pondělí 16. prosince 2019

Spasitelka


Zdroj Pinterest

Opět jsem se vzbudila před druhou a nemůžu usnout.
Pořád na NĚHO myslím.
Na jeho trápení, bolesti a situace, které mu hatí jeho plány a neumožňují dodržovat co slíbí.
Opět jsme se dlouho neviděli. Co je to vlastně dlouho?
Vždyť jsou to jen 4 dny.
Čtyři dny je jako věčnost, když čekáte na zprávu od NĚJ, netrpělivě vyhlížíte kousek slunce na nebi, který konečně uvidí i ON ve svém zacyklení se.
Tak urputně se snažím na něj nemyslet, že na něj vlastně myslím stále.

To jsme celé my holky.
Pořád chceme někoho zachraňovat a pomáhat mu. Myslím, že to máme v sobě všechny.
Některé to dokonce pojaly jako své druhé zaměstnání (krásně řečeno poslání) a bez reptání makají až za čáru, až do dne, než je to skolí.
Taky jsem to dělávala a svým způsobem dělám stále, když se donekonečna rozčiluji se svým pubertálním synem, nebo si píšu do noci s NÍM, abych si vyslechla další jeho smutky, trápení a strachy. Jako bych je snad mohla všechny spasit.Taková blbost!
Pokaždé, když se na tuhle hru chytím, jako štika na udici, plácám se ve větru na lanku a dochází mi dech, pokaždé si slibuji, že příště....
Dnešní příště se nekoná, protože zase nespím a přemýšlím, jak mu pomoci.

Chápete tu namyšlenost?
Copak jsem Bůh, abych mohla všechny zachránit?
Kdo mi dává právo kecat lidem do života?
Pravda, často se mě ptají o radu a pomocnou ruku přímo vyžadují, ale copak to jde, radit někomu jinému, když nejsem on?
Kde se to v nás ženách bere, že jsme schopné se rozkrájet na kusy pro někoho jiného a nevidět tu spoustu krve, kterou u toho cedíme?

Taky se pak často stává, že na pokraji sil, těsně před svým fyzickým, nebo psychickým zhroucením stihneme všem kolem vyčíst, jak si naší pomoci neváží a jací jsou sobci.
Pak je nám samozřejmě ještě hůř a ve chvíli, kdy vydechneme a nabereme sil, opětovně opakujeme kolečko spasitelky a oběti.
Může se to stát dokonce nosným studijním tématem našeho života.
Děje se to do chvíle, až se konečně rozhodneme pro změnu a uděláme ve stále se opakujících situacích něco jiného než vždy.

Možná nás v naší spasitelské činnosti dokáže zastavit fakt, že pokud někoho neustále zvedáme ze země a oprašujeme mu špinavá kolínka, pak nikdy zřejmě plně nepocítí bolest toho pádu a rozhodně nebude mít potřebu vstávat sám a o cokoliv se dál snažit, protože ví, že my vždy ochotně přiběhneme, ovážeme, ošetříme pomyslné rány a děláme, jakoby se nic nestalo.
Ten druhý je v první chvíli jistě rád, ale pak se často dostaví pocity neschopnosti se svou vlastní osobou, pochybnosti co je a není správně a nutně musí padat tak dlouho, dokud ho nenecháme prožít vše co má na vlastní kůži, ať se může rozhodnout úplně sám, na základě vlastních pocitů, které si odžije v plné parádě.
Když se neustále snažíme někoho spasit a zachránit, byť je to jisto jistě vždy z dobrého úmyslu, vlastně s dotyčným manipulujeme, protože mu ve většině případů podsouváme svá vlastní řešení na daný problém, ale už nemusí nutně rezonovat s jeho vlastními postoji a potřebami.
Tím tedy často ovlivňujeme osudy druhých lidí, aniž si to vlastně uvědomujeme.

Anoooooo, opravdu vím a mnohokrát jsem zažila, jak je těžké mlčet, stát, nic nedělat a dívat se na ty pády a nepřekračovat ten ostnatý drát, kterým je obehnán osobní prostor toho druhého,
protože jakmile tam vlezeme bez vyžádání, většinou to ve finále vždycky bolí oba.
A možná to je ten celoživotní úkol nás žen.
Být empatické, laskavé, podporující, umět obejmout, ale hlavně pustit a důvěřovat druhému, že svá zranění dokáže ošetřit sám a pak se k nám třeba vrátí s velkým úsměvem, aby nám s nadšením a znovu nalezenou sebe hodnotou vyprávěl, jak se mu to všechno povedlo a jaké pokroky udělal.

Nakonec to moje "ne spaní" aspoň k něčemu bylo.
V hlavě to mám srovnané, teď už jen aplikace.
Holky spasitelky držím nám všem palce....



