středa 26. prosince 2018

Potopa aneb nezapomenutelná historka



Zdroj Pinterest

Kdyby to nebylo v téhle blbé situaci, připadala bych si, jako nějaká celebrita na koberci slávy. Chodba byla narvaná chlapama v nejrůznějších uniformách a já mezi nima poskakovala s klíčema směrem můj byt.

No celebrita! Pravda večerní šaty a podpadky, by to mu odpovídaly. Mé rozmazané líčení již méně a můj udivený pohled mě musel jasně zařadit do kategorie"blondýna roku", i když mám rezavou kštici.
V hlavě mi pořád vyskakovala ta nevypnutá pračka, kterou jsem opustila asi před 3 hodinami.
Představu běsnících sousedů, kterým valí stropem voda před vánoci na hlavu jsem zapila vánočním punčem, který jsem běžící vypila na ex, když mě zavolala havarijní služba.
Ruka se mi třásla, ale neměla jsem čas přemýšlet, takže jsem se na po několikáté konečně trefila do zámku, a když se otevřely dvěře normálně se mi ulevilo, což v téhle situaci bylo dosti nepochopitelné.
Voda po kotníky lemovala mé vysoké kozačky a uprostřed koupelny jezero.
Nikoliv z pračky, ale prasklé 45 let staré stupačky. Chudák holka už byla unavená. Jak já jí rozumím.
Chvíli jsem stála bez hnutí a koukala na tu spoušť.
Z mého tranzu mě vyrušil policista, který chtěl mé nacionále a pak konečně odfrčeli.
Na chodbě se začali hromadit sousedi, ktreým tekla před vánoci voda ze stropu a místo, aby poeticky a klidně pozorovali poletující sněhové vločky venku, nebo si zpívali koledy, snažili se kýblema zabránit nejhoršímu a ty sprosté výrazy, které u toho pořvávali rozhodně do žádné vánoční písně nepatřily.
Kupodivu mi nenadával nikdo. Naopak. Začali chodit a ptali se jak můžou pomoci.
Hasiči se v mé koupelně opravdu činili. Vzhledem k dezolátnímu stavu celého domu se nedařilo ve sklepě zastavit přívod vody, protože ventily byly tak zarezlé, že s nimi nešlo hnout.
Čekali jsme, kdy se to podaří. Pánové si přinesli obrovský vysavač na vodu, sousedi přinesli fólii, kterou se tok mírně zmenšil. V této chvíli jsem těžce zalitovala, že jako odpůrkyně plastů, nemám doma ani potravinovou fólii. Nevadí měli jiní.
Dokonce jeden romský nemocný muž s berličkami, kterého se to vůbec netýkalo a měl problém vylézt schody, odhodil berle, sedl na vanu a házel vodu lopatkou mimo podlahu.
Hasičům se podařilo situaci stabilizovat, a když vznikl prostor na kus řeči, začali mě s úsměvem uklidňovat a žertovat, jak pohodovou službu dneska mají, a že mi moc děkují.
Tomu všemu byla přítomna i má kamarádka, se kterou jsme měly jít na charitativní divadelní představení.
Začala všechno fotit. V tu chvíli mě jeden hasič vybídl, abych si tu závadu šla natočit na telefon, ať mám nějaké záznamy pro pojišťovnu.
Ve chvíli, když jsem si vedle něj stoupla a chtěla začít točit, zapnula foťák, tak jsme se v hledáčku objevili spolu se švarným hasičem, neboť byl nastavený režim selfie focení. Hned se mě pohotově chytil kolem ramen, že se se mnou rád vyfotí.
Zrudla jsem i na zadku.
Prostě atmosféra spíš připomínala vánoční večírek, než záchrannou akci.
Kamarádka trvala na tom, že se s nimi musíme před odchodem vyfotit, takže jsme se ještě zvěčnili.
Když hasičská jednotka odjela, usedly jsme s mou drahou kamarádkou, která mi opravdu byla velkou oporou, v jediném suchém pokoji a vypili si na zdraví všech růžový šampus.

A k čemu ta potopa byla vlasně dobrá?
Opět se potvrdilo, že v nouzi poznáš přítele. Děkuji moc Šárinko.
Zase jsem si uvědomila, že je úplně jedno v jaké čtvrti, nebo domě bydlíte, protože dobří lidé jsou prostě všude.
Taky jsem byla šťastná, že u nás ve městě máme tak fantastické hasiče, díky kterým se tento zážitek stane pro mě nezapomenutelnou, paradoxně krásnou vzpomínkou.


S láskou Bi

neděle 16. prosince 2018

Odvaha




Poté, co jsem uveřejnila svou videonahrávku na sexuální téma, mi jeden přítel napsal:" Jsi odvážná."
Pokud je za odvahu považováno to, že říkám otevřeně a bez obalu věci, o kterých se mluví jen za zavřenými dveřmi, pak jsem asi odvážná.
Tomáš zřejmě tušil, jakou vlnu připomínek, úžasu, u některých i silných emocí a nevole můj veřejný projev k tak ožehavému tématu spustí.
Stalo se a já pečlivě a puntičkářsky pozorovala, co se děje uvnitř mě, čtoucí některé komentáře, či zprávy.
Kdykoliv nás něco vyprovokuje, nebo zabolí, nebo máme tendence obhajovat či vysvětlovat, to vše patří do našeho tajného sejfu s nápisem NEVYŘEŠENO!
Pro mě momentálně nejvyšším stupněm odvahy je schopnost připustit si, že cokoliv mě zraňuje venku je můj odraz a možnost k sebereflexi, nikoliv útok zvenčí, od všech těch "zlých a závistivých lidí".
Pokud opravdu v mém životě platí, že jsem vždy na prvním místě a všechno a vždy dělám kvůli sobě, o čem jsem přesvědčená, pak to jinak být nemůže.

Téma odvahy mě začalo zajímat.
Co je to vlastně pro mě, když je někdo odvážný?

Myslím, že každý jsme v určitých momentech a etapách svého života velmi odvážní.
Pro mě je odvážné už jen to, zamilovat se do druhého člověka, pojmout ho za právoplatného partnera a zplodit s ním děti, i když dopředu nikdy nevím, jak tento projekt vlastně dopadne.
Když si vzpomenu na svůj první porod, při kterém jsem vůbec netušila, co mě čeká, musím konstatovat, že všechny nastávající mámy, jsou nesmírně odvážné.
Velkou odvahou a zkouškou osobní statečnosti je moment, kdy se dva lidé rozcházejí, rodina se rozpadá a oni zvládnou vše v úctě a slušnosti vyřešit.
Dalším velkým odvážným počinem je pro mě výchova dětí v počtu jednoho dospělého, většinou mámy, což je v dnešní době velmi známý a běžný projev osobní statečnosti a odvahy, který je podle mě velmi nedoceňovaný.
Velkou odvahu vyžaduje přežít bez větších karambolů pubetu dětí. Dát jim pak v 15 letech a někdy i podstatně dříve, důvěru a vypustit je do světa, coby samostatné jednotky, bez manipulace, příkazů a ovlivňování, to by si zasloužilo přímo metál za statečnost.

Dalším momentem osobní statečnosti a odvahy je pro mě fakt, když se člověk dostane do zdravotních, finančních či existenčních problémů a místo, aby si neustále stěžoval na nepřízeň osudu, tak veškerou svou energii věnuje tomu, aby našel cestu ven a svou situaci zlepšil ke své spokojenosti.
Velmi odvážní jsou pro mě lidé, kteří věřím svým vizím a snům, i když je všichni ostatní zrazují a jsou si za svým, protože je to činí šťastnými.

Odvážným krokem, je pro mě rozhodně chvíle, kdy si člověk uvědomí, že něco udělal špatně, někomu svým slovem, nebo skutkem ublížil a následně dokáže přijít a omluvit se. Myslím, že je to esence jakéhosi osobního hrdinství, které je těsně před vymřením, protože s příchodem svobody, demokracie a motivačních knih se lidská slušnost, soucit a láska, občas začaly schovávat za slovíčkaření a oháněním se výroky moudrých, které sice bývají vytrženy z kontextu, ale když máme tu demokracii a svobodu slova, tak vlastně každý může říkat co chce a kdy chce.

S tímto však úzce souvisí odvážně obhajovat své názory a postoje vůči autoritám, které se nás často snaží vmanipulovat do něčeho, co vlastně nechceme. Odvaha slušně a důrazně zdůvodnit své konání občas vyžaduje v těchto případech nemalé úsilí.

A vůbec za jeden z nejvíce odvážných kousků považuji situaci, kdy člověk začne přijímat dobré i špatné, co k němu přichází, přestane věci balit do růžového papíru a je ochoten vidět vše, tak jak je bez posuzování a odsuzování.
Uvěřit sobě, svým pocitům a prožívat rčení " vše je dobré".

