Za dveřmi

Zdroj Pinterest

Dnes od rána, od chvíle, co slunce vyšlo, myslím na dveře. Také jsem se za nimi ocitla. 

Tentokrát je to jiné. Dobrovolné. Cítím najednou dveře a uzavření, jako opětovné přiblížení. 

Vím zní to paradoxně. Přibližuji se sama sobě, protože za dveřmi mého pokoje není kam utéct.

 Ani oknem to nejde, protože bydlím ve 12 patře a létat ještě neumím. Otevírám dveře pokoje a vcházím za svým starším synem, mladší je u tatínka a můj "puboš" ještě spí. Zřejmě ponocoval. Nevadí. Ať se vyspí dosytosti. Už taky pokašlává. Je v "tom" se mnou. 

Ale díky naší izolaci od světa, se mnou začal chvílemi komunikovat. Pravda je to jen pár vět navíc, ale jsem ráda za cokoliv. 

Vcházím dalšími dveřmi do naší malé kuchyňky. Včera jsem tu upekla svůj první chléb v životě, právě mi tady voní čerstvě uvařená káva s medem a bylinný čaj. Když sedím za stolem s nohama na stole, koukám, že by má kuchyňka potřebovala více pozornosti. Jistě se teď na Tebe dostane moje věrná pomocnice a kamarádko. 

Přibíhá kočka Timea. Pro tu žádné dveře neexistují. Jsou li některé náhodou zavřené, jako třeba teď ty balkónové, tak dlouho na ně škrabká, až jí je prostě otevřu. Ta zvířecí princezna má jasno. 

Žádné bariéry. Před tím, než vyběhne na balkonek, vyskočí na stůl a olíže mi celý krk, jako ranní pozdravení.

Vcházím chodbičkou do koupelny, abych se trochu opláchla. Když tam tak stojím a koukám do zrcadla, vzpomínám na svého milovaného Michala, který je teď v práci a naše chvilky za zavřenými dveřmi v koupelně. On se koupe , já sedávám u něj, pijeme vínko, nebo čaj a povídáme si o všem možném. Když děti něco potřebují a vidí zavřené dveře, vždycky před vstupem zaklepou. Beru to jako projev tolerance k potřebě intimního prostoru toho druhého. Dělám to také, když se někam zavřou a chtějí svůj klid.

Taková obyčejná věc, jako jsou dveře, se dnes, v širších souvislostech stává velikým symbolem. Uzavírají se hranice, lidé jsou doma v dobrovolných, či nedobrovolných karanténách a naše dveře se staly našimi pomyslnými hradbami, před "nemocným" světem. 

Už dávno jsem pochopila, že utíkat nemá smysl. 

Nemá smysl donekonečna lamentovat a zavírat oči před něčím co neznáme a musíme tím projít. 

DNES MYSLÍM NA POMYSLNÉ DVEŘE V NAŠEM SRDCI, KTERÉ SE NAVZDORY TĚM ZAVŘENÝM, ZAMČENÝM A RÁDOBY ROZDĚLUJÍCÍM DVEŘÍM DOMOVNÍM, ZAČALY OTEVÍRAT DOKOŘÁN A VYSÍLAT LÁSKU DALEKO AŽ NA VRCHOLKY HOR.

DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ DEN ZA DNEM OTEVÍRÁTE NOVÉ A NOVÉ DVEŘE V SOBĚ SAMÝCH.

KDYKOLIV BUDETE POTŘEBOVAT, MŮŽETE NA MOJE DVEŘE BEZ OBAV ZAŤUKAT.

Krásný den beze strachu a s nadějí prožitý, přeji nám všem

Bi