pondělí 18. prosince 2017

Intimity mé Duše- HVĚZDA



Kdybych Tě nepotkala,
nedokázala bych popsat slovy,
co prožívám uvnitř.

Kdyby nebylo Tvého dlouhého mlčení,
nedokázala bych pochopit, 
kolik pravdy a moudrosti mi přináší ticho
a neuměla uslyšet SEBE.

Kdybych Tě neviděla svýma vlastníma očima,¨
myslela bych si,
že jsi jen přelud v mé hlavě,
který mizí s každým novým ránem.

Kdybych nepocítila Tvé objetí,
nedokázala bych pochopit,
kolik něžnosti a jemnosti,
se skrývá v mužském těle.

Kdybych nepochopila, 
co mi přinášíš,
co pro mě znamenáš a
nechala bych Tě odejít,
v tu chvíli by na nebi zhasla jedna HVĚZDA,
která mi svítí na cestu.

HVĚZDA, která září, 
i když je ode mě vzdálená
tisíce světelných let.
HVĚZDA, která nikdy není jen má,
protože je všech.

HVĚZDA, která mi svítí na cestě tmavou nocí
a promlouvá ke mě v tichu,
jen skrze své paprsky,
zatímco ostatní spí.

DĚKUJI TI HVĚZDIČKO.........

pátek 15. prosince 2017

INTIMITY MÉ DUŠE-Vnitřní hlas

Zdroj Pinterest
Tvůj hlas je němý,
i když říká spoustu slov.
Když zavřeš oči a přestaneš mluvit,
ucítíš touhu žít, bez těch písmen.
Touhu, říkat jen to, co bije Tvé srdce,
tak rychle, zběsile a o překot.

Slova nám často brání popsat to němé.
Hluboké, prožité a zdánlivě zatracené.
Slova jsou mostem do světa lidí.
Často jich slyšíš říkat moc
a srdce se pak stydí.

Stydí se za chvíle,
kdy neumíš projevit, to co bije.
Je smutné častokrát, 
že za slova se všechno skryje.

Jediným způsobem, 
jak tuhle lekci zvládnout,
je pochopit SEBE,
USLYŠET SE 
a přerodit vše v ČIN.

Slova jsou krásná,
však neměla by vládnout.
Ať Tvoje skutky, rozezní Tvůj HLAS.

Pak přestaneš mluvit a Tvůj hlas venku začne slábnout,
a Tvoje srdce,
skrze Tvé skutky a pochopení,
se uvnitř rozezní, 
jako ten nejsilnější a nejjasnější ZVON.

BIM BAM BOM

neděle 3. prosince 2017

Sexuální automat

Zdroj Pinterest

Kráčel městem, pouliční lampy už svítily a od úst mu stoupala pára.
Byla pěkná zima, pod nohama to klouzalo a musel obezřetně našlapovat. Každopádně se moc těšil na svou hodinku slasti a uspokojení. Velmi rád si objednával tyhle noční hodiny, protože pak si mohl nerušeně užívat i cestu domů a nechat doznívat ty slastné pocity orgasmu a pohody.
Vůbec mu nevadilo, že musí připlácet dost velkou částku, aby jeho kabinka byla jen pro něj, ve stejný den, stejnou hodinu a pravidelně už několik let. Vybral si pátek v deset.
Už dávno nechodil na žádné bouřlivé mejdany, přátelé ho po těch letech pěkně nudili, protože si pořád jen stěžovali na všechno a na všechny.
Chvíle slasti a pravidelné páteční pohody si nenechal od nikoho vzít.

Manželka mu umřela před pár lety a od té chvíle se hodně uzavřel do sebe.
Velmi se milovali. Děti neměli, protože manželka byla nemocná, už když se v mládí potkali.
Nelitoval jediného dne s ní.
Byl to láska jeho života a nedokázal jí nikdo a nic nahradit.
Párkrát se pokusil pozvat na kávu některou ze svých kolegyň z práce, nebo pozval na rande svou rozvedenou kamarádku, ale všechno záhy skončilo, protože si uvědomil, že nechce žádnou náhradu. Jeho žena žila v něm a s ním. Provázela ho všude každý den.
Když umřela, byl ještě poměrně mladý chlap. Bylo běžné, že se spolu milovali i po těch letech 4-5 týdně a najednou nic.

Doba se během těch let hodně změnila. Lidé se od sebe odcizili natolik, že přestal potkávat na ulici milence, kteří se drželi za ruce. Na lavičkách v parku, nebo na trávě u řeky, kde se se svou ženou vášnivě mnohokrát líbali a poslouchali to krásné zurčení vody, byly jen partičky mladých lidí, kteří seděli vedle sebe, každý držel v ruce mobilní telefon a vůbec se spolu nebavili. Občas někdo pronesl tichou větu do prostoru, která stejně zmizela v prázdnotě a nenávratnu.
Většinou měli lidé oddělené domácnosti, ženy se staly ještě více emancipované a muži ještě více nezávislí. Každý si dělal co chtěl.
Muži chodili za ženami jen kvůli sexu, ženy s nimi spaly jen kvůli penězům.
Slovo láska se stalo nepochopitelným pojmem, který byl spojován se starými časy.
Objetí a polibky člověk mohl vidět už jen ve filmech pro pamětníky.
V téhle době přišel jeden podnikatel s nápadem vytvořit sexuální automaty, tzv kabinky potěšení.
Byly opravdu dokonalé. Svůj pobyt jste si přes internet objednali a zaplatili. Den a hodinu, kdy chcete přijít.
Dále jste si zvolili, jakou silikonovou figurínu si přejete, jaké má mít vlasy, barvu spodního prádla, velikost zadku i poprsí. Figuríny byly samo oplachovací a dokonale sterilní. Dovážely se odněkud z Ameriky a byly opravdu perfektní, krásné, no prostě jako živé.
Dokonce si klient mohl vybrat, jaké zvuky vášně má jeho umělá kráska při aktu s ním vydávat.

Dnes si vybral brunetku v modrém prádle. Podvazky se mu vždycky líbily. Rozhodně nesměly chybět. Chvíli váhal, jestli si vybere jazz, nebo dnes chce být v tichosti.
Kabinka byla provoněná jeho oblíbeným jasmínem, hudba hrála a kráska byla připravená v pozicích, které si předem navolil. Vše probíhalo, jako vždy. Když se pak šel osprchovat, tak se přistihl, jak myslí na jednu skutečnou, živou ženu. Tentokrát to nebyla jeho manželka.

Včera, když šel po ulici, uklouzla na chodníku před ním jedna neznámá žena. Přiskočil a podařilo se mu ji zachytit. Když ji zvedal z chodníku, podívala se na něj vděčným pohledem a v jednu chvíli si obal uvědomili, že se dotýkají a jsou velmi blízko u sebe. Drželi se za ruce a on jí pomáhal na nohy.
Když se to povedlo, tak proti sobě chvíli stáli, mlčeli a koukali. Jak dlouho tohle nezažil. Ten přirozený dotyk a teplo lidského těla.
Byla přibližně v jeho věku. Oba si ještě pamatovali, jaké to bylo, když se lidé milovali, dotýkali, objímali a líbali.
Oba uviděli v očích toho druhého odraz stejných myšlenek.
Poděkovala mu a rozloučila se. Ještě dlouho za ní koukal a nemohl odejít.Ona se raději už ani neohlédla.

Vzpomněl si na ni právě, když si to perfektně užil se svou sexuální automatickou ženou, která byla po všech směrech perfektní. Ale.Nebyla živá.
Nemohl přestat myslet na ten teplý dotyk jejích rukou, na ten pohled, který říkal všechno.Zaplavil ho obrovský smutek a z očí mu samovolně začaly téct slzy, které nešly zatavit. Tak moc mu chybělo pohlazení, políbení na rozloučenou, tak moc mu chyběly pro milované noci na loukách a v autě,  které si v mládí užíval plnými doušky. To držení za ruce a nenápadné osahávání u večeře, když si se ženou pozvali přátele a dostali na sebe chuť.
Ve chvíli, kdy se svému smutku a vzpomínkám oddával hluboce a dlouze, začalo něco hlasitě zvonit.
"Zase ten pitomý mobil" pomyslel si.

Vždycky si vypínal zvonění. Dneska zapomněl. Zvedl to, aby přerušil ty nepříjemné zvuky a uslyšel plačící ženský hlas, který na něho křičel:
"Prosím Tě lásko otevři oči!"
" Hned!"
" Prosím Tě!"
" Bojím se o Tebe!"
Znělo to z velké dálky. Upadl na zem. Nic si nepamatoval. Hlas mizel v dálce, jako ozvěna.

Najednou ucítil něco mokrého a teplého na svém obličeji.
Otevřel oči.
Uviděl před sebou svou plačící ženu. Když procitl, tak rychle začala utírat slzy a pokoušela se o vlídný úsměv, aby neviděl, jak se o něj bála.
Dlouho nebyl schopen mluvit. Stále dokola ji objímal a prožili celý den spolu v posteli.Ten společný čas naplnili dlouhým hlazením a milováním. Nikdy jí neřekl co prožil. Nikdy jí neprozradil, jakou strašlivě smutnou fantazii ve svém snu uviděl.
Díky tomuto prožitku si uvědomil, že má jeden z nejcennějších pokladů na světě a tím je LIDSKÁ BLÍZKOST.


