Bahno

Začalo to hezky. Vlastně je to skoro pravidlo. Je krásný slunečný den. Přijela jsem na chaloupku, abych se prošla s pejskem, nadýchala se v lese čerstvého vzduchu a zkontrolovala moje oblíbené stromy a místa v okolí. Trasa byla předem daná. Mám ji moc ráda, toulám se tam, kdy to jen jde. Zatím mě neomrzela. Pokaždé uvidím něco nového a hodnotného. Navíc se zcela jistě pokaždé, když tudy kráčím, ještě něčemu přiučím.

Nejinak tomu bylo dnes. Pes Adam už měl připnuté vodítko a mě v hlavě prolítla věta : "Vezmi si na nohy gumáky." V tom teplém suchém dni mi to přišlo absurdní, ale měla jsem výbornou náladu, takže jsem se poslechla. Nu co, pro někoho budu vypadat možná jako blázen, ale to už dávno neřeším. 

Hned za brankou jsem v lese potkala pána s fenkou, který si chtěl povídat. Prohodili jsme pár vět a já přidala do kroku, ať jsme brzy na mých oblíbených místech. Slunce zářilo nad hlavou, nikde ani mráčku, den vybízel k procházkám a jarním plánům. V hlavě se mi honilo všelicos, přes louku plnou květin, záhonek ředkviček, až po rozkvetlou nádhernou jabloň, kterou jsem právě dnes chtěla navštívit.

Už ve chvíli, kdy jsme se blížili k místu, kterým jsem musela projít, bylo jasné, proč mě má mysl vybídla ke vhodné obuvi. Cestička mezi stromy byla z kopečka, v mírném ďolíku, tudíž sníh, který roztával, utvořil jezírko a dost hluboký, i široký bahnitý prostor. Pes se prodral mezi stromky a já musela skrz. Nohy v gumákách se mi nořily hluboko do bahna a najednou přišla myšlenka, která mě provázela až za roh, kde na cestičce, slunce bahno dávno vysušilo a zbyl jen krásný travnatý chodník. Takový kousek. Vlastně za rohem. Naskytla se mi překrásná podívaná na celou krajinu. Kdybych neměla gumáky, tak se tam nedostanu. Nemohla bych projít. Vlastně mohla, ale měla bych špinavé boty až po kotníky a zřejmě by se nejednalo o příliš příjemný zážitek. Byla jsem dnes dobře vybavená.

Okamžitě mě napadl příměr s naším životem. Kolikrát přijdeme k obrovskému bahnitému jezeru a z nejrůznějších důvodů ho nedokážeme přejít. Naše zahnívající prožitky, smutky a hnijící minulost, jsou pěkně hluboké a smrdí až na dálku. Mnohokrát se rozhodneme obejít, nebo raději nevstoupit do oněch nepěkných situací. Ony však stále zůstávají  a mokvají, než se k nim dostane alespoň pár paprsků slunce. 

V našem životě to může být vědomí toho, že si každý takovou bažinu někde tvoříme, hýčkáme a snažíme se na ni zapomenout. Ve chvíli, kdy připustíme, že existuje, získáváme nástroje, jak ji překonat. V mém případě to byla věta, kterou mi mé podvědomí vyslalo už před procházkou. Tak moc jsem toužila vidět mou oblíbenou slunečnou stezku, že jsem poslechla. A dobře jsem udělala.  Najednou mi totiž bahno přestalo vadit. Nebylo pro mě důležité. Prostě jen součást mojí cesty. Prošla jsem jím se zabořenými kotníky, avšak bez větších problémů a nelibých pocitů. A hned za rohem na mě čekala odměna v podobě překrásně prosluněné cesty. Dnes jsem byla na své bahno připravena. Nastal správný čas. 

Často jsme na sebe, zbytečně ve svých životech přísní. Podléháme tlaku okolí a zapomínáme na svůj vlastní rytmus a osobní nastavení. Je dobré se nenechat zmást. Jen my dobře víte, kdy a jakým způsobem situaci, která zahnívá v našem životě můžeme a dokážeme zvládnout. 

Na zpáteční cestě, jsem chtěla ještě pozdravit stromy v aleji na druhé straně lesa. Když jsem přišla k onomu místu, přes cestu ležel velikánský strom. Pochopila jsem. Dnes ne. Rozhodla jsem se zbytečně neuvádět v nebezpečí ani sebe, ani našeho milého pejska, jen pro svou touhu uvidět milovanou alej. Naše urputnost a tvrdohlavost, nám občas také dokáže pěkně zavařit. Vím o tom své. 

Otočila jsem se tedy na patě a nechala se pomalu dovést pejskem až na zahrádku. Byl to krásný den.

S láskou Bi