neděle 25. prosince 2016

Vánoční rozjímání

 Zdroj Pinterest
Stály jsme uprostřed kostela vnímaly tu nádhernou záři zlata všude kolem. Slunce venku nesvítilo,ale i tak jsme měly pocit, jakoby bylo všudy přítomno. Varhany hrály krásné liturgické písně, kostel byl plný k prasknutí.
Domluvily jsme se s mou přítelkyní, že zajdeme navštívit náš krásný kostel a zúčastníme se mše svaté. Toliko podnětů, které nám přinesla jsme ani jedna jistě nečekaly.

Pocházím z rodiny nevěřících. Rodiče mi však nikdy nebránili v návštěvách kostelů a kapliček. Když jsem ve svém životě prožívala těžké časy,začala jsem se přátelit s anděly a nakonec jsem si našla velmi úzký vztah k Bohu,  Ježíši a hlavně jeho matce Marii.
 Nepatřím mezi ortodoxní věřící, otčenáš zvládnu jen s dopomocí,ale v kostelech a na svatých místech jsem se vždy cítila velmi dobře.
Tyto vánoce jsem zažila na mši spoustu rozpačitých pocitů.
Pan děkan začal mši a já se přistihla, jak některé pasáže, které se mnou nesouzní, naprosto vypouštím. 
Z čistajasna, mezi písněmi zaznělo pro mě tolik známé " na začátku bylo slovo a to slovo bylo Bůh" a já si dodala a "Bůh je láska". Touto větou by všechno mohlo začínat a končit.

Již dlouhá léta vím, jak obrovskou moc má lidské slovo a jak velkou silou je láska.
Jsem sběratelka lidských příběhů a příběh Ježíše, Marie, Josefa a samotného Boha mě vždy zajímal.
Těšila jsem se, že na vánoce se bude mluvit o této rodině,o tom, jak to celé bylo a jak se vlastně Ježíšek narodil,úžasné ženě Marii.
Nic takového se nestalo. Odříkávaly se žalmy, probíhalo čtení a pan děkan vstupoval se svými postřehy.
Když požádal všechny kolem, aby začali proměnu světa u sebe samotných, začala jsem opět poslouchat.
Některé odnože víry mi připadají dost manipulační a zaslepující, kdy věřící slepě plní příkazy psané v písmech, které pronesli svatí.
Jsem přesvědčená, že přesně tohle nikdy Ježíš nechtěl.
 Přál si být příkladem, ne vůdcem stáda, které dělá to co on, aniž sdílí jeho pocity.
Proto mě tento apel na člověka, jako jedince, a nutnost naší osobní proměny, která napomůže ne jen nám,ale i celé naší rodině a také celému světu, velmi mile potěšil.

Poslouchaly jsme krásnou hudbu, vnímaly tu vánoční atmosféru a cítily tu obrovskou vážnost, se kterou mše probíhala.
Oslavovalo se zrození a život. Ten do studených, i když nádherných kostelních dveří vnášely pouze děti, které občas zavýskaly a zavolaly" máma".

V tom se mě kamarádka zeptala "Brigit proč nejsou kněží  ženy? Proč jsou tady jen samí muži?"

První co mě napadlo bylo to, že ženy nepotřebují tuhle vážnost, všechny důkazy a ne důkazy víry. My ženy si svou víru neseme v sobě. Máme intuici, které muži nerozumí a v dávných dobách se jí hodně báli a trestali ji.Chtěli ji ovládnout silou. Naši tvořivost, naši kreativitu, naši schopnost rodit děti a přivádět na svět nový život. 
Vzpomeňme na spoustu žen upálených za čarodějnictví, vzpomeňme na Johanku z Arku a jí podobné.
Stále se to děje. Spousta vztahů žije model pán a služebnice.
My ženy nemusíme víru "vymýšlet", protože ji máme v sobě a žijeme ji v každodenním životě.

Při zpěvu stáli přede mnou lidé, kteří chodili na mše zřejmě pravidelně, protože paní zpívala z knížečky. Když jí zavírala, vypadl jí na zem jeden list. Muž, který stál za ní ho uviděl padat k zemi, tak jí ho zvedl a podal, aby jej neztratila. Její reakce mě opět šokovala. Neproběhlo ani děkuji,či letmý úsměv, pokývnutí, cokoli milého nebo laskavého. I přesto, že žena právě dozpívala píseň o lásce, tom běžném lidském životě ji projevit nedokázala.
Vím, každý máme svůj čas,  svůj příběh a svou cestu. Už dávno lidi nesoudím.
Jen mě tento okamžik opět utvrdil v tom, že nepomůže člověku chodit denně do kostela, když nedokáže to poselství lásky, které se nám podle mě Ježíš snažil předat,začít žít v běžném životě.
A možná právě proto tam tito lidé chodí,aby tu lásku v sobě probudili..kdo ví..

Mše trvala přes hodinu, stále se mluvilo o Bohu a Ježíši, ale ani slovíčko nepadlo o ženě,která jej přivedla na svět. Na Marii se jaksi zapomnělo. Žádné poděkování se nekonalo. Když jsme pak přistoupily k Betlému, který byl vystaven, jediná figurka, která byla zahalená, aby jí nebylo moc vidět do tváře, byla právě Marie, která s hlavou sklopenou, klečela u dítěte, jako ta neposlednější ubohá.

Seděly jsme s kamarádkou v lavici a povídaly si o svých pocitech.Opět jsme došly k jedinému.
Vůbec nezáleží na tom, jaké náboženství člověk vyznává, do kterého kostela, nebo modlitebny chodí, nebo nechodí.
Stačí si jen uvědomit,kdykoli povedou naše kroky láska a soucit, jsme na správné cestě.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo Bůh. Bůh je láska.




Pokud budete chtít lépe pochopit své postoje a přesvědčení, které vás v životě formují, pak si určitě zajděte do kostela. Uvědomíte si v té zářivé kráse a nebeské hudbě,co naplňuje Vaše srdce.
Krásné a požehnané vánoce vám přeji.
Bi



středa 30. listopadu 2016

V tichu

Zdroj Pinterest
Sedím v autě na parkovišti, piji kávu z automatu a snažím se, uklidnit své myšlenky.
Dlouho jsem tady nebyla a nenapsala žádný řádek.
Jako by mi došla slova. Jako by už vše ze mě bylo vyřčeno.
Prožívám období, kdy na místo slov nastupují skutky, kdy nabytá teorie opět žádá viditelné důkazy pochopení a používání v praxi.
Prožívám nejrůznější emoce a na povrch vyplývají staré zapomenuté nánosy z minulosti,aby připomněly svou potřebu být uklizeny.

Vystoupila jsem ze své virtuální bubliny před živé bytosti, se  kterými navzájem hledáme cestu ven z nepohody, smutku a našich vnitřních strachů.
Jsou to krásná setkání. Inspirující,někdy trochu provokující a občas bolavá.
Ale kdybychom nepocítili bolest, pak nevíme, kde nás to bolí a rána nemůže být zhojena.

Nejsem schopna nic číst a televizi nesleduji už několik měsíců.
Jediné co mé tělo a Duše přijímají je klidná jógová a meditační hudba.
Čím více lidí mi do života přibývá, tím se má potřeba samoty a ticha zvyšuje.
Nebývale intenzivně teď vnímám lidská objetí, pohlazení, nebo neuvěřitelnou přítulnost své kočičí přítelkyně.

Zajímá mě vše,  co se dá uchopit.
Mění se mi názory a pohledy na muže. Začínám je opět vidět takové jací jsou bez příkras,ale také bez pokřivení a ublíženosti z předešlých nevydařených vztahů. Opět muže začínám vnímat jako originály a ne jako ohrožení a bolest.
Učím se beze strachu vyjadřovat své potřeby, city a to co se ve mě odehrává. Po malých krůčcích, opatrně našlapuji, protože tohle je pro mě stále tenký led.

Letošní devítkový čistící rok má pro mě opravdu obrovský význam.
Stal se ze mě poustevník uprostřed lidí,  který pozoruje dění okolo a vnímá, jak na něj reaguje jeho vnitřní svět.
My lidé jsme citlivé bytosti a můžeme vnímat emoce.Tím se lišíme od všech bytostí na celé planetě.Takový obrovský dar jsme dostali a tak často na něj zapomínáme.
Myslím, že letošní rok,  který se blíží nezadržitelně ke konci, je právě tím rokem, kdy je skvělá doba na to, abychom se ponořili do ticha a navázali rozhovor se svým vlastním já, na které tak často zapomínáme.
Zkuste to. Jistě budete překvapeni, co všechno se dozvíte.


Pociťujete také nějaké změny na sobě, nebo přímo v sobě?
Jaký je Váš rok?
Mějte nádherné dny v lásce
Bi

čtvrtek 20. října 2016

Minimalismus

Zdroj Pinterest
Začalo to hned v lednu tohoto roku. 
Vynášela jsem z domu tašky s přebytečnými věcmi,vyhazovala, rozdávala a obdarovávala. 
Velké obrátky to nabralo v létě, kdy mi přijížděly návštěvy a odjížděly s dalšími taškami ode mě. Občas jsem si říkala, kde jsem nabrala tolik oblečení, hrnečků a knih?
Kde? Dostala jsem je.
Spoustu dárků od kamarádek, oblečení, "které je prostě přesně pro mě".
Začala jsem likvidovat a třídit milióny malých lahviček v koupelně s různými vzorečky, až mi zůstala jediná police věcí, které denně používám.
Tento víkend jsem opět "řádila" a když jsem dávala poslední batoh s hračkami, ze kterých moji kluci už vyrostli, dětem do Klokánku,uvědomila jsem si  ty úžasné souvislosti, které mě provázejí celý rok a najednou  do sebe zapadly, jako kostičky stavebnice.

