Příběh o absťáku a dotýkání

Seděla jsem v přeplněném autobuse a prožívala vnitřní bouřku. Kousala jsem se do rtu, abych si způsobila proti bolest, která zastaví moje slzy, protože se právě teď moc nehodily.
Kdo by si taky přál brečet v osm ráno, když na vás zírá spousta očí, které nechápou.
Seděla jsem strnule a zatajovala dech.
Bála jsem se pohnout, aby neuhnul, aby zůstal tak, jak je a aspoň na chvíli hřál mou pravou stranu těla svým dotykem.
Jak dlouho jsem necítila mužský dotyk? Jak dlouho jsem necítila pohlazení muže, nebo jen takové letmé přitisknutí, jako teď, které mě naprosto znehybnilo a rozjelo ve mě neskutečnou emoční vichřici, kterou jsem opět potlačovala kdovíjak dlouho.

Mladík vedle mě, měl sluchátka v uších, tělo které zřejmě denně mučil v posilovně pohozené na sedadle a nohy hodně od sebe, takže u mě, na mém místě moc prostoru nebylo.
Nevadilo mi to. Spíš mě překvapilo, že když jsem dosedla neuhnul, neucukl, jak to většinou všichni dělají, když se jich dotkne cizí člověk.
Seděl, stejně nehybně, jako já. Možná mu to taky chybělo. Možná neměl žádnou ženu ani přítelkyni, kterou by mohl cítit. Virtuální svět se nedotýká.
Nevím co prožíval a v tuhle chvíli jsem to moc neřešila, protože jsem měla dost práce sama se sebou.
Nemohla jsem pochopit, že mě dokáže rozhodit něco tak obyčejného, jako je lidský dotyk.
Tak obyčejný a tak vzácný.
Cítila jsem tu horkost a měkkost našeho spojení a vzpomínala na krásná noční objetí, když začínala nová láska, první chycení za ruku a úplně první polibek v životě, který mi dal skoro dvoumetrový Jan, pod noční lampou.
Přemýšlela jsem nad tím, co musí uvnitř prožívat téměř osmdesátiletý pán, kterému masíruji krk, protože měl bolesti.
Tak dlouho na něj nikdo nesáhl. Tak dlouho ho nepohladila jeho zesnulá žena.
Odvezli ji do nemocnice a poslední polibek jí dával v kostele na rozloučenou.
Objímali se vůbec? Tehdy se to moc nenosilo.
Ruce byly na práci.

"A k čemu je používáš Ty?" znělo mi v hlavě.
Kolik činností vykonáváme automaticky jako roboti a jejich význam si uvědomíme, až když je dělat nemůžeme.
Kolik příležitostí v životě prošvihneme jen proto, že spěcháme, nebo si myslíme, že nejsou důležité.
Používáme bezkontaktní karty, dotýkáme se svých displejů a když máme telefon dlouho zapnutý, tak nás může na chvíli i zahřát.

Vím, každý musí začít u sebe.
Líbám a objímám své syny, aby nezapomněli jaký je lidský dotyk.
Hladím svou kočku, abych nezapomněla já, jaké je cítit měkkost a oddanost.
Radost z mazlení a pohlazení.
Objímám své přátele, aby věděli jak moc je mám ráda.
Snažím se používat své ruce ke všemu krásnému, k čemu se dají použít.

Dotyk....Tak neobyčejně obyčejná věc...
Můžu vás obejmout?