neděle 3. prosince 2017

Sexuální automat

Zdroj Pinterest

Kráčel městem, pouliční lampy už svítily a od úst mu stoupala pára.
Byla pěkná zima, pod nohama to klouzalo a musel obezřetně našlapovat. Každopádně se moc těšil na svou hodinku slasti a uspokojení. Velmi rád si objednával tyhle noční hodiny, protože pak si mohl nerušeně užívat i cestu domů a nechat doznívat ty slastné pocity orgasmu a pohody.
Vůbec mu nevadilo, že musí připlácet dost velkou částku, aby jeho kabinka byla jen pro něj, ve stejný den, stejnou hodinu a pravidelně už několik let. Vybral si pátek v deset.
Už dávno nechodil na žádné bouřlivé mejdany, přátelé ho po těch letech pěkně nudili, protože si pořád jen stěžovali na všechno a na všechny.
Chvíle slasti a pravidelné páteční pohody si nenechal od nikoho vzít.

Manželka mu umřela před pár lety a od té chvíle se hodně uzavřel do sebe.
Velmi se milovali. Děti neměli, protože manželka byla nemocná, už když se v mládí potkali.
Nelitoval jediného dne s ní.
Byl to láska jeho života a nedokázal jí nikdo a nic nahradit.
Párkrát se pokusil pozvat na kávu některou ze svých kolegyň z práce, nebo pozval na rande svou rozvedenou kamarádku, ale všechno záhy skončilo, protože si uvědomil, že nechce žádnou náhradu. Jeho žena žila v něm a s ním. Provázela ho všude každý den.
Když umřela, byl ještě poměrně mladý chlap. Bylo běžné, že se spolu milovali i po těch letech 4-5 týdně a najednou nic.

Doba se během těch let hodně změnila. Lidé se od sebe odcizili natolik, že přestal potkávat na ulici milence, kteří se drželi za ruce. Na lavičkách v parku, nebo na trávě u řeky, kde se se svou ženou vášnivě mnohokrát líbali a poslouchali to krásné zurčení vody, byly jen partičky mladých lidí, kteří seděli vedle sebe, každý držel v ruce mobilní telefon a vůbec se spolu nebavili. Občas někdo pronesl tichou větu do prostoru, která stejně zmizela v prázdnotě a nenávratnu.
Většinou měli lidé oddělené domácnosti, ženy se staly ještě více emancipované a muži ještě více nezávislí. Každý si dělal co chtěl.
Muži chodili za ženami jen kvůli sexu, ženy s nimi spaly jen kvůli penězům.
Slovo láska se stalo nepochopitelným pojmem, který byl spojován se starými časy.
Objetí a polibky člověk mohl vidět už jen ve filmech pro pamětníky.
V téhle době přišel jeden podnikatel s nápadem vytvořit sexuální automaty, tzv kabinky potěšení.
Byly opravdu dokonalé. Svůj pobyt jste si přes internet objednali a zaplatili. Den a hodinu, kdy chcete přijít.
Dále jste si zvolili, jakou silikonovou figurínu si přejete, jaké má mít vlasy, barvu spodního prádla, velikost zadku i poprsí. Figuríny byly samo oplachovací a dokonale sterilní. Dovážely se odněkud z Ameriky a byly opravdu perfektní, krásné, no prostě jako živé.
Dokonce si klient mohl vybrat, jaké zvuky vášně má jeho umělá kráska při aktu s ním vydávat.

Dnes si vybral brunetku v modrém prádle. Podvazky se mu vždycky líbily. Rozhodně nesměly chybět. Chvíli váhal, jestli si vybere jazz, nebo dnes chce být v tichosti.
Kabinka byla provoněná jeho oblíbeným jasmínem, hudba hrála a kráska byla připravená v pozicích, které si předem navolil. Vše probíhalo, jako vždy. Když se pak šel osprchovat, tak se přistihl, jak myslí na jednu skutečnou, živou ženu. Tentokrát to nebyla jeho manželka.

