Jen tak o slovech....

Před nedávnou dobou jsem viděla krásný dokument o Jacku Londonovi. 

Pocházel s velmi chudých poměrů a ke svému věhlasu se musel tvrdě vypracovat. 

Denně prý napsal tisíc slov. Přemýšlela jsem nad tím. O čem každý den asi psal?

Já většinou napíšu to, co ke mě ráno u kávy přijde. Občas i hodně přemýšlím, o čem má dneska vůbec důvod psát, když už všechno víme (tedy někdy to tak vypadá, že si to myslíme), všechno bylo napsáno a řečeno a jen to omíláme pořád dokola. Možná moc mluvíme. Pořád moc. Moc slov o tom stejném. 

Včera mi milovaný řekl, že někdo z vlády nabídl, aby studenti, sedící momentálně doma, chodili pomáhat na pole. Co si o tom myslíte? Připadá vám to jako nevolnictví, nebo návrat k opicím? 

A zase jsme u těch zbytečných slov. Mě to připadá, jako skvělý nápad. Návrat k tradicím. 

Od mala jsme chodili pomáhat sbírat brambory, hrabat seno a potom "krást" pár klasů kukuřice, 

kterou jsme vařili a jedli s máslem a pak nás bolelo břicho.To bylo asi za tu krádež. 

Včera jsem také psala další slova. Podpisy. Na nejrůznější petice. Když jsem večer telefonovala s kamarádkou z Prahy a ptala se jí na aktuální náladu a situaci přímo na místě dění, s údivem mi sdělila, že na petice již rezignovala, protože ani netuší, jestli to někdo přečte. 

Když prý viděla a účastnila se sto tisícových demonstrací, které následně pan víte kdo, prohlásil za veřejný koncert několika zoufalců, na které si lidé přišli podívat, upadla do absolutní nedůvěry v tyto způsoby "boje" za svobodu. Už to slůvko"boj"..to je panečku oříšek. My si ty války a bojiště vlastně přejeme, stavíme toužíme po nich? 

S tím jsem vážně trochu v rozporu, protože já jsem od narození holka poslušná, takže když mi někdo do hlavy vloží slůvko boj a obrana, tak to fakt dělám, Hádám se, brojím a stavím hranice.

Ale to je pro mou vnitřní podstatu naprosto zničující a destruktivní, takže pak píšu další slova, která ke mě v myšlenkách u kávy přichází, abych se vrátila sama k sobě a přestala poslouchat slova jiných, která mají na mě evidentně opačný účinek, než na jiné.

Každopádně Jack asi měl o čem psát. Nekoukal na televizi, pořád mu kručelo v břiše, nebo někde cestoval, neměl mobil, takže popisoval místo focení krajinu, než si koupil foťák jasně že, nebo psal dopisy své první manželce, či rozebíral to, co v mnoha knihách přečetl.

Nádherný dar to slovo viďte? Můžeme s ním i léčit a taky povzbudit. Rozesmát, i rozplakat štěstím.

Taková věta miláčku milovaný těším se na Tebe, to panečku pěkně zahřeje u srdce.

Nebo třeba krásný den přátelé, ať jste kdekoliv a odkudkoliv. Mám vás ráda.

Což takhle dneska více přemýšlet nad slovy, které nahlas vyslovujeme? 

Když pomyslíme na to, že si tím tvoříme naši realitu, není to vlastně tak obyčejná a bezvýznamná věc, která by se měla jen tak plácat do větru, jako hadérka na podlahu co myslíte?

Už mlčím a jdu si přemýšlet ke kávě. 

Krásný den všem přeji

Bi