Když sečtete datum letopočtu 2016,tak nám součet udělá číslo 9.
Devítka je mimochodem číslem uzavírání a pročišťování a to v jakékoli podobě.
Věci, které jsem už nepotřebovala ztratily na významu a poslala jsem je dál, aby dělaly radost někomu jinému. materiálními věcmi to však jen začalo.


Za pár dní na to jsem si přečetla článek o minimalismu.
Pod pojmem minimalismus jsem si vždy vybavila strohé studené pokoje s jednou vázou a postelí, chlad, který na mě vždy z fotek dýchal, nebo minimalistickou módu, která mě zaujala trochu více,ale chyběly mi barvy, radost  a hravost třeba v podobě puntíků a proužků. 
Prostě nic pro mou tvořivou bohémskou Duši.

Co mě ale zaujalo byl pojem "minimalismus, jako životní filozofie".
Opět jsem to pojala po svém.
MINI znamená málo,malinký,může to být i JEDNODUCHÝ
Uvědomila jsem si, že tím vším tříděním , rozdáváním a vyhazováním věcí , jsem si sice udělala místo pro věci nové, jak se píše v každé esoterické stati, ale zároveň jsem si velmi zjednodušila život. 
ČÍM MÉNĚ OBLEČENÍ, TÍM MÉNĚ PRÁCE S VYMÝŠLENÍM KOMBINACÍ, S PRANÍM, ŽEHLENÍM A DUMÁNÍM NAD TÍM, KAM TO VŠECHNO POVĚSÍM A ULOŽÍM.
Oblečením to začalo.

Jednoho dne jsem otevřela počítač a pustila se do nevyžádaných emailů a reklamních zpráv.
Mazala jsem a mazala a činilo mi to normálně potěšení.Počítač zrychlil a mě se ulevilo, protože jsem se už nemusela probírat reklamou a trávit svůj drahocenný čas činností, která není tvořivá.
Když jsem začala rozdávat knihy a stará čísla časopisů, tak jsem si uvědomila,kolik jsem toho přečetla a jak málo zásadních myšlenek ve mě ulpělo.
Tolik popsaného papíru a já si pamatovala jen věci, které jsem začala žít a používat je den co den.
Najednou pro mě není důležité, že neznám všechna jména andělů, nebo co způsobuje zablokování té které čakry a co způsobí špatně umístěné zrcadlo podle východní filozofie.

Došla jsem k závěru, že věci, které neumím uchopit, nebo ve svém životě začlenit do běhu všedních dní, nejsou pro můj život prioritou a můžu je s láskou posunout tam,kde pomohou a semínka moudrosti padnou na úrodnou půdu. Je naprosto zbytečné zahlcovat se informacemi, které v životě nevyužijeme.
Uvolněním fyzického i mentálního prostoru vzniká další místo pro kreativitu a další, nové,pro mě využitelné informace. 
Kdysi jsem kupovala pravidelně tři časopisy.
Dnes jsem na jednom,který mi momentálně jako jediný přináší to, po čem má DUŠE prahne.

Letos jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, zbavit se lpění na majetku,věcech a také lidech.
Pár mi jich v minulém roce do života přibylo a někteří letos odešli. 
To co nefunguje, nemá cenu udržovat ze všech sil a zbytečně se vyčerpávat.
Jak prosté.
Lidé, kteří mají zůstat po mém boku stejně zůstanou a přečkají se mnou i ty nejtemnější bouře,tak jako já s nimi.
JEDNODUCHÉ A LASKAVÉ MEZILIDSKÉ VZTAHY, UPŘÍMNÉ A PEVNÉ, POSKYTUJÍ NAŠEMU ŽIVOTU POMYSLNOU JISTOTU.
MOHOU BÝT PRO NÁS PEVNÝMI KOŘENY, NEBO KOTVAMI, KTERÉ NÁS UZEMŇUJÍ. VŽDY STOJÍ ZA TO O NĚ PEČOVAT, POKUD JE SNAHA OBOUSTRANNÁ.

Před časem se moje milá kamarádka, která je lektorkou jógy vrátila z Bali, kde cvičila své lekce a dělala průvodkyni. Vrátila se zářící a usměvavá a řekla mi "Brigi,lidé na Bali mají pár triček a kraťasů, žijí často ve velké chudobě a jsou tak šťastní! Pořád se usmívají". 
Jak je to možné?
Protože mají málo, jsou skromní, nezahlcují se zbytečnostmi. Mají jen to co potřebují k životu. 
Jejich myšlenky jsou laskavé, protože nemají co ostatním závidět, jak to bývá tak často u nás. 
Starají se o to, aby měli co jíst, jak strávit příjemně čas s přáteli a se svou rodinou.
Nehoní se za kariérou a žijí přítomností. 
Určitě si teď říkáte, že kdyby jste žili na Bali, tak jste taky vysmátí. Ale tak to není.Není důležité kde žijeme, ale co nosíme v sobě a co ze sebe vyzařujeme. Jaké poselství svým životem jiným předáváme, jak se nám daří naplňovat své sny a tužby.A jestli umíme pomáhat i druhým při naplňování jejich životního úkolu.


Začalo to pár igelitkami, pokračovalo návratem k dívčímu příjmení,změnou konta v bance,postupnou obměnou zařízení naší domácnosti, velkými procesy v pracovní a soukromé oblasti. 

Minimalistická filozofie jednoduchosti vpustila do mého života nový svěží vánek a chuť na velké změny. Těším se co nového mi ještě přinese.
Můžu vám to všem vřele doporučit.Zkuste to.Pokaždé když zaváháte. 
Stačí se jen zastavit a položit si otázku 
"JAK SI MŮŽU ZJEDNODUŠIT SVŮJ ŽIVOT?"
"OPRAVDU POTŘEBUJI TOHOTO ČLOVĚKA VE SVÉM ŽIVOTĚ?
"URČITĚ MUSÍM MÍT TOLIK OBLEČENÍ?"
Dá se to aplikovat na všechny oblasti vašeho života.


Když se zbavujeme tíhy lpění a podaří se nám to, pak si konečně můžeme opět připadat lehoučcí, jako peříčka a vzlétnout, protože nic není nemožné.
S láskou a úctou Bi

sobota 8. října 2016

Alternativní vztahy

Zdroj Pinterest

Plakala.Moc plakala, i přesto, že jsem ji objímala a chlácholila.Mezi vzlyky říkala má přítelkyně pořád do kolečka"Brigi, proč se mi to pořád děje? Copak jsem tak hrozná, nebo ošklivá? vždyť já chci jen normální vztah"!
Kolikrát jsem tuhle větu opakovala já sama v slzách ,u láhve vína, po každém svém rozchodu, který hodně bolel.
Normální vztah.
Chceme ho každý. Normální pro většinu znamená rodina, děti, partner v jedné domácnosti a hlavně nic neřešit, jezdit na výlety a jinak mít každý svou volnost.Prostě pohoda.

Vyrůstala jsem v úplné rodině a měla jsem opravdu krásné dětství.Naši jsou spolu stále a žijí pod jednou střechou s mým bráchou a jeho rodinou.Pro někoho nepředstavitelné, pro mě naprosto normální. Také je pro mě naprosto normální, když jedu spolu s dětmi na svatbu svému bývalému partnerovi, se kterým mám syna.
Přijde mi naprosto normální stýkat se s jeho novou ženou a celou rodinou, která nás krásně přijala a navzájem si pomáháme. Jsem šťastná, že to tak máme, protože vím ,že tohle  je v dnešní době malý zázrak.

Hodně jsem v posledním roce,  kdy jsem si dala partnerské prázdniny, přemýšlela, jak si vlastně představuji svůj život, jakého partnera a jak by měl vypadat můj další vztah. Za ten rok jsem potkala pár mužů a žen , se kterými jsem mohla debatovat na toto téma. Většinou to končilo obligátním "normální vztah".
Spousta přátel v mém věku je rozvedených a přesto stále hledají někoho na společný život, s kým si pořizují další děti, další domácnosti a další a další problémy, protože ve čtyřiceti už člověk nějaké děti má a  skloubit děti z prvního, druhého,nebo třetího vztahu s výchovnými metodami, návyky a povahami všech zúčastněných je často nad lidské síly.
My se však stále urputně snažíme udržet model "normálního vztahu" (také jsem to po rozvodu zkusila a skončilo to naprostým fiaskem) a ve chvíli, kdy ten další pokus nevyjde, tak se začneme obviňovat, nebo ještě lépe toho druhého a upadáme do smutku a obrovské nedůvěry v lásku, vztahy a vše krásné.A proč vlastně? protože jsme opět neobstáli a nedokázali jsme naplnit představu úplné rodiny a "normálního vztahu".

