Příběh o stolici a lidském pochopení

Dnes opět velmi osobně. Ráda bych se ve svém článku věnovala stolici.
Jak už to u mě bývá, půjdu do hloubky a ze všech stran.

Pro všechny z vás, kteří nevědí, pracuji jako asistentka pro seniory, či osoby s handicapem a setkala jsem se v minulém týdnu se situací, které je nutno věnovat pozornost.

Málo se o tom mluví, protože kdo by se chtěl bavit o něčem tak nechutném a nevábně vonícím,

jako jsou lidské výměšky.

Tento článek jsem se rozhodla napsat po jednom úžasném školení, ze kterého jsem si odnesla opravdu hodně a nejvíce se mnou zarezonovaly věty, které ve mě zůstaly znít přibližně takto:

 " Když nevíš, jak klientovi, nebo blízké osobě pomoci, lehni si sama do postele a zkus si, jaké to je. Uvědom si co potřebuješ, když jen ležíš. Co by Ti ulevilo?"

Tímto se omlouvám paní přednášející ŠÁRCE, že jsem její slova nedokázala reprodukovat jejími slovy.

Zpět k věci.

Pár dní po přednášce, jsem se ocitla, jako záskok za nemocnou kolegyni, u milé paní, říkejme jí třeba Táňa, kterou znám již z dřívějších let.

Bohužel tentokrát jsem ji našla ležící na posteli, po nepříjemném pádu.

Paní je velmi inteligentní, hezky se s ní povídá a i ve svém vysokém věku s momentálním handicapem se stále snaží cvičit a trénovat ruce i nohy, aby byla schopna opět udělat pár kroků.

Při jedné mé návštěvě byla posmutnělá a řekla mi, že má náladu pod psa, protože už 5 dní nebyla 

"na velké".

Nevím jak vy, ale já ty pocity docela dobře znám, neboť jsem jako malá trpěla na neustálé zácpy a nafouklé břicho. Dodnes musím hlídat co sním, ideálně alespoň trochu cvičit, takže jsem její psychickou nepohodu naprosto chápala.

Začaly jsme se bavit o stravě, kterou dostává a většinou ji rodinní příslušníci, samozřejmě s dobrým úmyslem, častovali samými potravinami, které dost zatvrzují, místo povzbuzování střev.

Nutno si uvědomit, že když ležíte celý den, pohyb máte minimální, proto je dost důležité přizpůsobit i stravu, ať je lehce stravitelná, žaludek a střeva nezatěžující.To ví přece každý, řeknete si. 

Bohužel to tak není. Proto jsem se rozhodla napsat své řádky.

Ze své praxe vím, že když je člověk zdravý a hopsá kolem postele po svých, vůbec mu nedojde, 

co asi potřebuje, nebo prožívá, člověk celý den ležící.

A z toho vyplývá dost běžný jev, kdy pečující osoba z nejrůznějších důvodů podá nemocnému ležícímu toaletní mísu, stojí nad ním, nebo kolem poklízí a pomalu odměřuje čas, kdy už to bude.

To byl další problém, se kterým se mi paní Táňa svěřila.

Zkusili jste se někdy vykadit vleže, když jste na placato? 

Dokážete vykonat potřebu, když nemáte klid, soukromí a svou intimní zónu, kde jste jen sami a máte uzpůsobené podmínky?

Nevím jak vy, ale já se nejsem schopná ani vyčůrat, když je na záchodku víc kabinek, někdo je vedle a nehraje alespoň hudba.

Co má dělat ten nebožák, který si prostě na ten záchod dojít nemůže? 

Navíc se ještě často cítí se trapně a nepatřičně, že obtěžuje a zdržuje, když někdo čeká, až už to konečně bude a může zase odejít k televizi, nebo za někým jiným, protože mu utíká čas.

Když jsme s paní Táňou vše patřičně a do hloubky prodiskutovaly, rozhodly jsme se jít do akce.

Podala jsem jí toaletní mísu do postele, zvedla ji do polohy skoro sedící chvála Bohu za úžasné polohovací postele s ovládáním), abychom pomohly gravitací a aspoň trochu připomněly přirozenou polohu při této činnosti.

Přikryla jsem ji peřinou, a aby měla větší pocit soukromí, odešla jsem na přilehlou chodbičku s ujištěním, že má času kolik potřebuje, ať zavolá v případě potřeby. 

