neděle 29. dubna 2018

Srdce v kaluži



Zdroj Pinterest





Na zemi leželo srdce.
Nechtěně vypadlo, 
když bylo v ruce.

Chtěla jsem ho jen umýt
a nově natřít na červeno.
Potom ho zkusit vyfotit
a poslat tam,
kde je to možná dovoleno.

Vypadlo mi z dlaně
a koupe se teď v kaluži.
Pád ho trochu bolel,
protože jistě nevědělo,
jestli nikde nic nedluží.

Možná pár citlivých vět na usmířenou,
možná pár laskavých slov na přiblíženou
a možná taky nic,
když teď tak bolí 
a červená barva z něho stéká.

Tak dlouho se to srdce bálo a trápilo,
až na bílou, 
z červené barvy stálo
a do kaluže se sebou raději hodilo.

Voda je svěží
a kapky krásně chladí.
Zvedám ho pomalu k sobě
a s láskou si ho hladím.

"Kam utíkáš?"
"Mám přece jenom Tebe!?"
"Miluji Tě."

Vkládám ho zpět.
Je studené a jak kousek ledu zebe.
"ťuk, ťuk, ťuk",
už slyším jeho klidný a pravidelný zvuk.

Všechno je zase ,
jak má být,
slyším zas jeho tlukot
a v duši klid.......

pátek 27. dubna 2018

Příběh o mlaskání, mužském dozrávání a vodítku

Zdroj Pinterest
Ráno, cesta autobusem a přednáška na vysoké škole života může začít.
Pokud se ovšem učit ještě chcete. Můžete zůstat nevšímavými jedinci koukajícím z okna a potom stále chodit na reparáty, protože vás už vlastně to žití moc neba.

Už když jsem přicházela ke svému vyhlídnutému sedadlu v autobuse, periferním pohledem jsem zahlédla cosi neobvyklého. Zprvu jsem tomu nevěnovala pozornost, protože mým jediným cílem bylo umístit můj zadek na pohodlné sedátko, ať si aspoň chvilku dáchnu, než vyběhnu jak laňka (vzhledem ke svému věku, spíše zmatená srna), do procesu.

Ve chvíli, kdy jsem se zakuklila na svém místečku, obložena taškami a přemýšlející nad čtením ranních článků, uslyšela jsem hned vedle sebe přes uličku podivné mlaskání. 
Bylo to, jako když někdo hodně nahlas cumlá bonbón a náramně si ty zvuky slasti užívá, nebo, jako když hodně hlasitě a labužnicky lížete lízátko a u toho mlaskáte. 

Na chvíli jsem zavřela oči a hrála sama se sebou hru, co fičí na jednom rádiu, které v práci poslouchám a jmenuje se tajemný zvuk. Hodila jsem si v hlavě typ a dala si sama sobě výhru 20 000 ,ať to stojí za to. Ještě by se nám totiž s klukama hodilo nějaké kapesné na naši dovolenku k moři. Moderátor v mojí hlavě napínavě prodlužoval píseň a já otevřela oči,abych se přesvědčila, jestli jsem vyhrála. Ani lízátko, ani bonbón. 
Byli to dva mladí, krásní lidé, kteří ocumlávali sebe. 

V osm hodin ráno, v přeplněném MHD, jsem jim tu pohodu a lásku normálně začala ve skrytu duše trochu závidět. Začali svými zvukovými projevy nabývat na intenzitě a já, protože jsem seděla takřka vedle nich, jsem si všimla jedné podivnosti.

