Měsíční svit

 

Christian Chloe zdroj Pinterest

Je noc. Probudila mě tma a kapání deště na okap. Moje myšlenky tříští na malé kousky touhu, či snad domnělou potřebu spát. Možná to bude tím zvědavým měsícem, co se už před vánoci opět pěkně zakulatil. To by mu šlo. Hubne si a přibírá bez následků a ještě se baví tím, jak se na něj my lidé vymlouváme. Myslím, že tuším, proč je každý úplněk tak silný a vlastně každý nový a nový měsíc se píše, že je ten nejsilnější, nejnáročnější a nejmagičtější. Protože i v noci je najednou, při jeho jasném svitu vidět, na všechny ty věci, které chceme skrýt.

Všechno to v nás, co odháníme, jakoby se nás to netýkalo. Všechny věty, které chceme vzít zpět, ale už byly vyřčeny a ve vesmírem zmizíku zrovna došla náplň. Pak jsou zde ještě myšlenky, které budí a píchají, jako roj sršňů, který všude vletí a člověk neví, jaký postřik by použil, ať se ho zbaví. 

Anebo nám úplněk může ukázat svou září ticho. Ticho je vlastně dobře ukrytá vděčnost. Pocit, že je ve Tvém životě vše v pořádku, slyšení nádechu a výdechu, vnímání kapek deště, které jsou občasné, jako slzy dojetí, nebo srší a proudí, jako řeka vzhůru nohama. 

Zvláštní stav nic nechtít a věřit. Věřit ve skrytý smysl situací, který se v pravou chvíli projeví a vybarví v celé své skutečnosti. Pokud je pravdou, že skutečné se vše stává až ve chvíli, kdy to v činech svého života hmatatelně prožíváme, pak náš maják svítí jasně a zřetelně. Neohroženě stojí ve své pevnosti a síle i uprostřed myšlenkových bouřek, nejsilnějších úplňků a naší duševní křehkosti, která potřebuje všechna ta opevnění a masky, aby nebyla donekonečna zraňována. 

Však každá zábrana, kterou kolem své duše postavíme vyzývá k  dobývání z venčí. Až když vyjdeme ze všech zdí a skrývaček, postavíme se nazí do deště a necháme na sebe svítit úplňkový jas, můžeme pocítit jednu z esencí slova SVOBODA.

Jizvy

Dnes přemýšlím nad jizvami. Někteří lidé jich mají plné tělo. I já mám dvě, které nezmizely. Copak na těle o nich víme a můžeme pozorovat, jak se zmenšují, bělají, či rozlézají a dokonce je někteří úspěšně maskují. Třeba tetováním. Udělají z něčeho domněle ošklivého, jako je jizva, pomyslná vada na kráse, něco nádherného, ba přímo až uměleckého. Když si jizvu zakamuflují, třeba se jim začne i líbit, nemusí ji řešit a vůbec na ni myslet.

Minulý víkend jsem pocítila bolest. Obrovskou bolest, strach a žal, který mi způsobily moje vnitřní jizvy. Jizvy vytetované do duše. Stačila jediná situace a já jich opětovně cítila velké množství. Bolely a pálily. Ta zjizvení starých traumat, vzpomínek a velmi silných bolestných situací. Vynořily se nečekaně, z hloubky a já nevěděla co s nimi. Bolelo to moc. Třásla jsem se po celém těle, nemohla spát a žaludek se mi houpal, jak na rozbouřeném moři. Nepomáhalo nic. Ani samoléčba, ani mluvit o tom, ani vyplakat slzami. Tři dny to ve mě vřelo a vynořovaly se všechny hororové situace mého minulého života. Tedy jistě všechny nebyly a přijde něco dalšího, na co jsem ještě chtěla zapomenout a vytěsnit. U sebe jsem vypozorovala, že situace, takového ražení a takové síly, přicházejí většinou po chvílích velkého štěstí a radosti. V momentech, mého absolutního uvolnění a ponoření se do radostné přítomnosti. Jako bych najednou v sobě uvolnila to permanentní sevření, ve kterém všichni každý den žijeme. Uvolnilo se ve mě vše a vznikl prostor. Volné místo, ve kterém začaly pomalu a plíživě prosvítat mé jizvičky, které byť zhojené, stále tady se mnou jsou. Navždy. Ano já vím, to slovo je fatální. Stejně jako se říká, že minulost nad námi nemá žádnou moc. Ano je tomu tak. Nemusí mít. Pokud jí tu moc nedáme. Kdykoliv totiž dovolíme prožívat v sobě zas a znova stará traumata, naše minulost nad námi vítězí a je to krutý boj. Bolavý. Vždycky má navrch, protože my už nemůžeme nic z toho, co se kdysi stalo, změnit. Jistě můžeme použít různé terapeutické metody, které osvobozují od těchto prožitků. V posledních letech mám však pocit, že se jedná spíše jen o dočasné kosmetické úpravy, které mají za úkol částečně vyhladit, to, co se skutečně stalo. Upravit pravdu, či nás uvést do netečnosti, nebo polohy pozorovatele, kterého se to netýká. Avšak, když jsme to jednou zažili a bylo to hrozné, myslím si, že týkat se nás to bude vždy a zbude bolavá emoce. Hodně jsem o tom přemýšlela. Nořila se do sebe, plakala, nechala to sebou procházet, aby mezi mnou a mou minulostí nevznikal boj. A pak, v jednu chvíli, jsem si všechny své bolavé prožitky, představila jako jizvy. 

Můžeme na ně zkusit zapomenout, ale ony nikdy nezmizí. Zůstávají. Jsou v nás, uvnitř vyryté, jako je zvrásněný kmen stromu. Jsou vráskami naší duše, o kterých nikdo neví, pokud je neprozradíme. Máme je napořád. Každý jiný počet, jinou velikost a citlivost. Jsou naší součástí. Některé jizvy jsou už dávno zapomenuty, jiné odpuštěny, ale pak jsou tady jizvy, které stále pálí a bolí. Odpuštění nestačí. Přijetí? Přijetí té skutečnosti, která mi je způsobila. Nelehký úkol a možná to nepůjde hned. Možná příště a možná nikdy. Co na tom záleží? 

Naše zjizvení nás vlastně chrání, vedou a ukazují směr. Když bolí, pak varují, kam už není radno kráčet. Dávají nám svou citlivostí možnost vybrat si. Zeptat se sám sebe. "Chceš to znova prožívat? Potřebuješ další bolest?"  Skvělá zpráva je, že už nemusíme. Bez našich jizev bychom zřejmě nedokázali rozeznat, co je pro nás dobré a co už ne. A je-li tomu tak, potom převelice děkuji za svou minulou bolest a zvrásněnou živoucí a proměňující se duši.

S láskou Bi

Dům na vodě

Autorka Petra Zjanová

                                                

Ten den hodně pršelo a byla mlha. Podzim strčil do léta, aby už odešlo spát a vesele si tančil mokrými dny. Věděla jsem, že na mě bude čekat venku. Rád kouřil a při tom pozoroval déšť. Určitě zatopil i v chatě. Věděl, že jsem zimomřivá. Vždycky mívá v batohu přibalené jedny ponožky navíc pro mě. Plete je jeho babička. Už skoro nevidí, ale prý ji to moc uklidňuje a cítí se užitečná. Mám ráda ty ponožky, mám moc ráda ten pocit, když o mě pečuje. 

Mám ještě ráda jeho? Tahle otázka mě provází posledních pár týdnů, všude kde se hnu, dýchá mi na záda v autě, ve sprše po mě stéká a v noci se mi o ní zdá. Mám ho ráda? Miluji? Je to vůbec láska, ta naše letmá setkávání na konci světa, v domě na vodě, kde se schováváme, jako zloději pocitů?

Stojím na kopci v autě, dívám se na něj dolů do údolí a on mě nevidí. Je pohlcený svým kouřem a pohledem na vodu, ve kterém zřejmě utápí své špatné svědomí. Možná přemýšlí, tak jako já, o našem přiděleném čase, který můžeme prožívat spolu. Můžeme? Chceme? Umíme? Je to vlastně pokaždé stejné. Pár nocí a dní euforie, mizí záhy s návratem do reality, ve které jsme každý za sebe. Pravidla hry jsou jasně daná. Máme svůj vyměřený čas na lásku. Sedím v autě a pozoruji, jak se  koukl na hodinky a začal přešlapovat netrpělivě na místě.

Co kdybych dnes nepřijela?

Ta myšlenka mě zasáhla, jako padající hvězda k zemi. Už několikrát jsem na to pomyslela, však nikdy s takovou touhou a razancí. A pak se to stalo. Prudce jsem otočila volantem do protisměru a přejela plnou čáru. Sešlápla plyn a odjížděla co nejdál od něj. Ať na něho už nevidím. Ať zapomenu na všechny noci a víkendová rána v domě na vodě, kdy mě budíval chlad a jeho chrápání. Jak dlouho jsem si přála bydlet s ním, sdílet skutečný život, ne jen milenecké tápání na tobogánu nahoru dolů, podle nálady! Copak se to dá vydržet donekonečna? Roztřepaný žaludek a věčné rozhovory končící až jednou? Vždycky mě dokázal ukecat. Po každém takovém rozhovoru, jsem se jen bezstarostně uvelebila v jeho náručí a potom celých 14 dní zase trpěla a čekala, až na mě přijde řada a dům na vodě ožije našimi společnými hlasy. 

Ujížděla jsem bezmyšlenkovitě od místa, kde na mě čekal. Paradoxně jsem se na chvíli cítila velmi dobře. Otevřela jsem si okýnko, pustila hudbu, mající za úkol umlčet moje dorážející myšlenky. Co když se o mě bojí? Co když už ho nikdy neuvidím? Co když si najde někoho jiného? Miluje mě ještě? Miloval mě vůbec? Tak proč mu sakra stačí tak málo? Proč nechce víc? Proč se tak bojí? A proč se tak bojím já? Kam spěchám? Proč pořád utíkám? Bude mi chybět? Chybí mi už teď........