A co myslíte jak to dopadlo?

Velkou radostí, protože naše mise byla úspěšná. Jak málo někdy stačí. 

Jak často na to ve svém spěchu zapomínáme vnímat jiné a jejich potřeby.

Rozumějte nikoho nekritizuji, ani nesoudím, jen chápu, že většině lidí, kteří nejsou v pozici ležícího nedochází podstatné detaily absolutní změny života a jeho podmínek, když se najednou,

ze dne na den, ocitnete pohybově omezení a jste odkázání na pomoc druhých.

Zkuste si to prosím aspoň na chvíli představit. 

Večer až půjdete spát, popřemýšlejte si v posteli, jak by se vám změnil svět z pohledu nemohoucího, na lůžko upoutaného člověka.

Koneckonců tahle metoda vciťování se do jiných lidí, jejich potřeb a omezení, 

se dá v životě aplikovat téměř v jakékoliv situaci.

Pokud tohle dokážeme, přemýšlet občas i nad tím co prožívají minimálně nejbližší v našem okolí, pak moje stať splnila svůj účel.

Bi

Mluv

Je to normální a určitě se to děje nám všem.

Pokaždé přijde den, kdy budeme mít na věc jiný názor. Jistě se objeví věc, která nám na něm, nebo na ní může vadit, protože se dotýká nás samotných. Děje se to mezi dvěma lidmi den co den. Jistě. Každý jsme individualita a nejsme nakreslení přes kopírák, či udělaní na lince, jako roboti pásové výroby.

Kdykoliv se tohle přihodí mě, potřebuji mluvit. Nebo aspoň psát.

Je pro mě zásadní vědět, co se v tom druhém odehrává, ať je to partner rodič, přítel, nebo dítě.

Domněnky a mlčení jsou totiž zabijáci většiny jakýchkoliv vztahů.

Během těchto pár dní jsem si opět uvědomila, jak moc zásadní je komunikace pro můj život.

Kdykoliv mě to svádí ke trucování té malé Brigitky a urážení se s tím, že s ním, nebo s ní prostě mluvit nebudu:-), pěkně se to zařídí samo, abych prostě musela a nebo se okamžitě vzpamatuji sama a uvědomím si, že už jsem dospělá žena a ne malé dítě a jdu do komunikace i za cenu nepříjemných pocitů, smutku a někdy i střetu.

Samozřejmě jen tam, kde mi to stojí za to, protože některé situace už nechám odejít bez emoční odezvy. Nemají pro mě význam. Nepotřebuji hledat řešení, ani je znovu prožívat.

Lidská mysl má neskutečnou schopnost vymyslet tisíce možných příběhů, které nejsou pravdivé a začnou nám v případě emoční, nebo fyzické nepohody vyskakovat v hlavě. Věřte, že někdo jako já,

s tak bohatým vnitřním životem a fantazií, která jde občas až za hranice lidského chápání, po mých osobních prožitcích, si občas prožívá obrovské vnitřní procesy, se kterými je třeba neustále pracovat a uzemňovat se.

V tomto mi nepomáhá žádná kniha, ani meditace, či relaxace, nebo jiné zástupné činnosti.

Jediné co je pro mě neskutečným lékem s okamžitou účinností je komunikace v pravdě a upřímnosti.

Pomáhá i v případě fyzických bolestí.

Zrovna dnes ráno po probuzení mě neskutečně bolela hlava. Zacvičila jsem si ranní jógové cvičení a stále bolela. A teď, věřte nevěřte, když vám píšu tyhle osobní prožitky, bolest odchází a já se usmívám s vědomím své velké vnitřní síly, kterou máme v sobě každý, s vědomím toho, jak jsme všichni dokonale nastavení a připravení pro život, ať jsme vyšli z čehokoliv, protože máme dvě ruce, kterými můžeme pracovat, tvořit, hladit, objímat, rozdávat a pomáhat, 

máme srdce, které jsme schopni naplňovat láskou a tu následně rozdávat,

máme oči, kterými můžeme uvidět den co den tolik krásy kolem sebe, 

máme mozek s neustálým tokem myšlenek, které dokážeme používat a můžeme je i kultivovat 

a v neposlední řadě máme rty, které mohou rozdávat polibky, a kterými prochází naše slova.

