čtvrtek 20. října 2016

Minimalismus

Zdroj Pinterest
Začalo to hned v lednu tohoto roku. 
Vynášela jsem z domu tašky s přebytečnými věcmi,vyhazovala, rozdávala a obdarovávala. 
Velké obrátky to nabralo v létě, kdy mi přijížděly návštěvy a odjížděly s dalšími taškami ode mě. Občas jsem si říkala, kde jsem nabrala tolik oblečení, hrnečků a knih?
Kde? Dostala jsem je.
Spoustu dárků od kamarádek, oblečení, "které je prostě přesně pro mě".
Začala jsem likvidovat a třídit milióny malých lahviček v koupelně s různými vzorečky, až mi zůstala jediná police věcí, které denně používám.
Tento víkend jsem opět "řádila" a když jsem dávala poslední batoh s hračkami, ze kterých moji kluci už vyrostli, dětem do Klokánku,uvědomila jsem si  ty úžasné souvislosti, které mě provázejí celý rok a najednou  do sebe zapadly, jako kostičky stavebnice.

Když sečtete datum letopočtu 2016,tak nám součet udělá číslo 9.
Devítka je mimochodem číslem uzavírání a pročišťování a to v jakékoli podobě.
Věci, které jsem už nepotřebovala ztratily na významu a poslala jsem je dál, aby dělaly radost někomu jinému. materiálními věcmi to však jen začalo.


Za pár dní na to jsem si přečetla článek o minimalismu.
Pod pojmem minimalismus jsem si vždy vybavila strohé studené pokoje s jednou vázou a postelí, chlad, který na mě vždy z fotek dýchal, nebo minimalistickou módu, která mě zaujala trochu více,ale chyběly mi barvy, radost  a hravost třeba v podobě puntíků a proužků. 
Prostě nic pro mou tvořivou bohémskou Duši.

Co mě ale zaujalo byl pojem "minimalismus, jako životní filozofie".
Opět jsem to pojala po svém.
MINI znamená málo,malinký,může to být i JEDNODUCHÝ
Uvědomila jsem si, že tím vším tříděním , rozdáváním a vyhazováním věcí , jsem si sice udělala místo pro věci nové, jak se píše v každé esoterické stati, ale zároveň jsem si velmi zjednodušila život. 
ČÍM MÉNĚ OBLEČENÍ, TÍM MÉNĚ PRÁCE S VYMÝŠLENÍM KOMBINACÍ, S PRANÍM, ŽEHLENÍM A DUMÁNÍM NAD TÍM, KAM TO VŠECHNO POVĚSÍM A ULOŽÍM.
Oblečením to začalo.

Jednoho dne jsem otevřela počítač a pustila se do nevyžádaných emailů a reklamních zpráv.
Mazala jsem a mazala a činilo mi to normálně potěšení.Počítač zrychlil a mě se ulevilo, protože jsem se už nemusela probírat reklamou a trávit svůj drahocenný čas činností, která není tvořivá.
Když jsem začala rozdávat knihy a stará čísla časopisů, tak jsem si uvědomila,kolik jsem toho přečetla a jak málo zásadních myšlenek ve mě ulpělo.
Tolik popsaného papíru a já si pamatovala jen věci, které jsem začala žít a používat je den co den.
Najednou pro mě není důležité, že neznám všechna jména andělů, nebo co způsobuje zablokování té které čakry a co způsobí špatně umístěné zrcadlo podle východní filozofie.

Došla jsem k závěru, že věci, které neumím uchopit, nebo ve svém životě začlenit do běhu všedních dní, nejsou pro můj život prioritou a můžu je s láskou posunout tam,kde pomohou a semínka moudrosti padnou na úrodnou půdu. Je naprosto zbytečné zahlcovat se informacemi, které v životě nevyužijeme.
Uvolněním fyzického i mentálního prostoru vzniká další místo pro kreativitu a další, nové,pro mě využitelné informace. 
Kdysi jsem kupovala pravidelně tři časopisy.
Dnes jsem na jednom,který mi momentálně jako jediný přináší to, po čem má DUŠE prahne.

