Obraz

Zdroj Pinterest

Stalo se to uprostřed věty. Četla jsem zrovna knížku a najednou se přede mnou mihl obraz pokoje. V tom pokoji jsem seděla na velikém křesle s dřevěnými opěrátky, kulatě tvarovanými, aby se na nich opřeným loktům líbilo. Bylo tak pohodlné, jakoby vás někdo objímal. Kde jen jsem taková křesílka viděla a sedávala na nich?

Zčistajasna  mnou projelo obrovské mražení, protože přesně taková dvě křesla jsme nedávno dostali s milovaným na terásku darem, od jednoho přítele, který je měl na půdě a chtěl je vyhodit.

Rychle jsem zavřela oči, abych nezapudila obraz, který se mi před očima ukázal.

Uviděla jsem pokoj zalitý sluncem, před sebou veliký kulatý stůl s krásným ubrusem.

Po zdech fotky, nebo snad i obrazy? To nevím přesně. Okna se záclonami, krásnými, jak motýlí křídla. Byly tam i květiny na parapetech? Tím si také nejsem jistá. Rozkládací sedačka podél zdi,

na které spávali moji rodiče, kdykoliv jsme přijeli na návštěvu.

Možná i nějaká skříň. Přede mnou, u protější zdi malá televizka, na které jsem sledovala slovenského baču, jak rozsvěcuje hvězdičky na nebi, než začala pohádka na dobrou noc.

Seděla jsem v pokoji, na tom úžasném, tvarově dokonalém a měkkém křesle, připomínajícím něčí náruč a viděla svoje nohy, kývající se ve vzduchu. Jsem tedy ještě malá holčička.

Najednou se objevila ve dveřích žena. Je to moje BABIČKA JULIE.

Usmívá se, má stříbrné, vlnité kratší vlasy, pečlivě upravené,  aby ji nepřekážely při práci a zároveň, aby si připadala hezky. Na sobě zástěru, která pro mě vypadala vždycky, jako ty nejkrásnější šaty světa. Nikdy v životě jsem ji neviděla v kalhotách. Vždy jen šaty, či zástěry, které krásně podtrhovaly její ženské tvary. Většinou měla v ruce kapesník, kterým si otírala čelo, protože se po porodech čtyř dětí stala korpulentní dámou a hodně se potila. Její nohy byly pečlivě sešněrované ve vysokých zdravotních botách, nesoucích celou její tíhu života, kterou nedokázala projevit navenek.

Babička měla pronikavý, většinou veselý a zvonivý hlas. Jejím slovům nerozumím, protože hovoří maďarsky.  Tolik let žije na Slovensku a odmítá se naučit jinak. Mnozí to považovali za tvrdohlavost a neústupnost, ale mě to je moc sympatické. Chápu ji. Řeč je to poslední, co ji z jejího domova v srdci zbylo, kromě pár vzpomínek na válku.

Pár frází v její řeči jsem se učila i já, abych ji potěšila, abych jí byla blíž, abychom si lépe porozuměly, abych uchovala v sobě kousek jí samotné, až tady jednou nebude?

Sklání se nade mnou a něco mi s úsměvem maďarsky povídá. I přestože nerozumím, odpovídám slovensky hej a směji se s ní. Pohladí mě po vlasech a na stůl položí krásný porcelánový talíř s úžasnými sladkostmi, které pro nás všechny sama napekla a připravila. Tolikrát jsem se přejedla nepřekonatelnými dobrotami, které jsem jedla jen u ní. Kolikrát mě bolelo, jako malou bříško, až jsem plakala a nemohla spát. Tak moc jsem ji chtěla potěšit a ukázat jí, jak mi chutná.

Babička vstávala vždycky nejdříve ze všech. Na elektrickém dvou plotýnkovém vařiči nám vařila kakao a k tomu býval bílý maďarský chléb, nebo vánočka. A vaječinka na másle. Velmi pomalu dělaná. Nikdo takovou neumí.

A všude ta vůně. Od prví chvíle, co se otevřely dveře malého bytu, cítila jsem výjimečnou vůni skvělého jídla, sladkostí, veselí a lásky. Když mě objímala, nebo mě houpala na kolenou, často jsem svůj nos bořila do ní samotné, abych ji trochu nasála a nikdy nezapomněla. V dospělosti jsem našla jemnou esenci její vůně v parfému od Guarlaina Shalimar, kterou nikdy nepoužívala. Určitě ji dělali podle mojí babičky.

K babičce neodmyslitelně patřil její manžel, láska jejího života, můj DĚDEČEK ŠTEFAN.

Pamatuji si ho, jako veselého elegána, který byl společenský, vždy hezky upravený, štěbetající s babičkou tu její hatmatilku a plynule přecházející do slovenštiny, abychom rozuměli.

Co na tom, že neumím jako malá mluvit jejich jazykem a nerozumím jim. Vidím a cítím kolem nich samou lásku a to mi stačí. Často se objímali, jdouce po ulici, se i ve velmi pokročilém věku vedli za ruku a jejich objetí hřálo, jako ten nejteplejší krb uprostřed zimy.

Bývala jsem s nimi málo. Bydleli hodně daleko, ale ani vzdálenost mi nebránila cítit tu blízkost.

Už jako maličká jsem cítila, že tam nějakým způsobem patřím, i když jsem nevěděla proč. Objasnila mi to až účast na posledním rozloučení s babičkou, když odešla z tohoto světa. Když jsme stáli před obřadní místností, přistoupily ke mě dvě ženy a prohlížely si mě. Bylo mi tehdy necelých 20 let.

Po chvíli mi jedna pohladila ruku a povídá. Vypadáš, jako babička.....Kruh se uzavřel.....

Můžeme odjet na druhý konec světa. Mluvit jinou řečí, ale naše srdce na sebe si vždy porozumí a nezapomenou.....

Ta srdečnost a otevřenost, které jsem tam nasávala, mě hluboce poznamenaly.

Stala se ze mě velmi naivní holčička se srdcem na dlani, hrající si s cigáňaty, opatrující svou rozbitou panenku až do jejího záhadného zmizení, plačící, když viděla nějaké bezpráví a nemohla s tím nic udělat. Absolutně bezbranné děcko, které jen žilo to, co do něj skrze semínka své lásky zasadili prarodiče a milovaní rodiče. Přerod holčičky v ženu bolel moc. Ale o tom třeba až příště....

 Vzpomínající Bi