Slzy mi proudem začaly stékat z očí, srdce bušilo, jak o závod a žaludek se rozhodl zatančit si čardáš v mém těle zrovna ve chvíli, kdy nebyla možnost zastavit. Začal mi zvonit telefon. Na displeji jeho fotka, kde mě líbá na tvář. Sakra ty debilní moderní technologie. Jakoby nestačilo jeho číslo a hudba našeho oblíbeného filmu, jako vyzvánění, ještě tahle fotka. Překonala jsem se. Zvládla jsem to nezvednout. Posílena svým odhodláním, zastavila jsem u krajnice, abych si utřela nos a rozmazanou řasenku. Telefon začal opět vyhrávat melodii plnou smutku. Jako vytí vlků samotářů, pomyslela jsem si s neznatelným úsměvem. Masochisticky jsem si to tentokrát poslechla až do konce. Vyrazila jsem dál. Slunce pomalu zapadalo, měla jsem hlad. Odbočila jsem k nejbližší pumpě. Dám si kafe a něco k snědku. Když jsem šla na záchod, srazila jsem se v miniaturním prostoru s mladou slečnou. Plakala. Neplakala. Přímo řvala. Hlasem. Snažila se uklidnit, šplíchala si vodu na obličej a do toho se omlouvala. "Promiňte, omlouvám se, já, já, já to asi nepřežiju...promiňte..." Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo objetí. Stály jsme v něm dlouho. Moc plakala, voda tekla proudem, moje bílá halenka  se nořila do černé batiky a já neměla odvahu ji pustit. Nikdo nevešel. Jen umělé světlo zářivky bylo svědkem jejího pohledu do mých očí. Když se trochu uklidnila, řekla mi, že se její přítel vyboural na motorce a ona neví, jestli to přežije, ani ve které nemocnici vlastně leží. V tu chvíli jsem to všechno pochopila. 

Vzala jsem telefon a obvolala všechny nemocnice v kraji. Našly jsme ho. Žil. Odjela za ním. A já se zastyděla. Kvůli své neúctě k lásce, kterou jsem mohla žít. Kvůli neúctě k životu, který tak rychle utíká a mnohdy jej necháváme prolítnout a sami si ho záměrně ještě kazíme svojí tvrdohlavostí a představami, které chceme stůj co stůj naplnit, bez ohledu na další zúčastněné.

Seděla jsem v autě, dívala se z okýnka, venku začalo pršet. Mimoděk jsem vzala do ruky svůj telefon, abych se podívala kolik je hodin. Bylo tam asi dvacet zameškaných hovorů od něj a desítky zpráv plných obav. Miluje mě, prolétlo mi úlevně hlavou. Pomalu jsem vyťukala pár písmen. UŽ JEDU LÁSKO. BUDU TI VYPRÁVĚT................

Policová

Foto zdroj Pinterest

Knihy na policích byly rozházené jedna přes druhou, jako chaotická slova přicházejících myšlenek, deroucích se ven, skrze prapodivné skupenství písmen, jdoucích po sobě, bez ladu a skladu. Jako vagóny rychlíku, mířícího do neznáma, kde se koleje mění v ležatou osmičku, připomínající nekonečné, uvědomění a ztrátu směru. 

Knihy skrývající příběhy jiných, protože ten náš je málo poetický, spíše bývá patetický a nejblíže má k dramatu. 

Knihy různých barev, tvarů a vyznání, bez odsudků, předsudků a hodnocení, ležící jedna na druhé, v příjemném opojení z dotyku, který jim svým hřbetem nabízí ta druhá, cizí, neznámá a osobně se tisknoucí tiskovina. 

Knihy v knihovně, kterým hrozí pád, i knížky povznášející ducha, či něco jiného. V podivné směsi růžové, černé, červené i černobílé příběhové linky, vždy končí v mých rukou, které je opětovně hladí, otáčí a mnou. 

Bůh ví, kterou z těch knih, si dnes moje oči vyberou.......

Krásný den přeji

S láskou Bi

Volání síly

zdroj Pinterest

Má nespoutaná, drahá a mocná sílo,

která z mého srdce vyvěráš,

prosím stoupej vzhůru a narůstej ve mě.

Učiň s mým životem vše co máš,

co ke mě nepatří, pošli do černé země.

Spojuj se se mnou den co den,

ať láskyplný a milovaný hlásek Tvůj,

není ničím oslaben a umlčen.

Nechávám se Tebou prostoupit celá,

po pravdě a lásce prahnoucí,

vstupuji s Tebou do posvátného svazku bytí,

v souladu a harmonii.

Ty jsi JÁ a JÁ jsem TEBOU.

Prolnuty jedna do druhé,

putujeme po světě,

naplňujíce plán duše,

který jsme si společně zvolily.

s láskou Bi

Intimity mé duše - CHVILKA V DEŠTI

Uprostřed toho silného deště, jsem najednou opět stála v plné síle.

Vzpřímená ve své právě žité přítomnosti.

Kapky ze mě chladně smývaly mou bolavou minulost, která se vracela zpět do hlíny,

pohřbívala samu sebe do útrob, odkud vzešla a já se cítila chvíli od chvíle lehčí a radostnější.

Přišlo vědomí toho, že má minulost již nemá nade mnou žádnou moc, tak velká síla a touha opustit nadobro bolesti spojené s mým dávným bylo.

Vždyť BYLO, už dávno není. Není na tom co měnit. Není nic k odpouštění, ani odčinění.      Je to pryč.

Zastávka se plní lidmi, kteří svými pohledy probodávají miniaturní prostor před sebou,

aniž si ve svém vlastním světě a příběhu uvědomují, co právě probíhá vedle nich.

Schovávám svůj žlutý deštník, autobus přijíždí, lidé se tlačí dovnitř, aby z nich prudký déšť náhodou neumyl kousek jich samotných...

Okýnkem spokojeně pozoruji silný proud, který stéká do kanálu a odplavuje můj strach...

Bi

Intimity mé dusě-ROZHOVORY

Dnes myslím na ROZHOVORY. Na všechny ty rozhovory, mající radostné a šťastné počátky, které se s ubíhajícími minutami začnou proměňovat v pouhé shluky informací a dostávají tón monotónního a velmi hlasitého nádražního rozhlasu, oznamujícího holá fakta, čas příjezdu, či místo určení. 

Myslím dneska na všechny rozhovory, kdy oba zúčastnění v jednu chvíli začnou velmi opatrně a zlehka, téměř neznatelně, přešlapovat na místě a volit každičké slovo s nejvyšší opatrností, neboť jsou si velmi dobře vědomi, že právě vklouzli na tenký led, občas nebezpečně praskající, na který není radno vůbec vyjíždět. 

Přemýšlím nad vším tím obcházením horké kaše, kterou si tak často a rádi sami vaříme. Většinou si ji ještě hodně, až nesnesitelně přislazujeme, majíce pocit, že kdyby byla jednoduchá, prostá a obyčejná, stane se pro nás nepoživatelnou, či všední. Kaše je však stále horká a pálí čím dál víc a my se bojíme podat druhému lžíci, aby ji s námi ochutnal. 

Myslím na všechny chvíle, zaplněné slovy, které se jen tak říkají, aby bylo plno. Na všechny sliby, umírající ještě dřív, než jsou vůbec vyřčeny. Na očekávání a představy, které si den za dnem cákáme do duše, aby vytvořily alespoň uvnitř nás obrazy, lahodící našemu chtění.

Myslím na všechny hovory, kdy nevidíme oči toho druhého a snažíme se pohladit alespoň laskavostí slov, která jsou tak nedostatečná, jako dialog vedený bez duše. 

Myslím také, na divno pocity, které cítím, když tok slov ukončí bolest v žaludku, nebo uprostřed hrudníku, dávající mi jasně najevo, že kecám sama sobě a zánět v duši stále není zahojen. Dá se vůbec uzdravit zanícená a bolavá duše? 

Přemýšlím, jaká slova použít, když cítím prázdno uprostřed rozhovorů, slepých, hrajících si na schovávanou a nemajících směr. Třeba není potřeba nic říkat, jen nechat vyznít celou chvíli do vytracena. Nechat všechna ta slova křičet do ticha, ať mohou být pohlcena tmou a minulostí. 

Třeba jen příště stačí dojít na konec slepé ulice a křídou načmárat na nejbližší zeď jasné, velké a důrazné MILUJ!!!!!

Blízkost

Dnes myslím na blízkost. Lidskou blízkost, která se zároveň může okamžitě změnit ve velikánskou vzdálenost. Jak tenké hranice jsou mezi přiblížením a ztrátou? Jak skryté, schované v každém z nás, jako nedobytný poklad, nebo spíše jako zaprášená truhla harampádí, která v nás vyvolá staré křivky a touhu vzdálit se, odejít, zmizet, aby už to nebolelo. 

Někdy to jde snadno a někdy vůbec. Je nutné se s tím druhým potkávat, když je to váš spolupracovník, klient, nadřízený, či nedej bože člen rodiny. A vy chcete zůstat vzdáleni, protože přiblížení přece bolí. Slova, nebo situace, které vás přiměly unikat před tím druhým, se kupí do takové míry, až dojdete ke zdi, či vysokému plotu, nemajíce úniku. Najednou se ocitáte tváří v tvář člověku, situaci, skutečnosti a vaší vzájemné vzdálenosti, byť stojíte jen pár centimetrů od sebe. Utéct není kam. Díváte se do země, kroutíte se jak žížala, která se nemůže tvrdou zemí prohrabat pryč a trpíte trapností chvíle, strachem z toho co přijde a jediné co vás zajímá je únik. 

Pak přijde zákonitě chvíle pochopení. Možná pomalu dokážete zvednout hlavu o trochu výš a podívat se jen letmo na toho druhého, stojícího proti vám. Ve stejné situaci. Můžete zahlédnou jeho těkavý pohled, nebo naopak úsměv, či dokonce oči upřené na vás, nechápající vaše rozpaky. Najednou se přestáváte soustředit jen na sebe a svoji vnitřní osobní tmu a můžete uvidět záblesk chtění. Přiblížit se. Pochopit, naladit se na podobnou melodii, nebo uvidět situaci stejným zrakem, či alespoň přibližným. Kdykoliv si dovolíte pohlédnout na rozpačitost toho druhého, protože každý vycítíme, když se něco děje, můžete v sobě najít alespoň kousek ochoty, soucitu a lidství. 