Blíže ke mě seděl mladík. slečna byla na sedátku u okna, ale její ruce i nohy ovíjely, zamotávaly, obmotávaly či jak to popsat, celé dlouhé mladíkovo tělo. On netečně seděl, popíjel Relax a ona ho stále olizovala a občas si svou rukou, otočila na sebe jeho rty a tím vznikl ten pronikavější odstín polibku. Směsice džusu, slin a její touhy udělaly své a mlaskání znělo všemi směry. Neomaleně jsem koukala na ně, nikdo si mě stejně nevšímal a přemýšlela co mi na tom vadí.
Autobus zastavil a dvojice vystupovala. Slečna se dívala na mladíka a mezi dveřmi jsem ještě slyšela obligátní :"Co Ti je?" "Proč se tak tváříš?" Nestihl si ani zastrčit průkazku do kapsy, protože ho po výstupu okamžitě lapla za ruku a jeho průkazku si strčila do své, volné, druhé ruky. A už mi to všechno došlo, co mě na tom tak provokovalo. Byla jako pijavice, chobotnice, polednice, která ho svými chapadly stále udržovala u sebe. Jako Táňa Vilhelmová ve filmu Teorie tygra, kde svému manželovi nainstalovala sledování do mobilu, aby mohla kontrolovat každé jeho nadechnutí a hlavně kde a s kým to nadechnutí provede. Vše pod kontrolou, hlavně ať vím co si myslí a ať mě pořád miluje.

Uf... Věřte mi nekoukalo se mi na to dobře. Uvědomila jsem si, že tohle my holky občas fakt děláme a je jedno, kolik je nám let. Občas to bývá s přibývajícím věkem horší, protože blbé zkušenosti nadělaly své.

Další věcí, která mě na celé situaci provokovala byl fakt, že mladý muž, kterému vlastně začínal život a měl všechno před sebou, toleroval stále pozici malého kloučka,kterému maminka, utře bradičku, podá ručku, aby se náhodou nezranil při vystupování, protože jeho výraz ala čumím tupě před sebe a myslím na poslední útok v počítačové hře, absolutně nenaznačil žádné emoce, ani postoje. 

Sama vychovávám dva syny, takže téma mužství mě v poslední době dost silně zajímá, protože ten starší mi jde do puberty  a já z něj stůj co stůj toho super chlapa prostě vychovat chci! Vidíte a zase moje ovládání a prosazování. Každý den si musím uvědomovat, že fakt neexistuje žádná brožura, kde se dočtu, jak se to dělá a svými ženskými postoji z něj fakt chlapa neudělám. V poslední době se mi moc líbí pan psycholog Marek Herman, který zastává názor, že chlapci se stávají muži skrze nepohodlí, vystupování ze svých komfortních zón, překonávání překážek a hlavně svými činy. Takže pravidla naší domácnosti jsou jasná. Provedeš něco, tak si za to neseš následky a situaci se snažíš vyřešit sám, bez pomoci maminky, v tomto případě mě. Hm..nemá cenu zabředávat do mých pokusných výchovných metod, jejichž výsledky uvidím až za pár let. Pak si pěkně sklidím, co jsem zasela. nebo očešu, co dozrálo.

Tohle mě taky v posledních letech zvedá ze židle a v němém úžasu s otevřenou pusou čtu stále dokola sms od 30- 40 letých mužů, kteří zprvu projevují velký zájem o mou osobu a pak začnou psát a říkat věty typu : " Musím na sobě pracovat, abych dozrál v muže!!!!" Bože!!!! Copak jste nějaké jablka, nebo hrušky? Někteří jsou nejspíš švestky, a když pak hnijící upadnou na zem, tak už jdou rovnou na pálení. Pánové fakt  s tím běžte do háje. Pokud nechcete vztah a chcete být sami, protože máte ze závazků hrůzu, tak nám holkám nemotejte hlavy, masturbujte doma u porna a pořiďte si na mazlení psa, nebo kočku.

Další zajímavá věc. Lidé si pořizují psy, údajně nejlepší a nejvěrnější přátele člověka, potom jim dají vodítka, učí je povely a pořád na ně řvou, aby věděli co můžou a co ne. 
(Určitě nechci házet všechny pejskaře do jednoho pytle, jistě jsou i lidé, kteří mají psy z lásky a pro lásku.) 

