úterý 23. března 2021

Příběh o semínkách a dopisu


Art Christine Peloquin

Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila. Nu co co, třeba je to jarní únava. Ale jdi ty kecko, jaro ještě pořádně nezačalo, tak se pořád na něco nevymlouvej.

Možná za to mohla příliš hořká káva bez medu, kterou jsem si chtěla osladit alespoň slastnou myšlenkou. Ten nápad byl opravu sladký, naivní a kýčovitě růžový, jak cukrová vata z pouti, která vás celé upatlá a ulepí, prostě naprosto si vás omotá svou lepkavostí, které se nemůžete zbavit jinak, než že ji celou rozpustíte v ústech, kousek po kousku a pak, musíte ještě důkladně svoji růžovou lepkavou iluzi spláchnout teplými proudy vody, které všechnu zbývající přeslazenost odplaví. 

Ta neutichající myšlenka, pobíhající v mé hlavě, vyzývající k uskutečnění, byla tak živá a provokativní, jako má včerejší výsadba domácí zahrady. Ano vím, podle lunárního kalendáře jsem měla ještě dva dny počkat, ale když tě tvé vlastní chtění tlačí, jako parní válec, k převratným kouskům, jdou čas a veškerá odporučení lety ověřená, stranou. Včera měl jmeniny můj táta. Jmenuje se Jozef, psáno se Z, protože pochází se Slovenska. Nicméně oslava jeho jména se nikterak neodkládá, ani nemění a jiné písmeno, je pouze drobný detail. Za celou moji včerejší hysterii kolem semen, mohl právě můj tatínek. Hned z rána jsem mu zatelefonovala, abych mu popřála pár slov od srdce. Hovor s ním mě naprosto nakopnul a probudil ve mě, doposud zimním spánkem spící, dobrodružnou stránku mojí povahy. Bez velkého rozmýšlení jsem nanosila do koupelny květináče a hlínu. Bez urputných příprav a studia, jsem začala hlínou zasypávat semínka rostlin, které si hodlám předpěstovat na venkovní zahradu. Okrasné květy, zatím zakleté do malých zrníček, kutálejících se mi po rukou, jsem zlehoučka a jemně zasypávala hliněnou pokrývkou. Celý proces sázení a následného zrození nového života mě tak rozradostnil, že jsem si u toho začala povídat a prozpěvovat, což přilákalo mého mladšího syna. Když uviděl, že si povídám s hlínou, nevěřícně zakroutil hlavou a odkráčel vstříc svým pubertálním stavům. Jeho udiveně posměšný a nechápavý obličej mě ještě více vyprovokoval a já si onu chvíli, užívala o to obřadněji. Třešničkou na dortu bylo uvědomění, jak skvělý rituál jsem si dnešním dnem, navzdory všem obecným doporučením vytvořila. Toho dne měl jmeniny můj tatínek. Já byla jeho semínkem, ze kterého jsem vzešla a právě dnes, mě moje neovladatelné chtění navedlo nasypat semena květin do hlíny, abych zachovala koloběh dalšího, nového života. Není to úžasné?! Spojitost s mým tátou mě naprosto nadchla. Budu to dělat každý rok, ve stejný čas. Na Josefa!

Ale to bylo včera. A dnes? Moje mysl vyhlodávala do mého zatím pomalého a líného rána další výzvu. Posílena včerejším nadšením, uvařila jsem si další hrnek hořké kávy a usedla za svůj psací stůl. Vypadalo to chvíli, jakoby probíhal osudový moment v nějakém profláklém romantickém filmu. Však jen do chvíle, kdy mi kočka vylila svým divokým běháním kafe. Polila celý stolek, koberec i postel. Byla jsem nucena vstát a pokusit se zachránit, co se dalo. Většina skončila v pračce a kávy mi moc nezbylo. Postavila jsem na sporák další konvičku. V mezičase jsem hledala dopisní papír a zkoušela, která prupiska vůbec píše. "Psát dopisy ručně, to je nápad. Kdo tohle dělá, prosím tě?" Tyhle hloupé řeči mého já jsem občas nerada poslouchala. Prostě dělám, že je neslyším. Jen mě chtějí znejistět a odvést od mé revoluční myšlenky. Ona je pro mě taky rozkošná, zábavná, radostná a naplňující. Je toho tolik, co mi psaní dopisu drahé přítelkyni přinese. A nejen to. Dostane ode mě dárek. Tak, jako kdysi já od ní. Květiny. Ale pěkně postupně. Před pár lety, byla u mě moje kamarádka na návštěvě. Přivezla mi malinkou, překrásnou kytičku v květináči. Ani jedna jsme neměla potuchy, jak se jmenuje. S přicházející zimou kytka na balkonku zvadla a zmizela do hlíny. Já na ni úplně zapomněla. První rok poté se nedělo nic a ten druhý, se ze zapomenutých semínek, které neumrzly, vyklubala překrásná kytička. S prvním květem jsem si okamžitě vzpomněla na moji drahou přítelkyni. Kvítko jsem velmi opečovávala a starala se o něj přepečlivě, stále neznalá jeho jména. Jemná, drobná a zářivá kvítečka se pro mě stala symbolem našeho nehynoucího kamarádství, které trvá déle než dvacet let a prošlo si bouře, mrazy a také spousty krásných slunečných a naplněných dní. A dnes se chystám poslat dopis, psaný mou rukou. Jen tak, pro radost a pro potěchu, své milované kamarádce, se kterou se teď nevidím. Tentokrát v obálce bude ještě dárek. Semínka. Ano, semínka "naší", květinky. Jmenuje se VITÁLKA. Jak příznačný název pro květy přátelství.

