NE náhody

Zdroj Pinterest

Když na náhody nevěříš a přijímáš věci, tak jak do života jdou, 

spoustu dárků denně dostáváš a nemusíš se potýkati s tmou.

Od počátku, tohoto divného času, prožívám mnoho zajímavých věcí. Třeba ..

Z čistajasna se nám zkazila televize. Zapínání funguje, jen, když se mu to hodí. Jasně, pro někoho katastrofa. Pro naši rodinu požehnání a já zvolala hurááááá:-) 

Sedáváme po večerech u rozhovorů, které by normálně neproběhly, dozvídám se věci z hloubi duše mých synů. Pravda starší bývá strožejší, ale i tak..Nehádáme se, častěji se spolu smějeme a taky si hrajeme hry. Procházky stále probíhají. Včera jsem začali sjíždět na noťasu retro seriály mého mládí. Pamatujete si na rodinu Smolíkových?

Aby toho nebylo málo, hned v polovině března, si můj mladší synek zablokoval telefon, který teď nemůže používat. Na co vlastně? Vždyť je většinu času se mnou. Takže žádná tragédie.

A když vám v deseti letech uvědoměle poví, mami to nevadí aspoň si spolu můžeme více pokecat, máte teplo u srdce každý den.

Nebo další věc. Protože jsem samo máma, nemohu říci samo živitelka, neboť tatínkové pomáhají a trochu přidá i stát a momentálně jsem doma na ošetřovném a nemohu chodit do práce, trochu jsem měla obavy, jak to finančně ustojíme. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že máme vše, co potřebujeme a přestala se obávat nedostatku, zvedli ošetřovné a peníze začaly samovolně proudit směrem ke mě,

z nečekaných zdrojů. Také jsem dostala pár nádherných osobních dárků.

Když totiž uvěříme tomu, že máme vše co potřebujeme, stávají se takové věci, že vám dá řidič v autobuse nečekanou slevu, nebo vám přijde finanční odměna, se kterou vůbec nepočítáte.

Včera jsem byla ráno v obchodě. Úplně jsem zapomněla na časové omezení. Obchod byl veliký.

Hned po příchodu na mě vystartoval pán z ochranky, že tam nemám co dělat.

Jééé, já zapomněla povídám, a to si nemůžu koupit ani jednu láhev? Potřebovala jsem dárek.

Bohužel, povídá pán, už zcela jiným, mírným tónem. Nevadí, povídám, aspoň jsem si před návratem domů tady u vás vydezinfikovala ruce, zasmála jsem se a on se mnou.

Byl to hlasitý smích, slyšitelný zpoza roušky.

Šla jsem tedy naproti do prodejny tabáku, abych si koupila známky na dopisy, které teď píšu klientům a přátelům. Opět mě čekalo překvapení. Mám známky jen za 26 Kč, povídá paní. A to jsou nějaké pozlacené ? říkám já, protože normální dopisní stojí 19 Kč.

To jsou známky expresní. Když je máte, dostane druhá strana dopis rychleji. Jinak na doručení mají týden, dostalo se mi vysvětlení. To jsou mi novinky povídám. Nu což. Nebudeme šetřit, tam kde není potřeba. Vzala jsem si dvě. Situaci jsem přijala. S paní jsme si popřály pěkný den a já se měla k odchodu.V tom ke mě přistoupil pán z ochranky a ptá se. Opravdu jste potřebovala jen jednu láhev?

Ano, povídám. Mrkl na mě rošťácky. Utíkejte, vybídl mě.Poslechla jsem. Akce láhev proběhla za 5 minut. Spokojeně jsem odcházela směr lékárna.

Co tam? Šla jsem si koupit nosní konvičku, o které vím už dávno z jógy, ale stále jsem se nemohla rozhoupat. Když mi o ní pověděla další a další kamarádka, protože na náhody nevěřím, rozhodla jsem jít do toho, abych ulevila svým věčně plným dutinám. No co vám budu povídat, úleva okamžitá.

Protože jsem se rozhodla pro hojnost, rozhodla jsem se podpořit jednu šikovnou kreativní kamarádku a koupila si od ní autorsky upravené šaty a jedno ručně dělané přání. Danka prodává krásné věci za pár peněz a přesto byla tak laskavá, že mi ke svým šatům, přidala ještě jedno přáníčko za nákup a během hovoru mě přivedla na skvělý nápad, jak upravit svou lněnou sukni, ať je opět nositelná.

Odcházela jsem opětovně dvakrát obohacená domů.