Byl nám dán velký dar a tím je slovo a komunikace, tak spolu prosím mluvme.

Slovo je pro mě jako krev emočního těla. Když spolu nedokážeme hovořit, emoce uvadají, ztrácí se v záplavě smutku a nevyřčených myšlenek, které musíme vyplavovat slzami. 

Jen na nás samotných záleží, jaké máme vztahy kolem sebe, jen na nás samotných záleží,

jestli budeme svou duši zalévat slzami smutku, nebo štěstí a dojetí....

S láskou Bi

Příběh o muži, který potěšil cizí ženu

Zdroj Pinterest

Včera ráno se opět udál jeden z těch nezapomenutelných momentů v mém životě, který mi ukázal jasný směr kudy jít, ať má pouť životem neztratí na významu.

Seděla jsem jsem za stolem, před sebou hrnek s čajem a můj obličej zdobil výraz smutného klauna, urputně se snažícího udržet úsměv alespoň v očích, když rty neposlouchají.

Můj 80 letý svěřenec, budeme mu říkat třeba Jan, okamžitě poznal, že nejsem ve své kůži.

Známe se už mnoho let a prožili jsme spolu chvíli nejtěžší, což pro něj bezesporu byl odchod jeho manželky, která po těžké nemoci umřela před třemi lety.

Známe navzájem své zvyky, nálady a tudíž okamžitě pozná, když se ve mě něco děje.

Chvíli na mě hleděl a pak tiše pronesl:

 " Brigitko, co jsi dneska taká smutná? Copak se Ti stalo?"

Moje oči se střetly s jeho a já věděla, že nemá cenu lhát.

Pověděla jsem mu celý příběh o mé další svěřenkyni, můžeme ji pojmenovat třeba Maruška 92 let, která trpí v jednom nedostupném domě velkou samotou, protože z nejrůznějších důvodů nemůže vycházet ven.

Je to už pár měsíců, co se její psychický stav dost zhoršil. Často mi volává a pláče do telefonu, protože potřebuje slyšet alespoň na chvíli lidský hlas, aby se sama mezi čtyřmi stěnami nezbláznila nadobro.

Jedním z nejtěžších úkolů člověka, je pro mě v seniorském věku, kdy už fyzické tělo neslouží, nemůžeme trajdat a pobíhat světem, jak by se nám zlíbilo, zvládnout své absolutní zastavení a mnohdy naprosto sami, protože partner buď nebyl, nebo umřel a rodina nemá čas, protože práce má přednost.

Absolutně nehodnotím, ani nesoudím životy jiných lidí, tomu jsem už dávno prosta, ať si každý žije co potřebuje, ale vidět plačící opuštěnou ženu na sklonku života, by jistě otřásalo i s většími drsňáky, než jsem já.

Milý Jan mě pečlivě poslouchal, když jsem mu povídala o neutěšeném smutku paní Marušky, jejíž jméno, adresu, ani rodinnou situaci samozřejmě nezná, neboť ctíme soukromí klientů.

O to více mě pak dojalo co udělal. A v jejím případě ne poprvé.

Nechal mě vypovídat a pak s úsměvem řekl:

"Víš, co děvčátko? Podej mi plechový hrneček a já nasbírám té smutné paní černý rybíz.

Vezmi ji i nějaké jablíčka a natrhej kytku, když má tak ráda květinky."

Odkráčel na zahradu a já šla nastříhat kytku. Moc to hřálo u srdce.

Ve chvíli, kdy jsem u dřezu zase dělala svou práci, přišel s rybízem a udělal něco, čím mě opět šokoval.

"Říkala jsi, že nemůže chodit ven, tak jsem ji utrhl celou větvičku toho rybízu, ať si to může otrhat sama, jako ze stromku, kdyby byla venku."

Podal mi velký hrnek bobulí a nádhernou malou větévku.

Mé díky nebraly konce. Jen se usmíval a odkráčel se na chvíli "natáhnout".

Dívala jsem se za ním, slzy díků v očích a u srdce obrovský klid a vděčnost, že svět se nezbláznil, lidskost v nás stále je a dokáže být takovým způsobem, obyčejně a bez touhy po ocenění a pochvale projevena.

Tohle se od mých drahých svěřenců učím den co den.