Opět docházím k tomu, že velmi odvážným skutkem je absolutní návrat k sobě samotné a život sám.
Samotný život nám totiž jistojistě dovolí projevovat svoji osobní statečnost den co den, při řešení těch " nejbanálnějších " situací. Být šťastný! To je panečku odvaha.
Krásné dny v lásce a pokoře přeji nám všem
Bi

Ps: Další videa najdete : Srdcová cesta You Tube
https://www.youtube.com/channel/UCjX_GNukNyYEnRyzkFLT4Sw

středa 12. prosince 2018

Dívej se dobře






Každý den nás chodí kontrolovat.
Mě, Tebe, Tvoje děti, i tu paní, co si ji včera potkal, jak odpočívá na lavičce ve sněhu.
Někdo jim říká andělé.
Jsou to lidé, přítelé, světla, která se rozsvítí v tu správnou chvíli, když nám dochází dech.
Každý den se trpělivě koukají na to, jak se učíme novým a novým dovednostem a s láskou nás popostrkují o krůček dál.
Andělé, které dobře znáš, nebo taky úplně cizí paní úřednice, která Tě zachrání před finančními problémy, které si málem způsobíš.
Přítel, který zavolá, když zrovna přemýšlíš nad tím, jestli se zítra zase usměješ.
Tichý hlas na druhé straně, který prosí o radu a pomoc, protože cítí sílu a zklidnění, ve Tvé pomyslné náruči.
Cizí žena, která Ti pošle nádherné písně, protože ví, že nemůžeš zase spát a Ty pak v tichu a tmě můžeš na chvíli skrze hudbu pocítit napojení na sebe a své tělo.
Náhody nejsou, vše je jak má být a vše je dobré přesně tak, jak se to právě děje, i když je tomu občas těžké uvěřit.
Každý člověk, který k nám přichází má pro nás poselství.
I ranní článek, který si přečtete pod peřinou ve vás může zanechat krásnou laskavou stopu plnou smíchu, která zůstává napořád.
Každý den k nám přichází, hladí nás skrze slova, písně, či osobně.
Andělé a světla, která svítí.
Dokážeš si vybavit, jakou podobu měl anděl, který k Tobě přišel včera?
Těšíš se na toho, co přijde dnes?
Krásný den nám všem a dobře se kolem sebe koukejme, ať je uvidíme.

Bi

pondělí 3. prosince 2018

Mozaika


Zdroj Pinterest
Někdy můžeme mít pocit, že se všechno kolem nás, nebo dokonce v nás začíná rozpadat.
Ztrácíme půdu pod nohama, někdy nás začne zrazovat tělo, možná prožíváme bolesti venku i uvnitř.
Situace nabírají na obrátkách a my najednou vidíme vše tak čitě a jasně, že tomu kolikrát nemůžeme ani uvěřit.

Kolika iluzím jsme v našem životě věřili?
Kolik vztahů a situací balili do růžového papíru, který jsme si sami vybrali.
Možná právě prožíváte období, kdy se papír začíná trhat a všechno se rozpadá, jako obraz, který ztratil na významu.
Jako vyobrazení na vodní hladině, které nebylo skutečné, a s každou větší vlnkou zmizí v nenávratnu.
Pokud budeme stát u vody dál a tvrdošíjně čekat, až se hladina uklidní, až vysvitne slunce, až přejdou ty vlny, určitě se můžeme opět dočkat našeho vysněného odrazu.
Obrazu našich falešných představ, které jsme si ve své mysli vytvořili, aby náš život byl přijatelnější a krásnější. Ala jaký to má význam, stále si něco nalhávat a předstírat?

Možná se právě ocitáme ve chvíli, kdy nevidíme smysl v ničem, co se kolem nás děje.
Došli jsme do bodu, kdy držíme v ruce kámen, kterým se chystáme rozbít na kousky všechny své obrazy a iluzorní představy, které jsme si s takovou námahou vymalovali.
Jsou chvíle, kdy je dobré přestat přemýšlet proč se to vlastně děje.
Přijímat vše jak přichází, s očima i srdcem otevřeným, s vědomím toho, že z těch zbylých kousků, které zůstanou ležet na podlaze můžeme začít skládat novou, pravdivou mozaiku našeho života.
Uklidnit svou rozháranou mysl a přestat se ji snažit stále ovládat.

Čas, kdy je dobré poddat se plynutí s důvěrou a vírou v to, že vše je jak má být, vírou toho, že jsme vždy za všech okolností na správném  místě, v ten správný čas.
Možná je ve Tvém životě právě ta chvíle, kdy se máš úplně vzdát a uvěřit , že život, vesmír, Bůh, mají s Tebou jen ty nejlepší úmysly a přestat spílat a bědovat nad svým neštěstím, křivdou, či stavy lítosti, nebo odmítnutí.

Kdykoli se  vychýlíme z rovnováhy, všechny situace se nás opět snaží dostat do našeho středu.
Zpět k podstatě. Zpět k nám samotným . Do klidu, ztišení, abychom s pokorou a přijetím zůstali chvíli nehybní sami se sebou do momentu, než uvidíme další kousek skládačky, kterým pomalu začneme vytvářet novou mozaiku svého života.
Života v pravdě, bez předstírání v absolutní upřímnosti a svobodě.
Sedím tiše v sutinách a čekám, kdy přijde ten moment...
Kdy uvidím další část mé osobní mozaiky...

S láskou Bi

sobota 17. listopadu 2018

Cinkot hvězd



Každý si v sobě nese sám to své.
Každý si řeší sám,
co jeho srdce zasáhne.
Jak barevné bubliny v bublifuku,
jak vystřelená opuštěná střely z luku,
jak pápěří pampelišek,
jak padající hvězdy štěstí,
jak komety hledající svoji cestu.
Putujeme vesmírem,
každý sám za sebe a vesmírným střetnutím se vyhýbáme...
Abychom nezažili další velký třesk?!
Stačí nám jen občasný záblesk
                                              a cinkot dalších bezpečně vzdálených hvězd?

 Bi

pátek 2. listopadu 2018

Dušičková rebelie


Zdroj Pinterset

" Toníku přestaň dělat, že se Tě to netýká!" pravila Marie důrazně.
" Děláš to každý rok. Už 20 let, co jsme tady:"
" A Ty to evidentně ani po 20 letech nevzdáš viď?" otáčel se směrem k ní bručící Antonín.
"Copak to pořád nechápeš Majko? Copak jsi vážně, i v tomhle stavu tak naivní?
 Radši se smiř se s tím, že letos možná zase nepříjdou lásko."

Tondův léty ohlodaný obličej koukal smutně na plačící oči jeho nebohé ženy.
Nesnášel tyhle chvilky, kdy nemohl nic udělat, aby byla šťastnější.
Vážně nemohl?
V hlavě se mu pomalu začal rodit bláznivý nápad.

"Podívej Toníku, vedle už jsou. Krásnou kytku Madlence koupili,"pravila uznale Marie.
"No jo sakra, tak se tam furt nekoukej", zahudroval Tonda.
"Toníku pojď se trochu oprášit než přijdou. Moc Tě prosím.Udělej to pro mě,"naléhala smutným plačtivým tónem Majka.
Podíval se na ni vyhaslým pohledem nebožtíka, který prožil v rakvi dlouhých 20 let a pravil :
"Maruško, opravdu si myslíš, že záleží na tom, jestli mám kabát se všema knoflíkama, košili, kravatu a kalhoty s pukama, když nás stejně ani jeden z nich neuvidí?" snažil se o smířlivý směr rozhovoru Antonín.
"Myslíš, že někdo bude počítat kolik nám za ten rok vypadlo vlasů, zubů, a nebo odpadlo kostí, kromě našich spolubydlících?"

 Marie k němu zvedla uplakané oči,a poprvé po dlohé době se jemně, a skoro neznatelně usmála.
"Jsem praštěná viď?Ale proto mě stále miluješ, viď že jo?" dotírala na něj škádlivě.
"To víš, že ano, Ty babo jedna bláznivá!", zaradoval se Tonda.
To už se smáli oba.
"A víš co táto? Už se na ty naše děcka nezlobím, že nás nerozprášili do řeky, jak jsem si vždycky přála.
To bychom se nemohli takhle objímat. Byl by si odfouknutej bůh ví kam " pronesla zamilovaně a pohladila ho po ruce. Nebo spíše po tom, co z ní zbylo.
Byla vlastně šťastná, že umřeli spolu při autonehodě. Jeden bez druhého za života stejně nedali ani ránu.
"No vidíš holka. Tak se mi líbíš! nadšeně z čistajasna vykřikl její choť. "
"A víš co? Přesně tohle uděláme. Odfoukneme se někam na dovču, než tenhle čas, plynule přejde do vánoc," nadšeně pronesl Tonda.
" Ty máš teda nápady," zasmála se Maruška svým bezzubým úsměvem, ale začala nad tím přemýšlet.
" A proč ne? Vždyť se na to podívej, jak je narvané parkoviště. Všichni se tady nakrucujou, jak svatí na korouhvi. Támhle ten jeliman tady nebyl nemíň 10 let. Ani mámě kytku nepřines a tváří se, jakoby mu to bylo bůhví jak líto, že umřela úplně sama a opuštěná, jak toulavý pes," přesvědčoval ji manžel.
"A nebo tahle rodinka. Chudáci děcka, jak vláčí ty mega věnce. Vždyť tu svoji prabábu ani neznali a teď je nutí tvářit důležitě, jako by si koupili nový auto",smál se na celé kolo Tonda,až se listy na smuteční vrbě u jejich hrobu samovolně roztřásly.

"Ale Toníku nebuď takový. Vždyť třeba za paní Kropáčkovou tady chodí pořád někdo, nejen na dušičky. Za Alenkou a Mirkem taky, " vzpomínala nahlas Marie na zážitky posledních týdnů.
"Maruško moje milá, sama víš, že na tom vůbec nezáleží, kolikrát kdo omete hrob. Důležité přece je, kolikrát za rok na Tebe pomyslí, vzpomene si na ten čas s Tebou, na to, jaké to bylo, když jsi ho objala, dala mu pusu, nebo upekla tu nejúžasnější bábovku na světě, jakou umíš jen Ty," pronesl klidně a trochu zasněně Toník.
"Nevadí mi, že naše děcka nechodí víc, než jednou, nebo dvakrát do roka. Promiň, ještě narozeniny jsem zapomněl,"začínal si zase uvědomovat ty nepříjemné skutečnosti, kvůli kterým se každý rok na dušičky spolu s Marií dohadujou.
"Vadí mi, že si na nás ani nevzpomenou. Myslí na nás jenom Kristýnka a Ota.
Minule vzpomínali, jak odvázali Azora. Já lítal za psem, aby nezakous slepice, u toho jsem pěkně sprostě nadával a Ty, Ty jsi se smála a schovávala je pod sukně, pamatuješ?" pravil pobaveně.

