sobota 14. dubna 2018

Hledači

Zdroj Pinterst

Každý hledáme to,
co v nás není.
Tu ztracenou, děravou část,
která prosí o zacelení.

Hledáme ve světě svoje druhé části,
odrazy sebe, bez těch děr,
které máme v srdci my.
Hledáme stále dokonalost,
nejlépe srdce bez díry.

Každé srdce má zhojených spoustu ran.
Zvrásněné bolestí a smutkem každé je,
tak kdepak to bez kazu hledat mám?

Jedinou cestou je léčit své díry,
ty hluboké brázdy,
co po dávných smutcích ve mě zbyly.

Brázdy hluboké a úrodné,
jako černá země,
do které bolest zaorám
a najdu to nejlepší ve mě.
Tu lásku bezbřehou,
co jako semínko vložím do těch brázd.
Teď už se nebojím
a nemusím se strachem třást.

Láska má nespočet semínek
a vždy začne klíčit.
Je jaro, slunce hřeje
a já se s radostí pouštím do sázení.

S láskou Bi

pátek 6. dubna 2018

Intimity mé Duše - Otisk lásky





Mé oči jsou dokořán
a vidí, co jiní ne.
Mé srdce je velký chrám
a ten má dveře dřevěné.

Příchozí vítám a ptám se:
"Co Tě přivádí?"
A bedlivě střežím,
kdo přejde mé zápraží.

Někteří, jen nesměle před prahem šlapou zelí,
jiní se hrnou vpřed,
aby nádheru, mého srdcového chrámu,
v rychlosti shlédli a pak odcházejí.

Já každý den vyhlížím toho,
kdo s rozvahou, pokorou a úctou zůstane stát.
Pozdraví, obejme a zeptá se,
co může udělat či dát,
aby mohl vstoupit napořád.

Napořád je slovem,
které vlastně není.
Místo něj otisk,
můžete mi dát.

Otisk zůstává a čas se stále mění,
tak, jako ten,
co přichází Tě milovat.

Otisků plné srdce,
něhy, tepla a pohlazení plné ruce
a světlo, které svítí v noc i den.
To světlo se jmenuje Láska.

Přidej se a s Láskou sviť....

čtvrtek 29. března 2018

Nekonečný moment



Zdroj Pinterest


Stáli kus od sebe.
Uprostřed hluku rušného nádraží.
Všude kolem plno lidí, kteří spěchali na svůj spoj.
Byl slyšet ruch a hukot běžného a rychlého života, který každý den prožíváme.

Pro ně se zastavil čas.
Stáli, koukali si do očí a nebyli schopni se přiblížit k sobě. Stáli konsternováni tou skutečností.
Kolik dní a nocí na sebe mysleli, kolik krásných slov si napsali a řekli.
Najednou je to skutečné a oni stojí tváří v tvář sobě.
Prohlíží si jeden druhého a mají strach na sebe sáhnout, políbit se promluvit, obejmout.
Strach z toho, že to není skutečné, strach z toho, že se ta nádherná představa rozplyne?
Opravdu strach?
Možná jen chtějí prodloužit tu nekonečně nádhernou chvíli prvního doteku.

Usmívají se na sebe a jejich oči se vpíjí do sebe. Krůček po krůčku se přibližují.
Kolem nich proudí davy lidí, občas, do nich někdo šťouchne a něco zabrblá.
Je jim to jedno.
Jak dlouho na tuhle chvíli čekali? Teď tu je a chtějí si jí vychutnat.
Pomalými krůčky jdou k sobě, chvilkami se zastavují, aby zpomalili a prodloužili ten moment těšení. Tisíce myšlenek v hlavě, které se snaží marně uchopit.
Jediným východiskem je plné prožití té chvíle, momentu, situace ve všech jejích obrazech a vůních.

