Příběh o slepici

Zdroj Pinterest

Pomalu jsem scházela dolů po kamenném schodišti a už teď se usmívala při pomyšlení  na milé uvítání mého téměř 80 letého svěřence, který už skoro neslyší, chodí pomalounku v předklonu a vždy, když mě uvidí rozzáří se, jako slunce a volá na mě : "Vítej děvčátko moje!"

Když k němu přicházím ráno, bývá ještě se zvířaty dole v chlévě a na dvoře, takže po příchodu má první cesta vede většinou právě tam. Nejinak tomu bylo i dnes.

Včera mi ukázal malé králíčky, kteří se nedávno narodili a předevčírem jsem si byla povídat s ovečkami a jejich miminy.

Pro lidi z vesnice běžná věc, i když v dnešní době chová domácí zvířata jen málokdo.

Prostě mám náš společný ranní uvítací rituál mezi slunečními paprsky a zvířaty moc ráda.

Tohle ráno se však pro mě opět stalo něčím speciální.

Když jsem otevřela dveře do chléva, seděla hned vedle nich na malém bidýlku slepice.

Většinou vždycky utečou a rozeběhnou se po dvorku, když se k nim někdo přiblíží.

Zajímám je jen v případě, že nesu něco k snědku.

Poprvé jsem ji pohledem za registrovala a šla dál za svou uvítací radostí.

Když jsme se s dědouškem dostatečně krásně a mile pozdravili, vracela jsem se do kuchyně vařit kávu, stejnou cestou kolem bidýlka.

Stále byla tam.

Nesměle přešlapovala zprava doleva, jakoby na něco čekala.

Najednou jsem dostala nepřekonatelnou chuť, pohladit si poprvé v životě slepici.

Dala jsem jí ještě chvilku na útěk, ale ona stále přešlapovala a čekala.

Začala jsem se těšit, být zvědavá, jestli se mi to povede a velmi pomalu, s úsměvem na rtech, jako rošťácké dítě, které má něco za lubem, jsem se k ní přibližovala s mírně napřaženou rukou.

Trošku znervózněla, přikrčila se a čekala, co bude.

A pak to přišlo. To blaho kontaktu mé ruky s jejím peřím se nedá popsat. Bylo to, jako když hladíte samet. Teplý, měkoučký a lesklý. Taková nádhera.

Pohladila jsem ji jednou, dvakrát a ona stála nehybně na místě, jakoby říkala: "Ještě!"

Občas kvokla, ale bylo cítit, jak je spokojená. A já byla také..Moc.

Naposledy jsme na sebe koukly, já jí poděkovala za nevšední chvíli a nahoře v kuchyni při vaření kávy, jsem se ponořila do svých úvah.

Přišlo mi zvláštní, jak je možné, že jsem slepice brala vždycky jen jako něco "obyčejného ", co lítá po dvoře. Jako nějakou továrnu na vajíčka a součást svého dětství a života na vesnici.

Nikdy mě nenapadlo si na ni sáhnout, natož ji pohladit, nebo mít s ní "intimní" chvilku, jako dnes.

Je to jako v životě. Jsme plni předsudků a přesvědčení, která nám kdysi kdosi vložil do hlavy, anebo jsme si je tam naskládali sami, na základě svých špatných zkušeností. Zavření ve svých bublinách rádoby bezpečí, kde máme své vyjeté koleje a rituály, které děláme pořád dokolečka a běda, když nám do nich vstoupí někdo z venčí. Mnohdy se stává, že nevíme, jak reagovat. Mnozí z nás zapomněli, jaké je to osvěžující a dobrodružné udělat každý den, nebo aspoň občas, něco nového. Něco, co jsme nikdy neprožili, neřekli, nezkusili.

Co nám brání? Strach z neúspěchu, ze zklamání, z toho, že prožijeme něco nepříjemného?

Je vůbec přirozené prožívat stále jen to úžasné a skvělé? Nepřekonávat žádné překážky a výzvy?

O kolik prožitků se připravujeme, když jedeme pořád v tom stejném módu?

Kolikrát musíme ještě prožít něco "nevídaného?"

Toho rána, jsem sama sobě v té vyhřáté kuchyni u vůně kávy slíbila, že začnu experimentovat a každý den si sáhnu na něco, nebo na někoho, jehož strukturu, teplotu, reakci jsem nikdy nepoznala.

Jen tak, ze zvědavosti. Prostě pro radost. Zkuste to taky. Zavřít oči a prostě jen vnímat ten dotyk.