Pořád nic? Pořád tu nit nevidíte? Pak stručně jasně výstižně.

TO CO DÁVÁŠ, DOSTÁVÁŠ.

ČÍM VÍCE DÁVÁŠ, TÍM VÍCE DOSTANEŠ.

Vesmír je opravdu moudrý a miluje rovnováhu. Přestaňme se bát chudoby. Podporujeme bohatství v jakékoliv formě, ne jen materiální, přestaňme neustále spílat životu, že zrovna nevypadá, jak si přejeme. Náhody nejsou. Vše je odrazem našeho nitra. Líbí se Ti co žiješ?

Krásné dny ve zdraví, lásce a hojnosti prožité nám všem přeji 

Bi

Dvou barevná káva

Byly dvě ráno a já, s očima dokořán zírala do tmy. 

Ach jo..co to zase leze ze mě ven? Tohle už přece dobře znám. Cokoliv v životě řeknu, napíšu, 

nebo si jen pomyslím, rychlostí blesku přinese mé prozkoušení. Tak ukaž, jak to umíš?

Myšlenky si v mé hlavě hrály na honěnou a já se vzdala naděje na brzké znovu usnutí.

Tak si běhejte holky. Však ona mě některá z vás zaujme. A taky že jo. Zase jsem uviděla tu malou Brigitku, která vyhrává recitační soutěže, jezdí na nejrůznější vystoupení s pěveckým sborem a divadelním kroužkem, taky hraje na flétnu a píše básně. Pořád jí to bylo málo. Chtěla umět a poznat více. Najednou se ve svých obrazech ocitám na divadelních prknech. Tolik rolí, povah, převleků, šminek, premiér, potlesku, úspěchů i propadů....A co mi tam chybí? Proč nejsem šťastná?

Nejsou tam ti, na kterých mi nejvíce záleží...Rodiče, bratr...A když náhodou přijdou, pak moc nechápou, nesdílejí mé nadšení ani radost. Jsou to pro ně věci, které k životu nepotřebují. Jsem jiná. Jako malá tím velmi trpím. Neumím to pojmenovat. Ale dnes? 

Usmívám se. Pochopila jsem celý obraz i důvody mého ne spánku. Za chvíli spokojeně usínám.

Odpočatá a klidná si položím na stůl svou ranní kávu. Slunce už je dávno vzhůru a pěkně si pohraje s mým hrníčkem, aby mi ukázalo další moudrost, kterou mohu načerpat.

Před sebou vidím jednu světlou a druhou tmavou stranu. Ano..Jedno bez druhého není. Víme všichni. Denně žijeme.

Každý den máme na výběr, kterou stranu si vybereme. Potom můžeme pochopit a prožít moment smíření a přijetí, protože ačkoliv káva na povrchu vypadá rozděleně, odděleně a dvou barevně, uvnitř chutná medově sladce a celistvě.

Opět jsem se usmála. S láskou vzpomněla na své rodiče, kteří mě nikdy do ničeho nenutili, nechali mě volně tvořit a žít už od malička podle svého. Nechali mě objevovat mé talenty. Svým rádoby netečným přístupem a nezájmem, který by se mohl zdát, jako temná strana kávy, ale není, mě připravovali přijímat kritiku.Učili mě, aniž tušili, dělat, co miluji, bez ohledu na to, co řeknou ostatní. Připravovali mě nebýt závislá na pochvale a hodnocení z venčí, kterou jsem si tak od nich přála a moc mi chyběla. Znáte to taky?

Občas na mě vykoukne ta malá smutná holka a chce být smutná. Potřebuje pochválit a povzbudit a cítit, že to, co dělá se líbí. Existuje přece tolik cest, kterými se dá jít a ona je malá a potřebuje poradit.

Tak jsme si spolu zase pěkně popovídaly u dvou barevné kávy, pěkně se postískaly a řekly si vzájemně, co bychom rády.

Káva byla jako med, slunce se na nás smálo a svět se na pár vteřin kutálel pomaleji.....

S láskou Bi

Jen tak o slovech....

Před nedávnou dobou jsem viděla krásný dokument o Jacku Londonovi. 

Pocházel s velmi chudých poměrů a ke svému věhlasu se musel tvrdě vypracovat. 

Denně prý napsal tisíc slov. Přemýšlela jsem nad tím. O čem každý den asi psal?

Já většinou napíšu to, co ke mě ráno u kávy přijde. Občas i hodně přemýšlím, o čem má dneska vůbec důvod psát, když už všechno víme (tedy někdy to tak vypadá, že si to myslíme), všechno bylo napsáno a řečeno a jen to omíláme pořád dokola. Možná moc mluvíme. Pořád moc. Moc slov o tom stejném. 

