Příběh o jednom bolestivém plácnutí a utajených slzách

Kráčela jsem přeplněnou uličkou a všude kolem mě řev, jak v cirkuse.
Autobus narvaný k prasknutí, plný puberťáků, kteří právě jeli ze školy.
Tuhle noc jsem toho moc nenaspala, takže se mi tahle atmoška moc nehodila do krámu, ale takový je život.
Nějakým zázrakem jsem našla volné místo, na které jsem vyšťaveně usedla a zavřela oči v naději, že když se na chvíli stanu neviditelnou, tak oni přestanou být slyšet.
Taková blbost.

Uprostřed všeho toho řevu najednou zazněla rána. Plácnutí, plesknutí, nebo snad facka?
Uslyšela jsem to velmi zřetelně a zvuk byl doprovázený bolestným dívčím výkřikem a následně chlapeckým smíchem.
Na chvíli to v autobuse ztichlo.
Otevřela jsem oči, abych uviděla co se stalo.
Naskytlo se mi opět velmi poučné představení.
Kousek ode mě byl hlouček dospívajících dětí.
Tři kluci zatlačovali na sedátko jednu dívku. Ta obdržela tu velikou ránu. Její spolusedící ji pleskl přes stehno, jak jsem pochopila z jejich hovoru.
Měla slzy na krajíčku. Muselo to bolet fest. I já jsem přes uličku viděla otisk na její noze.
Kluk, který seděl vedle ní a měl na svědomí bolestivý akt, byl přesně ten typ zakomplexovaného kluka s rovnátky a brýlemi, který musí zaujmout kámoše a holky nevšedními činy, protože má pocit, že jinak je neviditelný. Doma zřejmě byl.
Další dva kámoši ho obdivně nabádali, aby čin zopakoval, protože ona přece nebrečí a ještě se jí to možná líbí? Není ona sadomaso? Podle toho, jak se chovala, tak zřejmě byla. Duševní sado masochistka.

Zírala jsem na to s pusou otevřenou připravená zakročit, kdyby náhodou měla přijít další rána.
Tohle přece není normální říkala jsem si, proč ta holka nic neudělá?
Pořád se smála, že vlastně o nic nejde a oni jí ponižovali slovně víc a víc.
S křečovitým úsměvem a slzami v očích stále hrála hrdinku a bezproblémovou fajn holku, které nic nevadí.
Strašně mě to provokovalo. Měla jsem pořád pocit, že jí musím chránit, protože sama to nezvládne.
V hlavě mi zaznělo : " Furt bys někoho jenom zachraňovala!"
" A sebe zachránit neumíš!!!"
Prásk! No jo vlastně. To není o ní. To je o Tobě milá zlatá.


Bože někdy jsem fakt natvrdlá.
Najednou jsem se vrátila o mnoho let zpět a uviděla sebe. Vždycky jsem si nechala všechno líbit. Chtěla jsem mít hodně kamarádů a hlavně ať je sranda.
Dlouhá léta jsem měla pověst fajn holky, co nemá s ničím problém.
Udělalo se mi špatně od žaludku při uvědomění, že v některých životních situacích se stále tak chovám.
Stále naplňuji ty věty, které jsem slýchávala v dětství :" Buď hodná holčička."nebo "Chytřejší ustoupí" a moje zaklínadla byla" Co z toho děláš?" "Nebuď taková citlivka"

Postupem času jsem přestala projevovat svůj nesouhlas a brečela jen tajně do polštáře, ať to nikdo nevidí, abych nebyla citlivka, které se všichni smějí.
Trvalo desítky let, než jsem se naučila říkat "ne" a někdy i velmi razantně.
V jedné oblasti života se mi to občas stále nedaří.
Vztahy s muži jsou pro mě opravdu studiem na vysoké škole plné reparátů.
Nevadí.. Třeba jednou pochopím i bez facky.
Dneska ji za mě dostala mladá dívka. Krásné upozornění, aby se probrala.
Já jsem se probrala dostatečně.

A ještě něco jsem se naučila.
Když vystoupili kamarádi toho kluka, zůstal sedět na sedadle vedle dívky, které tak ublížil.
Z jejich hovoru bylo patrné, že po prázdninách odejde na jinou školu. Bylo vidět, že se tam  netěší  a pochopila jsem, že se mu ta dívka líbí.
Usmíval se na ni, přestal do ní rýpat, spíš posmutněl a trošku zčervenal, když na něj promluvila.
Když vystoupila i ona a zůstal sám, stal se z něho rázem ustrašený a opuštěný kluk s rovnátky, který v sobě nese spoustu smutku a neví co s ním. Zmateně se pohyboval po voze, až mi zmizel v davu.
Pravou podstatu člověka poznáme, až když je sám. Bez obecenstva, bez toho aby se kontroloval.
Nakonec ta nekonečně hlučná společnost přinesla mou velmi silnou tichou vnitřní meditaci na téma sebe hodnota.
Díky. Makám na tom.