Když to párkrát zkusíte, je možné, že se pro vás stane nevšední posezení na vyhřátém kameni, pocítíte přátelství k sedmikrásce na louce, nebo i "obyčejné" slepici, která každé ráno čeká  u vrátek na vaše pohlazení.

Bi

Bezmocná minulost

Zdroj Pinterest

 Naše minulost nemá nad námi žádnou moc.

Odchází s každým výdechem, s každým slunce východem a bezpečně nás provází po mé cestě k dnešnímu dni.

Všechny bolestivé i veselé situace, všichni lidé, kterým jsme dovolili, aby nám ublížili, nebo se stali třeba jen na chvíli součástí našich životů, jsou našimi učiteli, pomocníky a průvodci na cestě k sebe nalezení, k pochopení své vnitřní podstaty, nastavení srdce a propojení se, se svým nejvyšším vědomím. 

My sami jsme tím, kdo formuje náš život.

Každá jeho vteřina, všechny události, smích, slzy, zoufalství , velké štěstí i radost, jsou zapsány v naší knize žití, kterou den co den listujeme a skrze svou přítomnost si zároveň píšeme nové a nové kapitoly, které ještě potřebujeme přečíst, než se kruh uzavře.

Pak začínáme s novým příběhem další obsáhlé knihy,v koloběhu věků až do nekonečného a zapomnění.

Všechno, co se nám v životě přihodilo, mělo a má svůj význam a musí se dít.

To je život. Změna, koloběh, výměna, proces, jakkoliv tomu říkáme.

Tato mocná síla uvnitř, nás stále žene vpřed a zároveň navrací k nám samotným, protože naše hluboké prožitky nás samy vedou.

My jsme tím hlasem, který si přeje být vyslyšen.

Poslouchej.....

Bi

Stále na Tebe myslím

Zdroj Pinterest

 Pořád na Tebe myslím,
i když vím, že chceš být sám.
Dny plynou, jako voda v řece,
kterou naplnil tající sníh z hor.
Odnáší vzpomínky s Tebou spojené,
kterých bylo jen málo.
Malinko, jak kapek na okně,
pomalu stékajících po skleněné tabuli a
tichounce šeptajících do noci.
Vlastně Tě neznám a ani nevím,
jaký doopravdy jsi, tak PROČ NA TEBE STÁLE MYSLÍM?
Stal jsi se hlasem v mé hlavě.
Hlasem zpívajícím tajuplné písně mému srdci, prolínající se mými sny.....
Hlas znějící do vytracena?
 

Bi

Otisk

Dnes ráno, když jsem pozorovala východ slunce, najednou jsem si všimla čmouhy, na včera umytém okně. Nebyla to ledajaká čmouha. Byl to krásný a jednoznačný otisk ruky mého mladšího syna.

Do hlavy se mi začaly hrnout věty typu. "Já ho fakt přerazím! Včera jsem to drhla!"

Když jsem zastavila svou mysl, aby přestala produkovat tyhle naučené blbiny, uvědomila jsem si, jak absurdně se my lidé někdy chováme.

Pořizujeme si děti, abychom naplnili své životy radostí a láskou (už to je pěkná naivita, protože nikdo a nic nám život lepší ani plnější neudělá, když my nebudeme chtít) a potom jsme naštvaní při každé příležitosti, protože naše drahé ratolesti neudělaly, co jsme po nich chtěly, nebo naopak toho udělaly mnohem více, jako v případě poťapaného okna.

Zasmála jsem se sama sobě. Tak moc jsem si je přála a teď se tady pohoršuji nad nějakým symbolickým otiskem, který si mohu vrýt do paměti, jako artefakt do srdce, protože rostou opravdu rychle. 

Vím moc dobře, že můj puběrťák, i když se teď docela "nesnášíme", jednou odejde a bude mi chybět to naše hašteření a pošťuchování, tak jako neustálé štěbetání toho mladšího filozofa.

Zajímavé, co všechno nějaká rozmazaná ruka na okně u mě může všechno evokovat.

My lidé jsme postižení čištěním nemyslíte?

Okamžitě mi tento výraz vyskakuje ve spojitosti s naší duševní hygienou. 

Stále něco pročisťujeme.Vztahy, špatné pocity, svou minulost. Máme k dispozici tolik terapeutických metod, jako přípravků na okna v regálech a někdy ty skvrny prostě vyčistit nejdou.