Když se odehraje v nás a mezi námi, přímo na chodníku, na lavičce v zahradě, či jen tak letmo v kanceláři společný moment sounáležitosti a pochopení, alespoň o maličký kousek přistoupíme blíže k duši toho druhého, můžeme prožít malé osobní vítězství sami nad sebou a překonat další nekonečnou smyčku útěků a opětovných přibližování. Občas je dobré zůstat stát a nechat situaci proběhnout, ať je jakákoliv. Ve své bdělosti pak uvidíme, zda je načase uzel rozvát, či přistoupit blíže a navázat tam, kde jsme posledně skončili.....

Bi

Den

Kličkovala jsem očima mezi slunečními paprsky, zlehka se dotýkajícími usínající trávy. Měly baru zlata, dosud neobjevenou chamtivými lidmi. Mezi hlučícími auty, volajícími o pomoc a toužících po chvíli odpočinku v garáži, či ještě lépe u patníku s výhledem na květinový záhon, snažila jsem se, uchovat v sobě první a zároveň poslední úlomky nadcházejícího dne, dozajista opět přeplněného, jako vrchovatá sklenice hutného sladkého nápoje, stékajícího po stěnách do trávy, nepřetržitě naplňována vinařem, který rád dopřává všem chuť hroznů, v jakémkoliv skupenství. Den vonící po levandulových záhonech, opylovaný včelami myšlenek, podnětů a inspirace. Den s utíkajícím časem, který si třeba na chvíli přisedne s knihou v parku na lavičku vedle mě. Den s krásným, velkým psacím D, napsán rozněžnělou rukou duše, toužící po něčem klidném a hladivém.

Bi

Prázdný talíř

Je krásné, slunečné  odpoledne, sedím na terásce, před sebou květinový záhon a vedle sebe špinavý, prázdný talíř. Už několikrát jsem o něj zavadila pohledem s myšlenkou, okamžitě ho umýt.                   U toho mě však napadla jiná věc. 

Když teď právě někdo přijde na návštěvu, bude to zřejmě vnímat, jako vadu na kráse, našeho jinak umělecky vyzdobeného stolu. Bude to pro něj možná obyčejnost a pomyslí si něco o nepořádku, nebo začne přemýšlet, co na tom talíři před chvílí bylo. Možná se i rovnou zeptá.                                    Takové lidi mám nejraději. Většina však jen mlčí a myslí si své. Prostě prázdný špinavý talíř, pomyslí si. 

Jak často to v životě děláme. Raději se neptáme. Posuzujeme, odsuzujeme a preferujeme většinou svůj pohled na věc. Potichu a ve skrytu duše vynášíme soudy, aniž víme a známe celou situaci.

Pro mě je dnes špinavý talíř, ležící na stole, neobyčejný. Před chvílí se mi při pohledu na něj, vybavily chvilky nedávno minulé, kdy můj milovaný právě na tento, jinak tuctově vypadající talíř, nachystal pro mě domácí vaječinku. Dělanou z vajíček šťastných slepic. Dal si s tím opravdu práci. Pečlivě nakrájel dvě cibule na miniaturní kousky, protože já mám ráda červenou a on bílou. Krájel ji vedle mě v pokoji při sledování filmu, který objevil , jen "tak náhodou", abychom si zpříjemnili čas a mohli odpočívat.    V mezičase jsem dostala pár sladkých polibků, jen tak. S cibulí jsme spolu odkráčeli ven a já mohla sledovat, jak drahý muž chystá mé oblíbené jídlo v přímém přenosu. S nohama nahoře nic nedělat. Taková vzácnost pro mě. Milý ví dobře, jak ráda hezky stoluji a tak mi tu obyčejně neobyčejnou vaječinu pěkně naservíroval na onen, jinak fádní bílý talíř. Přidal k tomu mnou pečené domácí rohlíky a společně jsme to v klidu a pohodě snědli, ba přímo zblajzli. 

A teď tady leží prázdný a já vím,  že pro mě už nikdy prázdným nebude. I když ho umyjeme a schováme do police mezi ostatní. Vzpomínka na krásné okamžiky zůstane. Nic zvláštního řeknete si. Jsou to maličkosti, které nás denně obklopují. Okamžiky, které můžeme prožívat každou chvíli.      Vím, píšu to stále dokola, ale pořád se nechávám překvapovat krásami, které prožívám a občas nemohu uvěřit, že mnozí je nevidí. Věci ožívají pod rukama. Můžeme jim vdechnout život činností, kterou s nimi vykonáme. Radostně, spokojeně a naplněně. Jak by se vám líbilo naplnit si doma talíře, květináče, postele, tašky, nebo třeba vanu, krásnými momenty a vzpomínkami? Jak by se vám líbilo, mít doma místo sejfu na zbraně a bankovky, úschovnu okamžiků a laskavých vzpomínek?                                  Mě moc..Mám jich ve své blízkosti spousty. A mnoho světu utajených. Jsou jen moje a neuvěřitelně mě naplňují. Když je mi někdy smutno z toho všeho kolem, prostě si jen vytáhnu ze sejfu vzpomínku. Nebo ještě lépe, okamžitě se snažím vytvořit nějaký nový přírůstek, který bych do své okamžikové banky přidala. Proto mám teď tak málo času milí. Snažím se naplnit každý prázdný talíř....      každičkou chvíli....

Děkuji, že můžu 

Bi

Intimity mé duše- O DŮVĚŘE

Je pár minut po druhé na zdi stále dál a dál tiká čas. Plyne si svým rytmem, jako můj slabý a tichý dech, který mě opět probudil v tak nevhodnou ranní hodinu. Nebo je to něco jiného? Všechny události dnů minulých ve mě otevřely a stále otevírají nekonečné množství otázek. Na některé z nich si zatím neumím odpovědět. Teď ráno, kdy ještě tma olizuje moje okna z venčí, přemýšlím nad lidmi, jako jsem já. Stále totiž věřím, že v tom nejsem sama. Myslím na všechny, kteří stejně, jako já, jsou uvnitř křehcí, jako váza z nejtenčího skla a kdykoliv do ní ťuknete hrozí nenávratné rozbití některé z jejich částí. Trvalo mi dlouho přiznat si, že jsem citlivý jedinec, který některé životní situace nedokáže zvládat silou a niterné prožívání je hlubší, než bývá zvykem. Po svých velmi bolestných životních prožitcích a zkušenostech jdu nerada do konfliktů, bojů a hádek. Dnešní doba k tomu vybízí. Společnost se dělí. Je mnoho skupin a každá hlásá něco s čím třeba i souhlasím, však pokaždé to ve mě vyvolává tlak někam se zařadit a jasně vyjádřit svůj názor a postoj. Kladu si dál otázky a často je směřuji právě k sobě, protože situace přímo vybízí k sebe poznání. Rozhodla jsem se pro mapování své duše.

Je pro mě velmi zajímavé sledovat, jak se mi mění pohled na zátěžové situace. Dříve jsem často propadala zoufalství, panice a nechávala se dlouhé týdny vláčet životem, jako špinavý hadr na podlahu, který občas odpočine někde v koutě. S počtem zvládnutých, nebo spíše překonaných životních krizí, jsem začala chápat koloběh toho všeho a nezbytnost nepohody a katarzí ve svém životě. Bez občasných bouří a propadů se člověk zřejmě není schopen posunout dál sám v sobě, ve smyslu pochopení svojí vnitřní podstaty a nastavení, se kterým přišel na tento svět. Stále častěji se v těchto chvílích uchyluji do absolutního vnitřního ticha, což není doslovné zavření se před světem, jen ticho niterné, které už nemá potřebu danou situaci s nikým konzultovat a rozebírat. Tedy s nikým, kdo udílí okamžitě rady, jak z toho ven, protože pomoci si můžeme opravdu vždy jen sami. Je pro mě velmi nezbytné, řekla bych nepostradatelné, mít ve svém životě posluchače. Je to člověk, partner, blízký, či snad nejbližší člověk, kterému mohu svěřit absolutně vše ze svého nitra. Ale to nestačí. Tento úžasný a jedinečný posluchač, mě vyslechne, bez soudů, odsudků a rad, které říká většina a pokud o radu, či pomoc nepožádám, dá mi v pár slovech jasně najevo svou důvěru ve mě i v to, že celou situaci zvládnu, překonám a přetvořím.   V některých případech dokonce přidá svoji osobní zkušenost, či prožitek k danému tématu. S otevřeností a bez příkras, či trvalé ondulace, pro hezčí efekt. Jak úlevné a obohacující. S radostí a štěstím v srdci mohu napsat, že pár posluchačů mám. Je to neskutečný dar a velký zázrak. Není to samozřejmostí a je třeba si takových lidí náležitě považovat. Moc se mi líbí slovo důvěrník. Už z toho slovíčka na mě dýchá laskavost a obsahuje ono hladivé a bezpečné slůvko důvěra. Pak tedy posluchače, který je schopen vyslechnout mé niterné pocity s radostí a nadějí nazývám důvěrníkem mé duše, neboť mu důvěřuji a cítím se s ním bezpečně. 

Na své životní pouti jsem byla velmi důvěřivá a často až dětsky naivní, abych mohla prožít protipól a tím je nedůvěra, podvod a lež. Co mě to naučilo? Odpouštět....Odpouštění je však téma na další a další večery. Dnes závěrem jedno osobní přiznání, když už jsem došla k tomu mapování své duše. Pokud mě totiž někdo opakovaně zklame a zpřetrhá mezi námi pouta důvěry a bezpečí, zůstává propast, která většinou už nelze přelézt. Pro mě se tento člověk stává vzdáleným stínem, kterému na ulici s úsměvem a hezkou vzpomínkou, zamávám na pozdrav, ale více přiblížit se již nedokážu.

Tyhle řádky píši pro všechny z vás, kteří jste v blázinci přítomných dní došli do stejného bodu jako já a rozhodli se kultivovat, posilovat, obohacovat a šlechtit svou duši, aby mohla vytvářet krásnější svět nejen vám, ale všem okolo. Třeba se nám to ve společném písemném dialogu bude dařit lépe a můžeme se vzájemně posunovat skrze své názory, podněty a otevřenost, se kterou za vámi přicházím. Mým přáním a troufám si napsat i darem, kterým chci obohatit náš svět, je lidi spojovat a nacházet společné i ve zdánlivě rozdílném a neslučitelném.

