Příběh o mrtvých stromech a několika velkých proč

zdroj Pinterest

Kráčela jsem cestou, která byla kdysi dávno polňačkou.

Dnes už je kultivovaná, upravená, sjízdná  a pro člověka přijatelná.

Už dlouho jsem tudy nešla.

Měla jsem čas, autobus jel až za půl hodiny a chtěla jsem si popovídat se zvířaty v ohradách kolem cesty a taky si natrhat kopřivy na jarní detox.

Mladých kopřiv plno, ale byly moc špinavé a taky u té cesty, po které jezdili místní usedlíci , zřejmě ne moc zdravé.

No což. Aspoň ty koně a ovce pomyslím si.

Kde se poděla ta příroda, která tu ještě před rokem byla?

"Zmizela s pokrokem a taky s pohodlím nás lidí kočko", pomyslím si, když šlapu další metry po asfaltované cestě. Pomalu jsem vystoupila z boční, na hlavní cestu.

Celé mé ráno toho dnes začalo nějak smutně. Vůbec jsem nevěděla co se děje. Prostě někde uvnitř divný smutek z něčeho, co se má stát. Za pár chvil bylo jasno.

Kráčela jsem směrem k zastávce a po levé straně, ano, ano, tam kde máme všichni srdce.

U silnice, ležely spadané ořezané větve stromů.

Měly pupence, nevypadaly vůbec nemocné, ani poškozené.

Ležely tam, jako uříznuté ruce, které krvácely. Některé už začínaly kvést, na jiných byly vidět  kočičky.

U mě v hlavě jediná otázka PROČ?

Už v tuhle chvíli se mi spustily slzy, které nešly ničím zastavit.

Měla jsem asi deset minut do odjezdu autobusu.

Hřbitov, kde odpočívala jedna má bývalá svěřenkyně byl blízko a tak jsem se šla za ní  uklidnit.

Už při příchodu branou něco nebylo v pořádku.

Něco chybělo.

Chvíli jsem stála u hrobu a rozhlížela se.

Ano už vím..Alej...Krásná stromová alej, která zdobila hřbitov, nabízela stín a tvořila neodmyslitelnou atmosféru toho místa. Nádherné košaté stromy, které chránily před sluncem, mnoho desítek let rostly, aby se staly nenahraditelnou a živou součástí prostoru, byly pryč.

Všechny do jednoho. Zbyly po nich jen pařezy a já stála v šoku pod křížem Ježíše, na který svítilo slunce a opět se ho ptala PROČ?

V tu chvíli jsem zahlédl dva muže v pracovních uniformách, kteří si o kus dál u jednoho hrobu povídali. Prostě mi to nedalo a šla jsem jsem za nimi.

"Dobrý den. Prosím vás, proč jste pořezali všechny ty stromy? Byly nemocné?", povídám vlídně.

Pánové se na mě shovívavě podívali a jeden z nich odvětil: "Stromy jsme museli setnout, protože se tady bude stavět nový chodník mezi hroby a ty stromy zavázely. Lidé si stěžovali, že se jim špatně chodí", odvětil jeden z nich.

Stála jsem jako opařená s pusou otevřenou a zmohla jsem se jen na tiché : 

"Děkuji za vysvětlenou. Není to trochu nesmyslné zabíjet stromy, které tady tak dlouho rostly, jen kvůli pohodlnosti lidí a pak tady vysadit nové, abychom to jakože vyřešili?"

"Osmdesát procent toho, co nám nařídí postrádá logiku milá paní", odpověděl ten druhý.

Slunce svítilo, mé slzy nekontrolovaletně tekly a v hlavě jsem měla opravdu velký bordel z otázek, které se draly na povrch.

Kdo si myslíme, že jsme?

Jak můžeme neustále dokola zabíjet všechno živé kolem sebe, jen pro své pohodlí, jen proto, že nám vadí větve na cestě, nebo stromy zasahují do naplánovaného chodníku?

Přijde vám to opravdu normální s naší inteligencí a mozkem, který máme k myšlení a jímž se odlišujeme od zvířat a rostlin , neustále vymýšlet takové hovadiny a podrazy?

Jak bychom se cítili my, kdyby nás jen tak někdo podřezal, protože mu vadíme na jeho cestě?

Když jsem nasedla do autobusu směr domov, sedly si za mě dvě mladé dívky, které mi svým rozhovorem ještě prohloubily beznaděj v mé duši, kterou jsem právě uvnitř prožívala.

U obou dívek rozpadlé rodiny. Několikátý přítel maminky, který si určoval podmínky v domě, který ona s námahou postavila a vzala si hypotéku až do smrti. 

Zakazoval jí psa, kterého si tak moc přála a vadilo mu, že dobře a slušně vychází s bývalým manželem, jejím otcem, se kterým se rozvedla.

Běžná věc, řeknete si.

A já se ptám. Jak můžeme rozhodovat, co je a není dobré pro přírodu? 

Co zabít, anebo nechat žít, když sami máme ve svých životech neskutečný bordel a umíráme za živa?

Jsme ještě vůbec lidé?

Bi