Za mlhou

Život, je jako průchoďák, kde se střídají všechny světla a stíny, ve kterých můžeš cítit kanálu smrad, nebo šlápoty z hlíny, co tady kolemjdoucí zanechal, aby Tě ven z té díry vylákal, aby Tě donutil uvidět, že existuje taky jiný svět, než tmavý průchod plný lidí, hluku, konfliktů a bitek.

Pořád tam zalézáš. Proč?

Občas, když vystrčíš nos, chvíli ze vzduchu radost máš a pak se zas vracíš, jak zpráskaný pes, hladový, promrzlý a bos.

Co Tě pořád nutí tohle prožívat? 

Za chvíli v tom Tvém průjezdu nebude k hnutí, měl by si třídit a vyhazovat věci a se všemi lidmi, 

co tam jsou s Tebou schovaní začít si víc povídat.

Každý ve své ulitě zalezlí vedle sebe, souseda úspěch prudí Tě a závist ta Tě žere.

Zkus zítra zase vystrčit z toho průchodu nos, najdi si cestu a pojď chodit bos, umyj se v řece, nasbírej rosu, napij se vody, pojď hledat po cestě k sobě samému schody.

Vylez z té bažiny výmluv a stesků, co smrdí sebelítostí, jak suchý záchod, co nemá ani vrchní desku.

Když koukáš ven z toho průchodu uvidíš mlhu a slunce, které se slabě, velmi neznatelně klube nahoru..

A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, další Tvůj dnešní příběh začíná.

Další den, další šance na lásku, další naděje na to, prožít něco úžasného.  

Tak už se obuj a pojď. Té mlhy se neboj. Prostě patří k podzimu. 

Nic jiného to neznamená, než to, že se léto zahalilo do mléčné, teplé a huňaté šály......

Bi