sobota 9. února 2019

Osobní důležitost



Zdroj Pinterest


Dnes se mi po ránu v hlavě honí slovíčka OSOBNÍ DŮLEŽITOST.
Každý den milióny lidí prožívají osobní tragédie a většinou si toho ani nevšimneme.
Prostě život říkáme.
Ve chvíli, kdy se přihodí něco nám a nemusí to být nic až tak hrozného, máme pocit, že se náš svět rozpadá na kousky a jsme na nějakém dně, které ani nevíme jak vypadá, protože každý prožívá dna i hloubky jinde a jinak.
V takových chvílích přestáváme vnímat okolní svět, uzavíráme se do sebe a utápíme se ve své bolesti.
Ano je potřeba projít si všechny emoce a procesy. Nic neopominout a nevytěsňovat, ale pak je dobré se jednoho dne rozhlédnout kolem sebe.
Uvědomit si, že my nejsme středobodem vesmíru.
Pochopit to, že lidé kolem nás prožívají také svá trápení a úskalí.
Když si toto uvědomíme, pak máme už krůček k tomu nabídnout pomocnou ruku spolu trpícímu, abychom se přestali utápět ve své sebestřednosti a sebe litování, neboť to jsou právě ty procesy, které nám pomáhají odrazit se od našeho vlastního pomyslného dna.
V této chvíli se nám také velmi hodí pohled do naší minulosti.
Ovšem jen takovým úhlem pohledu, abychom si připomněli všechna dřívější dramata, která jsme zvládli a přežili, tak jako zvládneme to dnešní.
Naše minulost, je jako náš motivační diář, který nám ukazuje, jak jsme dobří.
Když pochválíme sami sebe, místo lítosti a zaměříme svou pozornost na dramata ostatních s nabídkou pomoci, opět se stáváme jednotní a propojení s osudy jiných lidí, se kterými jsme ve skutečnosti nikdy oddělení nebyli.
Jen my si stále dokola vytváříme iluzi osobní důležitosti.
Nikdo není důležitější. Žádný problém není malý, ani velký.
Rozdíl je pouze v tom, jak na danou situaci pohlédneme.

Někdy jen moment stačí a promění se vše.
Někdy stačí jen chvilka a srdce ve dví zlomené.
U kávy prožíváš si, svoje vlastní drama.
Aniž to tušíš, 
kouká na Tebe přísedící dáma.
Moment, co ona nechápe, se Tvou skutečností právě stává....

Bi

čtvrtek 7. února 2019

K sobě

Zdroj Pinterest
 
Čím blíže se navrátíš k sobě, 
přestáváš potřebovat spoustu věcí, lidí, myšlenek, situací a pocitů.
Je to, jako let balónem do oblak, kdy odhazuješ zátěž plnou písku,
která Tě tak dlouho tížila a držela při zemi.
Najednou víš, co máš udělat, ať se cítíš lépe a jsi šťastný, svobodný a nezatížený.
Už Tě netíží Tvá minulost, ani to, co jsi prožil.
Nezatěžuješ se tím, co si o Tobě myslí jiní, ani tím, co od Tebe očekávají.
Netíží Tě ani přemýšlení nad tím, co Tě čeká.
Strach mizí.
Stoupáš vzhůru směrem k sobě a cítíš velkou důvěru a pokoru, 
protože víš, že cokoliv se stane, je dobré.
Jsi vysoko a vidíš všechny problémy z výšky a nadhledu pozorovatele, 
který nesoudí, nehodnotí, jen kouká kolem sebe a přijímá vše, co mu život posílá.
Vítr si pohrává s Tvými vlasy a Ty letíš, i když nevíš kam.
Vstříc, svým každodenním dobrodružstvím.