Včera, když šel po ulici, uklouzla na chodníku před ním jedna neznámá žena. Přiskočil a podařilo se mu ji zachytit. Když ji zvedal z chodníku, podívala se na něj vděčným pohledem a v jednu chvíli si obal uvědomili, že se dotýkají a jsou velmi blízko u sebe. Drželi se za ruce a on jí pomáhal na nohy.
Když se to povedlo, tak proti sobě chvíli stáli, mlčeli a koukali. Jak dlouho tohle nezažil. Ten přirozený dotyk a teplo lidského těla.
Byla přibližně v jeho věku. Oba si ještě pamatovali, jaké to bylo, když se lidé milovali, dotýkali, objímali a líbali.
Oba uviděli v očích toho druhého odraz stejných myšlenek.
Poděkovala mu a rozloučila se. Ještě dlouho za ní koukal a nemohl odejít.Ona se raději už ani neohlédla.

Vzpomněl si na ni právě, když si to perfektně užil se svou sexuální automatickou ženou, která byla po všech směrech perfektní. Ale.Nebyla živá.
Nemohl přestat myslet na ten teplý dotyk jejích rukou, na ten pohled, který říkal všechno.Zaplavil ho obrovský smutek a z očí mu samovolně začaly téct slzy, které nešly zatavit. Tak moc mu chybělo pohlazení, políbení na rozloučenou, tak moc mu chyběly pro milované noci na loukách a v autě,  které si v mládí užíval plnými doušky. To držení za ruce a nenápadné osahávání u večeře, když si se ženou pozvali přátele a dostali na sebe chuť.
Ve chvíli, kdy se svému smutku a vzpomínkám oddával hluboce a dlouze, začalo něco hlasitě zvonit.
"Zase ten pitomý mobil" pomyslel si.

Vždycky si vypínal zvonění. Dneska zapomněl. Zvedl to, aby přerušil ty nepříjemné zvuky a uslyšel plačící ženský hlas, který na něho křičel:
"Prosím Tě lásko otevři oči!"
" Hned!"
" Prosím Tě!"
" Bojím se o Tebe!"
Znělo to z velké dálky. Upadl na zem. Nic si nepamatoval. Hlas mizel v dálce, jako ozvěna.

Najednou ucítil něco mokrého a teplého na svém obličeji.
Otevřel oči.
Uviděl před sebou svou plačící ženu. Když procitl, tak rychle začala utírat slzy a pokoušela se o vlídný úsměv, aby neviděl, jak se o něj bála.
Dlouho nebyl schopen mluvit. Stále dokola ji objímal a prožili celý den spolu v posteli.Ten společný čas naplnili dlouhým hlazením a milováním. Nikdy jí neřekl co prožil. Nikdy jí neprozradil, jakou strašlivě smutnou fantazii ve svém snu uviděl.
Díky tomuto prožitku si uvědomil, že má jeden z nejcennějších pokladů na světě a tím je LIDSKÁ BLÍZKOST.


úterý 28. listopadu 2017

INTIMITY MÉ DUŠE-OZVĚNA


Zbyla mi po Tobě jen vůně 
a ozvěna včerejšího smíchu.
Pocity, chvíle, prožitky,
plné nenaplněného hříchu.

Jednou je málo a víckrát je moc.
Co k Tobě mě táhlo,
dávno netuším.

Myslela jsem,
že brzy zapomenu
a své myšlenky, přání a sny 
spojené s Tebou,
v sobě jednou pro vždy zadusím.

Mluvíš o svobodě a
svíráš mě v objetí.
Stále věřím tomu,
že nejsi lhář 
a Tvá vnitřní pravda, ke mě doletí.

Uvnitř se rozezní,
aby Ti pomohla pochopit,
že potkávat často můj obraz,
nemusí nutně nesvobodné být.

Tvá záplava ranních polibků,
se mi během dne rozpustila na rtech,
jako ta nejlahodnější zmrzlina,
která je osvěžující tak,
že se nedá zapomenout, jak chutná
a člověk chce, ať ta chuť nekončí 
a do nekonečna začíná.

sobota 18. listopadu 2017

JEDNO SRDCE



Kdykoliv zavřeš oči a zklidníš dech, tak můžeš po chvíli uvidět celý svět.
Svůj svět.
Takový, jak ho vidíš Ty.
Nejoblíbenější místa, která máš ve svých vzpomínkách, ale také úplně nová, která si můžeš vytvořit svými představami a svými pocity.
Jen my víme, kdy se cítíme šťastní, co nám dělá dobře na Duši a na těle.
Jen my víme, co je pro nás nejlepší a která barva, vůně, který zvuk, člověk, či živá bytost, nebo prožitek nás nejvíce potěší.