Všimli jste si někdy, kolik osamocených lidí má psy? Všimli jste si někdy, že pánové mají většinou fenky a dámy psy? (můj malý osobní průzkum). Jsou to vážně absurdity. Pořizujeme si zvířata, abychom naplnily své touhy ovládat a poroučet. Vidím to každý den. Páníčci na procházce řvou po svých miláčcích, které tak moc chtěli, že nesmí to, nebo ono, nedej bože se odkloní z naučené trasy, nebo se ke mě přiblíží, aby mě s vrtícím ocasem pozdravili. V tu chvíli zasahuje vodítko a máme po legraci. Ani má věta : "Mě to nevadí, mám ráda vítací psy, " často nepomůže. Děláme to němým tvářím a děláme to i sami sobě. Našimi vodítky, které jsou pěkně nakrátko, se stávají mobily a sociální sítě. 
Zdroje kontroly, ovládání a manipulace.

Dávám si telefon do nabíječky a jdu se pomazlit se svou svéhlavou kočkou, která si přijde, jen když má náladu. A od ní se učím...Jo a mazlím se raději na živo a klidně mlaskavě, jako ti dva v autobuse, protože pusy se srdíčky a objímající ručky v mobilu jsou jen placebo.

Krásné dny s úsměvem
 Bi

neděle 22. dubna 2018

Chlapi, fakt děkuji za kritiku




Pořád se jim na mě něco nelíbilo.Vlastně asi už od narození.
Já jsem ale optimistka, takže jsem to opět vyřešila po svém.

Začalo to mým drahým tatínkem, který se mnou házel hned po narození nad rozpálenou pecí.Tak moc oslavoval mé narození..Pravda, nutno podotknout nebyl u toho zcela střízliv.

Postupem času jsem přemýšlela, jestli to vůbec byla oslava.

V pubertě jsem urputně cvičila, protože jsem se začala zakulacovat, ale kritické pohledy mého tatínka, které postupně přešly ve věty : " Ty máš ty kytiska !" " A tu prdel máš jak štýrský valach"... mě spíše deptaly, než povzbuzovaly. O tom, jaký to na mě mělo vliv a jakou jsem měla chuť pokračovat v mém snažení již není třeba napsat ani slovo. Každý si to jistě představí sám.

Na sebevědomí puberťačky, jak dělané..(otcové, tohle svým dcerám nikdy neříkejte..fakt to není vtipné!!!!)
Posléze jsem se, i přes své handicapy, které mi můj, jinak laskavý tatínek neustále předhazoval, dostala na konzervatoř a začala studovat obor činoherní herectví.

Dodnes si pamatuji spolužáka jdoucího po chodbě, který vidouce mě chroupat mrkev pronesl:
"Už zase žereš?"

Nebyla jsem zdaleka tak asertivní a uvědomělá, jako později, takže jsem začala pít pomalu jen vodu, cvičila v každou možnou a nemožnou chvíli a zpomalením metabolismu a následným psychickým blokem jsem přibrala za 4 roky 10 kilo..tato kritika se tedy evidentně minula účinkem.
Nicméně i přes svůj nedokonalý zjev jsem dostala několik nabídek na angažmá a začala hrát na prknech co znamenají svět. Potkala jsem souběžně "muže svých snů", který mě vyměnil za jinou a já zhubla, pod tíhou smutku, kdy jsem se jen opíjela, nejedla a hrála princezny, těch 10 kg. Avšak opět nastal problém s mým vzhledem. Jako hubená jsem totiž nezapadala do dramaturgického  plánu divadla, neboť jsem byla "koupená", jako určitý typ. Konečně jsem měla svou vysněnou váhu a postavu a opět špatně a opět kritika.

Kritikou ohledně váhy jsem se přestala zabývat po narození svého prvního dítěte.

Vyslechla jsem si spoustu originálnějších kritických připomínek.
Jako třeba: " Nemůžeš se trochu opalovat?" "Slunce je zdravé!" (já fototyp jednička,který zrudne už jen pohledem na něj si to fakt nemyslím)
Další krásná kritická  připomínka:  "Jsi málo sexuálně aktivní a náruživá! "
Připomínka číslo já nevím už kolik zněla : "Co to máš za divnou barvu vlasů?"
" I mamka se mě ptala, proč to máš tak červené? " 
Ptal se mě  muž, který byl mým přítelem a právě oslavil padesátiny.
Pak jsem měla malá prsa a velký zadek. Potom jsem zase nebyla dostatečně pohybově aktivní a můj drahý mě "motivoval" těmito větami: " Proč jsem Tě ještě neviděl na kole?!" "S takovou tu Lysou horu nevyjdeš! " Poslední třešinkou na pomyslném dortu byla nedostatečná péče o jeho penis....Ufff...