Napsala jsem jen pár slov, u toho usrkávala kávu, která mezi tím vychladla a vzpomínala, na naše společné chvíle. Taky jsem myslela na její balkonek osázený květinami, které každý rok nadšeně pěstovala v centru velkého města. Mnoho let jsem to nechápala. Nebylo to pro mě důležité. Až teď, po mnoha letech, kdy jsem se znovu zamilovala vášnivou a nesmrtelnou láskou do květin, rostlin a všeho živého, dokážu ocenit jakým darem je malé, obyčejné, téměř neviditelné semínko a jakou obrovskou krásu a rozmanitost můžeme prostřednictvím květů nacházet. Představuji si, s jakým nadšením a radostí otevírá obálku, čte úprkem mé řádky, aby pochopila, proč jí posílám sáček se semínky. Vím, že bude mít radost. Je stále jako dítě. Umí se opravdově radovat i ze slunečního svitu a vůně koláče, či dobré kávy. Schovávám dopis do obálky, usmívám se a tiše, jen tak do prostoru zašeptám:" Vítej jaro!"

Krásné dny přátelé

Bi

pátek 19. března 2021

Příběh o ztracené květině




Za oknem je šedivo, ptáci zpívají a já se před chvílí vrátila ze svého balkónku, kde chodím každé ráno sledovat "svou " květinu. Je to zvláštní příběh.
Na jaře letošního roku jsem dostala nějaké sazenice bylin od své maminky. Do této chvíle květináče zely prázdnotou. Byly plné hlíny a v jednom z nich jsem matně tušila kořeny meduňky. V tom druhém byla dlouho jen hlína a dávno jsem zapomněla, co tam bylo dřív. Naposledy jsem tam měla zasazenou nádhernou hortenzii, které mi však před dvěma lety umrzla. Brala jsem z toho květináče hlínu, když pochyběla a nerostlo v něm nic. Až na plevel. Rozhodla jsem se ho vytrhat a zasadit tam sazenice, na které mi jinde nezbylo místo.

Uprostřed plevele a trávy jsem našla dva lístečky, které jsem neznala. Pozorně jsem je zkoumala, 
a pak se rozhodla, nechat je v hlíně růst, abych viděla, co z toho bude.
Zasadila bylinu a už jen zalévala. Postupem času zelených tajemných lístků přibývalo.
Moje ranní cesty na balkónek nabyly dobrodružnou příchuť. 
Nachytávala jsem samu sebe, jak moc se každé ráno těším, co nového se opět vyklubalo. Když se objevily uprostřed hustých zelených lístků bobulky, které by snad mohly vykvést, moje nadšení a zvědavost nebraly konce.
Jak asi kvete? Jakou budou mít kvítka tvar a barvu? Honilo se mi často hlavou.
Když jsem jednoho rána přišla pohlédnout na svou hýčkanou květinu, konečně jsem se dočkala odměny. Byl tam. Nádherný, malinký žlutý kvíteček, který prosvítal mezi zelenými lístky a dral se na slunce. Byl pokrčený, ještě zcela nerozvitý, ale moje radost byla nebetyčná.
Nikdy mě nepřestane fascinovat fakt, že z malinkého semínka dokáže vzniknout a vyrůst nový život. Mnohokrát velmi krásný. Přitom stačí tak málo. Uvěřit, denně pečovat, hýčkat, těšit se a dostane se nám odměny, která rozhodně stojí za to.

