čtvrtek 15. února 2018

Pravda


Sjížděla jsem z kopce pozpátku a nefungovalo nic.
Marně jsem se snažila brzdit, marně zařazovat rychlost, abych trochu zpomalila ten náraz, nebo dokonce pád.
Seběhlo se to tak rychle, že jakákoliv moje reakce byla podmíněna pudovým chováním bez přemýšlení.
Měla jsem velký strach a křičela. Auto nabíralo rychlost a já kontrolu.V poslední vteřině jsem zatáhla prudce ruční brzdu a po smyku, který následoval se auto konečně zastavilo, pár centimetrů od srázu do potoka, který byl lemovaný kovovým zábradlím.
Celá jsem se třepala a pomalinku couvala na boční cestu, abych uhnula protijedoucímu autu.
Nakonec se to povedlo a já celá vystrašená dojela do místa určení jinou , schůdnější cestou.

Význam toho všeho jsem si uvědomila, až když jsem si po práci přišla pro auto ke hřbitovu, kde jsem ho zaparkovala. Před svým odjezdem jsem koukala na kříže s nápisy a přemýšlela nad tím, jak často kvůli své pýše a tvrdohlavosti, kvůli svým pocitům nepostradatelnosti, zapomínáme na to nejcennější co máme.Na náš život a nás samotné.

Před tím, než jsem sjela z toho kopce, měla jsem telefon s kamarádkou, pak ještě další hovor a já se ocitla v časovém shonu, takže jsem vůbec nevěnovala pozornost svému staženému žaludku, který signalizoval, že dneska ta cesta zrovna není v pořádku.
Už jednou se mi to stalo.Na tom stejném místě. Opět jsem neposlechla.
Jaká pýcha. Jaká ne pokora. Často se tak chováme ke svému životu i k sobě.

A pak, když ztrácíme kontrolu nad tím, co se nám děje křičíme ze strachu co bude dál.
Křičíme ze strachu, aby to nebolelo, aby se nic nestalo, křičíme ze strachu z neznáma a hlavně z té bezmoci, protože máme pocit, že nemůžeme nic udělat.
A ve chvíli, kdy je strach největší, pak přestaneme poslouchat hlavu a naše dokonalá Duše udělá přesně to, co v danou chvíli potřebuje. Zatáhne za ruční brzdu.
Prudce a velmi důrazně,aby bylo jasno, že tudy cesta nevede.

Kolikrát to ještě musíme absolvovat, aby nám to došlo?
Kolikrát si budeme ještě sami sobě lhát, že se vlastně nic neděje, když už pár týdnů dostáváme jasné signály, že je třeba změnit směr?
Proč stále dokola lezeme tvrdošíjně a tvrdohlavě do neschůdných kopců, jen ať si dokážeme, že na to máme, že jsme dobří a že dokážeme to co jiný ne, místo toho, abychom si našli lehčí, příjemnější a ve finále i rychlejší trasu pro zdolání naší cesty?

Tohle všechno se začne dít, když svoji vnitřní Pravdu, spolu s jejím hlasem pošleme na kávu a pak je zapomeneme vyzvednout a děláme, že vlastně neexistují.
Necháváme je čekat u stolku bez peněz, jako ty největší chudáky v zimě a nečase.
Často se totiž zapovídáme na cestě k ní, s ostatními kolemjdoucími, kteří nás zdržují.
Často přebíráme názory, které vlastně nejsou naše, jen proto, že to tak vlastně většina má a vypadá to fajn a zabalené v růžovém papíře.
Naše pravda stále sedí u stolečku daleko od nás, kávu dopitou a její hlásek už jen tiše šeptá, protože je nachlazený.

Hned po práci jsem svou milou Pravdu vyzvedla a moc jsem se jí omluvila ( mám velké štěstí, že je tak tolerantní).
Právě jsme si spolu daly koupel a pěkně dlouho a nahlas jsme si popovídaly.
Žaludek přestal bolet, už se usmívám a cítím se blaženě, protože zase na chvíli vím, kam jdu a svou milou Pravdu opět slyším mluvit jasně a zřetelně.
Děkuji za dnešní den.
Děkuji za tu brzdu, která mě zastavila, i za ty kříže na hřbitově.
Přivedly mě zpátky k Tobě Pravdo.

Krásný večer Bi



pondělí 12. února 2018

Intimity mé Duše- Miluj a hřej


Světlo a stín, 
radost a splín,
něžnost a tvrdost,
láska a hrdost.

Vše nosíš v sobě,
někdy jsi ve tmě
a pohřbený v hrobě.
Jindy zas záříš 
a předčíš i slunce jas.

Život se koulí a válí,
někdy ho držíš pevně
a jindy Tě šálí.

Hraje si s Tebou,
však pravidla znáš jen Ty.
Hlasy z venčí Tě matou
a odvádí od mety.

Meta je světlo,
meta je mír,
mír v Tobě a kolem,
jen světlo uvnitř a žádný stín.

Máš v rukou sirky,
které občas nehoří,
vzplanou zas samy,
až se Tvé srdce do lásky opět ponoří.

Uvidíš sebe,
uvidíš jiné,
jak plamínky svící, 
co hřejí stejně 
a přesto jsou jiné.

Všichni jsme světlo. 
Ve chvíli, kdy naše srdce zahoří láskou,
můžeme dávat i jiným své teplo.

Miluj a hřej.

sobota 3. února 2018

Intimity mé Duše- Držím Tě

Zdroj Pinterest

Držím Tě za ruku 
a nenechám Tě klesnout.
Držím Tě pevně,
ať ucítíš můj stisk.

Držím Tě na chvíli,
ať můžeš opět vzlétnout,
vyletět vzhůru,
až budeš si zas sebou jist.

Držím Tě s láskou a odhodláním,
nepustit Tvoji ruku,
dokud Ti něco brání.

Držím Tě pevně a jemně zároveň.
Když pustíš se,
pak už vím,
že v sobě slyšíš větu:
"už se rozvzpomeň".

Vzpomeň si na svou sílu,
svůj vnitřní hlas a svoji víru.
Víru v sebe a své kroky,
které směřují vpřed.

Vím, že když mě pustíš,
zůstaneš se mnou stále,
jen se pomalu z rytíře
přerodíš v krále.

Krále, který pevně a moudře vládne svému životu.
A tak se staň.
Držím Tě pevně.........