úterý 28. listopadu 2017

INTIMITY MÉ DUŠE-OZVĚNA


Zbyla mi po Tobě jen vůně 
a ozvěna včerejšího smíchu.
Pocity, chvíle, prožitky,
plné nenaplněného hříchu.

Jednou je málo a víckrát je moc.
Co k Tobě mě táhlo,
dávno netuším.

Myslela jsem,
že brzy zapomenu
a své myšlenky, přání a sny 
spojené s Tebou,
v sobě jednou pro vždy zadusím.

Mluvíš o svobodě a
svíráš mě v objetí.
Stále věřím tomu,
že nejsi lhář 
a Tvá vnitřní pravda, ke mě doletí.

Uvnitř se rozezní,
aby Ti pomohla pochopit,
že potkávat často můj obraz,
nemusí nutně nesvobodné být.

Tvá záplava ranních polibků,
se mi během dne rozpustila na rtech,
jako ta nejlahodnější zmrzlina,
která je osvěžující tak,
že se nedá zapomenout, jak chutná
a člověk chce, ať ta chuť nekončí 
a do nekonečna začíná.

sobota 18. listopadu 2017

JEDNO SRDCE



Kdykoliv zavřeš oči a zklidníš dech, tak můžeš po chvíli uvidět celý svět.
Svůj svět.
Takový, jak ho vidíš Ty.
Nejoblíbenější místa, která máš ve svých vzpomínkách, ale také úplně nová, která si můžeš vytvořit svými představami a svými pocity.
Jen my víme, kdy se cítíme šťastní, co nám dělá dobře na Duši a na těle.
Jen my víme, co je pro nás nejlepší a která barva, vůně, který zvuk, člověk, či živá bytost, nebo prožitek nás nejvíce potěší.

Jsme to jen my a zároveň propojení.
Propojení se všemi, jako v nekonečné pavučině.
Spojení se životy a vnitřními rozhovory všech kolem nás.
Všichni jsme jedno.
Dobře to víme.
Splýváme v jednu nekonečnou řeku, která se vlévá v jediný oceán.

Všichni máme srdce, které bije.
Někomu silně a radostně, jinému potichoučku a opatrně, aby ho nikdo více nezranit.
Všichni máme srdce, které prožilo spoustu radosti ale i trápení, spoustu lásky, ale i pádů a zranění.
Všichni do jednoho. Jsme totiž jedno.

Zkus se teď projít po své nádherné voňavé louce, či prohřáté pláži, které si Tvá představa a mysl vytvořila.
Zkus navštívit to místo, kde je Ti nejlépe a tam pár okamžiků posečkej.
Ve chvíli, kdy je Ti příjemně a blaženě, ve chvíli, kdy cítíš naprosté uvolnění, kdy máš pocit, že jsi jen Ty, Tvá pohoda, klid a nic a nikdo kolem to nezmění, právě v té chvíli, až uslyšíš, krásné tóny písně bez hudby, až ucítíš ty vůně a příjemné zvuky, které  k Tobě přicházejí, v této chvíli, kdy je Ti nejlépe, jak jen to je možné, v této blažené chvíli, si představ, své srdce.

Zkus ho uvidět takové, jaké opravdu je. Bez příkras a iluzí.
Představ si ho, jako chrám s mnoha komnatami a velkými kovanými dveřmi.
Chrám s obrovskou zahradou.
Tou zahradou jsou Tvá přání a sny, které si přeješ naplnit.
Jak často chodíš na svou zahradu?
Jak často pečuješ o své stromy, květiny a všechno živé, které již roste, nebo se právě rodí?

Uprostřed zahrady stojí krásný chrám srdce.
Tvého srdce.
Dobře se podívej, jaké má dveře.

Jsou pevně uzavřené, nebo dokonce zamčené? Stojí u nich stráž?
Ta stráž, jsou Tvé myšlenky strachu, zklamání, bolesti a ublížení. Také odmítnutí a nepochopení.
Je to silná a pevná stráž, která Ti brání otevřít Tvé srdce, Tvůj chrám.
Odrazuje Tě a vyvolává pochybnosti.
Pomalu přistup k té stráži.
Poděkuj za její služby, promluv s ní vlídným slovem, obejmi a nechej ji s láskou odejít.
Už nemusíš mít srdce zamčené, ani hlídané, protože si pochopil.
Pochopil jsi, že všichni jsme jedno.
Pokud Ty cítíš a vydáváš lásku, pak Ti jí projevují i ostatní.
Když Ty projevíš soucit a pomoc, pak k Tobě začne samovolně proudit.
Nepotřebuješ stráž a zámky svého strachu, protože už jsi moudrý natolik a dobře víš, že svými slovy, myšlenkami a skutky si tvoříš svůj nový svět.
Chápeš, že otevřeným sdílením a upřímností otevíráš srdce jiným, kteří se ještě bojí propustit svou stráž.
Udělej to pro sebe a pro všechny okolo. Sdílej a běž do hloubky.
Pamatuješ?
Všichni jsme jedno.