Letos jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, zbavit se lpění na majetku,věcech a také lidech.
Pár mi jich v minulém roce do života přibylo a někteří letos odešli. 
To co nefunguje, nemá cenu udržovat ze všech sil a zbytečně se vyčerpávat.
Jak prosté.
Lidé, kteří mají zůstat po mém boku stejně zůstanou a přečkají se mnou i ty nejtemnější bouře,tak jako já s nimi.
JEDNODUCHÉ A LASKAVÉ MEZILIDSKÉ VZTAHY, UPŘÍMNÉ A PEVNÉ, POSKYTUJÍ NAŠEMU ŽIVOTU POMYSLNOU JISTOTU.
MOHOU BÝT PRO NÁS PEVNÝMI KOŘENY, NEBO KOTVAMI, KTERÉ NÁS UZEMŇUJÍ. VŽDY STOJÍ ZA TO O NĚ PEČOVAT, POKUD JE SNAHA OBOUSTRANNÁ.

Před časem se moje milá kamarádka, která je lektorkou jógy vrátila z Bali, kde cvičila své lekce a dělala průvodkyni. Vrátila se zářící a usměvavá a řekla mi "Brigi,lidé na Bali mají pár triček a kraťasů, žijí často ve velké chudobě a jsou tak šťastní! Pořád se usmívají". 
Jak je to možné?
Protože mají málo, jsou skromní, nezahlcují se zbytečnostmi. Mají jen to co potřebují k životu. 
Jejich myšlenky jsou laskavé, protože nemají co ostatním závidět, jak to bývá tak často u nás. 
Starají se o to, aby měli co jíst, jak strávit příjemně čas s přáteli a se svou rodinou.
Nehoní se za kariérou a žijí přítomností. 
Určitě si teď říkáte, že kdyby jste žili na Bali, tak jste taky vysmátí. Ale tak to není.Není důležité kde žijeme, ale co nosíme v sobě a co ze sebe vyzařujeme. Jaké poselství svým životem jiným předáváme, jak se nám daří naplňovat své sny a tužby.A jestli umíme pomáhat i druhým při naplňování jejich životního úkolu.


Začalo to pár igelitkami, pokračovalo návratem k dívčímu příjmení,změnou konta v bance,postupnou obměnou zařízení naší domácnosti, velkými procesy v pracovní a soukromé oblasti. 

Minimalistická filozofie jednoduchosti vpustila do mého života nový svěží vánek a chuť na velké změny. Těším se co nového mi ještě přinese.
Můžu vám to všem vřele doporučit.Zkuste to.Pokaždé když zaváháte. 
Stačí se jen zastavit a položit si otázku 
"JAK SI MŮŽU ZJEDNODUŠIT SVŮJ ŽIVOT?"
"OPRAVDU POTŘEBUJI TOHOTO ČLOVĚKA VE SVÉM ŽIVOTĚ?
"URČITĚ MUSÍM MÍT TOLIK OBLEČENÍ?"
Dá se to aplikovat na všechny oblasti vašeho života.


Když se zbavujeme tíhy lpění a podaří se nám to, pak si konečně můžeme opět připadat lehoučcí, jako peříčka a vzlétnout, protože nic není nemožné.
S láskou a úctou Bi

sobota 8. října 2016

Alternativní vztahy

Zdroj Pinterest

Plakala.Moc plakala, i přesto, že jsem ji objímala a chlácholila.Mezi vzlyky říkala má přítelkyně pořád do kolečka"Brigi, proč se mi to pořád děje? Copak jsem tak hrozná, nebo ošklivá? vždyť já chci jen normální vztah"!
Kolikrát jsem tuhle větu opakovala já sama v slzách ,u láhve vína, po každém svém rozchodu, který hodně bolel.
Normální vztah.
Chceme ho každý. Normální pro většinu znamená rodina, děti, partner v jedné domácnosti a hlavně nic neřešit, jezdit na výlety a jinak mít každý svou volnost.Prostě pohoda.

