Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila. Nu co co, třeba je to jarní únava. Ale jdi ty kecko, jaro ještě pořádně nezačalo, tak se pořád na něco nevymlouvej.
Možná za to mohla příliš hořká káva bez medu, kterou jsem si chtěla osladit alespoň slastnou myšlenkou. Ten nápad byl opravu sladký, naivní a kýčovitě růžový, jak cukrová vata z pouti, která vás celé upatlá a ulepí, prostě naprosto si vás omotá svou lepkavostí, které se nemůžete zbavit jinak, než že ji celou rozpustíte v ústech, kousek po kousku a pak, musíte ještě důkladně svoji růžovou lepkavou iluzi spláchnout teplými proudy vody, které všechnu zbývající přeslazenost odplaví.
Ta neutichající myšlenka, pobíhající v mé hlavě, vyzývající k uskutečnění, byla tak živá a provokativní, jako má včerejší výsadba domácí zahrady. Ano vím, podle lunárního kalendáře jsem měla ještě dva dny počkat, ale když tě tvé vlastní chtění tlačí, jako parní válec, k převratným kouskům, jdou čas a veškerá odporučení lety ověřená, stranou. Včera měl jmeniny můj táta. Jmenuje se Jozef, psáno se Z, protože pochází se Slovenska. Nicméně oslava jeho jména se nikterak neodkládá, ani nemění a jiné písmeno, je pouze drobný detail. Za celou moji včerejší hysterii kolem semen, mohl právě můj tatínek. Hned z rána jsem mu zatelefonovala, abych mu popřála pár slov od srdce. Hovor s ním mě naprosto nakopnul a probudil ve mě, doposud zimním spánkem spící, dobrodružnou stránku mojí povahy. Bez velkého rozmýšlení jsem nanosila do koupelny květináče a hlínu. Bez urputných příprav a studia, jsem začala hlínou zasypávat semínka rostlin, které si hodlám předpěstovat na venkovní zahradu. Okrasné květy, zatím zakleté do malých zrníček, kutálejících se mi po rukou, jsem zlehoučka a jemně zasypávala hliněnou pokrývkou. Celý proces sázení a následného zrození nového života mě tak rozradostnil, že jsem si u toho začala povídat a prozpěvovat, což přilákalo mého mladšího syna. Když uviděl, že si povídám s hlínou, nevěřícně zakroutil hlavou a odkráčel vstříc svým pubertálním stavům. Jeho udiveně posměšný a nechápavý obličej mě ještě více vyprovokoval a já si onu chvíli, užívala o to obřadněji. Třešničkou na dortu bylo uvědomění, jak skvělý rituál jsem si dnešním dnem, navzdory všem obecným doporučením vytvořila. Toho dne měl jmeniny můj tatínek. Já byla jeho semínkem, ze kterého jsem vzešla a právě dnes, mě moje neovladatelné chtění navedlo nasypat semena květin do hlíny, abych zachovala koloběh dalšího, nového života. Není to úžasné?! Spojitost s mým tátou mě naprosto nadchla. Budu to dělat každý rok, ve stejný čas. Na Josefa!
Ale to bylo včera. A dnes? Moje mysl vyhlodávala do mého zatím pomalého a líného rána další výzvu. Posílena včerejším nadšením, uvařila jsem si další hrnek hořké kávy a usedla za svůj psací stůl. Vypadalo to chvíli, jakoby probíhal osudový moment v nějakém profláklém romantickém filmu. Však jen do chvíle, kdy mi kočka vylila svým divokým běháním kafe. Polila celý stolek, koberec i postel. Byla jsem nucena vstát a pokusit se zachránit, co se dalo. Většina skončila v pračce a kávy mi moc nezbylo. Postavila jsem na sporák další konvičku. V mezičase jsem hledala dopisní papír a zkoušela, která prupiska vůbec píše. "Psát dopisy ručně, to je nápad. Kdo tohle dělá, prosím tě?" Tyhle hloupé řeči mého já jsem občas nerada poslouchala. Prostě dělám, že je neslyším. Jen mě chtějí znejistět a odvést od mé revoluční myšlenky. Ona je pro mě taky rozkošná, zábavná, radostná a naplňující. Je toho tolik, co mi psaní dopisu drahé přítelkyni přinese. A nejen to. Dostane ode mě dárek. Tak, jako kdysi já od ní. Květiny. Ale pěkně postupně. Před pár lety, byla u mě moje kamarádka na návštěvě. Přivezla mi malinkou, překrásnou kytičku v květináči. Ani jedna jsme neměla potuchy, jak se jmenuje. S přicházející zimou kytka na balkonku zvadla a zmizela do hlíny. Já na ni úplně zapomněla. První rok poté se nedělo nic a ten druhý, se ze zapomenutých semínek, které neumrzly, vyklubala překrásná kytička. S prvním květem jsem si okamžitě vzpomněla na moji drahou přítelkyni. Kvítko jsem velmi opečovávala a starala se o něj přepečlivě, stále neznalá jeho jména. Jemná, drobná a zářivá kvítečka se pro mě stala symbolem našeho nehynoucího kamarádství, které trvá déle než dvacet let a prošlo si bouře, mrazy a také spousty krásných slunečných a naplněných dní. A dnes se chystám poslat dopis, psaný mou rukou. Jen tak, pro radost a pro potěchu, své milované kamarádce, se kterou se teď nevidím. Tentokrát v obálce bude ještě dárek. Semínka. Ano, semínka "naší", květinky. Jmenuje se VITÁLKA. Jak příznačný název pro květy přátelství.
Napsala jsem jen pár slov, u toho usrkávala kávu, která mezi tím vychladla a vzpomínala, na naše společné chvíle. Taky jsem myslela na její balkonek osázený květinami, které každý rok nadšeně pěstovala v centru velkého města. Mnoho let jsem to nechápala. Nebylo to pro mě důležité. Až teď, po mnoha letech, kdy jsem se znovu zamilovala vášnivou a nesmrtelnou láskou do květin, rostlin a všeho živého, dokážu ocenit jakým darem je malé, obyčejné, téměř neviditelné semínko a jakou obrovskou krásu a rozmanitost můžeme prostřednictvím květů nacházet. Představuji si, s jakým nadšením a radostí otevírá obálku, čte úprkem mé řádky, aby pochopila, proč jí posílám sáček se semínky. Vím, že bude mít radost. Je stále jako dítě. Umí se opravdově radovat i ze slunečního svitu a vůně koláče, či dobré kávy. Schovávám dopis do obálky, usmívám se a tiše, jen tak do prostoru zašeptám:" Vítej jaro!"
Krásné dny přátelé
Bi