Oba si z hloubi duše přáli setkání.
Vzdáleni od sebe mnoho kilometrů, stáli teď uprostřed trasy mezi svými domovy. Na půli cesty.
Uprostřed situace, která může navždy změnit jejich životy.
Oba si to dobře uvědomují.
Už stojí tak blízko u sebe, že mohou cítit vůni toho druhého.
Ještě nepromluvili ani slovo.
Jejich oči hledají odpovědi těch druhých beze slov, které si tolikrát řekli a napsali.
Pomalu se k ní naklání, políbí jí zlehka a dlouze.
Objímají se a ona schoulená u něho, s blaženým výrazem ve tváři utírá slzy dojetí.
Čas se dávno zastavil. Stojí a dlouho se objímají.
Mezi proudícím davem působí jako sochy. Nádherný monument a výjev lásky.
Nevnímají nic kolem.
Jen oni dva, jejich myšlenky, vůně a prožitek z prvního setkání.
Ani jeden nechce vědět, co bude dát, protože plně prožívá teď.
Pohladí jí po tváři a pak ruku v ruce, smějící se a mlčící odchází, aby prožili další nový příběh svého života.

Dívám se dlouho za nimi, v uších sluchátka a z dálky slyším jazz.
Slunce nádherně hřeje a lechtá mě na nose.
Káva mi dávno vychladla.
Utírám slzu štěstí, která se mi kutálí po tváři a odcházím za svým příběhem....

Bi




pondělí 26. března 2018

Pošta



Od té chvíle, co mívám svůj telefon ponořený na dně kabely, místo abych do něj stále nahlížela, rozhodně vnímám, prožívám a vidím více věcí.
Včera jsem se po celém pracovním týdnu, vymrzlá, unavená a smrkající, musela vydat na poštu, pro veledůležitý dopis.
Moc jsem si přála popíjet už doma horký čaj, zachumlaná do deky a svého mega svetru.
O to víc mě pak samotnou překvapilo, jak zajímavý, poučný a vlastně přínosný může být pobyt na poště.

Naše pošta je nová, barevná, čistá a moderně vybavená. Máme tam tlačítkový vyvolávací systém, který vás uklidňujícím způsobem ujišťuje, že si můžete klidně sednout, protože vaše číslo ještě nebliká.
Sedla jsem si na pohodlnou sedačku do zadní části, abych měla přehled. To já ráda, koukám po lidech a přemýšlím, co asi ten nebo onen prožívá, nebo mu právě běhá hlavou. V posledních měsících jsem na to málem zapomněla.

Když jsem byla malá holčička, ráda, jsem si hrála sama se sebou na to, že umím číst myšlenky.
Moc mě to bavilo, protože v mé hře nikdo neprotestoval a mé domnělé příběhy mi nevyvracel.
A tak paní, která se mračila, měla špatnou náladu, protože ji neposlouchalo zlobivé dítě a pán byl podle mě naštvaný, protože ztratil peníze a nemohl jít na pivko. Když jsem viděla nějaké naštvané dítě, tak bylo naprosto jasné, že mu rodiče nekoupili sladkost, nebo hračku a naprosto jsem s ním soucítila.
Zajímavé bylo, že jsem si nikdy nemyslela, že by někdo mohl být naštvaný kvůli mě.
Tedy aspoň si to nepamatuji.
To až když jsem byla starší mé domněnky často vzrůstaly do nedozírných rozměrů a každičký špatný pohled, každičký smutek či slza, kterou uronil někdo blízký, byla dozajista moje vina.
Pořád jsem potřebovala ujištění, že to není kvůli mě a vysvětlování, co se vlastně stalo.
Jsem moc šťastná, že už jsem se opět vrátila do dětských let a pocity druhých lidí nepřebírám za své. V mnoha případech už ani netoužím po žádném vysvětlování. Kdo chce, poví.

Jako malá jsem měla opravdu velmi bujnou fantazii a proto mě mile potěšila holčička, která čekala s maminkou na poště a rozhodně nezahálela.
Maminka si hrála střídavě s mobilem a střídavě sledovala tabuli s čísly. Holčička si vyhlédla reklamní papírový domeček, který u nás na pobočce vystavila některá banka, zalezla si tam i s aktovkou, vesele si štěbetala a vykukovala z pomysleného okýnka.
Děti jsou kouzelné. Pokud nemají v ruce mobil či tablet, rozhodně se neumí nudit.