"To, víš, že jo Toníčku," smála se Maruška.
"Tak co? Odfoukneme se aspoň na měsíc jinam?" pronesl nahlas Tonda svůj plán.
 "Koukej už to tady pěkně houstne a těch svíček všude. Stejně by si zase v noci nespala," přesvědčoval svou dlouho zesnulou choť.
" S Tebou kamkoliv drahý," pohlédla na něj oddaně Majka.

A tak se stalo.
Když se po měsíci duše Toníka a Marušky vrátily pod svůj mramorový poklop, nad kterým se klenula smuteční vrba, našli tam srdíčka poskládaná z kamínků a dva dopisy, které jim pravidelně nechávala jejich vnoučata Kristýnka s Otou.

" Já jsem tak unavená miláčku. Ale moc šťastná," choulila se zamilovaně Marie, ke svému muži.
."Slyšíš to ticho Toníku?"pravila dojatě.
Tonda se na ni usmál tím nejkrásnějším úsměvěm, jaký jen nebožtík se dvěma zuby může vykouzlit a pravil:
" Konečně můžeme zase aspoň rok odpočívat v tichu a pokoji. Pojď se ke mě přitulit lásko a sladké sny."

středa 17. října 2018

Zrcadlová chvilka

Zdroj Pinterest
Kráčela jsem po chodníku, slunce svítilo a krásně lechtalo na nose.
Stálo proti mě, opřené o popelnici a zářilo do dáli.
I přesto, že bylo rozbité, i přesto, že vypadalo velmi uboze, svítilo ve slunečním světle, jako nějaký zázračný vchod do jiného světa.
Stálo u popelnic, vyhozené, zapomenuté, nepotřebné a nehodící se k ničemu.
Koukala jsem na rozbité zrcadlo před sebou a v mé hlavě se rozběhlo hned několik příběhů, které vysvětlovaly jeho zubožený vzhled.

Třeba ho chtěl nějaký muž pověsit, aby udělal radost své milé, která ho už tolikrát prosila, aby jí ho přidělal na zeď.
Třeba jí ho tam stále nechtěl připevnit, protože věděl, že to moc dobře neumí, protože paneláková zeď je prostě na nic, protože se drolí, nebo neměl správnou výbavu, nebo neměl ten správný mužský vzor, který by ho naučil, že musí vyvrtat díru a dát do ní hmoždinku, protože zrcadlo jen tak nějaký hřebíček neudrží.
Třeba byl jen líný a nechtělo se mu.

Třeba ho shodily děti, které měly v koupelně námořnickou bitvu a tak dlouho po sobě házely gumové hračky plné pěny a vody, až prostě jedna rána způsobila jeho pád.

Třeba se před ním milovali dva lidé, kteří si rádi užívali pohledu na sebe samotné v těchto intimních chvílích a v momentě, kdy muž posadil ženu na pračku, zapomněl na to, že zrdcadlo moc dobře nedrží a jejich vášeň způsobila jeho upadnutí a rozbití.

Třeba ho rozbila ve smutku žena, která zjistila, že její muž má mladou a krásnou milenku.
Uviděla ho líbat se s ní v parku na lavičce, když vedla maličkou dcerku domů ze školky, aby uvařila, poklidila, přečetla maličké pohádky, vyžehlila mu košile, které potřeboval každý den čisté a voňavé, protože býval až do večera pryč.
Moc práce říkával.
Když se uplakaná postavila před to krásné zrcadlo najednou se na svou bolest ve svých očích už nemohla dívat a rozbila ho prvním co měla po ruce.
Stmívalo se.Posbírala všechny střepy, odnesla zrcadlo k popelnici.
Když se už za tmy vrátil její manžel domů a vyprávěl jí, jak to měl velmi náročné v práci, držela v ruce pevně jeden střep, který ji pořezal dlaň.
Potřebovala cítit nějakou fyzickou bolest, která přehluší to, co se odehrávalo uvnitř.
Muži řekla, že zrcadlo rozbila malá, když si hrála na princezny a ránu má od neopatrného úklidu.
Celou noc nespala a těšila se na den, až ho popeláři odvezou.

A nebo ho tam prostě jen pohodil někdo, kdo si koupil nové a už se mu nehodilo.
Pak ho u popelnic rozbili kolemjdoucí opilci.

Koukala jsem na jeho rozbitou plochu a vybavila si momenty mého dětství, kdy můj tatínek před zrcadlem při holení pózoval a volal : "Bože, proč jsem tak krásný!?"
Musela jsem se vždycky smát. Vlastně jsem mu záviděla.
Tak dlouho mi trvalo, než jsem dokázala stát před tou hladkou plochou a se zalíbením hledět do svých modrých očí, kdy jsem se naučila mít se aspoň trochu ráda.
Se svými pihami, slovanskými boky, vystouplým břichem a na můj vkus ne moc bujným poprsím.

Máme to tak všichni.
Pořád hledáme chyby, na sobě, na všech a na všem kolem.
Většinou si začneme vážit sami sebe, života a zdraví až ve chvíli, kdy stojíme na hraně a něco se přihodí.

Stála jsem na chodníku a dívala se za popelářským autem.....

neděle 7. října 2018

Ve Tvých šlépějích




Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.
Bořím nohy do měkké hlíny a rozhlížím se, kudy vedou jeho kroky.
Hledám, pomalu a zlehka našlapuji v jeho šlépějích, abych ucítila tu vlahou zem, kterou procházel,
abych nezměnila směr jeho kroku.
Abych uviděla místa, kde upadl a nemohl se zvednout.
Posedím chvíli na těch místech, a pak se zvedám k dalším směrům a cestičkám.
Pod nohama občas cítím kameny, nebo kořeny, či větve.
Někdy to pěkně bolí, štípe, pálí a teče mi krev.
Slzy mi tečou po tvářích a já zpomaluji svůj krok.
Cítím strach z další bolesti, kterou prožíval ten, který zde kráčel přede mnou.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám čeho bych se chytla.
Co mi pomůže vstát a zbavit se té námahy.
Nohy se mi noří hlouběji do hlíny, až se pomalu po kotníky nořím do teplého a měkoučkého bahna.
Už  to nebolí.
Příjemně to hřeje.
Nemůžu pokračovat dál. 
Stojím a nořím se stále hlouběji.Cítím smutek, lítost a beznaděj, jako ten, který mě tady svými kroky přivedl. I tím si musel projít.
Jako my všichni. Na každé cestě životem jednoho dne dojdeš k bažině.
Když jsem v bahně až po kolena a nemůžu se hnout, vysvitne slunce a pomalu vysušuje blátivé vězení kolem mě.
Na cestě před sebou uvidím další nesmělé kroky, které pokračují lesem dál a já záhy klopýtám, abych si na kořenech několikrát rozbila kolena a větvemi, které mě šlehají do obličeje rozedrala tváře.
Pláču a krev stéká po mém unaveném těle.
Přicházím ke schodům, které vedou Bůh ví kam a jsou plné kamení.
Kroky směřují vzhůru a já navzdory bolesti, kráčím ve Tvých šlépějích, abych Tě lépe pochopila.
Cesta se chvílemi zdá nekonečná. Mám pocit, že mi dojde dech. 
Hlava je zahlcená myšlenkami a nohy unavené.
Schody stoupají a konec v nedohlednu. Kameny vystřídala chladivá hlína, která hladí.
Pomalu se usmívám a přestávám cítit bolest.
S hlavou sklopenou radostně poskakuji vzhůru, jako ten přede mnou. Ocitám se na louce.
Nohy se noří do měkké a příjemné trávy, kráčím mezi květy, srdce bije o sto šest a já cítím uvnitř to co Ty, když jsi tudy kráčel.
Prostupuje mě síla, klid a smíření.
Na zemi hledám další kroky, kudy si šel. Rozhlížím se, nic nevidím. 
Usedám do trávy, dívám se před sebe, slzy tečou po tvářích, nad hlavou slunce a kolem mě vůně květin a bzučící včely.
Láska.

Kdykoliv chci pochopit člověka, vyzouvám boty.
Cesta každého člověka mě přivede do jiného bodu, kde se zastavil a čeká na paprsek, který ho vyvede na louku plnou slunce.
Kdykoliv chceš pochopit a přiblížit se druhému člověku, vyzuj se a běž.....
S láskou Bi

neděle 9. září 2018

Karel

Zdroj Pinterest

Pokaždé, když přicházím, sedí ve vstupní hale a kouká do neznáma.
Vyhaslý pohled, který míří do jednoho bodu někde na protilehlé zdi.
Před sebou plastový kelímek s kávou z automatu, u které dost často pospává.

Musím se vždycky pousmát, když si vzpomenu na naše první setkání.
Pochodoval se svou věrnou přítelkyní hůlčičkou po chodbě, a když mě uviděl, zrak se mu rozjasnil a moc si chtěl povídat. Nic divného, v jeho věku a situaci.
Po každé větě, si v puse jazykem vysunul protézu směrem vpřed.
Chtělo se mi tehdy hrozně smát, ale věděla jsem, že nesmím.
Ještě dnes ho vidím, jak mi vyznává lásku a s pusy mu málem vyskočí zuby.

