Květináče

Dlouho jsem tady nic nenapsala. V posledních měsících mám pocit, že jsme neustále přehlcováni zvenčí a je potřeba usebrání a klidu uvnitř. Nicméně téma vztahů se mi vrací stále dokola, jako bumerang, při mých pěších cestách za prací, anebo při každodenních činnostech, jako dnes, kdy jsem stříhala suché okvětní lístky fialce, aby ty nové mohly plně vyniknout a projevit se. Možná, nebo právě proto přišlo ke mně silné puzení, opět se slovně vyjádřit. Když jsem se věnovala svým květinám, všimla jsem si, že jedné vyrůstá úplně nový, první květ. Před mnoha měsíci, jsem zasadila pár lístků s kořínky do kypré hlíny, abych vytvořila, či spíše podpořila nový život. Rodící se rostlinku jsem pojmenovala SÍLA..MOJE SÍLA. Od té chvíle, se jí začalo nebývale dařit. Lístečky se kolem začaly rozrůstat, přerůstat jeden přes druhý. Stala se mým barometrem, jak na tom v životě jsem. Dávala jsem pozor, aby neuschla, mluvila jsem na ni a stále mluvím a ona mě za to odměnila klubajícím se okvětím. Tak moc se těším. Třeba zítra uvidím malinkou fialovou tečku, která se vyklube z kuličky. Jak to souvisí se vztahy? Vztahy, kterým se nevěnujeme a přestaneme o ně pečovat, usychají stejně, jako květiny, stojící v parném horku na parapetu. Ano, můžeme si dodávat lásku a radostné pocity sami, na rozdíl od květiny, která se sama jen těžko zalije. Ano, můžeme se zahlcovat nejrůznějšími aktivitami, zaměstnávat se, vyhledávat společnost jiných, abychom unikli svým pocitům osamění, protože náš partner, přítel, rodič, či dítě si nás přestali všímat a dlouho nezalévají společný květináč. Ano, můžeme dojít i do fáze, kdy nás naše samota bude naplňovat a chlácholit více, než lidská společnost a můžeme se cítit i šťastnými. Není však právě toto, byť pro někoho slastné izolování se od ostatních, vlastně únikem a odtržením? Stále čtu o sebe hodnotě, hranicích a rodinných zátěžích, které musíme překonávat, uzdravovat, budovat, nebo čistit, abychom jednou mohli být šťastní ve vztahu, nebo jen sami se sebou. Opravdu si to myslíte?Nejsou tohle všechno berličky přestat se bát uvidět pravdu? Když si dovolíme uvidět skutečnost ve svém vztahu a to jakémkoliv, ne jen tom partnerském, můžeme pak pocítit, co s námi ladí a co už ne. Můžeme uvidět, kde zalévají oba, a kde naopak nosíme ty konve s vodou dokola jen my. Kdykoliv najdeme odvahu uvidět pravdu, často nás to na chvíli může konsternovat, rozesmutnit, zastrašit, nebo ochromit. To všechno se může stát. Ale pak, pak se můžeme rozhodnout promluvit s tím druhým. Překonat své bariéry strachu, studu, možná i pýchy. Je to velmi riskantní. Protože nikdy nevíme, co se potom stane. Avšak soukolí situací, dosud zaseknuté a zrezivělé se začne hýbat. Jakýmkoliv směrem. Energie znova začne proudit. Často však raději vystavíme kolem sebe další hranici, za kterou ten druhý nemůže, nebo raději mluvíme o svém trápení se všemi kolem, ale hlavní aktér nic netuší. A pak, jednoho dne, když květina našeho vztahu uschne nadobro, vůbec nechápe, jak se to stalo. Možná už si o vláhu říkáme dlouho a déšť nepřichází. I to se často stává. Pak je však na místě uvědomit si, že se jedná o záchranu lásky a tím i života. Ať už společného, či jen toho našeho. Náš celý život je tvořen vztahy. Dívám se kolem sebe a pozoruji ve své blízkosti pár radostných fontán, které prýští oběma směry. Vidím však spoustu schnoucích květin, které stojí každá ve své ohrádce, vzdáleny sobě, vzdáleny vodě, vzdáleny svému srdci. Myslím, že nepotřebujeme nic víc, než vzít konvičku a tam, kde je nám dobře, tam, kde to milujeme a cítíme blízkost kropit svou přítomností a láskou častěji. Čas. Čas a opravdová vzájemnost. To jsou pro mě jedny z nejcennějších hodnot ve vztazích. Prosím, co si o tom myslíte? Jak to máte vy? Pořád mi nejde přestat nad tím přemýšlet.