V každé druhé knize a každém prvním citátu se dočtete, že každý jsme originál.Když si jdete udělat dietní plán k výživovému poradci,tak Vám,řekne, že každé tělo je specifické a potřebuje něco jiného.Tak jako každý člověk.
Každá osobnost vnímá věci jinak.Odlišně prožíváme city a to co pro někoho není problém, pro druhého je strašným utrpením. Všichni to všechno dobře víme, ale stále se snažíme o nemožné a uznáváme jako normální jen takové vztahy, které jsou běžné, jako soužití, manželství, klasická rodina.

Většina vztahů v mém okolí se rozpadla, ženy nadávají na muže, muži se bojí ženy oslovit a jít opět do vztahu.
Naštěstí mám kolem sebe i páry, které si uvědomily, že klasické partnerství jim nevyhovuje, přiznali si svou nepohodu navzájem a vstoupili do alternativních vztahů a takto spolu žijí dále v souladu, úctě a lásce.

Myslím, že právě nastala doba, kdy bychom si měli uvědomit, že je potřeba přehodnotit představu o partnerském soužití a přestat poslouchat masírku společnosti, okolí, rodiny o tom co je a není "normální" v oblasti vztahů.
Když Vám někdo řekne, že se nechce ženit nebo vdávat, nechce společné bydlení, nebo děti , tak je najednou divný.
Prostě vadný kus.
Také jsem to dříve tak vnímala, když jsem chtěla klasickou rodinu.
Dnes už vím, že tito jedinci, kteří si uměli udržet svůj názor a životní postoj, cítili, že na to nemají a nechtěli ubližovat ostatním, projevili velkou míru ne sobectví a také sebe hodnoty, protože pochopili co je pro ně dobré a v čem jsou šťastní. Nepodlehli tlaku a žijí spokojený život.

Další věcí, kterou jsem sama za sebe dosti přehodnotila jsou lidské představy.
Každý si něco přejeme a nějak si tu lásku představujeme.Pak vstoupíme do vztahu, který se začne vymykat tomu, co jsme si přáli a eihle. Manželství a mateřství není taková procházka růžovým sadem, ten chlap u počítače mě taky pěkně irituje a ty řvoucí a neustále se mlátící děcka většinou všemu nasadí pomyslnou korunu.Já si to přece vysnila jinak a tak to není. Jenže dokud člověk nezažije,nepochopí a neví co je mu příjemné a co už ne. Co s tím?

Je velmi těžké, často to ani nefunguje, uklidňovat se čtením knih, chodit na od bloky a terapie,aby mi někdo nebo něco pomohlo změnit můj stav a naplnilo moje představy. Možná si někdo řeknete, že to co tady píšu je trochu přitažené za vlasy. Já Vám říkám že není.Spousta lidí kolem mě to tak má.Speciálně ženy.Kdykoli se něco nedaří, utíkají ke kartářkám a terapeutům, od kterých chtějí slyšet, kdy se ta hrozná situace změní a kdy ten jejich chlap pochopí a kdy už budou mít konečně ten "normální" vztah. A jsme opět u toho.

Pokaždé , když jsem se chovala jako oběť a spoléhala na to, že to za mě všichni vyřeší, tak se v mém životě nepohnulo nic.
Mé představy a tužby se začaly ve všech oblastech naplňovat až ve chvíli, kdy jsem o nich začala upřímně mluvit a udělala kroky k jejich naplnění.
Jsem přesvědčená o tom, že toto je pro mě jediná možná cesta, jak vztahy proměňovat a žít, nikoli jen neustále bezmocně přihlížet, jak se mi rozpadají a já jsem stále více frustrovaná, protože si připadám opravdu divná a vadná.
Říkat věci na rovinu hned na začátku vztahu.Tohle se mi líbí a to už ne.
A pokud se mi to nelíbí,tak  hned neutíkat.
SNAŽIT SE NAJÍT JINÉ MOŽNOSTI, JAK SPOLU BÝT,AŤ JE NÁM OBĚMA DOBŘE.
I za cenu oddělených domácností, i za cenu toho, že se vidíme jen pár chvil v obědové pauze, protože jinak nám to nevychází.Prostě hledat možnosti a alternativy, jak spolu být a ne hned všechno házet do hnoje a hledat opět někoho jiného, kdo bude lépe vyhovovat našim představám o "normálním " vztahu.
Samozřejmě je to možné jen v případě, že takto smýšlí oba partneři. Věřím,že pokud je mezi dvěma láska a úcta,pak to určitě jde, jen to vyzkoušet a zbavit se strachu, že o toho druhého přijdu.

Patřím už do skupinky čtyřicátníku, kteří si většinou své "zásadní"vztahy  s rodinami a dětmi odžili. Dnes mám svou alternativní rodinu se svými dětmi a kočkou a těším se na partnera, který si přeje podobné věci jako já.
Každé setkání s milým a laskavým člověkem vnímám, jako velký dar. Každé objetí, nebo pohlazení, které přichází z venčí si dnes pamatuji a jsem za ně vděčná.

Stále se kolem mě mluví o tom, jak nefungují vztahy, jak je všechno na nic.Vím,patřím do generace rozvedených, ustrašených a bojácných, kteří už pomalu vzdávají snahu o to potkávat lásku.

Naštěstí mám kolem sebe i spoustu mladých lidí a také manželství, kde se rozhodli vztah proměňovat a hledat jiná řešení.
Ne hned utíkat.Světýlka, která září na cestu tedy vidím a jsou.

Sama za sebe jsem se rozhodla, že hledání a podpora alternativních partnerských vztahů je nyní má cesta. Je to velmi velký prostor, neprobádaný, svobodný , který nabízí nevídané možnosti a řešení.  Prostor, kde nic není nemožné,  pokud to oběma zúčastněným partnerům vyhovuje. Prostor, který je limitován jen našimi pocity, potřebami a představami, které se sami odvážíme říct a začít uskutečňovat.
Vstupenkou do alternativního prostoru je ochota otevřeně mluvit o svých pocitech a také víra, že partnerská  láska má stále smysl.


Přeji Vám všem krásnou neděli a budu vděčná za jakýkoli názor , nebo zkušenost k danému tématu.

S láskou Bi

pátek 23. září 2016

Nebojme se projevit.

Zdroj Pinterest

Včera byl opět jeden z těch dní,kdy jsem kroutila nevěřícně hlavou a zírala očima otevřenýma dokořán, co všechno je možné .
Ráno jsme měli s jedním mým klientem naplánovaný výlet na akci sociálních služeb.
Abychom měli pohodlí a byli tam včas, zavolali jsme taxi, jako mnohokrát před tím.
Nastoupili jsme do voňavého a čistého auta a pan taxikář začal povídat.
Měl kultivovanou mluvu a během dvou minut mi sdělil, jak hodně cestoval, kde žili s exmanželkou(to měla být asi výzva pro mě, abych mu vrazila do ruky telefon:-)).
Usoudila jsem podle jeho pohledů do zpětného zrcátka:-)
Pak tak taky povídal, jak nesleduje zprávy a uzavřel to kauzou, nad kterou se rozhořčovat.
Měl nastavení, jak jsou Češi hrozní, kradou a neumí se chovat.
To už mé ucho zbystřilo.
Pokud někdo posuzuje a kritizuje ostatní, většinou mluví o sobě.
Opravdu to tak dopadlo.
Pán chtěl po nás zaplatit o 30 kč více, než bylo běžné!
Můj klient je v seniorském věku, nechtěl se dohadovat a zaplatil.
Domluvili jsme se, že zpět pojedeme autobusem a projdeme se.Byla docela zima, i když svítilo slunce a na zastávce jsme byli první.Čekali jsme 10 minut a mezi tím se tam začali srocovat lidé.
Najednou se v dáli objevil autobus a lidé se začali sbíhat na jedno místo, slepice, když jim nasypete zrní.
Vůbec jim nevadilo, že my tam byli první, předbíhali a požduchávali, jen aby urvali to nejlepší sedadlo na sezení.
Vrcholem všeho byl mladší muž, který přišel poslední a rovnou se postavil před nás.
Opět se ve mě probudila má "keltská bojovnice za lidská práva" a slušně, leč důrazně jsem se ho zeptala proč předbíhá když přišel poslední?
Samozřejmě neodpověděl a už byl v autobuse.
Můj milý klient mě uklidňoval, že o nic nejde.
Já jsem ale  dosti hlasitě, aby to slyšela alespoň půlka autobusu,sdělila svůj názor.
Většina lidí klopila stydlivě hlavy, někteří si samozřejmě o mě mysleli své,ale na tom mi nezáleží.
Byla jsem slušná a dovolila si říct svůj názor.

Učíme to naše děti, jak se chovat a pak jim předvádíme absolutní opak.
Uvědomila jsem si opět jednu velmi zásadní a podstatnou věc.
Pokud chceme někoho, nebo něco změnit, pak jednoznačně musíme začít u sebe.
Pokud neříkáme nahlas co si myslíme, pak se nemůžeme divit, že potkáváme lidi, kteří nám lžou a provokují.Budou nám tak dlouho zrcadlit,až se rozhodneme k činu a najedenou se vše kolem nás začne proměňovat.
Ne kvůli tomu, že ONI pochopili,ale díky tomu, že my  jsme něco změnili v sobě a zkusili jinou cestu.
Další výhodou upřímného a jasného jednání je to,že lidé kolem Vás si nemusí vytvářet nějaké nesmyslné domněnky a ví co od Vás očekávat, tudíž nemají  žádné strachy a obavy z Vašich reakcí a chovají se přirozeně.