Jsme to jen my a zároveň propojení.
Propojení se všemi, jako v nekonečné pavučině.
Spojení se životy a vnitřními rozhovory všech kolem nás.
Všichni jsme jedno.
Dobře to víme.
Splýváme v jednu nekonečnou řeku, která se vlévá v jediný oceán.

Všichni máme srdce, které bije.
Někomu silně a radostně, jinému potichoučku a opatrně, aby ho nikdo více nezranit.
Všichni máme srdce, které prožilo spoustu radosti ale i trápení, spoustu lásky, ale i pádů a zranění.
Všichni do jednoho. Jsme totiž jedno.

Zkus se teď projít po své nádherné voňavé louce, či prohřáté pláži, které si Tvá představa a mysl vytvořila.
Zkus navštívit to místo, kde je Ti nejlépe a tam pár okamžiků posečkej.
Ve chvíli, kdy je Ti příjemně a blaženě, ve chvíli, kdy cítíš naprosté uvolnění, kdy máš pocit, že jsi jen Ty, Tvá pohoda, klid a nic a nikdo kolem to nezmění, právě v té chvíli, až uslyšíš, krásné tóny písně bez hudby, až ucítíš ty vůně a příjemné zvuky, které  k Tobě přicházejí, v této chvíli, kdy je Ti nejlépe, jak jen to je možné, v této blažené chvíli, si představ, své srdce.

Zkus ho uvidět takové, jaké opravdu je. Bez příkras a iluzí.
Představ si ho, jako chrám s mnoha komnatami a velkými kovanými dveřmi.
Chrám s obrovskou zahradou.
Tou zahradou jsou Tvá přání a sny, které si přeješ naplnit.
Jak často chodíš na svou zahradu?
Jak často pečuješ o své stromy, květiny a všechno živé, které již roste, nebo se právě rodí?

Uprostřed zahrady stojí krásný chrám srdce.
Tvého srdce.
Dobře se podívej, jaké má dveře.

Jsou pevně uzavřené, nebo dokonce zamčené? Stojí u nich stráž?
Ta stráž, jsou Tvé myšlenky strachu, zklamání, bolesti a ublížení. Také odmítnutí a nepochopení.
Je to silná a pevná stráž, která Ti brání otevřít Tvé srdce, Tvůj chrám.
Odrazuje Tě a vyvolává pochybnosti.
Pomalu přistup k té stráži.
Poděkuj za její služby, promluv s ní vlídným slovem, obejmi a nechej ji s láskou odejít.
Už nemusíš mít srdce zamčené, ani hlídané, protože si pochopil.
Pochopil jsi, že všichni jsme jedno.
Pokud Ty cítíš a vydáváš lásku, pak Ti jí projevují i ostatní.
Když Ty projevíš soucit a pomoc, pak k Tobě začne samovolně proudit.
Nepotřebuješ stráž a zámky svého strachu, protože už jsi moudrý natolik a dobře víš, že svými slovy, myšlenkami a skutky si tvoříš svůj nový svět.
Chápeš, že otevřeným sdílením a upřímností otevíráš srdce jiným, kteří se ještě bojí propustit svou stráž.
Udělej to pro sebe a pro všechny okolo. Sdílej a běž do hloubky.
Pamatuješ?
Všichni jsme jedno.

Když vstoupíš do svého srdcového chrámu, otevři dokořán všechny dveře, přivítej se, se všemi, které si tam uzavřel a řekni DĚKUJI.
Každý člověk, který k nám přichází, přináší velký dar.
Každý člověk, každé setkání nám něco předá, něco nás naučí a někam nás posune.
Prosím naslouchej, dívej se kolem a prociťuj.

Pokud si ve svých představách dokázal dojít až sem, pak máš jen krůček k naplnění svých přání.
Cokoliv dokážeme vidět a představit si, pak můžeme žít v reálném životě.
Tak, jako můžeme uvidět nově náš svět ve svých představách, můžeme si uzdravit své srdce.
Je už jen na nás, jak často se budeme vracet do našeho srdcového chrámu, ať se postaráme o zahradu, nebo pořádně vyvětráme ve všech komnatách.
Možná si náš chrám vyzdobíme nádhernou barvenou malbou, květinami a příjemným a pohodlným nábytkem, ve kterém si budeme spokojeně a klidně rozjímat a užívat si krásu, kterou ve svém srdcovém paláci objevíme.
Kdo ví?