Tento příběh se odehrál na jaře 2020. Vzhledem k epidemiologické situaci jsem celý rok nemohla navštívit svou kamarádku, která mi jednou přivezla malou kytičku, na kterou jsem na podzim zapomněla a její semínka se zřejmě zamíchala do zbylé hlíny a toho roku vykvetla. 
Jako důkaz našeho přátelství, vzpomínka, radost a potěšení, v dobách našeho odloučení.
Letos 2021, na jaře, jsem se rozhodla, že si vypěstuji kytičky na balkón a chaloupku sama. Ze semínek. Pomalým růstem a rozhovory s květinami. V mém domácím prostředí vznikla malá botanická zahrádka.
Vysadila jsem i onu ztracenou a znovunalezenou květinu. JMENUJE SE VITÁLKA.

Nevěřím na náhody, tak jako nevěřím, že někdo za mě něco v mém životě udělá.
Ano vím, je snazší, koupit si už předpěstovanou rostlinku a jen ji přesadit do truhlíku, ale není to výsledek naší péče a starosti. Naší trpělivosti a lásky. Nenajdeme v semínku kousek nás samotných, protože se mu věnoval někdo jiný.
Myšlenka semínek, slyšící od počátku můj hlas, který k nim promlouvá, cítí mou pozornost, mě naprosto nadchla. Mám několik květináčů a každé ráno vedu rozhovory za zavřenými dveřmi.
Věřím, že semínka začnou klíčit podle mé péče a já se na ten moment moc těším.
Je to tak prosté. Koupit pár semínek, zasypat hlínou a pečovat.....
Nezapomínejme, že jsme také ze semínka. Jak o nás bylo pečováno, takoví jsme...
Květiny, rostliny, stromy,  všichni ze semen, všichni jedno jsme..........
Krásné jarní dny přátelé.

s láskou Bi

sobota 6. března 2021

Bahno


Začalo to hezky. Vlastně je to skoro pravidlo. Je krásný slunečný den. Přijela jsem na chaloupku, abych se prošla s pejskem, nadýchala se v lese čerstvého vzduchu a zkontrolovala moje oblíbené stromy a místa v okolí. Trasa byla předem daná. Mám ji moc ráda, toulám se tam, kdy to jen jde. Zatím mě neomrzela. Pokaždé uvidím něco nového a hodnotného. Navíc se zcela jistě pokaždé, když tudy kráčím, ještě něčemu přiučím.

Nejinak tomu bylo dnes. Pes Adam už měl připnuté vodítko a mě v hlavě prolítla věta : "Vezmi si na nohy gumáky." V tom teplém suchém dni mi to přišlo absurdní, ale měla jsem výbornou náladu, takže jsem se poslechla. Nu co, pro někoho budu vypadat možná jako blázen, ale to už dávno neřeším. 

Hned za brankou jsem v lese potkala pána s fenkou, který si chtěl povídat. Prohodili jsme pár vět a já přidala do kroku, ať jsme brzy na mých oblíbených místech. Slunce zářilo nad hlavou, nikde ani mráčku, den vybízel k procházkám a jarním plánům. V hlavě se mi honilo všelicos, přes louku plnou květin, záhonek ředkviček, až po rozkvetlou nádhernou jabloň, kterou jsem právě dnes chtěla navštívit.

Už ve chvíli, kdy jsme se blížili k místu, kterým jsem musela projít, bylo jasné, proč mě má mysl vybídla ke vhodné obuvi. Cestička mezi stromy byla z kopečka, v mírném ďolíku, tudíž sníh, který roztával, utvořil jezírko a dost hluboký, i široký bahnitý prostor. Pes se prodral mezi stromky a já musela skrz. Nohy v gumákách se mi nořily hluboko do bahna a najednou přišla myšlenka, která mě provázela až za roh, kde na cestičce, slunce bahno dávno vysušilo a zbyl jen krásný travnatý chodník. Takový kousek. Vlastně za rohem. Naskytla se mi překrásná podívaná na celou krajinu. Kdybych neměla gumáky, tak se tam nedostanu. Nemohla bych projít. Vlastně mohla, ale měla bych špinavé boty až po kotníky a zřejmě by se nejednalo o příliš příjemný zážitek. Byla jsem dnes dobře vybavená.