Předávají mi skrze své skutky, poselství a zvyky "staré" doby, které si podle mě rozhodně zaslouží být zachovány a oživovány a dávají naději , že "obyčejná" lidská sounáležitost, laskavost a lidskost zůstane naživu, pokud ji my mladší převezmeme a povzneseme nad hmotné statky, které po odchodu našich nejmilejších a nejstarších členů rodin zůstávají, protože nic na světě, není víc, než "obyčejná" láska a čistota srdce.

Bi

Malá holka ve mě

Dnes se mi po ránu v hlavě honí vzpomínky na krásný slunečný den s mým milovaným mužem, který vyfotil tyhle slunečné fotky s měsíčkem, připomínající mi mé dětství (dudlík a ten šibalský výraz:-))

a tu malou holku ve mě.....

Tak často ke mě promlouvá a stoupá k srdci vzhůru,

ta malá holka ve mě,

která mou dospělostí musela slézt z trůnu.

V myšlenkách brodí se a chce svou pozornost,

já pozvedám ji do náruče a stavím si k ní z lásky most.

Často mi pláče v objetí a slzy nechce utřít.

Často si zpívá, tančí, dovádí a nechce chodit spát.

Když občas z mého světa zmizí, snažím se ji brzy najít,

i když tak často trucuje a rozmazlená je,

chce všechno po svém a nejlépe teď hned,

však je to tak,

že jedna bez druhé si neumíme hrát.

Bi

Za mlhou

Život, je jako průchoďák, kde se střídají všechny světla a stíny, ve kterých můžeš cítit kanálu smrad, nebo šlápoty z hlíny, co tady kolemjdoucí zanechal, aby Tě ven z té díry vylákal, aby Tě donutil uvidět, že existuje taky jiný svět, než tmavý průchod plný lidí, hluku, konfliktů a bitek.

Pořád tam zalézáš. Proč?

Občas, když vystrčíš nos, chvíli ze vzduchu radost máš a pak se zas vracíš, jak zpráskaný pes, hladový, promrzlý a bos.

Co Tě pořád nutí tohle prožívat? 

Za chvíli v tom Tvém průjezdu nebude k hnutí, měl by si třídit a vyhazovat věci a se všemi lidmi, 

co tam jsou s Tebou schovaní začít si víc povídat.

Každý ve své ulitě zalezlí vedle sebe, souseda úspěch prudí Tě a závist ta Tě žere.

Zkus zítra zase vystrčit z toho průchodu nos, najdi si cestu a pojď chodit bos, umyj se v řece, nasbírej rosu, napij se vody, pojď hledat po cestě k sobě samému schody.

Vylez z té bažiny výmluv a stesků, co smrdí sebelítostí, jak suchý záchod, co nemá ani vrchní desku.

Když koukáš ven z toho průchodu uvidíš mlhu a slunce, které se slabě, velmi neznatelně klube nahoru..

A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, další Tvůj dnešní příběh začíná.

Další den, další šance na lásku, další naděje na to, prožít něco úžasného.  

Tak už se obuj a pojď. Té mlhy se neboj. Prostě patří k podzimu. 

Nic jiného to neznamená, než to, že se léto zahalilo do mléčné, teplé a huňaté šály......

Bi

Žvýkačka

Zdroj Pinterest

Jak žvýkačka,

co ztratila svou příchuť,

špinavá, jak guma na chodníku,

co se Ti lepí na paty.

Jak černá díra,

ve které všechno zmizí,

připadám si, když pořád přemýšlím,

proč už jsme si zase cizí.

Jak ozvěna,

co zní jen sama pro sebe,

jak sen bez konce,

který Tě přivede do nebe.

Jak bludiště,

kde východ není,

jak vypitá láhev,

po které se duše na rozmazaný inkoust změní.

Tak připadám si,

když se sama sebe ptám,

proč pořád kulhám,

z prachu se nezvedám

a často tápu kudy kam.

Bude to nejspíš černou tmou,

co mám teď uvnitř

a občas před sebou.

Bi

Kyselé ostružiny

Miluji sbírání ostružin.

Obzvláště, když slunce lechtavě leze po krku a hladí moji kůži svými teplými paprsky,

všude voní čerstvě posekaná tráva a z dálky zní kýčovitě dokonalá slepičí a hmyzí symfonie.

