Měsíční svit

 

Christian Chloe zdroj Pinterest

Je noc. Probudila mě tma a kapání deště na okap. Moje myšlenky tříští na malé kousky touhu, či snad domnělou potřebu spát. Možná to bude tím zvědavým měsícem, co se už před vánoci opět pěkně zakulatil. To by mu šlo. Hubne si a přibírá bez následků a ještě se baví tím, jak se na něj my lidé vymlouváme. Myslím, že tuším, proč je každý úplněk tak silný a vlastně každý nový a nový měsíc se píše, že je ten nejsilnější, nejnáročnější a nejmagičtější. Protože i v noci je najednou, při jeho jasném svitu vidět, na všechny ty věci, které chceme skrýt.

Všechno to v nás, co odháníme, jakoby se nás to netýkalo. Všechny věty, které chceme vzít zpět, ale už byly vyřčeny a ve vesmírem zmizíku zrovna došla náplň. Pak jsou zde ještě myšlenky, které budí a píchají, jako roj sršňů, který všude vletí a člověk neví, jaký postřik by použil, ať se ho zbaví. 

Anebo nám úplněk může ukázat svou září ticho. Ticho je vlastně dobře ukrytá vděčnost. Pocit, že je ve Tvém životě vše v pořádku, slyšení nádechu a výdechu, vnímání kapek deště, které jsou občasné, jako slzy dojetí, nebo srší a proudí, jako řeka vzhůru nohama. 

Zvláštní stav nic nechtít a věřit. Věřit ve skrytý smysl situací, který se v pravou chvíli projeví a vybarví v celé své skutečnosti. Pokud je pravdou, že skutečné se vše stává až ve chvíli, kdy to v činech svého života hmatatelně prožíváme, pak náš maják svítí jasně a zřetelně. Neohroženě stojí ve své pevnosti a síle i uprostřed myšlenkových bouřek, nejsilnějších úplňků a naší duševní křehkosti, která potřebuje všechna ta opevnění a masky, aby nebyla donekonečna zraňována. 

Však každá zábrana, kterou kolem své duše postavíme vyzývá k  dobývání z venčí. Až když vyjdeme ze všech zdí a skrývaček, postavíme se nazí do deště a necháme na sebe svítit úplňkový jas, můžeme pocítit jednu z esencí slova SVOBODA.

Jizvy

Dnes přemýšlím nad jizvami. Někteří lidé jich mají plné tělo. I já mám dvě, které nezmizely. Copak na těle o nich víme a můžeme pozorovat, jak se zmenšují, bělají, či rozlézají a dokonce je někteří úspěšně maskují. Třeba tetováním. Udělají z něčeho domněle ošklivého, jako je jizva, pomyslná vada na kráse, něco nádherného, ba přímo až uměleckého. Když si jizvu zakamuflují, třeba se jim začne i líbit, nemusí ji řešit a vůbec na ni myslet.

Minulý víkend jsem pocítila bolest. Obrovskou bolest, strach a žal, který mi způsobily moje vnitřní jizvy. Jizvy vytetované do duše. Stačila jediná situace a já jich opětovně cítila velké množství. Bolely a pálily. Ta zjizvení starých traumat, vzpomínek a velmi silných bolestných situací. Vynořily se nečekaně, z hloubky a já nevěděla co s nimi. Bolelo to moc. Třásla jsem se po celém těle, nemohla spát a žaludek se mi houpal, jak na rozbouřeném moři. Nepomáhalo nic. Ani samoléčba, ani mluvit o tom, ani vyplakat slzami. Tři dny to ve mě vřelo a vynořovaly se všechny hororové situace mého minulého života. Tedy jistě všechny nebyly a přijde něco dalšího, na co jsem ještě chtěla zapomenout a vytěsnit. U sebe jsem vypozorovala, že situace, takového ražení a takové síly, přicházejí většinou po chvílích velkého štěstí a radosti. V momentech, mého absolutního uvolnění a ponoření se do radostné přítomnosti. Jako bych najednou v sobě uvolnila to permanentní sevření, ve kterém všichni každý den žijeme. Uvolnilo se ve mě vše a vznikl prostor. Volné místo, ve kterém začaly pomalu a plíživě prosvítat mé jizvičky, které byť zhojené, stále tady se mnou jsou. Navždy. Ano já vím, to slovo je fatální. Stejně jako se říká, že minulost nad námi nemá žádnou moc. Ano je tomu tak. Nemusí mít. Pokud jí tu moc nedáme. Kdykoliv totiž dovolíme prožívat v sobě zas a znova stará traumata, naše minulost nad námi vítězí a je to krutý boj. Bolavý. Vždycky má navrch, protože my už nemůžeme nic z toho, co se kdysi stalo, změnit. Jistě můžeme použít různé terapeutické metody, které osvobozují od těchto prožitků. V posledních letech mám však pocit, že se jedná spíše jen o dočasné kosmetické úpravy, které mají za úkol částečně vyhladit, to, co se skutečně stalo. Upravit pravdu, či nás uvést do netečnosti, nebo polohy pozorovatele, kterého se to netýká. Avšak, když jsme to jednou zažili a bylo to hrozné, myslím si, že týkat se nás to bude vždy a zbude bolavá emoce. Hodně jsem o tom přemýšlela. Nořila se do sebe, plakala, nechala to sebou procházet, aby mezi mnou a mou minulostí nevznikal boj. A pak, v jednu chvíli, jsem si všechny své bolavé prožitky, představila jako jizvy. 

