Živote dej mi víc

Ano..můžeme chtít od života stále víc.

Více zdraví, bezpečí, lásky, peněz, majetku, či více přírody, více zdravých potravin, nebo čerstvého vzduchu. Všechno je možné.

Chtít od života víc, nás popohání a motivuje, řeknete si. Ale, co když to je právě naopak?

Všimli jste si někdy, že čím více chceme, tím méně dostáváme, protože se soustřeďujeme jen na braní a zapomínáme dávat?

Kdykoliv chceme od života více, než co nám právě nabízí, ocitáme se na kruhovém objezdu neustálého pachtění se za něčím, kterým tlačíme na sebe samotné. Nic nám totiž není dobré.

Neustále žijeme život v budoucnosti, protože se bez přestání věnujeme jen svému vysněnému cíli a samotná cesta nám uniká.

Všichni to dobře víme a přesto den co den chceme víc. Tohle usilování může být velmi dobře skryté a nemusí být ani vidět. Jak ho poznáme? Začneme být bezdůvodně nešťastní.

Kdykoliv chceme od života více, než právě máme, znamená to, že jsme nespokojení a nespokojenost podporuje frustraci a depresivní stavy. Častokrát se v životě stává, že svých cílů, které jsme si v touze po uspokojení našich nenasycených vnitřních potřeb sami vytvořili, dosahujeme velmi obtížně nebo vůbec. Ztrácíme se v samém chtění a navyšování svých tužeb a přání. Mizí radost ze života a my hromadíme své požadavky na štěstí. Začínáme si ztěžovat na prostředí, ve kterém žijeme a vidíme velmi kriticky všechny lidi, kteří se v našem okruhu nachází.

Pokud máme alespoň do jisté míry vyvinutou sebe reflexi, dokážeme své negativní pocity nespokojenosti v pravém okamžiku odchytit a uvědomit si, kde pramení a popřípadě s nimi něco konstruktivního udělat.

V opačném případě, se ale velmi často stává, že svou vlastní vnitřní frustraci z toho, že nám, podle nás momentálně život nabízí málo, obracíme proti těm venku. Začneme vidět chyby na všem a na všech, protože si přece zasloužíme víc a nemusíme se spokojit s málem. Pořád je nám vtloukáno do hlavy, že si zasloužíme to nejlepší. Přece to ti kolem nás musí pochopit. Nemusí. Každý jsme tady sám za sebe a vždycky budeme. 

Navíc je pro každého nejlepší něco jiného a často ani sami netušíme, co to vlastně je.

S našimi pocity nám nikdo nepomůže. Jsou jen naše a z něčeho vzešly.

Jen my sami víme, co dělá naši duši šťastnou. Proto zpátky dovnitř.

Pocity nespokojenosti a nicoty mohou mít totiž mnoho barev a podob.

Může chvíli trvat, než svůj mechanismus pochopíme. Ale i o tom je duchovní práce.

Pozorování svých pocitů, vnitřních motivací a vnějších reakcí.

Jsou adekvátní a když ne, co to způsobuje?

Neexistuje žádná univerzální kniha, ani návod, jak se stát šťastným člověkem.

Existuje však vnitřní moudrost a nastavení každého z nás, které nám mohou poskytnout kýženou úlevu, poučení i útěchu, začneme li chtít naslouchat.

Koho, ptáte se? No přece sami sebe. Je to tak jednoduché a tak málo lidí to praktikuje.

Jak to dělám já?

Sednu si do ticha, chviličku si jen  dýchám a pak se zeptám na co potřebuji.

Třeba: Co mám teď udělat, ať se mi leví a cítím se lépe?

První co uslyším, udělám, i kdyby to mělo být něco absurdního. Tak neuvěřitelně prosté.

Funguje to ale jen v jediném případě. Pokud věříte sami sobě, své vnitřní moudrosti a intuici,

která k vám promlouvá.

Teprve ve chvíli, kdy se uvolním a zorientuji ve svých pocitech, jsem schopná nastartovat sebe ozdravný proces. Někdy to trvá i několik dní, než se to uvolní a pustí mě moje vnitřní "temnota" dál, ať mohu prozkoumat tu hlubinu zblízka. Ale vždy se to stane. A vždycky vyplavu nahoru a opětovně se nedechnu. Zprvu jen zlehounka a po pár tempech se začínám většinou i usmívat.

Pak mezi tempy přichází jen dvě slova. Vděčnost a pokora.......

Pokorně děkuji a přijímám vše, co ke mně v životě přichází....

Děkuji Bi