pátek 19. března 2021

Příběh o ztracené květině




Za oknem je šedivo, ptáci zpívají a já se před chvílí vrátila ze svého balkónku, kde chodím každé ráno sledovat "svou " květinu. Je to zvláštní příběh.
Na jaře letošního roku jsem dostala nějaké sazenice bylin od své maminky. Do této chvíle květináče zely prázdnotou. Byly plné hlíny a v jednom z nich jsem matně tušila kořeny meduňky. V tom druhém byla dlouho jen hlína a dávno jsem zapomněla, co tam bylo dřív. Naposledy jsem tam měla zasazenou nádhernou hortenzii, které mi však před dvěma lety umrzla. Brala jsem z toho květináče hlínu, když pochyběla a nerostlo v něm nic. Až na plevel. Rozhodla jsem se ho vytrhat a zasadit tam sazenice, na které mi jinde nezbylo místo.

Uprostřed plevele a trávy jsem našla dva lístečky, které jsem neznala. Pozorně jsem je zkoumala, 
a pak se rozhodla, nechat je v hlíně růst, abych viděla, co z toho bude.
Zasadila bylinu a už jen zalévala. Postupem času zelených tajemných lístků přibývalo.
Moje ranní cesty na balkónek nabyly dobrodružnou příchuť. 
Nachytávala jsem samu sebe, jak moc se každé ráno těším, co nového se opět vyklubalo. Když se objevily uprostřed hustých zelených lístků bobulky, které by snad mohly vykvést, moje nadšení a zvědavost nebraly konce.
Jak asi kvete? Jakou budou mít kvítka tvar a barvu? Honilo se mi často hlavou.
Když jsem jednoho rána přišla pohlédnout na svou hýčkanou květinu, konečně jsem se dočkala odměny. Byl tam. Nádherný, malinký žlutý kvíteček, který prosvítal mezi zelenými lístky a dral se na slunce. Byl pokrčený, ještě zcela nerozvitý, ale moje radost byla nebetyčná.
Nikdy mě nepřestane fascinovat fakt, že z malinkého semínka dokáže vzniknout a vyrůst nový život. Mnohokrát velmi krásný. Přitom stačí tak málo. Uvěřit, denně pečovat, hýčkat, těšit se a dostane se nám odměny, která rozhodně stojí za to.

Tento příběh se odehrál na jaře 2020. Vzhledem k epidemiologické situaci jsem celý rok nemohla navštívit svou kamarádku, která mi jednou přivezla malou kytičku, na kterou jsem na podzim zapomněla a její semínka se zřejmě zamíchala do zbylé hlíny a toho roku vykvetla. 
Jako důkaz našeho přátelství, vzpomínka, radost a potěšení, v dobách našeho odloučení.
Letos 2021, na jaře, jsem se rozhodla, že si vypěstuji kytičky na balkón a chaloupku sama. Ze semínek. Pomalým růstem a rozhovory s květinami. V mém domácím prostředí vznikla malá botanická zahrádka.
Vysadila jsem i onu ztracenou a znovunalezenou květinu. JMENUJE SE VITÁLKA.

Nevěřím na náhody, tak jako nevěřím, že někdo za mě něco v mém životě udělá.
Ano vím, je snazší, koupit si už předpěstovanou rostlinku a jen ji přesadit do truhlíku, ale není to výsledek naší péče a starosti. Naší trpělivosti a lásky. Nenajdeme v semínku kousek nás samotných, protože se mu věnoval někdo jiný.
Myšlenka semínek, slyšící od počátku můj hlas, který k nim promlouvá, cítí mou pozornost, mě naprosto nadchla. Mám několik květináčů a každé ráno vedu rozhovory za zavřenými dveřmi.
Věřím, že semínka začnou klíčit podle mé péče a já se na ten moment moc těším.
Je to tak prosté. Koupit pár semínek, zasypat hlínou a pečovat.....
Nezapomínejme, že jsme také ze semínka. Jak o nás bylo pečováno, takoví jsme...
Květiny, rostliny, stromy,  všichni ze semen, všichni jedno jsme..........
Krásné jarní dny přátelé.

s láskou Bi

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..