Po výstupu z autobusu byl ve mě naprostý klid a mír, protože jsem v danou chvíli udělala vše pro svou spokojenost a pohodu. S pánem jsme si užili nádhernou procházku a celý den až do večera mi mé děti sdělovaly své vlastní názory na různé věci kolem nás..
Moc se mi ulevilo, že nejsou ustrašení a nebojí se říct co si myslí, jako většina mých vrstevníků.

Další dovedností,ve které se ráda zdokonaluji je říkat co si myslím a neubližovat.Chce to trénink,ale dá se to zvládnout.Vhodně volit slova a vzít v potaz životní podmínky a třeba momentální emoce protistrany a klidná konfrontace bez zranění je možná.

Nejvíce nám totiž v životě dokáží ublížit slova.
Slovo a myšlenka jsou nejsilnější zbraně lidstva, proto přemýšlejme, jak s nimi nakládáme.
Já také občas odcházím poražena,protože má slova nebyla laskavá.
I to je život.
I toto lze zvládnout.



Krásný víkend plný laskavých slov nám všem přeji
Bi

pátek 16. září 2016

Svůdná krása

ZdrojPinterest


Minulý týden,když jsem jela ráno do práce, uviděla jsem opět obrázek, který mě přiměl přemýšlet nad tím naším, dokolečka omílaným ženským sebevědomím a sebe hodnotou.

Bylo skoro osm hodin ráno, takže špička, ulice i cesty přeplněné a po jednom chodníku  kráčela kráska. Bylo jí asi něco kolem 30, nemůžu určit přesně,jela jsem autem kolem.
Stála jsem v koloně, takže jsem měla času dost.
Kráčela po ulici,dlouhý černý cop vlál za ní, postavička jak cumel.
Koukalo se na ni hezky.
I mé ženské oko na ni spočinulo. 
Co už pro mě tak hezké nebylo, byl pohled na její nahé hýždě, které do půlky koukaly z jejích miniaturních kraťasek, které by se hodily spíše na erotické hrátky s partnerem. Tedy podle mého:-)

Rozumějte nejsem žádná puritánka, umím ocenit krásné,vypracované tělo,ať už ženské, nebo mužské, ale najedenou jsem pochopila, že ona slavná průpověď :"to co vyzařuješ a jak na lidi působíš, se promítá ve Tvé realitě",má něco do sebe a v hlavě se mi rozjela fantazie mnoha žen, které se takto oblékají.
Cvičí v posilovnách, skoro nejí,  jsou krásné až se z nich tají dech, vždy perfektní makeup, pedikůra i manikůra. 
Potkávám je v nákupních centrech obtěžkána nákupními taškami v závěsu se štěbetajícími dětmi.
Ony krásky nikdy žádnou igelitku,ani tašku nemají.Vystačí si s kabelkou:-)
A přesně tyto ženy mi pak celé rozechvělé a smutné volají a píší, že se s nimi další muž vyspal a už se jim neozval, chtějí po mě výklad karet, nebo spočítat, kdo z nich měl "špatné čísla"a ptají se, proč právě ony mají takovou smůlu na muže...
Pak po nocích, kdy nemůžou spát sjíždí ženské weby a čtou si o sebevědomí.
Pokud se jim nevyvede více vztahů, sedí na dívčích stránkách častěji a začnou na muže v diskusích nadávat.

Smutný příběh..Známe ho všechny.Všechny jsme si prošly tímto stádiem.
Proč se neustále ponižujeme?Nepotřebujeme na to nikoho jiného, vystačíme si samy děvčata.

Vystavujeme svá krásná těla světu, každá reklama na motorovou pilu nebo auto se neobejde bez nějaké prsaté slečny, která přitahuje muže svým pohledem ,aby si pak konečně všimli, až si dostatečně prohlédnou její výstřih,co to vlastně drží v ruce,nebo na čem sedí.
Od svých přátel mužů vím, že kdykoli potkají takto vyzývavě oblečenou ženu, okamžitě si jí hodí do škatulky "postel" a "snadná kořist".
Hned večer toho dne,kdy jsem si tohle téma celý den převalovala v hlavě, jsem měla možnost prožít skutečnost, že i mé myšlenky přitáhnou někoho, kdo mi ukáže, jak ve skutečnosti vypadá to, na co právě myslím.

Kráčela jsem v přilnavém oblečení, nenalíčená, s drdolem a jógovou podložkou na večerní cvičení.
Procházela jsem kolem zahrádky, jedné hospůdky.
Seděl tam mladý, pohledný muž, pěkně oblečený a upravený. Když jsem procházela, začal se na mě culit rozvalený na židličce s cigaretkou v koutku a spustil na mě svou zřejmě již nacvičenou historku, že se určitě známe a ať si prý přisednu a dáme dvojku.
Možná by některá z vás byla štěstím bez sebe a já dříve asi taky, ale tentokrát mě to naprosto dostalo.

Celý den si takhle přemýšlím nad naší ženskou sebe  hodnotou a hned večer šup, najednou potkám týpka, který ač o deset let mladší, pohledný a voňavý tak, že jsem to cítila na dva metry,okamžitě mi začal tykat, při rozhovoru a svém pozvání se ani nenamáhal vstát (asi byl zvyklý, že mu holky padají přímo k nohám),cigaretku v koutku, jako správný barový povaleč a jeho posed ala Bůh sexu, který mě naprosto konsternoval.
Slušně(možná to byla chyba:-):-)) jsem mladíka odmítla a spěchala na svou lekci jógy.

Když jsem si celý den ten večer promítala v hlavě, uvědomila jsem si, že takové muže,vztahy a situace jsem si přitahovala skoro do svých 30 let.
Přijímala jsem první co se namanulo, hlavně, že měl pěknou tvář, sexy tělíčko a líbila jsem se mu.
Také jsem si myslela, že muže si udržím sexem a vyzývavým oblečením, abych se mu líbila.
Udělala jsem všechno co chtěli a přehlížela to co se mi nelíbilo, protože jsem se bála, že už mě třeba nikdo jiný, lepší nebude chtít...Díky těmto přesvědčením, které jsem nosila v hlavě, jsem procházela závislostními vztahy plnými manipulace a podvádění. Prožívala jsem velmi bolestné zážitky.
Mé sebevědomí kolísalo, podle toho,jaký jsem zrovna měla románek. Často bylo dost na nule.

Před pár lety jsem se vědomě rozhodla pro změnu, teď trénuju a zkouším, kam až mě to pustí a co už nejsem ochotna akceptovat a opakovat.
Velké poděkování tam nahoru, za mladíka u hospody,který mě "prověřil" a ukázal mi,jak to aktuálně vnímám.
Nemám recept,ani doporučení na to, jak budovat své sebevědomí a sebe hodnotu. 
To co funguje mě, nemusí fungovat jiným.Je to podle mě velmi individuální záležitost.
Každopádně dnes už vím CO NEDĚLAT.

Celý život se učíme a přesně to je smysl a cíl života.Zkoušet nové a nepoznané prožitky.
Co kdyby jste drahé ženy zkusily přestat ponižovat a kritizovat samy sebe, obviňovat se z rozpadů vztahů a zaměřily se na něco tvůrčího, jako je třeba vaše štěstí a sebeláska?
Nebuďme na sebe tak přísné.
Všichni lidé na světě jsou hříšní a chybující ,ale jen někteří si své chyby uvědomí, dokážou se omluvit, jiným nebo i sami sobě (to bývá často pěkná fuška) a začnou věci dělat jinak.
Zkuste to.Opravdu to stojí za to.


Krásné, laskavé dny přeji nám všem
Bi

sobota 10. září 2016

Srdcová pečeť

Zdroj Pinterest
Dnešek byl jedním z těch dní, kdy jsem si opět uvědomila,co mi přináší moje práce.
Měla jsem možnost prožít 12 hodin s devadesátiletou paní. Předem mě všichni upozorňovali, že si už nic moc nepamatuje a opakuje věci dokolečka.
Pracuji se seniory už pár let,takže mě tahle informace nijak nepřekvapila.
Nicméně mě tato milá a veselá paní naprosto dostala svou historkou z před mnoha let, kdy byla v lázních a potkala tam nějakého muže.
Už si nepamatovala ani jeho jméno, ani jestli to byl doktor, terapeut, nebo její spolupacient.
V paměti ji utkvělo to,jak se skupinkou pacientů, které byla v té době součástí rozloučil.

Řekl jim,že si přeje rozloučit se s nimi podle tradice, křížkem na čelo a polibkem na rty, protože neví, jestli se s nimi ještě někdy setká a touží po tom,aby věděli,jak rád s nimi byl a jakou úctu k nim chová.
Paní si pamatovala ty pocity a emoce, které u toho cítila a říkala, že po tomto projevu, onoho pro mě neznámého muže, i chlapům tekly slzy.