Vše je jen na nás.
Je to náš svět, naše prožitky, našeho rozhodnutí.
Náš život.
Jen my sami si můžeme pomoci.
Jen my sami si můžeme dávat lásku a blízkost, po které tak toužíme od jiných lidí.
Nikdy jsme nebyli opuštění ani samotní.
Jsme součástí všech a všeho.

VŠICHNI JSME JEDNO SRDCE PLNÉ LÁSKY.

středa 15. listopadu 2017

ZNEUŽÍVÁNÍ DARU

Je to ve mě už hodně dlouho. Dnes se to opět dvakrát stalo a já už nemůžu a nechci mlčet.
Opět na mě několikrát  na sociální síti vyskočily články a příspěvky od "duchovních vůdců" této doby.
Dočetla jsem se, jak za své "vědění" a energii , kterou věnují lidem dostávají málo zaplaceno, dočetla jsem se, jak se má chovat "správný chlap",na základě videa, které na konci chtělo po vás email a registraci pro další informace.
Jak mají lidé převzít zodpovědnost za svůj život, konečně si vydělat a otevřít pořádně peněženku, aby jim dotyčný vyvolený řekl, jaké stračky žijou,(protože bez něho by na to nepřišli) a hlavně, aby je přesvědčil, jak jedině jeho metoda je ta správná a jediná.
Promiňte,ale to je pro mě hnus.

Když jsem nastoupila cestu sebe poznávání a řešila zdravotní problémy svého syna, či následně své osobní postoje a psychické trable, které jsem potřebovala akutně v terapii zvládnout, ne jednou se stalo, že paní terapeutka vyřešila můj akutní stav, navedla mě na cestu, jak se sebou pracovat a na mé zaplacení čekala s láskou i 3 měsíce, protože jsem jí splácela z mateřské po malých částkách.
Udělala to, protože viděla, že jsem ve velké nouzi a navrhla tento postup.
Je to velmi uznávaná a zkušená terapeutka, která provádí komplexně mnoho metod najednou. Nikdy se mi nestalo, abych od ní odešla rozhozená s nedořešeným problémem a pokaždé jsme byly v kontaktu, kdyby náhodou přišel "dojezd".
Tato žena předává DAR, který jí byl dán. Protože hodně dává, tak dostává zpět a může se svým darem "živit", ale také koriguje své ceny a poskytuje osobní a individuální přístup.
To je podle mě účel "duchovních pracovníků". Už k ní několik let na terapie nechodím, protože jako správný duchovní průvodce mi ukázala cestu, jak nalézt samu sebe a umím si pomáhat sama.
 O to více mě dnešní situace rozvibrovává.
Tvoří se kolem lidí, kterým byl dán DAR slova, písma či projevu, závislostní skupinky, ceny se zvyšují a lidé odkývají cokoliv, co tento vyvolený řekne či napíše, i když tomu vůbec nerozumí.
Stačí že má 5 tisíc sledujících na stránce a máme tady záruku kvality.

Ceny "duchovních"víkendových pobytů narostly do nedozírných výšin, že si je většina normálně pracující populace může jen ztěžka dovolit, natož já samo matka se dvěma dětmi (to prosím neberte jako stížnost, je to má svobodná volba).
Přemýšlela jsem, co mi na tom vadí a co mě na tom tak rozčiluje.
Vadí mi na tom zneužívání našeho DARU, který nám byl dán a to všem bez rozdílu.
Jen někteří ho zatím neobjevili a nenaučili se s ním pracovat.

Vadí mi, že se z něčeho takového, jako je lidská DUŠE a psychika udělal nehorázný byznys a slova jako LÁSKA A SOUCIT, jsou hlásána do éteru lidmi, kteří by druhému mimo terapii ani vodu na ulici nepodali.
Setkala jsem se ve svém životě s velkou přetvářkou a pozlátkem, jak u divadla, kde jsem hrála, tak i v soukromém životě, skrze své partnery"terapeuty", kteří ke mě přicházeli.
Maséři, kteří mimo masérnu hodnotili lidská těla, vyprávěli o správné výživě a partnerských vztazích a kouřili, holdovali alkoholu a maso pojídali ve velkém.
Dělali sáhodlouhé přednášky o tom, jak mají fungovat vztahy a sami manipulovali, rozvraceli, podváděli a jejich kapsy zely prázdnotou.

