pondělí 6. května 2019

Všechno je jinak





Zase situace nedopadla podle mých představ a přání.
Poprvé to mám jinak.
Bez výčitek, obviňování a sebe trýznění, co jsem udělala, nebo neudělala dobře, či špatně.
Uvědomila jsem si, že není možné změnit mou podstatu, mé nastavení, hodnoty a přesvědčení, která žiji a je mi v nich dobře, jen protože jsou pro někoho neuchopitelné, nebo nepřijatelné.
Kdykoliv jsem šla sama proti sobě a snažila jsem se stylizovat do nějaké formy, která je běžná, nebo spíše žádaná, dostávala jsem dost velké ťafky, tělo stávkovalo a situace se začaly komplikovat.
Trvalo dlouho, než se věci vyjasnily, protože jsem donekonečna přesvědčovala samu sebe, že za to můžu já a snažila jsem ovládat, měnit a hodnotit své pocity a prožitky.
Nelze!!!!
Každý člověk, který ke mě přijde je velký dar.
Někdo pohladí, chytne za ruku jen na chvíli, prohlédne si můj obličej, který chce vidět jen smějící se a jinak odchází.
Jiný tu pomyslnou ruku drží, i když pláču, nebo mezi námi proběhla už spousta názorových výměn a někdy i odloučení. A on stejně zase přijde a za tu ruku mě chytne. Drží a vrací se.
Takoví lidé jsou pro mě diamanty a také potvrzením, že má smysl neutíkat sám před sebou, nechtít převrátit svůj vnitřní vesmír.
Potvrzením, že nejlepší cesta je zamilovat se do toho jaká jsem.
Tak, jako si přeji zamilovat se do partnera.
Milovat ho s jeho špatnými náladami, strachy, zálibami, zlozvyky, větami, které zabolí a vším, co k němu patří.
Copak jde do nekonečna rozdělovat člověka na části?
Miluji Tvé tělo, ale už nechci Tvoji Duši?
Nechci Tě takovou jaká jsi?
Když se budeš chovat jinak, dělat věci jinak, kdyby si to tehdy neřekla, nenapsala, neudělala a bla bla bla....
Copak to opravdu můžeme po někom chtít, aby se roz kouskoval?
Chceme to po sobě? Jsme ochotni to pořád dělat?
Dělat ze sebe cáry a kusy, které vlají prostorem, jako my a naše názory a přesvědčení, když se podvolíme této hře na venkovní pravdu? jen protože se chceme zalíbit zaujmout a neztratit něco pomyslného, co třeba ani nestojí za to?
Dnes si poprvé plně uvědomuji bez výčitek, že jsem jaká jsem a mám to tak ráda.
Dnes opětovně děkuji, že díky své otevřenosti prožívám stále méně bolestivých situací, protože když se projevím hned, mohou se situace okamžitě rozbíhat nebo ukončovat.
Vše se samo děje.
Děkuji.
Bi

neděle 14. dubna 2019

Ježíš za mříží


Autorka fotografie Bára Imrichová
Schovaný za mříží, 
přibitý na kříži, bez hlasu jen tu je
a celou mě, v tom tichu, svou něhou prostupuje.
Kdykoliv na něj pohlédnu, 
jako by směrem ke mě své srdce otevřel,
samovolně vzpínám k modlitbě své ruce
a přemýšlím o tom, co říct by mi asi chtěl.

On je tou láskou, co o ní se mluví,
on je tím soucitným zázrakem, 
který v nás všech trůní.
Legenda, nebo skutečnost,
mezi světy minulými a časem přítomným, 
jeho obraz staví most.

Když vidím ho, tak myslím si, že spí, 
že se mu zdají sny, o krásném království, 
kde všichni lásku uctívají a chápou, 
že právě žijí v ráji a po smrti, jen na další pouť vykročí.
Tím pro mě bude navěky,
symbol sklopené hlavy, koruny a kříže,
když k němu přicházím často bezděky
 a nechávám u něj každou svou malichernou svízel.

