úterý 22. září 2020

Blízkost



Dnes myslím na blízkost. Lidskou blízkost, která se zároveň může okamžitě změnit ve velikánskou vzdálenost. Jak tenké hranice jsou mezi přiblížením a ztrátou? Jak skryté, schované v každém z nás, jako nedobytný poklad, nebo spíše jako zaprášená truhla harampádí, která v nás vyvolá staré křivky a touhu vzdálit se, odejít, zmizet, aby už to nebolelo. 

Někdy to jde snadno a někdy vůbec. Je nutné se s tím druhým potkávat, když je to váš spolupracovník, klient, nadřízený, či nedej bože člen rodiny. A vy chcete zůstat vzdáleni, protože přiblížení přece bolí. Slova, nebo situace, které vás přiměly unikat před tím druhým, se kupí do takové míry, až dojdete ke zdi, či vysokému plotu, nemajíce úniku. Najednou se ocitáte tváří v tvář člověku, situaci, skutečnosti a vaší vzájemné vzdálenosti, byť stojíte jen pár centimetrů od sebe. Utéct není kam. Díváte se do země, kroutíte se jak žížala, která se nemůže tvrdou zemí prohrabat pryč a trpíte trapností chvíle, strachem z toho co přijde a jediné co vás zajímá je únik. 

Pak přijde zákonitě chvíle pochopení. Možná pomalu dokážete zvednout hlavu o trochu výš a podívat se jen letmo na toho druhého, stojícího proti vám. Ve stejné situaci. Můžete zahlédnou jeho těkavý pohled, nebo naopak úsměv, či dokonce oči upřené na vás, nechápající vaše rozpaky. Najednou se přestáváte soustředit jen na sebe a svoji vnitřní osobní tmu a můžete uvidět záblesk chtění. Přiblížit se. Pochopit, naladit se na podobnou melodii, nebo uvidět situaci stejným zrakem, či alespoň přibližným. Kdykoliv si dovolíte pohlédnout na rozpačitost toho druhého, protože každý vycítíme, když se něco děje, můžete v sobě najít alespoň kousek ochoty, soucitu a lidství. 

Když se odehraje v nás a mezi námi, přímo na chodníku, na lavičce v zahradě, či jen tak letmo v kanceláři společný moment sounáležitosti a pochopení, alespoň o maličký kousek přistoupíme blíže k duši toho druhého, můžeme prožít malé osobní vítězství sami nad sebou a překonat další nekonečnou smyčku útěků a opětovných přibližování. Občas je dobré zůstat stát a nechat situaci proběhnout, ať je jakákoliv. Ve své bdělosti pak uvidíme, zda je načase uzel rozvát, či přistoupit blíže a navázat tam, kde jsme posledně skončili.....

Bi

pondělí 21. září 2020

Den




Kličkovala jsem očima mezi slunečními paprsky, zlehka se dotýkajícími usínající trávy. Měly baru zlata, dosud neobjevenou chamtivými lidmi. Mezi hlučícími auty, volajícími o pomoc a toužících po chvíli odpočinku v garáži, či ještě lépe u patníku s výhledem na květinový záhon, snažila jsem se, uchovat v sobě první a zároveň poslední úlomky nadcházejícího dne, dozajista opět přeplněného, jako vrchovatá sklenice hutného sladkého nápoje, stékajícího po stěnách do trávy, nepřetržitě naplňována vinařem, který rád dopřává všem chuť hroznů, v jakémkoliv skupenství. Den vonící po levandulových záhonech, opylovaný včelami myšlenek, podnětů a inspirace. Den s utíkajícím časem, který si třeba na chvíli přisedne s knihou v parku na lavičku vedle mě. Den s krásným, velkým psacím D, napsán rozněžnělou rukou duše, toužící po něčem klidném a hladivém.

Bi


neděle 20. září 2020

Prázdný talíř



Je krásné, slunečné  odpoledne, sedím na terásce, před sebou květinový záhon a vedle sebe špinavý, prázdný talíř. Už několikrát jsem o něj zavadila pohledem s myšlenkou, okamžitě ho umýt.                   U toho mě však napadla jiná věc. 