Srdcová cesta je totiž o vzájemném sdílení. Pokud chcete, napište mi prosím (můžete i soukromě na email brigita.tothova@seznam.cz) co pro vás znamená v životě slůvko důvěra a jak ji prožíváte. 

Děkuji z celého srdce. Mějte se milovaně a buďte zdraví.

Bi

Uvidět srdcem

Když Tě ranní slunečná náruč vítá, můžeš se třeba i s důvěrou ponořit do něžné mlhoviny, která Tě omotá, jako měkoučká kašmírová šála a zahřeje Tvou prokřehlou duši. Můžeš uvidět paprsky slunce, hladící větve stromů a lístky květin, které se ještě neprobudily ze svých včerejších snů o laskavých lidech. Můžeš mezi motory aut uslyšet radostné volání ptáků, kteří vše vidí z výšky a často se smějí našemu pachtění a spěchu. Můžeš uvidět u popelnic ležet střevíčky, které tam možná nechala ležet nějaká dívka, jako vzpomínku na letní lásku, která ji opustila...

Anebo můžeš jít prostě jen hlučnou ulicí, myslet na to, co Tě čeká v práci a být úplně ponořený do svých, často chmurných a neradostných myšlenek. Můžeš cokoliv chceš... 

Však pokud objevíš poetiku všedních dní na každém kousíčku chodníku, Tvé dny se stanou bohatšími, barevnějšími, ba dokonce plnějšími. Obohacenými o esence pouhým okem neviditelné. Je třeba přijít blíž. Dovolit si uvidět příběh a zážitek, v každé zdánlivě neživé věci na chodníku, či v trávě. Vše začne dýchat teprve s příběhem, který si k němu přimyslíme. 

Každičké jablko pod stromem, dostane nový význam ve Tvém vlastním světě, když k němu přičichneš, nebo se nakloníš blíž, aby si ho odhodil dál do trávy pro mravence, kteří se díky Tobě po dlouhé době najedí. Najednou můžeš uvidět ve zmateně pobíhajícím holubovi tvora, který ztratil v životě směr a neví, kde je jeho místo. Tak často lidmi prožívaný příběh. 

Zcela jistě si povšimneš jinakých tvarů stromů a jejich větvoví. Některé otevírají své větve do šířky a zvou Tě s důvěrou k sobě. Jiným nedůvěřivě padají větve až k zemi a drží je cudně u kmenů, aby se k nim nikdo moc blízko nedostal. Děláš to taky? Stavíš si bariéry a zdi, ať je Tvé srdce v bezpečí? 

Co uděláš, když potkáš bezdomovce, který se prohrabuje smetím? Zhnuseně poodstoupíš, nebo se snažíš uvidět jeho oči, které by mohly prozradit aspoň náznakem, kým v hloubi duše je? Všimneš si tašky s přebytkem jídla, kterou někdo úhledně pověsil na bok popelnice, nebo položil na lavičku s nápisem, jídlo zdarma? Kdo to tam asi nechal, jaký člověk to vlastně byl a co ho k tomu vedlo? Přidáš se příště, anebo zase všechno navíc hodíš do koše? 

Když si dovolíme opravdu uvidět srdcem, pak náš život dostane naprosto jiný směr. A pár dní, možná jen pár obyčejných minut, dokážeš uvidět krásu i v letmém úsměvu dítěte, které se za Tebou otočí, když se svou maminkou prochází kolem. Když dokážeš vidět srdcem, pak na ty krásné dětské oči a úsměv anděla, nedokážeš zapomenout.... Pojď...Dívej se......

Letící papír na chodníku, zoufale hledal ruku, která by ho zvedla. Aspoň na chvíli polaskala svým dotykem, než bude vyhozen, kam patří. Do odpadu. Zoufalí lidé proudí ulicemi a hledají oči, které jim alespoň na chvíli ukážou lásku a soucit.........

TAK JE TO DEN, CO DEN A SVĚT SE S NÁMI TOČÍ. ZVEDAJÍC PAPÍRY ZE ZEMĚ, POTKÁVÁM SMĚJÍCÍ SE OČI.

S láskou a nadějí Bi

Motýl

Možná mám uvnitř sebe motýla, 

co poletuje sem, či tam

a oči při tom slastně zavírá. 

Jsou dny, kdy šťastně sedí na jediné kytce, 

co radost přináší, 

když jemně, skoro neznatelně, 

se společně s mým dechem,  

kvítek neznatelný, 

trošku do strany laškovně kymácí.

A motýl nemá touhu uletět. 

Jen chvíli pobýt a v klidu uvidět, 

můj tichý vnitřní svět, 

kterého stal se součástí.

Bi💗

Opravdu to chceme?

Je další, krásný slunečný den a já myslím na všechny seniory a nemocné, kteří si nemůžou na procházku, kdy chtějí. Pro ty z vás, co nevědí, pracuji, jako asistentka právě pro ně.

Náplní mé práce, je aktivovat člověka mě svěřeného, aby se mu na světě líbilo a měl chuť si ještě užívat života. Nelehká situace povím vám, když je člověk upoután na lůžko, či několik let z nejrůznějších důvodů nevychází ven.

Den za dnem je pro takového člověka stejný, či podobající se, jako vejce vejci. Už ho nic nebaví, ani v televizi nedávají nic kloudného. Samé hrůzy. Přepínat si ji často ani nedokáže, protože technika je už mimo jeho chápání, takže často jen pospává a vnímá zvuky, k němu doléhající.

Má návštěva má být pro něj rozptýlením. Jenže často si nepamatuje ani moje jméno, natož to, co jsem mu povídala před 10 minutami. Ztrácí zájem o cokoliv.

Zprvu ho baví s vámi vzpomínat na staré dobré časy, ale čím je jeho pobyt doma delší, jeho nálada klesá a stav se zhoršuje. A vy jen zjišťujete, co už nefunguje a hledáte nové cesty, jak ho aspoň na chvíli vtáhnout do života.

S občasným smutkem a nadhledem profesionála, vykonávajícího tuto práci několik let, často vidíte, jak dotyčný ztrácí schopnosti a dovednosti, které mu ještě minulý týden docela šly a ve svých pohybech a konání se navrací téměř k batolecí neohrabanosti. Jste ráda za každý samostatně udělaný malý úkol, jako je třeba utření nádobí, nebo navlečení ponožek. Ano. Těmito malými pokroky se posouváme vpřed. U dětí však víme, že se vše bude zlepšovat. U seniorů to je obráceně.

I tak se radujete z každé maličkosti, která jde, z každé udržené věty, či myšlenky, kterou milý člověk opakuje dokola. Jsou dny, kdy s vámi nechce mluvit, nechce už dokonce ani jíst a v tu chvíli sedím a přemýšlím nad tématem, které si v sobě dlouhou dobu nesu.

Ano. Jako společnost se holedbáme naší medicínou a prodlouženou hranicí života.

Často uměle, pod léky, medikamenty, s pomocí spousty užitečných zdravotnických pomůcek, udržujeme životy lidí, kteří o to třeba už ani nestojí. Jen dělají, co se jim řekne, protože jim to nařídil doktor, rodina, či my, k nim povolaní zdravotníci a asistenti.

Dívám se často do prázdných lidských očí, či na záda, která mi občas ve svém smutku nastavují a ptám se. 

Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? 

Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? 

Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy? Dokážete nad tím vůbec přemýšlet, nebo je to pro vás nedozírná budoucnost, kterou nehodláte řešit?

Rozumějte, miluji svou práci a všechny své klienty do jednoho. Nikoho nechci kritizovat, ani hodnotit. Prostě jen občas přemýšlím, jak rozveselit a na motivovat člověka, kterého už nebaví život.

S pokorou a úctou vzhlížím ke všem svým kolegyním a rodinným příslušníkům, kteří chtějí pro své blízké, jen to nelepší. Proto se ptám. 

Je nejlepší nutit člověka do života?

Kde jsou však hranice našeho snažení? Existují vůbec nějaké?

Káva je dopitá a mě za chvíli čeká další pracovní den. Další malé úspěchy a pokroky, ale také mnoho otázek a hledání jak dál...

Přeji nám všem krásný den v naplnění a v plné bdělosti prožitý.

Bi

Marmeláda

Byl nádherný letní den. Slunce se teprve klubalo a pomalu, téměř neznatelně prosvítalo mezi stromy v blízkém lese. Přesně stejným nesmělým způsobem ve mně rostl nápad, který provázela moje dlouholetá touha, nasbírat si pár misek rybízu a vyrobit vlastnoručně svoji první marmeládu v životě.

Jako panelákové dítě, jsem zasvěcováním žen z mé nejbližší rodiny, v této oblasti moc neprošla.

Jistě návodů na internetu plno, pektin v kabelce, není se čeho bát. Ale když já ty návody a pravidla tak nerada. A taky nerada dělám chyby. Jak dětinské. Chybami se člověk učí Ty bláhová, podporoval mě vnitřní hlas. Nu což, člověk se musí podvolit. Kdybych jen tušila hned, jakou krásu mi to vaření přinese, hned bych se vzpírala mnohem méně.

Milovaný vstal nečekaně brzy, jako já. Šestá hodina o víkendu je pro něj opravdu vražedný čas. 

Když jsem mu oznámila své plány, pokyvoval souhlasně hlavou, trošku se usmíval a usrkával horkou kávu na ještě chladné terase. Za chvíli jsme to zamluvili. Rozebírali jsme všemožná témata a moje odhodlání pomalu mizelo. 

To by Ti šlo, pomyslela jsem si, koukající do prázdného hrnečku.

Když myšlenka a touha nejsou posvěceny činem, pak nemají valného významu, vzpomněla jsem na jednu ze svých podpůrných vět, kterými jsem se jako notorický odkládač častovala.

Napětí z mého těla začalo mizet až v záhonku u rybízu. Sbírala jsem bílý. Byl kyselkavě sladký  a vypadal, jako bílé perly, zdobené zelenkavými tečkami. Slunce mě lechtalo do prstů a myšlenky mě v tichu a samotě odvedly až k člověku, který keříky zasadil. Nikdy jsem jej osobně nepoznala. 

Odešel o mnoho let dříve, než jsem potkala svého milého. Znám ho jen z vyprávění. Jeho tatínek. 