Takže milí chlapi..nebudu si hrát na hrdinku a přiznám, že některé, vámi pronesené kritické věty se mě v první fázi pěkně hluboko dotkly. Ale protože jsem rozená optimistka a žena činu, okamžitě jsem začala jednat.
Nevěrníka jsem získala zpět nezapomenutelným sexem a pak jsem mu dala sbohem.V rámci zdokonalování své neodolatelnosti, povzbuzena svým sexuálním úspěchem, jsem shlédla pár porno snímků, abych načerpala další inspiraci ( přiznejme si více se mi líbily ty s holkama).

Ten, co měl problémy s mým poprsím, mě viděl už jedině v push up podprsence a dál se nedostal.
S kamarádkou jsem si v klidu a pohodě vyšlápla Lysou horu a penisu se věnuji pouze v případě, že ho zajímá tantrický způsob milování, kterému jsem propadla, protože pánové prominou, ale nějaké rychlé a obvyklé šup sem, šup tam mě už dnes fakt neuchvátí.

Když se tak ohlédnu na chvilku zpět,tak některé vaše kritiky mě opravdu obohatily a já vám za to děkuji.I když jsem si chvílemi připadala, jako nějaký nedokonalý produkt, který neustále někdo vrací jako reklamaci.
Před chvílí jsem si dala pauzu a opravdu důkladně jsem se prohlížela v zrcadle (tak důkladně, jak je to jen možné při mých čtyřech dioptriích) a přišla jsem na to, že jsem momentálně absolutně dokonalá a to po všech stránkách.
Díky vám chlapi za vaši kritiku, protože bez vás bych té dokonalosti nikdy nedosáhla.

krásné a veselé dny přeje Bi

sobota 21. dubna 2018

Babulka

Zdroj Pinterest
Kráčím prosluněnou polňačkou a zase na ni myslím.
Myslím na ni den co den.
Na obloze září slunce, které se předvádí a vykukuje v téměř letních květovaných šatech, podobných těm, které nosívala ona.
Nebylo to šaty, spíše delší propínací zástěry, které nosila od jara do podzimu.
Žádné jedinečné modely. Přesto ve mě zůstaly, jako památka na její ženství, které ve mě zanechala.
Tak, jako vzpomínky na naše malé rituály, na které jsem se tak těšívala až do dospělosti.

Dnes už si nevzpomenu na poslední noc, kterou jsem prožila u ní doma, v její flanelové dlouhé noční košili, kterou mívala pro mě vždycky připravenou, protože věděla, že ji budu opět prosit, aby mi ji půjčila na spaní. Košile byly všechny měkké, hebké a voňavé, jako to nejkrásnější objetí.
V zimě na mě čekávaly její ručně pletené hrubé ponožky, kterými zásobovala celou rodinu.
Dokud dobře viděla, pletla je ráda a s nadšením. Její pruhované variace jsou nezapomenutelné.

Slunce září a hřeje, stromy voní a všude plno kytek,
jako každé jaro a léto u ní na zahradě, kde jsem se o prázdninách a víkendech líně povalovala a promenádovala v dlouhé noční košili až pomalu do oběda.
Vždycky se mi s láskou hubovala, že prospím celý boží den.
Když ta košile byla tak příjemná.
Kdákaní slepic byla ta nejkrásnější hudba každého rána a když se odpoledne přidaly včely, pak se jednalo o symfonii, na kterou nelze zapomenout.
Dokázala jsem sedět do nekonečna pod tím nádherným košatým a velkým stromem na její zahradě a koukat střídavě do knihy plné příběhů o lásce a nádherný výhled na Lysou horu.
Občas se na pole před domkem zatoulaly srnky, nebo tam sousedé vypustili koně.
V tu chvíli kniha ležela na stole a já v němém úžasu zírala na ty živé obrázky před mnou.