Včera mi milovaný řekl, že někdo z vlády nabídl, aby studenti, sedící momentálně doma, chodili pomáhat na pole. Co si o tom myslíte? Připadá vám to jako nevolnictví, nebo návrat k opicím? 

A zase jsme u těch zbytečných slov. Mě to připadá, jako skvělý nápad. Návrat k tradicím. 

Od mala jsme chodili pomáhat sbírat brambory, hrabat seno a potom "krást" pár klasů kukuřice, 

kterou jsme vařili a jedli s máslem a pak nás bolelo břicho.To bylo asi za tu krádež. 

Včera jsem také psala další slova. Podpisy. Na nejrůznější petice. Když jsem večer telefonovala s kamarádkou z Prahy a ptala se jí na aktuální náladu a situaci přímo na místě dění, s údivem mi sdělila, že na petice již rezignovala, protože ani netuší, jestli to někdo přečte. 

Když prý viděla a účastnila se sto tisícových demonstrací, které následně pan víte kdo, prohlásil za veřejný koncert několika zoufalců, na které si lidé přišli podívat, upadla do absolutní nedůvěry v tyto způsoby "boje" za svobodu. Už to slůvko"boj"..to je panečku oříšek. My si ty války a bojiště vlastně přejeme, stavíme toužíme po nich? 

S tím jsem vážně trochu v rozporu, protože já jsem od narození holka poslušná, takže když mi někdo do hlavy vloží slůvko boj a obrana, tak to fakt dělám, Hádám se, brojím a stavím hranice.

Ale to je pro mou vnitřní podstatu naprosto zničující a destruktivní, takže pak píšu další slova, která ke mě v myšlenkách u kávy přichází, abych se vrátila sama k sobě a přestala poslouchat slova jiných, která mají na mě evidentně opačný účinek, než na jiné.

Každopádně Jack asi měl o čem psát. Nekoukal na televizi, pořád mu kručelo v břiše, nebo někde cestoval, neměl mobil, takže popisoval místo focení krajinu, než si koupil foťák jasně že, nebo psal dopisy své první manželce, či rozebíral to, co v mnoha knihách přečetl.

Nádherný dar to slovo viďte? Můžeme s ním i léčit a taky povzbudit. Rozesmát, i rozplakat štěstím.

Taková věta miláčku milovaný těším se na Tebe, to panečku pěkně zahřeje u srdce.

Nebo třeba krásný den přátelé, ať jste kdekoliv a odkudkoliv. Mám vás ráda.

Což takhle dneska více přemýšlet nad slovy, které nahlas vyslovujeme? 

Když pomyslíme na to, že si tím tvoříme naši realitu, není to vlastně tak obyčejná a bezvýznamná věc, která by se měla jen tak plácat do větru, jako hadérka na podlahu co myslíte?

Už mlčím a jdu si přemýšlet ke kávě. 

Krásný den všem přeji

Bi

Osvoboď se

Zdroj Pinterest

Začíná to už prvním nádechem na tomto světě...Jsme venku. Bezbranní a neschopní ochrany, ba ani toho, abychom se o sebe sami postarali. Jsme absolutně oddáni životu, lidem kolem nás, Boží vůli, či přítomnému okamžiku. Je úplně jedno, jak to nazveme. Cítíme, vnímáme nasáváme pocitově, chlad, teplo, lásku, odcizení, hlad, opuštění, pohlazení i přijetí....Je toho mnoho. 

Cítíme a zároveň s přibývajícím věkem více a více procitáme. 

Vidíme a zažíváme věci, které nás činí šťastnými, ale i ty, které nás zraňují a bolí. 

Neumíme je pochopit, ani se proti tomu bránit, či ohradit. Přijímáme vše.. 

Nevíme, co je dobré a co zlé. Neumíme posuzovat. Jen bříško občas bolí, slzy tečou, rostou nám faldíky, kterými se obalujeme, máme vyrážky, dusíme se, nebo nám praskají ušní bubínky, když se rodiče hádají.

Žijeme ve svém vesmíru a známe jen ten jeden. Pravidla jsou nastavená a my je prožíváme společně se všemi zúčastněnými. Nechápeme, že to tak nemají všichni. Nevíme, že to může být i jinak. 

Pouze naše tělíčko nám dává vědět, co se nám líbí a co už ne.