Proč?
Protože zneužili svůj dar.
Na první pohled uznávaní a uctívaní stovkami "fanynek" a ve skutečnosti zadlužení hošíci, kteří se báli věty MILUJI TĚ, natož aby ji dokázali žít.

Copak vám to není ani trochu divné, když se podíváte kolem?
PROČ, když jsme tak "vědomí" a "osvícení" a máme kolem sebe tolik učitelů a mouder, PROČ, je to pořád stejně na houby a možná ještě horší?

Začali jsme své vědění a moudrost zneužívat a vydělávat na ní.
Pokud jste se svého DARU udělali byznys, pak jste pod neustálým tlakem, jak vydělat na živobytí, neboť konkurence je veliká a "probuzených" přibývá.

V dřívějších dobách to bývalo obráceně.
Lidé chodili normálně do práce, měli stálý příjem a k tomu se věnovali svému poslaní a rozvíjení svého daru. Předávali s láskou a vesmír je za to náležitě ocenil množstvím klientů a hledajících, kteří stále přibývali, až člověk zjistil, že ty příspěvky, které jsou dostupné všem při tom počtu příchozích zvládnou pokrýt jeho živobytí a dal se do ještě intenzivnější práce.
Znám takové terapeuty a velmi si jich vážím. Mám ve svém okolí lidi, kteří hodně pomáhají předávají, znají své dary a k tomu se věnují normální, lidské běžné činnosti, aby žili hezky a měli z čeho zaplatit nájem. Aby udrželi své ceny pro klienty na únosné míře, aby byly dostupné všem ne jen těm "vyvoleným".
Také jsem objevila svůj DAR.
Také ráda lidem předávám, když o to stojí. Také pořádám setkání a vím jaké jsou drahé nájmy prostorů, ale také vím, že když své poslaní člověk nedělá pro peníze, tak se mu otevírají mnohé dveře samy od sebe, příležitosti přichází a můžu se lidem věnovat s láskou a radostí, protože nejsem závislá na jejich penězích.

Je mi z toho moc smutno, že se z lidského trápení, slz a utrpení udělal hnusný obchod, ve kterém se hraje na to, že bude spasen a zachráněn jen ten, kdo dá víc.
Dnes jsem šla kolem kostela a opětovně vzpomínala na Ježíše, který lidem šířil moudrá slova a lásku jen za jídlo či nuzný oděv a sám v bolestech kvůli lásce a pravdě umřel, aby byl umlčen.
Byl to jeho DAR, který měl předat lidstvu.

A co vy, duchovní mistři?
Dokázali by jste pracovat ve fabrice a své dary rozdávat lidem za pár korun?
A TEĎ SE DO MĚ KLIDNĚ MŮŽETE PUSTIT.
Bi