Tentokrát si mě nevšiml.
Spal.
Připravila jsem paní, se kterou chodím na procházku a vyrazily jsme do vestibulu. Procházíme se, kolem zahrady, ptáčků v kleci a vždy musíme projít společenskou halou, ve které se někteří další obyvatelé domova setkávají.
Udělaly jsme dvě kolečka a při tom druhém, když jsme ho míjely, už měl opět ten neuvěřitelně radostný pohled, když mě spatřil a volal : " Kočko co Vám můžu koupit? Kávičku, nebo čokoládu?"
"Jste hodný nic si nedám, musíme s Maruškou pochodovat. Jsem v práci víte?" Zní moje obligátní věty.
Když jsme ho míjely podruhé, už si prozpěvoval a zasněně pronesl :
"To by byla krása, kdyby jste mě taky držela za ruku, jako tu paní."

Moje svěřenkyně Maruška špatně slyší, takže toho moc nepovykládáme, ani neslyšela jeho povzdech.
Ale já ano. A dotkl se hluboko.
Přemýšlela jsem nad tím, kdy ho naposledy někdo z blízkých pohladil, nebo objal, když má takový deficit lidského doteku.
Když jsme k němu  opět přicházely, během vteřiny jsem se rozhodla a povídám:
"Mám dvě ruce, tak jestli chcete, pojďte s námi udělat pár koleček a budu Vás držet za ruku."
Ten blažený výraz v jeho tváři nelze popsat slovy.

Pomalu se postavil, v jedné ruce hůlku a kráčeli jsme společně všichni tři. Ruku v ruce.
Byl to pro mě zvláštní pocit.
Držet dva dospělé staré lidi za ruce, jako malé děti. Jejich dlaně byly studené, měkké a příjemné.
Drželi se mě pevně a vděčně.
Byla jsem uprostřed nich, jako strom, o který se v případě potřeby mohou opřít.
Chráněná jejich těly.
Zase ta blízkost. Opět ta hloubka přiblížení člověka člověku.
Bez zábran.
Znovu jsem si uvědomila, jak se nás jako miminek neustále někdo dotýká a čím jsme starší a naše roztomilost odchází, ztrácí se i potřeba doteku.
Jsem tak vděčná za to, že mé děti jsou kontaktní.
Jak dlouho ještě?
Většina starých lidí si neskutečně užívá opravdu každičký dotek, pohlazení, nebo chycení za ruku.

Kráčel s námi a začal mi zpívat zamilované písničky.
Ruku mi tiskl, jako by to bylo poprvé. Tolik laskavosti a pozornosti z jeho strany.
Jen za to, že jsem mu tu ruku podala.
Pak mi povídá:
" Já jsem tak šťastný! To je tak krásný den. A Vy jste tak pěkná kočka! Tož Vy jste proti mě normálně dorostenka. Ale já Vám něco řeknu.
Vy máte taků jiskru v oku, že určitě nestačíte chlapy odháňať. A jaké máte krásné zuby, když se smějete, ani jeden Vám nechybí!"
To už jsem měla slzy v očích. Chodbou zněl můj smích a po tvářích mi tekly slzy dojetí.
Zazpíval mi píseň s názvem Temně hučí Niagara, a když jsem doprovázela mou klientku na pokoj, ještě vykřikoval, že mi chce určitě něco koupit v automatu na kávu.
S díky jsem odmítla.
Držení za ruku se přece platit nemusí.

Před svým odchodem domů, jsem se za ním ještě zastavila a zeptala se:
" Můžete mi prosím Vás říct, jak se jmenujete?"
Krásně se na mě usmál, tentokráte jeho protéza zůstala na místě a hrdě pronesl: "Karel"
"Tak zase za 14 dní pane Karle, ano?"
Šťastně přikývl.
Procházela jsem halou, srdce v peří a z rádia se ozvalo "LÁSKU NEZABIJEŠ!"

sobota 25. srpna 2018

Červený stan

zdroj Pinterest


V červeném stanu schovaná,
s Duší svou schoulenou,
jak semínko,
které nabírá sílu,
aby mohlo vzklíčit.
Jak motýl zakuklený,
který chystá se v těsnosti své kukly
projevit své barvy, touhy, život a vzlet.

Schovaná sama před sebou,
jak červený plamínek,
který se bojí svého ohně,
který se bojí jen tak vzplát,
ať neublíží ani slovně,
ať uchrání si klidný chrám..

V bolestech skroucená,
do sebe složená,
jak pokrčená košile,
co ledabyle pohozená čeká,
až ji někdo narovná.

Pět dní v jiném světě,
plném obrazů, hlasů a snů,
které vídám, jako na plátně před sebou.
Těch pár dní, zcela jiná,
vonící ženskostí
a ne každý to přijímá.

Poslouchám samu sebe
a své dokonalé tělo,
které mě svými impulzy směřuje
a říká si nahlas,
co by vlastně chtělo.

V červeném stanu chráněná,
jak královna, co nemá vojsko,
jen do své ženy oděná,
na pár dní v sobě ztracená,
jak před zrozením,
jen sama se sebou spojená.

Děkuji má vnitřní ženo,
že s Tebou pobýt ,
je mi tak krásně dovoleno.

S láskou všem ženám Bi

pátek 17. srpna 2018

Příběh o rudé rtěnce, tajném polibku a dobrém konci


Zdroj Pinterest


Ležel otráveně v posteli a zacpával si uši polštářem.
Matka zase v koupelně vyzpěvovala ty odporné romantické songy, které už pěkně dlouho nesnášel. Naposledy si je pouštěl se svou láskou, když se spolu milovali v autě.

Těsně před tím, než se dozvěděl, že už se víckrát neuvidí a byl to sex na rozloučenou.
Ty kecy, co následovaly potom už si nepamatuje, protože je totálně vytěsnil, aby v sobě zkusil pohřbít pětiletý vztah s Terezou, která se začala tahat s jeho veleúspěšným kamarádem.

Poté, co se před dvěma lety přestěhoval zpátky domů, se z něho stal naprosto jiný člověk.
Nesnášel lidi, zavíral se nejraději v pokoji u počítače, či televize, nebo bezcílně bloumal ulicemi se sluchátky na uších.
Lásce a ženám všeobecně se absolutně vyhýbal.
I přesto, že kašlal na svůj vzhled, občas dostal nějakou virtuální nabídku na schůzku.
Párkrát byl dokonce odhodlaný tam jít, ale pak si vzpomněl na ty staré známé věty v hlavě, které mu říkala Tereza o jeho neschopnosti, takže nakonec z domluveného rande raději vycouval.

Bylo pondělí a máma se balila na dovolenou.
14 dní sám pro sebe.
Sám se sebou a svými myšlenkami.
Svým způsobem svou mámu obdivoval, jak dokázala po tom všem , co si s chlapama zažila pořád věřit, že potká toho pravého a být veselá.
Pořád se smála a naprosto chápala jeho propady.
Ona se taky hodně na brečela, když byl malý a chlapi jeden horší než druhý.
Nikdy to nevzdala. Na rozdíl od něho.

Snažil se ještě usnout.
Nesnášel loučení a máma, protože to věděla, přicupitala tiše k posteli a vlepila mu mlaskavou pusu na tvář.
Dělal, že spí.
Máma se šibalsky usmála, protože mu nechala na tváři otisk svého rudého polibku.
Když za ní zaklaply dveře, ponořil se do opětovného slastného spánku.
Pořád slyšel nějaké zvonění.
Nechtěl otevřít oči. Zvonění tichlo a opětovně začínalo.
Po nějakém čase ho to přestalo bavit, otevřel zhnuseně oči a zjistil, že má být za deset minut v práci.
"Do prdele!" zařval a začal na sebe rychle házet první co ho napadlo.
Zmuchlaná košile ze včerejška trochu smrděla..Nevadí. Polil se svým oblíbeným parfémem a neumytý, nečesaný běžel směrem k tramvaji.

Začalo to už tam.
Když zklidnil dech, nasadil si sluchátka a rozhlídl se kolem sebe, uviděl hned několik slečen , jak se na něho culily a jeden mladík, který zrovna vystupoval a prošel kolem něj pronesl : " Hm jsi formát vole".
Vůbec nechápal co se děje.
Celý uřícený přiběhl na recepci pro klíče.
Vrátná, která se s ním normálně vůbec nebavila, a nebo měla jen nepříjemné pindy, se na něj zubila a sladce pronesla : "To byla asi vášeň což?"
Nechápavě zakroutil hlavou a schody bral po třech. Neměl čas čekat na výtah.

Když míjel stoly svých kolegů, opět to zašumělo, a jejich oči spočinuly přímo na něm.
Některá ústa se usmívala, některá chtěla něco vtipného prohodit, ale šel takovou rychlostí, aby se co nejrychleji zavřel v bezpečí své kanceláře, že to nestihly.

Konečně dosedl na svou velkou koženou židli, která ho konejšivě objímala, jako máma, když ho opilého toho večer po rozchodu táhla do postele. Brečel tehdy, jak malé mimino, což v jeho 35 letech nebylo vůbec žádoucí...Nikdy to na něho nevytáhla.
Nechala ho, otírala mu slzy a dala lavór k posteli.
Když se probral z kocoviny, měl na stole horký vývar.