Pohlédni na něj.
Co uvidíš?
 s láskou a úctou
Bi

středa 10. dubna 2019

Příběh o mrtvých stromech a několika velkých proč



zdroj Pinterest


Kráčela jsem cestou, která byla kdysi dávno polňačkou.
Dnes už je kultivovaná, upravená, sjízdná  a pro člověka přijatelná.
Už dlouho jsem tudy nešla.
Měla jsem čas, autobus jel až za půl hodiny a chtěla jsem si popovídat se zvířaty v ohradách kolem cesty a taky si natrhat kopřivy na jarní detox.
Mladých kopřiv plno, ale byly moc špinavé a taky u té cesty, po které jezdili místní usedlíci , zřejmě ne moc zdravé.
No což. Aspoň ty koně a ovce pomyslím si.
Kde se poděla ta příroda, která tu ještě před rokem byla?
"Zmizela s pokrokem a taky s pohodlím nás lidí kočko", pomyslím si, když šlapu další metry po asfaltované cestě. Pomalu jsem vystoupila z boční, na hlavní cestu.
Celé mé ráno toho dnes začalo nějak smutně. Vůbec jsem nevěděla co se děje. Prostě někde uvnitř divný smutek z něčeho, co se má stát. Za pár chvil bylo jasno.
Kráčela jsem směrem k zastávce a po levé straně, ano, ano, tam kde máme všichni srdce.
U silnice, ležely spadané ořezané větve stromů.
Měly pupence, nevypadaly vůbec nemocné, ani poškozené.
Ležely tam, jako uříznuté ruce, které krvácely. Některé už začínaly kvést, na jiných byly vidět  kočičky.
U mě v hlavě jediná otázka PROČ?
Už v tuhle chvíli se mi spustily slzy, které nešly ničím zastavit.
Měla jsem asi deset minut do odjezdu autobusu.
Hřbitov, kde odpočívala jedna má bývalá svěřenkyně byl blízko a tak jsem se šla za ní  uklidnit.
Už při příchodu branou něco nebylo v pořádku.
Něco chybělo.
Chvíli jsem stála u hrobu a rozhlížela se.
Ano už vím..Alej...Krásná stromová alej, která zdobila hřbitov, nabízela stín a tvořila neodmyslitelnou atmosféru toho místa. Nádherné košaté stromy, které chránily před sluncem, mnoho desítek let rostly, aby se staly nenahraditelnou a živou součástí prostoru, byly pryč.
Všechny do jednoho. Zbyly po nich jen pařezy a já stála v šoku pod křížem Ježíše, na který svítilo slunce a opět se ho ptala PROČ?
V tu chvíli jsem zahlédl dva muže v pracovních uniformách, kteří si o kus dál u jednoho hrobu povídali. Prostě mi to nedalo a šla jsem jsem za nimi.
"Dobrý den. Prosím vás, proč jste pořezali všechny ty stromy? Byly nemocné?", povídám vlídně.
Pánové se na mě shovívavě podívali a jeden z nich odvětil: "Stromy jsme museli setnout, protože se tady bude stavět nový chodník mezi hroby a ty stromy zavázely. Lidé si stěžovali, že se jim špatně chodí", odvětil jeden z nich.
Stála jsem jako opařená s pusou otevřenou a zmohla jsem se jen na tiché : 
"Děkuji za vysvětlenou. Není to trochu nesmyslné zabíjet stromy, které tady tak dlouho rostly, jen kvůli pohodlnosti lidí a pak tady vysadit nové, abychom to jakože vyřešili?"
"Osmdesát procent toho, co nám nařídí postrádá logiku milá paní", odpověděl ten druhý.
Slunce svítilo, mé slzy nekontrolovaletně tekly a v hlavě jsem měla opravdu velký bordel z otázek, které se draly na povrch.
Kdo si myslíme, že jsme?
Jak můžeme neustále dokola zabíjet všechno živé kolem sebe, jen pro své pohodlí, jen proto, že nám vadí větve na cestě, nebo stromy zasahují do naplánovaného chodníku?
Přijde vám to opravdu normální s naší inteligencí a mozkem, který máme k myšlení a jímž se odlišujeme od zvířat a rostlin , neustále vymýšlet takové hovadiny a podrazy?
Jak bychom se cítili my, kdyby nás jen tak někdo podřezal, protože mu vadíme na jeho cestě?
Když jsem nasedla do autobusu směr domov, sedly si za mě dvě mladé dívky, které mi svým rozhovorem ještě prohloubily beznaděj v mé duši, kterou jsem právě uvnitř prožívala.
U obou dívek rozpadlé rodiny. Několikátý přítel maminky, který si určoval podmínky v domě, který ona s námahou postavila a vzala si hypotéku až do smrti. 
Zakazoval jí psa, kterého si tak moc přála a vadilo mu, že dobře a slušně vychází s bývalým manželem, jejím otcem, se kterým se rozvedla.
Běžná věc, řeknete si.
A já se ptám. Jak můžeme rozhodovat, co je a není dobré pro přírodu? 
Co zabít, anebo nechat žít, když sami máme ve svých životech neskutečný bordel a umíráme za živa?
Jsme ještě vůbec lidé?