Každou zimu plánoval pečlivě záhonky, tvořil hlavou i rukama, aby zúrodnil a zkrásněl půdu, 

kterou podědil po předcích. A  já teď sbírám rybíz, z keříků, které před mnoha lety vlastníma rukama zasadil a hýčkal, aby vyrostly do té velikosti a sladkosti, jako jsou dnes. 

Uvědomila jsem si to neskutečně silné pouto, které nám matka Země, ve své laskavosti nabízí, 

pokud si chceme uvědomit. Propojení mezi rody, mezi všemi lidmi, které kolem máme. 

Skrze rostliny a plody můžeme šířit dál jejich práci a péči, můžeme i vlastní zasadit a poskytnout stejnou možnost našim dětem, aby jednou sbírali z našich rostlin, které jsme vlastníma rukama do země vložili a s láskou o ně pečovali, jako to teď můžu dělat já.Jaká nádhera. 

Jaký asi byl tatínek, manžel, kamarád, muž? Co o něm vlastně vím?

Miloval svou ženu a své syny? Co ho trápilo a dělalo mu radost?

Miska byla plná po okraj, jako mé srdce, naplněné laskavými úvahami o člověku, kterého jsem nikdy nepoznala. Poděkovala jsem za jeho námahu a práci, i za to, že dnes mohu pro jeho syna a naše děti vyrobit svou první marmeládu v životě, která má pro mně nebývalý význam vědomí propojení.

Krásných pocitů uvnitř mě bylo mnoho. Asi proto marmeláda krásně zhoustla a ztuhla.

Ovoce jsme měli dost. Rozhodla jsem se uvařit další hrnec. Ve chvíli, kdy se ke mně přidal i milovaný se svým sběrem a nápady, jak ji ozvláštnit a ochutit, marmeláda dostala novou, další voňavou esenci, lásky, spolupráce a pokračování...

Právě popíjím čaj z meduňky a levandule, které mi darovala moje maminka, také máta milovaného nesmí chybět a koukám se, jak rošťácky milý ochutnává sladkou hustou hmotu přímo z hrnce. 

Chvíle uvědomění, klidu a sounáležitosti. Velká vděčnost. DĚKUJI

S láskou Bi

MOC, nebo NEmoc?

Art Veronique Paquereau

Všichni to dobře víme a tak často si toho ani nevšímáme. Možná ani nemůžeme. Kdykoliv se v nějakém směru vychýlíme z životní rovnováhy, přichází nemoc. Podle diagnózy můžeme pozorovat, kde naše nerovnováha proběhla. V jaké oblasti života potřebujeme pozornost. Přichází uvědomění, že NE MOC, tedy ztráta MOCI, nás ještě více přivádí do hloubky. K sobě. Když onemocníme začne v nás, pokud to dovolíme a otevřeme se tomu, velice hluboký a silný proces, při kterém začínáme rozkrývat další a další závoje svých nenaplněných tužeb, smutků, trápení, zklamání, tlaků sami na sebe, či na okolí.
Nemoc, jak ji chápu já, je ve své podstatě velmi intimní a osobní věc, kterou si člověk ve svém nitru prožívá plně a otevřeně nejlépe bez pomoci a komentářů z venčí. Když člověk onemocní, okamžitě se zpřítomní a nic jiného ho v tu chvíli nezajímá. Hledá způsoby, jak z toho ven.
Jak opět získat svou MOC.
Okamžitý a nezbytný návrat k sobě, svým pocitům a stínům, které nám mohou mnohé prozradit. Absolutní upřímnost a pravdivost k sobě je podmínkou pro uzdravení. Pokud tedy nechceme slepě užívat jen doporučenou medikaci a spoléhat na úsudek lékařů, kteří vás vidí poprvé a kolikrát i naposledy v životě a dávají vám diagnózy, či rady, podle vykázaných grafických výsledků testů,
které jste absolvovali.
Chvála Bohu za lékaře, testy i moderní přístroje. Mohou nás navést. Ukázat možnosti. Sdělit informace, které nevíme a potřebujeme je k uzdravení. A možná to i bez těch léků nepůjde.
Ale, co ztratíme tím, když zaktivujeme svou intuici, necháme se vést a projdeme si nejdříve cestu bez chemické léčby? Cesta je stejně daná. Nic není špatně.

Pokud se však vydáme na cestu samo léčby, můžeme objevit svou skrytou sílu, posílit svou víru v sebe samotné a svůj úsudek. Všechny nemoci si přece způsobujeme sami sobě si.
Když máme takovou sílu a schopnost uvrhnout se do nemoci, pak přece musí být i druhý protipól. Cesta z nemoci ven.
Dnes myslím na všechny lidi s nemocí, přeji odvahu a sílu na cestě k sobě samým, k postupnému uvolnění a trvalému uzdravení, prostřednictvím nalezení opětovné rovnováhy ve svých prožitcích.
Všichni máme tu obrovskou moc uzdravit sami sebe a stát se opět MOCNÝMI.

S láskou a důvěrou Bi

Proměnlivost

Foto Pinterest

Sedím u svého velkého okna a koukám ven na silnou průtrž mračen. Před chvílí svítilo slunce a z minuty na minuty tohle. Stále sama sebe občas  překvapím tím naivním údivem, jak je to vlastně možné? Jak dlouho mi trvalo, než jsem pochopila a do života přijala tu proměnlivost, která se děje den co den? Přestala hodnotit a posuzovat věci na dobré a špatné? 

Prostě se to děje. Ráno máme skvělou náladu, protože se nám zdál báječný sen a postupem dne, pokud nejsme dostatečně bdělí a přítomní, můžeme zas a znova prožívat drobná, nekonečná osobní dramata a tragédie, v podobě nepříjemných zpráv, či situací, které se nám dvakrát nezamlouvají a reakcí okolí, které nás dokáží pěkně rozhodit a napružit. 

Během chvíle dokážeme z absolutního štěstí, spadnout do propasti smutku a deprese. Pokud stále posuzujeme, jestliže chceme prožívat jen slunečné dny a ostatní deštivé přívaly jsou pro nás nepřijatelné, bude nám pršet tak dlouho a tak silně, dokud si uvědomíme pointu celého příběhu. Prostě se to děje. Tak jako myšlenky plynou a nejsou vždy příjemné, jako řeka plyne rychle, pak pomalu a divoce, a tak, jako z čistajasna může déšť smést všechny naše dnešní představy o krásném dni. Pokud to dovolíme. Nemusíme. 

Můžeme si svůj den prožít jinak, než jsme chtěli a stejně příjemně. Prostě splynout ze situací,

jako kapky vody, dopadající do hlíny splývající s nekonečnou náručí naší laskavé matky země. Proměnlivost, tok, život, pohyb, změna, moudrost, přijetí, pochopení, splynutí, bdělost, přítomnost, radost...To je to, o co tu běží.

Pojďme si to dovolit.........

Hloubavá Bi

Věříme....

zdroj Pinterest art by Giclee

Věříme předpovědi počasí, kterou si přečteme ráno na displejích svých moudrých telefonů.

Věříme tisícům motivačních citátů, které napsali cizí lidé a prohlašují je za pravdy.

Věříme slovům vůdců, o kterých nic nevíme.

Neznáme jejich život, ani to, jak se chovají, když jsou sami.

Věříme předpovědím kartářek, astrologů a na každém rohu vidíme andělská znamení v podobě čísel,

kterým s naprostou samozřejmostí věříme, protože jsme si to přečetli v knize a je toho plný internet.

Věříme kněžím v kostele, kteří nám vypráví o Ježíši a radí nám, jak se máme chovat.

Věříme dokonce i všemu, co si přečteme v novinách, na sociálních sítích, nebo uvidíme v televizi.

Často věříme lékařům, kteří vidí naše tělo poprvé v životě .

Jsme schopni a ochotni uvěřit každé nové dietě, nebo zázračnému nápoji, nebo nějakému jedinečnému preparátu, který zastaví stárnutí.

Věříme tomu, že naše peníze v bankách jsou dostatečně zabezpečeny.

Denně věříme řidičům autobusů, kteří nás vozí.

Uvědomujete si, jak moc jsme důvěřiví?

Všemu, čemu uvěříme, dáváme obrovskou sílu a moc působit v našem životě.

Všichni lidé, kterým uvěříme nás dále formují a ovlivňují naše životy.

Mohou s námi dokonce i manipulovat.

A to tak, že si toho vůbec nevšimneme. Protože bezmezně věříme tomu, co říkají a dělají.

Můžete mi prosím Vás někdo vysvětlit, když jsme tak neskutečně důvěřiví,

proč je tak těžké a pro mnohé nepředstavitelné uvěřit SÁM SOBĚ?

Bi

Holubí divadlo

Foto Suzanne Pardue from Pinterest

Bylo ráno. Stála jsem smutná v kuchyni a chladila si hlavu plnou chmurných myšlenek o skleněnou balkonovou tabuli. Občas mi chvilku trvá, než situaci pochopím a uvidím vše jasně v celém obraze. Kolikrát mě k uvědomění přivedou absolutně obyčejné a nečekané věci.

Nejinak tomu bylo dnes.

Z mého myšlenkového ponoru mě najednou vyrušilo divadlo probíhající přímo před mýma očima.

Na naše dva balkonky přiletěli holubi. Nikdy tam nelétají. Už to mě rozradostnilo a musela jsem se sama sobě zasmát, jaká jsem herečka, když ještě před chvílí jsem měla na krajíčku a teď se radostně směji, jako malé dítě, které je poprvé v zoologické.

Obyčejní holubi řeknete si. Pro mě ne. Přišli mi totiž něco ukázat.

Byli dva. Jeden tmavší a jeden šedivě světlounký. Pro lepší orientaci jim budeme říkat ON a ONA. Mohl to být i ON a ON, nebo ONA a ONA, ale to teď není podstatné.

Tak tedy. Nejdříve přilétl ON. Hned v závěsu za ním ONA. Přistála kousek vedle něj a pořád za ním chodila. Promenádovali se na zábradlí, přímo přede mnou a já mohla uvidět jasný a odvěký vztahový princip. ON stál většinu času na místě, moc se nehýbal, ona prozkoumávala vesele a všetečně další balkonek, ale pořád se koukala, co na to ON. Každou chvilku k němu přiletěla a chvíli u něj postála. ON se otráveně obrátil na druhou stranu a popošel o dva kroky. Párkrát se to zopakovalo a pak ONA, udělala něco velmi zásadního. V jednu chvíli se zastavila opodál, podívala se směrem k němu a bez rozloučení odlétla. ON, protože stál zády, okamžitě nezaregistroval, že za ním není. Když se znuděně pomalu otočil a uviděl prázdné zábradlí, zmateně zakroutil hlavičkou a konečně JI vylétl hledat.