Když teď právě někdo přijde na návštěvu, bude to zřejmě vnímat, jako vadu na kráse, našeho jinak umělecky vyzdobeného stolu. Bude to pro něj možná obyčejnost a pomyslí si něco o nepořádku, nebo začne přemýšlet, co na tom talíři před chvílí bylo. Možná se i rovnou zeptá.                                    Takové lidi mám nejraději. Většina však jen mlčí a myslí si své. Prostě prázdný špinavý talíř, pomyslí si. 

Jak často to v životě děláme. Raději se neptáme. Posuzujeme, odsuzujeme a preferujeme většinou svůj pohled na věc. Potichu a ve skrytu duše vynášíme soudy, aniž víme a známe celou situaci.

Pro mě je dnes špinavý talíř, ležící na stole, neobyčejný. Před chvílí se mi při pohledu na něj, vybavily chvilky nedávno minulé, kdy můj milovaný právě na tento, jinak tuctově vypadající talíř, nachystal pro mě domácí vaječinku. Dělanou z vajíček šťastných slepic. Dal si s tím opravdu práci. Pečlivě nakrájel dvě cibule na miniaturní kousky, protože já mám ráda červenou a on bílou. Krájel ji vedle mě v pokoji při sledování filmu, který objevil , jen "tak náhodou", abychom si zpříjemnili čas a mohli odpočívat.    V mezičase jsem dostala pár sladkých polibků, jen tak. S cibulí jsme spolu odkráčeli ven a já mohla sledovat, jak drahý muž chystá mé oblíbené jídlo v přímém přenosu. S nohama nahoře nic nedělat. Taková vzácnost pro mě. Milý ví dobře, jak ráda hezky stoluji a tak mi tu obyčejně neobyčejnou vaječinu pěkně naservíroval na onen, jinak fádní bílý talíř. Přidal k tomu mnou pečené domácí rohlíky a společně jsme to v klidu a pohodě snědli, ba přímo zblajzli. 

A teď tady leží prázdný a já vím,  že pro mě už nikdy prázdným nebude. I když ho umyjeme a schováme do police mezi ostatní. Vzpomínka na krásné okamžiky zůstane. Nic zvláštního řeknete si. Jsou to maličkosti, které nás denně obklopují. Okamžiky, které můžeme prožívat každou chvíli.      Vím, píšu to stále dokola, ale pořád se nechávám překvapovat krásami, které prožívám a občas nemohu uvěřit, že mnozí je nevidí. Věci ožívají pod rukama. Můžeme jim vdechnout život činností, kterou s nimi vykonáme. Radostně, spokojeně a naplněně. Jak by se vám líbilo naplnit si doma talíře, květináče, postele, tašky, nebo třeba vanu, krásnými momenty a vzpomínkami? Jak by se vám líbilo, mít doma místo sejfu na zbraně a bankovky, úschovnu okamžiků a laskavých vzpomínek?                                  Mě moc..Mám jich ve své blízkosti spousty. A mnoho světu utajených. Jsou jen moje a neuvěřitelně mě naplňují. Když je mi někdy smutno z toho všeho kolem, prostě si jen vytáhnu ze sejfu vzpomínku. Nebo ještě lépe, okamžitě se snažím vytvořit nějaký nový přírůstek, který bych do své okamžikové banky přidala. Proto mám teď tak málo času milí. Snažím se naplnit každý prázdný talíř....      každičkou chvíli....

Děkuji, že můžu 

Bi

pondělí 14. září 2020

Intimity mé duše- O DŮVĚŘE



Je pár minut po druhé na zdi stále dál a dál tiká čas. Plyne si svým rytmem, jako můj slabý a tichý dech, který mě opět probudil v tak nevhodnou ranní hodinu. Nebo je to něco jiného? Všechny události dnů minulých ve mě otevřely a stále otevírají nekonečné množství otázek. Na některé z nich si zatím neumím odpovědět. Teď ráno, kdy ještě tma olizuje moje okna z venčí, přemýšlím nad lidmi, jako jsem já. Stále totiž věřím, že v tom nejsem sama. Myslím na všechny, kteří stejně, jako já, jsou uvnitř křehcí, jako váza z nejtenčího skla a kdykoliv do ní ťuknete hrozí nenávratné rozbití některé z jejich částí. Trvalo mi dlouho přiznat si, že jsem citlivý jedinec, který některé životní situace nedokáže zvládat silou a niterné prožívání je hlubší, než bývá zvykem. Po svých velmi bolestných životních prožitcích a zkušenostech jdu nerada do konfliktů, bojů a hádek. Dnešní doba k tomu vybízí. Společnost se dělí. Je mnoho skupin a každá hlásá něco s čím třeba i souhlasím, však pokaždé to ve mě vyvolává tlak někam se zařadit a jasně vyjádřit svůj názor a postoj. Kladu si dál otázky a často je směřuji právě k sobě, protože situace přímo vybízí k sebe poznání. Rozhodla jsem se pro mapování své duše.