"Ahoj Time", pronesla sladce jeho asistentka Anetka.
Bože ta se mu fakt líbila.
Taková obyčejná žena. Přirozeně pohozené vlasy, jemné líčení, šaty dlouhé tak akorát, aby nebyly vyzývavé a nejlepší na tom bylo, že v tomhle horku nenosila podprsenku.
Prostě přirozená krása.
Zíral na ni zasněně a ona se usmívala čím dál víc.
" To musela být pěkná vášnivka koukám, že Tě takhle označkovala", smála se už hodně hlasitě.
"O čem to mluvíš?", zeptal se neomaleně.
Přistoupila blíž a podala mu z kabelky zrcátko.
Přes půl tváře měl rozmazaný rudý polibek své mámy, na který v tom spěchu zapomněl.
Všechno pochopil a začal se smát jako blázen.
Anetka to nechápala, ale jeho smích byl tak nakažlivý, že se k němu přidala.
Nádherně se směje pomyslel si.

Podíval se jí hluboce do očí a pod tím opojným dojmem celé situace našel odvahu a vysoukal ze sebe nesměle : "Můžu Tě dnes pozvat na oběd a vyprávět Ti příběh o rozmazaném polibku na mé tváři?"
Její : "ano moc ráda" mu znělo v uších ještě hodinu poté co odešla z kanceláře.

Když si v podnikové koupelně mazal rudý polibek své mámy a vzpomněl si na všechny ty krásné vysmáté obličeje, které cestou do práce potkal, rozhodl se sám za sebe, že dá životu a lásce ještě šanci.
Vzal do ruky mobil a napsal " Díky mami"........


středa 8. srpna 2018

Cáry polibků

Zdroj Pinterest
Tvých polibků cáry,
líně se válí na mých rtech,
tma po mě natahuje spáry
a šije stříbrný, hvězdný steh.

Hudba mě uspává,
jak Tvoje sladká vůně,
která mi mizí,
jak Aladin v lampě,
ztracena v mém lůně.

Jako by si nebyl
a možná taky ne,
jako bych jen snila
a situace zůstaly navždy kamenné.

Bez hnutí,
emocí a doteků,
které zanechávají nesmazatelné otisky v mém srdci.

Na zrcadle v koupelně
to srdce ráno najdu,
a tváří se tajemně.
Bude to nejspíš tou rudou rtěnkou,
kterou si ho tam namaloval.

Jediná zpráva po Tobě,
která mizí pokaždé,
když zahalí ji horká pára.

Jediný pohyb,
a důkaz o Tvé existenci.
Znamení,
které mě dennodenně zbavuje mých pochyb.

úterý 24. července 2018

Příliš krátký rozhovor s Bohem?


Zdroj Pinterest

Kráčela jsem vyhřátou ulicí, na rameni tašku s nákupem a po zádech mi tekl potůček potu.
Ponořená ve svých myšlenkách jsem pokračovala směrem k domovu.
Všude kolem mě vůně rozkvetlých stromů, v dálce troubení aut.
Najednou jsem byla na mém oblíbeném místě před kostelem.
Moc se mi líbí jeho velikost i to, jak bývá osvícen sluncem.
Hra světla a stínů mě vždycky zastaví a vybídne k pozorování té nádhery.
Ani dnes tomu nebylo jinak.
Chrámové dveře byly otevřené a před nimi na lavičce, seděl mladík, kterého občas potkávám.
Dnes na něj padla služba hlídače.
Známe své obličeje. Chodívám tady na procházky se svou nemocnou svěřenkyní.
To společné kostelní zastavení nám dělává moc dobře.
Teď ráno ale bez ní.

Míjela jsem mladíka, on se na mě usmál a pozdravili jsme se tichým hlasem.
Taška s nákupem byla těžká. Slunce zrovna dopadalo přesně na krásné otevřené dveře kostela.
Jako by mě vybízel, ať do něj vstoupím. Nešlo odolat. A proč taky. Nikam jsem nespěchala.
Příjemné šero, chlad a ticho.
Vstoupila jsem a šla rovnou na první lavici před oltář.
Mám to tak ráda.
Už jako malá holka jsem chtěla být všude ve předu, abych dobře viděla a slyšela, co se bude povídat.
 "Ty jsi zvědavá, jak opica", říkávala mi maminka s úsměvem.
A proč ne?
Zajímal mě život a všechno kolem něj. Tohle mi zůstalo.
Nebojím se Boha, ani těch velkých soch v kostelech. Ráda se na ně dívám.
Ráda bych těm výjevům pohlédla do očí.
Často přemýšlím, co asi prožíval a na co právě myslel ten který umělec, když je maloval, či sochal.
Na co myslel?
Přemýšlel nad Bohem, nebo zrovna myslel na nějakou krásnou selku, kterou potkal cestou na poli?

Musela jsem se usmát.
Pořád na tu lásku myslím. I v chrámu páně.
"Styď se holka!" "Styď se". slyšela jsem samu sebe.
A vůbec se nestydím. Láska je přece život.  A ta milenecká k tomu rozhodně patří.
"Tedy Ty máš dneska ale pěkně hříšné myšlenky!" spílala jsem si.
Často se mi stává, že v kostele myslím na věci, které moc nesouvisí s tím vším kolem.
Nebo spíš zdánlivě nesouvisí.
Vždycky, když myslím na své děti, myslím také na Marii, matku Ježíše.
Přemýšlím nad tím, co si jako matka podle legendy, pro svého syna vytrpěla. Kolik bolesti musela unést. Hned se mi zdá mé "trápení menší".
Kdykoliv myslím na své rodiče, nemocné lidi , se kterými pracuji, nebo na nenaplněnou lásku muže, vzpomínám na Ježíše a jeho víru, kterou ve slovech předával dál.
Ne jen ve slovech. Údajně i ve skutcích.
A to je to, co mi v tom dnešním světě často chybí.
Mám pocit, že se víc o věcech jen mluví.
Každý ví nejlépe, jak co udělat, ale skutek utek.
"Začni u sebe milá dcero." znělo mi v hlavě.
"Ale jo, vždyť jo".
.
I proto chodím do kostela. Abych si uvědomila v tom klidu, jaké skutky a činy jsem v poslední době vykonala a na čem je potřeba ještě pěkně rychle máknout.
Neumím se modlit podle písma.
V kostele hodně děkuji a taky občas prosím, když ztrácím světlo na cestě.
Náhodou je velmi úlevné, když si v sobě nesete tu víru a pocit, že nejste na věci sami, můžete to probrat s někým, kdo vám hned nenabídne sto padesát zaručených řešení, ale naopak vám dá pocit, že to prostě s naprostou jistotou zvládneme sami.
Taková síla se ve mě probudí pokaždé, když se koukám do tváře panny Marie na obraze.
Jemný, trochu smutný úsměv, pokorně sklopené oči a někde vzadu vzpomínka na její nelehký úděl.
Koukla jsem na Ježíše vedle.
Vypadal, že spí, i když v pěkně nepřirozené poloze.
"Bože holka, Tobě už dneska vážně hrabe" ozvalo se v mojí hlavě.
No dobře. Pro dnešek by to stačilo.
Tak aspoň jeden otčenáš pro lepší pocit.Stejně nevím, jestli říkám všechno správně.
No a co.
On mi určitě rozumí. O tom jsem s naprostou jistotou přesvědčená.
A taky si myslím, že by byl asi hodně překvapený, kolik slov, chlválozpěvů a "omáčky" lidé vymysleli kolem jeho příběhu o jeho svaté rodině.
No co už. To jsme my lidé.
Vždycky jsme toho moc namluvili, a když máme pomoci bližnímu na ulici, tak raději odvracíme pohled a omluvíme si to tím , že byl ožralý.
"Ale no tak!" "Nebuď tak přísná!" "Všichni přeci nejsou takoví" ozvalo se kdesi uvnitř mě.
"Jo,jo, vždyť, já vím" "Chvála Bohu, že nejsou."
Ve jménu otce, i syna i ducha svatého ámen.
Vycházím z kostela přímo do sluneční záře.
Jak jednoduché dosáhnout osvícení, směji se sama sobě.

Před kostelem stojí mladík, a když mě vidí odcházet povídá : "Dnes jen tak krátce?"
" Nám stačí chvilka" odpovím s úsměvem.
Slunce svítí, taška s nákupem je těžká a z dálky slyším hluk jedoucích aut.

S láskou Bi

pondělí 16. července 2018

Odraz v zrcadle


Zdroj pinterest


Uprostřed noci,
jsem náhle ucítila Tvé ruce,
které mě hladily,
jako skutečné.
Slyšela Tvůj hlas ve tmě
a cítila slzy stékat po tvářích.

Cítím Tě ve svém srdci každý den,
i když neznám Tvoji tvář,
i když večer neleháš si ke mě na polštář
a mluvit neumíš.

Vnímám Tě,
jako šumění větru,
který mi ševelí
ty nejkrásnější slova ve vesmíru.
S každým východem slunce,
je zas a znova ztrácím,
aby s jeho západem,
opět vplouvaly do mých snů.

Jsi mým snem,
který žije ve mě.
Jsi mým každodenním dnem,
každým paprskem slunce,
které hřeje
a vyvádí mě z beznaděje.

Jsi mojí součástí.
Jsi zakletý uvnitř mého těla
a já se stále rozhlížím kolem sebe,
ve kterém zrcadle Tě konečně uvidím......

pátek 13. července 2018

Moře ve mě

zdroj Pinterest

Ve vlnách náhle zmizely všechny pochybnosti,
které ještě zbyly.
Pohřbily se samovolně ve slané vodě a
v pěnových polštářích se navždy skryly.
Plavala jsem příliš dlouho,
oslabená chtěním
a svou silnou touhou, moci věci ovlivnit.