To je fakt divné. Taky jsem to dělala.Čistila všemi možnými i nemožnými způsoby a víte kdy se mi ulevilo?

Jednoho rána jsem se probudila a řekla si:

 "Dost! Dnes je dnes, včerejšek už fakt změnit nemůžu. Jen teď!"

Tak, jako právě teď koukám na tu ťápotu malé ruky, usmívám se a přemýšlím, kolik hezkých myšlenek mi to znamení přineslo. Kolik uvědomění.

Mám ráda čisté výhledy, pravdu a upřímné rozhovory. Nebaví mě chodit kolem horké kaše, a když se scházím s jinými lidmi, tak jen z toho důvodu, abych se dozvěděla, jak se mají, co prožívají, co je v poslední době inspirovalo a udělalo jim radost, nebo je zarmoutilo. Prostě jejich život v plné barevnosti prožívání. 

Řeči o jiných bez jejich přítomnosti mě nebaví.

Když někdo pomlouvá ostatní, zakrývá tím svůj vlastní strach z otevřenosti, aby někdo jiný náhodou nezahlédl, jaký vlastně sám je. 

Projektuje svou nelásku k sobě a nízké sebevědomí. Ale to je zase jen můj pohled. 

Otisk na okně pro mě představuje třeba i ztracenou důvěru.

Můžete flek umýt, vyleštit, ale památka na skvrnu stále zůstává.

Mnoho pohledů, úvah a vět, které vyskakují při pohledu na malou ručku, zdobící okenní tabuli.

Vždycky si můžeme vybrat, který pohled zvolíme.

Můžeme být naštvaní a zkazit si nádherné slunečné ráno, anebo si v klidu vypít kávu, koukat na ten úkaz a nechat proběhnout hlavou vše, co k nám přichází..

Usmívám se a těším se, jak se můj synek dnes bude učit se mnou umývat okna.

Krásný den všem

Bi

Proč se pořád rozdělujeme?

Dnes posílám směrem k vám pár nových aktuálních slov a budu velmi ráda, za každičký váš názor, pohled, či podnět.

Krásný víkend všem.

Bi

Příběh o vyšlapaném srdci

Po týdnu venku.
Vybavena dobrou náladou a ženským časopisem, ukládala jsem své tělo na židli v čekárně své obvodní lékařky. Nebyla jsem nemocná několik desítek let. Tentokrát mě to pěkně skrouhlo.
Čekárna se pomalu zaplňovala, lidé si přesedali, poposedávali, naříkali, hekali, pokašlávali a já ponořená do svých myšlenek a čtení časopisu jsem moc nevnímala.
Sestřička, která si přišla vyzvednout list s pořadím pacientů, ještě vyvěsila letáčky na nástěnku přede mnou.
Přišlo mi to vtipné. Zavzpomínala jsem na staré retro filmy, kde se tvořily nástěnky pracovníků socialistické práce.
Nápis POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE LÉKAŘ, byl dostatečně viditelný a pochopitelný.
Ne však pro některé lidi v čekárně.
Většina těchto milých lidí, byli senioři. Někteří si úzkostlivě hlídali své věci, všichni do jednoho si dali na nohy poctivě návleky, i když bylo venku sucho a ty návleky byly špinavější než ty boty.
Byli zvyklí nevybočovat, dělat co se má a moc u toho nepřemýšleli. Hlavně, ať je klid a nikdo po nich nechce nic navíc. V době dávno minulé, ve které žili to zřejmě tak bylo snazší.
Když si lékařka začala volat pacienty dle svého systému, který ona uznala za vhodný, bylo vidět ve tvářích některých zklamání, že budou muset delší dobu čekat, i když jsou jen pro léky, nebo začali být netrpěliví a nervózní.
Ani tady svého "práva" na své místo nedočkali. Jaké zklamání. I když přišli skoro o půl hodiny dříve.
Najednou do plné čekárny vplula paní s berlemi. Byla skoro bezzubá a dost hekala.
Rázem jsme se všichni dozvěděli co jí je,taky to, že od pojišťovny má sice nárok na zuby, ale ani jedny jí neseděly, tak radši nenosí žádné.
Tohle všechno povídala svému známému sedícímu naproti.
Zprvu se pán moc nechtěl zapojovat do hovoru, ale paní byla hlučná, otevřená, neodbytná a srdečná.
Povídala mu o penzionu, kde bydlí, jak je to tam super a taky o svých dětech.
Evidentně si přišla popovídat a vidouce známou tvář, hodlala svou touhu naplnit.
Konečně se do debaty s ní přidal spolusedící pán a povídal:
"Já mám problém s vnukem. Je mu skoro 40 a nechce se ženit. Pořád mu říkám, ať s tím něco udělá, že jinak zůstane ve stáří sám, jak kůl v plotě, ale můžete mu něco vykládat."
"Ti dnešní mladí vůbec neví", smutně dodal.
"Jojo, taková je doba milý pane", přidala se paní s berlemi.
"U dcery v baráku žije žena se 4 dětmi a je sama. Nemá manžela a nikdy nebyla vdaná. Hrozná doba. Ženské na děcka samy a chlapi si užívají, nebo sedí v hospodě. To dříve vůbec nešlo.
By žila v hanbě", odvětila smutně paní.
Ano je to pravda, pomyslela jsem si. Chvála Bohu ze vývoj společnosti. Také bych byla jako rozvedená samo rodička dvou dětí kamenovaná.
Nemá cenu rozebírat, jestli je to dobou, nebo lidmi, či prioritami života. To by byl další příběh.
Když jsem slyšela povídání těchto milých stárnoucích lidí, opravdu mě to zaujalo.
Ve chvíli, kdy ten poslední třetí muž zvedl zrak a odhodlal se říct svůj příběh, už jsem jim věnovala svou plnou pozornost.
"Před pár měsíci mi umřela přítelkyně. Byli jsme spolu dennodenně 13 let. Pořád se z toho nemůžu dostat. Stáří je hrozná věc. Nejhorší je, když člověk zůstane sám ", zašeptal.
Celá čekárna ztichla, muž si utřel zvlhlé oči a sestra zavolala mé jméno.

