Jak jsem pekla chleba

Zdroj Pinterest

Začalo to obyčejným přáním. Vždy jsem obdivovala ženy, které si dokázaly, jako některé naše babičky upéct chutný, voňavý a krásně vypadající chléb. Měla jsem k tomu také velký respekt. 

Pořád jsem si říkala, až budu velká, naučím se péct chleba. Velká už jsem dávno a stále se to nestalo. 

Někde uvnitř jsem se na to pořád necítila. Potom ke mě přišla fáze vnitřních výmluv typu, mám špatnou troubu, nemám formu, nemám dost penízků na kurz pečení...I tahle fáze pominula. 

Přání upéct chleba stále čas od času vystrkovalo růžky a já si řekla, že je právě správná chvíle, stát se dospělou ženou a konečně konat a přestat se vymlouvat. 

Ale co když? Ticho, povídám. Kup mouku a jde se na to.

Koupila jsem dvě, podle návodu na rychlý domácí chléb, který na mě vyskočil na you tube.

Vypadalo to velmi snadno. 

Od včerejšího dne, zůstávám doma, takže času na zadělání těsta habaděj. K večeru jsem se dala do toho. Přesně podle návodu. Striktně. Byla jsem velmi radostná, plná očekávání a u toho jsem si zpívala. Můj mladší syn, sedící kousek ode mě, absolutně nechápal, proč zpívám těstu a ještě k tomu písničku, která se nerýmuje. Moc mě to bavilo. Když bylo hotovo, zbývalo jen přikrýt těsto a nechat 12 hodin tak. Toho večera mi přišla nádherná fotka chleba ze srdíčkem od mé virtuální sestřičky, která si právě upekla svůj první kváskový  a byla na něj a také na sebe náležitě hrdá a pyšná, čemuž naprosto rozumím a s obdivem se před ní skláním. To, že se rozhodla péct, ve stejný den , jako já, už samozřejmě neřešíme.To se tak prostě děje. Stačí jen vyslovit slovo, v mém případě chléb a vidíte ho všude.

Ještě před spaním jsem si představovala, jak bude asi můj první chléb vonět a uvědomila jsem si, 

že jsem těsto, podle starého zvyku zapomněla pokřižovat..Ach jo. Nu což. Ve 4 hodiny ráno jsem se probudila, celá nedočkavá, jak to kynutí dopadlo. Když jsem vylévala těsto z mísy, bylo jasné, že jsem něco udělala špatně. Hmota, která vytekla, sice pěkně voněla, ale bylo by z ní zřejmě dokonalé lepidlo, nikoliv však chlebíček k nakousnutí. Ach joooo. Žádný učený z nebe nespadl, jak říkávala moje babička. 

Když jsem uklidila tu spoušť, překvapilo mě, jak jsem uvnitř klidná a odhodlaná za pár hodin zakrýt obličej a vyrazit pro další várku na pečení. Kdy jindy, když ne teď využít čas, abychom si plnili své sny? Kdy jindy, než teď, dělat věci, co jsme zapomněli, které nám naši předkové nestačili předat? Právě je ta nejskvělejší doba, kdy můžeme v sobě probouzet, nebo spíše znovu nalézat všechno zasunuté a opomíjené v našich nitrech. 

Můj svět se už dávno zjednodušil. Zjistila jsem, že ve skromnosti, jednoduchosti a obyčejnosti,

je mi nejlépe. Ale cíle? Cíle mám stále vzletné. Nebo ne? Upéct chléb, bývalo přece tak samozřejmé a obyčejné, jako napít se vody. A mnoho z nás to neumí. Ani je to nenapadlo zkoušet.

Někomu to stačí. Mě ne. Jdu hledat způsoby, aby se to povedlo. Prostě to budu opakovat do zblbnutí, dokud to zvládnu. Protože dělání, dělání, všechny smutky zahání.....

Jo a dodržovat recepty. Protože, co si budeme povídat, když něco neumím, je lepší pokorně sklonit hlavu a nechat si poradit od zkušenějších a moudřejších, byť by jim bylo pouhých 20 let. 

Kdyby se vám chtělo, zkušené a moudré ženy a máte po ruce opravdu lehký, nejlépe hrníčkový recept na chlebík, budu vám vděčná, když mi ho pošlete.

Jdu nakoupit a dneska si něco pěkného ušiji v ruce, abych si sama před sebou spravila reputaci. 

Přeji všem krásný den. A buďme na sebe hodní. Teď to potřebujeme více, než kdy jindy.

S láskou Brigita