Dojalo to i mě.
Milá paní si nepamatuje co je za den, jaký má oběd, nebo které boty jsou její, ale emoce, které cítila před mnoha lety ,nezapomněla a udržuje si je v sobě stále.
Jako pečeť něčeho krásného, nesmazatelného, nezapomenutelného a nadpozemského.

Miluji čas strávený ze seniory a hlavně naše rozhovory. Jsou pro mě vždy opravdovým přínosem.Každý den si odnáším nějaké životní poučení, nadhled, nebo trochu klidu, který v sobě nosí.
To smíření a pokora, se kterou přijímají své stáří, bolesti i ztráty blízkých osob.
Samozřejmě popisuji jen své klienty a lidi se kterými jsem v každodenním kontaktu.
Vím,že někteří staří osamělí lidé velmi trpí a mají to jinak.O tom však dnes psát nechci.

Dnešní den mě opět přesvědčil o tom,že vůbec nezáleží na tom jakou máte pozici ve firmě, kolik peněz vyděláváte, kolikrát jste byli u moře, nebo kolikatery boty máte z poslední kolekce.

Lidé si vás zapamatují podle toho, jaké emoce v nich vyvoláte.

Podle toho, jaké s vámi prožijí chvíle, tak jako vy si pamatujete své osobní emoční momenty a nikdy na ně nezapomenete. Ať ty špatné, ale hlavně pak ty nádherné a nezapomenutelné chvilky.

Můžete přijít v životě o všechny hmotné, materiální věci, ale tyto neuchopitelné vzkazy našeho srdce nám nikdo nikdy nevezme.
Je jen na nás, jaké emoční pečeti zanecháváme v srdcích ostatních.


Děkuji za nádherný den.
Bi

sobota 3. září 2016

Má osobní pouť


Potkali jsme se "náhodně" před jednou kavárnou. Znám ho už delší dobu,ale neměli jsme čas, nebo příležitost si více popovídat.Prohodili jsme jen pár vět,o jeho cestování na koloběžce a radosti z toho, když je sám se sebou, s krajinou a svými myšlenkami.

 Myslela jsem na jeho věty celý den.Bylo mi moc teskno a smutno. Otevřel ve mě vzpomínky na mé divoké a nespoutané mládí, kdy jsem cestovala, stopovala,usedala k cizím ohňům,tančila u nich a hlavně jsem se seznamovala s lidmi a poslouchala jejich příběhy.
Velice mě to naplňovalo.Spaní pod širákem a východy slunce nad horami, tanec při měsíci a válení sudů na noční louce.
Tyhle krásné vzpomínky ve mě milý,novodobý tulák, svým krátkým vyprávěním.

Vzhledem k tomu,že mám dva úžasné syny a tvoříme rodinu ve třech (promiň milá kočko), ve čtyřech, mám tady práci a jsem proto naprosto uzemněná a stabilizovaná na jednom místě a v jednom krásném městě, nepřichází momentálně žádná výprava do dálných krajin za dobrodružstvím v úvahu.
Už dávno nepatřím k lidem,kteří by se tím hodlali trápit.
Proto jsem si hned druhý den vymyslela řešení.
Podnikla jsem svou "malou, soukromou pouť"za svou skoro 90 letou babičkou.
Rozhodla jsem se jít sama a cestou, kterou jsem ještě nešla.Cestou, která byla nejistá a vlastně jsem ani nevěděla,jestli tam nějaká je.
Bylo to jen pár kilometrů,ale opravdu to stálo za to.


Vstup do lesa jsem dobře znala a náležitě si ho užívala.Nikde nikdo,ticho a já,mé myšlenky byly klidné, protože nohy věděly kam jdou a vedly mě samy. Díky svému klidu jsem si konečně mohla všimnout a obdivovat věci,které mi s dětmi,nebo ve spěchu unikají.Bylo to, jako když máme pocit,že vše v našem životě probíhá, tak jak má a máme věci pod kontrolou.



Cesta krásně plynula a mě bylo snově.
Zajímavé to začalo být ve chvíli, kdy jsem nastoupila na chodník  nepoznaný.
Nevěděla jsem kam vede a jestli tímto směrem dojdu k cíli.Začala jsem si pomalu uvědomovat, jakou krásnou souvislost má pouť o samotě s mým vlastním životem.
Mnohokrát máme jasný cíl (v mém případě babičku), ale cestu,jak k němu dojít neznáme.Pokud jsme přítomní a necháme věci plynout,tak jistě k cíli dojdeme.
Šla jsem dál podél řeky a koukala na ten nádherný očistný proud.
Najednou jsem uslyšela hlasy.Byla tam rodinka,která si schovaná před světem, užívala vody a přírody.Ptala jsem se jich na cestu a oni mi řekli, že jsou na návštěvě a nemají tušení,kam to vede.
Na rozloučenou mě pokousal jejich pes.
Opět jsem chtěla mít věci pod kontrolou a ovlivňovat,tak jsem dostala krásné znamení.


Kousanec jsem opláchla v řece a nastoupila na cestičku teňounkou , jak nitka, sotva pro jednoho.Můj dech se zrychloval napětím.Kráčela jsem pomalu cestičkou kolem řeky,občas byla mokrá,občas také blátivá.Nebylo vidět na dno toho bláta a já si uvědomila další krásnou souvislost se svým životem.Kolikrát jsem do toho bláta samovolně padala,aniž jsem viděla dno.Tolikrát se máchala ve vlastních kalužích a neviděla tu očistnou schopnost a ten smysl všech událostí.Šla jsem hlouběji a hlouběji mezi stromy a cítila se silná a spokojená.
Konečně věřím sama sobě, dokážu si být oporou a je mi v mé samotě skvěle.
Trvalo opravdu dlouho,než jsem těchto pocitů docílila.

Tenká cestička mi připomněla, že jsme na svět přišli sami a sami také odejdeme.Kohokoli v životě potkáme a vytvoříme s ním vztah, jakýkoli, stále je potřeba být sám za sebe. Každý jsme jedinečný a sám sebou.Nikdo nemůže doplnit náš celek, protože my už celek jsme.

Na konci lesa,cestička pokračovala dál,vstříc řece a širšímu prostranství.
Najednou se rozdvojovala a jedna užší stezka, kterou jsem chtěla jít, vedla podél vody, ta druhá pak do lesa,kde už jsem to dobře znala. Jednoznačně jsem chtěla jít cestou neprobádanou.
Najednou se však na té cestičce objevil muž. V momentě, kdy jsem ho uviděla,sevřel se mi žaludek strachem a okamžitě jsem odbočila na známou cestu. Po pár krocích jsem si uvědomila, že mě opět ovládl starý program" bojím se mužů,muži jen ubližují".

Na překonání strachu je většinou nejlepší vrhat se záměrně do situací, kterých se bojíme, takzvaně po hlavě.Tím,že tuto situaci zvládneme,pomalu měníme své nastavení strachu v důvěru.

Protože už nejsem oběť,ale tvůrce,který si rád přetváří život k obrazu svému, udělala jsem otočku a vyšla vstříc muži,který stál na úzké uličce jen v plavkách a koukal na mě, jak na "Jiříkovo vidění".
Chvíli jsem svůj strach rozdýchávala a pak se dala s mužem do řeči. Nakonec se z něj vyklubal velice milý pán, který hledal své děti, protože se někde nedaleko koupaly.
Hezky jsme si povykládali a já pelášila dál.
Kámen ze srdce mi spadl, strach se rozpustil a ke své milované "babulce" jsem došla  spokojená a zářící.
Na zpáteční cestě jsem si pak zazpívala a kdybych měla křídla,tak snad odletím blahem do nebes.

Jaký div,že jsem si po pár nech otevřela časopis,který mi doma nechala kamarádka a otevřela si článek o ozdravných účincích cestování krajinou.Dokonce je to forma "léčebné terapie", kterou se zabývá muž jménem Jan Látal.

Rendo děkuji Ti za inspiraci a všem ostatním doporučuji.
Běžte se projít do krajiny, někam, kde to neznáte.
Určitě lépe poznáte sami sebe , ulevíte svému srdci a svým myšlenkám.
Krásné dny v lásce.
Bi




neděle 21. srpna 2016

Jasný záměr


Seděli jsme v autě a povídali si.
Bylo nás víc. Většina žen a jeden mladý muž. My starší,kolem čtyřiceti, on 25 let.
Povídali jsme si o všem možném od stravování, přes cvičení a životní styl, až jsme se dostali ke vztahům.

Mladík byl příjemný, sdílný a na otázku, jestli si přeje, aby jeho nová partnerka byla vegankou, protože veganství je momentálně jeho cesta, jednoznačně odpověděl, ANO.
Chce žít jako vegan, cvičí jógu a přeje si v tomto duchu vychovávat své děti.
Čisté,prosté, jasné. Přeje si partnerku, jako je on sám.Jasný cíl a jasná vize.
Přál si,aby jeho nastávající partnerka byla vegankou z přesvědčení, aby to prostě žila, protože ji to naplňuje , jako jeho samotného, aby byla sama sebou  a žila takový život ještě než se poznají, ne kvůli němu.