úterý 28. listopadu 2017

INTIMITY MÉ DUŠE-OZVĚNA


Zbyla mi po Tobě jen vůně 
a ozvěna včerejšího smíchu.
Pocity, chvíle, prožitky,
plné nenaplněného hříchu.

Jednou je málo a víckrát je moc.
Co k Tobě mě táhlo,
dávno netuším.

Myslela jsem,
že brzy zapomenu
a své myšlenky, přání a sny 
spojené s Tebou,
v sobě jednou pro vždy zadusím.

Mluvíš o svobodě a
svíráš mě v objetí.
Stále věřím tomu,
že nejsi lhář 
a Tvá vnitřní pravda, ke mě doletí.

Uvnitř se rozezní,
aby Ti pomohla pochopit,
že potkávat často můj obraz,
nemusí nutně nesvobodné být.

Tvá záplava ranních polibků,
se mi během dne rozpustila na rtech,
jako ta nejlahodnější zmrzlina,
která je osvěžující tak,
že se nedá zapomenout, jak chutná
a člověk chce, ať ta chuť nekončí 
a do nekonečna začíná.

sobota 18. listopadu 2017

JEDNO SRDCE



Kdykoliv zavřeš oči a zklidníš dech, tak můžeš po chvíli uvidět celý svět.
Svůj svět.
Takový, jak ho vidíš Ty.
Nejoblíbenější místa, která máš ve svých vzpomínkách, ale také úplně nová, která si můžeš vytvořit svými představami a svými pocity.
Jen my víme, kdy se cítíme šťastní, co nám dělá dobře na Duši a na těle.
Jen my víme, co je pro nás nejlepší a která barva, vůně, který zvuk, člověk, či živá bytost, nebo prožitek nás nejvíce potěší.

Jsme to jen my a zároveň propojení.
Propojení se všemi, jako v nekonečné pavučině.
Spojení se životy a vnitřními rozhovory všech kolem nás.
Všichni jsme jedno.
Dobře to víme.
Splýváme v jednu nekonečnou řeku, která se vlévá v jediný oceán.

Všichni máme srdce, které bije.
Někomu silně a radostně, jinému potichoučku a opatrně, aby ho nikdo více nezranit.
Všichni máme srdce, které prožilo spoustu radosti ale i trápení, spoustu lásky, ale i pádů a zranění.
Všichni do jednoho. Jsme totiž jedno.

Zkus se teď projít po své nádherné voňavé louce, či prohřáté pláži, které si Tvá představa a mysl vytvořila.
Zkus navštívit to místo, kde je Ti nejlépe a tam pár okamžiků posečkej.
Ve chvíli, kdy je Ti příjemně a blaženě, ve chvíli, kdy cítíš naprosté uvolnění, kdy máš pocit, že jsi jen Ty, Tvá pohoda, klid a nic a nikdo kolem to nezmění, právě v té chvíli, až uslyšíš, krásné tóny písně bez hudby, až ucítíš ty vůně a příjemné zvuky, které  k Tobě přicházejí, v této chvíli, kdy je Ti nejlépe, jak jen to je možné, v této blažené chvíli, si představ, své srdce.

Zkus ho uvidět takové, jaké opravdu je. Bez příkras a iluzí.
Představ si ho, jako chrám s mnoha komnatami a velkými kovanými dveřmi.
Chrám s obrovskou zahradou.
Tou zahradou jsou Tvá přání a sny, které si přeješ naplnit.
Jak často chodíš na svou zahradu?
Jak často pečuješ o své stromy, květiny a všechno živé, které již roste, nebo se právě rodí?

Uprostřed zahrady stojí krásný chrám srdce.
Tvého srdce.
Dobře se podívej, jaké má dveře.

Jsou pevně uzavřené, nebo dokonce zamčené? Stojí u nich stráž?
Ta stráž, jsou Tvé myšlenky strachu, zklamání, bolesti a ublížení. Také odmítnutí a nepochopení.
Je to silná a pevná stráž, která Ti brání otevřít Tvé srdce, Tvůj chrám.
Odrazuje Tě a vyvolává pochybnosti.
Pomalu přistup k té stráži.
Poděkuj za její služby, promluv s ní vlídným slovem, obejmi a nechej ji s láskou odejít.
Už nemusíš mít srdce zamčené, ani hlídané, protože si pochopil.
Pochopil jsi, že všichni jsme jedno.
Pokud Ty cítíš a vydáváš lásku, pak Ti jí projevují i ostatní.
Když Ty projevíš soucit a pomoc, pak k Tobě začne samovolně proudit.
Nepotřebuješ stráž a zámky svého strachu, protože už jsi moudrý natolik a dobře víš, že svými slovy, myšlenkami a skutky si tvoříš svůj nový svět.
Chápeš, že otevřeným sdílením a upřímností otevíráš srdce jiným, kteří se ještě bojí propustit svou stráž.
Udělej to pro sebe a pro všechny okolo. Sdílej a běž do hloubky.
Pamatuješ?
Všichni jsme jedno.

Když vstoupíš do svého srdcového chrámu, otevři dokořán všechny dveře, přivítej se, se všemi, které si tam uzavřel a řekni DĚKUJI.
Každý člověk, který k nám přichází, přináší velký dar.
Každý člověk, každé setkání nám něco předá, něco nás naučí a někam nás posune.
Prosím naslouchej, dívej se kolem a prociťuj.

Pokud si ve svých představách dokázal dojít až sem, pak máš jen krůček k naplnění svých přání.
Cokoliv dokážeme vidět a představit si, pak můžeme žít v reálném životě.
Tak, jako můžeme uvidět nově náš svět ve svých představách, můžeme si uzdravit své srdce.
Je už jen na nás, jak často se budeme vracet do našeho srdcového chrámu, ať se postaráme o zahradu, nebo pořádně vyvětráme ve všech komnatách.
Možná si náš chrám vyzdobíme nádhernou barevnou malbou, květinami,či příjemným a pohodlným nábytkem, ve kterém si budeme spokojeně, klidně rozjímat a užívat si krásu, kterou ve svém srdcovém paláci objevíme.
Kdo ví?

Vše je jen na nás.
Je to náš svět, naše prožitky, našeho rozhodnutí.
Náš život.
Jen my sami si můžeme pomoci.
Jen my sami si můžeme dávat lásku a blízkost, po které tak toužíme od jiných lidí.
Nikdy jsme nebyli opuštění ani samotní.
Jsme součástí všech a všeho.

VŠICHNI JSME JEDNO SRDCE PLNÉ LÁSKY.

středa 15. listopadu 2017

ZNEUŽÍVÁNÍ DARU

Je to ve mě už hodně dlouho. Dnes se to opět dvakrát stalo a já už nemůžu a nechci mlčet.
Opět na mě několikrát  na sociální síti vyskočily články a příspěvky od "duchovních vůdců" této doby.
Dočetla jsem se, jak za své "vědění" a energii , kterou věnují lidem dostávají málo zaplaceno, dočetla jsem se, jak se má chovat "správný chlap",na základě videa, které na konci chtělo po vás email a registraci pro další informace.
Jak mají lidé převzít zodpovědnost za svůj život, konečně si vydělat a otevřít pořádně peněženku, aby jim dotyčný vyvolený řekl, jaké stračky žijou,(protože bez něho by na to nepřišli) a hlavně, aby je přesvědčil, jak jedině jeho metoda je ta správná a jediná.
Promiňte,ale to je pro mě hnus.

Když jsem nastoupila cestu sebe poznávání a řešila zdravotní problémy svého syna, či následně své osobní postoje a psychické trable, které jsem potřebovala akutně v terapii zvládnout, ne jednou se stalo, že paní terapeutka vyřešila můj akutní stav, navedla mě na cestu, jak se sebou pracovat a na mé zaplacení čekala s láskou i 3 měsíce, protože jsem jí splácela z mateřské po malých částkách.
Udělala to, protože viděla, že jsem ve velké nouzi a navrhla tento postup.
Je to velmi uznávaná a zkušená terapeutka, která provádí komplexně mnoho metod najednou. Nikdy se mi nestalo, abych od ní odešla rozhozená s nedořešeným problémem a pokaždé jsme byly v kontaktu, kdyby náhodou přišel "dojezd".
Tato žena předává DAR, který jí byl dán. Protože hodně dává, tak dostává zpět a může se svým darem "živit", ale také koriguje své ceny a poskytuje osobní a individuální přístup.
To je podle mě účel "duchovních pracovníků". Už k ní několik let na terapie nechodím, protože jako správný duchovní průvodce mi ukázala cestu, jak nalézt samu sebe a umím si pomáhat sama.
 O to více mě dnešní situace rozvibrovává.
Tvoří se kolem lidí, kterým byl dán DAR slova, písma či projevu, závislostní skupinky, ceny se zvyšují a lidé odkývají cokoliv, co tento vyvolený řekne či napíše, i když tomu vůbec nerozumí.
Stačí že má 5 tisíc sledujících na stránce a máme tady záruku kvality.

