Jizvy

Dnes přemýšlím nad jizvami. Někteří lidé jich mají plné tělo. I já mám dvě, které nezmizely. Copak na těle o nich víme a můžeme pozorovat, jak se zmenšují, bělají, či rozlézají a dokonce je někteří úspěšně maskují. Třeba tetováním. Udělají z něčeho domněle ošklivého, jako je jizva, pomyslná vada na kráse, něco nádherného, ba přímo až uměleckého. Když si jizvu zakamuflují, třeba se jim začne i líbit, nemusí ji řešit a vůbec na ni myslet.

Minulý víkend jsem pocítila bolest. Obrovskou bolest, strach a žal, který mi způsobily moje vnitřní jizvy. Jizvy vytetované do duše. Stačila jediná situace a já jich opětovně cítila velké množství. Bolely a pálily. Ta zjizvení starých traumat, vzpomínek a velmi silných bolestných situací. Vynořily se nečekaně, z hloubky a já nevěděla co s nimi. Bolelo to moc. Třásla jsem se po celém těle, nemohla spát a žaludek se mi houpal, jak na rozbouřeném moři. Nepomáhalo nic. Ani samoléčba, ani mluvit o tom, ani vyplakat slzami. Tři dny to ve mě vřelo a vynořovaly se všechny hororové situace mého minulého života. Tedy jistě všechny nebyly a přijde něco dalšího, na co jsem ještě chtěla zapomenout a vytěsnit. U sebe jsem vypozorovala, že situace, takového ražení a takové síly, přicházejí většinou po chvílích velkého štěstí a radosti. V momentech, mého absolutního uvolnění a ponoření se do radostné přítomnosti. Jako bych najednou v sobě uvolnila to permanentní sevření, ve kterém všichni každý den žijeme. Uvolnilo se ve mě vše a vznikl prostor. Volné místo, ve kterém začaly pomalu a plíživě prosvítat mé jizvičky, které byť zhojené, stále tady se mnou jsou. Navždy. Ano já vím, to slovo je fatální. Stejně jako se říká, že minulost nad námi nemá žádnou moc. Ano je tomu tak. Nemusí mít. Pokud jí tu moc nedáme. Kdykoliv totiž dovolíme prožívat v sobě zas a znova stará traumata, naše minulost nad námi vítězí a je to krutý boj. Bolavý. Vždycky má navrch, protože my už nemůžeme nic z toho, co se kdysi stalo, změnit. Jistě můžeme použít různé terapeutické metody, které osvobozují od těchto prožitků. V posledních letech mám však pocit, že se jedná spíše jen o dočasné kosmetické úpravy, které mají za úkol částečně vyhladit, to, co se skutečně stalo. Upravit pravdu, či nás uvést do netečnosti, nebo polohy pozorovatele, kterého se to netýká. Avšak, když jsme to jednou zažili a bylo to hrozné, myslím si, že týkat se nás to bude vždy a zbude bolavá emoce. Hodně jsem o tom přemýšlela. Nořila se do sebe, plakala, nechala to sebou procházet, aby mezi mnou a mou minulostí nevznikal boj. A pak, v jednu chvíli, jsem si všechny své bolavé prožitky, představila jako jizvy. 

Můžeme na ně zkusit zapomenout, ale ony nikdy nezmizí. Zůstávají. Jsou v nás, uvnitř vyryté, jako je zvrásněný kmen stromu. Jsou vráskami naší duše, o kterých nikdo neví, pokud je neprozradíme. Máme je napořád. Každý jiný počet, jinou velikost a citlivost. Jsou naší součástí. Některé jizvy jsou už dávno zapomenuty, jiné odpuštěny, ale pak jsou tady jizvy, které stále pálí a bolí. Odpuštění nestačí. Přijetí? Přijetí té skutečnosti, která mi je způsobila. Nelehký úkol a možná to nepůjde hned. Možná příště a možná nikdy. Co na tom záleží? 

Naše zjizvení nás vlastně chrání, vedou a ukazují směr. Když bolí, pak varují, kam už není radno kráčet. Dávají nám svou citlivostí možnost vybrat si. Zeptat se sám sebe. "Chceš to znova prožívat? Potřebuješ další bolest?"  Skvělá zpráva je, že už nemusíme. Bez našich jizev bychom zřejmě nedokázali rozeznat, co je pro nás dobré a co už ne. A je-li tomu tak, potom převelice děkuji za svou minulou bolest a zvrásněnou živoucí a proměňující se duši.

S láskou Bi