V určité chvíli vešlo několik lidí najednou, brali si postupně z automatu čísla a plynule si stoupali, jakoby do řady. Nikdo, asi z deseti lidí, neměl chuť si na chvíli sednout. A to je ta naše pošta opravdu hezky útulná plná stolů se žlutými židličkami a modrými zadními sedačkami.
Ani jeden z těch lidí si nechtěl odpočinout, na chvíli vypnout, i když věděl, že bude delší dobu čekat, protože mnoho lidí přišlo před nimi.
Všimla jsem si, že šlo většinou o starší generaci nad padesát let. Většina těchto lidí byla celý život zvyklá stát v těch pomyslných řadách na cokoliv, pořád spěchali, hlídali si, aby byli všude včas a hlavně, aby je nikdo nepředběhl. To se pak jako lvi byli o svá práva.
Vidím to u lékařů v čekárnách, když chodím doprovázet své klienty, kteří ledva chodí, jak se kolikrát domáhají pozornosti mnohem mladší z pouhou rýmou a vykřikují, že oni tam byli první.
Neberte to prosím jako soudy. Všichni jsme poznamenaní svými životy, dobou a prožitky, které jsme si museli odžít. Mnohdy stačí opravdu pronést jen pár vlídných slov směrem k dotyčnému a jeho potřeba, aby si ho alespoň na chvilku všímal je naplněna.
Je to generace mých rodičů. Neměli potřebu si na poště na chvíli odpočinout, protože málo kdo z nich to vlastně umí. Neumí jen tak lelkovat a koukat do blba, jak se říká.

Z čistajasna se přede mnou u stolečku objevila slečna, která evidentně dost spěchala a potřebovala ještě napsat obálku a doručenku. Byl to takový ten kancelářský typ s drdolem a snaživým urputným výrazem. Působila na mě trochu nafrněně.Opět předesílám, že jde pouze o první dojem a slečna může být velmi příjemná a otevřená, při osobním setkání. Mladá dáma vypisovala co potřebovala a když byla úplně ponořená do svého světa, najednou se k ní přiřítila paní, asi o deset let starší, která seděla kousek dál ode mě a nadšeně povídá : "Jééé dobrý den, jdu Vás jen pozdravit", usmívala se jak slunce, pravda, trošku moc přeslazeně a podlézavě.
Mladá dáma ji zmrazila pohledem a odfrkla: "Zdravím".
Oči zabořila do své obálky a dál si ženy nevšímala.
Ta se s doznívajícím úsměvem a podivnými pocity navrátila zpět na svou židličku.
Celý výstup se odehrál před mýma očima, kousek přede mnou, takže závan trapnosti a ponížení starší ženy přeskočil až na mě.

Naštěstí vzápětí vstoupila na poštu velmi zajímavá osůbka. Byla oblečená do modelu, který bych přirovnala ke kostýmům, ve kterých vystupovali zpěváci mé oblíbené skupiny Abba. Moc se mi to líbilo, myslím její model. Oděv byl doplněn černými očními linkami přes půl oka (nevím, jestli to byl záměr, nebo to byl dvojitý otisk těch původních), každopádně paní byla jedním slovem nepřehlédnutelná. Ne jeden zrak na ní spočinul. Opět věková kategorie 55 plus. O to víc mě překvapilo, když si sedala na židličku kousek přede mnou a ve chvíli, kdy jí vypadl z kapsy papírek, udělala něco pro mě naprosto nepochopitelného.
Sehnula se "nenápadně" k tomu papírku, rozhlédla se a místo toho, aby ho zvedla a vyhodila do koše, který stál opodál, tak ho prostě popostrčila směrem pod stůl a vyřízeno.
Koketně si začala pohupovat nožkou, kterou si po této akci přehodila přes svou druhou nohu a myslím, že kdyby někdo v tu chvíli vyfotil můj výraz, tak bych měla jisto jistě pusu dokořán.

