 |
| Zdroj Pinterest |
Začalo to kolem půl čtvrté odpoledne, když jsem po celodenním školení v práci vyšla ven a konečně nasávala hřejivé slunečné paprsky, které slibovaly moc hezký podvečer.
Doznívaly ve mě pocity z lůžka, na kterém mě kolegyně polohovaly, jako figurantku, která představuje nemohoucího pacienta.
Nic příjemného. Znovu jsem si uvědomila, co pro mě vlastně znamená to neobyčejně obyčejné, stále skloňované slovíčko zdraví.
Kdo neprožil nepochopí člověka, který se nemůže pohnout sám ani o kousek a je odkázaný na pomoc ostatních a společnost mu dělají často jen stupidní programy v televizi, která mu hraje celý den.
Jako náhrada živých rozhovorů, jako ubohé náhražky skutečného reálného světa.
Vydržela jsem v posteli asi deset minut a musela jsem vylézt ven.
Vůbec mi ta představa neudělala dobře.
Jako jsem si nikdy v životě nesedla klientovi na vozíček, abych vyzkoušela jaké to je.
V zahloubaném rozpoložení jsem přemýšlela, jak příjemně prožiji zbytek dne, abych vše vstřebala a nabrala nových sil.
Najednou jsem kousek od popelnic uviděla válejícího se muže, kterému vytékaly žgryndy z úst a něco nesrozumitelně blekotal.
Vždycky v těchto situacích kontroluji, jestli nemá dotyčný nějaký zdravotní problém.
Hold pracovní deformace.
Už když jsem se k němu blížila, bylo jasné, že jedinými jeho problémy byla "ta děvka" (zřejmě manželka) a množství alkoholu, které si evidentně musel dát, aby našel odvahu to někomu říct. Nevím jestli už to před tím sdělil všem v hospodě, nebo čekal, až bude mít obecenstvo u popelnic.
Nu což, takový je život.
Vidouce, že je živ a zdráv, vydala jsem se pomalou loudavou chůzí k domovu.
V tašce jsem měla knížku a přemýšlela, na kterou lavičku bych usedla, ať mám klid na čtení.
Po cestě domů jsem jich moc neměla.
Většina z nich byla obsazená mladistvými, kteří koukali do mobilů a přitom se častovali nejrůznějšími peprnými výrazy.
Vzpomínala jsem, jak ráda jsem sedávala s mými láskami v parku na lavičce já. Většinou jsem seděla mladíkovi na klíně, on mi hladil vlasy a snažil se mě políbit, když jsem zrovna studem neklopila zrak.
Bylo mezi námi vždycky takové hezké erotické dusno, které končilo držením za ruku a dlouhou, nekončící pusou v průchodu domu.
Museli jsme dávat pozor, ať mě naši nevidí. Na kluky jsem přece měla času ještě dost.
V kolika letech jsem tyhle "nemravnosti" prováděla, vám sdělovat nebudu, protože dnes bych byla těžce za zenitem.
Moc krásné to bylo.
Kráčela jsem dál ulicí. Všude poloprázdno. Bylo něco kolem tři čtvrtě na čtyři odpoledne.
Za přechodem, kousek od křižovatky pod stromem, jsem uviděla na lavičce, dalšího ležícího muže.
Pán smrděl už na dálku.
Směs nemytého těla, moče a piva s panáky se linula po chodníku směrem ke mě.
Ležel tam rozpláclý, jako dobře vyzrálý tvarůžek.
Procházela jsem kolem a koukala, jestli dýchá.
Vzhledem k tomu, že bylo docela vedro nikdy nevíte, kde to s vámi sekne.
Dýchal.
Přišla jsem k němu a zeptala se, jestli je v pořádku.
Otevřel jedno oko a zařval:"Co mě budíš Ty krávo?!"
Už jsem ani neměla sílu reagovat.
Kráčela jsem dál ulicí a po lavičkách, kde bych si početla, jsem se už raději ani nerozhlížela.
Úsměv mi ztuhnul na rtech.
Jediné po čem jsem prahla, byl klid mého domova a dvojka růžového.
Ve chvíli, kdy už jsem byla skoro u cíle, se přede mnou objevil další potácející se muž.
Bylo něco před čtvrtou.
Zůstala jsem zkoprnělá stát a čekala, kterou stranou se po úzkém chodníku vydá, abychom se vyhnuli.
Plápolal z jedné strany na druhou a bylo vidět, jak se opravdu snaží vypadat střízlivě a v pohodě.
Snažil.
Moc mu to nešlo. Když mě stojící míjel, všimla jsem si jeho velmi smutného výrazu v očích.
Dokonce hezky voněl nějakou kolínskou a jeho oděv připomínal elegána ve středním věku.
V jednu chvíli se naše oči střetly, on zůstal stát naproti mě a smutně pronesl: "Ach jo."
A co z toho vyplývá?
Krásné romantické, erotické chvilky z laviček jsou nenávratně pryč, i za bílého dne můžete vytvořit svůj osobní rekord při nevyžádané záchraně opilců, kteří vás pošlou do pr...., že přestávám býti krávou, která budí spící muže, ať už spí kdekoliv a jakýmkoliv způsobem.
PS. Pánové, po tomto výživném odpoledni s vámi mi nezbývá říct nic jiného než: "Ach jo!!!!!"
PS1: Děkuji všem milým mužům, kteří mi kdekoliv a kdykoli přátelsky a galantně drží dveře.
