Holubí divadlo

Foto Suzanne Pardue from Pinterest

Bylo ráno. Stála jsem smutná v kuchyni a chladila si hlavu plnou chmurných myšlenek o skleněnou balkonovou tabuli. Občas mi chvilku trvá, než situaci pochopím a uvidím vše jasně v celém obraze. Kolikrát mě k uvědomění přivedou absolutně obyčejné a nečekané věci.

Nejinak tomu bylo dnes.

Z mého myšlenkového ponoru mě najednou vyrušilo divadlo probíhající přímo před mýma očima.

Na naše dva balkonky přiletěli holubi. Nikdy tam nelétají. Už to mě rozradostnilo a musela jsem se sama sobě zasmát, jaká jsem herečka, když ještě před chvílí jsem měla na krajíčku a teď se radostně směji, jako malé dítě, které je poprvé v zoologické.

Obyčejní holubi řeknete si. Pro mě ne. Přišli mi totiž něco ukázat.

Byli dva. Jeden tmavší a jeden šedivě světlounký. Pro lepší orientaci jim budeme říkat ON a ONA. Mohl to být i ON a ON, nebo ONA a ONA, ale to teď není podstatné.

Tak tedy. Nejdříve přilétl ON. Hned v závěsu za ním ONA. Přistála kousek vedle něj a pořád za ním chodila. Promenádovali se na zábradlí, přímo přede mnou a já mohla uvidět jasný a odvěký vztahový princip. ON stál většinu času na místě, moc se nehýbal, ona prozkoumávala vesele a všetečně další balkonek, ale pořád se koukala, co na to ON. Každou chvilku k němu přiletěla a chvíli u něj postála. ON se otráveně obrátil na druhou stranu a popošel o dva kroky. Párkrát se to zopakovalo a pak ONA, udělala něco velmi zásadního. V jednu chvíli se zastavila opodál, podívala se směrem k němu a bez rozloučení odlétla. ON, protože stál zády, okamžitě nezaregistroval, že za ním není. Když se znuděně pomalu otočil a uviděl prázdné zábradlí, zmateně zakroutil hlavičkou a konečně JI vylétl hledat.

Přesně tohle často děláme. Druhého holuba (člověka), který s námi létá v každém počasí, je nám věrný, neustále se snaží náš společný let obohacovat o nové výhledy a zážitky, takového holuba (člověka) často začneme brát jako přítěž, samozřejmost, kouli u nohy a další možnosti si jistě dosadíte sami. Neustále se rozhlížíme kolem po jiných holubech (lidech), nebo jsme zahledění jen sami do sebe a svých problémů, které vlastně neexistují a nevidíme tu lásku a krásu, která se nám nabízí přímo před očima. Vše do momentu, než to zmizí... Uletí..

A někdy se stane, že už se to chytit nedá. Ani najít, ani dohonit ty promeškané společné vzlety. 

Když si toto všechno ve svém letu uvědomíme, a myslím, že je jedno, jestli jsi ONA, nebo ON, protože jsme jistě párkrát v životě zažili obě pozice, pak máme šanci s tím něco udělat. Buď se ponoříme do svého trápení a ublížení, které jsme si sami vytvořili a do konce svých dní můžeme létat sami, nebo si vyhlédneme nového holuba, u kterého opět zopakujeme kolečko prvotního nadšení a následné frustrace a nudy, anebo dohoníme toho věrného holuba, který nám je tak dlouho blízký a rozhodneme se pro společný let (společné sdílení života, v jakékoliv podobě). 

Každé rozhodnutí nás navede na další cestu, která nám pomáhá naplňovat náš plán duše. 

Žádné rozhodnutí není špatné, horší, nebo lepší.

Jediným ukazatelem jsme my sami. My, naše pocity a naše vnitřní štěstí, které nevyhasíná, 

i když občas není vidět.

Děkuji, že jsem to opět mohla uvidět.......

S láskou Bi