V tu chvíli na monitoru zablikalo mé číslo a já si příjemně povykládala s paní u přepážky.
Když jsem odcházela, ohlédla jsem se po paní s obrovskými očními linkami, která si k doladění svého stylu strčila do pusy ještě žvýkačku.
To už jsem se začala smát, protože bylo jasné, že paní uklízečka z pošty najde večer pod stolem papírky hned dva a vážená dáma odkráčí s pocitem své absolutní dokonalosti.
Smála jsem se zřejmě nahlas a vůbec mi nevadilo, že se na mě lidi koukali, jako na potrhlou.
Tahle návštěva pošty byla vlastně docela fajn.

Bi




neděle 25. března 2018

Intimity mé Duše - Rýha v srdci



Zdroj Pinterest


Kolem očí malé vějířky,
na tváři hlubší mapy.
Vrásky jsou pozůstatky plné emocí,
pocitů, smíchu, pláče i všeho,
co Tě právě trápí.

Vrásky jsou památky na to,
co už dávno bylo,
co stalo se Tvou součástí
a pak se v nenávratnu skrylo.

Hluboké, plytké, malé,
i ty, co už nejde přehlédnout.
Jako dny minulé,
co smazat možné není.

Můžeš se pokusit zapomenout,
však pohled na Tvé vrásky,
Tě opět přivede k sobě navrácení.

Není možné se oddělit,
od toho, co už bylo.
Jen s láskou pochopit,
že díky tomu bylo,
se děje to,
co je právě teď.

Tvé vrásky jsou,
jako minulosti pohlazení,
jak tetování, které zůstává
a s věkem se Ti mění.

Vrásky od slzí a trápení,
nebo od smíchu chceš mít?
Zkus chvíli žít v čistotě a bez hříchu.
Chceš to pochopit?

Čisté Duše jsou také zvrásněné,
hlubokou rýhou v srdci
a to je neměnné.
Ta rýha se jmenuje Láska.

Bi

pátek 23. března 2018

Sleduj a sdílej


Seděla sem v autě, venku krásným mínus patnáct a to byla ta chvíle, kdy to všechno začalo.
Moji Růžu už jsem toho dne nenastartovala a tak obtěžkána nákupními taškami a všemi množnými nezbytnostmi, které jsem v té chvíli z jejího kufru nutně potřebovala, kráčela jsem směrem k našemu nádhernému kostelu. 
Když jsem míjela v záři slunce kostelní dveře, tak jsem si konečně uvědomila význam mého nepovedeného rána.
Souvislosti do sebe opět krásně zapadly jako skládačka z lega, se kterou si tak rád hraje můj milovaný syn.

Auto jsme koupili ještě s mým mužem , pár měsíců, před naším rozchodem. Je to už 5 let. Minulý rok se Růža začala hodně kazit a já neustále investovala nemalé peníze na udržení něčeho, co už ztrácelo dávno na významu a prošlo procesem velkých proměn k lepšímu.
Toho mrazivého rána jsem dětem, když jsem je rozvážela do školy, povídala o mých plánech prodat auto. Chtěla jsem, ať vědí, že uspořené peníze hodlám využít na naše výlety, dovolené a podobné prožitkové věci. Rostou mi opravdu rychle, až je to k neuvěření.
Tak často nám život utká mezi prsty a my si to ani kolikrát nestihneme všimnout.

Poté, co jsem je rozvezla do škol, jela jsem nakoupit do nedalekého obchodu a tam už mé autíčko s květy zůstalo, než ho odtáhli pánové ze servisu a neopravili. 
Když se člověk opravdu rozhodne, jde vše samovolně, plynule a jak je vidno v tomto případě, i dostatečně rychle.
Auto se prodalo za pár dní po opravě. Stihla jsem se s ním i rozloučit.
Tímto krokem vpřed, jsem vyšla novou pěšinou své nezávislosti, samostatnosti a zbavená břemene minulosti, které mě občas obíralo o mou energii a peníze.
Prodejem auta, to vše začalo.

