Byly dvě ráno a já, s očima dokořán zírala do tmy.
Ach jo..co to zase leze ze mě ven? Tohle už přece dobře znám. Cokoliv v životě řeknu, napíšu,
nebo si jen pomyslím, rychlostí blesku přinese mé prozkoušení. Tak ukaž, jak to umíš?
Myšlenky si v mé hlavě hrály na honěnou a já se vzdala naděje na brzké znovu usnutí.
Tak si běhejte holky. Však ona mě některá z vás zaujme. A taky že jo. Zase jsem uviděla tu malou Brigitku, která vyhrává recitační soutěže, jezdí na nejrůznější vystoupení s pěveckým sborem a divadelním kroužkem, taky hraje na flétnu a píše básně. Pořád jí to bylo málo. Chtěla umět a poznat více. Najednou se ve svých obrazech ocitám na divadelních prknech. Tolik rolí, povah, převleků, šminek, premiér, potlesku, úspěchů i propadů....A co mi tam chybí? Proč nejsem šťastná?
Nejsou tam ti, na kterých mi nejvíce záleží...Rodiče, bratr...A když náhodou přijdou, pak moc nechápou, nesdílejí mé nadšení ani radost. Jsou to pro ně věci, které k životu nepotřebují. Jsem jiná. Jako malá tím velmi trpím. Neumím to pojmenovat. Ale dnes?
Usmívám se. Pochopila jsem celý obraz i důvody mého ne spánku. Za chvíli spokojeně usínám.
Odpočatá a klidná si položím na stůl svou ranní kávu. Slunce už je dávno vzhůru a pěkně si pohraje s mým hrníčkem, aby mi ukázalo další moudrost, kterou mohu načerpat.
Před sebou vidím jednu světlou a druhou tmavou stranu. Ano..Jedno bez druhého není. Víme všichni. Denně žijeme.
Každý den máme na výběr, kterou stranu si vybereme. Potom můžeme pochopit a prožít moment smíření a přijetí, protože ačkoliv káva na povrchu vypadá rozděleně, odděleně a dvou barevně, uvnitř chutná medově sladce a celistvě.
Opět jsem se usmála. S láskou vzpomněla na své rodiče, kteří mě nikdy do ničeho nenutili, nechali mě volně tvořit a žít už od malička podle svého. Nechali mě objevovat mé talenty. Svým rádoby netečným přístupem a nezájmem, který by se mohl zdát, jako temná strana kávy, ale není, mě připravovali přijímat kritiku.Učili mě, aniž tušili, dělat, co miluji, bez ohledu na to, co řeknou ostatní. Připravovali mě nebýt závislá na pochvale a hodnocení z venčí, kterou jsem si tak od nich přála a moc mi chyběla. Znáte to taky?
Občas na mě vykoukne ta malá smutná holka a chce být smutná. Potřebuje pochválit a povzbudit a cítit, že to, co dělá se líbí. Existuje přece tolik cest, kterými se dá jít a ona je malá a potřebuje poradit.
Tak jsme si spolu zase pěkně popovídaly u dvou barevné kávy, pěkně se postískaly a řekly si vzájemně, co bychom rády.
Káva byla jako med, slunce se na nás smálo a svět se na pár vteřin kutálel pomaleji.....
S láskou Bi
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..