Ceny "duchovních"víkendových pobytů narostly do nedozírných výšin, že si je většina normálně pracující populace může jen ztěžka dovolit, natož já samo matka se dvěma dětmi (to prosím neberte jako stížnost, je to má svobodná volba).
Přemýšlela jsem, co mi na tom vadí a co mě na tom tak rozčiluje.
Vadí mi na tom zneužívání našeho DARU, který nám byl dán a to všem bez rozdílu.
Jen někteří ho zatím neobjevili a nenaučili se s ním pracovat.

Vadí mi, že se z něčeho takového, jako je lidská DUŠE a psychika udělal nehorázný byznys a slova jako LÁSKA A SOUCIT, jsou hlásána do éteru lidmi, kteří by druhému mimo terapii ani vodu na ulici nepodali.
Setkala jsem se ve svém životě s velkou přetvářkou a pozlátkem, jak u divadla, kde jsem hrála, tak i v soukromém životě, skrze své partnery"terapeuty", kteří ke mě přicházeli.
Maséři, kteří mimo masérnu hodnotili lidská těla, vyprávěli o správné výživě a partnerských vztazích a kouřili, holdovali alkoholu a maso pojídali ve velkém.
Dělali sáhodlouhé přednášky o tom, jak mají fungovat vztahy a sami manipulovali, rozvraceli, podváděli a jejich kapsy zely prázdnotou.

Proč?
Protože zneužili svůj dar.
Na první pohled uznávaní a uctívaní stovkami "fanynek" a ve skutečnosti zadlužení hošíci, kteří se báli věty MILUJI TĚ, natož aby ji dokázali žít.

Copak vám to není ani trochu divné, když se podíváte kolem?
PROČ, když jsme tak "vědomí" a "osvícení" a máme kolem sebe tolik učitelů a mouder, PROČ, je to pořád stejně na houby a možná ještě horší?

Začali jsme své vědění a moudrost zneužívat a vydělávat na ní.
Pokud jste se svého DARU udělali byznys, pak jste pod neustálým tlakem, jak vydělat na živobytí, neboť konkurence je veliká a "probuzených" přibývá.

V dřívějších dobách to bývalo obráceně.
Lidé chodili normálně do práce, měli stálý příjem a k tomu se věnovali svému poslaní a rozvíjení svého daru. Předávali s láskou a vesmír je za to náležitě ocenil množstvím klientů a hledajících, kteří stále přibývali, až člověk zjistil, že ty příspěvky, které jsou dostupné všem při tom počtu příchozích zvládnou pokrýt jeho živobytí a dal se do ještě intenzivnější práce.
Znám takové terapeuty a velmi si jich vážím. Mám ve svém okolí lidi, kteří hodně pomáhají předávají, znají své dary a k tomu se věnují normální, lidské běžné činnosti, aby žili hezky a měli z čeho zaplatit nájem. Aby udrželi své ceny pro klienty na únosné míře, aby byly dostupné všem ne jen těm "vyvoleným".
Také jsem objevila svůj DAR.
Také ráda lidem předávám, když o to stojí. Také pořádám setkání a vím jaké jsou drahé nájmy prostorů, ale také vím, že když své poslaní člověk nedělá pro peníze, tak se mu otevírají mnohé dveře samy od sebe, příležitosti přichází a můžu se lidem věnovat s láskou a radostí, protože nejsem závislá na jejich penězích.

Je mi z toho moc smutno, že se z lidského trápení, slz a utrpení udělal hnusný obchod, ve kterém se hraje na to, že bude spasen a zachráněn jen ten, kdo dá víc.
Dnes jsem šla kolem kostela a opětovně vzpomínala na Ježíše, který lidem šířil moudrá slova a lásku jen za jídlo či nuzný oděv a sám v bolestech kvůli lásce a pravdě umřel, aby byl umlčen.
Byl to jeho DAR, který měl předat lidstvu.

A co vy, duchovní mistři?
Dokázali by jste pracovat ve fabrice a své dary rozdávat lidem za pár korun?
A TEĎ SE DO MĚ KLIDNĚ MŮŽETE PUSTIT.
Bi

pátek 3. listopadu 2017

ŽENA SE PSEM

Zdroj Pinterest

Vystoupila jsem vysmátá z auta, po hezkém společenském večeru. Kráčela jsem tmou a chladem směrem k domovním dveřím našeho "domu hrůzy", který se nějakým záhadným způsobem začal opravovat. Už delší dobu si můj malý synek přál, ať náš dům opraví, ať je hezčí, jako ten vedle. Byl velmi potěšený a mile překvapený, když u nás před domem začali spravovat schody, natírat zábradlí a dokonce uvnitř v dolních prostorách vymalovali. Připadal si velmi významný a mocný, když zjistil, že jsou lidé, kteří tady chodí každé ráno, aby naplnili jeho přání.
Koukala jsem na nově opravené schody, pomalu hledala klíče v tašce a užívala si to ticho noci.
Periferně jsem zahlédla jednu známou ženu, která bydlela v našem domě. Občas jsem s ní jela výtahem, ale pocitově mi nebyla moc příjemná.Věděla jsem, že se setkáme ve výtahu. Nechtělo se mi před ní utíkat, jak to někteří obyvatelé našeho věžáku dělají, zavírat před ní dveře a rychle nasednout do nejbližšího výtahu.
Cítila jsem se fajn, ale už když šla kolem mě, všimla jsem si, že není něco v pořádku.
Z počátku, když jsem se s dětmi stala novou nájemnicí v tomto domě, měla jsem  problém poznat, zdali se jedná o ženu , nebo muže. Měla na krátko ostříhané vlasy, skoro na ježka, mohutnou postavu, kterou zakrývala a schovávala tepláky a mikinou, tak o dvě velikosti větší.Většinou jsem ji potkávala ve společnosti jiné, podobně vypadající ženy v brýlích  a se dvěma psy. Obyčejně byly velmi hlasité, pošťuchovaly se a vzájemně okřikovaly. Do toho se motali psi. Jednoho večera paní, která u nás v domě uklízí  a bydlí v horních patrech utrousila při čekání na výtah poznámku: "Už mě ty lesby, co bydlí vedle nás pěkně serou." " Pořád se hádají" Kdo to má furt poslouchat."A měla jsem jasno, kdo je kdo.Dnes jela se mnou sama. Stály jsme mlčky před výtahem a čekaly, až ze sedmnáctého patra dojede dolů. Byla nezvykle tichá a zakřiknutá. Jen hladila svého psa a koukala do země.Procházela jsem si v sobě zážitky, které jsem prožila během večera a vzpomínala na vtípky, které probíhaly. Tak dlouho jsem nebyla venku. Musím to brzy zase zopakovat.Můj vnitřní rozhovor přerušil příjezd výtahu. Bohužel toho menšího. Nelze, aby se člověk cítil příjemně a uvolněně v kabince velikosti nula plus nic s neznámým člověkem. Nutno podotknout, že jsem velmi kontaktní osoba. I když pravdou je, že s některými nájemníky se člověk i nasměje, než dojede do toho 12 patra.Jsem takový typ člověka, kterému se spousta lidí svěřuje se svými radostmi i starostmi, i když je o to nepožádá. Už jsem si na to zvykla, jen některé příběhy, pak musím chvíli rozdýchávat. Zjistila jsem, že když se nesnažím o oční kontakt, pak je jejich odvaha menší a v tichosti dojedeme dolů.I dnes večer jsem měla tenhle záměr. Koukala jsem do podlahy a vnitřně se bavila představou, jak veselý by náš výtah mohl být, kdyby místo nalepených žvýkaček na podlaze byly černé puntíky, různých velikostí.Pomalu jsme jely směrem vzhůru, bylo ticho a každá jsme byla ponořená ve svých úvahách. Svůj zrak jsem držela na podlaze a kousek výš jsem viděla ruku ženy, která hladí svého psa. Pes koukal velmi smutně a oddaně, až mě to dojalo.Určitě všichni znáte ten pocit, když chcete něco uspíšit a tím pomaleji se to vleče. Tohle byl přesně ten případ. V kabince bylo ticho a pomalu jsem se blížila ke svému cíli. Asi v osmém patře jsem ucítila na sobě její oči. Zvedla jsem tedy i ty své směrem k ní. Měla nádherné, čokoládově hnědé oči. Smutné a bolavé. Koukala na mě hluboce,vypadala, že se každou chvíli rozpláče.A do ticha řekla. "Víte, já už jsem v takovém stavu, že věřím jen zvířatům" "Lidi jsou svině a moc ubližujou" "To poslední zklamání od člověka moc bolelo."Výtah zastavil v mém patře.,náš pohled rozdělil nepříjemný strojový zvuk dojezdu.Stála jsem chvíli naproti ní a pak se zmohla jen na tiché "Chápu vás".Výtah se rozjel a já stála na chodbě, před svými dveřmi a nemohla se trefit do zámku.Slzy se kutálely.
Kolik takových příběhů ještě?



pátek 27. října 2017

Zotročené srdce




Zdroj Pinterest

Copak jste si toho vážně nevšimli?
Copak jsme všichni tak zahledění do sebe, nebo spíše kolem sebe, že nevidíme co se děje?
O čem je řeč?