Vyrůstala jsem v úplné rodině a měla jsem opravdu krásné dětství.Naši jsou spolu stále a žijí pod jednou střechou s mým bráchou a jeho rodinou.Pro někoho nepředstavitelné, pro mě naprosto normální. Také je pro mě naprosto normální, když jedu spolu s dětmi na svatbu svému bývalému partnerovi, se kterým mám syna.
Přijde mi naprosto normální stýkat se s jeho novou ženou a celou rodinou, která nás krásně přijala a navzájem si pomáháme. Jsem šťastná, že to tak máme, protože vím ,že tohle  je v dnešní době malý zázrak.

Hodně jsem v posledním roce,  kdy jsem si dala partnerské prázdniny, přemýšlela, jak si vlastně představuji svůj život, jakého partnera a jak by měl vypadat můj další vztah. Za ten rok jsem potkala pár mužů a žen , se kterými jsem mohla debatovat na toto téma. Většinou to končilo obligátním "normální vztah".
Spousta přátel v mém věku je rozvedených a přesto stále hledají někoho na společný život, s kým si pořizují další děti, další domácnosti a další a další problémy, protože ve čtyřiceti už člověk nějaké děti má a  skloubit děti z prvního, druhého,nebo třetího vztahu s výchovnými metodami, návyky a povahami všech zúčastněných je často nad lidské síly.
My se však stále urputně snažíme udržet model "normálního vztahu" (také jsem to po rozvodu zkusila a skončilo to naprostým fiaskem) a ve chvíli, kdy ten další pokus nevyjde, tak se začneme obviňovat, nebo ještě lépe toho druhého a upadáme do smutku a obrovské nedůvěry v lásku, vztahy a vše krásné.A proč vlastně? protože jsme opět neobstáli a nedokázali jsme naplnit představu úplné rodiny a "normálního vztahu".

V každé druhé knize a každém prvním citátu se dočtete, že každý jsme originál.Když si jdete udělat dietní plán k výživovému poradci,tak Vám,řekne, že každé tělo je specifické a potřebuje něco jiného.Tak jako každý člověk.
Každá osobnost vnímá věci jinak.Odlišně prožíváme city a to co pro někoho není problém, pro druhého je strašným utrpením. Všichni to všechno dobře víme, ale stále se snažíme o nemožné a uznáváme jako normální jen takové vztahy, které jsou běžné, jako soužití, manželství, klasická rodina.

Většina vztahů v mém okolí se rozpadla, ženy nadávají na muže, muži se bojí ženy oslovit a jít opět do vztahu.
Naštěstí mám kolem sebe i páry, které si uvědomily, že klasické partnerství jim nevyhovuje, přiznali si svou nepohodu navzájem a vstoupili do alternativních vztahů a takto spolu žijí dále v souladu, úctě a lásce.

Myslím, že právě nastala doba, kdy bychom si měli uvědomit, že je potřeba přehodnotit představu o partnerském soužití a přestat poslouchat masírku společnosti, okolí, rodiny o tom co je a není "normální" v oblasti vztahů.
Když Vám někdo řekne, že se nechce ženit nebo vdávat, nechce společné bydlení, nebo děti , tak je najednou divný.
Prostě vadný kus.
Také jsem to dříve tak vnímala, když jsem chtěla klasickou rodinu.
Dnes už vím, že tito jedinci, kteří si uměli udržet svůj názor a životní postoj, cítili, že na to nemají a nechtěli ubližovat ostatním, projevili velkou míru ne sobectví a také sebe hodnoty, protože pochopili co je pro ně dobré a v čem jsou šťastní. Nepodlehli tlaku a žijí spokojený život.

Další věcí, kterou jsem sama za sebe dosti přehodnotila jsou lidské představy.
Každý si něco přejeme a nějak si tu lásku představujeme.Pak vstoupíme do vztahu, který se začne vymykat tomu, co jsme si přáli a eihle. Manželství a mateřství není taková procházka růžovým sadem, ten chlap u počítače mě taky pěkně irituje a ty řvoucí a neustále se mlátící děcka většinou všemu nasadí pomyslnou korunu.Já si to přece vysnila jinak a tak to není. Jenže dokud člověk nezažije,nepochopí a neví co je mu příjemné a co už ne. Co s tím?