Okamžitě mě napadl příměr s naším životem. Kolikrát přijdeme k obrovskému bahnitému jezeru a z nejrůznějších důvodů ho nedokážeme přejít. Naše zahnívající prožitky, smutky a hnijící minulost, jsou pěkně hluboké a smrdí až na dálku. Mnohokrát se rozhodneme obejít, nebo raději nevstoupit do oněch nepěkných situací. Ony však stále zůstávají  a mokvají, než se k nim dostane alespoň pár paprsků slunce. 

V našem životě to může být vědomí toho, že si každý takovou bažinu někde tvoříme, hýčkáme a snažíme se na ni zapomenout. Ve chvíli, kdy připustíme, že existuje, získáváme nástroje, jak ji překonat. V mém případě to byla věta, kterou mi mé podvědomí vyslalo už před procházkou. Tak moc jsem toužila vidět mou oblíbenou slunečnou stezku, že jsem poslechla. A dobře jsem udělala.  Najednou mi totiž bahno přestalo vadit. Nebylo pro mě důležité. Prostě jen součást mojí cesty. Prošla jsem jím se zabořenými kotníky, avšak bez větších problémů a nelibých pocitů. A hned za rohem na mě čekala odměna v podobě překrásně prosluněné cesty. Dnes jsem byla na své bahno připravena. Nastal správný čas. 

Často jsme na sebe, zbytečně ve svých životech přísní. Podléháme tlaku okolí a zapomínáme na svůj vlastní rytmus a osobní nastavení. Je dobré se nenechat zmást. Jen my dobře víte, kdy a jakým způsobem situaci, která zahnívá v našem životě můžeme a dokážeme zvládnout. 

Na zpáteční cestě, jsem chtěla ještě pozdravit stromy v aleji na druhé straně lesa. Když jsem přišla k onomu místu, přes cestu ležel velikánský strom. Pochopila jsem. Dnes ne. Rozhodla jsem se zbytečně neuvádět v nebezpečí ani sebe, ani našeho milého pejska, jen pro svou touhu uvidět milovanou alej. Naše urputnost a tvrdohlavost, nám občas také dokáže pěkně zavařit. Vím o tom své. 

Otočila jsem se tedy na patě a nechala se pomalu dovést pejskem až na zahrádku. Byl to krásný den.

S láskou Bi

středa 13. ledna 2021

Čistota

 

Namalovala Alexandra Epps
                        Namalovala Alexandra Epps


Venku nesměle svítá a kolem pouličních lamp radostně poletuje sníh. Bílý a osvěžující. V ulicích pomalu začíná běžný život. Lidé pospíchají , jako obvykle a někteří si toho možná ani nevšimli. Z nebe nám posílají další závěje čistoty. Tak potřebné v každé době. Ano. Sníh je pro mě symbolem čistoty a klidu. Také jednoty. Když krásně zasněží, krajinu to zcelí. Kéž to dokážeme i my lidé.

V ulicích slyším zvuky lopat, které čistí chodníky. Jistě. po čistotě se totiž nešlape. Ale, když chceš, zlehýnka našlápnout, můžeš uvidět svoje kroky. Kam jdou, jestli se s někým potkávají, či chodí osamoceně pořád dokola.

Když je sníh čerstvě napadlý, čisťounce bílý, všichni ho milují. Libují si a laškovně si s čistotou pohrávají, dokonce staví sněhuláky, nebo sněhové domy, najedenou z čistoty duše tvoří, jakoby bylo nutné všechno stihnout než roztaje. Ano, čistota je skvělým tvůrčím materiálem pro cokoliv. Je velmi přizpůsobivá a stabilní, když už z ní něco vznikne. Může se však postupem vlivu okolního světa začít pomalu ztrácet. Jako tající sněhulák, kterého všichni milují, jen když je bílý a krásný. Když začne vadnout a mrkev má trochu nakřivo, lidé odvrací zrak. Se sněhem většinou přichází i mráz. Aby ho alespoň na chvíli udržel při životě. Také jako opětovné prozkoušení, jak teplá a vroucí jsou naše srdce. Jak silný mráz vydrží.

Ze sněhu mají vždycky největší radost děti. Ony jsou také čisté, jemné a křehké, jako sněhové vločky. Kdykoliv nasněží, malé dětičky se radují a výskají štěstím. Možná proto, že cítí tu naději, která padá z nebe. Čistota stále existuje, říkají sami sobě tichými vnitřními hlásky.