Když vstoupíš do svého srdcového chrámu, otevři dokořán všechny dveře, přivítej se, se všemi, které si tam uzavřel a řekni DĚKUJI.
Každý člověk, který k nám přichází, přináší velký dar.
Každý člověk, každé setkání nám něco předá, něco nás naučí a někam nás posune.
Prosím naslouchej, dívej se kolem a prociťuj.

Pokud si ve svých představách dokázal dojít až sem, pak máš jen krůček k naplnění svých přání.
Cokoliv dokážeme vidět a představit si, pak můžeme žít v reálném životě.
Tak, jako můžeme uvidět nově náš svět ve svých představách, můžeme si uzdravit své srdce.
Je už jen na nás, jak často se budeme vracet do našeho srdcového chrámu, ať se postaráme o zahradu, nebo pořádně vyvětráme ve všech komnatách.
Možná si náš chrám vyzdobíme nádhernou barevnou malbou, květinami,či příjemným a pohodlným nábytkem, ve kterém si budeme spokojeně, klidně rozjímat a užívat si krásu, kterou ve svém srdcovém paláci objevíme.
Kdo ví?

Vše je jen na nás.
Je to náš svět, naše prožitky, našeho rozhodnutí.
Náš život.
Jen my sami si můžeme pomoci.
Jen my sami si můžeme dávat lásku a blízkost, po které tak toužíme od jiných lidí.
Nikdy jsme nebyli opuštění ani samotní.
Jsme součástí všech a všeho.

VŠICHNI JSME JEDNO SRDCE PLNÉ LÁSKY.

středa 15. listopadu 2017

ZNEUŽÍVÁNÍ DARU

Je to ve mě už hodně dlouho. Dnes se to opět dvakrát stalo a já už nemůžu a nechci mlčet.
Opět na mě několikrát  na sociální síti vyskočily články a příspěvky od "duchovních vůdců" této doby.
Dočetla jsem se, jak za své "vědění" a energii , kterou věnují lidem dostávají málo zaplaceno, dočetla jsem se, jak se má chovat "správný chlap",na základě videa, které na konci chtělo po vás email a registraci pro další informace.
Jak mají lidé převzít zodpovědnost za svůj život, konečně si vydělat a otevřít pořádně peněženku, aby jim dotyčný vyvolený řekl, jaké stračky žijou,(protože bez něho by na to nepřišli) a hlavně, aby je přesvědčil, jak jedině jeho metoda je ta správná a jediná.
Promiňte,ale to je pro mě hnus.

Když jsem nastoupila cestu sebe poznávání a řešila zdravotní problémy svého syna, či následně své osobní postoje a psychické trable, které jsem potřebovala akutně v terapii zvládnout, ne jednou se stalo, že paní terapeutka vyřešila můj akutní stav, navedla mě na cestu, jak se sebou pracovat a na mé zaplacení čekala s láskou i 3 měsíce, protože jsem jí splácela z mateřské po malých částkách.
Udělala to, protože viděla, že jsem ve velké nouzi a navrhla tento postup.
Je to velmi uznávaná a zkušená terapeutka, která provádí komplexně mnoho metod najednou. Nikdy se mi nestalo, abych od ní odešla rozhozená s nedořešeným problémem a pokaždé jsme byly v kontaktu, kdyby náhodou přišel "dojezd".
Tato žena předává DAR, který jí byl dán. Protože hodně dává, tak dostává zpět a může se svým darem "živit", ale také koriguje své ceny a poskytuje osobní a individuální přístup.
To je podle mě účel "duchovních pracovníků". Už k ní několik let na terapie nechodím, protože jako správný duchovní průvodce mi ukázala cestu, jak nalézt samu sebe a umím si pomáhat sama.
 O to více mě dnešní situace rozvibrovává.
Tvoří se kolem lidí, kterým byl dán DAR slova, písma či projevu, závislostní skupinky, ceny se zvyšují a lidé odkývají cokoliv, co tento vyvolený řekne či napíše, i když tomu vůbec nerozumí.
Stačí že má 5 tisíc sledujících na stránce a máme tady záruku kvality.