Vidíme plakat maminku, unavenu a přetaženou. Vidíme odcházet bezradného tatínka, který utíká, aby svou ženu neviděl v tomto stavu. Schovává se před ní a utíká, cítí velkou tíhu a možná i vinu, protože zase selhal. Nedokázal ji učinit šťastnou. Maminka zoufala mlčí, nebo křičí. Křik prostupuje celou naši bytost a my si jej spojujeme s utrpením. Tatínek raději opět odchází a my chápeme, že nejlepší obrana je útěk a mlčení. Milujeme je oba dva bezmezně a stejně. Nechápeme co se děje...I v tichu, které často nastává, cítíme tlak nevyřčených slov a předzvěst něčeho zkaženého, tlejícího a zraněného, co krvácí víc a víc...Druhý den se svět vrací do běžných kolejí. Slunce vychází, tatínek otevírá dveře ložnice a maminka v kuchyni chystá kávu. Ani jeden nemluví. 

A my? Cítíme ten smutek v každé buňce svého těla. Všechno je však lepší než křik a pláč. A tak se raději naučíme mlčet, než bychom nedej bože způsobili něčí slzy. Uděláme všechno co se nám řekne, hlavně, ať je klid, nekřičí se a potěšíme smutné rodiče. Začneme dělat věci, které nám nejsou příjemné, ani nás netěší, jen protože se bojíme cokoliv říct. Neumíme to. Nechceme nikomu ubližovat ani dělat scény. Jinou cestu neznáme.

Rosteme, přicházíme do jiných světů a začínáme chápat rozdíly každého vesmíru. Stále se však chováme tak, jak jsme se to naučili pouhou nápodobou u nás doma. Život plyne, dospíváme a když máme velké štěstí, potkáme někoho, kdo vyrůstal v podobném světě, jako my a ten nás dokáže alespoň trochu pochopit. Často tomu však bývá jinak. Vytvoříme další nefunkční vesmír, plný hranic, omezení a rozdělování. Dochází k dalšímu oddělení, rozdělení, rozpadu...A tak pořád dokola. 

A co když je náš úkol v životě úplně opačný?

Sjednotit rozdělené, rozbořit hranice a bariéry strachu a ochrany, které jsme si za ta léta prožívání nejrůznějších situací sami vytvořili a opětovně naladit naši duši do bodu nula, kterým byl váš prvotní nádech. Dlouhá, bolavá a namáhavá cesta namítnete. Ale nemusí být. 

Jak se vám líbí představa tisíců prolínajících se vesmírů?

Už nejsme bezbrannými miminky. Umíme mluvit, popisovat své prožitky a rozeznat, 

co je nám příjemné a co nás zraňuje. 

Kdykoliv nás něco rozesmutní tak, že slzy tryskají, nebo křičíme ze strachu svůj bol, právě v tuhle chvíli je ten správný čas vzpomenout na své milované rodiče a náš vesmír, který jsme spolu žili. Smutek a žal nám připomenou situace, které jsme jako malí chtěli jinak a nedokázali jsme to. 

A teď, jako dospělí, často opakujeme, co jsme prožívali, i když nás to zraňuje.

UŽ NEMUSÍME. MŮŽEME TISÍC KRÁT STEJNOU SITUACI PROŽÍT JINAK NEŽ DOPOSUD.

TAK, JAK SI PŘEJEME A CÍTÍME, ŽE JE TO SPRÁVNÉ  A LÉČIVÉ PRO NÁS. POKUD TO ZVLÁDNEME, MŮŽEME VIDĚT OKAMŽITOU PROMĚNU VE SVÉM PROŽÍVÁNÍ A ZBAVUJEME SE DALŠÍHO NÁNOSU, KTERÝ NÁS VZDALUJE OD NAŠEHO SRDCE, OD JINÝCH LIDÍ A HLAVNĚ OD NÁS SAMOTNÝCH.

To je pro mě vnitřní svobodou, o které se stále mluví a píše. 

Bez ohledu na to, co jsme v životě prožili, kolik utrpení jsme museli přijmout a pochopit, bez ohledu na to, co říkají ostatní a myslí se o mých činech, mohu v klidu, lásce a v souladu sama se sebou konat v každé situaci, jak nejlépe dovedu. 

STAČÍ TAK MÁLO....

BUĎ K SOBĚ A DRUHÝM TRPĚLIVÝ, LASKAVÝ, SOUCITNÝ A MILUJ.......

NEZAPOMEŇ. KAŽDÝ JSME VYŠLI Z JINÉHO VESMÍRU A CÍLEM JE SJEDNOCENÍ.