Když jsem odcházela z poloprázdného prostoru mlčících pacientů, kteří si sdělili co potřebovali, chodící k lékaři kvůli svým tělesným bolestem, ale jejichž duše zůstávají stále nemocné, přemýšlela jsem kolik těchto příběhů osamělosti a smutku tato čekárna už vyslechla.
Jak moc by lidé víc než léky potřebovali povídání a "obyčejný" lidský kontakt.
Vidím to v práci každý den, jakým darem je pro osamělé blízkost jiného člověka.
Jaké zázraky se dějí, když si navzájem dáme trochu pozornosti a času.

Všechno podléhá vývoji. Změna je nutností. Koloběh života také. Sami na svět přicházíme a sami z něj jednou odejdeme.
Před svým odchodem jsem se na chvíli smrkající zastavila před velkým skleněným oknem, které mi dalo odpověď na mou vnitřní otázku:
"Je možné něco udělat, změnit, aby mé stáří vypadalo jinak?"
Ve sněhu přede mnou se bělalo vyšlapané srdce.

Bi

Retro žije

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale retro zase pěkně fičí.

Retro pokoj v nemocnici, retro nabídka v obchoďáku a retro program v nákupním centru.

Rádia plná retro songů, které připomínají staré dobré časy.

Před pár dny jsme s mým klientem, kterému je 79 let, sledovali jeden díl seriálu Chalupáři.

Je starý přesně jako já. 43 let. Tedy už také retro. Na monitoru probíhala scéna vesnického plesu, kde se všichni pošťuchují, radují, popíjí, dokonce tam pod rudou hvězdou proběhly polibky na líce, kterými se častovali dva muži. Scéna neuvěřitelně živá, veselá a hlavně pravdivá. Nenahraná. Uprostřed toho veselí mi dojetím vyhrkly slzy. Kouknu vedle a světe div se, milý dědoušek dojetím plakal a usmíval se blaženým úsměvem dávných krásných vzpomínek z mládí.

Atmosféra, která probíhala na seriálovém plese byla nepopsatelná.

Jistě jste všichni viděli podobné retro scény nejmíň stokrát.

Dřívější seriály měly v sobě jakousi nebývalou jiskru a smrděly člověčinou.

Ukazovaly lidské povahy do hloubky a řešily se tam kolikrát absolutní banality, které se prostě v životě dějí den co den.

Neměly stovky dílů. Jen pár. Aby se člověk neztratil ve spleti vztahů.

Mám tyhle návraty do minulosti s mými klienty velmi ráda. Hodně se dozvím o jejich životě a o všem, co se v dobách dávnějších, před mým narozením uctívalo a bylo tradicí, nebo zvykem v různých rodinách.