Krájím se na kusy,
jako cihla sýra,
dělám dnes pokusy,
jak správně a bezbolestně říznout,
ABYCH SI ASPOŇ KOUSEK ZBYLA..



Bi



pondělí 2. prosince 2019

Křídla




Včera jsem se náhodou dozvěděla, že mám křídla. Zřejmě je máme všichni, ani o tom nevíme. 
Nejsou andělská. Nesou nás vzhůru k našim snům. Vynáší nás směrem nahoru, když přestáváme chápat pozemský svět, kdykoliv máme pocit, že našim slovům nikdo nerozumí a ten kulatý míč,
po kterém chodíme se začal točit jiným směrem. 
Křídla nás zvednou, když upadneme do kaluže poznání a umažeme se od bláta svého, nebo někoho jiného.Pomáhají nám, abychom uviděli svět v celém jeho rozsahu. Ne růžově, ani černě. 
Prostě barevně. Takový, jaký opravdu je. Když máš křídla, dokážeš pochopit spoustu věcí,
protože je vidíš z výšky. 
Neslouží k tomu, aby si byl výš, než ostatní..Naopak. Když se ve svém letu přiblížíš na své cestě samotnému Bohu a nahlédneš na chvíli do mraků, ticha a samoty, kde sídlí, jistě Tě vlídně přivítá a můžete si společně popovídat o lásce a o všech těch krásných věcech, které někteří lidé ještě neviděli, protože jejich křidélka jsou zatím slabá, aby k němu dolétla. 
Když máš tak silné křídla a doletíš až tam, můžeš, ba co můžeš, přímo musíš, ostatním povyprávět o všem tom krásném, vznešeném, laskavém i ušlechtilém, co mohou ve svém životě prožít a kam až se dá dolétnout.
Jak ráda jsem létala a vedla rozhovory sama se sebou v té velké výšce, která poskytovala objetí, bezpečí a veliké poznání. Nejkrásnější na tom je, že jsem neměla ani tušení o svém letu. 
Myslela jsem, že to prožívají všichni lidé stejně.
Včera jsem se pod tíhou strachu, který se kolem mě rozprostřel, nedokázala zvednout z chodníku.
Když jsem se rozhlédla kolem, kde bych našla nějaký patník, na kterém bych se odrazila, uviděla jsem pod stromem ležet dvě černá pírka.
Upadla z mých křídel a smutkem zčernala. Byla to pírka letu a bez nich se mi zřejmě létá špatně.
Pečlivě jsem je uschovala v kapesníku a uložila do kabátu blízko srdce v domnění, že jim to třeba pomůže, slyšíce srdce ťukání.
Dnes v noci jsem si je dala pod polštář a už jsou šedá, zřejmě je krásný sen trochu vybělil.
To je asi správná medicína, jak uzdravit svoje křídla. 
Stále věřit, snít a hlavně chtít vzlétnout, ať můžeš svými dobrodružnými výlety vzhůru, sebe i ostatní potěšit.....Určitě pak vypadlá pírka znova narostou.
Pak naber dech a vzhůru leť.............

Bi

neděle 1. prosince 2019

Než Tě to sfoukne....




Koukala jsem do plamene svíčky zrovna ve chvíli, kdy mi za telefonovala kamarádka jedné mé klientky, aby mi oznámila, že její milá přítelkyně, v noci o samotě a ve spánku odešla do nebe....
V tichosti, bez obecenstva v té největší samotě, ve které celý život v podstatě žila, když vychovala syna jako svobodná a dřela od rána do večera, aby je uživila.
Okamžitě se mi vybavil její obličej, který si na mě při odchodu vždycky smál a její hlas za mnou volal: "Budu se na Vás moc těšit Brigitko."
Nikdy mě nepřestane fascinovat ta pomíjivost lidského bytí. Jeden den máš pocit , že jsi na vrcholu blaha a najedenou Tě osud odfoukne, zůstane po Tobě pár hadříků, krámů, se kterými si většinou blízcí neví rady a pár truchlících lidí, kteří Tě měli rádi.
A taky to může být jinak. Tím, jak se ke druhým chováme a co s nimi prožíváme, můžeme náš společný život proměnit na jeden velký otisk v tom každém spřízněném srdci, kterého se naše přítomnost dotkne. Pak všechno ostatní hmotné, co po nás zůstává, ztrácí na významu, protože poselství našeho života je naplněno. Když tohle dokážeme, nebudeme plakat na hřbitovech a párkrát za rok uklízet a vzpomínat na Krista, protože jeho poselství v nás bude žito každý den....
Krásný adventní čas v nekonečném kruhu života, který plyne, točí se a proměňuje rychlostí větru v bouři, proto ŽIJME PLNĚ A S LÁSKOU, NEŽ NÁS TEN VÍTR SFOUKNE....
Bi