SEMAFOR

Byl krásný slunečný den a já, po dlouhé době jela autem. Jelo se mi výborně. Nikde žádný problém, až do chvíle, než jsem dorazila k velké křižovatce. Provoz byl minimální a já dojela pomalu, způsobně pod semafor a čekala na svou zelenou. Ve zpětném zrcátku jsem po chvilce uviděla další auto, které se postavilo přímo za mě. Byla jsem první v řadě. V tu chvíli se mi sevřel žaludek a na solaru to nepříjemně pálilo. Nervózně jsem pozorovala barevná světýlka na semaforu a nedokázala odtrhnout zrak od černé krabičky nad mojí hlavou. Připadalo mi to, jako věčnost. Dokonce se mi začaly třást ruce a noha u spojky nepokojně cukala. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Řídím už spoustu let. Strachem z nehody to určitě nebylo. Rozhodně jsem neměla pochybnosti o svých řidičských schopnostech. Naskočila zelená, já úlevně vyrazila vpřed s razancí závodnice formule jedna, což ve staré škodovce muselo působit docela komicky, avšak o to vůbec nešlo. Začala jsem podvědomě zhluboka dýchat, abych uvolnila napětí. Ve chvíli, kdy jsem odbočila z kolony pryč a zbavila se své první, vůdčí pozice, vše se jako máchnutím kouzelného proutku uklidnilo a mě se před očima opět začal odehrávat film plný výjevů z mého života. Narodila jsem se mým rodičům, jako PRVNÍ dítě. Byla jsem starší a ještě holčička, takže jsem měla podle všeho očekávání být šikovná, samostatná a starostlivá už do malička. Ta péče začala po necelém druhém roce, kdy se mi narodil bráška a já samu sebe pasovala do role pečovatelky. Mám spoustu fotek, kde ho v peřince pusinkuju a pomáhám mamince s jeho péčí. Byli jsme narozeni opravdu velmi brzo po sobě a maminka toho měla fakt hodně. Tam někde začal obrovský tlak na mě. Abych brzy chodila na nočník, abych brzy chodila po svých, abych nezlobila a pomáhala. Nemyslím si, že by mě rodiče nutili. Zřejmě svými dobře míněnými a pochvalnými větami ve mně vybudovali pocity, že když jsem PRVNÍ, starší, musím být moudřejší a šikovnější vždy a za všech okolností. To vám byla fuška! Naplňovat představu prvenství. Být nejlepší. Ve škole skvělý prospěch, a když se náhodou v matematice, fyzice, či chemii kazil, tak obrovský vnitřní stres. Vytvářela jsem si ho sama. Moji rodiče nikdy řeči kvůli známkám nevedli. Taky tady byly soutěže. Chodila jsem recitovat, zpívat a kdykoliv jsem vyhrála, následovaly obrovské ovace, pochvaly, mnohdy i velké výhody až u samé paní ředitelky školy, která nám s kamarádem dovolila vést školní rozhlas. Být PRVNÍ bylo moc fajn. Avšak před každou soutěží, či vystoupením můj vnitřní třas stoupal. Tlak okolí byl obrovský. Nevěděla jsem, jak z toho vystoupit. Byla jsem malá holka. Prostě jsem dělala všechno proto, ať jsou všichni spokojení a naplním jejich představy o mé úžasnosti. Všechno vypadalo zalité sluncem. Na chodbách, o přestávkách, mě zdravilo plno lidí, učitelky mě měly rády, známky super. Avšak před každou písemkou obrovský tlak v žaludku a na solaru. Léta běžela a já se dostala na konzervatoř. Bylo nás tam pár. Všichni jsme byli skvělí a zvyklí být nejlepší a vyhrávat. Proto nás tam také vybrali. Tlak na dokonalost narůstal. Být PRVNÍ se pro mě stalo nedosažitelným cílem. Stáhla jsem se do sebe. Přestala vyhrávat první pozice. Nepomáhalo nic. Ani skvělé angažmá v divadle, které jsem hned po škole dostala, ani zástupy ctitelů, či pochvalná slova diváků, nebo nadšení mých rodičů. Někde uvnitř, kdysi dávno jsem přestala chtít být PRVNÍ a nejlepší. Život se velmi snažil, aby mě opět vyhoupl do sedla. Prožívala jsem spoustu osudových a dramatických zvratů, abych pochopila, že každý, každičký člověk na světě je PRVNÍ A JEDINÝ. JEDINEČNÝ. Bez ohledu na vnější vlivy, bez ohledu na to, co říká okolí, nebo kolik soutěží vyhrál, jakou má pracovní pozici, nebo kolik dětí odrodil, či kolikrát se vdal, nebo rozvedl. Opravdu neskutečně dlouho mi trvalo, než jsem poznala a pochopila své přednosti a dary, které mám jen já, ale také uviděla a chtěla nacházet své stíny, bez kterých bych své světlo uvnitř nemohla nikdy uvidět. Seděla jsem v autě na parkovišti, po tvářích se mi kutálely slzy štěstí. Tělo bylo klidné, dobře se mi dýchalo a chtělo se mi úlevně smát. Dnešní PRVENSTVÍ na semaforu mi přineslo krásný úlevný proces. Děkuji.