pátek 19. ledna 2018

Stoupej vzhůru

Obrázek bez nápisu, zdroj Pinterest
Děkuji.
Děkuji , že mi voláte a píšete své příběhy. 
Děkuji, že mi tak důvěřujete a ptáte se mě na můj názor. Velmi si toho vážím.
V posledních dnech však v sobě nesu otázku, jak pomoci, jak nasměrovat a jaké slova použít, aby je uslyšelo vaše srdce.

Píšu o tom pořád dokola.
Už dávno vím, že nemůžu nikomu radit, ani mu říkat co má dělat. 
Nevidím nikomu do hlavy a hlavně do srdce. Nemám jeho boty na nohou, které šlapaly cestou necestou a hlavně úplně jinou, než byla ta moje.
Jak vám předat své vnitřní pocity, když někdy slovy nejdou vyjádřit?
Stále se o to pokouším a podle vašich reakcí zde, nebo na fcb stránkách https://www.facebook.com/srdcovacesta/, se občas ozve ozvěna, která mi dá zpětnou vazbu, ale většinou slyším stále dokola ty stejné otázky : 
"Jak si to udělala, že jsi tak šťastná?"
"Nebo to jen hraješ?"
"Je to Tvoje maska?"

Prožívám dny, kdy slunce zajde za mrak a hledám světlo v sobě stejně tak, jako vy všichni.
Jsou dny, kdy pláču do polštáře, protože je v mém srdci tolik smutku a bolesti, že to musí ven.
Ta bezmoc, která mě občas přepadá, když vidím své nemocné klienty, kteří se tak snaží ještě pár let hezky žít a naproti tomu lidé, kteří jsou zdraví, mají děti, přátele, bydlení a stále něco řeší, stále si ubližují, stále jsou více venku nežli v sobě, aby zvelebovali svou podstatu a hlavně svůj život.
Občas je pro mě velmi těžké se na to koukat a pak utíkám k sobě, do samoty a zaměřuji se na hledání.

Hledání co můžu udělat jinak, ať je můj život a životy mých dětí a nejbližších co nejhezčí.
Přirovnala bych to k neustálému zdolávání kopců přede mnou.
Když vylezu konečně na pomyslný vrchol a rozhlížím se po nádherné krajině, vždy si uvědomím, že je to jen jeden vrchol z mnoha a tím má práce na sobě a můj život nekončí.
Uvědomím si, jak vysoko jsem se tentokrát vyškrábala, abych měla ještě větších výhled a přehled o tom co se mi tam dole událo.
Vysoko na vrcholku si vždy uvědomím, jak se mi ten problém, který jsem řešila zdál velký, a když ho vidím z té výšky, stala se z něj postupem času malá tečka.
Také si vždy uvědomím, kolik času mi zabralo, než jsem ten či onen vrchol zdolala, kolik potu a sil mě to stálo, kolik nadávek a slzí.

Pak, když to zvládnu přichází blaženost. 
Také hrdost na sebe samotnou, nová síla, radost a to pomyslné štěstí, které ve mě tiše plápolá a hřeje.
Pak mi v hlavě vyskakují věty :
"Ty jsi dobrá, dala si to!".
"Co vylezeš (zvládneš) příště?"

Pochopila jsem už dávno , že své pomyslné vrcholky musím zdolávat postupně, podle obtížnosti a důležitosti. 
Pochopila jsem, že bez delšího trénování některé vrcholky zatím nejsem schopna zdolat a dál se učím.
Všechno je proces.
Stoupání, pády, někdy i pomyslné vzlety, kdy máte pocit, že už to nemůže být lepší a najednou se vám zlomí křídlo a vy zase ležíte pod nějakým kopcem.
Chvíli skuhráte, pláčete, lížete si rány, vymlouváte se na počasí, slunce, vítr, ptáky, kteří vám zkřížili cestu a pak?

Pak nastává ta chvíle, kdy se uklidníte a začnete se rozhlížet, který kopec, vrcholek, nebo horu zdoláte.
Pokud najdete odvahu a vykročíte, i když nevíte kam jdete, ani jak moc ten výstup bude náročný, pak jste se právě vydali na cestu za svým vlastním osobním štěstím.
Každému trvá jinak dlouho, než se odhodlá. 
Někdo se třeba utáboří nadlouho pod vrcholem a bude na něj zbožně vzhlížet.
Nic není špatně.
Jsme jedineční a každý to dělá po svém.

Já se jdu rozhlédnout po krajině, který vrchol chci zdolat a vy, pokud to tak ucítíte, tak se klidně přidejte. 
Aspoň nám na té naší náročné cestě bude veseleji.

S láskou Bi

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za návštěvu a přeji krásný den..