Bi

sobota 2. února 2019

Volání bohyně Birghit (na počest Imbolcu)



Zdroj Pinterest
Volám Tě k sobě Bože ve mě,
volám Tě  do svého srdce, kde je Tvůj domov.
Nesu si Tě hluboko, tak jako Tvou čistotu a sílu.
Prosím buď mi vždy nápomocen při mých rozhodováních,
nedovol, abych sešla z cesty čistoty a upřímnosti. 
Prosím pomoz mi citlivě a laskavě hledat slova, abych neublížila sobě ani jiným ve svém projevu.
Pomoz mi zbavit se strachu z neznámého a otevři mé srdce i oči dokořán, 
at dokáží vidět a cítit pravdu bez iluzí a příkras.
Pomáhej mi chápat poselství, která ke mě přichází a porozumět řeči matky Země.
Pomoz mi prosím zvládat všechny mé zkoušky s lehkostí přítomného okamžiku,
bez lítosti, smutku a trápení, s vědomím toho, že vše co jsem si v životě naplánovala je dobré a
slouží k mému posunu směrem k srdci.
Směrem k mé pravé podstatě. Směrem k Tobě.
S láskou a úctou Bi

pátek 1. února 2019

Meditace přítomného života



Naš milá kočka Timea

Leželi jsme s mým mladším synem Adamem u televize a když mi lehla kočka na břicho, vzala jsem mobil a vyfotila ji.
Miluji tyhle nečekané okamžiky, které můžu zachytit.
Najednou Adámek zvážněl a povídá : "Mami proč pořád musíš fotit?"
"Protože mě to moc baví Ady", odpověděla jsem.
Dál jsme koukali na pohádku a před spaním jsem si vzpomněla na článek, který jsem přelouskala toho dne, o tom, jak pracují spisovatelé.
Zmiňovanou pisatelku také psaní velmi bavilo. Psala stále a pořád, každý den. Tak jako já.
Mozol na zadku, jak popisovala.

Další věc, kterou miluji, jako focení.
Psaní. O čemkoliv, kdykoliv to jde, nejrůznější styly a nálady.
Jsou to mé vášně, tak jako chození pěšky, šumění lesa, nebo v posledních měsících i samota.
Když si člověk najde věci, které dělá opravdu se zanícením, stává se jeho život mnohem barevnějším.
Minulý rok v létě, když jsme se sama toulala lesy a kolem řek, fotila a psala, uvědomila jsem si, jak naplněnou duši mám.
Kolik rozměrů veškeré krásy kolem dokážu díky svým vášním uvidět.
Mám to v životě každý den.

Velmi zvláštním způsobem odešla ode mě potřeba chodit na nejrůznější setkání, kde probíhají meditace, nebo vizualizace, našeho vysněného, neskutečného života. Takového jaký si přejeme.
Jednoho dne jsem po této akci ucítila, že si to nechci jen uměle vytvářet, ale mít ten život podle svých představ každý den.
Když jsem dala naplno průchod svým tvůrčím činnostem, bez ohledu na okolí, bez ohledu na to, že to není mé zaměstnání a začalo mi být úplně jedno, jestli se to líbí jiným, nebo nelíbí, začal se můj život proměňovat, jako živá fotografie, jako divadelní hra bez konce, jako mraky, které stále plynou a vždy něco přinesou.
Ta radost z přítomné chvíle, kdy foťák udělá cvak a zachytí okamžik, nebo popsaná stránka v notesu, jsou těmi radostmi, vizualizacemi a mou každodenní skutečnou meditací, do které vstupují živí a opravdoví lidé.
Často se stává, že své texty nepřepisuji. Už se k nim nevracím. Opravím chyby, trochu učešu a posílám do světa.
Stává se mi, že můj vlastní text si mě pak najde v pravý okamžik, skrze sdílení někoho jiného.
A to mě moc baví. To inspirování a obohacování se s lidmi navzájem.
To jsou pro mě barvy života, které k nám proudí skrze naše záliby, nebo vášně, nebo jen oblíbené činnosti.
Čím více často svou oblíbenost děláme, tím více se stává součástí našeho života, našich osobních rituálů a troufám si napsat, že i formuje naši osobnost.
Jemně, laskavě a znenadání.
A pak se lehce stane, že uvidíš z okna vyšlapané srdce ve sněhu, uprostřed hluku velkoměsta, to srdce vyfotíš, protože Tě inspiruje a ještě k němu napíšeš článek, protože fotografii máš spojenou s prožitkem.
Ten příběh si přečte spousta lidí a inspiruje je to dalšíma dalším činům, příběhům, fotografiím a prožitkům. A tak pořád dokola.
Není to úžasné?
Tohle všechno dokáže vášeň, nadšení a tvorba všedního dne.
Velká meditace Tvého přítomného života.
Jdeš se mnou meditovat?
Bi