Teprve ve chvíli, 
kdy splynula jsem s vlnou,
tam nahoru vyslala důvěru plnou,
teprve v tu chvíli přišlo uvolnění
a jistota, pocit, moment
že tím se teď všechno mění.

Jen hukot moře,
vlny, já a srdce, 
co blahem přetéká. 
A uvnitř mě,
láska k životu nespoutaná, svobodná a bezbřehá.

Důvěra v to,
že všechno je tak, jak má.
I bez mých překotných řešení,
které bez vesmírné podpory stejně nic nezmění.

S vlnami splynutá,
slaná a šťastná.
Milující a živoucí.
Pudově a vášnivě, 
 všemi svým smysly.

Beze všech strachů a pochyb vystupuji z vln a vím,
že i když spláchnu sůl ze svého těla,
moře ve mě zůstane
a já se stávám navždy bdělá.

Otevřené oči, které vidí krásu ve všem,
otevřenou náruč, která zahřívá,
když se Duše choulí zimou
a srdce,
které bije nejkrásnější sonátu všech dob.
Jmenuje se láska.

Děkuji Ti moře.

S láskou Bi

neděle 8. července 2018

Příběh o osamoceném hrnečku, lidském strachu a tisících léčivých polibků


Kousek od místa kde pracuji, je překrásný les.
Uprostřed lesa stojí dřevěná kaple a kousek pod ní jsou kamenné schody, kterými se dostanete k léčivému prameni.
Jezdí si zde pro vodu spousta lidí a všichni věří v jeho léčivé a ozdravné účinky.

Dnes jsem měla štěstí. Nikde nikdo.
Měla jsem žízeň. Nenosím se sebou žádné nádoby a věděla jsem, že u pramene bývá hrneček.
Zbyl už jen jeden.
Krásný, květovaný, keramický a poctivě pálený. S chutí jsem se napila.
Jednou, dvakrát a když jsem ho osvěžená úžasnou ledovou vodičkou pokládala na původní místo, uvědomila jsem si, že jsem měla na rtech perleťový balzám na rty.
Hrneček jsem důkladně opláchla, aby byl čistý pro další příchozí.

Kráčejíce bosá lesem směrem na louku pod stoletou lípu, kde ráda relaxuji, začala jsem přemýšlet nad tím, proč se my lidé jeden před druhým tak chráníme?
Proč se jeden druhého tak štítíme?
Vzpomněla jsem si na všechny rady o tom, jak si mám vzít vlastní skleničku na pití, když je nás víc, nemůžu pít přímo z láhve, protože tam naplivu, nebo dostanu aft, opar nebo nějaký bacil.Uffff...

Všude úzkostlivě kontrolujeme čistotu sklenic a hrnečků, abychom se nedejbože nenakazili od někoho, kdo pil před námi.
Jako by u nás byla cholery, či mor, nebo nějaké vraždící bakterie, které se přenáší jen pouhým použitím stejného skla na pití.
Když byly mé děti malé, ani jeden z nich to neřešil.
Na výlety jsem brávala jednu láhev vody.
Když začali chodit do školky a do školy, už vyžadovali všechno vlastní.
Už byli oddělováni.
A jim se to líbilo. Bylo to pro ně výjimečné. Dodnes tomu nerozumím.
Místo, abychom se spojovali, setkávali a spolupracovali, tak se stále více oddělujeme.
I taková maličkost, jako použití jednoho hrnečku na pití, mezi neznámými lidmi vyvolá nelibé pocity, nebo problém.

Čeho se tak bojíme?
Přiblížení?
Intimity?
Je to, jako bychom se báli polibku, kdy se dotýkají ústa na ústa.
Všimli jste si někdy, jak málo lidí se navzájem líbá na rty?
A co když je to tak, že ten pramen má léčivou moc pouze tehdy, když si jeho vodu předáváme v jednom hrnečku.
Dotýkáte se svými rty na místě, kde pilo desítky, nebo stovky rtů před vámi.
Možná tisíce. Ten hrneček je tam dlouhou dobu jediný.
Co když není léčivá ta voda, ale ty samotné laskavé nevědomě předávané doteky rtů, které mají sílu a moc, jako polibky z lásky?

Zvedla jsem se ze zelené trávy, kolem mě plno kvítí a vydala jsem se pomalu lesní pěšinkou směrem k civilizaci.
Má zpáteční cesta vedla opět kolem pramene.
Zrovna z něj pily malé děti.
Chvíli jsem se zastavila a koukala na ně.
Pily po sobě z jednoho krásného květovaného hrnečku, který jsem před chvílí svými rty políbila já.
Udělalo mi to velkou radost.
Děti pily, cákaly po sobě a smály se.
Asi jim moje léčivá pusa na hrnečku chutnala.....

S láskou Bi

úterý 3. července 2018

Chvilka na schodech


Zdroj Pinterest

Copak už jsme nepřečetli dostatek motivačních citátů a knih, které slibují úspěch?
Copak jsme neslyšeli stovky nebo tisíce videí, ve kterých se jinými ústy a jinými slovy říká stále to stejné a krásné pořád dokolečka?
Kolik toho ještě potřebujeme uvidět, přečíst a uslyšet, než to začneme žít v každodenním životě?
Přehlcujeme své hlavy nadměrným myšlením, nadměrným přijímáním informací, abychom stejně došli na konci, který se zároveň stává novým začátkem, k pár jednoduchým a jasným slovům, jako jsou život, láska pravda, soucit a čistota.
Přidáte něco?

Dnes jsme kráčela pěšky po schodech do 12 patra kde bydlím, a opět jsem uviděla to krásné podobenství, které prožíváme den co den.
Každý den někde směřujeme, stoupáme a sami sobě občas vytváříme překážky.
I já je na svých schodech měla.
Plno papírů a špíny.
Však jen v některých patrech.
V jiných bylo útulno a čisto a měla jsem pocit, že tak je to správně.
Správně?
Co je to správně?

Když jsem viděla tu špínu pod nohama, vzpomněla jsem si na všechny svoje bolestné prožitky a zkušenosti, kterým jsem dříve říkala chyby a proběhlo ve mě velké uvědomění, že se na svět rodíme jako čisté bytosti, pak se našimi programy a životem vůbec kolikrát pěkně zašpiníme.
Potom se pracně zase snažíme očistit.
Zametat a uklízet, zahlazovat, vytírat, renovovat sundávat přilepené žvýkačky, které jako ty křivdy a zranění máme kolikrát tak pevně přilepené na srdci, že to jde až na po desáté, nebo dokonce posté a někdy taky vůbec.

Každé patro bylo jiné, jako roky, kterými jsem procházela.
Jako lidé, se kterými jsem se stýkala.
Stoupala jsem výš a výš a chvílemi jsem u toho pěkně funěla.
Úsměv na tváři a dobrý pocit z toho, jak to pěkně zvládám.
Když jsem si tak samolibě libovala v té své rádoby moudrosti a napojenosti a moje ego si lebedilo ve své domnělé dokonalosti, zjistila jsem, že v mezi patře před mým bytem je pěkný bordel.
Všude špína a vajgly.
Stála jsem před svými dveřmi a koukala na tu špínu (svou minulost), pěkně z patra a povýšenecky.
"Pche"..."To už bylo". " Už je to za mnou" znělo mi v hlavě.
A pak to přišlo :" Naše přítomnost, je jako ozvěna dnů minulých".
" Necháš - li bordel z minulosti neuklizen, tak se Ti pěkně hromadí, až se Ti začne prolínat do Tvé přítomnosti."

A co z toho vyplývá?
Chceš- li žít krásný a láskyplný život, nezapomeň na svou minulost a zameť si laskavě před svým prahem.
Já jdu na to.

pondělí 2. července 2018

To se tak prostě někdy stane


To se tak někdy stane.
Srdce by chtělo víc,
avšak má to zakázané.

Dva klíče,
které ztratily svůj spojovací kroužek.
Dva zvony,
každý v jiné zvonici,
dvě řeky,
které se slévají v jedno moře,
však jejich cesty stejně nevedou.

To se tak někdy stane,
že láska volá na prázdno.
Do tmy.
Do jeskyně, bez ozvěny,
kde je jen chlad a smutek.
A všude kolem černé stěny.

To se tak někdy přihodí,
že koukáme se stále na jeden malý bod,
co v dálce dávno mizí 
a nevidíme plno nádhery,
co tomu všemu kolem vévodí.

Sami sobě se ztrácíme a 
do nekonečna zraky své upíráme k tomu,
co nám není souzeno...
To se tak prostě někdy stane..........

S láskou Bi

pátek 15. června 2018

Příběh o ztraceném erotickém dusnu, bezradných mužích a velkém "ACH JO"

Zdroj Pinterest

Začalo to kolem půl čtvrté odpoledne, když jsem po celodenním školení v práci vyšla ven a konečně nasávala hřejivé slunečné paprsky, které slibovaly moc hezký podvečer.
 Doznívaly ve mě pocity z lůžka, na kterém mě kolegyně polohovaly, jako figurantku, která představuje nemohoucího pacienta.
Nic příjemného. Znovu jsem si uvědomila, co pro mě vlastně znamená to neobyčejně obyčejné, stále skloňované slovíčko zdraví.
Kdo neprožil nepochopí člověka, který se nemůže pohnout sám ani o kousek a je odkázaný na pomoc ostatních a společnost mu dělají často jen stupidní programy v televizi, která mu hraje celý den.
Jako náhrada živých rozhovorů, jako ubohé náhražky skutečného reálného světa.
Vydržela jsem v posteli asi deset minut a musela jsem vylézt ven.
Vůbec mi ta představa neudělala dobře.
Jako jsem si nikdy v životě nesedla klientovi na vozíček, abych vyzkoušela jaké to je.
V zahloubaném rozpoložení jsem přemýšlela, jak příjemně prožiji zbytek dne, abych vše vstřebala a nabrala nových sil.

