abychom se nedejbože nenakazili od někoho, kdo pil před námi.
Jako by u nás byla cholery, či mor, nebo nějaké vraždící bakterie, které se přenáší jen pouhým použitím stejného skla na pití.
Když byly mé děti malé, ani jeden z nich to neřešil.
Na výlety jsem brávala jednu láhev vody.
Když začali chodit do školky a do školy, už vyžadovali všechno vlastní.
Už byli oddělováni.
A jim se to líbilo. Bylo to pro ně výjimečné. Dodnes tomu nerozumím.
Místo, abychom se spojovali, setkávali a spolupracovali, tak se stále více oddělujeme.
I taková maličkost, jako použití jednoho hrnečku na pití, mezi neznámými lidmi vyvolá nelibé pocity, nebo problém.

Čeho se tak bojíme?
Přiblížení?
Intimity?
Je to, jako bychom se báli polibku, kdy se dotýkají ústa na ústa.
Všimli jste si někdy, jak málo lidí se navzájem líbá na rty?
A co když je to tak, že ten pramen má léčivou moc pouze tehdy, když si jeho vodu předáváme v jednom hrnečku.
Dotýkáte se svými rty na místě, kde pilo desítky, nebo stovky rtů před vámi.
Možná tisíce. Ten hrneček je tam dlouhou dobu jediný.
Co když není léčivá ta voda, ale ty samotné laskavé nevědomě předávané doteky rtů, které mají sílu a moc, jako polibky z lásky?

Zvedla jsem se ze zelené trávy, kolem mě plno kvítí a vydala jsem se pomalu lesní pěšinkou směrem k civilizaci.
Má zpáteční cesta vedla opět kolem pramene.
Zrovna z něj pily malé děti.
Chvíli jsem se zastavila a koukala na ně.
Pily po sobě z jednoho krásného květovaného hrnečku, který jsem před chvílí svými rty políbila já.
Udělalo mi to velkou radost.
Děti pily, cákaly po sobě a smály se.
Asi jim moje léčivá pusa na hrnečku chutnala.....

S láskou Bi

úterý 3. července 2018

Chvilka na schodech


Zdroj Pinterest

Copak už jsme nepřečetli dostatek motivačních citátů a knih, které slibují úspěch?
Copak jsme neslyšeli stovky nebo tisíce videí, ve kterých se jinými ústy a jinými slovy říká stále to stejné a krásné pořád dokolečka?
Kolik toho ještě potřebujeme uvidět, přečíst a uslyšet, než to začneme žít v každodenním životě?
Přehlcujeme své hlavy nadměrným myšlením, nadměrným přijímáním informací, abychom stejně došli na konci, který se zároveň stává novým začátkem, k pár jednoduchým a jasným slovům, jako jsou život, láska pravda, soucit a čistota.
Přidáte něco?

Dnes jsme kráčela pěšky po schodech do 12 patra kde bydlím, a opět jsem uviděla to krásné podobenství, které prožíváme den co den.
Každý den někde směřujeme, stoupáme a sami sobě občas vytváříme překážky.
I já je na svých schodech měla.
Plno papírů a špíny.
Však jen v některých patrech.
V jiných bylo útulno a čisto a měla jsem pocit, že tak je to správně.
Správně?
Co je to správně?

Když jsem viděla tu špínu pod nohama, vzpomněla jsem si na všechny svoje bolestné prožitky a zkušenosti, kterým jsem dříve říkala chyby a proběhlo ve mě velké uvědomění, že se na svět rodíme jako čisté bytosti, pak se našimi programy a životem vůbec kolikrát pěkně zašpiníme.
Potom se pracně zase snažíme očistit.
Zametat a uklízet, zahlazovat, vytírat, renovovat sundávat přilepené žvýkačky, které jako ty křivdy a zranění máme kolikrát tak pevně přilepené na srdci, že to jde až na po desáté, nebo dokonce posté a někdy taky vůbec.

Každé patro bylo jiné, jako roky, kterými jsem procházela.
Jako lidé, se kterými jsem se stýkala.
Stoupala jsem výš a výš a chvílemi jsem u toho pěkně funěla.
Úsměv na tváři a dobrý pocit z toho, jak to pěkně zvládám.
Když jsem si tak samolibě libovala v té své rádoby moudrosti a napojenosti a moje ego si lebedilo ve své domnělé dokonalosti, zjistila jsem, že v mezi patře před mým bytem je pěkný bordel.
Všude špína a vajgly.
Stála jsem před svými dveřmi a koukala na tu špínu (svou minulost), pěkně z patra a povýšenecky.
"Pche"..."To už bylo". " Už je to za mnou" znělo mi v hlavě.
A pak to přišlo :" Naše přítomnost, je jako ozvěna dnů minulých".
" Necháš - li bordel z minulosti neuklizen, tak se Ti pěkně hromadí, až se Ti začne prolínat do Tvé přítomnosti."

A co z toho vyplývá?
Chceš- li žít krásný a láskyplný život, nezapomeň na svou minulost a zameť si laskavě před svým prahem.
Já jdu na to.