OSVOBOĎ SE..

s láskou a úctou Bi

Živote dej mi víc

Ano..můžeme chtít od života stále víc.

Více zdraví, bezpečí, lásky, peněz, majetku, či více přírody, více zdravých potravin, nebo čerstvého vzduchu. Všechno je možné.

Chtít od života víc, nás popohání a motivuje, řeknete si. Ale, co když to je právě naopak?

Všimli jste si někdy, že čím více chceme, tím méně dostáváme, protože se soustřeďujeme jen na braní a zapomínáme dávat?

Kdykoliv chceme od života více, než co nám právě nabízí, ocitáme se na kruhovém objezdu neustálého pachtění se za něčím, kterým tlačíme na sebe samotné. Nic nám totiž není dobré.

Neustále žijeme život v budoucnosti, protože se bez přestání věnujeme jen svému vysněnému cíli a samotná cesta nám uniká.

Všichni to dobře víme a přesto den co den chceme víc. Tohle usilování může být velmi dobře skryté a nemusí být ani vidět. Jak ho poznáme? Začneme být bezdůvodně nešťastní.

Kdykoliv chceme od života více, než právě máme, znamená to, že jsme nespokojení a nespokojenost podporuje frustraci a depresivní stavy. Častokrát se v životě stává, že svých cílů, které jsme si v touze po uspokojení našich nenasycených vnitřních potřeb sami vytvořili, dosahujeme velmi obtížně nebo vůbec. Ztrácíme se v samém chtění a navyšování svých tužeb a přání. Mizí radost ze života a my hromadíme své požadavky na štěstí. Začínáme si ztěžovat na prostředí, ve kterém žijeme a vidíme velmi kriticky všechny lidi, kteří se v našem okruhu nachází.

Pokud máme alespoň do jisté míry vyvinutou sebe reflexi, dokážeme své negativní pocity nespokojenosti v pravém okamžiku odchytit a uvědomit si, kde pramení a popřípadě s nimi něco konstruktivního udělat.

V opačném případě, se ale velmi často stává, že svou vlastní vnitřní frustraci z toho, že nám, podle nás momentálně život nabízí málo, obracíme proti těm venku. Začneme vidět chyby na všem a na všech, protože si přece zasloužíme víc a nemusíme se spokojit s málem. Pořád je nám vtloukáno do hlavy, že si zasloužíme to nejlepší. Přece to ti kolem nás musí pochopit. Nemusí. Každý jsme tady sám za sebe a vždycky budeme. 

Navíc je pro každého nejlepší něco jiného a často ani sami netušíme, co to vlastně je.

S našimi pocity nám nikdo nepomůže. Jsou jen naše a z něčeho vzešly.

Jen my sami víme, co dělá naši duši šťastnou. Proto zpátky dovnitř.

Pocity nespokojenosti a nicoty mohou mít totiž mnoho barev a podob.

Může chvíli trvat, než svůj mechanismus pochopíme. Ale i o tom je duchovní práce.

Pozorování svých pocitů, vnitřních motivací a vnějších reakcí.

Jsou adekvátní a když ne, co to způsobuje?

Neexistuje žádná univerzální kniha, ani návod, jak se stát šťastným člověkem.

Existuje však vnitřní moudrost a nastavení každého z nás, které nám mohou poskytnout kýženou úlevu, poučení i útěchu, začneme li chtít naslouchat.

Koho, ptáte se? No přece sami sebe. Je to tak jednoduché a tak málo lidí to praktikuje.

Jak to dělám já?

Sednu si do ticha, chviličku si jen  dýchám a pak se zeptám na co potřebuji.

Třeba: Co mám teď udělat, ať se mi leví a cítím se lépe?

První co uslyším, udělám, i kdyby to mělo být něco absurdního. Tak neuvěřitelně prosté.

Funguje to ale jen v jediném případě. Pokud věříte sami sobě, své vnitřní moudrosti a intuici,

která k vám promlouvá.

Teprve ve chvíli, kdy se uvolním a zorientuji ve svých pocitech, jsem schopná nastartovat sebe ozdravný proces. Někdy to trvá i několik dní, než se to uvolní a pustí mě moje vnitřní "temnota" dál, ať mohu prozkoumat tu hlubinu zblízka. Ale vždy se to stane. A vždycky vyplavu nahoru a opětovně se nedechnu. Zprvu jen zlehounka a po pár tempech se začínám většinou i usmívat.

Pak mezi tempy přichází jen dvě slova. Vděčnost a pokora.......

Pokorně děkuji a přijímám vše, co ke mně v životě přichází....

Děkuji Bi