Po práci jsem spokojeně jela domů autobusem nacpaným až k prasknutí. Sedávám většinou úplně vzadu. Přemýšlela jsem nad tím kouzlem a hereckým uměním všech osobností, které se v těch jedenácti dílech sešly.

Najednou moji pozornost upoutal muž, který stál opodál s nějakou ženou a na jedné ze zastávek vyklonil hlavu z otevřených dveří a volal na nějakého chlapce,ve věku mého syna, který se dokonce i stejně jmenoval.

"Adámku ahoj, kam jdete s klukama?", povídal natěšeně a s velkým zájmem.

"Jéé, ahoj tati", odpověděl chlapec. " Jdeme se jen tak projít víš", dodal ještě na vysvětlenou.

"Tak ahoj a zavolej o víkendu, jestli budeš chtít ", odvětil táta. A než se dveře zavřely stihl ještě zavolat : "Mám Tě moc rád Ady".

Atobuse se rozjel a muž se otočil zpět k ženě, která stála za ním.

Jeho přivřené oči a mlčící ústa dala jasný signál co prožívá uvnitř.

Ano doba jde dopředu.

Když hodně pracujeme, můžeme vydělat spoustu peněz, vzít si půjčky a úvěry, za které si postavíme vily s bazénem a velkou zahradou, na které trávíme minimum času, abychom na to všechno vydělali a mohli splácet, co jsme si půjčili.

Máme pračky, myčky a jiné vymoženosti, které nám ušetří spoustu času.

Času, který pak věnujeme komu, nebo čemu?

Místo, abychom si povídali, jaký byl den, zíráme všichni do svých chytrých telefonů, píšeme si milostné vzkazy v sms zprávách, i když tušíme, že se rozhodně mají říkat do očí.

Odcizujeme se jeden druhému, rodiny se rozpadají a my, pokud nám na našem životě ještě aspoň trochu záleží, se nutně dostaneme do chvíle, kdy se ve svých vzpomínkách vracíme znovu na začátek.

Do svého dětství, kdy jsme v té praštěné retro době, museli umývat po obědě nádobí, lítali venku s děckama, líbali se v průchodu a psali si vzkazy do sešitů.

Vracíme se do doby kuřinců na babiččině dvorku, potulujeme se roztrhaní a špinaví po olšině, kde jsme prožívali ta největší dobrodružství našeho dětství.

Znovu prožíváme ty trapné podnikové zájezdy a mikulášské besídky, kde bylo tolik srandy a hromady sladkostí, nebo začmouděných špekáčků na ohni pečených.

Určitě vzpomeneme i na ten krásný čas pětek a poznámek, u kterých jsme falšovali podpis rodičů, což dnes v digitálních žákovských knížkách fakt nehrozí.

Nedělní Studio Kamarád a spoustu obyčejných českých seriálů o dětech, které řešily stejné problémy jako my.

A taky rodinu. Tu obyčejnou rodinu, ve které se směje, jezdí na výlety, nadává, hrají se karty, jezdí se sáňkovat, nebo se psem na procházky.Velké rodinné oslavy v podnikové jídelně, kde jsme si vždycky připravili program pro dospělé a hlavně sami pro sebe, protože nás bavilo se sestřenicemi a bratranci být spolu a vymýšlet legraci.

Taky se mi okamžitě vybaví moji drazí rodiče, kteří jsou spolu už "nechutných" a "nemoderních" 43 let a já měla to štěstí vyrůstat v té "staré " době, kdy ještě manželský slib znamenal pro většinu lidí závazek na celý život, ne jen kus papíru, který se při prvních problémech vyhodil do koše.

Evidentně jste všichni pochopili, že já už jsem těžce retro a nakažená seniory, se kterými pracuji, takže jdu upéct dětem bábovku a zahrát si s nimi karty, nebo to přiblblé a nemoderní Člověče nezlob se.

U nás doma retro totiž pořád žije!

B

Nechávám..

Nechávám v sobě zemřít Tvé oči,

ve kterých jsem uviděla skutečnou sebe.

Nechávám v sobě zemřít ten pocit,

že bez Tebe nejsem úplná a celá.

Nechávám ze svých úst vycházet slova,

která hojí moji duši,

aby už jednou provždy na Tebe zapomněla.

Nechávám v sobě mizet své nenaplněné touhy, sny a přání,

ve kterých jsi mě držel za ruku a 

stál při mě, bez obav a sebemenších zaváhání.