Každý mluví a píše o hranicích. Osobních, či hranicích státu, lidských, či hranicích vkusu.
Každý si drží odstup, hodnotí a posuzuje druhé.
Stále dokola se řeší, kdo má navrch a kdo komu vládne.
Čeho se pořád bojíme?

Myslíte, že se vrátíme do otroctví? 
To opravdu nejde, protože v otroctví už dávno jsme.
Nepotřebujeme k tomu žádnou vládu, ani nikoho z venčí.
My si naprosto vystačíme sami.

Stali jsme se otroky svých myšlenek, vyřčených i nevyřčených slov a hlavně svých nevykonaných činů.
Zotročily nás naše představy o tom co je lepší a nejlepší, ba dokonalé, co jediné je pravda a co už ne.
Jsme otroky svých chtíčů, které nás neustále popohání vytvářet nemocné vztahy, jen kvůli sexu a fyzickému uspokojení, které jsou prázdné a bez citu.
Jsme otroky manipulace, která nás neustále nutí dělat věci, které nejsou v souladu s námi, jen proto, abychom se zavděčili jiným, jen proto, aby druzí udělali to co chceme my.

Stali jsme se otroky práce a peněz, které za ni dostáváme, protože jsme uvěřili pocitu a názoru, že musíme mít stále více, aby se nám lépe žilo.
Zotročily nás naše telefony a sítě wifi, bez kterých se nehneme na krok a když je nemáme k dispozici, tak tápeme a máme pocit, že o nás není zájem, jsme nechtění, nepřijatí a nehodni pozornosti.
Jsme otroky vlastních velkých luxusních domů s bazény a obrovskými zahradami, na které si bereme hypotéky, které nám nedají v noci spát.
Domy, které si vlastně neužíváme, zahrady o které pečuje někdo jiný, protože my musíme stále pracovat, abychom to všechno zaplatili.
Nakupujeme spousty jídla, které nám mám nahradit slastné pocity objetí a klidu a následně se bičujeme za přibrání a týráme svá dokonalá těla v posilovnách, abych otrokář uvnitř nás byl spokojen.
Jsme zotročení názory, jiných lidí, citáty slavných, protože se bojíme uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jsme otroci svých snů, přání a tužeb, které, pokud se nám nesplní dostatečně rychle a nejlépe bez práce, ztrácejí na váze a upadají v zapomnění, či nás vrhají do depresí, protože začneme o sobě pochybovat a ztrácíme na sebe hodnotě.
Mrskáme se do nekonečna pomyslným bičem a vyčítáme si svou minulost, svá rozhodnutí, své nenaplněné sliby a všechny neúspěchy světa.

Stali jsme se otroky přátelství, které fungují jen s podmínkami. Pokud jsi v nouzi, tak občas ztrácíš přátele. Znají Tě jen v případě, když jsi vtipný, pozitivní a záříš vesele.

Ženy se nechali zotročit svými představami o dokonalých a uvědomělých mužích, kteří jim nosí květiny, rozmlouvají s nimi hodiny na procházkách a u vína, připravují pro ně snídaně do postele a romantické koupele a pak je dvě hodiny připravují a hladí, aby dosáhly svůj vytoužený orgasmus.
Muži jsou otroky žen a svých pudů, které se neustále snaží ukojit, hledajíce nová a nová těla k naplnění svých potřeb a bizarních sexuálních přání. Jsou zotročeni svou mocí a silou, svým soupeřením a touhou být za každou cenu nejlepší a první.


Jsme zuboženými otroky lásky, kterou neustále hledáme venku, jako nějaké zboží, které se dá koupit, jako něco, co nám každé ráno přijde ranní poštou, jako samozřejmá donáška.
Láska nás zotročila natolik, že jsme schopni se kvůli ní donekonečna trápit, onemocnět i umřít.
Kvůli lásce?
Ne...Kvůli sobě.

Stali jsme se smutnými a vyhaslými otroky, našich iluzí a představ, které si tvoříme o lidech, situacích a o našem životě, protože chtít vidět pravdu je často více bolestivé než mlácení otrokářským bičem.

Každý máme jiného otrokáře. Každý se bičujeme jiným bičem a jinou silou.
Žádné volby tam venku nám nepomohou.
Zachrání nás jediné.
Cesta dovnitř k sobě a láskyplné rozhovory s našimi otrokáři, které pomalu a pozvolna po společném rozhovoru můžeme nechat jít.

Už to chápete?
Bi

pondělí 23. října 2017

Srdcová sprcha

Zdroj Pinterest

Je to ve mě už dlouho. Moc se mi do tohoto tématu nechtělo zabředávat, protože je většinou lidí považováno za něco negativního, smutného a ze zkušenosti vím, že se o tom nikdo moc nechce bavit.
Každopádně včera se to vynořilo zas, takže myslím , že je na čase, alespoň přes písmenka vyjádřit svůj momentální postoj.

O čem to vlastně píšu?
Chci se blíže podívat na lidský PLÁČ.
Bylo o něm napsáno už moc a určitě jste četli alespoň 10 článků na toto téma.
Možná vám spíš přiblížím co se stalo mě, ať opět pochopíte, jak jsme dokonalé bytosti. 
Jen se bojíme uvěřit, že to tak je.

V mém životě se před pár měsíci odehrálo něco velmi krásného a emotivního, avšak, jak už to tak u mě bývá nedopadla celá situace, jak bych si přála.
Jsem zvyklá, že si v sobě věci rozumově rozeberu, zaujmu stanovisko a učiním změny,ať je mi lépe. V tomto případě, tomu nebylo jinak.
Stále jsem se snažila používat více rozum, být silná a přecházet své pocity, které se ve mě hromadily.
Za každou slzu jsem sama sobě spílala a říkala si, jak jsem hloupá, že kvůli takové" blbině" brečím.
Ta "blbina" mě však zasáhla více než jsem myslela.
Nabalila na sebe totiž spoustu smutků, obav, strachů  a nedůvěry, která ve mě dřímala a hlásila se o svou pozornost.
Můj rozum vítězil a já stále potlačovala, stýkala jsem se s mnoha lidmi, abych na to nemyslela, vymýšlela si spoustu "nutných a neodkladných" záležitostí, abych se zaměstnala a zapomněla.

Jednoho dne už si to moje bolavé srdce duplo a já odjížděla z práce s velikou bolestí zad a ruky.
Bolest byla taková, že mé slzy nešly zastavit několik dní.
Přidala se horečka, střevní problémy, no prostě klasické čistící procesy, kdy vám dá vaše tělo jasně najevo, jak moc jste to opět přepískli.
Pojďme se však vrátit k PLÁČI.
Tak dlouho jsem své pocity potlačovala, až jsem sama sobě vytvořila situaci, která byla tak bolestivá, že pláč nešel zastavit.
Tekl samovolně několik dní a já si vzpomněla na jednu svou klientku, která po ztrátě manžela ztratila schopnost plakat a onemocnělo jí srdce.

Naše tělo je naprosto dokonalé a moudré.
K čemu jsem tedy ve svých slzách došla? PLÁČ pro mě není nic negativního, ani to není projev bezmoci, či zoufalství. 
Je to očistná sprcha pro naše srdce, která odplavuje nánosy smutku, které by tam jinak zůstaly.
Je to detoxikace DUŠE.

Uvědomili jste si někdy, že chodíme do sauny, ať se zbavíme škodlivin, pijeme detoxikační a čistící čaje na krev, drhneme si obličeje a těla peelingem, držíme nejrůznější kůry a půsty, abychom se vnitřně pročistili a ve chvíli, kdy se nám chce plakat a naše Duše touží po uvolnění a pročištění, ve chvílí kdy volá po odstranění těch bolavých nánosů smutků a trápení, tak se často zalekneme a potlačujeme tento přirozený proces?

PŘITOM SE JEDNÁ O PŘIROZENOU OČISTU A DETOXIKACI SRDCE A DUŠE.
Pláč je prostě NORMÁLNÍ A VELMI PROSPĚŠNÝ.

Je naprosto jedno jestli, jste žena nebo muž, dítě, nebo starší člověk.
Pláč má v našem životě nezastupitelný význam a já už se mu nebráním, protože po mé nedávné zkušenosti jsem si opět uvědomila, že pokud si nedovolím plakat vědomě, tak si to moje Duše zařídí jinak.
Vždy se snažím z každé své životní situace něco naučit a vzít si to dobré pro svůj další život.
Tentokrát jsem se opětovně spřátelila se svými slzami a svým pláčem.