Ceny "duchovních"víkendových pobytů narostly do nedozírných výšin, že si je většina normálně pracující populace může jen ztěžka dovolit, natož já samo matka se dvěma dětmi (to prosím neberte jako stížnost, je to má svobodná volba).
Přemýšlela jsem, co mi na tom vadí a co mě na tom tak rozčiluje.
Vadí mi na tom zneužívání našeho DARU, který nám byl dán a to všem bez rozdílu.
Jen někteří ho zatím neobjevili a nenaučili se s ním pracovat.

Vadí mi, že se z něčeho takového, jako je lidská DUŠE a psychika udělal nehorázný byznys a slova jako LÁSKA A SOUCIT, jsou hlásána do éteru lidmi, kteří by druhému mimo terapii ani vodu na ulici nepodali.
Setkala jsem se ve svém životě s velkou přetvářkou a pozlátkem, jak u divadla, kde jsem hrála, tak i v soukromém životě, skrze své partnery"terapeuty", kteří ke mě přicházeli.
Maséři, kteří mimo masérnu hodnotili lidská těla, vyprávěli o správné výživě a partnerských vztazích a kouřili, holdovali alkoholu a maso pojídali ve velkém.
Dělali sáhodlouhé přednášky o tom, jak mají fungovat vztahy a sami manipulovali, rozvraceli, podváděli a jejich kapsy zely prázdnotou.

Proč?
Protože zneužili svůj dar.
Na první pohled uznávaní a uctívaní stovkami "fanynek" a ve skutečnosti zadlužení hošíci, kteří se báli věty MILUJI TĚ, natož aby ji dokázali žít.

Copak vám to není ani trochu divné, když se podíváte kolem?
PROČ, když jsme tak "vědomí" a "osvícení" a máme kolem sebe tolik učitelů a mouder, PROČ, je to pořád stejně na houby a možná ještě horší?

Začali jsme své vědění a moudrost zneužívat a vydělávat na ní.
Pokud jste se svého DARU udělali byznys, pak jste pod neustálým tlakem, jak vydělat na živobytí, neboť konkurence je veliká a "probuzených" přibývá.

V dřívějších dobách to bývalo obráceně.
Lidé chodili normálně do práce, měli stálý příjem a k tomu se věnovali svému poslaní a rozvíjení svého daru. Předávali s láskou a vesmír je za to náležitě ocenil množstvím klientů a hledajících, kteří stále přibývali, až člověk zjistil, že ty příspěvky, které jsou dostupné všem při tom počtu příchozích zvládnou pokrýt jeho živobytí a dal se do ještě intenzivnější práce.
Znám takové terapeuty a velmi si jich vážím. Mám ve svém okolí lidi, kteří hodně pomáhají předávají, znají své dary a k tomu se věnují normální, lidské běžné činnosti, aby žili hezky a měli z čeho zaplatit nájem. Aby udrželi své ceny pro klienty na únosné míře, aby byly dostupné všem ne jen těm "vyvoleným".
Také jsem objevila svůj DAR.
Také ráda lidem předávám, když o to stojí. Také pořádám setkání a vím jaké jsou drahé nájmy prostorů, ale také vím, že když své poslaní člověk nedělá pro peníze, tak se mu otevírají mnohé dveře samy od sebe, příležitosti přichází a můžu se lidem věnovat s láskou a radostí, protože nejsem závislá na jejich penězích.

Je mi z toho moc smutno, že se z lidského trápení, slz a utrpení udělal hnusný obchod, ve kterém se hraje na to, že bude spasen a zachráněn jen ten, kdo dá víc.
Dnes jsem šla kolem kostela a opětovně vzpomínala na Ježíše, který lidem šířil moudrá slova a lásku jen za jídlo či nuzný oděv a sám v bolestech kvůli lásce a pravdě umřel, aby byl umlčen.
Byl to jeho DAR, který měl předat lidstvu.