Uvědomila jsem si tu sílu mládí.
Nezatíženost negativními zkušenostmi, neustálým přizpůsobováním a manipulací, ve kterých jsme žili s kamarádkami dlouhá léta my.
Jak prosté by to bylo,kdyby si lidé uvědomili, že vlastně hledají sebe samotné?
Své odrazy,které mají podobné hodnoty a zájmy.
Oč by bylo všechno jednodušší dát si jasný záměr.
Toužím po člověku, který je stejný jako já.

Proč vyplňujeme na seznamkách složité formuláře se svými zájmy, hodnotami a prioritami?
Abychom našli někoho s podobnými zájmy a životní filozofií.
Je jasné, že to samozřejmě není zárukou bezkonfliktního vztahu.ale když máme podobné náhledy na svět, zmenšují se nám třecí plochy a můžeme si naše povahy a soužití v partnerském vztahy brousit ,jako drahokamy.
Když si vegetarián najde pojídačku řízků, která miluje kávu a čokoládu, domácí uzené a klobásky, tak se mají proč štěkat docela často.
Nebo zarytá nekuřačka a abstinentka těžko ocení kuřáka doutníků,který si dá denně litránek vína.

Vím,říká se:" protiklady se přitahují",ale myslím si, že tohle rčení "provozují "už jen ženy mé generace a starší, které nemají jasné záměry a "berou co se jim namane", i když jejich životy, než potkaly svého vyvoleného , vypadaly zcela jinak, i když jim vadí co po nich ten druhý neustále chce,i když je nebaví spousta věcí,které ten druhý dělá a vyžaduje ,aby dělaly s ním, stále provozují a přizpůsobují se,aby o svůj objekt nepřišly.

Největším paradoxem pak je, že takové vztahy končí velmi brzy, protože "zadavatel úkolů" se začne velmi často nudit, neboť každý jeho požadavek je již předem splněn a to nikam neposouvá, nemotivuje a dotyčný ztrácí zájem o partnera a nemá touhu o něj jakkoli usilovat.
Cítí jistotu a závislost, což je často dost svazující.

Když se neustále ve vztahu přizpůsobujeme zálibám a potřebám toho druhého, ztrácíme svou sílu,chuť do života a hlavně sami sebe.Jsme na druhém závislí a pak velmi těžce neseme, když nás opustí a přestaneme ho zajímat.Vznikne prázdné místo plné bolesti.Hledáme čím, nebo častěji kým bychom to místo zaplnili a ocitáme se v bludném kruhu.Radost ze života mizí a nastává cesta náhončího (kde koho rychle ulovit),aby to prázdné místo už nebylo. Urputně se o něco snažíme a tak to nefunguje, protože tlačíme na pilu.Přestáváme si věřit, ztrácíme sílu a upadáme do smutku.

Není třeba truchlit a upadat do deprese.Je dobré si uvědomit, že potřebujeme posílit svou sebe hodnotu, začít dělat věci,které nás opravdu naplňují a baví nezávisle na tom, jestli je s Vámi někdo provozuje nebo ne. Jen pro sebe a pro svůj klid, pohodu a štěstí.Když  žijeme naplněný život, jsme spokojení sami se sebou a děláme věci, které nás přitahují a baví, pak potkáme člověka,který se k nám připojí,tak snadno a samovolně,až se tomu budeme divit.
To jsou zákony energie.Co vyzařujeme, to k sobě přitahujeme.
Jako dva magnety.

Minulý týden jsem měla dovolenou a svůj čas věnovala aktivitám,které mi přináší radost a uspokojení.Díky svým výletům, zájmům a zálibám jsem poznala spoustu nových lidí, kteří se stali pro mě  v nějakém směru motivací a také jsem si ujasnila, jaké společné chvíle bych ráda prožívala s partnerem.

Žádní dva lidé na světě nejsou stejní a tím vzniká dost prostoru pro partnerský růst, při kterém řešíme své povahy, návyky a stará traumata.
Jsem přesvědčená, že pokud potkáme někoho, kdo má "alespoň" podobné zájmy, aktivity a náhledy na svět, pak může proces sbližování proběhnout podstatně snadněji a třecí plochy se zmenšují.

Některé moudré knihy, které píšou o tom,jak si správně přát, radí napsat si do detailu, jakého člověka si přejete potkat.Včetně výše konta,auta a stavební parcely,barvy očí a velikosti bot:-)
Podle mě , je to velmi omezující.
Spousta lidí pak očekává dokonalý balíček, ale ten nepřichází, protože žádná dokonalost neexistuje.

Když vyzařujeme štěstí a pohodu, protože se tak opravdu cítíme, pak nám vesmír pošle člověka,který se k nám v danou chvíli hodí a má pro nás novou "výukovou látku".
Zkusme si to zjednodušit a uvědomme si, že v jednoduchosti je krása a prostý záměr jdoucí ze srdce stačí k tomu, aby se naše přání naplnila.




Děkuji mladému muži za jeho krásné záměry a děkuji svým vrstevnicím za inspiraci, kterou mohu čerpat z jejich příběhů.

Krásné dny v lásce vám všem přeji
Bi

neděle 24. července 2016

Síla rozhodování

Zdroj Pinterest

Před nedávnem jsem měla zajímavý zážitek. byla u mě přítelkyně,kterou znám již 15 let.Sdílely jsem spolu jednu dobu společnou domácnost.Znám ji velmi dobře. Jsme jako sestry.
 Avšak tentokrát jsem uviděla věc,kterou jsem dříve nechtěla, nebo neuměla vidět. Má milá přítelkyně má veliký problém s rozhodováním.
Nejedná se o malé věci, jako třeba jakou zubní pastu si koupit, ale má problém se rozhodnout kam a s kým jet, kde a kdy a dokáže si svou nerozhodností "zavařit" a zkazit doslova půl dne, protože stále vymýšlí tu "nejlepší " variantu a ještě potřebuje názory okolí,v tomto případě mě.
Díky této nerozhodnosti si velmi často komplikuje život,protože se dostává do velkého tlaku,chodí často pozdě, ujíždí jí spoje a propadávají již zaplacené jízdenky, protože často pochybuje o správnosti svého rozhodnutí.Tak dlouho přemýšlí,až spoustu situací prošvihne a pak má opět důvod mít špatnou náladu,protože to vlastně nedopadlo podle očekávání.

Začaly jsme se spolu tomuto tématu intenzivně věnovat  a zjistily jsme následující.
Naše nerozhodnost často pramení z mládí, kdy za nás neustále rozhodovali jiní a nemuseli jsme přebírat zodpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí.
Rozhodovali rodiče.Někdy je to pěkně štvalo a my převzali model, že rozhodování je nepříjemné a těžké.Vyčerpávající a zdlouhavé.

Pokud jsme plynule a příkladem nepřešli k žití vlastního života (což je nás většina), pak ke svému rozhodování potřebujeme stále názory jiných. V tomto momentě však nabíhá začarovaný kruh, protože čím více názorů vyslechneme, tak se stáváme ještě více nerozhodnými.

Dalším důvodem nerozhodnosti může být touha po dokonalosti, tzv perfekcionismus.
Máme několik možností a žádná nám není dost dobrá.
Když už se konečně rozhodneme, stejně pak pochybujeme, jestli naše volba byla správná a ta nejlepší.

Dnešní doba je plná možností.
Zadáte si do vyhledávače název zboží,vyjede Vám X stránek,kde ho najdete, stovky recenzí a Vy si máte vybrat. Máte se rozhodnout.
Přijdete do bankomatu, zadáte výběr 2000kč a vyjedou Vám 3 možnosti, jaké bankovky můžete dostat.Pokud jste nerozhodní,začnete zmatkovat a tvoří se řada, která za Vámi nespokojeně pomlaskává. Dostáváte se do tlaku, aby byl klid na něco rychle kliknete, zvolíte možnost bez přemýšlení a další dvě hodiny přemýšlíte nad tím, že ta jiná možnost byla lepší, protože tu velkou bankovku Vám nikde nechtějí rozměnit.

Měla jsem to dřív stejně.
Nedokázala jsem nést následky svých činů a rozhodnutí,byla jsem oběť a proto jsem se neustále dostávala do tlaku a byla nespokojená.
Nechávala jsem jiné lidi,aby mi radili, manipulovali mnou a rozhodovali za mě. 
Neustále mi přicházely zkoušky tohoto typu, než jsem pochopila,že jediný kdo nejlépe ví co má udělat jak se rozhodnout jsem já sama, protože se přece znám nejlépe.
Přestala jsem se bát následků špatných rozhodnutí, protože pro mě se stala všechna rozhodnutí dost dobrými a věřila jsem,že je to  to nejlepší pro mě a mé okolí.

Nejsou špatná rozhodnutí! Každé nás někam dovede a naučí něco ,co v dané chvíli potřebujeme vědět.

Zkuste uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jak se to dělá?
Trénujete!
Když dlouho nechodím na hodiny yogy, pak v žádném případě nejsem schopna udělat ásány s takovou lehkostí jako dřív.Až po několika lekcích se to povede a já konečně cítím pocit uvolnění a klidu.
Tak je to i s rozhodováním.Začínejte na malých,jako je třeba druh chleba,  který koupíte k večeři, pokračujte přes náročnější, jestli máte danému člověku napsat, nebo říct své pocity, až dojdete do stadia absolutní důvěry v sama sebe a už jen zavřete oči zeptáte, jak se rozhodnout?
Co Vás první napadne uděláte.