Můj rytmus se zpomalil. Začala jsem chodit ulicemi, napříč přírodou a více vnímala samu sebe.
Myšlenky se ve mě proměňovaly a nastávaly další malé, velké změny.
Za tu dobu, co kráčím po svých nohách životem, jsem přečetla dvě úžasné knihy (což v mém hektickém tempu posledních let, bylo docela nemyslitelné, protože jsem odpadávala večer u čtení pohádky). 
Když máte auto, dá se toho stíhat za den opravdu mnoho. Najednou zjistíte, že si přidáváte a přidáváte. A všichni kolem si zvykají na vaši rychlost a výkonnost.

Další podstatnou změnou byl pro mě odchod ze sociální sítě, které mi také zabírala spoustu času a já přestala tvořit s radostí a láskou. Cítila jsem už velký tlak, který jsem si na sebe sama vytvořila.
Začala jsem ztrácet samu sebe, rozpouštěla jsem se ve virtuálních vztazích a mizela mi opravdová a živá skutečnost, které se mohu dotknout a prožívat ji.
Začala jsem vědomě vypínat datové připojení, schovávat telefon do tašky, či šuplíku, ať na něj nevidím a nasávám bděle většinu okamžiků, svého dne. 

Když jsem byla na síti, mezi má oblíbená slova patřilo, sleduj a sdílej.
Sledovala jsem spoustu článků a sdílela si mnoho nepostradatelných odkazů.
Zahlcený telefon, ba co víc, zahlcený mozek, duše, srdce a přišla i psychosomatické zdravotní potíže. Poruchy spánku a bolesti hlavy. Velké a dlouho trvající.
Také se mi změnil zrak. Stále jsme s paní doktorkou nemohly přijít na to, jak to udělat, abych dobře viděla a mohla číst.
Při poslední návštěvě jsem rozesmátá odcházela s úžasnou informací. Mé oči se nezhoršily, ale zlepšily. A to o celou jednu dioptrii. Chtějí vidět ostře a jasně přítomnost.
Obrovská radost ve mě.

Když jsem před pár dny jela do práce autobusem, uviděla jsem na skle reklamu dopravního podniku, který vybízel k tomu, aby cestující sledovali a sdíleli jejich stránky.
Musela jsem se usmát.
V tu chvíli ve mě dozrálo rozhodnutí, že si přeji sdílet.
Sdílet život
Skutečné prožitky, které mám v živých a skutečných situacích, s lidmi, které znám. 
K jednomu mému živému prožitku posledních dní patří telefonický a velmi osobní rozhovor s Věrkou Fina, která mi k našim společným narozeninám (ano máme narozeniny stejně:-) věnovala svou knihu s duší, která se jmenuje Velká máma.
Potom jsem dostala další její knihu s názvem Moje knížka. Přišla ke mě vánoční poštou od přítele z Čech, jako dárek a protože se mě i mým klientům moc líbily, objednávala jsem si další.
Telefonicky a živě.
Toužila jsem slyšet tu statečnou ženu, která svou nemoc dokázala přetvořit v lásku a poslat jí do světa.
Vřele vám doporučuji její knihy. Můžete se o nich dočíst na jejím blogu http://carolinamia.blogspot.cz/.

Jednoho rána jsem si otevřela email od mé letité kamarádky s Brna, se kterou jsme pár let spolu bydlely. 
Posílala mi odkaz na blog svého, teď už dospělého syna Adama, kterého si pamatuji, jako malého kloučka, se kterým jsem chodívala občas na procházky do parku.
Když se naše životní cesty rozdělily, vždy jsme si dělaly legraci, že Adam má mámy dvě.
Tedy "náš " Adam nám dospěl a já si v autobuse přečetla jeho článek o brzkém otcovství.
Kdyby jste to náhodou nevěděli, tak i v autobuse, můžete plakat.
Slzela jsem dojetím, jako želva, protože jsem opět pocítila to blaho u srdce. 
Svět se nezbláznil. To já jen na chvíli přestala vidět tu skutečnou realitu, kterou jsem schovala pod závoj představ a iluzí.
Sdílím vám skutečný příběh skutečného mladého muže, kterého mám moc ráda a těším se nejen na jeho potomka, ale i jeho vnitřní prožitky sdělené a sdílené dál. 
Adamův článek a blog můžete číst zde:https://vydech.cz/clanek/otcem.