Přesně tohle často děláme. Druhého holuba (člověka), který s námi létá v každém počasí, je nám věrný, neustále se snaží náš společný let obohacovat o nové výhledy a zážitky, takového holuba (člověka) často začneme brát jako přítěž, samozřejmost, kouli u nohy a další možnosti si jistě dosadíte sami. Neustále se rozhlížíme kolem po jiných holubech (lidech), nebo jsme zahledění jen sami do sebe a svých problémů, které vlastně neexistují a nevidíme tu lásku a krásu, která se nám nabízí přímo před očima. Vše do momentu, než to zmizí... Uletí..

A někdy se stane, že už se to chytit nedá. Ani najít, ani dohonit ty promeškané společné vzlety. 

Když si toto všechno ve svém letu uvědomíme, a myslím, že je jedno, jestli jsi ONA, nebo ON, protože jsme jistě párkrát v životě zažili obě pozice, pak máme šanci s tím něco udělat. Buď se ponoříme do svého trápení a ublížení, které jsme si sami vytvořili a do konce svých dní můžeme létat sami, nebo si vyhlédneme nového holuba, u kterého opět zopakujeme kolečko prvotního nadšení a následné frustrace a nudy, anebo dohoníme toho věrného holuba, který nám je tak dlouho blízký a rozhodneme se pro společný let (společné sdílení života, v jakékoliv podobě). 

Každé rozhodnutí nás navede na další cestu, která nám pomáhá naplňovat náš plán duše. 

Žádné rozhodnutí není špatné, horší, nebo lepší.

Jediným ukazatelem jsme my sami. My, naše pocity a naše vnitřní štěstí, které nevyhasíná, 

i když občas není vidět.

Děkuji, že jsem to opět mohla uvidět.......

S láskou Bi

NE náhody

Zdroj Pinterest

Když na náhody nevěříš a přijímáš věci, tak jak do života jdou, 

spoustu dárků denně dostáváš a nemusíš se potýkati s tmou.

Od počátku, tohoto divného času, prožívám mnoho zajímavých věcí. Třeba ..

Z čistajasna se nám zkazila televize. Zapínání funguje, jen, když se mu to hodí. Jasně, pro někoho katastrofa. Pro naši rodinu požehnání a já zvolala hurááááá:-) 

Sedáváme po večerech u rozhovorů, které by normálně neproběhly, dozvídám se věci z hloubi duše mých synů. Pravda starší bývá strožejší, ale i tak..Nehádáme se, častěji se spolu smějeme a taky si hrajeme hry. Procházky stále probíhají. Včera jsem začali sjíždět na noťasu retro seriály mého mládí. Pamatujete si na rodinu Smolíkových?

Aby toho nebylo málo, hned v polovině března, si můj mladší synek zablokoval telefon, který teď nemůže používat. Na co vlastně? Vždyť je většinu času se mnou. Takže žádná tragédie.

A když vám v deseti letech uvědoměle poví, mami to nevadí aspoň si spolu můžeme více pokecat, máte teplo u srdce každý den.

Nebo další věc. Protože jsem samo máma, nemohu říci samo živitelka, neboť tatínkové pomáhají a trochu přidá i stát a momentálně jsem doma na ošetřovném a nemohu chodit do práce, trochu jsem měla obavy, jak to finančně ustojíme. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že máme vše, co potřebujeme a přestala se obávat nedostatku, zvedli ošetřovné a peníze začaly samovolně proudit směrem ke mě,

z nečekaných zdrojů. Také jsem dostala pár nádherných osobních dárků.

Když totiž uvěříme tomu, že máme vše co potřebujeme, stávají se takové věci, že vám dá řidič v autobuse nečekanou slevu, nebo vám přijde finanční odměna, se kterou vůbec nepočítáte.

Včera jsem byla ráno v obchodě. Úplně jsem zapomněla na časové omezení. Obchod byl veliký.

Hned po příchodu na mě vystartoval pán z ochranky, že tam nemám co dělat.

Jééé, já zapomněla povídám, a to si nemůžu koupit ani jednu láhev? Potřebovala jsem dárek.

Bohužel, povídá pán, už zcela jiným, mírným tónem. Nevadí, povídám, aspoň jsem si před návratem domů tady u vás vydezinfikovala ruce, zasmála jsem se a on se mnou.

Byl to hlasitý smích, slyšitelný zpoza roušky.

Šla jsem tedy naproti do prodejny tabáku, abych si koupila známky na dopisy, které teď píšu klientům a přátelům. Opět mě čekalo překvapení. Mám známky jen za 26 Kč, povídá paní. A to jsou nějaké pozlacené ? říkám já, protože normální dopisní stojí 19 Kč.

To jsou známky expresní. Když je máte, dostane druhá strana dopis rychleji. Jinak na doručení mají týden, dostalo se mi vysvětlení. To jsou mi novinky povídám. Nu což. Nebudeme šetřit, tam kde není potřeba. Vzala jsem si dvě. Situaci jsem přijala. S paní jsme si popřály pěkný den a já se měla k odchodu.V tom ke mě přistoupil pán z ochranky a ptá se. Opravdu jste potřebovala jen jednu láhev?

Ano, povídám. Mrkl na mě rošťácky. Utíkejte, vybídl mě.Poslechla jsem. Akce láhev proběhla za 5 minut. Spokojeně jsem odcházela směr lékárna.

Co tam? Šla jsem si koupit nosní konvičku, o které vím už dávno z jógy, ale stále jsem se nemohla rozhoupat. Když mi o ní pověděla další a další kamarádka, protože na náhody nevěřím, rozhodla jsem jít do toho, abych ulevila svým věčně plným dutinám. No co vám budu povídat, úleva okamžitá.

Protože jsem se rozhodla pro hojnost, rozhodla jsem se podpořit jednu šikovnou kreativní kamarádku a koupila si od ní autorsky upravené šaty a jedno ručně dělané přání. Danka prodává krásné věci za pár peněz a přesto byla tak laskavá, že mi ke svým šatům, přidala ještě jedno přáníčko za nákup a během hovoru mě přivedla na skvělý nápad, jak upravit svou lněnou sukni, ať je opět nositelná.

Odcházela jsem opětovně dvakrát obohacená domů.

Pořád nic? Pořád tu nit nevidíte? Pak stručně jasně výstižně.

TO CO DÁVÁŠ, DOSTÁVÁŠ.

ČÍM VÍCE DÁVÁŠ, TÍM VÍCE DOSTANEŠ.

Vesmír je opravdu moudrý a miluje rovnováhu. Přestaňme se bát chudoby. Podporujeme bohatství v jakékoliv formě, ne jen materiální, přestaňme neustále spílat životu, že zrovna nevypadá, jak si přejeme. Náhody nejsou. Vše je odrazem našeho nitra. Líbí se Ti co žiješ?

Krásné dny ve zdraví, lásce a hojnosti prožité nám všem přeji 

Bi

Dvou barevná káva

Byly dvě ráno a já, s očima dokořán zírala do tmy. 

Ach jo..co to zase leze ze mě ven? Tohle už přece dobře znám. Cokoliv v životě řeknu, napíšu, 

nebo si jen pomyslím, rychlostí blesku přinese mé prozkoušení. Tak ukaž, jak to umíš?

Myšlenky si v mé hlavě hrály na honěnou a já se vzdala naděje na brzké znovu usnutí.

Tak si běhejte holky. Však ona mě některá z vás zaujme. A taky že jo. Zase jsem uviděla tu malou Brigitku, která vyhrává recitační soutěže, jezdí na nejrůznější vystoupení s pěveckým sborem a divadelním kroužkem, taky hraje na flétnu a píše básně. Pořád jí to bylo málo. Chtěla umět a poznat více. Najednou se ve svých obrazech ocitám na divadelních prknech. Tolik rolí, povah, převleků, šminek, premiér, potlesku, úspěchů i propadů....A co mi tam chybí? Proč nejsem šťastná?

Nejsou tam ti, na kterých mi nejvíce záleží...Rodiče, bratr...A když náhodou přijdou, pak moc nechápou, nesdílejí mé nadšení ani radost. Jsou to pro ně věci, které k životu nepotřebují. Jsem jiná. Jako malá tím velmi trpím. Neumím to pojmenovat. Ale dnes? 

Usmívám se. Pochopila jsem celý obraz i důvody mého ne spánku. Za chvíli spokojeně usínám.

Odpočatá a klidná si položím na stůl svou ranní kávu. Slunce už je dávno vzhůru a pěkně si pohraje s mým hrníčkem, aby mi ukázalo další moudrost, kterou mohu načerpat.

Před sebou vidím jednu světlou a druhou tmavou stranu. Ano..Jedno bez druhého není. Víme všichni. Denně žijeme.

Každý den máme na výběr, kterou stranu si vybereme. Potom můžeme pochopit a prožít moment smíření a přijetí, protože ačkoliv káva na povrchu vypadá rozděleně, odděleně a dvou barevně, uvnitř chutná medově sladce a celistvě.

Opět jsem se usmála. S láskou vzpomněla na své rodiče, kteří mě nikdy do ničeho nenutili, nechali mě volně tvořit a žít už od malička podle svého. Nechali mě objevovat mé talenty. Svým rádoby netečným přístupem a nezájmem, který by se mohl zdát, jako temná strana kávy, ale není, mě připravovali přijímat kritiku.Učili mě, aniž tušili, dělat, co miluji, bez ohledu na to, co řeknou ostatní. Připravovali mě nebýt závislá na pochvale a hodnocení z venčí, kterou jsem si tak od nich přála a moc mi chyběla. Znáte to taky?

Občas na mě vykoukne ta malá smutná holka a chce být smutná. Potřebuje pochválit a povzbudit a cítit, že to, co dělá se líbí. Existuje přece tolik cest, kterými se dá jít a ona je malá a potřebuje poradit.

