Za slovy...

Zdroj Pinterest

I zdánlivě banální a běžná situace v nás může probudit vědomí, které svým sdělením překvapí i nás samotné.

Byl večer, venku tma, starší syn šel spát a mladší se zrovna chystal. Všude ticho. Já byla právě v koupelně, když zazněla rána. Nejdříve jsem nebyla schopna identifikovat co a kde spadlo.

Překvapila jsem samu sebe naprostým klidem.

Necítila jsem stažený žaludek ani nic takového, jak tomu dříve v podobných situacích často bývalo.

Přišla jsem pomalu do pokoje a pozorovala obraz, který se přede mnou rozprostřel.

Mladší Adam na mě trochu vyplašeně koukal a oznámil mi, že rozbil skleničku. 

Dávno se nerozčiluji kvůli hloupostem, takže jsem to přešla jako informaci.

Starší Kuba, který už usínal přišel mezi nás a najednou jsme téměř souběžně začali lézt po zemi a sbírat střepy.

Nic jsme neříkali. Jen skládali sklíčka na hromadu. Áďa přinesl lopatku a automaticky, trošku nemotorně, úměrně svému věku, zametal drobnější kousky. A pak nastal ten moment, kdy jsem si uvědomila hloubku celé situace. Starší syn naprosto bez komentáře přebral v jednu chvíli smetáček a lopatku, protože mladší bráška na úplně drobné sklíčka neviděl a hrozilo, že se pořeže.

Za normálních okolností se kluci dost pošťuchují, pokřikují na sebe, dělají si naschvály,

jak už to mezi sourozenci bývá.

Běžně po sobě něco hulákají, nebo se hecují. Teď, bylo téměř absolutní ticho. Nikdo nikomu nic nevyčítal, automaticky starší pomohl mladšímu bez řečí, odsudků a naštvání na to, že ho tím hlukem probudil. Mladší se bratrovi nevzpíral, protože přirozeně vytušil, že na některé věci ještě nestačí. 

Já si na podlaze, mezi střepy se svými syny uvědomila, že alespoň něco, co se jim celé ty roky pokouším předat, se zřejmě daří. Najednou jsme měli všichni tři jeden cíl, vzájemně jsme si pomáhali a bylo to tak přirozené, až mě to překvapilo. V tu chvíli jsme patřili k sobě. Jako rodina. 

Máma a dva kluci. Situace proběhla v naprostém klidu bez hádek, ve vzájemné spolupráci a tichosti.

Když jsem uviděla v koši rozbité skleněné střípky, napadlo mě, jak často si škodíme mluvením. 

Jak často, bez toho, abychom nechali věci, ať se stanou, vstupujeme do obrazů, situací a myšlenek ostatních a rozbíjíme je na malinké kousky svými soudy, kritikou, křikem poučováním, nebo hodnocením daného momentu, či zúčastněných osob.

Velmi často soudíme druhé, za to co udělali, aniž jsme viděli a prožili celou situaci s nimi.

Když křičíme, mluvíme moc a brzy, mohou zůstat rozbité vztahy a srdce, které už se nedají vyhodit do koše. Musí se v nich znovu žít a kousek po kousku opětovně, nejlépe trpělivě a v klidu slepit. 

Myslím na to už několik dní. Soustřeďuji se teď, abych nechala obrazy kolem mě probíhat za slovy. Láska, pochopení a soucit k nám promlouvají totiž až v úplném tichu.

S láskou Bi