úterý 29. ledna 2019

BEZ iluze


Zdroj Pinterest


Dnes ráno na mě v poště čekala zpráva o odchodu milované paní učitelky mého syna, která je učila matematiku a děti ji měly moc rády.
Už včera si postekl, že je neučila a měli "tu jinou" paní učitelku.
Pak na mě za pár hodin vyskočily fotky objímajících se lidí, kteří se v nedávných dobách vůbec neměli rádi, ba si byli nepříjemní a teď jsou údajně báječnými přáteli, následně příběh muže, který střídá ženy jak ponožky a využívá jejich postavení pro svůj zisk.
Další a další kostky, které cvakají do obrazců.

Během tohoto týdne, kdy jsem ulehla doma s nemocí, kterou jsem si odžívala mnohaleté nánosy uložených smutků, lítostí a křivd, jsem začala zažívat pozvolné odhalování další pravd a obrazů,
které byly dříve více či méně v mlze.
Začaly ke mě proudit informace, aniž jsem chtěla, o rozuzlení některých mých letitých představ a hlavně iluzí.
Jak to všechno spolu souvisí?
Vše dohromady spojuje právě ono slovo ILUZE.

Když jsem byla malá holka, všichni mě milovali. Tedy, aspoň jsem se tak cítila.
Prožívala jsem báječné bezstarostné dětství a pak, když jsem nastoupila na střední školu a objevily se první "problémy" s tím jak vypadám, myslím, chovám se, tak se mi zhroutil svět.
Nebyla jsem připravená na skutečný život.
Viděla jsem jen ty krásné věci. Když se mi stalo něco "špatného", tak jsem se vysloveně hroutila, jako malá holčička, která nedostala panenku pod stromečkem.
Není to přehnané, ani nadnesené.

Musela jsem si prožívat čím dál silnější a náročnější zkoušky, abych se postavila nohama na zem a dospěla.
Absolutního pocitu uzemnění a zpřítomnění jsem pocitově došla teprve sve svých 42 letech, minulý rok, kdy jsem byla hodně sama a právě mé iluze začaly mizet, jako pára nad hrncem.
Pravdy se mi začaly ukazovat v těch nejhrubších podobách.
Zprvu, než jsem se zorientovala co se děje, jsem byla lítostivá, pak jsem bojovala, vysvětlovala a zbytečně se vyčerpávala a obhajovala své fikce sama před sebou neschopna, nebo spíše neochotna uvidět pravou podstatu věcí.
Proto jsem byla mým nad Já uvržena do samoty a ticha, kde jsem postupně přijímala a začínala chápat, kde to jsem.
Mé nohy vrůstaly do země, jako pevné kořeny a nohy při chůzi občas pěkně bolely, jak se fyzické tělo bránilo kráčet vpřed novému životu.
V pravdě a bez iluzí.