Zdá se Vám to moc jednoduché, na to aby to mohlo fungovat?
V jednoduchosti je krása, jak říká klasik.
To my lidé máme stále tendence si vše komplikovat a moc nad vším přemýšlet a laborovat.
Nehledejte důvody své nerozhodnosti.
Prostě začněte trénovat a pomalu se rozhodovat.Sami za sebe.Bez nikoho.
Je to fakt  super pocit.
Velká svoboda.Prostě Freeeee.



S láskou rozhodná Bi 

sobota 16. července 2016

Odhozené berličky aneb pozor na duchovní pastičky

Zdroj Pinterest
Když jsem nastoupila cestu alternativy a duchovna, to je už dobrých 20 let, měla jsem stále tendence hledat víru, bod, myšlenku,knihu, nebo spolek či terapeuta, který bude přímo pro mě.
Stále dokola jsem četla stohy knih, ze kterých mi v hlavě ulpělo v hlavě pár vět, dokola jsem trénovala nejrůznější afirmace a pozitivní myšlení.
Vzývala anděly při každé příležitosti.Naučila se chápat čísla a jejich souvislosti.
Také jsem často hledala výmluvy svého občas pěkně zpackaného života. Mohla za to karma, špatný číselný rok a také to, že jsem v minulých životech dozajista hodně ubližovala.A nejvíc za všechno mé trápení mohli všichni kolem.

Hledala jsem vlastně celou dobu víru, která by mi pomohla pochopit,proč vlastně ten hrozný život mám.
Chvíli to byl Budhismus, potom Bůh  a také třeba Osho, ke kterým jsem se upínala a lpěla na každé jejich myšlence.

Velice mě iritovaly věty typu: Nechej věci plynout.Užívej si přítomnost.Vše je, jak má být.

Tento rok jsem došla do bodu, kdy nejsem schopna číst žádné duchovní knihy a ani návody jak žít.

Pochopila jsem,že všechny věci kolem  duchovna jsou skvělým výukovým materiálem, pokud vše bereme, jako proces vzdělávání a sebezdokonalování.
Jako v každé škole  přijdou ale závěrečné zkoušky, maturita a nebo doktorát.
V běžném životě následuje v ideálním případě pracovní poměr, který odpovídá našemu dosavadnímu studijnímu zaměření.
Po studijní prací se v tomto případě stává život sám.Obyčejný, každodenní život, ve kterém jsem nyní nucena praktikovat své dovednosti a naučenou látku.
Reparátů jsem dělala spousty a určitě mě ještě mnoho čeká, každopádně berle v podobě moudrých knih plných moudrých rad,terapií a terapeutů zatím leží v koutě.
Jsem neskutečně šťastná,že jsem se po dlouhých dvaceti letech, naučila chodit sama za sebe.

Každý správný učitel, terapeut a léčitel směřuje své žáky a následovníky k tomu, aby složili zkoušky a byli rádci a pomocníky sami  sobě.

Bohužel je i v duchovní a alternativní oblasti spousta lidí, kteří zneužívají lidské slabosti a vytváří závislostní vztahy, kdy klient nabývá dojmu,že bez této terapie, nebo určitého duchovního vůdce nezvládne cestu ke šťastnému životu.
Buďte prosím opatrní.
Slyším a vidím tyto příběhy den co den.Stále jsou lidé,kteří jsou ochotni investovat tisíce, aby je někdo jiný "zachránil", protože se bojí vlastní zodpovědnosti za vlastní život.A na druhé straně pak stojí spousta "duchovních vůdců", kteří této zkušenosti rádi využívají.
Vím,že každý máme svůj čas, který potřebujeme k odhození berliček.
Jen si moc přeji,aby jste věděli a uvěřili, že to opravdu jde a funguje.
Pokud se stanete "terapeutem"sami sobě a uvěříte ve své schopnosti,které všichni máme a také v to, že jediný kdo Vás dokáže zachránit ,jste jedině Vy sami, pocítíte obrovskou sílu a svobodu, protože se ocitnete v absolutním klidu a bezpečí, který se rozprostře ve Vašem srdci a nezničí ho žádná bouře,která kolem Vás bude probíhat.

Moc nám všem přeji,aby naše berličky zůstaly stát pěkně v koutě, jako němá vzpomínka na naši výuku, bez toho abychom se museli často opírat.


 Krásné dny v lásce
Bi

úterý 12. července 2016

Happy:-)


Poslední hodiny,dny a troufám si napsat,že i týdny opravdu stojí za to.
Ta krása, pohoda a radost, kterou denně prožívám se nedá popsat.
Po dlouhých letech hledání a usilovného "duchovního a alternativního" studia,jsem se konečně dostala do fáze prožívání a absolutního zjednodušení.
Všichni chceme stále prožívat velké věci, psát knihy,řídit velké podniky, létat ke hvězdám a naprosto zapomeneme na malé zázraky,které se nám dějí každý den, každou vteřinu a právě teď.
Právě teď mě olizuje kočka a uraženě odchází,protože se jí nevěnuji:-).

Ráda bych se toto léto a možná ne jen léto, věnovala těm každodenním maličkostem, které  nás všechny můžou činit šťastnými.Pokud si myslíte, že radostný život je jen pro vyvolené,tak se hodně pletete.
Netvrdím,že to někdy není fuška uvidět aspoň ty malé pidi radůstky,ale zkuste to.
Radost je cesta a stačí jen vykročit.

A co dělá momentálně radost mě?
Krásně strávená noc vedle mého maličkého synka, který se mi včera propašoval do postele,
Pobíhající kočka Timea, která mi neustále sundává z oken záclony, nové šaty za 50 kč,které jsem včera "ulovila", nebo ranní káva s kamarádkou, která k nám přijela na dovolenou.

Štěstí a radost nejsou výsadou léta a krásných dní.
Je to nastavení mysli a chuť věci prožívat úplně a zcela.Zkuste na to myslet, když vám v hlavě poběží ty staré smutné programy typu  "venku prší, to je ale škaredě, to je zase den"

Moc mě zajímá, jak se umíte radovat vy a jaké maličkosti všedního dne těšívás?
Přeji vám všem krásný den a zkuste to dnes nově a jinak.

Změna je život a jakákoli změna je začátkem něčeho nového a úžasného.
Dnes jsem se rozhodla svůj den prožít s radostí a to stejné přeji i vám.


Bi

pátek 1. července 2016

Příběh o ženě,která se stala stromem

Zdroj Pinterst
Uprostřed louky, na krásném kopečku, poblíž nádherné kapličky stál strom.Stál tady přes sto let.
Zažil mnohé a na mnohé se stále těšil. Byl překrásný, košatý, pevný a stále zelený.Měl skvělý výhled na kraj a rád poslouchal poutníky,kteří přicházeli ke kapli, aby se pomodlili, nebo vyzpovídali. Někteří jen obdivovali jejich společnou krásu. Kaplička i strom měli velmi rádi lidi.Všechny bez rozdílu. Nesoudili je, nehodnotili, ani jim neudíleli rady, jak už to v našem lidském světě bývá.
Stáli v tichosti na svých místech, jako věční pozorovatelé a jen přijímali a vnímali věci kolem.

Často se stávalo, že lidé přišli jen ke kapličce, položili k ní spoustu květin, vyzpovídali se ze svých trápení a stromu, který stál opodál si vůbec nevšímali.Ke kapličce přicházeli milenci, aby posvětili svou lásku a usedali na lavičku, která byla hned vedle ní. Strom jim sloužil pouze jako slunečník, který je schoval před sluncem.Kapličku lidé opečovávali, zdobili a uctívali. Blízkého stromu si nikdo z lidí moc nevšímal. Brali ho, jako samozřejmost.
I přes to všechno, strom lidi miloval. Necítil smutek, že si ho nevšímají. Nežárlil na kapli, že mu krade jejich přízeň.  Byl to moudrý stoletý strom, který zažil války, pohromy, sucha, potopy, velké bouře,ale i krásná období radosti a štěstí.
Za ta dlouhá léta viděl spoustu utrpení a žalu, ale také mnoho odpouštění a lásky.
Viděl čeho jsou lidé schopni.Jak si dokážou ubližovat a navzájem se zraňovat.také byl ale mnohokrát svědkem nádherných příběhů plných lásky a odpuštění.Již dobře věděl,že každá válka jednou skončí, tak jako každý spor. Byl si jist, že po každé bouři opět vyjde slunce. A tak tu stál ve své moudrosti a velikosti již přes sto let. Stále v plné síle a připravený pomáhat každému, kdo o pomoc požádá.