Je pro mě velmi zajímavé sledovat, jak se mi mění pohled na zátěžové situace. Dříve jsem často propadala zoufalství, panice a nechávala se dlouhé týdny vláčet životem, jako špinavý hadr na podlahu, který občas odpočine někde v koutě. S počtem zvládnutých, nebo spíše překonaných životních krizí, jsem začala chápat koloběh toho všeho a nezbytnost nepohody a katarzí ve svém životě. Bez občasných bouří a propadů se člověk zřejmě není schopen posunout dál sám v sobě, ve smyslu pochopení svojí vnitřní podstaty a nastavení, se kterým přišel na tento svět. Stále častěji se v těchto chvílích uchyluji do absolutního vnitřního ticha, což není doslovné zavření se před světem, jen ticho niterné, které už nemá potřebu danou situaci s nikým konzultovat a rozebírat. Tedy s nikým, kdo udílí okamžitě rady, jak z toho ven, protože pomoci si můžeme opravdu vždy jen sami. Je pro mě velmi nezbytné, řekla bych nepostradatelné, mít ve svém životě posluchače. Je to člověk, partner, blízký, či snad nejbližší člověk, kterému mohu svěřit absolutně vše ze svého nitra. Ale to nestačí. Tento úžasný a jedinečný posluchač, mě vyslechne, bez soudů, odsudků a rad, které říká většina a pokud o radu, či pomoc nepožádám, dá mi v pár slovech jasně najevo svou důvěru ve mě i v to, že celou situaci zvládnu, překonám a přetvořím.   V některých případech dokonce přidá svoji osobní zkušenost, či prožitek k danému tématu. S otevřeností a bez příkras, či trvalé ondulace, pro hezčí efekt. Jak úlevné a obohacující. S radostí  a štěstím v srdci mohu napsat, že pár posluchačů mám. Je to neskutečný dar a velký zázrak. Není to samozřejmostí a je třeba si takových lidí náležitě považovat. Moc se mi líbí slovo důvěrník. Už z toho slovíčka na mě dýchá laskavost a obsahuje ono hladivé a bezpečné slůvko důvěra. Pak tedy posluchače, který je schopen vyslechnout mé niterné pocity s radostí a nadějí nazývám důvěrníkem mé duše, neboť mu důvěřuji a cítím se s ním bezpečně. 

Na své životní pouti jsem byla velmi důvěřivá a často až dětsky naivní, abych mohla prožít protipól a tím je nedůvěra, podvod a lež. Co mě to naučilo? Odpouštět....Odpouštění je však téma na další a další večery. Dnes závěrem jedno osobní přiznání, když už jsem došla k tomu mapování své duše. Pokud mě totiž někdo opakovaně zklame a zpřetrhá mezi námi pouta důvěry a bezpečí, zůstává propast, která většinou už nelze přelézt. Pro mě se tento člověk stává vzdáleným stínem, kterému na ulici s úsměvem a hezkou vzpomínkou, zamávám na pozdrav, ale více přiblížit se již nedokážu.

Tyhle řádky píši pro všechny z vás, kteří jste v blázinci přítomných dní došli do stejného bodu jako já a rozhodli se kultivovat, posilovat, obohacovat a šlechtit svou duši, aby mohla vytvářet krásnější svět nejen vám, ale všem okolo. Třeba se nám to ve společném písemném dialogu bude dařit lépe a můžeme se vzájemně posunovat skrze své názory, podněty a otevřenost, se kterou za vámi přicházím. Mým přáním a troufám si napsat i darem, kterým chci obohatit náš svět, je lidi spojovat a nacházet společné i ve zdánlivě rozdílném a neslučitelném.