Najednou jsem kousek od popelnic uviděla válejícího se muže, kterému vytékaly žgryndy z úst a něco nesrozumitelně blekotal.
Vždycky v těchto situacích kontroluji, jestli nemá dotyčný nějaký zdravotní problém.
Hold pracovní deformace.
Už když jsem se k němu blížila, bylo jasné, že jedinými jeho problémy byla "ta děvka" (zřejmě manželka) a množství alkoholu, které si evidentně musel dát, aby našel odvahu to někomu říct. Nevím jestli už to před tím sdělil všem v hospodě, nebo čekal, až bude mít obecenstvo u popelnic.
Nu což, takový je život.
Vidouce, že je živ a zdráv, vydala jsem se pomalou loudavou chůzí k domovu.

V tašce jsem měla knížku a přemýšlela, na kterou lavičku bych usedla, ať mám klid na čtení.
Po cestě domů jsem jich moc neměla.
Většina z nich byla obsazená mladistvými, kteří koukali do mobilů a přitom se častovali nejrůznějšími peprnými výrazy.
Vzpomínala jsem, jak ráda jsem sedávala s mými láskami v parku na lavičce já. Většinou jsem seděla mladíkovi na klíně, on mi hladil vlasy a snažil se mě políbit, když jsem zrovna studem neklopila zrak.
Bylo mezi námi vždycky takové hezké erotické dusno, které končilo držením za ruku a dlouhou, nekončící pusou v průchodu domu.
Museli jsme dávat pozor, ať mě naši nevidí. Na kluky jsem přece měla času ještě dost.
V kolika letech jsem tyhle "nemravnosti" prováděla, vám sdělovat nebudu, protože dnes bych byla těžce za zenitem.
Moc krásné to bylo.

Kráčela jsem dál ulicí. Všude poloprázdno. Bylo něco kolem tři čtvrtě na čtyři odpoledne.
Za přechodem, kousek od křižovatky pod stromem, jsem uviděla na lavičce, dalšího ležícího muže.
Pán smrděl už na dálku.
Směs nemytého těla, moče a piva s panáky se linula po chodníku směrem ke mě.
Ležel tam rozpláclý, jako dobře vyzrálý tvarůžek.
Procházela jsem kolem a koukala, jestli dýchá.
Vzhledem k tomu, že bylo docela vedro nikdy nevíte, kde to s vámi sekne.
Dýchal.
Přišla jsem k němu a zeptala se, jestli je v pořádku.
Otevřel jedno oko a zařval:"Co mě budíš Ty krávo?!"

Už jsem ani neměla sílu reagovat.
Kráčela jsem dál ulicí a po lavičkách, kde bych si početla, jsem se už raději ani nerozhlížela.
Úsměv mi ztuhnul na rtech.
Jediné po čem jsem prahla, byl klid mého domova a dvojka růžového.
Ve chvíli, kdy už jsem byla skoro u cíle, se přede mnou objevil další potácející se muž.
Bylo něco před čtvrtou.
Zůstala jsem zkoprnělá stát a čekala, kterou stranou se po úzkém chodníku vydá, abychom se vyhnuli.
Plápolal z jedné strany na druhou a bylo vidět, jak se opravdu snaží vypadat střízlivě a v pohodě.
Snažil.
Moc mu to nešlo. Když mě stojící míjel, všimla jsem si jeho velmi smutného výrazu v očích.
Dokonce hezky voněl nějakou kolínskou a jeho oděv připomínal elegána ve středním věku.
V jednu chvíli se naše oči střetly, on zůstal stát naproti mě a smutně pronesl: "Ach jo."

A co z toho vyplývá?
Krásné romantické, erotické chvilky z laviček jsou nenávratně pryč, i za bílého dne můžete vytvořit svůj osobní rekord při nevyžádané záchraně opilců, kteří vás pošlou do pr...., že přestávám býti krávou, která budí spící muže, ať už spí kdekoliv a jakýmkoliv způsobem.
PS. Pánové, po tomto výživném odpoledni s vámi mi nezbývá říct nic jiného než: "Ach jo!!!!!"
PS1: Děkuji všem milým mužům, kteří mi kdekoliv a kdykoli přátelsky a galantně drží dveře.





úterý 12. června 2018

Duhová slůvka


Říkej si co chceš,
když doma zůstaneš,
tak k ničemu to není.

Slova se kutálí, 
jak duhové kuličky,
co ve slunci tolikrát barvu mění.
Když jenom mluvíš planě,
tak k ničemu to není.

Stojím tu opodál
a pročítám Tvá slova,
tolikrát už si je ke mě kutálel
a psát je chceš, zas a znova.

Sbírám ty kuličky a házím do trávy.
Vysoké, zelené,
tam se hned ztratí.

Když nepřijdeš za mnou 
a nezačneš je z té trávy sbírat,
pak těžko se Ti vrátí.

Kutálí se do daleka, 
jejich barvu nevidím.
Třeba tu krásu někdo pokosí
a já se pak možná zastydím.
Kolik Tvých krásných, 
kulatých duhových slov,
najde v tom seně.

Vše jsou jen slova,
i když krásně barevná.

Přicházíš do trávy
a klekáš si ke mě.
Barevné kuličky,
sbíráš z voňavé země.
Kolena zelená,
a u toho zníme společným smíchem,
ztrátu těch kuliček,
nazýváš hříchem.

Hledáme spolu slůvko po slůvku
a odkládáme střídavě,
duhovku po duhovce,
zpět do plátěného pytlíčku uskutečnění.

Kuličky duhové,
odpočívají na dně košíku
a my prožíváme společně Tvá slova,
protože konečně jsi tu.

neděle 3. června 2018

Příběh o jednom bolestivém plácnutí a utajených slzách

Kráčela jsem přeplněnou uličkou a všude kolem mě řev, jak v cirkuse.
Autobus narvaný k prasknutí, plný puberťáků, kteří právě jeli ze školy.
Tuhle noc jsem toho moc nenaspala, takže se mi tahle atmoška moc nehodila do krámu, ale takový je život.
Nějakým zázrakem jsem našla volné místo, na které jsem vyšťaveně usedla a zavřela oči v naději, že když se na chvíli stanu neviditelnou, tak oni přestanou být slyšet.
Taková blbost.

Uprostřed všeho toho řevu najednou zazněla rána. Plácnutí, plesknutí, nebo snad facka?
Uslyšela jsem to velmi zřetelně a zvuk byl doprovázený bolestným dívčím výkřikem a následně chlapeckým smíchem.
Na chvíli to v autobuse ztichlo.
Otevřela jsem oči, abych uviděla co se stalo.
Naskytlo se mi opět velmi poučné představení.
Kousek ode mě byl hlouček dospívajících dětí.
Tři kluci zatlačovali na sedátko jednu dívku. Ta obdržela tu velikou ránu. Její spolusedící ji pleskl přes stehno, jak jsem pochopila z jejich hovoru.
Měla slzy na krajíčku. Muselo to bolet fest. I já jsem přes uličku viděla otisk na její noze.
Kluk, který seděl vedle ní a měl na svědomí bolestivý akt, byl přesně ten typ zakomplexovaného kluka s rovnátky a brýlemi, který musí zaujmout kámoše a holky nevšedními činy, protože má pocit, že jinak je neviditelný. Doma zřejmě byl.
Další dva kámoši ho obdivně nabádali, aby čin zopakoval, protože ona přece nebrečí a ještě se jí to možná líbí? Není ona sadomaso? Podle toho, jak se chovala, tak zřejmě byla. Duševní sado masochistka.

Zírala jsem na to s pusou otevřenou připravená zakročit, kdyby náhodou měla přijít další rána.
Tohle přece není normální říkala jsem si, proč ta holka nic neudělá?
Pořád se smála, že vlastně o nic nejde a oni jí ponižovali slovně víc a víc.
S křečovitým úsměvem a slzami v očích stále hrála hrdinku a bezproblémovou fajn holku, které nic nevadí.
Strašně mě to provokovalo. Měla jsem pořád pocit, že jí musím chránit, protože sama to nezvládne.
V hlavě mi zaznělo : " Furt bys někoho jenom zachraňovala!"
" A sebe zachránit neumíš!!!"
Prásk! No jo vlastně. To není o ní. To je o Tobě milá zlatá.


Bože někdy jsem fakt natvrdlá.
Najednou jsem se vrátila o mnoho let zpět a uviděla sebe. Vždycky jsem si nechala všechno líbit. Chtěla jsem mít hodně kamarádů a hlavně ať je sranda.
Dlouhá léta jsem měla pověst fajn holky, co nemá s ničím problém.
Udělalo se mi špatně od žaludku při uvědomění, že v některých životních situacích se stále tak chovám.
Stále naplňuji ty věty, které jsem slýchávala v dětství :" Buď hodná holčička."nebo "Chytřejší ustoupí" a moje zaklínadla byla" Co z toho děláš?" "Nebuď taková citlivka"

Postupem času jsem přestala projevovat svůj nesouhlas a brečela jen tajně do polštáře, ať to nikdo nevidí, abych nebyla citlivka, které se všichni smějí.
Trvalo desítky let, než jsem se naučila říkat "ne" a někdy i velmi razantně.
V jedné oblasti života se mi to občas stále nedaří.
Vztahy s muži jsou pro mě opravdu studiem na vysoké škole plné reparátů.
Nevadí.. Třeba jednou pochopím i bez facky.
Dneska ji za mě dostala mladá dívka. Krásné upozornění, aby se probrala.
Já jsem se probrala dostatečně.