A jak to máte vy?
Krásné laskavé dny přeji nám všem
Bi

úterý 17. října 2017

Intimity mé Duše- SRDCE A ROZUM

Zdroj Pinterest

Utíkám do ticha, 
utíkám k sobě.
Sedím tu bez dechu
a slyším jen SRDCE tep.

SRDCE mi říká,
že chce k lásce, naději
a zase k Tobě.

ROZUM mě stahuje, 
bojuje a brání,
to po čem SRDCE touží,
špiní a haní.

Utíkám před nimi,
i když vím, že to nejde,
i když vím, že jsem to JÁ,
kdo rozhodnout  musí,
jen raději nehybně v tichu čekám,
jak se ti dva domluví a
co z toho nakonec vzejde.

Třeba mi někdo z venčí napoví,
co je to správné,
třeba mi po větru přiletí,
myšlenky spásné.
Třeba mě potkají nečekané chvilky,
kdy dokážu pochopit a uchopit vše,
bez jediné mýlky.

Rozhodnout mezi SRDCEM a ROZUMEM,
nebývá snadné,
i když to růžové a sladké SRDCOVÉ,
je tak voňavé, krásné a vnadné.

ROZUM je jasný ve své pevnosti,
zbavuje strachu
a vyvádí mě ven z lenosti.
Je to můj učitel, co brání bolesti.

KÉŽ RYCHLEJI SI CESTU K SRDCI PROKLESTÍ.
URČITĚ BY TO TAK ČASTO NEBOLELO.....

čtvrtek 5. října 2017

Srdcová ozvěna


Máme tady pošmourno, deštivo a sychravo.
Každý rok to stejné, každý rok si říkám, že letos to bude jinak a já se nehodlám utápět v beznaději ze ztráty slunečního svitu a teplých dní.
Během letošního roku jsem pochopila, že v takových chvílích, kdy jsem moc zahloubaná do sebe a hledám cesty k radosti, mi jednoznačně nejvíce pomáhá TVOŘIVOST.
Cokoliv napsat, uvařit, momentálně také přetřídit urovnat, předělat a také něco VYROBIT.

Už  dlouho jsem měla před očima poloprázdnou nástěnku, kterou jsem si koupila někdy před létem, na své motivační texty a fotky z cest.
Když bylo venku hezky a my s dětmi pořád v trapu, tak na ni prostě nebyl čas.
Před pár dny jsem při svém velkém úklidovém šílenství narazila na krásné katalogy plné fotek, které se rozhodně musely využít a vznikla tabule, či nástěnka mých vizí a přání.
OZVĚNA MÉHO SRDCE, které si tak rádo přeje a plní si své sny.
 A co že tam vlastně všechno mám?

Nástěnka je rozdělená na více částí.
Horní patro je věnováno mé lásce partnerské.
Večery plné porozumění, světla svíček a tichá hudba. Objetí a třeba i tanec uprostřed ulice.Chvíle, kdy jste jen vy dva a na ničem jiném nezáleží. Prostě láska. 

Levá strana mé tabulky je plná přátelského dovádění a setkávání (miluji své přátele, miluji návštěvy a miluji, když se u nás dveře netrhnou), samý smích, pohoda, hravost a také  nesmí chybět teplé ponožky v mé nejoblíbenější barvě:-)

Uprostřed krásný dům u jezera. Jé tam by se psalo a relaxovalo.Uvnitř je určitě krb, u kterého s můžu ohřívat, když se venku setmí.Kolem krásná příroda, ticho a samota, která nabíjí a uklidňuje.Takové to prostředí, které úplně vybízí k pečení domácího semínkového chleba, ježdění na kole do okolních vesnic pro domácí marmeládu a pravé nefalšované máslo, které chutná jak má.Šatna plná lněných šatů různých barev,desítky květovaných šátků a barevných svetříků a taky pár úžasných kožených šněrovacích bot, ve kterých máte nohy, jako v bavlnce a zvládnete jakoukoliv tůru a procházku po lesích a horách v okolí.

A celá pravá strana je věnována mému JÁ.
Najdete tam postel,(ve které se tak skvěle mazlí, čte a píše), moji tvořivost (miluji focení, psaní, natáčení), spoustu skvělé kávy a úžasných malých dobrot (takové ty chvilky v kavárně, čajovně, nebo jen tak doma na kanapi) a také noční pláž u moře, kde hraje tichounká hudba od baru a vy slyšíte vlny a můžete cítit teplou mořskou vodu, jak vám omývá nohy. Sedíte v písku a koukáte na hvězdy.

Tohle je můj typ pro vás na dnešní odpoledne.
Uvařte si dobrou kávu, pusťte hudbu, která je vašemu srdci blízká, projděte pár časopisů a nechejte rozeznít vaše srdce, aby vám řeklo co si vlastně všechno přeje. 
Pak už je stačí nástěnka, lepidlo, papír, nebo jen magnetky a lednička.
Řeknu vám, je to krásná relaxace.

Všichni dobře víme, že když svá přání máme denně před očima, udělali jsme další krok pro jejich naplnění v reálném životě.´
Buďme proto neskromní a přejme si cokoliv.


Krásný tvořivý den nám všem
Bi

pondělí 2. října 2017

Intimity mé Duše-MOTÝL

Zdroj Pinterest
Dnes po ráno se mi honí v hlavě slovíčka MOTÝL a MOTÝLÍ PROMĚNA.
Moc se mi líbí ta představa, že se stačí  na chvíli "zakuklit" a schovat před světem, být sama se sebou a svými myšlenkami, abych opět mohla prorazit stěny oné pomyslné kukly, jako nový člověk, který se proměnil v krásného motýla a konečně zase může vzlétnout. 
UŽ SE KLUBU Z KUKLY. POLETÍTE SE MNOU?

S lehkostí motýla,
chtěla bych vzlétnout k oblakům.
Nezatížená životem,
oddat se svým novým láskám,
příležitostem a snům.

Ve chvíli, kdy mám pocit, 
že už se ten moment blíží,
ucítím těsné kukly sevření 
a dech se mi ztíží.

Křídla jsou bolavá, 
smáčená pláčem,
barevná, krásná,
avšak krčí je stesk.

Snad slunce usuší
slzí těch krůpěj a 
moje křídla zas dokážou
duši mou nést.

Do dálek a výšek,
kde nikoho není,
jen tlukot mého srdce a
samotná já.

Do výšek, dálek a
do zapomnění,
kde není nic CO BYLO
a žiji jen TAK SE STAŇ.

S láskou vaše "zakuklená" 
Bi

středa 20. září 2017

Intimity mé Duše- MOŽNÁ


MOŽNÁ teď prožíváš hodiny, dny a týdny, kdy se motáš v kruhu.
Modrost oblohy nevidíš a natož zářit duhu.
Jsou dny, které se vymykají čemukoliv skutečnému.
Uvnitř sebe dobře víš, že to vůbec není dobře a 
potřebuješ jasnou, razantní a převratnou změnu.

MOŽNÁ, že jen nevíš, 
kterým směrem udělat ten pomyslný první krok.
Vidíš kolem sebe den co den moře obrazů
a všude čteš tisíce rad a nespočet slov.

MOŽNÁ si uvnitř přeješ už konečně pro své srdce NOV.
MOŽNÁ jen stačí otevřít oči a náruč dokořán.
MOŽNÁ Ti pomůže beze slov, nechat do Tvého života přicházet 
všechny lidi, situace a emoce, směrem k Tobě.

MOŽNÁ jen stačí rozhodnutí,
že chceš žít svůj život konečně jinak, 
než doposud a nadobro opustit svůj bludný kruh.

MOŽNÁ jen stačí udělat něco krásného a bláznivého,
něco, co nosíš stále v sobě a bojíš si to dovolit.

MOŽNÁ....
TAK UŽ POJĎ.....

sobota 16. září 2017

Osud

Zdroj Pinterest
To ráno bylo, jako každé jiné. Ranní káva, trochu ve spěchu.
Maličký se nechtěl vykutálet z postele (asi mě chtěl zpomalit už ráno a připravit na to co mě čeká.)
Když jsem konečně dorazila do práce, absolvovala všechny kolony a strkanice na cestě, uvařili jsme si s "mým "pánem kávu a vypadalo to na další pohodový a poklidný den. 
Odpoledne jsem zavolala své kamarádce ze školních let, abych ji pozvala na návštěvu a v tu chvíli začal den nabírat na obrátkách. 
Situace, které jsem pochopila až večer se začaly roztáčet.