Na chvíli, na pár dní, může přikrýt všechno, co se nám nelíbí a nechceme my dospělí vidět. Třeba binec na zahradě, přetékající popelnice, rez na střeše našich aut, či bolavé rány v našich často nečistých duších. Najednou všechno vypadá krásně a jednolitě. Dokonale. Je pozoruhodné, že sníh nepadá na požádání. Již pěknou řádku let je velmi vzácným úkazem. Jakoby na příděl. Možná, možná, když všichni zapracujeme na vlastní čistotě a teď nemyslím té voňavé a povrchové, ale té neviditelné uvnitř nás, kultivující a povznášející ducha, možná pak zase začne sněžit na začátku zimy a vánoce budou bílé, jako dřív. Syn Boží se bude opět rodit do čistoty.

S láskou Bi

úterý 12. ledna 2021

Oslava mé první sbírky básní

 



POZOR! POZOR! MÁM VELKOU RADOST

Drazí přátelé a moji laskaví čtenáři.

S velikou radostí vám oznamuji, že jsem dnes v noci porodila svou první elektronickou sbírku básní INTIMITY MÉ DUŠE.
Pro všechny, kdo se chtějí nechat pohladit slovy, pošlu ráda do vašich e mailů,
které mi prosím pište na ten můj brigita.tothova@seznam.cz
Dar za přečtení je čistě dobrovolný,
tak jako tištění a další šíření mých textů.
Váš případný finanční dar bude využit na výtisk mých dalších úvah, příběhů a myšlenek.
Jsem velmi šťastná, že se mohu s vámi podělit o kousek sebe samotné.
Děkuji za podporu svému milovanému muži Michalovi
a vám všem, kteří mě provázíte na mé autorské cestě.
Stále kráčím a těším se na další porody.......

S láskou Bi

neděle 10. ledna 2021

KoŘeNí



Včera při vaření, se mi stala zvláštní věc. Krájela jsem si v poklidu zeleninu, na vymyšlený pokrm. Cibule, brokolice a cuketa. Bylo to moc zelené. Přihodila jsem trochu kukuřice a pár mrkví na kolečka. Zelenina se spíše napařovala pod velkou poklicí, a když jsem poklici zvedla, vypadala úchvatně. Ty barvy mě naprosto fascinovaly. Jsem zvyklá používat koření. Mám ráda indické, orientální, minimálně sůl a pepř. Mé kořeny sahají do Maďarska. Miluji výrazné jídlo plné chuti. 

Tentokrát zeleninová pánev vypadala tak lákavě, že mou ruku s kořením zastavila. Uvědomila jsem si, že vlastně ani často nevím, jak která zelenina opravdu chutná. Protože ji neustále upravuji. Přisoluji a kořením. Pomalu jsem se naklonila nad zářivě barevnou hromadu a pocítila krásnou vůni. Zeleninka byla akorát na skus. Žádná rozvařená kejda. S nadšením a zvědavostí jsem si nabrala do misky a kousek po kousku ochutnávala pravou chuť zeleniny, kterou tak často jím. Ani špetka soli, či něčeho jiného. Jen pravé chuti. Byla jsem nadšená. Jistě mám mezi vámi mnoho přátel, kteří takové situace prožívají dnes a denně, ale pro mě to bylo naprosto nové a objevné. Ne jen kvůli chuti zeleniny. Myslíte, že by jste pozřeli maso zvířete v jeho původní a ničím neupravené chuti?

V životě si přece pořád něco měníme k obrazu svému. Zeleninou na pánvi k obědu počínaje, přes filtry našich fotografií, upravené texty bez chyb a stylisticky vytříbené, oblečení bez skvrn a děr, do mýdel přidáváme vůně, halíme svá těla do voňavek, proti slunci máme sluneční brýle a opalovací krémy, aby se nás nedotkly jeho paprsky. Pořád se před něčím chráníme a něco měníme. To, co dávno vyrostlo ve své dokonalosti neustále kultivujeme, ať jsou to rostliny, zvířata, či naše děti a ve výsledku i my sami. Pořád na něčem pracujeme, aby to bylo ještě dokonalejší a hlavně podle našich představ. Sypeme si své oblíbené koření do vztahů, které si přejeme žít, ty které nám nechutnají splachujeme v záchodě, protože jim prošla záruční lhůta, nebo jsme je přesolili, či přesladili.