Tak jsme si spolu zase pěkně popovídaly u dvou barevné kávy, pěkně se postískaly a řekly si vzájemně, co bychom rády.

Káva byla jako med, slunce se na nás smálo a svět se na pár vteřin kutálel pomaleji.....

S láskou Bi

Jen tak o slovech....

Před nedávnou dobou jsem viděla krásný dokument o Jacku Londonovi. 

Pocházel s velmi chudých poměrů a ke svému věhlasu se musel tvrdě vypracovat. 

Denně prý napsal tisíc slov. Přemýšlela jsem nad tím. O čem každý den asi psal?

Já většinou napíšu to, co ke mě ráno u kávy přijde. Občas i hodně přemýšlím, o čem má dneska vůbec důvod psát, když už všechno víme (tedy někdy to tak vypadá, že si to myslíme), všechno bylo napsáno a řečeno a jen to omíláme pořád dokola. Možná moc mluvíme. Pořád moc. Moc slov o tom stejném. 

Včera mi milovaný řekl, že někdo z vlády nabídl, aby studenti, sedící momentálně doma, chodili pomáhat na pole. Co si o tom myslíte? Připadá vám to jako nevolnictví, nebo návrat k opicím? 

A zase jsme u těch zbytečných slov. Mě to připadá, jako skvělý nápad. Návrat k tradicím. 

Od mala jsme chodili pomáhat sbírat brambory, hrabat seno a potom "krást" pár klasů kukuřice, 

kterou jsme vařili a jedli s máslem a pak nás bolelo břicho.To bylo asi za tu krádež. 

Včera jsem také psala další slova. Podpisy. Na nejrůznější petice. Když jsem večer telefonovala s kamarádkou z Prahy a ptala se jí na aktuální náladu a situaci přímo na místě dění, s údivem mi sdělila, že na petice již rezignovala, protože ani netuší, jestli to někdo přečte. 

Když prý viděla a účastnila se sto tisícových demonstrací, které následně pan víte kdo, prohlásil za veřejný koncert několika zoufalců, na které si lidé přišli podívat, upadla do absolutní nedůvěry v tyto způsoby "boje" za svobodu. Už to slůvko"boj"..to je panečku oříšek. My si ty války a bojiště vlastně přejeme, stavíme toužíme po nich? 

S tím jsem vážně trochu v rozporu, protože já jsem od narození holka poslušná, takže když mi někdo do hlavy vloží slůvko boj a obrana, tak to fakt dělám, Hádám se, brojím a stavím hranice.

Ale to je pro mou vnitřní podstatu naprosto zničující a destruktivní, takže pak píšu další slova, která ke mě v myšlenkách u kávy přichází, abych se vrátila sama k sobě a přestala poslouchat slova jiných, která mají na mě evidentně opačný účinek, než na jiné.

Každopádně Jack asi měl o čem psát. Nekoukal na televizi, pořád mu kručelo v břiše, nebo někde cestoval, neměl mobil, takže popisoval místo focení krajinu, než si koupil foťák jasně že, nebo psal dopisy své první manželce, či rozebíral to, co v mnoha knihách přečetl.

Nádherný dar to slovo viďte? Můžeme s ním i léčit a taky povzbudit. Rozesmát, i rozplakat štěstím.

Taková věta miláčku milovaný těším se na Tebe, to panečku pěkně zahřeje u srdce.

Nebo třeba krásný den přátelé, ať jste kdekoliv a odkudkoliv. Mám vás ráda.

Což takhle dneska více přemýšlet nad slovy, které nahlas vyslovujeme? 

Když pomyslíme na to, že si tím tvoříme naši realitu, není to vlastně tak obyčejná a bezvýznamná věc, která by se měla jen tak plácat do větru, jako hadérka na podlahu co myslíte?

Už mlčím a jdu si přemýšlet ke kávě. 

Krásný den všem přeji

Bi

Osvoboď se

Zdroj Pinterest

Začíná to už prvním nádechem na tomto světě...Jsme venku. Bezbranní a neschopní ochrany, ba ani toho, abychom se o sebe sami postarali. Jsme absolutně oddáni životu, lidem kolem nás, Boží vůli, či přítomnému okamžiku. Je úplně jedno, jak to nazveme. Cítíme, vnímáme nasáváme pocitově, chlad, teplo, lásku, odcizení, hlad, opuštění, pohlazení i přijetí....Je toho mnoho. 

Cítíme a zároveň s přibývajícím věkem více a více procitáme. 

Vidíme a zažíváme věci, které nás činí šťastnými, ale i ty, které nás zraňují a bolí. 

Neumíme je pochopit, ani se proti tomu bránit, či ohradit. Přijímáme vše.. 

Nevíme, co je dobré a co zlé. Neumíme posuzovat. Jen bříško občas bolí, slzy tečou, rostou nám faldíky, kterými se obalujeme, máme vyrážky, dusíme se, nebo nám praskají ušní bubínky, když se rodiče hádají.

Žijeme ve svém vesmíru a známe jen ten jeden. Pravidla jsou nastavená a my je prožíváme společně se všemi zúčastněnými. Nechápeme, že to tak nemají všichni. Nevíme, že to může být i jinak. 

Pouze naše tělíčko nám dává vědět, co se nám líbí a co už ne.

Vidíme plakat maminku, unavenu a přetaženou. Vidíme odcházet bezradného tatínka, který utíká, aby svou ženu neviděl v tomto stavu. Schovává se před ní a utíká, cítí velkou tíhu a možná i vinu, protože zase selhal. Nedokázal ji učinit šťastnou. Maminka zoufala mlčí, nebo křičí. Křik prostupuje celou naši bytost a my si jej spojujeme s utrpením. Tatínek raději opět odchází a my chápeme, že nejlepší obrana je útěk a mlčení. Milujeme je oba dva bezmezně a stejně. Nechápeme co se děje...I v tichu, které často nastává, cítíme tlak nevyřčených slov a předzvěst něčeho zkaženého, tlejícího a zraněného, co krvácí víc a víc...Druhý den se svět vrací do běžných kolejí. Slunce vychází, tatínek otevírá dveře ložnice a maminka v kuchyni chystá kávu. Ani jeden nemluví. 

A my? Cítíme ten smutek v každé buňce svého těla. Všechno je však lepší než křik a pláč. A tak se raději naučíme mlčet, než bychom nedej bože způsobili něčí slzy. Uděláme všechno co se nám řekne, hlavně, ať je klid, nekřičí se a potěšíme smutné rodiče. Začneme dělat věci, které nám nejsou příjemné, ani nás netěší, jen protože se bojíme cokoliv říct. Neumíme to. Nechceme nikomu ubližovat ani dělat scény. Jinou cestu neznáme.

Rosteme, přicházíme do jiných světů a začínáme chápat rozdíly každého vesmíru. Stále se však chováme tak, jak jsme se to naučili pouhou nápodobou u nás doma. Život plyne, dospíváme a když máme velké štěstí, potkáme někoho, kdo vyrůstal v podobném světě, jako my a ten nás dokáže alespoň trochu pochopit. Často tomu však bývá jinak. Vytvoříme další nefunkční vesmír, plný hranic, omezení a rozdělování. Dochází k dalšímu oddělení, rozdělení, rozpadu...A tak pořád dokola. 

A co když je náš úkol v životě úplně opačný?

Sjednotit rozdělené, rozbořit hranice a bariéry strachu a ochrany, které jsme si za ta léta prožívání nejrůznějších situací sami vytvořili a opětovně naladit naši duši do bodu nula, kterým byl váš prvotní nádech. Dlouhá, bolavá a namáhavá cesta namítnete. Ale nemusí být. 

Jak se vám líbí představa tisíců prolínajících se vesmírů?

Už nejsme bezbrannými miminky. Umíme mluvit, popisovat své prožitky a rozeznat, 

co je nám příjemné a co nás zraňuje. 

Kdykoliv nás něco rozesmutní tak, že slzy tryskají, nebo křičíme ze strachu svůj bol, právě v tuhle chvíli je ten správný čas vzpomenout na své milované rodiče a náš vesmír, který jsme spolu žili. Smutek a žal nám připomenou situace, které jsme jako malí chtěli jinak a nedokázali jsme to. 

A teď, jako dospělí, často opakujeme, co jsme prožívali, i když nás to zraňuje.

UŽ NEMUSÍME. MŮŽEME TISÍC KRÁT STEJNOU SITUACI PROŽÍT JINAK NEŽ DOPOSUD.

TAK, JAK SI PŘEJEME A CÍTÍME, ŽE JE TO SPRÁVNÉ  A LÉČIVÉ PRO NÁS. POKUD TO ZVLÁDNEME, MŮŽEME VIDĚT OKAMŽITOU PROMĚNU VE SVÉM PROŽÍVÁNÍ A ZBAVUJEME SE DALŠÍHO NÁNOSU, KTERÝ NÁS VZDALUJE OD NAŠEHO SRDCE, OD JINÝCH LIDÍ A HLAVNĚ OD NÁS SAMOTNÝCH.

To je pro mě vnitřní svobodou, o které se stále mluví a píše. 

Bez ohledu na to, co jsme v životě prožili, kolik utrpení jsme museli přijmout a pochopit, bez ohledu na to, co říkají ostatní a myslí se o mých činech, mohu v klidu, lásce a v souladu sama se sebou konat v každé situaci, jak nejlépe dovedu. 

STAČÍ TAK MÁLO....

BUĎ K SOBĚ A DRUHÝM TRPĚLIVÝ, LASKAVÝ, SOUCITNÝ A MILUJ.......

NEZAPOMEŇ. KAŽDÝ JSME VYŠLI Z JINÉHO VESMÍRU A CÍLEM JE SJEDNOCENÍ.

OSVOBOĎ SE..

s láskou a úctou Bi

Živote dej mi víc

Ano..můžeme chtít od života stále víc.

Více zdraví, bezpečí, lásky, peněz, majetku, či více přírody, více zdravých potravin, nebo čerstvého vzduchu. Všechno je možné.

Chtít od života víc, nás popohání a motivuje, řeknete si. Ale, co když to je právě naopak?

Všimli jste si někdy, že čím více chceme, tím méně dostáváme, protože se soustřeďujeme jen na braní a zapomínáme dávat?