Celá nadšená jsem kamarádce odvyprávěla do telefonu svůj plán a během vteřiny se moje radost proměnila ve velkou tíseň, když mi má přítelkyně řekla, že její maminka má velmi špatnou diagnózu a prognózu a neví co bude dál.
Mnohokrát zopakovala slovíčka z ničeho nic, nečekané, neuvěřitelné.
Nemusím vám popisovat, co se ve mě odehrávalo, jak pečlivě jsem volila slova, aby alespoň na chvilku ulevily v situaci, kterou člověk, neprožívající něco podobného, může malinko, opravdu jen velmi málo na cítit,ale ne pochopit.
Když jsme spolu domluvily, seděla jsem s pusou otevřenou a pěkně dlouhou chvíli jsem nemohla nic dělat.
Slýchám tyhle příběhy často a už jsem se myslím naučila netrápit se pro věci jiných, které nemůžu změnit, i když přemýšlím, jak mohu pomoci.
Tahle situace mi přišla o to víc absurdnější, že před mnoha lety, když jsme spolu s touhle dívkou chodily do školy, tak jsme se vzájemně fakt moc "nemusely" a ve své podstatě jsme se sblížily až nedávno. A zrovna dnes jsem měla touhu jí zavolat, abych ji pozvala k sobě, když prožívá takovou obrovskou zátěžovou zkoušku.
NÁHODA?

Toho dne jsem měla v plánu, že pojedu po práci rovnou domů a ještě budu trochu psát a pracovat, než se mi vrátí děti.
Už v autě jsem si uvědomila, že je potřeba nakoupit věci na víkend.
Upustila jsem tedy od svého původního plánu a zdržela se v obchodě.
Když jsem přijížděla k "naší" křižovatce a chtěla odbočit, uviděla jsem policistu, který odklání dopravu jinam a když jsem projížděla, můj pohled ulpěl na ležícím těle, které bylo na vozovce.Všude plno záchranářů, moře policistů a už na první pohled bylo jasné, že situace je vážná.
Ve chvíli, kdy jsem dojela domů, tak jsem nebyla schopná moc se soustředit.
Myslela jsem na všechny KDYBY, které se mohly stát.
Přechod, na kterém se stala tragická nehoda, je jedním z největších ve městě, často tam chodíváme, každý den tam jezdívám, můj starší syn se tam pohybuje denně...
KDYBY....

Toho dne umřela na přechodu mladinká slečna ve věku 26 let.
Srazil ji v plné rychlosti řidič, který nezastavil.
Plná života, zamilovaná, určitě měla plno plánů a taky plno "holčičích"starostí.
Ráno si dala pusu se svým klukem a těšila se na společný večer. 
Už se ho nedočkala, tak jako se její kluk nedočkal jejího návratu.
Kdybych se nezdržela v obchodě, mohla jsem být přímou účastnicí nehody.
NÁHODA?

OSUD.
Nebudu polemizovat na toto téma, protože z toho by byly další nekonečné stati.
Tento den mě opět dostal do reality. Opětovně jsem si uvědomila, jak moc je pro mě důležité, aby "můj svět" byl v pořádku, ať mám hezké a naplněné rodinné a přátelské vztahy, ať zpomalím a uvědomím si své hodnoty a kam vlastně směřuji, nebo co je pro mě důležité, protože nikdo nikdy nevíme, jakým překážkám budeme muset v budoucnu čelit.

A ROZHODNĚ NEHODLÁM ČEKAT V NAPLŇOVÁNÍ SVÝCH PŘEDSEVZETÍ, KRÁSNÝCH DNŮ A PROŽITKŮ, AŽ SE NĚCO PŘIHODÍ.

DNES...TEĎ...
NIKDY NENÍ POZDĚ NA OBJETÍ, KRÁSNÁ SLOVA OD SRDCE, HRANÍ SI S DĚTMI POSEZENÍ S PŘÁTELI, TELEFON NEBO NÁVŠTĚVU U RODIČŮ.

NĚKDY JE OPRAVDU DOBRÉ SI UVĚDOMIT, ŽE ŽÁDNÉ ZÍTRA UŽ TŘEBA NEBUDE.

S láskou všem, kteří zrovna prochází zkouškou nejvyšší.
Bi




pondělí 4. září 2017

INTIMITY MÉ DUŠE- POHLED DOVNITŘ


AUTOR FOTOGRAFIE
ADAM MICHNA
https://www.facebook.com/ADAMfhie/?pnref=lhc

Zkus se na mě podívat, jako na člověka.
Ne jen jako na milenku, kterou nemůžeš mít.
Zkus zapomenout barvu mých očí a soustřeď se na to, co vidíš, když se do nich hluboce zahledíš.
Zapomeň na chtíč a touhu, 
které zahlušují tu pravou podstatu při našich setkáních.

Pokud tohle dokážeš, pak teprve před Tebou stanu pravá JÁ.
Se všemi svými dřívějšími prožitky,
strachy i obavami,
se spoustou pádů a zase zvednutí, které jsem musela zvládnout bez podpěry,
s každou z mých probdělých nocí, kdy jsem ztrácela ten správný směr a cíl,
s celou hromadou přísah, které jsem dala sama sobě, aby to příště tak nebolelo.

Uvidíš kolem mě litry vypité kávy, která mě držela vzhůru, abych mohla pracovat,
a jako dekorace láhve růžového, které mi nosili přátelé, abych viděla svůj svět opět růžově.
Uslyšíš spoustu hudby, která mi v autě i doma hrála od rána do večera, aby pohltila mé smutné myšlenky na Tebe, či kohokoliv jiného.
Uslyšíš mě i sprostě nadávat a třískat dveřmi, když život nemám pevně v rukou a jen v něm plápolám.

Potom teprve uvidíš ty vodopády slz, které jsem po nocích vyplakala,
aby mě bolest z nespravedlnosti zcela nepohltila,
abych se ráno nově probudila plná nadějí a dalších snů, 
které změní můj život a tím i životy ostatních v ráj.

Když na mě dokážeš pohlédnout takovým pohledem,
aby si viděl každičkou, krásnou i smutnou chvíli v mém životě,
Potom pochopíš mé konání, mé záměry a cíle,
pak pochopíš, proč jsem si pro svoji cestu vybrala TEBE.

Potom teprve můžeš vidět tu opravdovou radost a štěstí, 
když stojím před Tebou usmívající se,
vonící, tančící a těšící se, jen na pouhou Tvou přítomnost v mém čase.

Jestliže tento pohled na mě zvládneš, 
pak nastane konec přemýšlení,
co je dobré a co není,
protože od této chvíle uvidíš MĚ i jiné LIDI.
PROBUDÍŠ se a začneš vidět OPRAVDOVÉ JÁ UVNITŘ..

pondělí 28. srpna 2017

Intimity mé Duše ON A ONA

FOTO ADAM LICHNA
https://www.facebook.com/profile.php?id=100001565045746&fref=ts
Pokud nejsi jediná, na kterou ve dne v noci myslí, pak to není ON.
Pokud nejsi jediná, které věnuje své polibky, sny a touhy, potom to není ON.
Když jsi jen číslo v telefonním seznamu, plném jiných slečen, a ne jen jedinou z možností, potom to určitě není ON.
Jestli nemá ve svém slovníku slova MY, SPOLU, NAPOŘÁD a používá nejraději slovíčko JÁ, pak to také není ON.

Jestliže se stále nerozhodl, zdali chutná lépe malina, borůvka, či ostružina, a jako čmelák čichá ke každému kvítku, který cestou za Tebou potká, potom to také není ON.

Jestli uhýbá pohledem ve chvíli, kdy mu řekneš "miluji Tě", potom to zcela určitě není ON.

Pokud Tě opouští ve chvíli, kdy Ti po tvářích tečou slzy a jeho telefon pak mlčí dlouhé dny, než se bouře v Tobě přežene, místo pochopení a objetí nabízí jen ticho a strach, potom to s naprostou jistotou není ON.

Jedině ON totiž už dávno ví, jak moc ho má pán Bůh rád, když mu poslal do života TEBE.
Jedině ON Tě miluje čistou a upřímnou láskou, bez všech her a přetvářek.
Jedině ON pochopil a ví, že TY jsi ONA.

pondělí 14. srpna 2017

NAPOŘÁD aneb DÁME SEX a uvidíme

Zdroj Pinterest
Dlouho jsem nechápala, která vlastně bije a chodila kolem horké kaše.
Pořád se mi nedařilo a nerozuměla jsem tomu proč. Tápala jsem a hledala často chyby v sobě. Pořád jsem se snažila zdokonalovat, ať jsem ještě krásnější, inteligentnější, sečtělejší, lepší matka a kuchařka, jedinečná milenka a stále to nepřicházelo.

Na nedostatek mužů jsem si nikdy nemohla stěžovat, ale každý pokus o vztah končil většinou do dvou let, protože se "něco pokazilo" a začalo to drhnout.
No a co?
Vdaná už jsem byla, děti taky mám, tak o co vlastně jde, že?

Začátkem roku se mi začali ozývat muži s různými vztahovými nabídkami a já musela pružně a rychle reagovat, abych si vybrala, co vlastně do života chci a co už ne.
Začala jsem si jasně uvědomovat své ŽIVOTNÍ ZÁMĚRY A PŘEDSTAVY.
Každopádně k tomu největšímu zjištění jsem došla až ve chvíli, kdy mě skoro denně mí přátelé oslovovali s otázkami typu:
"Proč se mi nedaří nikoho potkat?"
"Proč se všechny vztahy rozpadají?"
"To jsem tak hrozný/ná, že nemůžu potkat nikoho normálního?"