Mám k vám dnes velkou prosbu.
Moc vás prosím, sdílejte se mnou, s ostatními, se světem své skutečné zážitky, prožitky, život sám.
Klidně mi pošlete odkazy na příběhy všedních dní, napište, můžeme si i zavolat.
Těším se na vás.
Bi

neděle 11. března 2018

Obnažené srdce

Zdroj Pinterest

Copak jsme se už všichni na dobro zbláznili?
Pročítala jsem si naši krátkou konverzaci pořád dokola a přemýšlel nad tím, co musí uvnitř prožívat muž, mladý a velmi pohledný podotýkám, co musí tento muž prožívat, nebo čím si prošel, že otevřeně a bez obalu žádá o mé nahé fotky přes sociální síť.
Občas se mi to stane, že mají muži směrem ke mě takovéto prosby.
Pokaždé, když jim jasně napíšu, že to nedělám, většinou se omluvili a byl klid.
Tentokrát to bylo jiné.

Vyměnili jsme si jen pár vět, ale z komunikace bylo cítit, že to snad dělá dost často.
Možná už má v počítači pěknou sbírku nahých fotek od holek, které rozhodně NE neřekly.
Možná je to i věkem, neboť je tak o generaci mladší než já (zřejmě můj fcb profil nestudoval dost pečlivě:-).-)
Možná to jen zkusil, protože se nudil.
Mé NE ho však vůbec neodradilo, ani nepřimělo k omluvě.
Ten mladík měl tendence se mnou jít do dialogu a zeptal se mě PROČ?

Protože mé tělo je jen mé a rozhoduji si sama s kým, jak a kde ho hodlám sdílet.
A rozhodně živě a ne přes obrázky v konverzaci.
Napsala jsem mu,ať zvedne zadek a jde hledat slečnu na ulici a pořídí si přítelkyni, ať nemusí oslovovat cizí ženy.
Odpověděl NECHCI...

Velmi mě to rozesmutnilo.
Na další dialog s ním jsem už neměla chuť...NECHCI ŽIVOU ŽENU....
Pořád se mi to vynořovalo v hlavě.

Copak nám opravdu stačí pár lichotek a posíláme svá nahá těla mužům, kteří místo toho,aby nás pozvali na kávu, objali a opravdově políbili, pak raději u našich fotek masturbují?
Copak se dnes už lidé neseznamují jen tak bez všech těch fotek, které jsou stokrát upravené, bez všech těch dlouhých virtuálních debat, které stejně nikam nevedou, protože k žádnému setkání na konec z nejrůznějších důvodů vůbec nedojde?
Copak je normální, že je tolik seznamovacích agentur, které prosperují a lidé se stále rozchází a hned mají někoho jiného bez toho, aby si uzdravili zranění po těch předešlých?
Zdá se mi to? Nebo jsme se ocitli v nějakém kruhu hledání, chvilkové radosti a opouštění?
Copak nás už na člověku opravdu nezajímá, jaké vyznává hodnoty, co prožívá uvnitř a místo toho pošleme pár svých výstřihů, či zadků v tangáčích a máme vyhráno?

Často na svou adresu slýchávám:"jsi moc otevřená, nemůžeš to čekat od jiných"
Dobře vím, že jsem stála před vámi mnohokrát nahá až na Duši.
Ano. Dělám to, protože tohle má pro mě hodnotu.
Otevřít se beze strachu světu a obnažit své srdce.
Právě proto neposílám své nahé fotografie. Jsem totiž nahá stále.
A vás moc prosím o totéž.

Nechejme si na sobě své oblečení drahé ženy.
Halme do krajek svá ňadra a krásné zadky a ukazujme je jen těm, kteří jsou ochotní a připravení přiblížit se k nám a svléknout do naha svou duši i tělo.
Živě a skutečně.
A co vy drazí, milí muži? Vyjdete nám vstříc?

S úctou Bi