Tentokrát má oblíbená činnost nabyla na významu.

Některé ostružiny na slunečné straně byly opravdu zralé a začaly mi samovolně padat do rukou. Jejich sladkost mě na chvíli odvedla od mých myšlenek, které se mi prodíraly do hlavy a nutily mě přemýšlet nad tím, jak jsme my lidé kolikrát netrpěliví a chceme ovládat, manipulovat a mít věci pod kontrolou.

Chtěla jsem upéct bublaninu. Těch opravdu zralých ostružin, které samovolně spadly do mých dlaní nebylo dostatečné množství. Potřebovala jsem víc. Co na tom, že budou kyselejší, vždyť jsou pěkně zbarvené a dosladím to cukrem. Dělá se to běžně a nic na tom není. 

Jenže, i když přidám hrnek cukru navíc, ty nezralé ostružiny budou i po upečení prostě kyselé.

Jak často to v životě děláme? Chceme všechno hned. Málokdy čekáme na ten správný čas, slunce, teplo, pohodu, klid, aby situace samovolně dozrála do bodu sladkosti a přirozeného plynutí, kdy všichni zúčastnění dojdou do stejného harmonického smírčího bodu, který umožní naplnění a uskutečnění, či rozuzlení, nebo vyřešení nejrůznějších situací. 

Jsme zvyklí reagovat hned, emočně, zbrkle, bez ohledu na ostatní. 

A věřte mi, že já o tom vím jako střelkyně své. Mám srovnání. 

Často rveme kyselé ostružiny, nekoukáme vpravo vlevo a pak to všechno zasypáváme hromadami cukru, kterým jsou naše iluze, očekávání, lpění, nebo jen touha věci urychlovat a hlavně, aby dopadly podle nás.

Nezralé ostružiny házíme do hutného těsta dění, hltáme polo vychladlé bublaniny, které jsou pěkně kyselé i s přídavkem cukru a pak následně odfukujeme a nadáváme si proč jsme to vlastně jedli,

když nás z toho teď bolí břicho a bylo toho moc.

Často zůstává jen pocit těžkosti a nakyslosti. A přitom stačilo tak málo.

Jen chvíli počkat, než to dozraje, jen chvilku strpení, než to vychladne.

Uvědomění si toho, že každá ostružina (člověk, situace) potřebuje své specifické podmínky a čas proto, aby dozrála.

Trpělivost a tolerance. Vnímání toho druhého. Jeho potřeb, procesů a načasování. A také ochoty ponořit se do hloubky a chtít uvidět co se krývá pod zdánlivě vyzrálou tmavě modrou barvou, té které ostružiny.

Kdykoliv ostružina, člověk, situace, či proces dojde do bodu vyzrání, vytvoří se uvnitř plodu dostatek cukru (klidu a odevzdání, či svobody), umožňující bez zábran a strachu spadnout do dlaně. 

Teprve ve chvíli zralosti se věci dějí samovolně, v lásce a plynutí bez ovlivňování, urychlování a umělého přislazování.

Teprve ze sladkých a zralých plodů můžeme upéct bublaninu rozpadající se slastně v ústech.

Tentokrát se mi podařilo upéct přesně takovou.

S láskou Bi

Intimity mé Duše- Svlečená na Duši

Stojím tu před Tebou

a třesu se zimou.

Až na Duši svlečená,

s vědomím,

že už nemám jinou.

Nořím se do Tvých očí,

které si ke mě hledají klíč.

Nořím se do Tebe,

stojím opodál a nemůžu blíž.

Stojím a čekám,

jak chceš mě vidět a cítit,

zda láskou mě ovineš,

či budeš se štítit.

Štítit mé Duše

a všech jejích vrstev.

Zkus si je prohlédnout,

či promnout je v prstech.

Můžeš se dotknout i bolavých míst,

kde trochu zaschlé krve je.

A můžeš si být jisto jistě jist,

že vidíš mě svlečenou až na Duši.

Třesu se zimou a strachem,

z toho,co na mě povíš.

Třesu se tak moc,

až se mi srdce divoce rozbuší.

Chceš mě vnímat takovou,

jaká doopravdy jsem?

Pokud ne,

pak zavři oči a řekni:

"Chci, ať je to jenom sen."

Bi