neděle 25. června 2017

Plastelínové srdce

Zdroj Pinterest

Včera se mi stala zvláštní věc, která ve mě probudila další ozdravný proces a spoustu prostoru pro přemýšlení. Když jsem jela ráno do práce, tak jsem najednou na silnici před sebou uviděla auto mého bývalého muže.
Stáli jsme za sebou na semaforu, slunce svítilo a on zřejmě telefonoval, protože divoce gestikuloval, jak on to umí:-), takže neměl čas koukat do zpětného zrcátka na mé pozdravení.
A proč by vlastně měl? Proč by měl koukat zpátky?
Stála jsem v autě za ním, tak jako naše strastiplné a divoké manželství, které skončilo tak rychle, jak začalo.
Všechny ty roky, kdy jsme od sebe, jsme si oba nesli v sobě bolesti a křivdy, které jsme si navzájem způsobili.
Když jsem za ním včera stála, tak jsem si uvědomila, že už je to pryč.
Zůstalo ve mě jen to hezké a člověk, jedoucí v autě přede mnou se najednou pro mě stal "obyčejným"řidičem, který čeká na zelenou a já ho vnímám naprosto neutrálně a s úsměvem, jako dobrého známého.
Teď nás spojuje naše dítě, vzpomínky a společná touha být šťastní, každý ve svém životě. Myslím , že se nám to daří na výbornou.
Když jsem se pak rozjela na zelenou a naše cesty se rozdělily, přišlo mi to velmi úlevné a symbolické.Najednou jsem pocítila velikou hloubku výroku o tom, že některé lidi potkáme na své cestě jen na chvíli, aby nás obohatili a něco naučili a ti, kteří mají zůstat, tak těch se nezbavíte, i kdyby jste dělali nevím co, protože s vámi přestojí i ty nejdivočejší bouře ve vašem životě. Naštěstí jich mám spousty a hýčkám si je.

Prošla jsem si dvěma zásadními vztahy, ze kterých vzešly moje milované děti.
Když jsme se s prvním tatínkem dohodli na jeho odchodu, myslela jsem, že mi skončil život a lásku už nikdy nezahlédnu ani z rychlíku.Myslela jsem si, že ta bolest v srdci a zranění způsobené ztrátou milovaného člověka nikdy nepřestane bolet.
Stal se pravý opak.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se stále budeme stýkat v lásce a sounáležitosti i s jeho novou rodinou.
Letos společně jedeme na dovolenou a moc se těšíme.
Jsem za to neskutečně šťastná, že to tak máme a můžeme našim dětem ukázat, že vztahy mohou fungovat i jinak.

Vím, podle reakcí některých lidí kolem mě, že některé moje vnitřní procesy a vztahy jsou pro okolí rozumem neuchopitelné.
Tam, kde by ostatní už dávno zlomili hůl, já stále věřím a hledám pochopení, stále vidím světla ve tmě a záblesky hvězd.
Nedávno jsem nad tímto svým syndromem opět přemýšlela, když mi  jeden přítel povídal: "Když budu mít hodně velký průšvih, tak si Tě vezmu za obhájce. Omluvíš i neomluvitelné".

Někdy to není moc dobré vidět v lidech jen to nejlepší, protože se přestáváte chránit.
Přemýšlela jsem odkud to vzešlo.
Zřejmě to tam bylo vždy, jako součást mé povahy. V lidském světě se tomu říká naivita. To slovo jsem slýchávala a slýchávám často.
Nemyslím si, že po všech životních lekcích a prožitcích jsem naivní. Spíš jsem si začala více vážit života a každé chvíle, která je krásná a naplněná. Všechna trápení, zlosti, nenávist mezi lidmi, mlčení, nevyřčená slova a nevyjasněné situace, nás okrádají o naši sílu a ukrajují z našeho života.

Už 4 roky pracuji se seniory. Už mi několik milých lidí v práci umřelo. Někteří náhle a nečekaně a nemohla jsem se s nimi ani rozloučit. Na základě těchto zkušeností a prožitků mám zřejmě pracovní deformaci, která mi způsobuje přesvědčení, že není čas čekat na hezké chvíle, není čas nic odkládat. Žijeme teď a šťastní můžeme být také právě teď, protože nikdo nevíme, kolik času nám na tomto světě ještě zbývá.