A ještě něco jsem se naučila.
Když vystoupili kamarádi toho kluka, zůstal sedět na sedadle vedle dívky, které tak ublížil.
Z jejich hovoru bylo patrné, že po prázdninách odejde na jinou školu. Bylo vidět, že se tam  netěší  a pochopila jsem, že se mu ta dívka líbí.
Usmíval se na ni, přestal do ní rýpat, spíš posmutněl a trošku zčervenal, když na něj promluvila.
Když vystoupila i ona a zůstal sám, stal se z něho rázem ustrašený a opuštěný kluk s rovnátky, který v sobě nese spoustu smutku a neví co s ním. Zmateně se pohyboval po voze, až mi zmizel v davu.
Pravou podstatu člověka poznáme, až když je sám. Bez obecenstva, bez toho aby se kontroloval.
Nakonec ta nekonečně hlučná společnost přinesla mou velmi silnou tichou vnitřní meditaci na téma sebe hodnota.
Díky. Makám na tom.



středa 30. května 2018

Příběh o absťáku a dotýkání





Seděla jsem v přeplněném autobuse a prožívala vnitřní bouřku. Kousala jsem se do rtu, abych si způsobila proti bolest, která zastaví moje slzy, protože se právě teď moc nehodily.
Kdo by si taky přál brečet v osm ráno, když na vás zírá spousta očí, které nechápou.
Seděla jsem strnule a zatajovala dech.
Bála jsem se pohnout, aby neuhnul, aby zůstal tak, jak je a aspoň na chvíli hřál mou pravou stranu těla svým dotykem.
Jak dlouho jsem necítila mužský dotyk? Jak dlouho jsem necítila pohlazení muže, nebo jen takové letmé přitisknutí, jako teď, které mě naprosto znehybnilo a rozjelo ve mě neskutečnou emoční vichřici, kterou jsem opět potlačovala kdovíjak dlouho.

Mladík vedle mě, měl sluchátka v uších, tělo které zřejmě denně mučil v posilovně pohozené na sedadle a nohy hodně od sebe, takže u mě, na mém místě moc prostoru nebylo.
Nevadilo mi to. Spíš mě překvapilo, že když jsem dosedla neuhnul, neucukl, jak to většinou všichni dělají, když se jich dotkne cizí člověk.
Seděl, stejně nehybně, jako já. Možná mu to taky chybělo. Možná neměl žádnou ženu ani přítelkyni, kterou by mohl cítit. Virtuální svět se nedotýká.
Nevím co prožíval a v tuhle chvíli jsem to moc neřešila, protože jsem měla dost práce sama se sebou.
Nemohla jsem pochopit, že mě dokáže rozhodit něco tak obyčejného, jako je lidský dotyk.
Tak obyčejný a tak vzácný.
Cítila jsem tu horkost a měkkost našeho spojení a vzpomínala na krásná noční objetí, když začínala nová láska, první chycení za ruku a úplně první polibek v životě, který mi dal skoro dvoumetrový Jan, pod noční lampou.
Přemýšlela jsem nad tím, co musí uvnitř prožívat téměř osmdesátiletý pán, kterému masíruji krk, protože měl bolesti.
Tak dlouho na něj nikdo nesáhl. Tak dlouho ho nepohladila jeho zesnulá žena.
Odvezli ji do nemocnice a poslední polibek jí dával v kostele na rozloučenou.
Objímali se vůbec? Tehdy se to moc nenosilo.
Ruce byly na práci.

"A k čemu je používáš Ty?" znělo mi v hlavě.
Kolik činností vykonáváme automaticky jako roboti a jejich význam si uvědomíme, až když je dělat nemůžeme.
Kolik příležitostí v životě prošvihneme jen proto, že spěcháme, nebo si myslíme, že nejsou důležité.
Používáme bezkontaktní karty, dotýkáme se svých displejů a když máme telefon dlouho zapnutý, tak nás může na chvíli i zahřát.

Vím, každý musí začít u sebe.
Líbám a objímám své syny, aby nezapomněli jaký je lidský dotyk.
Hladím svou kočku, abych nezapomněla já, jaké je cítit měkkost a oddanost.
Radost z mazlení a pohlazení.
Objímám své přátele, aby věděli jak moc je mám ráda.
Snažím se používat své ruce ke všemu krásnému, k čemu se dají použít.

Dotyk....Tak neobyčejně obyčejná věc...
Můžu vás obejmout?



čtvrtek 24. května 2018

Modlitba



Zdroj Pinterest


Moje drahá vnitřní ženo,
prosím odpoj ode mě bezbolestně vše,
co má být odděleno.
Zbav mě strachu milovat, cítit a prožívat lásku.
Mé srdce pomoz opět světu otevřít,
co bolavé a nezdravé je, nechej odejít.

Odpusť, že jsem Ti mnohokrát nevěnovala pozornost,
jakou si zasloužíš a nechávala Tě tak často opuštěnou.
Pozvedni ve mě prosím znovu moji touhu,
ukázat a projevit světu mou ženskou podstatu, kterou je jemnost,
citlivost a laskavost.

Drahá ženo, která ve mě dřímáš,
zasílej mi i nadále zprávy prostřednictvím mé intuice,
která je mým dalším prostředkem pochopit,
co si přeješ prožívat a naplňovat.

Děkuji Ti za všechny zkušenosti, kterými se mnou,
jako setra, ruku v ruce procházíš
a nenecháš mě nikdy klesnout.
Děkuji Ti za všechna povzbuzení,
která mi posíláš jako znamení,
do mého reálného a každodenního života.

Jsi mojí součástí,
máš desítky podob, tváří
a úkolů, které je třeba v tomto životě naplnit.
Jsi však stále se mnou, ve mě,
spojená, propojená a prostupuješ celou mou bytostí navždy.

S pokorou a láskou Tě v sobě opět pozvedám
a k sobě povolávám,
jako svou nejmilovanější přítelkyni a svou součást.
A tak se staň.

neděle 20. května 2018

Samoléčitel


Zdroj Pinterest



Pokaždé, když muž, či žena o Tebe ztratí zájem,
pokaždé když jeho, nebo její hlas mizí v nenávratnu a ty cítíš, že už říká krásná slova jiným uším,
pokaždé, když vnímáš to staré známé odpojení,
které je tak žádoucí a potřebné,
spoj se se svým srdcem a posílej mu tolik lásky a pozornosti, co to jen jde.

Pokud od Tebe jiný člověk odchází bez jediného slova rozloučení, či alespoň vysvětlujícího pohledu a Ty cítíš jen stažený žaludek a víš, že tahle cesta došla do slepé uličky, i pak se napoj na své vlastní srdce a omývej ho ve své lásce, něze a pozornosti den co den, dokud rána není zhojená.

Když přestaneš bědovat a lamentovat nad nespravedlností života, nad svou vlastní opuštěností a samotou, když vezmeš svůj život (své srdce) do svých rukou, můžeš si vytvořit krásný a laskavý svět, nezávislý na vrtkavých náladách a pomíjivé pozornosti okolního světa.
V tu chvíli pochopíš, že nikdo jiný Ti nedá to, co Ty potřebuješ.
Ponoř se do hloubky.

Přestaň hledat složitá řešení. Vše máme v sobě. Vše víme. Jsme to my a náš život.
Nikdo nemá nad námi moc, nikdo nás nemůže ovládat a ubližovat nám, pokud my sami to nedovolíme.
Už to chápeš?

Přestaň ztrácet čas neustálým obviňováním okolí.
Všichni jsme oběti našich vlastních rozhodnutí, za které si neseme následky.
Pěkně to občas bolí.

Všichni do jednoho máme sílu a schopnosti na své vlastní uzdravení.
Jen tomu uvěřit.
Nauč se pouštět, co už k Tobě nepatří.

A jak to poznáš?
Pokud Ti daná činnost, nebo člověk nevykouzlí na tváři úsměv, pokaždé když jsi s ním, či tuto činnost vykonáváš, jestliže místo toho cítíš nepříjemné pocity a plačtivé stavy, pak je čas se zamyslet a zeptat se sám sebe.
Co mi tento člověk přináší do života?
Kolik lásky a radosti spolu prožíváme?
Proč cítím tíhu a smutek?
Jak moc mě tato práce, nebo činnost naplňuje?
Kolik času jí věnuji v radosti?
Sám sobě pravdivě odpověz a pokud něco není v souladu s Tebou, pak s láskou propusť a nechej jít.

Jak se to dělá?
Najdi jinou cestu. Jsou jich tisíce.
Jak lehce se to píše, jak těžko mnohdy udělá.
Však čas a život jsou neúprosní.
Tak dlouho posílají výzvy, které zní a vypadají stejně, tak dlouho zraňujeme sami sebe, až jednoho dne pochopíme.

A to je ta chvíle.
Chvíle vzestupu...Tvoření...Tvoříme svůj vlastní život. Vědomě a s láskou.
Máme právo volby se rozhodnout. Jaká svoboda!!!
Tohle chci a to už ne. To je mi příjemné a tohle nepříjemné.

Žijeme tak krátce.
Mysli na to každý den a rozhoduj se tak, ať je Ti dobře na Duši i těle, protože pak se Ty sám a celý svět kolem Tebe cítí blaženě a skvěle.
O tom je náš krásný život...
Prožít ho v lásce a radosti a s lehkostí uchopovat všechny pozemské a běžné starosti.
Každý to dokážeme.
Jdu se ponořit......