Kdykoliv jsem se kohokoliv z nich zeptala, jaký vztah si přeje, jaký je jeho partnerský záměr, tak jsem vyslechla buď jednoznačné VLASTNĚ NEVÍM CO CHCI, nebo sáhodlouhé litanie, ve kterých bylo vyjmenováno snad vše, včetně značky spodního prádla partnera a nebo naopak zkrácenou verzi, která hovořila o všeobecném duchovním pohledu TADY A TEĎ, za který se dá schovat opravdu cokoliv a je to zabalené v krásném růžovém balíčku s puntíčkovanou mašlí.
Když ho však rozbalíte a zblízka prohlédnete jeho obsah, pak zjistíte, že ta ušlechtilá slova ukrývají i ono obyčejné, hospodské a vulgární, avšak velmi reálné a pravdivé, ZAŠUKÁME A UVIDÍME.

Připadá vám to přehnané?
Opravdu není.
Je naprosto jedno jakého jste vyznání, jestli realista, nebo duchovní či esoterik, nezáleží na tom, jak to pojmenujete.
 Výsledek je stále stejný.
Partnerské vztahy mezi lidmi se zhoršují, ztrácí se naděje, ideály a jistoty a jedeme si TADY A TEĎ.

Když jsem se rozhlédla, tak dlouhodobých vztahů kolem mě, které by žili lidé v mém věku 40 let, bylo opravdu pomálu. Spíše se většina nachází ve fázi absolutního odevzdání se, po zkrachovalých manželstvích a rozpadlých dlouhodobých svazcích.

Kdykoliv jsem se někoho zeptala, jestli chce být s druhým napořád, tak jsem si většinou vyslechla tisíc důvodů proč to nejde a že to je přežitek a nemožné a kde že to žiji a že se mám probudit, protože v našem věku a s našimi zkušenostmi už to prostě není možné.
Také jsem to tak po rozvodu měla a tím pádem jsem to žila. Stále jsem slevovala ze svých představ a záměrů, protože jsem nechtěla být sama.

Plápolala jsem, jako vlajka ve větru  a radostně vítala každou mouchu, která si na mě chvíli přiletěla sednout, vykonala svou potřebu a spokojeně zamířila jinam a mě zůstaly další fleky na mojí blednoucí barvě,(uvadající smutné duši).

Rozhodla jsem se vyzkoušet to jinak.
Vy kteří mě znáte, tak dobře víte, že věci, které údajně nejdou, mě velmi zajímají, takže jsem do svého života a svých vztahů přijala slovo NAPOŘÁD.

Energie a význam toho slova jsou opravdu velké. Kdykoliv stojím před nějakým rozhodnutím a zeptám se, jestli si danou situaci dokážu představit napořád, pak to velmi ovlivní mé konání a přijímám daleko více zodpovědnosti za svůj život, než dříve, kdy jsem žila jen tady a teď.
Samozřejmě si uvědomuji, že věci se mění a na dlouhodobý vztah NAPOŘÁD, jsou potřeba dva se stejným pohledem a i tak to nemusí vyjít.

Každopádně jsem přesvědčená o tom, že když se potkají dva lidé, kteří žijí ve svých životních záměrech NAPOŘÁD, tak mají větší ochotu zvládat společně i náročnější situace, určitě jsou otevřenější a zodpovědnější při svých společných krocích životem, protože si přejí, aby jim jejich "projekt" vydržel co nejdéle, nejlépe NAPOŘÁD. 
Pokud máte s druhým podobný záměr, pak mizí i STRACH, který teď tak často vztahy provází.
Strach, že budu sám/ma, strach, že se zamiluji, strach, že to zase nedopadne, strach cokoliv říct, ať něco nepokazím, strach, že si najde můj partner někoho jiného, strach, že to bude bolet, strach...

Tyhle strachy a nejistoty paradoxně přináší to SVOBODNÉ A VOLNÉ ŽITÍ V PŘÍTOMNOSTI, TADY A TEĎ.

Uvědomila jsem si tu absurditu života.
Kdykoliv začneme stavět dům, tak musíme nejdříve vykopat základy, pak potřebujeme hodně dobré plány, peníze, úsilí, trpělivost a budujeme a budujeme, aby po nás něco zůstalo NAPOŘÁD.

Píšeme knihy, vymýšlíme projekty, natáčíme filmy, nebo fotíme fotky, aby zůstaly NAPOŘÁD.

Když nás pak navštíví s otevřenou náručí láska, nedokážeme si toto slovo ve spojitosti s ní, ve většině případů dnes ani představit, nebo ho vyslovit, natož ho ještě začít žit.

A pak jezdíme na semináře, platíme si drahé kurzy, učíme se být znovu ženami a muži v nejrůznějších esoterických kruzích a skupinách, abychom se opět vrátili na začátek, ke svým kořenům, které jsou v nás a s námi NAPOŘÁD  a netřeba je nikde hledat, jen je stačí opětovně přijmout do svého života a začít je hýčkat.



s LÁSKOU BI




středa 9. srpna 2017

Východ slunce



Bylo letní ráno, jako každé jiné a já vstala ještě dříve než obvykle. Bývala jsem občas naštvaná, když jsem nemohla déle spát, ale po pár dnech jsem se s touto skutečností smířila a splynula s rytmem svého těla, bez dalšího vzdorování.
Zrovna dnešní ráno, jsem v sobě pocítila touhu, podívat se na něco nevšedního a ojedinělého, jako je východ slunce, který můžu pozorovat z výšky svého 12 patra.
Uvařila jsem si svou oblíbenou tureckou kávu s medem, pohodlně se usadila a pokorně čekala na první paprsek, který zahlédnu nad kostelem.
Dlouho byla obloha jen modravě růžová.

I když co je to vlastně dlouho? Co znamená slůvko jen?

V každém denním prožitku můžeme nacházet jedinečnost, jde o to začít trénovat.
Po chvíli čekání se ke mě připojila má kočičí kamarádka Timea, která využila mé klidové polohy, aby se schoulila na mém klíně, a mohla mi opět projevit svou lásku ke mě, urputným olizováním mých rukou, které ji tak rády hladí. Celý láskyplný rituál doplnila hlasitým vrněním, plným blaženosti.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že moji rodiče si zřejmě nikdy nedovolili takto "lelkovat" a jen tak u kávy pozorovat každodenní malý zázrak na obloze.
Musela jsem se usmát při pomyšlení, co by asi řekl můj tatínek. Určitě by to bylo něco ve smyslu, že je mi třeba přidat roboty.
"Pračka pere tati, takže splněno:-)"

Pouliční lampy zhasly a obloha opět změnila svůj odstín. Dnes na bílo šedou.
Hory v mlžném oparu a letící pták v dálce.
Najednou se nad kostelem objevila tenká bílá čára letadla a já si uvědomila, jak jsme kolikrát zahledění do jednoho bodu, momentu, člověka a přestáváme vnímat okolní svět.
Je opravdu dobré a žádoucí se občas rozhlédnout.

Obloha a její barvy se zdánlivě nehýbaly.
Připadala jsem si, jako před svým prvním porodem, kdy jsem vůbec netušila co mě čeká. To obrovské těšení se a zvědavost mísící se se strachem, jaké to bude a jak moc mi to promění můj dosavadní svět.
Už dávno mám v hlavě nastaveno, že s každým novým východem slunce, můžu změnit svůj život. Začít dělat věci jinak, lépe a tím se stávat s každým dalším přicházejícím dnem, lepším člověkem.

Obloha začala opět mírně růžovět. Růžová kolem kostelní věže nabírala na intenzitě a já věděla, že už to přijde, i když jsem netušila kdy.
Jako, když čekáte na zázrak ve svém životě, na který se cítíte už dlouho připraveni, ale vesmír je tak moudrý, že vám ho splní, až on uzná za vhodné.

Ta růžová je stejně famózní barva.
Taková něžná, jemná, mazlivá a měkoučká, jako cukrová vata.
Určitě si dnes na sebe něco růžového obléknu a provětrám i své růžové brýle.
Ty ale nosím na nose vlastně stále, i když pomyslně, což mi bývalo dříve často vytýkáno. 
Byla jsem pro všechny mimo realitu.
Okolí přestalo můj pohled na svět odsuzovat až ve chvíli, kdy se mé sny a plány začaly proměňovat ve skutečnost.

Kávu vystřídal bylinný čaj, namíchaný jedním výjimečným mužem, který mi ho daroval. Setkání s ním je pro mě dalším splněným přáním a důkazem, že krásné věci se stále dějí, když si je ve svých myšlenkách, slovech a skutcích dokážeme vytvořit.

Růžová začala pomalu zlátnout a ve chvíli, kdy vysvitl první sluneční paprsek za mraky, se mi zatajil dech.
Slzy se mi začaly kutálet po tváři a koukala jsem na ten každodenní zázrak,  který se mi právě odehrával před očima.
Čekala jsem něco přes hodinu, abych po dlouhé době uviděla něco tak všedního a na druhou stranu, tak zázračného a neuchopitelného, jako je východ slunce.
Zlatavá koule pomalu stoupala vzhůru, aby zaplavila svým světlem a láskou celý svět.