V posledních týdnech jsem často slýchávala, že mezi lidmi, kteří se mají rádi, nebo jim na sobě záleží neexistuje prostor ani čas. Něco pravdy na tom bude. Zní to tak vznešeně a duchovně, pravdou ale zůstává, že je to také velmi alibistické tvrzení, neboť jím stále něco odsouváme a zakrýváme závojem tajemna a vyššího záměru. Kdykoli se vzdáváme možnosti tvořit si svůj život v realitě a také o něm rozhodovat, pak se ztrácí ohraničení naší skutečnosti a začneme se ztrácet v krásných, svůdných, avšak zcela nereálných vizualizacích.

Kdykoli prožije mé srdce něco bolestného a tíživého, něco s čím se musí vypořádat, vymýšlím pro něj úlevové a ozdravné metody, ať je mu lépe co nejdříve.

V těchto situacích si představuji svoje srdce, jako rozteklou hrudku plastelíny tmavé barvy. Představuji si, že jakmile začnu sebe ozdravný proces, tak si vezmu do rukou novou, krásně barevnou a svěží hromádku měkoučké a tvárné plastelíny, začnu si s ní hrát a tvarovat ji tak dlouho (stejně tak, jako si pohrávám a modeluji své myšlenky a svá přesvědčení), až si vytvořím zcela nové, krásné barevné srdce bez šrámů a škrábanců, bez zatížení a minulosti, které je připravené přijímat novou lásku, nové příběhy a žít nový život.



Jak to máte Vy?
Jak "opravujete" své srdce?
Žijete naplno a bezodkladně?

Mějte se milovaně
Bi

neděle 18. června 2017

Příběh o smutné ženě a muži ze skleněného domu

Zdroj Pineterest


V jedné malebné zemi, žila žena, která se ráda procházela sama po lesích a uprostřed přírody hledala klid, ticho a sílu, aby snadněji a veseleji dokázala proplouvat životem. Neměla nouzi o přátele a lásky měla kolem sebe také spousty. Avšak muže, který by oslovil její duši stále nepotkávala.
Netrápila se proto. Stále doufala a věřila, že takový jednoho dne vstoupí do jejího života.
Protože měla kolem sebe často velký ruch a mnoho lidí, chodívala do samoty lesů a luk, aby zklidnila svou rozechvělou mysl. Měla své oblíbené místo, kde často sedávala a pozorovalo okolní krásu, poslouchala zpěv ptáků a nechávala své vlasy, aby si s nimi vítr pohrával, jak se mu zlíbí.

Jednoho dne, když odcházela z lesa domů, uviděla, jak na jednu z cest svítí slunce více než obvykle. Tuhle stezku neměla prozkoumanou a protože jí zbývalo trochu času, tak se vydala hlouběji do lesa, aby uviděla, kam ta pěšina vede.
Když došla na konec, byla velmi překvapená. Uprostřed louky, zalité sluncem stál dům. Byl velmi zvláštní. Takový před tím nikdy neviděla. Jeho stěny byly skleněné a bylo jimi krásně vidět dovnitř.
Uprostřed místnosti byl velký stůl a u něj seděl muž, asi jejího věku. Psal a pak něco četl. Absolutně ponořený do své práce.Vůbec si jí nevšiml a pokračoval v tom, co ho v ten moment nejvíce poutalo. Chvíli ho pozorovala a uvědomila si, že se jí ten muž velmi zamlouvá. Připadalo jí po chvíli hloupé, takhle ho sledovat, když on o ní nemá nejmenší tušení, proto se rozhodla odejít pryč a umínila si, že se brzy vrátí, aby se s mužem blíže seznámila a zeptala se co tam dělá a jaký život vlastně žije.
Po několika dnech si opět vyšetřila trochu času pro sebe a vydala se do lesa na onu mýtinu, aby se s mužem seznámila.
Muž, jako minule, pracoval u velkého stolu, ponořen do svých myšlenek. Nabrala odvahu a zaťukala na skleněnou stěnu. Pomalu zvedl hlavu a rozvážným krokem přistoupil k oknu, u kterého stála.
Teprve v tu chvíli si žena všimla, že jeho dům nemá dveře, ani kliky. Byl celistvý a uzavřený.
Muž stál za sklem, koukal na ni a usmíval se. Z jeho pohledu poznala velkou radost. byl šťasten, že opět vidí živou bytost a ještě k tomu ženu. Líbila se mu od první chvíle.
Stáli proti sobě a když promluvil, neslyšela jeho hlas. Mohla jen odezírat slova, která říkal.
Prozradil jí, že tento dům si vybudoval, aby se ochránil před světem, ve kterém zažil mnoho zklamání a trápení. Protože už nechtěl prožívat další bolest,uzavřel se dobrovolně do svého světa práce a pomoci jiným, aby zapomněl na své potřeby, sny a přání.