Bi

sobota 30. března 2019

Příběh o slepici



Zdroj Pinterest

Pomalu jsem scházela dolů po kamenném schodišti a už teď se usmívala při pomyšlení  na milé uvítání mého skoro 80 letého svěřence, který už skoro neslyší, chodí pomalounku v předklonu a vždy, když mě uvidí rozzáří se, jako slunce a volá na mě : "Vítej děvčátko moje!"
Když k němu přicházím ráno, bývá ještě se zvířaty dole v chlévě a na dvoře, takže po příchodu má první cesta vede většinou právě tam. Nejinak tomu bylo i dnes.
Včera mi ukázal malé králíčky, kteří se nedávno narodili a předevčírem jsem si byla povídat s ovečkami a jejich miminy.
Pro lidi z vesnice běžná věc, i když v dnešní době chová domácí zvířata jen málokdo.
Prostě mám náš společný ranní uvítací rituál mezi slunečními paprsky a zvířaty moc ráda.
Tohle ráno se však pro mě opět stalo něčím speciální.
Když jsem otevřela dveře do chléva, seděla hned vedle nich na malém bidýlku slepice.
Většinou vždycky utečou a rozeběhnou se po dvorku, když se k nim někdo přiblíží.
Zajímám je jen v případě, že nesu něco k snědku.
Poprvé jsem ji pohledem za registrovala a šla dál za svou uvítací radostí.
Když jsme se s dědouškem dostatečně krásně a mile pozdravili, vracela jsem se do kuchyně vařit kávu, stejnou cestou kolem bidýlka.
Stále byla tam.
Nesměle přešlapovala zprava doleva, jakoby na něco čekala.
Najednou jsem dostala nepřekonatelnou chuť, pohladit si poprvé v životě slepici.
Dala jsem jí ještě chvilku na útěk, ale ona stále přešlapovala a čekala.
Začala jsem se těšit, být zvědavá, jestli se mi to povede a velmi pomalu, s úsměvem na rtech, jako rošťácké dítě, které má něco za lubem, jsem se k ní přibližovala s mírně napřaženou rukou.
Trošku z nervózněla, přikrčila se a čekala co bude.
A pak to přišlo. To blaho kontaktu mé ruky s jejím peřím se nedá popsat. Bylo to, jako když hladíte samet. Teplý, měkoučký a lesklý. Taková nádhera.
Pohladila jsem ji jednou, dvakrát a ona stále stála na místě , jakoby říkala: "Ještě!"
Občas kvokla, ale bylo cítit, jak je spokojená. A já byla také..Moc.
Naposledy jsme na sebe koukly, já jí poděkovala za nevšední chvíli a nahoře v kuchyni při vaření kávy jsem se ponořila do svých úvah.
Přišlo mi zvláštní, jak je možné, že jsem slepice brala vždycky jen jako něco "obyčejného ", co lítá po dvoře. Jako nějakou továrnu na vajíčka a součást svého dětství a života na vesnici.
Nikdy mě nenapadlo si na ni sáhnout, natož ji pohladit, nebo mít s ní "intimní" chvilku jako dnes.
Je to jako v životě. Jsme plni předsudků a přesvědčení, která nám kdysi kdosi vložil do hlavy, a nebo jsme si je tam naskládali sami na základě svých špatných zkušeností. Zavření ve svých bublinách rádoby bezpečí, kde máme své vyjeté koleje a rituály, které děláme pořád dokolečka a běda, když nám do nich vstoupí někdo z venčí. Mnohdy se stává, že nevíme jak reagovat. Mnozí z nás zapomněli, jaké je to osvěžující a dobrodružné udělat každý den, nebo aspoň občas, něco nového, něco, co jsme nikdy neprožili, neřekli, nezkusili.
Co nám brání? Strach z neúspěchu, ze zklamání, z toho, že prožijeme něco nepříjemného?
Je vůbec přirozené prožívat stále jen to úžasné a skvělé? Nepřekonávat žádné překážky a výzvy?
O kolik prožitků se připravujeme, když jedeme pořád v tom stejném módu?
Kolikrát musíme ještě prožít něco "nevídaného?"
Toho rána, jsem sama sobě v té vyhřáté kuchyni u vůně kávy slíbila, že začnu experimentovat a každý den si sáhnu na něco, nebo na někoho, jehož strukturu, teplotu, reakci jsem nikdy nepoznala.
Jen tak ze zvědavosti. Prostě pro radost. Zkuste to taky. Zavřít oči a prostě jen vnímat ten dotyk.
Když to párkrát zkusíte, je možné, že se pro vás stane nevšední posezení na vyhřátém kameni, pocítíte přátelství k sedmikrásce na louce, nebo i "obyčejné" slepici, která každé ráno čeká  u vrátek na vaše pohlazení.