Dnešní prožitek mě naplnil neskutečným vnitřním teplem a klidem.
Opět mě učinit o trochu trpělivější a pokornější.

Pro všechny, kteří právě procházíte těžkým obdobím, i pro vás všechny, kteří máte ve svém srdci lásku a klid, pro nás všechny, posílám malou ranní inspiraci, kterou jsem prožila.
Pozorovat čas od času východ slunce je velmi ozdravné a povznášející.
Je to zážitek, který nestojí hromadu peněz, jen váš čas a trpělivost.

Přináší nádherné teplo a naději do každého srdce.
Krásné dny v lásce přeji nám všem
Bi

úterý 11. července 2017

Živé myšlenky

Zdroj Pinterest

To, že Vám zavolá někdo zrovna ve chvíli, když o něm mluvíte, nebo na něj myslíte je v celku běžný jev a stává se Vám to jistě také. Energetické a telepatické pole je v této době neskutečně napojené. Můžeme vnímat pocity jiných a také skrze jejich slova chápat jejich vnitřní svět a myšlenky.
Vy co ke mě chodíváte, dobře víte, jakou váhu slovům přikládám. Ještě více však preferuji jejich zhmotňování v reálném světě. Před pár dny jsem si tedy pro sebe připravila malou výzvu a každý den své myšlenky a záměry popíšu do slov, aby jejich energie mohla na mě působit celý den, někdy i déle.
Zní to moc složitě? Nic na tom není. Vřele doporučuji a přidávám popis dnešního dne.
Můj dnešní záměr zněl jasně.
JSEM ŠŤASTNÁ, ZDRAVÁ, SPOKOJENÁ A MÁM LÁSKU.
Ráno jsem dostala několik polibků od svého syna a  jeho věta "miluji tě maminko" mě provázela cestou do práce.
Následovalo galantní otevření dveří, které mi podržel mladík,do kterého bych to ale vůbec neřekla. Při svých pracovních pochůzkách jsem dostala spoustu úsměvů a také samozřejmě rozdala, Hodně jsem se nasmála při pohledu na paní, která pánu Bohu spílala za déšť, který jí zapršel brýle.
V práci několikrát slyšela větu "ty jsi úžasná". Obdržela jsem několik milých zpráv plných komplimentů od přátel, pozvání na oběd, pár krásných telefonů, splnila jsem si jedno velké osobní přání a teď právě odešel můj kamarád, který mě opět velmi pobavil a rozesmál, protože za mnou přišel s prosbou, týkající se zjednodušení jeho slovního projevu:-) a přinesl úžasné růžové víno, které já moc ráda. A večer ještě nekončí:-)
Když jsem si přečetla svůj slovní záměr, myslím, že byl naplněn až po okraj. Naše slova a myšlenky jsou jako balónky, které můžeme vysílat k nebi a následně cítit jejich působení. V momentě, kdy je vyřkneme, nebo napíšeme, začínají ožívat a působit na nás velkou silou. Proto vřele doporučuji, myslete laskavě a zkuste si tohle cvičení. Opravdu funguje a sami budete překvapeni co všechno Vám energie slov a myšlenek začne odkrývat. Rázem uvidíte odkud láska proudí, kde máte jaké bloky a co je třeba změnit. Stanete se pozorovatelem vlastních záměrů a to je panečku pěkná zábava.
Hezky se bavte a pokud budete chtít, tak napište, jak se Vám dařilo.
Bi

čtvrtek 6. července 2017

Když se ztrácí člověk

Zdroj Pinterest
Před pár  dny jsem pocítila už dlouho nepoznaný strach. Moje devadesátiletá babička je v nemocnici a její dny minulé nebyly moc příjemné. Dostala horečku a byla velmi slabá. Chtělo se jí stále spát a neměla chuť komunikovat.Byl jsem s ní před nástupem tohoto zhoršení.Usmála se na mě a nikdy nezapomněla mé jméno.
Když jsem přišla za další dva dny, už mě neviděla. Její pohled se díval na mě a zároveň se ztrácel v neznámu. Nechtěla reagovat, mluvit, být bdělá.
Chvíli jsem ji hladila a pak se slzami v čích odešla.
Všechny rozumové důvody celé situace jsem odmítla poslouchat.
Strach z toho, že už pro ni vlastně nejsem, i když já ji vidím a cítím mě naprosto ovládl.
Ulevilo se mi až ve chvíli, kdy jsem začala vzpomínat na mé kouzelné prázdniny na venkově, které jsem u ní s radostí prožívala.
Vždycky pro mě měla připravenou některou ze svých bavlněných nočních košilek, protože věděla, že je miluji, tak jako její v peci pečené koláče, tak jako její bramborové placky a makové záviny, ze kterých maková náplň vypadávala, jak byly poctivé.
Věděla, jak moc mám ráda čerstvé, ještě teplé rohlíky s máslem, pro které brzy ráno jezdívala na kole, aby byly na stole, když se vzbudím.
Věděla, jak moc ráda s ní trávím čas na procházkách, když ještě mohla chodit a poslouchám její rady do života, které jsem od ní přijímala s pokorou, protože měla těžký život a zažila.
Nemá to načtené s žádných knih. Žila věci celým svým velkým srdcem.
Uvědomila jsem si, jak moc byla vtipná a ráda se smála.
Vzpomínala jsem, jak jsme spolu jezdívaly na výlety za tetou na Slovensko (jednou nám ujel autobus a šly jsme na stopa).
Začaly se mi vybavovat nejrůznější situace, vůně kuřinců na zahradě, staré, černobílé fotky z dětství, stůl pod velkým stromem, kde jsem psala dopisy svým sestřenicím a láskám.

Při těchto úvahách se mi zklidnil dech a pláč ustal.
Co na tom, že mě už nevnímá? Co na tom, že se mnou nechce mluvit?
Mám ji ráda pořád stejně, tak jako ona mě a naše společné chvíle a zážitky nám nikdo nikdy nevezme.

Kolik rozchodů a odchodů lidí z mého života mám za sebou a pravdou je, že po každém, pro mě důležitému člověku, zůstala ve mě velmi významná a nesmazatelná stopa, otisk, barevný nákres, který nikdy nezmizí.
Takové otisky nechává každý z nás.

Můj strach ze ztráty mizí a vynořuje se nové přání hodné naplnění.
Přeji si, až se jednou ztratím ze života jiných lidí, ať mají ve svém srdci na mě jen ty nekrásnější, nejbarevnější a nejveselejší otisky.
U všech se to zřejmě nepovede, každopádně můžu se o to alespoň pokusit.
Bi


úterý 4. července 2017

Zastavit stát


Krásné sváteční ráno. 
I já mám volno a nikam nemusím a tak jsem se konečně zastavila a uvědomila jsem si kolik věcí jsem za minulý týden vyřešila, od bolela, uzavřela, až se mi z toho zamotala hlava.

"A kde jsi Ty a Tvoje sny?" provokoval můj vnitřní hlas.
Pravda stále jen v hlavě, v realitě a plno ztraceného času bez tvorby a cíle.
Únava mě okamžitě upozorní, že je zase čas na změnu. Dnes máme pátého, takže ideální číselná energie.

Dnešní den tedy věnuji sobě, svým synům a svým plánům a snům.
Jdete do toho se mnou?
Jakou změnu dnes uděláte?

Já se odpojím na celý den ze sítě:-) a napojím se na tu svou vnitřní, která ví nejlépe.
Krásný den plný snění a hledání nových cest, k jejich uskutečnění.
Bi


pondělí 3. července 2017

Spontánnost




Máme tady začátek prázdnin a s ním přichází nová vlna krásných nápadů a také spousta příjemných lidí do mého života. Po sobotní procházce v lese s dětmi a přítelkyní, jsem našla na svém mobilu zprávu od úplně cizí ženy. Žádala mě o setkání a okamžitě připsala svůj telefon.
Na naší společné procházce s kamarádkou v lese, jsme si v lůně přírody povídaly a úskalích virtuálního světa a komunikace v něm.
Přijdeme domů a tohle.
Krásná výzva.
Tak ukaž jak to myslíš vážně.
Vzala jsem tedy mobil a okamžitě SPONTÁNNĚ oné ženě zavolala.
Měla velmi příjemný hlas a okamžitě jsme se domluvily na druhý den.
Přivedla další dvě přítelkyně a prožila jsme s nimi úžasné 3 hodiny, kdy jsme se smály na celou kavárnu a já měla pocit, že se známe už léta.
prostě nádhera:-)

Takže poselství dnešního dne je prosté. 
SPONTÁNNOST JE SKVĚLÁ VOLBA.

Můžete díky ní získat velmi příjemné osoby do svého života a prožít s nimi spoustu obohacujících chvil.

A co Vy?
Dokážete být spontánní?