Je velmi těžké, často to ani nefunguje, uklidňovat se čtením knih, chodit na od bloky a terapie,aby mi někdo nebo něco pomohlo změnit můj stav a naplnilo moje představy. Možná si někdo řeknete, že to co tady píšu je trochu přitažené za vlasy. Já Vám říkám že není.Spousta lidí kolem mě to tak má.Speciálně ženy.Kdykoli se něco nedaří, utíkají ke kartářkám a terapeutům, od kterých chtějí slyšet, kdy se ta hrozná situace změní a kdy ten jejich chlap pochopí a kdy už budou mít konečně ten "normální" vztah. A jsme opět u toho.

Pokaždé , když jsem se chovala jako oběť a spoléhala na to, že to za mě všichni vyřeší, tak se v mém životě nepohnulo nic.
Mé představy a tužby se začaly ve všech oblastech naplňovat až ve chvíli, kdy jsem o nich začala upřímně mluvit a udělala kroky k jejich naplnění.
Jsem přesvědčená o tom, že toto je pro mě jediná možná cesta, jak vztahy proměňovat a žít, nikoli jen neustále bezmocně přihlížet, jak se mi rozpadají a já jsem stále více frustrovaná, protože si připadám opravdu divná a vadná.
Říkat věci na rovinu hned na začátku vztahu.Tohle se mi líbí a to už ne.
A pokud se mi to nelíbí,tak  hned neutíkat.
SNAŽIT SE NAJÍT JINÉ MOŽNOSTI, JAK SPOLU BÝT,AŤ JE NÁM OBĚMA DOBŘE.
I za cenu oddělených domácností, i za cenu toho, že se vidíme jen pár chvil v obědové pauze, protože jinak nám to nevychází.Prostě hledat možnosti a alternativy, jak spolu být a ne hned všechno házet do hnoje a hledat opět někoho jiného, kdo bude lépe vyhovovat našim představám o "normálním " vztahu.
Samozřejmě je to možné jen v případě, že takto smýšlí oba partneři. Věřím,že pokud je mezi dvěma láska a úcta,pak to určitě jde, jen to vyzkoušet a zbavit se strachu, že o toho druhého přijdu.

Patřím už do skupinky čtyřicátníku, kteří si většinou své "zásadní"vztahy  s rodinami a dětmi odžili. Dnes mám svou alternativní rodinu se svými dětmi a kočkou a těším se na partnera, který si přeje podobné věci jako já.
Každé setkání s milým a laskavým člověkem vnímám, jako velký dar. Každé objetí, nebo pohlazení, které přichází z venčí si dnes pamatuji a jsem za ně vděčná.

Stále se kolem mě mluví o tom, jak nefungují vztahy, jak je všechno na nic.Vím,patřím do generace rozvedených, ustrašených a bojácných, kteří už pomalu vzdávají snahu o to potkávat lásku.

Naštěstí mám kolem sebe i spoustu mladých lidí a také manželství, kde se rozhodli vztah proměňovat a hledat jiná řešení.
Ne hned utíkat.Světýlka, která září na cestu tedy vidím a jsou.

Sama za sebe jsem se rozhodla, že hledání a podpora alternativních partnerských vztahů je nyní má cesta. Je to velmi velký prostor, neprobádaný, svobodný , který nabízí nevídané možnosti a řešení.  Prostor, kde nic není nemožné,  pokud to oběma zúčastněným partnerům vyhovuje. Prostor, který je limitován jen našimi pocity, potřebami a představami, které se sami odvážíme říct a začít uskutečňovat.
Vstupenkou do alternativního prostoru je ochota otevřeně mluvit o svých pocitech a také víra, že partnerská  láska má stále smysl.


Přeji Vám všem krásnou neděli a budu vděčná za jakýkoli názor , nebo zkušenost k danému tématu.

S láskou Bi