Zapomínám na všechny východy a západy slunce,

které nám ve dvou nejsou souzené.

Nechávám v sobě klidně doznívat hladivé tóny Tvého hlasu,

které se s větrem ztratily ve větvích,

jako ta nenaplněná láska,

která ze strachu nemohla vykvést

a musela s prvním sluncem roztát,

jako chladný a mrazivý sníh.

Nechávám v sobě navždy zemřít slůvko MY.

Zůstává znělé, krásné a kulaté JÁ,

smějící se a radostné z mé velké proměny.

Má duše opět klidná a blažená.

Bi

Intuice a bdělost

zdroj Pinterest

Dnes se mi v hlavě honí slovíčka INTUICE a BDĚLOST.

Každý den čteme mnoho nápisů, knih, motivačních citátů, či doporučení na cokoliv. 

Jak se správně stravovat, jak cvičit, jak žít, jak milovat. No a co, řeknete si. 

Je v pořádku, vzdělávat se.

To určitě ano, ALE...

Často se stává, že uvázneme v nějakých univerzálních poučkách o tom, jak bychom se měli nebo neměli chovat, či dokonce, co je a není normální prožívat, až přestaneme poslouchat sami sebe a své pocity. 

Stává se, že v životních situacích hledáme rady všude venku a je jich opravdu hodně, protože "duchovno" a "koučování lidských životů" teď fičí a ve chvíli rozhodování přestáváme jednat za sebe.

V hlavě nám vyskakují podvědomě uložené informace, které ale nesouzní s naší podstatou a hlavně s naším cítěním.

Přichází vnitřní rozpor, protože my cítíme něco jiného, než co by se "správně" mělo udělat.

Bojujeme sami se sebou, protože to, co chceme doopravdy udělat přece není "normální" ani běžné a mnoho lidí by to mohlo vnímat dokonce i jako špatné.

Bojujeme podvědomě a často si to ani nepřiznáme.

Ve většině případů pak uděláme co je "správné" , když to všichni "moudří" tvrdí.

Na chvíli se dostaví pocit úlevy, avšak jen do momentu, než si uvědomíme, že takhle jsme to vlastně vůbec nechtěli, protože to cítíme jinak. 

Udělali jsme co se má, protože jsme chtěli opět vyhovět, být hodní, slušní moudří, úžasní a mnoho dalšího, ale opět jsme to nebyli MY. Často sami sebe ještě potrestáme svými destruktivními myšlenkami o své "domnělé "neschopnosti a hlouposti.

Když už dojdeme ve své sebe reflexi tak daleko, že jsme schopni si tuto skutečnost vůbec přiznat a uvědomit, máme vykročeno k tomu, abychom opět pomalu začali hledat cestu k sobě samému, skrze opouštění dogmat, klišé a doporučení od jiných.

Stáváme se BDĚLÝMI ve svém vnitřním světě a pouštíme k sobě situace, které cítíme podobně.

Přestáváme řešit, jak má vypadat ten opravdový vztah, co je a není "normální", nebo vhodné.

Prostě začneme jednat zcela intuitivně a spontánně, podle svých pocitů a tužeb. 

Beze strachu z chyby, která ve skutečnosti neexistuje.

Přestáváme se bát kritiky z venčí, protože víme, že názory jiných nás mohou mnohému naučit a ukázat nám další možnosti, jak pracovat na sobě.

Bez interakce s okolím se stáváme jen teoretickými vědeckými pracovníky, kteří hledí celý život do skript a doporučení, strachujícími se žít svá vlastní přesvědčení a rozhodnutí. 

Vše, čemu uvěříme, se stává součástí našeho života.

Je velmi dobré uvědomit si, jestli vše čemu jsme uvěřili vychází opravdu z nás samotných, anebo je to jen iluzorní mlha, která nám právě halí naše vlastní JÁ do nečinnosti a pohodlnosti.

Práce na sobě je podle mého cítění, každodenní vnitřní rozhovor, ve kterém nacházím odpovědi na své každodenní otázky a prožitky v běžném životě. 

Sebe analýza je chvíle , kdy si mohu přiznat i své nejbolestivější prohry, bez toho, abych to musela přiznávat komukoliv jinému. 

Přestat lhát sám sobě, je prvním vykročením, jak odhodit masku v běžném životě a postavit se před ostatní obnažený a bdělý. 

Děkuji za tu možnost........

Bi