Potřebujeme tolik cukru. Stále sladíme buchty, kávy, čaje, ať se cítíme alespoň na chvíli sladce, milovaní a chtění. Sladká chuť nám zvyšuje pocity radosti. Však jen do chvíle, než si stoupneme na váhu, či zjistíme, že nedopneme další kalhoty. Pak zase jíme sladké na žal, protože co jiného už z toho života máme? Tak jako utíkáme od skutečných a pravých chutí jídla, tak moc se bojíme , štítíme a jsme neochotni prožívat skutečnost v našich vlastních životech. Každý z nás si jistě dobře vybaví situace, které by raději vymazal ze svého života. Ale bez těch skutečných chutí to nemůžeme být my. 

Stále čtu o naslouchání své duši. Kdykoliv komunikuji sama se sebou, musím být připravena na to, že se dozvím i pro mě nepřijatelné a nechtěné věci. Samu sebe pak ukacávám, že to přece musí být jinak. A ono není. Další skutečná chuť situace přijde, ať se mi to líbí nebo ne. Stane se. Proběhne a je na mě, jestli se smířím a přijmu její příchuť.

A tak je to i s láskou. Kolik jsem toho přečetla, kolik mužů ve svém životě potkala a mylných názorů, doporučení, či poselství se držela. Tolik proplakaných nocí, tolik vína a čokolády. Tolik nekonečných sebedestruktivních večírků marného chtění, plných koření, které štípalo a dlouho bolelo, jako ty nejsilnější chilli papričky....Je to pryč. Láska si mě našla sama. Je velmi silná, hluboká, očistná. Není vůbec jednoduchá a neustále nacházím její nové chutě a příměsi. Kombinace chodů se občas komplikují a já ochutnávám. Jako včera svou nádherně barevnou zeleninu.

Přitom je to tak nesmírně jednoduché. Všichni do jednoho dobře víme, co potřebuje naše tělo, ať je zdravé, jaké potraviny jíst, jak se hýbat, jak myslet, jak se cítit, jaké vztahy pěstovat. Proč se trápíme? protože se neposloucháme a používáme hodně koření. Dnes nechávám opět svou kořenku ve skříni.....

Krásný den vám všem přeji

Bi

pondělí 4. ledna 2021

Příběhy





Sedím u svého okna a z veliké výšky najednou zahlédnu lidské příběhy. Je jich tak mnoho, že nejdou spočítat. Některé laškovně poletují vzduchem, jiné, visí na stromech a nemohou se vymanit z objetí větví bez listí. Další padají a zvedají se ze země, jako špinavé papíry, poletující vzduchem při vichřici.

Některé jsou napsány na krásných pastelových papírech, úhledné, vypadající bez poskvrny a dávající pozor, aby se neumazaly od těch zamaštěných ležících u popelnic. Jen se nezašpinit. Neslyšet, nevidět nic zlého, nečistého a pobuřujícího. Raději létají vzduchem a bojí se dotknout země. Život ve výškách a věčných iluzích je vlastně ochraňuje. Jejich jemná struktura velmi těžce snáší pády, křivdy a zranění. Jistě i pastelové příběhy plné strachu ze špíny a zla, jednoho dne pochopí, že občas je dobré uvidět pravdu na zemi v její nejsyrovější podobě a smířit se s tím, že to tak prostě v životě chodí. Přestat bojovat a klidně občas upadnout, ať zase mohou vzlétnout. Po každém pádu do kaluže totiž vychází slunce, které usuší veškerý lidský příběh, ať je jakýkoliv. A lehounký větřík pochopení, pokory, odpuštění a moudrosti, nás opětovně odfoukne trochu dál a výš.

Pak jsou tady příběhy, psané obyčejnou tužkou. Jdou vygumovat. Jsou napsány, jakoby na zkoušku. Bývají to příběhy, ve kterých se ještě lidé nerozhodli kým jsou, kam jdou a jaké dary si do života přinášejí. Občas se snaží vygumovat části svých životů, aby na ně zapomněli. Bláhoví. I když tužku smažou, zůstává otisk po jejím hrotu a jednou psaný příběh, doopravdy nikdy nezmizí. Jen jako.

Ještě jsou tady příběhy, které potřebují být zachráněny, objeveny a sdíleny. Příběhy okamžiků, které spojují, naplněné léčivými emocemi a všemi barvami smutku, štěstí i lásky. Každý jsme alespoň jeden takový silný příběh ve svém životě prožili. Přesně tyto příběhy každého z nás, skutečné a v nejhlubší osobní pravdě odžité, jsou nesmírně ozdravné a dávají našim životům smysl. Jdu si zavzpomínat na ty své. Odžité, od bolené, odpuštěné a naplněné až po okraj....A další začínají...Jaká krása....

Mějte se milovaně se svými příběhy

Bi