Jednoho krásného slunečného dne přiběhla na louku žena.Utíkala celou cestu, v ruce kytici a poklekla před kapli.Dlouho před ní plakala a modlila se.Prosila o pomoc.Měla mnoho trápení s lidmi. Hledala útěchu v modlitbách, ale to mnohdy nepomáhalo.Chtěla žít šťastný život a nevěděla jak.Cesta se jí zdála příliš složitá.
Vyčerpaná pláčem a horkým sluncem, ulehla do trávy pod strom.Bylo jí tam tak dobře.Ve stínu těch nádherných bohatých větví. Na chvíli usnula v trávě. Byl to jen kratičký spánek. Zdálo se jí,že její paže objímají strom. Ten sen byl tak živý, až leknutím procitla a štípala se do ruky, aby si uvědomila, co je vlastně realita. Na louce nikdo nebyl. Jen ona, kaple a velký strom, který byl připraven pomoci.Vstala a rozhodla se to zkusit.Vyzkoušela už všechno možné, aby byla šťastná a zatím bez úspěchu, tak proč ne tohle. Přistoupila ke stromu a opatrně začala prsty zkoumat jeho kůru.Byla drsná,ale i tak příjemná.Přitiskla pomalu tvář k obrovskému kmenu.Nádherně voněl a chladil její rozpálené tváře a opuchlé oči. Roztáhla své ruce a strom objala,jako v kratičkém snu,který se jí zdál.Kmen byl tak široký,že nedosáhla na jeho konec.Stála u stromu, objímala ho celou svou bytostí, vnímala jeho vůni a velikost. Strom věděl,že teď přišla ta pravá chvíle pomoci.Žena si svým objetím o ni požádala. Vyslal do svých větví a listů prostý vzkaz, který zaševelil:"staň se stromem".Žena otevřela leknutím oči.Uskočila a rozhlédla se kolem.Nikoho tam neviděla.Pomalu se znovu přiblížila ke stromu a objala ho.Zavřela oči a ucítila obrovskou pevnost ve svých nohou a pažích.Cítila obrovskou sílu a zároveň úlevu.Začínala chápat, co se jí strom snažil říct.Dlouho tam stáli a objímali se.Za to nádherné letní odpoledne plné smutku, žena pochopila mnohé.

Když večer odcházela, vyčerpaná a šťastná ,věděla, že kdykoli jí bude úzko,uvědomí si své kořeny,ze kterých vzešla a těmi pro ni jsou rodina a přátelé.Svůj krásný a pevný kmen,který zvládne jakoukoli bouři a nepohodu s vědomím toho ,že ví odkud vzešel a kam roste,což jsou pro ni její tělo, mysl a Duše. A také si uvědomí své nádherné a košaté větve, své paže, které dokáží chránit  a pomáhat,objímat i chlácholit, bez hodnocení a posuzování.
I nadále žena s vděčností chodí ke kapli a často jí můžete vidět objímat stromy.
Kdykoli Vám bude úzko,vzpomeňte na ně a STAŇTE SE STROMEM.


Krásné dny v lásce
Bi

sobota 4. června 2016

ANO pro NE


Zdroj Pinterest
Květen byl pro mě velkým "zkouškovým obdobím".Je to měsíc s číslem 5 ,tudíž se děly změny na všech úrovních.
Dostávala jsem facky hodně rychle a na mě bylo,jak si s tím poradím.
"Zdraví především " hlásá má  Duše.
Asi proto jsem před týdnem ulehla s vysokou horečkou na tři dny, abych si opětovně uvědomila co je důležité a co už za hranicemi mých možností a mého chtění, jak moc jsou pro mě důležitá dlouholetá přátelství a jak je důležité si jich považovat a hýčkat.
Stala jsem se NE mocnou a ztratila svou sílu.
Moc jsem se na sebe zlobila,proto ta horečka.
Proč jsem se zlobila?
Stále to neumím.Neumím říkat Ne,tam kde je to zdrávo.Tam kde je to vlastně zapotřebí.
Lezu do zadku lidem,kteří o to vlastně nestojí a hlavně si to nezaslouží.
Proč?
Protože si přeji  pro všechny jen to nejlepší.
Proč?
Protože jsem přesvědčená o tom,že když budu lidem pomáhat,tak udělají pro mě to samé oni.
Chyba lávky.Lávka zlomená.

Každý činí vše pro sebe a co je pro něj nejlepší.Nikdo se neprosí o to ,aby mu bylo pomoženo a pokud to tak cítíme a pomůžeme a následně je naše důvěra zklamaná,tak si můžeme nasypat popel na hlavu leda sami sobě,protože se nás o to nikdo neprosil.

Umíte říkat NE, nebo stále souhlasně přikyvujete u každé prosby či požadavku vašich bližních,aniž zapřemýšlíte,jestli to opravdu chcete,nebo jen konáte to,na co jsou všichni od vás zvyklí?
Pomáhala jsem a pomáhala,až jsem se přestala smát, až jsem z toho onemocněla.
Přitom stačilo jediné.
Pokaždé,když přišla prosba,zeptat se proč chci pomoci?

Když jsem ležela v horečkách, když jsem se musela postarat o své syny, tak mi nikdo nepomohl.
Musela jsem sama.Musela.Náš život je na prvním místě,protože pokud my nejsme v pořádku všechno kolem nás se hroutí.Rodina,děti, přátelé,práce a hlavně zdraví.

Stále pomáhat jiným je tajné nastavení žen.
Od malička nám bylo do hlavy vkládáno,abychom byly hodné a pomáhaly.
Pomáháme a pomáháme, i když nám kolikrát smysl uniká.
Prostě jen tak .Ze zvyku.
 A když pak dostaneme facku, tak se zlobíme.
Můžeme se  zlobit,ale jen sami na sebe.
My jsme to dovolili,my se dostali tam,kde nám není dobře.
My jsme chtěli pomáhat.
My si neseme následky.

MY SE UČÍME ŘÍKAT SLŮVKO NE.

Po týdnu se dostávám do normálu,žaludek ustaluje své vibrace a srdci začíná opět proudit klid.
Jestli byl tento měsíc pro mě dostatečným poučením to zatím nejsem schopna říct.
Každopádně poprvé v životě jsem slůvko NE přestala vnímat negativně.

A co Vy?
Umíte odhadnout kdy  a komu pomoci?
Umíte říkat Ne?



Uzdravující se Bi





středa 11. května 2016

Láska mým pohledem.....

Zdroj Pinterest
Říkáme slova, která jsme vytvořili,aniž správně chápeme jejich význam.Správně vlastně neexistuje, protože každý pohled, vysvětlení, pochopení jednotlivého slova je pravdou.
Naší životní pravdou, podle které pak  žijeme.

Často lidem nedokážeme říci, "miluji Tě", protože tato slova znamenají pro mnohé velký závazek, automatickou touhu po partnerském vztahu, také sex a u některých vzbuzující tato slova dokonce představu svatebních zvonů a spoutanosti, nejlépe na věky.

Nedávno, když mi můj šestiletý syn řekl opět svou oblíbenou větu "maminko miluji Tě a mám Tě moc rád",  uvědomila jsem si, že pro mě tato slova znamenají totéž.
Mám Tě ráda, mám Tě moc ráda a miluji Tě jsou pro mě vlastně synonyma znamenající náklonost, lásku a velký dar tohoto sdělení od člověka, který tato slova říká,nebo píše.
Opět jsem si uvědomila,že všechna tato slova se dají zastřešit jediným pojmem a tím je LÁSKA.
A LÁSKA JE JEN JEDNA.

Ovšem ta opravdová. Bez podmínek.
Nelze přece trochu milovat,nebo mít trochu rád.
Buď miluji ,nebo mám ráda plně a zcela, a pak je mým jediným cílem,aby bytost, ke které chovám takové city byla šťastná a žila krásný život,bez ohledu na to,jestli to bude po mém boku, či s někým jiným, koho si vybere.
Pokud tomu tak není, dochází k manipulaci a snaze ovládnout toho druhého všemi možnými prostředky, aby nás také začal milovat, ale podle našich slov, přání a  našich pravidel.
TOHLE NENÍ LÁSKA!

LÁSKA JE SVOBODA.
Svoboda vyjadřování citu,sdílení a pohybu v životě.
Pokud mezi sebe a lásku  vpustíme jen trochu ovládání, láska nemůže proudit,ani se zrodit.
NEMŮŽEME NIKOHO DONUTIT,ABY NÁS MILOVAL.
LÁSKA BUĎ JE NEBO NENÍ.

Jak snadno se to píše.Jak dlouho mi trvalo, než jsem tato slova přijala do svého srdce a začala žít v reálném životě.
Není to uchopitelné rozumem.Není možné se to naučit.
Pokud lásku dokážete dávat a dělá vám to potěšení,začne k vám v nejrůznějších podobách přicházet ze všech stran.
Věty "miluji Tě a mám Tě moc ráda" se staly  dávno součástí mého života a každý den se mi vrací , jako tichá pošta od mých dětí,přátel ,či lidí kolem mě.

TO JE  MÉ VNÍMÁNÍ LÁSKY A VŠECH SLOV S NÍ SPOJENÝCH.
VÁŠ SVĚT MŮŽE BÝT ZCELA JINÝ.
VŠE JE DOBŘE.
KAŽDÝ JINÝ POHLED JE V POŘÁDKU.


Květen je měsícem lásky.
Skvělá příležitost  pokusit se o SAMO léčbu láskou.
Pokud máte pocit,že vám v životě schází, zkuste začít u sebe a rozdávat třeba laskavé úsměvy,nebo objetí a pro odvážnější může být přijatelné začít více projevovat city a opět vpustit do své blízkosti i do života slova, jakými jsou miluji Tě a mám Tě moc rád.
Já za sebe jsem se rozhodla opět otevřít své srdce lásce partnerské.
Držte mi palce.

A víte co?


MILUJI VÁS..........

S láskou BI