ÚTĚKY

Dnes přemýšlím nad útěky. Takovými, které nám mění život. Nad útěky ze strachu, či zoufalství, či z pouhého pudu sebezáchovy. Je to s nimi asi jako se vším. Některé jsou žádoucí a jiné ubližují. Avšak i ty které bolí a zraňují, postupem času něco přinášejí. Minimálně uvědomění, že ten kdo utekl zřejmě nebude mít dost odvahy k návratu a tudíž je načase přestat doufat. 

Nebo si můžeme uvědomit, že náš útěk před něčím, či někým, byl jen nedospělým řešením dané situace, která byla v tu chvíli tak tíživá, že jsme ji nedokázali unést a vyřešit. Jediným možným činem byl právě útěk. Utíkat před druhými je dětinské stejně tak, jako utíkat sám před sebou a svými city, potřebami, či dokonce před jakoukoliv formou lásky. Ale co když jiné řešení neznáme? Kde ho v sobě hledat? Je útěk automatickou reakcí našeho podvědomí? Zkrat při pocitu ohrožení, nebo i promyšlený manipulační kalkul?

Útěk může být projevem nelásky i neúcty, ale i momentální jediná možnost. Útěk před emočním zraněním, agresí, smutkem, či skutečností, která se nám nelíbí, nechceme ji, či si s ní nevíme rady, se nám ale nikdy nevyplatí, protože naše útěky se budou donekonečna jen opakovat, dokud nepochopíme, že tím nic nevyřešíme dlouhodobě. Prostě nás ta situace, emoce, problém, vždycky zase dožene. A bude si s námi hrát na honěnou tak dlouho, dokud nezůstaneme stát a najdeme odvahu podívat se té situaci, emoci, či pravdě do očí.

Dokážeme to vždy? Umíme si připustit, že naše útěky mohou být voláním po záchraně? Může to být paradoxně volání po blízkosti, kterou všichni do jednoho moc potřebujeme?

Když utíkáme my, uvědomujeme si, co se odehrává v druhém člověku, který zůstal v němém úžasu, či šoku stát a pozoruje naše mizející záda? Možná již po několikáté. Lze tyto pocity odmítnutí, zklamání a vnitřní smrti jeho důvěry k nám nějakým způsobem následně ošetřit, omluvit, uzdravit?

Lze vůbec tento začarovaný kruh útěků a návratů zastavit? Je definitivní útěk řešením?

Stále si myslím, že jedinou možností, jak překonat naše obtíže je velmi upřímná a otevřená komunikace, která může objasnit důvody našeho počínání, ať jsme na straně toho kdo utíká, či zůstáváme stát, jako opouštěný.

Moc bych si přála ve svém životě začít prožívat útěky ne směrem od sebe, ale k sobě. Útěky vedoucí k objetí. Tak těsnému a láskyplnému, ve kterém mizí strach a přestane být důvod kamkoliv a před čímkoliv utíkat. Ano, vím. Vždy je třeba začít u sebe. Můžeme se tedy pro začátek přestat utíkat před svými vlastními emocemi a hledat pravdivé odpovědi na naše vnitřní otázky.

Krásný den přátelé

Bi