Vždycky, když jsem byla u ní, prosila jsem o bramborové placky, nebo makový závin.
 Nejlepší delikatesy na světě.
Až do mé dospělosti si pamatovala všechny nejoblíbenější pokrmy svých mnoha vnoučat.

Když už nemohla jezdit na kole, brávala jsem ji na procházky. Chodily jsme pomalu a povídaly si o životě. Ona byla jediná, kterou jsem vždycky poslechla a nechala si od ní poradit.
Ona jediná vychovala 4 děti a věděla, jaké to je být s nimi pořád sama a nemít peníze.
Žít ze dne na den.
Prožila a odžila plně svůj úděl ženy a matky.Se všemi radostmi i úskalími, chybami, prohrami i šťastnými momenty.To jsem se od ní z jejích vyprávění učila.
Brala vše, jak přicházelo. Byla silná, i když drobounká a křehoučká.
Čím víc stárla, tím více se mi zmenšovala před očima a naše role se vyměnily.
Postupem let jsem byl já tou, u které se mohla schovat v objetí na uvítanou, jak byla proti mě fyzicky malinká.
I když malinká, nikdy si nedala pomoct, dokud mohla na nohy.
Pořád mi říkala, že musí sama..a chtěla.. Moc chtěla.
Jediné co mi dovolila, že jsem mohla občas nožky namasírovat.

Měly jsem spolu prožitých spoustu veselých situací a historek. Jednou jsme společně jely stopem, když nám na cestě za rodinou ujel autobus. Myslím, že byla tou nejstarší stopařkou, kterou jste na cestě mohli potkat. Ale šla do toho bez zaváhání.

Když měla chmurný rok a chtěla už do ďury, jak říkávala, začala jsem si s ní povídat o jejím pohřbu.
Probíraly jsme jakou chce hudbu a co na sebe. Měla velký smysl pro humor. I pro ten černý. Hodně jsme se toho dne nasmály. Od toho dne už o svém odchodu nepromluvila. Radovala se z každého dne.
Smály jsme se spolu, i v ten Štědrý den, kdy mě naposledy poznala a dělala si legraci, že se o ni všichni pořád starají, jak o mimino.

Smála se na většině fotek v obřadní síni, když jsem jí přišla říct poslední sbohem a její odchod doprovázel její nejmilejší zpěvák s nemocným hlasem, jak říkala Daliboru Jandovi.
Určitě se mi pěkně smála, když jsem celá schvácená dorazila z dálky na hřbitov, abych ji zapálila svíčku při západu slunce a propásla jsem zavíračku o pět minut.
Do té doby jsem vůbec netušila, že i Ti co už odešli mají noční klid a na noc se jim branky zavírají.
Stejně jsem jí tam tu svíčku nechala.

Slunce mě šimrá do nosu a já se těším na víkend, protože půjdu tou cestou kolem řeky, kde jsme spolu chodívaly a zase si na ni vzpomenu.
Pod polštářem doma mám její noční košili, po ruce plno našich společných vysmátých fotek a v srdci nesmazatelný otisk, který mě hřeje den co den.
Tak zase zítra Babulko.....

pátek 6. dubna 2018

Intimity mé Duše - Otisk lásky





Mé oči jsou dokořán
a vidí, co jiní ne.
Mé srdce je velký chrám
a ten má dveře dřevěné.

Příchozí vítám a ptám se:
"Co Tě přivádí?"
A bedlivě střežím,
kdo přejde mé zápraží.

Někteří, jen nesměle před prahem šlapou zelí,
jiní se hrnou vpřed,
aby nádheru, mého srdcového chrámu,
v rychlosti shlédli a pak odcházejí.

Já každý den vyhlížím toho,
kdo s rozvahou, pokorou a úctou zůstane stát.
Pozdraví, obejme a zeptá se,
co může udělat či dát,
aby mohl vstoupit napořád.

Napořád je slovem,
které vlastně není.
Místo něj otisk,
můžete mi dát.

Otisk zůstává a čas se stále mění,
tak, jako ten,
co přichází Tě milovat.

Otisků plné srdce,
něhy, tepla a pohlazení plné ruce
a světlo, které svítí v noc i den.
To světlo se jmenuje Láska.

Přidej se a s Láskou sviť....