Nechávám v sobě zemřít Tvé oči,
ve kterých jsem uviděla skutečnou sebe.
Nechávám v sobě zemřít ten pocit,
že bez Tebe nejsem úplná a celá.
Nechávám ze svých úst vycházet slova,
která hojí moji duši,
aby už jednou provždy na Tebe zapomněla.
Nechávám v sobě mizet své nenaplněné touhy, sny a přání,
ve kterých jsi mě držel za ruku a
stál při mě, bez obav a sebemenších zaváhání.
Zapomínám na všechny východy a západy slunce,
které nám ve dvou nejsou souzené.
Nechávám v sobě klidně doznívat hladivé tóny Tvého hlasu,
které se s větrem ztratily ve větvích,
jako ta nenaplněná láska,
která ze strachu nemohla vykvést
a musela s prvním sluncem roztát,
jako chladný a mrazivý sníh.
Nechávám v sobě navždy zemřít slůvko MY.
Zůstává znělé, krásné a kulaté JÁ,
smějící se a radostné z mé velké proměny.
Má duše opět klidná a blažená.
Bi
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatJe to....pravdivé a tak moc bolavě krásné.Znám adresu,kam bych to, stále ještě někde ve skrytu své duše,odeslala.Ale....ale už jsem dokázala otevřít dveře a překročit práh do klidu a blaženosti.
OdpovědětVymazatDrahá Stello...myslím, že každý z nás má alespoň jednu nebo dvě adresy, pro které by má slova byla určena. Někdy je lepší říct si vše ve sprše na nevyplnit adresáta, který stejně dávno nečeká....děkuji za návštěvu.
VymazatBi