úterý 11. dubna 2017

Příběh o bójce v moři

Zdroj Pinterest
V posledních dnech jsem často slýchávala, jak někteří lidé bědovali nad svou samotou.
Není jim příjemná a často je trápí a sužuje. Také jsem to tak mívala, než přišli na svět moji synové. Víkendy o samotě jsem doslova protrpěla a bývala jsem velmi smutná, když jsem neměla žádný plán, nebo program, kterým bych zaplnila tu díru v čase, tu díru, kdy jsem neuměla být sama se sebou a svými myšlenkami.
Je to už pár let, kdy samotu záměrně vyhledávám a doslova si ji užívám. Abych potěšila i Vás smutnící, připravila jsem pro Vás malou vizualizaci.
Je skvělé, když Vám text někdo čte a Vy si zavřete oči a posloucháte slova a hudbu.
Pokud to není možné, tak si prosím přečtěte nejdříve text, pak si pusťte hudbu a zkuste si představit všechno to, o čem jste si přečetli.

Představte si nádherný, slunečný den, příjemný větřík a čirou, klidnou mořskou hladinu.
Tím mořem, je Váš nynější život. Hladina je klidná, nebo mírně zvlněná, u někoho možná právě probíhá vlnobití a vlny dosahují obrovské výšky.
Uprostřed toho všeho jste Vy. Plavete uprostřed Vaší mořské hladiny ( Vašeho života), jako bójka, která je pevně připevněná ke dnu, aby neuplavala.
Plavete sami  po hladině, daleko od lidí, daleko od jiných bójek.

Když je den slunečný a hladina klidná, pak k Vám často plavou lidé, nebo rybky, aby u Vás na chvíli spočinuli. Máte společnost a rádi si jí užíváte. Když však začne bouřka, zvedne se vítr a vlny začnou sílit, pak se všichni schovají do bezpečí a Vy, jako osamocená bójka zůstáváte sami mezi vlnami. 

Víte, že Vám nikdo nepomůže, nikdo neochrání před nepřízní počasí, ani náporem vln. Jen Vy a Vaše ukotvení na mořském dně. Jen Vy a Váš postoj k celé situaci. Jen Vy a Vaše emoce a pocity.
Buď budete neustále zmítající se koulí ve vodě, nebo změníte postoj. 
Uvědomíte si, že každá bouře jednou ustane, tak jako každá samota, protože dokážete být oporou sami sobě, nezávisle na jiných okolních vlivech , věcech a bytostech.

Začnete se vlnit ve vlnách, i když budou velmi velké, naladíte se na rytmus moře ( Vašeho života) a pokusíte se o splynutí, ať je Vám co nejpříjemněji.
Celou noc tak přečkáte v příjemném pohupování a šplouchání, které Vás pomalu uspí a ukolébá, strašidelné burácení velkých vln, se kolem Vás se promění v nádhernou symfonii mořské hudby a Vy klidně usnete v teplé vodě, která se pomalu zklidňuje.

S novým ránem pak procitáte do překrásného slunečného jitra, plného slunečních paprsků, zpěvu racků a smějících se dětí na pláži.
Během dne k Vám připlouvají hejna rybek, spousty lidí a Vy se dokážete radovat jen z jejich přítomnosti, ale už necítíte tu tíživou samotu, natož osamocení, protože jste v noci mezi vlnami opět objevili svou ztracenou sílu. 
Opět jste si uvědomili, že jste si sami sobě nejlepším přítelem, rádcem a pomocníkem ve chvílích nepohody. Uvědomili jste si, že zvládnete sami zvládnout jakoukoliv situaci, protože jste pevně ukotvení na mořském dně (ve svém srdci). 
Pocit samoty zmizel, jako poslední černý mrak z blankytné oblohy a Vy se blaženě oddáváte slunci a klidné hladině, kterou po včerejší veliké bouřce dokážete ocenit mnohem víc než dřív.


S láskou Bi



sobota 8. dubna 2017

Příběh o malém zázraku



Zdroj Pinterest


Uprostřed lesa, na překrásné louce plné kvítí, seděl muž.
Poslouchal zpěv ptáků, zvuky lesa a nasával tu nepopsatelnou atmosféru, před západem slunce.Blažená chvíle pomyslíte si.

Muž se však neusmíval, Byl velmi smutný a ustaraný. Před pár měsíci mu totiž lékaři řekli, že trpí vážnou oční poruchou a postupem času zřejmě ztratí zrak úplně. Muž chřadl každým dnem víc a více, už ho netěšila společnost lidí a jediné chvíle klidu prožíval uprostřed přírody, kam chodíval každý den, aby si alespoň v paměti uchoval ty nádherné západy slunce, o které měl záhy přijít.
Dnešního podvečera se však všechno změnilo.

Muž, který viděl čím dál hůře, setrvával na louce do poslední chvíle, aby nepropásl žádný slunečný paprsek. Dnes tedy odcházel později, než obvykle.
Znenadání se z lesa vynořila krásná mladá žena a za ruky vedla usměvavou holčičku.
Muži to bylo nepříjemné. Stranil se lidí.
Najednou si ho holčička všimla a utíkala přímo k němu.
Začala kolem něj poskakovat a vyptávat se: "Ahoj pane, co tady děláš? "
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Ty máš něco s očima?"
Po této otázce se muž před malou dívenkou rozplakal a třesoucím se hlasem odvětil: "Jak si poznala, že mám nemocné oči?"
"Protože Ti nesvítí", povídala ona.
"My chodíme každý večer s maminkou do studánky na vodu. Maminka říká, že je kouzelná.
Ráda si v té vodě cachtám pusu, pokaždé moje oči zastudí a maminka říká, že začnou svítit."
Mladá žena, stojící opodál poslouchala jejich rozhovor.
Náhle ji muž oslovil.
"Dobrý večer. Co je to za kouzelnou studánku, o které povídá ta maličká, prosím Vás?"
 "Kde ji najdu?"