Tento týden, v tichu sama se sebou prožívám opět ty pocity skutečnosti. Občas zabolí u srdce.
Už je to ale jiné. Už vím.
Všechno patří do života. I lež, přetvářka, podvody, manipulace. Jsou tady. Opravdu nás nikdy nebudou milovat všichni lidé na světě.
Taková je momentálně má pravda. A to předávám i svým dětem. Proto nebudu litovat svého syna ze ztráty paní učitelky a vysvětlím mu, jaký je život. Ve všech jeho podobách.
Kdykoliv jsem nebyla pravdivá a balila věci do růžového papíru, pak jejich rozbalování opravdu moc bolelo.
Kdykoliv jsem se snažila ochránit své děti, přátele či bližní, situace se ještě zhoršila a museli si projít složitější zkouškou, než byla ta původní.
Momentálně jednou z nejobtížnějších věcí pro mě je mlčet, i když vidím a dovolit,aby se věci samovolně staly.
Děkuji všem, kteří mi přinášíte informace a tím mi velmi pomáháte strhávat další a další saténové jemné šátky mých iluzí.
Děkuji všem, kteří jste ke mě za všech okolností upřímní a pravdiví.
Bi

sobota 26. ledna 2019

Možná.....




Zdroj Pinterest

Možná..
Možná je to opravdu tak, že nás od našeho životního štěstí a pohody paradoxně odvádí a zdržují naše nenaplněné životní, sny, záměry a tužby, které v sobě nosíme desítky let, a za kterými se honíme, jako vzteklí psi po lesích, dokud neulovíme nějakou pořádnou kořist, v podobě alespoň jednoho naplnění.
Když už se nám to povede, tak máme další důkaz o tom, že to funguje a přání se plní, ale stejně nejsme stále spokojení.
Právě naopak přání přibývá, protože když to šlo jednou proč ne víckrát, proč ne vždy?
Opět se dostáváme do začarovaného kruhu hledání a ztrát, bojů, utrpění, slzí, proher a zase zvednutí, abychom si uvědomili, že opět stojíme na začátku své fikce o snu, který se nám stále nenaplnil. Upadáme do beznaděje a stále se snažíme ty pomyslné kruhy opakování se přerušit, přetrhnout a vést jinudy. Podle nás  a naší, vůle, či představy. Jaká pýcha! Opravdu si myslíme, že můžeme ovlivnit vše co se nám děje v životě? Také jsem si to myslela a byla pyšná.
Kdo určuje, co se nám za ten život naplnit?
Máme opravdu takovou moc, abychom vše svou myslí, vůlí a rozhodnutím mohli dokázat?
Anebo to je úplně jinak.

Možná každá duše před svým zrozením dostane do rukou posvátný svitek, ve kterém je napsán celý jeho osud. Ten má zde na zemi naplnit. Každý svým způsobem, každý s jiným úkolem a posláním.
Každá duše se přichází naučit něco jiného.
A každá duše, během svého života na zemi zapomene, co měla jako zadání napsáno v posvátném svitku. 
A tak nejdříve úpěnlivě hledá a projde si všemi emocemi, bolestmi i štěstím, které může v lidském životě poznat, aby nakonec došla do bodu, kdy se zastaví a zjistí, že i když si naplnila všechny sny a touhy, pak stále není šťastná.
A to je ta chvíle na otázky.

Proč si se narodila milá duše?
Co si se přišla naučit?
Co chceš prožívat?

Prošla jsem tímto bodem. Mám vše. Milující rodinu, zdravé děti, domov, pár opravdových přátel i naplňující práci. Potkala jsme také ve svém životě muže, kteří mě milovali a já je a skrze ně přišli na svět naši synové. Prošla si mnohým utrpením, abych si dokázala vážit radosti a přijala všechny barvy života.
Nyní má duše začíná naplno prožívat fázi přítomného okamžiku a plynutí, bez všeho toho chtění, přání si a pachtění se za něčím. Nestarám se o to, co bude a jak bude. Nemám strach.