Bi




neděle 24. března 2019

Bezmocná minulost


Zdroj Pinterest

 Naše minulost nemá nad námi žádnou moc.
Odchází s každým výdechem, s každým slunce východem a bezpečně nás provází po mé cestě k dnešnímu dni.
Všechny bolestivé i veselé situace, všichni lidé, kterým jsme dovolili, aby nám ublížili, nebo se stali třeba jen na chvíli součástí našich životů, jsou našimi učiteli, pomocníky a průvodci na cestě k sebe nalezení, k pochopení své vnitřní podstaty, nastavení srdce a propojení se, se svým nejvyšším vědomím. 
My sami jsme tím, kdo formuje náš život.
Každá jeho vteřina, všechny události, smích, slzy, zoufalství , velké štěstí i radost, jsou zapsány v naší knize žití, kterou den co den listujeme a skrze svou přítomnost si zároveň píšeme nové a nové kapitoly, které ještě potřebujeme přečíst, než se kruh uzavře.
Pak začínáme s novým příběhem další obsáhlé knihy,v koloběhu věků až do nekonečného a zapomnění.
Všechno, co se nám v životě přihodilo, mělo a má svůj význam a musí se dít.
To je život. Změna, koloběh, výměna, proces, jakkoliv tomu říkáme.
Tato mocná síla uvnitř, nás stále žene vpřed a zároveň navrací k nám samotným, protože naše hluboké prožitky nás samy vedou.
My jsme tím hlasem, který si přeje být vyslyšen.
Poslouchej.....


Bi

pátek 22. března 2019

Stále na Tebe myslím



Zdroj Pinterest

 Pořád na Tebe myslím,
i když vím, že chceš být sám.
Dny plynou, jako voda v řece,
kterou naplnil tající sníh z hor.
Odnáší vzpomínky s Tebou spojené,
kterých bylo jen málo.
Malinko, jak kapek na okně,
pomalu stékajících po skleněné tabuli a
tichounce šeptajících do noci.
Vlastně Tě neznám a ani nevím,
jaký doopravdy jsi, tak PROČ NA TEBE STÁLE MYSLÍM?
Stal jsi se hlasem v mé hlavě.
Hlasem zpívajícím tajuplné písně mému srdci, prolínající se mými sny.....
Hlas znějící do vytracena?
 