Můžeme na ně zkusit zapomenout, ale ony nikdy nezmizí. Zůstávají. Jsou v nás, uvnitř vyryté, jako je zvrásněný kmen stromu. Jsou vráskami naší duše, o kterých nikdo neví, pokud je neprozradíme. Máme je napořád. Každý jiný počet, jinou velikost a citlivost. Jsou naší součástí. Některé jizvy jsou už dávno zapomenuty, jiné odpuštěny, ale pak jsou tady jizvy, které stále pálí a bolí. Odpuštění nestačí. Přijetí? Přijetí té skutečnosti, která mi je způsobila. Nelehký úkol a možná to nepůjde hned. Možná příště a možná nikdy. Co na tom záleží? 

Naše zjizvení nás vlastně chrání, vedou a ukazují směr. Když bolí, pak varují, kam už není radno kráčet. Dávají nám svou citlivostí možnost vybrat si. Zeptat se sám sebe. "Chceš to znova prožívat? Potřebuješ další bolest?"  Skvělá zpráva je, že už nemusíme. Bez našich jizev bychom zřejmě nedokázali rozeznat, co je pro nás dobré a co už ne. A je-li tomu tak, potom převelice děkuji za svou minulou bolest a zvrásněnou živoucí a proměňující se duši.

S láskou Bi

Dům na vodě

Autorka Petra Zjanová

                                                

Ten den hodně pršelo a byla mlha. Podzim strčil do léta, aby už odešlo spát a vesele si tančil mokrými dny. Věděla jsem, že na mě bude čekat venku. Rád kouřil a při tom pozoroval déšť. Určitě zatopil i v chatě. Věděl, že jsem zimomřivá. Vždycky mívá v batohu přibalené jedny ponožky navíc pro mě. Plete je jeho babička. Už skoro nevidí, ale prý ji to moc uklidňuje a cítí se užitečná. Mám ráda ty ponožky, mám moc ráda ten pocit, když o mě pečuje. 

Mám ještě ráda jeho? Tahle otázka mě provází posledních pár týdnů, všude kde se hnu, dýchá mi na záda v autě, ve sprše po mě stéká a v noci se mi o ní zdá. Mám ho ráda? Miluji? Je to vůbec láska, ta naše letmá setkávání na konci světa, v domě na vodě, kde se schováváme, jako zloději pocitů?

Stojím na kopci v autě, dívám se na něj dolů do údolí a on mě nevidí. Je pohlcený svým kouřem a pohledem na vodu, ve kterém zřejmě utápí své špatné svědomí. Možná přemýšlí, tak jako já, o našem přiděleném čase, který můžeme prožívat spolu. Můžeme? Chceme? Umíme? Je to vlastně pokaždé stejné. Pár nocí a dní euforie, mizí záhy s návratem do reality, ve které jsme každý za sebe. Pravidla hry jsou jasně daná. Máme svůj vyměřený čas na lásku. Sedím v autě a pozoruji, jak se  koukl na hodinky a začal přešlapovat netrpělivě na místě.

Co kdybych dnes nepřijela?