Srdcová cesta je totiž o vzájemném sdílení. Pokud chcete, napište mi prosím (můžete i soukromě na email brigita.tothova@seznam.cz) co pro vás znamená v životě slůvko důvěra a jak ji prožíváte. 

Děkuji z celého srdce. Mějte se milovaně a buďte zdraví.

Bi


pátek 11. září 2020

Uvidět srdcem




Když Tě ranní slunečná náruč vítá, můžeš se třeba i s důvěrou ponořit do něžné mlhoviny, která Tě omotá, jako měkoučká kašmírová šála a zahřeje Tvou prokřehlou duši. Můžeš uvidět paprsky slunce, hladící větve stromů a lístky květin, které se ještě neprobudily ze svých včerejších snů o laskavých lidech. Můžeš mezi motory aut uslyšet radostné volání ptáků, kteří vše vidí z výšky a často se smějí našemu pachtění a spěchu. Můžeš uvidět u popelnic ležet střevíčky, které tam možná nechala ležet nějaká dívka, jako vzpomínku na letní lásku, která ji opustila...

Anebo můžeš jít prostě jen hlučnou ulicí, myslet na to, co Tě čeká v práci a být úplně ponořený do svých, často chmurných a neradostných myšlenek. Můžeš cokoliv chceš... 

Však pokud objevíš poetiku všedních dní na každém kousíčku chodníku, Tvé dny se stanou bohatšími, barevnějšími, ba dokonce plnějšími. Obohacenými o esence pouhým okem neviditelné. Je třeba přijít blíž. Dovolit si uvidět příběh a zážitek, v každé zdánlivě neživé věci na chodníku, či v trávě. Vše začne dýchat teprve s příběhem, který si k němu přimyslíme. 

Každičké jablko pod stromem, dostane nový význam ve Tvém vlastním světě, když k němu přičichneš, nebo se k němu nakloníš, aby si ho odhodil dál do trávy pro mravence, kteří se díky Tobě po dlouhé době najedí. Najednou můžeš uvidět ve zmateně pobíhajícím holubovi tvora, který ztratil v životě směr a neví, kde je jeho místo. Tak často lidmi prožívaný příběh. 

Zcela jistě si povšimneš jinakých tvarů stromů a jejich větvoví. Některé otevírají své větve do šířky a zvou Tě s důvěrou k sobě. Jiným nedůvěřivě padají větve až k zemi a drží je cudně u kmenů, aby se k nim nikdo moc blízko nedostal. Děláš to taky? Stavíš si bariéry a zdi, ať je Tvé srdce v bezpečí? 

Co uděláš, když potkáš bezdomovce, který se prohrabuje smetím? Zhnuseně poodstoupíš, nebo se snažíš uvidět jeho oči, které by mohly prozradit aspoň náznakem, kým v hloubi duše je? Všimneš si tašky s přebytkem jídla, kterou někdo úhledně pověsil na bok popelnice, nebo položil na lavičku s nápisem, jídlo zdarma? Kdo to tam asi nechal, jaký člověk to vlastně byl a co ho k tomu vedlo? Přidáš se příště, anebo zase všechno navíc hodíš do koše? 

Když si dovolíme opravdu uvidět srdcem, pak náš život dostane naprosto jiný směr. A pár dní, možná jen pár obyčejných minut, dokážeš uvidět krásu i v letmém úsměvu dítěte, které se za Tebou otočí, když se svou maminkou prochází kolem. Když dokážeš vidět srdcem, pak na ty krásné dětské oči a úsměv anděla, nedokážeš zapomenout.... Pojď...Dívej se......

Letící papír na chodníku, zoufale hledal ruku, která by ho zvedla. Aspoň na chvíli polaskala svým dotykem, než bude vyhozen, kam patří. Do odpadu. Zoufalí lidé proudí ulicemi a hledají oči, které jim alespoň na chvíli ukážou lásku a soucit.........

TAK JE TO DEN, CO DEN A SVĚT SE S NÁMI TOČÍ. ZVEDAJÍC PAPÍRY ZE ZEMĚ, POTKÁVÁM SMĚJÍCÍ SE OČI.