"Je tady kousek v lese", odpověděla žena.
 "Je to pramen, který vytéká ze skály a povídá se o něm, že má ozdravné účinky. Moje holčička měla problémy s ekzémy, takže tam chodíme na vodu a večer jí otírám celé tělo.Všechny vyrážky brzy zmizely. O té studánce mi řekla moje babička. je prý na všechny nemoci."
" Jste nemocný? "

Muž odpověděl:"Ano zřejmě oslepnu. Lékaři mi řekli, že mám těžkou oční chorobu a šance na uzdravení jsou velmi malé."

"A Ty už nic nechceš vidět?", zeptala se holčička.
Muže velmi překvapila její nová otázka, její dětská upřímnost a prostořekost.
 Bez váhání však odpověděl: "to víš, že chci vidět a moc"!
"Tak proč jim věříš, těm doktorům?" Opět na něj dotírala holčička.
"Já věřím jen mamince a ta mi vždycky říká, že jsem zdravá."
Společně se všichni tři tomu zasmáli
Žena ukázala muži lesní pěšinku, která vedla ke studánce.
Rozloučili se a každý se vydali svou cestou.

Muž se rozhodl druhý den navštívit pramen, nabral
si trochu vody a začal si s ní otírat několikrát za den své oči.
Hodně přemýšlel nad otázkou, kterou mu holčička položila.
Uvědomil si, jak často odcházel, když se jeho manželka, která před rokem zemřela, trápila a plakala.
Místo, aby jí pohladil, tak odešel, aby neviděl její slzy a neslyšel ty věčné nářky.
Vzpomněl si, jak svému jedinému synovi před pár lety řekl, že už ho nechce ani vidět, jenom proto, že si přál odstěhovat se z vesnice do města za prací.
Po úmrtí své manželky odháněl své přátele a všechny kdo mu chtěli pomáhat a ulevit v jeho bolu.
Kolikrát tuhle větu : "Už nechci nikoho vidět", použil? Stokrát? Tisíckrát?
Na tohle všechno myslel pokaždé,  když si otíral svoje oči vodou z studánky, na kterou pravidelně chodil.

Jednoho dne uviděl u svého domu pobíhat holčičku z lesa.
Vyšel ven, aby si s ní popovídal. Tolik mu pomohla svými otázkami. Holčička k němu s radostí přiběhla a on jí začal povídat, na co všechno přišel.
Trpělivě ho vyslechla, pak ho pohladila po tváři a povídala.
"A proč nezavoláš svého syna a své kamarády zpátky?"
" Proč jim neřekneš, že už je zase chceš vidět?"
"Vážně Tě nechápu strejdo."
"Musím za maminkou." 
"Měj se hezky a zase se brzy uvidíme"

Muž dlouho seděl na lavičce před domem a přemýšlel nad tím, co mu dívenka pověděla.
Ještě toho večera zavolal svému synovi a poprosil ho, jestli by za ním přijel na návštěvu i z celou svou rodinou.
Druhý den zašel s kyticí na hřbitov, za svou milovanou ženou a po cestě zpět se stavil do místní hospody na oběd, kde potkal spoustu svých přátel, kteří si s ním s chutí poseděli.
Byl to krásný den. Ani na chvíli si nevzpomněl na své nemocné oči.Viděl za jeden den tolik pěkného, co už dlouho ne.
Začal pomalu chodit mezi lidi a pravidelně zval svého syna s manželkou a vnoučaty na návštěvy.
Každý večer si  oči otíral vodou ze studánky a chodil se dívat na západy slunce.
Dokonce začínal mít pocit, že se jeho zrak rozjasňuje.
Tak moc si přál všechno vidět. A hlavně napořád!

V den kontroly u lékaře byl velmi nervózní. Dělali mu různá vyšetření a teď čekal na výsledky.
Doktor mu nevěřícně oznámil, že nedošlo k žádnému předpokládanému zhoršení, ba naopak, že se jeho stav ustálil a jeho problémy vyřeší jen o trochu silnější brýle.
Muž s předpisem v němém úžasu vyšel z ordinace a celé odpoledne, až do večera, čekal na louce ženu s holčičku, aby jim vše pověděl.
Velmi se po radovaly a přály mu hodně štěstí.
Na odchodu se muž ještě ženy zeptal: "Opravdu je ta voda léčivá?Vysvětlete mi co se stalo, prosím Vás? ".

Žena s úsměvem odpověděla: "Uzdravila Vás Vaše víra a touha vidět všechno ve Vašem životě, všechno, tak jak to skutečně je. Bez příkras a hodnocení.To Vás uzdravilo".

Jak mocné jsou naše slova a myšlenky.
Kolik krásného,ale také zlého můžete jiným a hlavně sami sobě způsobit.
Užívejme tento velký dar s rozvahou a láskou, abychom jiné svými slovy chlácholili a sami zůstali zdraví.


S láskou Bi