Ta myšlenka mě zasáhla, jako padající hvězda k zemi. Už několikrát jsem na to pomyslela, však nikdy s takovou touhou a razancí. A pak se to stalo. Prudce jsem otočila volantem do protisměru a přejela plnou čáru. Sešlápla plyn a odjížděla co nejdál od něj. Ať na něho už nevidím. Ať zapomenu na všechny noci a víkendová rána v domě na vodě, kdy mě budíval chlad a jeho chrápání. Jak dlouho jsem si přála bydlet s ním, sdílet skutečný život, ne jen milenecké tápání na tobogánu nahoru dolů, podle nálady! Copak se to dá vydržet donekonečna? Roztřepaný žaludek a věčné rozhovory končící až jednou? Vždycky mě dokázal ukecat. Po každém takovém rozhovoru, jsem se jen bezstarostně uvelebila v jeho náručí a potom celých 14 dní zase trpěla a čekala, až na mě přijde řada a dům na vodě ožije našimi společnými hlasy. 

Ujížděla jsem bezmyšlenkovitě od místa, kde na mě čekal. Paradoxně jsem se na chvíli cítila velmi dobře. Otevřela jsem si okýnko, pustila hudbu, mající za úkol umlčet moje dorážející myšlenky. Co když se o mě bojí? Co když už ho nikdy neuvidím? Co když si najde někoho jiného? Miluje mě ještě? Miloval mě vůbec? Tak proč mu sakra stačí tak málo? Proč nechce víc? Proč se tak bojí? A proč se tak bojím já? Kam spěchám? Proč pořád utíkám? Bude mi chybět? Chybí mi už teď........

Slzy mi proudem začaly stékat z očí, srdce bušilo, jak o závod a žaludek se rozhodl zatančit si čardáš v mém těle zrovna ve chvíli, kdy nebyla možnost zastavit. Začal mi zvonit telefon. Na displeji jeho fotka, kde mě líbá na tvář. Sakra ty debilní moderní technologie. Jakoby nestačilo jeho číslo a hudba našeho oblíbeného filmu, jako vyzvánění, ještě tahle fotka. Překonala jsem se. Zvládla jsem to nezvednout. Posílena svým odhodláním, zastavila jsem u krajnice, abych si utřela nos a rozmazanou řasenku. Telefon začal opět vyhrávat melodii plnou smutku. Jako vytí vlků samotářů, pomyslela jsem si s neznatelným úsměvem. Masochisticky jsem si to tentokrát poslechla až do konce. Vyrazila jsem dál. Slunce pomalu zapadalo, měla jsem hlad. Odbočila jsem k nejbližší pumpě. Dám si kafe a něco k snědku. Když jsem šla na záchod, srazila jsem se v miniaturním prostoru s mladou slečnou. Plakala. Neplakala. Přímo řvala. Hlasem. Snažila se uklidnit, šplíchala si vodu na obličej a do toho se omlouvala. "Promiňte, omlouvám se, já, já, já to asi nepřežiju...promiňte..." Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo objetí. Stály jsme v něm dlouho. Moc plakala, voda tekla proudem, moje bílá halenka  se nořila do černé batiky a já neměla odvahu ji pustit. Nikdo nevešel. Jen umělé světlo zářivky bylo svědkem jejího pohledu do mých očí. Když se trochu uklidnila, řekla mi, že se její přítel vyboural na motorce a ona neví, jestli to přežije, ani ve které nemocnici vlastně leží. V tu chvíli jsem to všechno pochopila. 

Vzala jsem telefon a obvolala všechny nemocnice v kraji. Našly jsme ho. Žil. Odjela za ním. A já se zastyděla. Kvůli své neúctě k lásce, kterou jsem mohla žít. Kvůli neúctě k životu, který tak rychle utíká a mnohdy jej necháváme prolítnout a sami si ho záměrně ještě kazíme svojí tvrdohlavostí a představami, které chceme stůj co stůj naplnit, bez ohledu na další zúčastněné.

Seděla jsem v autě, dívala se z okýnka, venku začalo pršet. Mimoděk jsem vzala do ruky svůj telefon, abych se podívala kolik je hodin. Bylo tam asi dvacet zameškaných hovorů od něj a desítky zpráv plných obav. Miluje mě, prolétlo mi úlevně hlavou. Pomalu jsem vyťukala pár písmen. UŽ JEDU LÁSKO. BUDU TI VYPRÁVĚT................