S láskou a nadějí Bi


čtvrtek 10. září 2020

Motýl

Možná mám uvnitř sebe motýla, 

co poletuje sem, či tam

a oči při tom slastně zavírá. 

Jsou dny, kdy šťastně sedí na jediné kytce, 

co radost přináší, 

když jemně, skoro neznatelně, 

se společně s mým dechem,  

kvítek neznatelný, 

trošku do strany laškovně kymácí.

A motýl nemá touhu uletět. 

Jen chvíli pobýt a v klidu uvidět, 

můj tichý vnitřní svět, 

kterého stal se součástí.

Bi💗


úterý 14. července 2020

Opravdu to chceme?






Je další, krásný slunečný den a já myslím na všechny seniory a nemocné, kteří si nemůžou na procházku, kdy chtějí. Pro ty z vás, co nevědí, pracuji, jako asistentka právě pro ně.
Náplní mé práce, je aktivovat člověka mě svěřeného, aby se mu na světě líbilo a měl chuť si ještě užívat života. Nelehká situace povím vám, když je člověk upoután na lůžko, či několik let z nejrůznějších důvodů nevychází ven.
Den za dnem je pro takového člověka stejný, či podobající se, jako vejce vejci. Už ho nic nebaví, ani v televizi nedávají nic kloudného. Samé hrůzy. Přepínat si ji často ani nedokáže, protože technika je už mimo jeho chápání, takže často jen pospává a vnímá zvuky, k němu doléhající.
Má návštěva má být pro něj rozptýlením. Jenže často si nepamatuje ani moje jméno, natož to, co jsem mu povídala před 10 minutami. Ztrácí zájem o cokoliv.
Zprvu ho baví s vámi vzpomínat na staré dobré časy, ale čím je jeho pobyt doma delší, jeho nálada klesá a stav se zhoršuje. A vy jen zjišťujete, co už nefunguje a hledáte nové cesty, jak ho aspoň na chvíli vtáhnout do života.
S občasným smutkem a nadhledem profesionála, vykonávajícího tuto práci několik let, často vidíte, jak dotyčný ztrácí schopnosti a dovednosti, které mu ještě minulý týden docela šly a ve svých pohybech a konání se navrací téměř k batolecí neohrabanosti. Jste ráda za každý samostatně udělaný malý úkol, jako je třeba utření nádobí, nebo navlečení ponožek. Ano. Těmito malými pokroky se posouváme vpřed. U dětí však víme, že se vše bude zlepšovat. U seniorů to je obráceně.
I tak se radujete z každé maličkosti, která jde, z každé udržené věty, či myšlenky, kterou milý člověk opakuje dokola. Jsou dny, kdy s vámi nechce mluvit, nechce už dokonce ani jíst a v tu chvíli sedím a přemýšlím nad tématem, které si v sobě dlouhou dobu nesu.
Ano. Jako společnost se holedbáme naší medicínou a prodlouženou hranicí života.
Často uměle, pod léky, medikamenty, s pomocí spousty užitečných zdravotnických pomůcek, udržujeme životy lidí, kteří o to třeba už ani nestojí. Jen dělají, co se jim řekne, protože jim to nařídil doktor, rodina, či my, k nim povolaní zdravotníci a asistenti.
Dívám se často do prázdných lidských očí, či na záda, která mi občas ve svém smutku nastavují a ptám se. 
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? 
Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? 
Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy? Dokážete nad tím vůbec přemýšlet, nebo je to pro vás nedozírná budoucnost, kterou nehodláte řešit?
Rozumějte, miluji svou práci a všechny své klienty do jednoho. Nikoho nechci kritizovat, ani hodnotit. Prostě jen občas přemýšlím, jak rozveselit a na motivovat člověka, kterého už nebaví život.
S pokorou a úctou vzhlížím ke všem svým kolegyním a rodinným příslušníkům, kteří chtějí pro své blízké, jen to nelepší. Proto se ptám. 
Je nejlepší nutit člověka do života?
Kde jsou však hranice našeho snažení? Existují vůbec nějaké?
Káva je dopitá a mě za chvíli čeká další pracovní den. Další malé úspěchy a pokroky, ale také mnoho otázek a hledání jak dál...
Přeji nám všem krásný den v naplnění a v plné bdělosti prožitý.
Bi