Zažívám nebývalý klid, protože dobře vím, že i když nevydám desítky knih, neuvidím spoustu moří a oceánů, nebudu mít moderně vybavený byt a třetího manžela, i tak dokážu dál prožívat lásku ve všech jejích podobách. Lásku, pro kterou se znovu a znovu rodím.
Mým úkolem zde, je stát se lepším a laskavějším člověkem.
Přišla jsem se naučit s pokorou a úctou přijímat vše, co ke mně přichází, ať už je to do tzv. "špatné", nebo dobré a podle toho se jen v přítomnosti rozhoduji, bez vlivu minulých křivd, co chci a co už nechci ve svém životě prožívat.
Přišla jsem se opětovně naučit přijímat všechny úkoly, které jsem si sama vybrala, abych naplnila svůj osud.
Osud, který je jako nekonečný film, prolínající se časoprostorem věků a příběhů.

S láskou Bi


úterý 15. ledna 2019

Výtahová chvilka




Bylo odpoledne běžného dne a my dva se sešli před výtahem.
U nás v domě jsou výtahy dva.
Jeden nákladní, na ten jsme právě čekali a druhý malý, ale ten skoro nikdy nejezdí, protože baví  lidi z domu demolovat jeho dveře, nebo nějak jinak ho poškozovat.
Je to způsobeno tím, že v našem domě, který tady stojí již skoro 45 let má 17 pater, se neustále mění osazenstvo, podle výše sociálních příspěvků.
Tudíž je u nás velká povahová rozmanitost a skvělá šance, se každý den zdokonalovat v dovednosti, jak nehodnotit, nesoudit a neposuzovat.
Protože bydlím ve 12 patře, často se mnou začnou lidé samovolně komunikovat.
Po pár vyřčených větách se můžete dozvědět o člověku opravdu hodně.
Ani tentokrát to nebylo jinak.

ON: "Bože, to je hrozný bordel. Já bych tady nechtěl bydlet, ani zadarmo", pronesl bokem ke mě, rozhlížejíce se po oprýskané růžově natřené kabině, kterou zdobí různé nápisy a pokusy o realistické milostné básně. 
Mimichodem tahle věta je jednou z nejčastěji vyřčených v tomto prostoru. 
Chtělo by to už trochu originality.
JÁ : "To je jenom výtah a chodba. Jsem tady moc spokojená. Mám krásný byt, velkou zděnou koupelnu, takovou jsem nikdy neměla a navíc mám klidné a hodné sousedy. A ten výhled z okna, kdyby jste viděl!", povídám s úsměvem, protože mě moc baví, jaký nahodí většinou lidé po mém nečekaně optimistickém sdělení výraz ve tváři.
Ty grimasy už originální jsou. Tady si na nedostatek kreativity opravdu stěžovat nemohu.
Mladík si mě podezíravě prohlédl, jestli jsem si náhodou někde něco nezobla, nebo nezakouřila.
To mě taky baví. 
Když se nepřidáte k běžnému kritizování a nadávání, tak si vás lidé prohlíží nevěřícným zrakem. Někteří i něco vtipného pronesou, jako onehdá jeden starší pán, který se mnou jel a měl podobné úvahy o našem domě.
Když jsem mu vyjmenovala všechny, ty skvělé výhody, které mi přináší tento byt, zahleděl se na mě a povídá s úsměvem : " Na čem fičíte paní!"

No nic. Zpět k mladíkovi.
Při pohledu na mě pochopil, že tudy cesta nevede, tak změnil konverzaci.
"Nevíte, kde bydlí pan Dvořáček (jméno je samozřejmě změněno)?"
"Milý pane, to je bez šance, zapamatovat si jmény v sedmnáctipatrovém domě všechny nájemníky a ještě navíc, když se to tady tak střídá. Nás skalních je tu pomálu", dodala jsem.
Vystupoval o patro níž než já, mile se na mě usmál, před výstupem popřál hezký den.
Když jsem otevírala dveře svého bytu, stál přímo pod schody a koukal ke mě nahoru od spodních dveří a volal.
"To je fakt sranda. Teď už vím, i kde bydlíte Vy!", pronesl usmívající se a zvonící na mého spodního souseda.
Vždycky máme několik možností, jak přijmeme naši životní situaci a podmínky, ve kterých žijeme.
Doufám, že mladík, nebyl rasista, protože pan soused je rom.

Bi