pátek 3. listopadu 2017

ŽENA SE PSEM

Zdroj Pinterest

Vystoupila jsem vysmátá z auta, po hezkém společenském večeru. Kráčela jsem tmou a chladem směrem k domovním dveřím našeho "domu hrůzy", který se nějakým záhadným způsobem začal opravovat. Už delší dobu si můj malý synek přál, ať náš dům opraví, ať je hezčí, jako ten vedle. Byl velmi potěšený a mile překvapený, když u nás před domem začali spravovat schody, natírat zábradlí a dokonce uvnitř v dolních prostorách vymalovali. Připadal si velmi významný a mocný, když zjistil, že jsou lidé, kteří tady chodí každé ráno, aby naplnili jeho přání.
Koukala jsem na nově opravené schody, pomalu hledala klíče v tašce a užívala si to ticho noci.
Periferně jsem zahlédla jednu známou ženu, která bydlela v našem domě. Občas jsem s ní jela výtahem, ale pocitově mi nebyla moc příjemná.Věděla jsem, že se setkáme ve výtahu. Nechtělo se mi před ní utíkat, jak to někteří obyvatelé našeho věžáku dělají, zavírat před ní dveře a rychle nasednout do nejbližšího výtahu.
Cítila jsem se fajn, ale už když šla kolem mě, všimla jsem si, že není něco v pořádku.
Z počátku, když jsem se s dětmi stala novou nájemnicí v tomto domě, měla jsem  problém poznat, zdali se jedná o ženu , nebo muže. Měla na krátko ostříhané vlasy, skoro na ježka, mohutnou postavu, kterou zakrývala a schovávala tepláky a mikinou, tak o dvě velikosti větší.Většinou jsem ji potkávala ve společnosti jiné, podobně vypadající ženy v brýlích  a se dvěma psy. Obyčejně byly velmi hlasité, pošťuchovaly se a vzájemně okřikovaly. Do toho se motali psi. Jednoho večera paní, která u nás v domě uklízí  a bydlí v horních patrech utrousila při čekání na výtah poznámku: "Už mě ty lesby, co bydlí vedle nás pěkně serou." " Pořád se hádají" Kdo to má furt poslouchat."A měla jsem jasno, kdo je kdo.Dnes jela se mnou sama. Stály jsme mlčky před výtahem a čekaly, až ze sedmnáctého patra dojede dolů. Byla nezvykle tichá a zakřiknutá. Jen hladila svého psa a koukala do země.Procházela jsem si v sobě zážitky, které jsem prožila během večera a vzpomínala na vtípky, které probíhaly. Tak dlouho jsem nebyla venku. Musím to brzy zase zopakovat.Můj vnitřní rozhovor přerušil příjezd výtahu. Bohužel toho menšího. Nelze, aby se člověk cítil příjemně a uvolněně v kabince velikosti nula plus nic s neznámým člověkem. Nutno podotknout, že jsem velmi kontaktní osoba. I když pravdou je, že s některými nájemníky se člověk i nasměje, než dojede do toho 12 patra.Jsem takový typ člověka, kterému se spousta lidí svěřuje se svými radostmi i starostmi, i když je o to nepožádá. Už jsem si na to zvykla, jen některé příběhy, pak musím chvíli rozdýchávat. Zjistila jsem, že když se nesnažím o oční kontakt, pak je jejich odvaha menší a v tichosti dojedeme dolů.I dnes večer jsem měla tenhle záměr. Koukala jsem do podlahy a vnitřně se bavila představou, jak veselý by náš výtah mohl být, kdyby místo nalepených žvýkaček na podlaze byly černé puntíky, různých velikostí.Pomalu jsme jely směrem vzhůru, bylo ticho a každá jsme byla ponořená ve svých úvahách. Svůj zrak jsem držela na podlaze a kousek výš jsem viděla ruku ženy, která hladí svého psa. Pes koukal velmi smutně a oddaně, až mě to dojalo.Určitě všichni znáte ten pocit, když chcete něco uspíšit a tím pomaleji se to vleče. Tohle byl přesně ten případ. V kabince bylo ticho a pomalu jsem se blížila ke svému cíli. Asi v osmém patře jsem ucítila na sobě její oči. Zvedla jsem tedy i ty své směrem k ní. Měla nádherné, čokoládově hnědé oči. Smutné a bolavé. Koukala na mě hluboce,vypadala, že se každou chvíli rozpláče.A do ticha řekla. "Víte, já už jsem v takovém stavu, že věřím jen zvířatům" "Lidi jsou svině a moc ubližujou" "To poslední zklamání od člověka moc bolelo."Výtah zastavil v mém patře.,náš pohled rozdělil nepříjemný strojový zvuk dojezdu.Stála jsem chvíli naproti ní a pak se zmohla jen na tiché "Chápu vás".Výtah se rozjel a já stála na chodbě, před svými dveřmi a nemohla se trefit do zámku.Slzy se kutálely.
Kolik takových příběhů ještě?





pátek 27. října 2017

Zotročené srdce




Zdroj Pinterest

Copak jste si toho vážně nevšimli?
Copak jsme všichni tak zahledění do sebe, nebo spíše kolem sebe, že nevidíme co se děje?
O čem je řeč?

Každý mluví a píše o hranicích. Osobních, či hranicích státu, lidských, či hranicích vkusu.
Každý si drží odstup, hodnotí a posuzuje druhé.
Stále dokola se řeší, jak dopadly volby a kdo komu vládne.
Čeho se pořád bojíme?