A co vy, duchovní mistři?
Dokázali by jste pracovat ve fabrice a své dary rozdávat lidem za pár korun?
A TEĎ SE DO MĚ KLIDNĚ MŮŽETE PUSTIT.
Bi

pátek 3. listopadu 2017

ŽENA SE PSEM

Zdroj Pinterest

Vystoupila jsem vysmátá z auta, po hezkém společenském večeru. Kráčela jsem tmou a chladem směrem k domovním dveřím našeho "domu hrůzy", který se nějakým záhadným způsobem začal opravovat. Už delší dobu si můj malý synek přál, ať náš dům opraví, ať je hezčí, jako ten vedle. Byl velmi potěšený a mile překvapený, když u nás před domem začali spravovat schody, natírat zábradlí a dokonce uvnitř v dolních prostorách vymalovali. Připadal si velmi významný a mocný, když zjistil, že jsou lidé, kteří tady chodí každé ráno, aby naplnili jeho přání.
Koukala jsem na nově opravené schody, pomalu hledala klíče v tašce a užívala si to ticho noci.
Periferně jsem zahlédla jednu známou ženu, která bydlela v našem domě. Občas jsem s ní jela výtahem, ale pocitově mi nebyla moc příjemná.Věděla jsem, že se setkáme ve výtahu. Nechtělo se mi před ní utíkat, jak to někteří obyvatelé našeho věžáku dělají, zavírat před ní dveře a rychle nasednout do nejbližšího výtahu.
Cítila jsem se fajn, ale už když šla kolem mě, všimla jsem si, že není něco v pořádku.
Z počátku, když jsem se s dětmi stala novou nájemnicí v tomto domě, měla jsem  problém poznat, zdali se jedná o ženu , nebo muže. Měla na krátko ostříhané vlasy, skoro na ježka, mohutnou postavu, kterou zakrývala a schovávala tepláky a mikinou, tak o dvě velikosti větší.Většinou jsem ji potkávala ve společnosti jiné, podobně vypadající ženy v brýlích  a se dvěma psy. Obyčejně byly velmi hlasité, pošťuchovaly se a vzájemně okřikovaly. Do toho se motali psi. Jednoho večera paní, která u nás v domě uklízí  a bydlí v horních patrech utrousila při čekání na výtah poznámku: "Už mě ty lesby, co bydlí vedle nás pěkně serou." " Pořád se hádají" Kdo to má furt poslouchat."A měla jsem jasno, kdo je kdo.Dnes jela se mnou sama. Stály jsme mlčky před výtahem a čekaly, až ze sedmnáctého patra dojede dolů. Byla nezvykle tichá a zakřiknutá. Jen hladila svého psa a koukala do země.Procházela jsem si v sobě zážitky, které jsem prožila během večera a vzpomínala na vtípky, které probíhaly. Tak dlouho jsem nebyla venku. Musím to brzy zase zopakovat.Můj vnitřní rozhovor přerušil příjezd výtahu. Bohužel toho menšího. Nelze, aby se člověk cítil příjemně a uvolněně v kabince velikosti nula plus nic s neznámým člověkem. Nutno podotknout, že jsem velmi kontaktní osoba. I když pravdou je, že s některými nájemníky se člověk i nasměje, než dojede do toho 12 patra.Jsem takový typ člověka, kterému se spousta lidí svěřuje se svými radostmi i starostmi, i když je o to nepožádá. Už jsem si na to zvykla, jen některé příběhy, pak musím chvíli rozdýchávat. Zjistila jsem, že když se nesnažím o oční kontakt, pak je jejich odvaha menší a v tichosti dojedeme dolů.I dnes večer jsem měla tenhle záměr. Koukala jsem do podlahy a vnitřně se bavila představou, jak veselý by náš výtah mohl být, kdyby místo nalepených žvýkaček na podlaze byly černé puntíky, různých velikostí.Pomalu jsme jely směrem vzhůru, bylo ticho a každá jsme byla ponořená ve svých úvahách. Svůj zrak jsem držela na podlaze a kousek výš jsem viděla ruku ženy, která hladí svého psa. Pes koukal velmi smutně a oddaně, až mě to dojalo.Určitě všichni znáte ten pocit, když chcete něco uspíšit a tím pomaleji se to vleče. Tohle byl přesně ten případ. V kabince bylo ticho a pomalu jsem se blížila ke svému cíli. Asi v osmém patře jsem ucítila na sobě její oči. Zvedla jsem tedy i ty své směrem k ní. Měla nádherné, čokoládově hnědé oči. Smutné a bolavé. Koukala na mě hluboce,vypadala, že se každou chvíli rozpláče.A do ticha řekla. "Víte, já už jsem v takovém stavu, že věřím jen zvířatům" "Lidi jsou svině a moc ubližujou" "To poslední zklamání od člověka moc bolelo."Výtah zastavil v mém patře.,náš pohled rozdělil nepříjemný strojový zvuk dojezdu.Stála jsem chvíli naproti ní a pak se zmohla jen na tiché "Chápu vás".Výtah se rozjel a já stála na chodbě, před svými dveřmi a nemohla se trefit do zámku.Slzy se kutálely.
Kolik takových příběhů ještě?