Příběh o slepici

Zdroj Pinterest

Pomalu jsem scházela dolů po kamenném schodišti a už teď se usmívala při pomyšlení  na milé uvítání mého téměř 80 letého svěřence, který už skoro neslyší, chodí pomalounku v předklonu a vždy, když mě uvidí rozzáří se, jako slunce a volá na mě : "Vítej děvčátko moje!"

Když k němu přicházím ráno, bývá ještě se zvířaty dole v chlévě a na dvoře, takže po příchodu má první cesta vede většinou právě tam. Nejinak tomu bylo i dnes.

Včera mi ukázal malé králíčky, kteří se nedávno narodili a předevčírem jsem si byla povídat s ovečkami a jejich miminy.

Pro lidi z vesnice běžná věc, i když v dnešní době chová domácí zvířata jen málokdo.

Prostě mám náš společný ranní uvítací rituál mezi slunečními paprsky a zvířaty moc ráda.

Tohle ráno se však pro mě opět stalo něčím speciální.

Když jsem otevřela dveře do chléva, seděla hned vedle nich na malém bidýlku slepice.

Většinou vždycky utečou a rozeběhnou se po dvorku, když se k nim někdo přiblíží.

Zajímám je jen v případě, že nesu něco k snědku.

Poprvé jsem ji pohledem za registrovala a šla dál za svou uvítací radostí.

Když jsme se s dědouškem dostatečně krásně a mile pozdravili, vracela jsem se do kuchyně vařit kávu, stejnou cestou kolem bidýlka.

Stále byla tam.

Nesměle přešlapovala zprava doleva, jakoby na něco čekala.

Najednou jsem dostala nepřekonatelnou chuť, pohladit si poprvé v životě slepici.

Dala jsem jí ještě chvilku na útěk, ale ona stále přešlapovala a čekala.

Začala jsem se těšit, být zvědavá, jestli se mi to povede a velmi pomalu, s úsměvem na rtech, jako rošťácké dítě, které má něco za lubem, jsem se k ní přibližovala s mírně napřaženou rukou.

Trošku znervózněla, přikrčila se a čekala, co bude.

A pak to přišlo. To blaho kontaktu mé ruky s jejím peřím se nedá popsat. Bylo to, jako když hladíte samet. Teplý, měkoučký a lesklý. Taková nádhera.

Pohladila jsem ji jednou, dvakrát a ona stála nehybně na místě, jakoby říkala: "Ještě!"

Občas kvokla, ale bylo cítit, jak je spokojená. A já byla také..Moc.

Naposledy jsme na sebe koukly, já jí poděkovala za nevšední chvíli a nahoře v kuchyni při vaření kávy, jsem se ponořila do svých úvah.

Přišlo mi zvláštní, jak je možné, že jsem slepice brala vždycky jen jako něco "obyčejného ", co lítá po dvoře. Jako nějakou továrnu na vajíčka a součást svého dětství a života na vesnici.

Nikdy mě nenapadlo si na ni sáhnout, natož ji pohladit, nebo mít s ní "intimní" chvilku, jako dnes.

Je to jako v životě. Jsme plni předsudků a přesvědčení, která nám kdysi kdosi vložil do hlavy, anebo jsme si je tam naskládali sami, na základě svých špatných zkušeností. Zavření ve svých bublinách rádoby bezpečí, kde máme své vyjeté koleje a rituály, které děláme pořád dokolečka a běda, když nám do nich vstoupí někdo z venčí. Mnohdy se stává, že nevíme, jak reagovat. Mnozí z nás zapomněli, jaké je to osvěžující a dobrodružné udělat každý den, nebo aspoň občas, něco nového. Něco, co jsme nikdy neprožili, neřekli, nezkusili.

Co nám brání? Strach z neúspěchu, ze zklamání, z toho, že prožijeme něco nepříjemného?

Je vůbec přirozené prožívat stále jen to úžasné a skvělé? Nepřekonávat žádné překážky a výzvy?

O kolik prožitků se připravujeme, když jedeme pořád v tom stejném módu?

Kolikrát musíme ještě prožít něco "nevídaného?"

Toho rána, jsem sama sobě v té vyhřáté kuchyni u vůně kávy slíbila, že začnu experimentovat a každý den si sáhnu na něco, nebo na někoho, jehož strukturu, teplotu, reakci jsem nikdy nepoznala.

Jen tak, ze zvědavosti. Prostě pro radost. Zkuste to taky. Zavřít oči a prostě jen vnímat ten dotyk.

Když to párkrát zkusíte, je možné, že se pro vás stane nevšední posezení na vyhřátém kameni, pocítíte přátelství k sedmikrásce na louce, nebo i "obyčejné" slepici, která každé ráno čeká  u vrátek na vaše pohlazení.

Bi