Myslíte, že se vrátíme do otroctví? 
To opravdu nejde, protože v otroctví už dávno jsme.
Nepotřebujeme k tomu žádnou vládu, ani nikoho z venčí.
My si naprosto vystačíme sami.

Stali jsme se otroky svých myšlenek, vyřčených i nevyřčených slov a hlavně svých nevykonaných činů.
Zotročily nás naše představy o tom co je lepší a nejlepší, ba dokonalé, co jediné je pravda a co už ne.
Jsme otroky svých chtíčů, které nás neustále popohání vytvářet nemocné vztahy, jen kvůli sexu a fyzickému uspokojení, které jsou prázdné a bez citu.
Jsme otroky manipulace, která nás neustále nutí dělat věci, které nejsou v souladu s námi, jen proto, abychom se zavděčili jiným, jen proto, aby druzí udělali to co chceme my.

Stali jsme se otroky práce a peněz, které za ni dostáváme, protože jsme uvěřili pocitu a názoru, že musíme mít stále více, aby se nám lépe žilo.
Zotročily nás naše telefony a sítě wifi, bez kterých se nehneme na krok a když je nemáme k dispozici, tak tápeme a máme pocit, že o nás není zájem, jsme nechtění, nepřijatí a nehodni pozornosti.
Jsme otroky vlastních velkých luxusních domů s bazény a obrovskými zahradami, na které si bereme hypotéky, které nám nedají v noci spát.
Domy, které si vlastně neužíváme, zahrady o které pečuje někdo jiný, protože my musíme stále pracovat, abychom to všechno zaplatili.
Nakupujeme spousty jídla, které nám mám nahradit slastné pocity objetí a klidu a následně se bičujeme za přibrání a týráme svá dokonalá těla v posilovnách, abych otrokář uvnitř nás byl spokojen.
Jsme zotročení názory, jiných lidí, citáty slavných, protože se bojíme uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jsme otroci svých snů, přání a tužeb, které, pokud se nám nesplní dostatečně rychle a nejlépe bez práce, ztrácejí na váze a upadají v zapomnění, či nás vrhají do depresí, protože začneme o sobě pochybovat a ztrácíme na sebe hodnotě.
Mrskáme se do nekonečna pomyslným bičem a vyčítáme si svou minulost, svá rozhodnutí, své nenaplněné sliby a všechny neúspěchy světa.

Stali jsme se otroky přátelství, které fungují jen s podmínkami. Pokud jsi v nouzi, tak občas ztrácíš přátele. Znají Tě jen v případě, když jsi vtipný, pozitivní a záříš vesele.

Ženy se nechali zotročit svými představami o dokonalých a uvědomělých mužích, kteří jim nosí květiny, rozmlouvají s nimi hodiny na procházkách a u vína, připravují pro ně snídaně do postele a romantické koupele a pak je dvě hodiny připravují a hladí, aby dosáhly svůj vytoužený orgasmus.
Muži jsou otroky žen a svých pudů, které se neustále snaží ukojit, hledajíce nová a nová těla k naplnění svých potřeb a bizarních sexuálních přání. Jsou zotročeni svou mocí a silou, svým soupeřením a touhou být za každou cenu nejlepší a první.


Jsme zuboženými otroky lásky, kterou neustále hledáme venku, jako nějaké zboží, které se dá koupit, jako něco, co nám každé ráno přijde ranní poštou, jako samozřejmá donáška.
Láska nás zotročila natolik, že jsme schopni se kvůli ní donekonečna trápit, onemocnět i umřít.
Kvůli lásce?
Ne...Kvůli sobě.

Stali jsme se smutnými a vyhaslými otroky, našich iluzí a představ, které si tvoříme o lidech, situacích a o našem životě, protože chtít vidět pravdu je často více bolestivé než mlácení otrokářským bičem.

Každý máme jiného otrokáře. Každý se bičujeme jiným bičem a jinou silou.
Žádné volby tam venku nám nepomohou.
Zachrání nás jediné.
Cesta dovnitř k sobě a láskyplné rozhovory s našimi otrokáři, které pomalu a pozvolna po společném rozhovoru můžeme nechat jít.