Kdykoliv chceme od života více, než co nám právě nabízí, ocitáme se na kruhovém objezdu neustálého pachtění se za něčím, kterým tlačíme na sebe samotné. Nic nám totiž není dobré.

Neustále žijeme život v budoucnosti, protože se bez přestání věnujeme jen svému vysněnému cíli a samotná cesta nám uniká.

Všichni to dobře víme a přesto den co den chceme víc. Tohle usilování může být velmi dobře skryté a nemusí být ani vidět. Jak ho poznáme? Začneme být bezdůvodně nešťastní.

Kdykoliv chceme od života více, než právě máme, znamená to, že jsme nespokojení a nespokojenost podporuje frustraci a depresivní stavy. Častokrát se v životě stává, že svých cílů, které jsme si v touze po uspokojení našich nenasycených vnitřních potřeb sami vytvořili, dosahujeme velmi obtížně nebo vůbec. Ztrácíme se v samém chtění a navyšování svých tužeb a přání. Mizí radost ze života a my hromadíme své požadavky na štěstí. Začínáme si ztěžovat na prostředí, ve kterém žijeme a vidíme velmi kriticky všechny lidi, kteří se v našem okruhu nachází.

Pokud máme alespoň do jisté míry vyvinutou sebe reflexi, dokážeme své negativní pocity nespokojenosti v pravém okamžiku odchytit a uvědomit si, kde pramení a popřípadě s nimi něco konstruktivního udělat.

V opačném případě, se ale velmi často stává, že svou vlastní vnitřní frustraci z toho, že nám, podle nás momentálně život nabízí málo, obracíme proti těm venku. Začneme vidět chyby na všem a na všech, protože si přece zasloužíme víc a nemusíme se spokojit s málem. Pořád je nám vtloukáno do hlavy, že si zasloužíme to nejlepší. Přece to ti kolem nás musí pochopit. Nemusí. Každý jsme tady sám za sebe a vždycky budeme. 

Navíc je pro každého nejlepší něco jiného a často ani sami netušíme, co to vlastně je.

S našimi pocity nám nikdo nepomůže. Jsou jen naše a z něčeho vzešly.

Jen my sami víme, co dělá naši duši šťastnou. Proto zpátky dovnitř.

Pocity nespokojenosti a nicoty mohou mít totiž mnoho barev a podob.

Může chvíli trvat, než svůj mechanismus pochopíme. Ale i o tom je duchovní práce.

Pozorování svých pocitů, vnitřních motivací a vnějších reakcí.

Jsou adekvátní a když ne, co to způsobuje?

Neexistuje žádná univerzální kniha, ani návod, jak se stát šťastným člověkem.

Existuje však vnitřní moudrost a nastavení každého z nás, které nám mohou poskytnout kýženou úlevu, poučení i útěchu, začneme li chtít naslouchat.

Koho, ptáte se? No přece sami sebe. Je to tak jednoduché a tak málo lidí to praktikuje.

Jak to dělám já?

Sednu si do ticha, chviličku si jen  dýchám a pak se zeptám na co potřebuji.

Třeba: Co mám teď udělat, ať se mi leví a cítím se lépe?

První co uslyším, udělám, i kdyby to mělo být něco absurdního. Tak neuvěřitelně prosté.

Funguje to ale jen v jediném případě. Pokud věříte sami sobě, své vnitřní moudrosti a intuici,

která k vám promlouvá.

Teprve ve chvíli, kdy se uvolním a zorientuji ve svých pocitech, jsem schopná nastartovat sebe ozdravný proces. Někdy to trvá i několik dní, než se to uvolní a pustí mě moje vnitřní "temnota" dál, ať mohu prozkoumat tu hlubinu zblízka. Ale vždy se to stane. A vždycky vyplavu nahoru a opětovně se nedechnu. Zprvu jen zlehounka a po pár tempech se začínám většinou i usmívat.

Pak mezi tempy přichází jen dvě slova. Vděčnost a pokora.......

Pokorně děkuji a přijímám vše, co ke mně v životě přichází....

Děkuji Bi

Obraz

Zdroj Pinterest

Stalo se to uprostřed věty. Četla jsem zrovna knížku a najednou se přede mnou mihl obraz pokoje. V tom pokoji jsem seděla na velikém křesle s dřevěnými opěrátky, kulatě tvarovanými, aby se na nich opřeným loktům líbilo. Bylo tak pohodlné, jakoby vás někdo objímal. Kde jen jsem taková křesílka viděla a sedávala na nich?

Zčistajasna  mnou projelo obrovské mražení, protože přesně taková dvě křesla jsme nedávno dostali s milovaným na terásku darem, od jednoho přítele, který je měl na půdě a chtěl je vyhodit.

Rychle jsem zavřela oči, abych nezapudila obraz, který se mi před očima ukázal.

Uviděla jsem pokoj zalitý sluncem, před sebou veliký kulatý stůl s krásným ubrusem.

Po zdech fotky, nebo snad i obrazy? To nevím přesně. Okna se záclonami, krásnými, jak motýlí křídla. Byly tam i květiny na parapetech? Tím si také nejsem jistá. Rozkládací sedačka podél zdi,

na které spávali moji rodiče, kdykoliv jsme přijeli na návštěvu.

Možná i nějaká skříň. Přede mnou, u protější zdi malá televizka, na které jsem sledovala slovenského baču, jak rozsvěcuje hvězdičky na nebi, než začala pohádka na dobrou noc.

Seděla jsem v pokoji, na tom úžasném, tvarově dokonalém a měkkém křesle, připomínajícím něčí náruč a viděla svoje nohy, kývající se ve vzduchu. Jsem tedy ještě malá holčička.

Najednou se objevila ve dveřích žena. Je to moje BABIČKA JULIE.

Usmívá se, má stříbrné, vlnité kratší vlasy, pečlivě upravené,  aby ji nepřekážely při práci a zároveň, aby si připadala hezky. Na sobě zástěru, která pro mě vypadala vždycky, jako ty nejkrásnější šaty světa. Nikdy v životě jsem ji neviděla v kalhotách. Vždy jen šaty, či zástěry, které krásně podtrhovaly její ženské tvary. Většinou měla v ruce kapesník, kterým si otírala čelo, protože se po porodech čtyř dětí stala korpulentní dámou a hodně se potila. Její nohy byly pečlivě sešněrované ve vysokých zdravotních botách, nesoucích celou její tíhu života, kterou nedokázala projevit navenek.

Babička měla pronikavý, většinou veselý a zvonivý hlas. Jejím slovům nerozumím, protože hovoří maďarsky.  Tolik let žije na Slovensku a odmítá se naučit jinak. Mnozí to považovali za tvrdohlavost a neústupnost, ale mě to je moc sympatické. Chápu ji. Řeč je to poslední, co ji z jejího domova v srdci zbylo, kromě pár vzpomínek na válku.

Pár frází v její řeči jsem se učila i já, abych ji potěšila, abych jí byla blíž, abychom si lépe porozuměly, abych uchovala v sobě kousek jí samotné, až tady jednou nebude?

Sklání se nade mnou a něco mi s úsměvem maďarsky povídá. I přestože nerozumím, odpovídám slovensky hej a směji se s ní. Pohladí mě po vlasech a na stůl položí krásný porcelánový talíř s úžasnými sladkostmi, které pro nás všechny sama napekla a připravila. Tolikrát jsem se přejedla nepřekonatelnými dobrotami, které jsem jedla jen u ní. Kolikrát mě bolelo, jako malou bříško, až jsem plakala a nemohla spát. Tak moc jsem ji chtěla potěšit a ukázat jí, jak mi chutná.

Babička vstávala vždycky nejdříve ze všech. Na elektrickém dvou plotýnkovém vařiči nám vařila kakao a k tomu býval bílý maďarský chléb, nebo vánočka. A vaječinka na másle. Velmi pomalu dělaná. Nikdo takovou neumí.

A všude ta vůně. Od prví chvíle, co se otevřely dveře malého bytu, cítila jsem výjimečnou vůni skvělého jídla, sladkostí, veselí a lásky. Když mě objímala, nebo mě houpala na kolenou, často jsem svůj nos bořila do ní samotné, abych ji trochu nasála a nikdy nezapomněla. V dospělosti jsem našla jemnou esenci její vůně v parfému od Guarlaina Shalimar, kterou nikdy nepoužívala. Určitě ji dělali podle mojí babičky.

K babičce neodmyslitelně patřil její manžel, láska jejího života, můj DĚDEČEK ŠTEFAN.

Pamatuji si ho, jako veselého elegána, který byl společenský, vždy hezky upravený, štěbetající s babičkou tu její hatmatilku a plynule přecházející do slovenštiny, abychom rozuměli.

Co na tom, že neumím jako malá mluvit jejich jazykem a nerozumím jim. Vidím a cítím kolem nich samou lásku a to mi stačí. Často se objímali, jdouce po ulici, se i ve velmi pokročilém věku vedli za ruku a jejich objetí hřálo, jako ten nejteplejší krb uprostřed zimy.

Bývala jsem s nimi málo. Bydleli hodně daleko, ale ani vzdálenost mi nebránila cítit tu blízkost.

Už jako maličká jsem cítila, že tam nějakým způsobem patřím, i když jsem nevěděla proč. Objasnila mi to až účast na posledním rozloučení s babičkou, když odešla z tohoto světa. Když jsme stáli před obřadní místností, přistoupily ke mě dvě ženy a prohlížely si mě. Bylo mi tehdy necelých 20 let.

Po chvíli mi jedna pohladila ruku a povídá. Vypadáš, jako babička.....Kruh se uzavřel.....

Můžeme odjet na druhý konec světa. Mluvit jinou řečí, ale naše srdce na sebe si vždy porozumí a nezapomenou.....

Ta srdečnost a otevřenost, které jsem tam nasávala, mě hluboce poznamenaly.

Stala se ze mě velmi naivní holčička se srdcem na dlani, hrající si s cigáňaty, opatrující svou rozbitou panenku až do jejího záhadného zmizení, plačící, když viděla nějaké bezpráví a nemohla s tím nic udělat. Absolutně bezbranné děcko, které jen žilo to, co do něj skrze semínka své lásky zasadili prarodiče a milovaní rodiče. Přerod holčičky v ženu bolel moc. Ale o tom třeba až příště....

 Vzpomínající Bi