Bi

středa 20. března 2019

Otisk




Dnes ráno, když jsem pozorovala východ slunce, najednou jsem si všimla čmouhy, na včera umytém okně. Nebyla to ledajaká čmouha. Byl to krásný a jednoznačný otisk ruky mého mladšího syna.
Do hlavy se mi začaly hrnout věty typu. "Já ho fakt přerazím! Včera jsem to drhla!"
Když jsem zastavila svou mysl, aby přestala produkovat tyhle naučené blbiny, uvědomila jsem si, jak absurdně se my lidé někdy chováme.
Pořizujeme si děti, abychom naplnili své životy radostí a láskou (už to je pěkná naivita, protože nikdo a nic nám život lepší ani plnější neudělá, když my nebudeme chtít) a potom jsme naštvaní při každé příležitosti, protože naše drahé ratolesti neudělaly, co jsme po nich chtěly, nebo naopak toho udělaly mnohem více, jako v případě poťapaného okna.
Zasmála jsem se sama sobě. Tak moc jsem si je přála a teď se tady pohoršuji nad nějakým symbolickým otiskem, který si mohu vrýt do paměti, jako artefakt do srdce, protože rostou opravdu rychle. 
Vím moc dobře, že můj puběrťák, i když se teď docela "nesnášíme", jednou odejde a bude mi chybět to naše hašteření a pošťuchování, tak jako neustálé štěbetání toho mladšího filozofa.
Zajímavé, co všechno nějaká rozmazaná ruka na okně u mě může všechno evokovat.
My lidé jsme postižení čištěním nemyslíte?
Okamžitě mi tento výraz vyskakuje ve spojitosti s naší duševní hygienou. 
Stále něco pročisťujeme.Vztahy, špatné pocity, svou minulost. Máme k dispozici tolik terapeutických metod, jako přípravků na okna v regálech a někdy ty skvrny prostě vyčistit nejdou.
To je fakt divné. Taky jsem to dělala.Čistila všemi možnými i nemožnými způsoby a víte kdy se mi ulevilo?
Jednoho rána jsem se probudila a řekla si:
 "Dost! Dnes je dnes, včerejšek už fakt změnit nemůžu. Jen teď!"
Tak, jako právě teď koukám na tu ťápotu malé ruky, usmívám se a přemýšlím, kolik hezkých myšlenek mi to znamení přineslo. Kolik uvědomění.
Mám ráda čisté výhledy, pravdu a upřímné rozhovory. Nebaví mě chodit kolem horké kaše, a když se scházím s jinými lidmi, tak jen z toho důvodu, abych se dozvěděla, jak se mají, co prožívají, co je v poslední době inspirovalo a udělalo jim radost, nebo je zarmoutilo. Prostě jejich život v plné barevnosti prožívání. 
Řeči o jiných bez jejich přítomnosti mě nebaví.
Když někdo pomlouvá ostatní, zakrývá tím svůj vlastní strach z otevřenosti, aby někdo jiný náhodou nezahlédl, jaký vlastně sám je. 
Projektuje svou nelásku k sobě a nízké sebevědomí. Ale to je zase jen můj pohled. 
Otisk na okně pro mě představuje třeba i ztracenou důvěru.
Můžete flek umýt, vyleštit, ale památka na skvrnu stále zůstává.
Mnoho pohledů, úvah a vět, které vyskakují při pohledu na malou ručku, zdobící okenní tabuli.
Vždycky si můžeme vybrat, který pohled zvolíme.
Můžeme být naštvaní a zkazit si nádherné slunečné ráno, anebo si v klidu vypít kávu, koukat na ten úkaz a nechat proběhnout hlavou vše, co k nám přichází..
Usmívám se a těším se, jak se můj synek dnes bude učit se mnou umývat okna.

Krásný den všem
Bi