Už to chápete?
Bi

pondělí 23. října 2017

Srdcová sprcha

Zdroj Pinterest

Je to ve mě už dlouho. Moc se mi do tohoto tématu nechtělo zabředávat, protože je většinou lidí považováno za něco negativního, smutného a ze zkušenosti vím, že se o tom nikdo moc nechce bavit.
Každopádně včera se to vynořilo zas, takže myslím , že je na čase, alespoň přes písmenka vyjádřit svůj momentální postoj.

O čem to vlastně píšu?
Chci se blíže podívat na lidský PLÁČ.
Bylo o něm napsáno už moc a určitě jste četli alespoň 10 článků na toto téma.
Možná vám spíš přiblížím co se stalo mě, ať opět pochopíte, jak jsme dokonalé bytosti. 
Jen se bojíme uvěřit, že to tak je.

V mém životě se před pár měsíci odehrálo něco velmi krásného a emotivního, avšak, jak už to tak u mě bývá nedopadla celá situace, jak bych si přála.
Jsem zvyklá, že si v sobě věci rozumově rozeberu, zaujmu stanovisko a učiním změny,ať je mi lépe. V tomto případě, tomu nebylo jinak.
Stále jsem se snažila používat více rozum, být silná a přecházet své pocity, které se ve mě hromadily.
Za každou slzu jsem sama sobě spílala a říkala si, jak jsem hloupá, že kvůli takové" blbině" brečím.
Ta "blbina" mě však zasáhla více než jsem myslela.
Nabalila na sebe totiž spoustu smutků, obav, strachů  a nedůvěry, která ve mě dřímala a hlásila se o svou pozornost.
Můj rozum vítězil a já stále potlačovala, stýkala jsem se s mnoha lidmi, abych na to nemyslela, vymýšlela si spoustu "nutných a neodkladných" záležitostí, abych se zaměstnala a zapomněla.

Jednoho dne už si to moje bolavé srdce duplo a já odjížděla z práce s velikou bolestí zad a ruky.
Bolest byla taková, že mé slzy nešly zastavit několik dní.
Přidala se horečka, střevní problémy, no prostě klasické čistící procesy, kdy vám dá vaše tělo jasně najevo, jak moc jste to opět přepískli.
Pojďme se však vrátit k PLÁČI.
Tak dlouho jsem své pocity potlačovala, až jsem sama sobě vytvořila situaci, která byla tak bolestivá, že pláč nešel zastavit.
Tekl samovolně několik dní a já si vzpomněla na jednu svou klientku, která po ztrátě manžela ztratila schopnost plakat a onemocnělo jí srdce.

Naše tělo je naprosto dokonalé a moudré.
K čemu jsem tedy ve svých slzách došla? PLÁČ pro mě není nic negativního, ani to není projev bezmoci, či zoufalství. 
Je to očistná sprcha pro naše srdce, která odplavuje nánosy smutku, které by tam jinak zůstaly.
Je to detoxikace DUŠE.

Uvědomili jste si někdy, že chodíme do sauny, ať se zbavíme škodlivin, pijeme detoxikační a čistící čaje na krev, drhneme si obličeje a těla peelingem, držíme nejrůznější kůry a půsty, abychom se vnitřně pročistili a ve chvíli, kdy se nám chce plakat a naše Duše touží po uvolnění a pročištění, ve chvílí kdy volá po odstranění těch bolavých nánosů smutků a trápení, tak se často zalekneme a potlačujeme tento přirozený proces?

PŘITOM SE JEDNÁ O PŘIROZENOU OČISTU A DETOXIKACI SRDCE A DUŠE.
Pláč je prostě NORMÁLNÍ A VELMI PROSPĚŠNÝ.

Je naprosto jedno jestli, jste žena nebo muž, dítě, nebo starší člověk.
Pláč má v našem životě nezastupitelný význam a já už se mu nebráním, protože po mé nedávné zkušenosti jsem si opět uvědomila, že pokud si nedovolím plakat vědomě, tak si to moje Duše zařídí jinak.
Vždy se snažím z každé své životní situace něco naučit a vzít si to dobré pro svůj další život.
Tentokrát jsem se opětovně spřátelila se svými slzami a svým pláčem.

A jak to máte vy?
Krásné laskavé dny přeji nám všem
Bi