Stála před ním v němém úžasu a nedokázala pochopit, jak velkou bolestí musel projít, když se takto sám svobodně rozhodl.
Začal jí zajímat mnohem více. Líbil se jí jeho úsměv, ráda si s ním povídala a jednoho dne, když opět přišla před jeho skleněnou stěnu, pocítila obrovskou touhu se ho dotknout a slyšet jeho hlas.
Pověděla mu o tom a muž se velmi zalekl. 
Už několik let si v poklidu žil ve svém světe bez lidí, bez emocí, jen se svou prací, která se stala smyslem jeho života.
Byl v ochranném obalu, do kterého nic nebezpečného ani bolestného nevstupovalo.
Žena uviděla mužův vystrašený výraz a jeho vyděšená tvář ji polekala.Smutně toho dne utekla pryč.

Snažila se na něj přestat myslet, chodila do společnosti, stýkala se s přáteli, občas přijala pozvání nějakého nápadníka, který měl o ni zájem. Nic nepomáhalo.
Stále v sobě nesla vzpomínku na muže ze skleněného domu. Už nedokázala být šťastná, tak jako dřív, její radost odcházela s každým novým ránem, kdy ho neviděla. Dlouho za ním nešla. Bála se, že ji opět odmítne. Tak moc toužila po jeho objetí a po tom, aby slyšela jeho hlas. Tak moc si přála,aby změnil svůj život a vystoupil ze svého bezpečného skleněného domu ven. Ven za ní.

Po mnoha dnech se odhodlala a vydala se znovu k jeho obydlí.Opět ho uviděla sedět za stolem, kde se věnoval své práci. Ťukala na stěnu a čekala na jeho úsměv. Nic takového se ale nestalo. Seděl dál a pracovat. Zabouchala silněji v domnění, že jí neslyší. Ani pak své oči nezvedl. Rozplakala se, začala bouchat do stěny, jako smyslů zbavená a nedokázala pochopit jeho proměnu. Jeho chlad a nezájem.
Utíkala domů a mnoho dní pak prožila ve velkém smutku.
Myslela si, že ji už nechce vidět, že se o ní nezajímá a nezáleží mu na ní.
Kdyby však viděla, co se odehrálo v domě po jejím útěku, pochopila by, proč to všechno udělal.
Celou dobu, když bouchala a plakala u jeho skleněné zdi, slyšel každičký náraz a každičkou slzu, která padla na zem, každý její vzlyk i nářek. Celou tu dobu se snažil silou vůle udržet pohled na stole, aby neviděla co se děje v jeho očích, co prožívá za bolest uvnitř a jaký velký stesk z toho, že opět někomu ublížil prožívá.
Udělal to kvůli sobě, aby jí více nezraňoval. A kvůli ní, aby zapomněla.

Neviděl jí mnoho týdnů. Už se začala ztrácet z jeho paměti, tak jako on z její.
Teprve až v tuto chvíli si uvědomil, jakým velkým přínosem pro něj byla, protože po mnoha letech ucítil bít své srdce tak silně, že dostal odvahu vyjít ze svého skleněného obydlí.
Myšlenky na ni ho posilovaly. Neodvážil se nikam dál, než na louku u domu, ale ráno tam chodíval a v duchu jí děkoval, jak moc mu pomohla. Mohl opět cítit vůni lesa, procházet se bosý rosou a cítit sluneční paprsky na své kůži.

Žena z toho velkého smutku a zmatku v srdci onemocněla. Měla dostatek času přemýšlet nad tím co prožila a jak velmi jí toto setkání ovlivnilo život. Když konečně vstala v plné síle na nohy, rozhodla se zajít za ním a rozloučit se, aby mohla vykročit novým směrem bez bolesti, zátěže a trápení.

Když kráčela lesní cestou, myslela, že jí srdce vyskočí z hrudi. Došla ke skleněnému domu, ale najednou uviděla, že je prázdný. Rozplakala se. 
V tom jí čísi ruce objaly a přivinuly k sobě.
To slunečné ráno, uprostřed louky se jedním objetím změnil život dvěma bloudícím lidem.



Znáte ten příběh? 

Často se stává, že si ze strachu vytvoříme kolem sebe obrovskou skleněnou zeď, abychom sami sebe uchránili před bolestí a trápením, které mohou přijít z venčí. Pravdou však je, že se také uzavíráme před zázraky, které nemohou proběhnout.
Přeji nám všem mnoho odvahy, trpělivosti a lásky na naší cestě za štěstím.

Bi